Měsíční poučení

(z tištěného programu bohoslužeb)







Dej pozor, abys nezaměňoval hřích za hříšníka; dej pozor, abys nezačal nenávidět a opovrhovat hříšníkem pro hřích samotný. Nebe žádá, ať se opovrhuje hříchem. Tato nenávist a opovržení ať bude nesmiřitelné a věčné. Ale to samé Nebe, pro svou moudrost, přikazuje, ať miluješ člověka, a očekává, aby tato láska byla věčná, aby překonala všechna protivenství a pokušení. Proto nenáviď pomýlenost, ale pomýlené miluj!

Není dovoleno pro lásku k člověku, abys uzavřel mír anebo příměří s hříchem, ani z lásky k hříchu, abys nenáviděl člověka. Jen hloupost může směšovat tyto dvě tak rozličné věci. Člověk je stvoření Toho, Jehož skutky jsou vždy dokonalé. Člověk Mu je natolik drahý, že ho vykoupil Svou krví. A hřích, ten je dílem lidského zla. Bůh od hříchu odvrací Svou tvář s nekonečnou nenávistí, neboť hřích brojí proti Jeho svatosti a je nepřítelem člověku, Jeho živé podobě.

Zdali nenávidíš vinu? Nebe ti dává příklad a učí tě, kam až rozprostřít svou nenávist! Vyhlas nenávisti věčnou válku a drž ji daleko od sebe a od svých bratří! Vyháněj ji z jejich středu! Všemohoucí (Pán) sestoupil z nebe, aby je osvobodil od těžkého jha; On prožil Své dny zde na zemi v neustále práci, a nakonec položil i Svůj život ve strašných mukách, aby hřích vyhnal od Svého stvoření.

Mezitím však je třeba, aby nesmiřitelný a neústupný boj proti hříchu byl činěn velmi opatrně, aby spolu s hříchem nebyl zabit i samotný hříšník.

Rozzuřený medvěd napadl tvého bratra a pevně jej uchvátil svými strašnými tlapami, aby ho roztrhal. Ty jsi ozbrojen a vrháš se k nim. Chválím tvé hrdinství a tvoji rychlou a odvážnou pomoc. Ty však mezitím činíš co, nešťastníku? Jakápak horlivost tě povzbudila k tomu, abys zároveň s divokým zvířetem zabil i člověka? Rozděl je, a nestávej se vrahem! Tvá nenávist ať se zaměří jen na divoké zvíře, ale ne na nešťastníka, který ti má být drahý. Láska k němu, nechť uklidní a utiší tvoji zuřivost. Čiň opatrně svoji práci a mezitím zachraň toho, který upadl do drápů divokého zvířete!

Blažený Augustin, biskup hypponský


Kdyby se mne dnes kdokoli zeptal: jak spasit svoji duši, ani bych se moc dlouho nerozmýšlel a řekl bych: vezmi na sebe břímě péče a starosti o bližního! To proto, neboť každá duše, která nezná starosti o nikom kromě sebe samé, zahynula, nebo se nachází na hraně záhuby. Tam, kde ještě není pozdě, je třeba zachraňovat a spasit svoji duši právě péčí a starostí o bližního.

Svt. Nikolaj Velimirović


Není nepochopitelné, že být křesťanem je těžké a obtížné, že je to dokonce skoro nemožné. Nikdo si vědomě nevybírá život, ve kterém čím spravedlivěji a čestněji žije, tím dříve umře, a proto i kvůli tomu neustále a věčně reptáme, snažíme se život si ulehčit, jít na kompromis se svou křesťanskou vírou. Chceme být úspěšnými i v tomto světě a současně získat i život věčný. Ale jednou bude třeba učinit volbu: buď světské štěstí, nebo věčnost.

Dej nám, Pane, sílu jít cestou kříže, neboť jiné cesty pro křesťana není.

Jeromonach Serafím (Rose)




Ctihodný Kornélij Paleostrovský,
Olonecký

(památka 19. května/ 1. června)

Ctihodný Kornélij se narodil v Pskově a mnišský postřih přijal až v dospělém věku. Odříkavý způsob života ponejprv tento mnich vedl ve Valaamském monastýru (Valaamský monastýr Proměnění Páně se nachází v Karélii na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera v Rusku). Poté přešel skrze Finsko až k Bílému moři, kde šířil slovo Boží mezi původními obyvateli a nejednou se kvůli tomu ocital i v nebezpečí smrti. Nějaký čas pak také ctihodný putoval po monastýrech a poustevnách, kde se učil poustevnickým zkušenostem mnichů.

Na konci 14. stol., po završení svých mnohých putování, přišel k Oněžskému jezeru, kde hledal opuštěné místo pro život v tichu a modlitbě. Krása a odlehlost ostrova Palej na Oněžském jezeře přivlekly pozornost tohoto poustevníka, který se zde usadil a postavil si nevelkou kelii. Pamatování na Boha a neustálé přebývání v modlitbě se staly hlavními pilíři jeho poustevnického života.

Po nějakém čase se zpráva o zbožném životě ctih. Kornélije rozšířila po okolí. A nehledě na odlehlost ostrova, začali za ním postupně přicházet i mnozí návštěvníci pro duchovní rady a poučení. Někteří pak z nich prosili Kornélije, aby jim dovolil, aby se i oni mohli usídlit na ostrově, kde by také vedli poustevnický život v modlitbě. Kornélij je s radostí přijímal a pomáhal jim postavit kelie. Poté spolu všichni vystavěli chrám na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice a rovněž trapezní chrám na počest svatého proroka Elijáše (Trapéza – z řeckého τράπεζα, tj. stůl – část chrámu, hospodářská místnost či stavba, která je užívána současně jako společná jídelna, tak i ke konání společných bohoslužeb v monastýru). Takto byl založen Paleostrovský monastýr.

Přestože Kornélij neopouštěl své povinnosti a nezanechával jím zbudovaný monastýr bez duchovního vedení, často se vzdaloval do samoty k modlitbě v jeskyni, která se nacházela na ostrově u podnoží hory. Modlitební zápas ctihodný ještě zpřísňoval nošením těžkých železných pásů, tzv. verig (Verigy jsou železnými řetězy k tělu připojené kovové desky se zobrazením sv. Kříže nebo samotný sv. Kříž, které někteří mniši stále nosili na sobě) a velmi přísným půstem. Jedenkráte v čase noční modlitby se svatý igumen stal důstojným vidění Pána Ježíše Krista, který se mu zjevil s křížem v rukách a požehnal jemu i jeho monastýru. Potěšen takovýmto viděním zanechal ctih. Kornélij jako představeného monastýru svého učedníka – ctih. Avrámije (Abraháma) a sám poté odešel do zatvoru (Zatvor – uzavření; jde o duchovní boj – podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo kelie, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově) v jeskyni, kde přebýval až do své smrti.

Ctihodný Kornélij zesnul okolo roku 1420 ve vysokém věku a byl pohřben na místě svého duchovního zápasu čili ve své jeskyni. Ještě za života jeho učedníka ctih. Avrámije (který zesnul ve druhé polovině 15. stol.), Pán oslavil zakladatele monastýru, ctihodného Kornélije, a to tak, že nedopustil, aby jeho svaté ostatky stihlo porušení, ale naopak je zachoval netlenými. Ctihodný Avrámij potom spolu s bratřími slavnostně přenesl čestné ostatky svého duchovního učitele z jeskyně do chrámu postaveného na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice. Brzy se od jeho svatých ostatků počaly činit divy a uzdravení nemocných.


Tropar ctih. Kornélijovi, igumenu Paleostrovskému, hlas 5.

Od mladosti své vždy moudrý, vedl jsi svůj asketický zápas, od Boha poučován, svůj domov – město Pskov jsi opustil, usadil ses v pustině, v zátoce jezera Oněga, moudře jsi mnichy shromáždil a oznámením Svatého Ducha monastýr vystavěl, a takto jsi vystavěl i chrám Přesvaté Bohorodice, na počest Jejího Narození. Pramenem tvých slz, netělesné nepřátele jsi zničil, svým životem v čistotě jsi s andělskými zástupy přebýval, ctihodný otče Kornéliji, pros s nimi Krista Boha, aby spasil duše naše.


Kondak ctih. Kornélijovi, igumenu Paleostrovskému, hlas 3.

Jako tělesný Anděl, zjevil ses na zemi, byls půstem vysazen, ctihodný otče Kornéliji, byls rádcem mnohým mnichům, a proto tě opěvujeme: pros Krista Boha, aby spasil duše naše.


Modlitba ke ctihodnému Kornélijovi, igumenu Paleostrovskému

Ctihodný otče náš Kornéliji, veliký služebníku Boží a v nesnázích brzký zastánce! Nezapomeň, jak ses zavázal, navštěvovat nás, své duchovní děti; přestože jsi nás tělesně opustil, duchem však s námi přebýváš. Modlíme se k tobě, ctihodný otče náš Kornéliji, buď zastáncem a přímluvcem za nás hříšné, před Pánem Ježíšem Kristem a Přečistou Jeho Boží Matkou, Vládkyní naší Bohorodicí, abychom byli zbaveni hladu, pohrom, ran, strachu, potopy, ohně a meče, vpádu cizozemců a občanské války, náhlé smrti a ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Ctihodný otče Kornéliji! Vyslyš nás, hříšné služebníky své, kteří se k tobě obracejí a modlí, zvláště v tuto hodinu se slzami k tobě se utíkající: nezavrhuj nás od zastání svého, a přesto, že jsme hříšní, s vírou ke tvé čestné mohyle se utíkáme a s láskou líbáme i čestnou ikonu tvoji, láskyplně vzývajíce: přijmi od nás nedůstojných modlitbu tuto jako kadidlo blahovonné, jako oběť blahou. Naši duši, zlými skutky a myšlenkami zmrtvělou, znovu oživ, ctihodný, prosvětli oči našeho srdce stejně tak, jako jsi i dívce Agafii vyléčil její pravé oko a takto jsi ji opět daroval zrak. A nemocnému Borisovi, mrtvicí raněnému, kterému ses zjevil ve snu a kterého jsi přivedl zpět ke zdraví a k mnišskému obrazu života, takto i nás, spoutané okovy nepřítele, kterými nás spoutala naše zlá vůle, vytrhni z hlubiny našich prohřešení, na cestu pokání pak uveď nás a ze sítí ďábla nás zbav svým milostivým zastáním. Amen.



Modlitba ke svatému
velikomučedníku a divotvůrci
Jiřímu Vítěznému

(památka 23. dubna / 6. května)

Všechvalný, svatý velikomučedníku a divotvůrce Jiří! Shlédni na nás svou brzkou pomocí a upros lidumilného Boha, aby neodsoudil nás hříšné kvůli bezzákonnostem našim, ale abys učinil s námi podle veliké své milosti. Nepřezírej naše modlitby a prosby, ale vypros nám u Krista, Boha našeho, tichý a Bohu milý život, zdraví duševní i tělesné. Zemi vypros plodnost, úrodu a ve všem hojnost. Dej ať vše blahé a dobré, nám tebou od přeštědrého Boha darované, neobrátíme ve zlé, ale ve slávu Jeho svatého jména a v oslavení tvé mocné záštity. Dej, ať daruje našemu pravoslavnému národu vítězství nad nepřáteli, dej, ať nás utvrdí nepomíjejícím pokojem a požehnáním. Nechť nás ohradí zástupem svých svatých Andělů, abychom byli zbaveni při odchodu z tohoto života od sítí zlého nepřítele a přetěžkých jeho vzdušných celnic, abychom neodsouzeně mohli předstoupit před trůnem Hospodinovy slávy.

Vyslyš nás, mučedníku Kristův Jiří, a pros za nás neustále trojjediného Vládce všech, Boha, abychom Jeho blahodatí a lidumilností, tvojí pak pomocí a zastáním, nalezli milost spolu s Anděli a Archanděli i všemi svatými státi po pravici jediného spravedlivého Soudce a toho navždy oslavovati s Otcem a Svatým Duchem, nyní i vždycky, až navěky věkův. Amen.


Jestliže někdo nemá lásku, tak bez ní, jak říká apoštol (1Kor 13,1-13), třebaže bychom mluvili jazyky andělskými, měli celou pravou víru a hory přenášeli, rozdali všechen náš majetek chudým a tělo oddali na mučení, to nepřináší nižádného užitku…

Milodar není dokonalou láskou, ale je to jen jeden z projevů lásky. Vždyť mnozí jedněm milodary dávají, a druhé uráží; k jedněm jsou pohostinní, ale ke druhým pak mají zášť, zlobu a nevraživost; jedny brání a chrání, jiné haní a uráží; s cizími spolu soucítí, a své nenávidí. Toto není láska, neboť láska nikoho nenávidí, nikoho nehaní a neuráží, nikoho neodsuzuje, nikoho nezarmucuje, nikoho se nehnusí a neštítí – ani věřícího ani nevěřícího, ani cizího, ani hříšníka, ni smilníka či nečistého, ale naopak, pravá láska miluje i hříšníky, i nemocné a líné; pro ně trpí, truchlí a pláče…

A tak jako On sesílá déšť na zlé i dobré a přikazuje slunci vyjít nad spravedlivým i nečestným, tak i ti, kteří mají pravou lásku, milují všechny a za všechny se modlí.

Abba Ammon


Jestliže někteří z otců psali o tom, co je čistota duše, co je její zdraví, co je bezvášnivost, co vidění, tak to napsali ne proto, abychom to vyhledávali předčasně a s nadějným očekáváním. Je totiž psáno v Písmu: Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat (Luk 17, 20). Ti, ve kterých žije takovéto očekávání, nabyli pýchy a stihl je pád. Vyhledávání s očekáváním nejvyšších Božích darů je odvrhnuto Církví Boží. Toto není příznakem lásky k Bohu; toto je nemoc duše.

Ctih. Izák Syrský


Tak jako zdraví nezískává ten, kdo se nepodřídí a neposlouchá lékaře, tak i spasení není možné získat jinak, než se držet pevně Božích přikázání a přičinlivě a pilně skrze ně nasměřovat svůj život.

Ctih. Maxim Řek


V tomto životě je potřeba soucitného pohledu, laskavého slova, je potřeba být si vědom toho, že nás milují, že nám věří, je potřeba toho, čeho ve světě je nejméně a co je i velikým pokladem – a sice srdce vnímavého, citlivého a pozorného.

Ctih. Amvrosij Optinský




Ctihodný Parthenij Kyjevský
(1790-1855)

(památka 25. března / 7. dubna)

Ó Pane, Stvořiteli můj,
Daruj mi takovou čistotu ducha a takovou prostotu srdce,
které nás činí důstojnými Tvé lásky.
Ctihodný Parthenij Kyjevský

Ctihodný Parthenij se narodil jako Petr Ivanovič Krasnopevcev 24. srpna roku 1792 ve vesničce Simonove, v Aleksinském újezdu, v Tulské gubernii. Vyrůstal v chudé rodině vesnického pričetnika 1 , a už od dětských let byl navyklý trpělivě snášet těžkosti a nedostatky, co jej naučilo obracet se s modlitbou k Bohu. Od dětství byl velmi pracovitý, a také jeho starší bratr Vasilij přijal mnišství.

V dětství měl Petr vidění Ducha Božího v podobě holubice, která se vznášela na nebi: Od té doby, kdy se mu dostalo tohoto vidění se v jeho duši usadila žízeň, žízeň a touha po čem to lepším, a všechno pozemské se mu zprotivilo a omrzelo, takže mu bylo až těžko mezi lidmi.

Petr získal vzdělání v Tulské duchovní škole, potom v Semináři, ze kterého před koncem roku 1815 odešel do Kyjevskopečerské lávry.

V Lávře byl přijat za poslušníka v roce 1819, a své poslušenství, které měl v pekárně prosfor, pak vykonával po dobu 12 let. Tam se mu dostalo vidění ctih. Nikodéma Prosforníka (památka 31. října / 13. listopadu). Aby napodobil tohoto světce, naučil se poslušník Petr nazpaměť celý žaltář.

Roku 1824 byl postřižen na mnicha se jménem Pafnutij, v roce 1830 byl rukopoložen na jeromonacha a v roce 1834 byl určen za duchovníka Lávry. Tím hlavním, co duchovně utvářelo tohoto světce, byla dokonalá absence hněvivosti, a naopak hojnost mírnosti, jakož i neustálá Ježíšova modlitba. Jeho modlitební pravidlo sestávalo ze čtení ráno, v půlden a na večer po jednom evangeliu, každodenně přezpíval celý žaltář, modlitby ranní a večerní, dále pak Akathist ke Spasiteli, k Matce Boží, Akathist klanění se strastem Kristovým a také modlitební pravidlo k Přesvaté Bohorodici« Bohorodice, Panno, raduj se », které pronesl třistakrát během dne.

V roce 1838 byl svt. Filaretem Kyjevským (památka 20. prosince / 3. ledna) postřižen na velkoschimníka (viz velká schima 2 ) se jménem Parthenij. Od té doby se Ježíšova modlitba v srdci svatého tvořila neustále, byť i ve spánku. V těžkém období, a v přelomových okamžicích života, se starci Parthenijovi zjevovali svatí ochránci a také Přesvatá Bohorodice, od níž získal objasnění velké schimy: Schimnictví, to je posvětit sebe sama na modlitbu za celý svět.

Duchovní život svatého byl budován při rozjímání nad tajinou Vtělení, nad pozorováním jednoty Ježíše Krista a Bohorodice v plánu spásy (čili ekonomie spásy) 3 a vykupitelných strádáních. Ctihodný složil několik velmi známých a rozšířených modliteb ke Kristu a Bohorodici.

Byl duchovníkem kyjevského metropolity svt. Filareta a posledních šestnáct let svého života každodenně sloužil svatou Liturgii ve svém domovním chrámu. Svým duchovním dětem přikazoval vždy bojovat s vášněmi, konat neustálou modlitbu pro získávání Svatého Ducha a každodenní četbu Evangelia a Žalmů.

Zesnul 25. března roku 1855 a velká úcta ke starci Parthenijovi od prostého lidu započala již za jeho života a pokračovala i po jeho zesnutí. K zástupu svatých byl Ukrajinskou pravoslavnou církví připočten 27. července 1993.

Poučení ctihodného Parthenija Kyjevského

Je velmi nebezpečné následovat a přijímat své myšlenky a úsudky ve věci spásy. Naše mysl, to jest ohraničené oko těla, může vidět a určovat jen věci vnější a hmotné. Cesty vyšší musí však ponechat samotnému Bohu skrze našeho duchovního otce a představeného, a v tom všem se řídit jeho soudností a úsudkem.

Naše lidská vůle by si měla přát jen dobré a k tomuto získávat prostředky, neboť ten, kdo koná a je činitelem všeho dobrého, je Bůh, zatímco zlo vychází od nás.

Střežte se odsuzovat bližního, abychom neupadli do těchto pokušení jazyka, nehleďte na cizí skutky.

Člověk veškerým svým úsilím, bez přispění a pomoci Boží, nemůže konat nic ve vnějším svém životě, ani v rozpoložení své duše. Bez Boha ani k prahu z domova.

Milosrdenství k chudým a potřebným, a spolu s tím i nezištnost, jsou pro duši veliké poklady.

Nevyslovitelný užitek vyvěrá z ústraní a ze života v samotě, ale spolu s nimi musí být nerozlučně i modlitba.

Hněv, domýšlivost anebo pýcha či odsuzování bližního odhánějí blahodať Svatého Ducha.

Tělesnou čistotu a čistotu mysli můžeme získat jen modlitbou a směřováním naší mysli k Bohu; příchod Svatého Ducha spaluje, ničí a hubí všechny naše strasti a vášně.

Chránění si tělesné čistoty musí být doprovázeno i chráněním si čistoty mysli.


(1) Pričetnik (rus. Причетник) – člen sboru sloužících při chrámu, farnosti, většinou byl takto vnímán především čtec, žalmista či ponomar. Tito věřící se starali nejen o bohoslužby, ale i o chrám jako takový.

(2) Schima – z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Původně bylo tohoto slova užíváno pro pojmenování mnišského oblečení, později pro vyjádření mnišského aktu přísah či slibů. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější; mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

(3) Plán spásy – z řec. oikonomia (z oikos čili "dům" a nomos čili "pravidlo"), což znamená "správa", "plánování", a odvozenina od slova "spása". Znamená plán spásy stanovený a uskutečňovaný Bohem v celkovém uspořádání dějin, plán, který nachází svůj středobod v Kristu (srov. Ef 1,3-14).



Mírou duchovního růstu
člověka je jeho pokora

Dopisy igumena Nikona (Vorobjova) duchovním dětem


Dopis 192.

Drahá …!

Pokoj a milost od Hospodina tobě i S.

Tvůj dopis jsem dostal. Dávno jsi nepsala, jak se ti daří. Jsem rád za to, co píšeš, jestliže skutečně prožíváš to, co popisuješ. Často totiž lidé píší jen svá přání a cíle anebo píší o tom, co si přečetli či slyšeli. To, co popisuješ, se bezpodmínečně děje každému člověku, správně jdoucímu po duchovní cestě. Spasiž se, chraň se, pracuj, modli se, zachovej a ochraňuj pokoj se všemi, nikoho neodsuzuj a s každým měj lítost; ty, kdož zjevně hřeší, nesuď, ale povzdechni za ně k Hospodinu, aby jim On odpustil a poučil ke spáse.

Mírou duchovního růstu člověka je totiž jeho pokora. Čím výše je člověk svým duchem, tím je pokornější. A naopak, čím je pokornější, tím duchovně na výši. Ne pravidla (modlitební), ne poklony, ne půsty, ne pouze čtení Božího slova, ale pokora, která přibližuje člověka k Bohu. I ty největší duchovní vzestupy a úspěchy jsou totiž bez pokory nejen neužitečnými, ale mohou dokonce člověka i zahubit. A v naší době je možné spatřit, jak člověk, sotva se trochu pomodlil, přečetl Žaltář, dodržuje půst, už už si o sobě myslí, že je výše než ostatní; své bližní odsuzuje, začíná druhé učit, i když jej o to nikdo neprosí atd. Tímto pak ukazuje svoji duchovní pustotu a vzdálení se daleko od Pána. Měj proto strach z vysokého mínění o sobě samém.

Pán Ježíš Kristus říká, že i když učiníte všechno, co je přikázáno (tj. splníte všechna přikázání), považujte sebe sama za služebníky neužitečné, kteří učinili jenom to, co byli povinni učinit (Luk 17, 10). Spasení je Božím darem určeným pro pokorné a zkroušené srdcem. A proto je třeba prosit u Pána zejména o pokoru. S pokorou není slučitelné odsuzování bližních a uraženost. Jestliže odsuzujeme druhé, nebo se urážíme, když nás čímkoli urazí či poníží, tak v nás žádné pokory není. Svatí asketové upřímně děkovali těm, kdo je odsuzoval anebo urážel. Mimo jiné také proto, že skrze snášení a trpění urážek se učili pokoře. Matka Boží potvrzuje, že Hospodin ji vybral pro její pokoru (Luk 1, 48–49). Spasitel vyzývá všechny, aby se od Něho naučili pokoře (Mat 11, 29), ne půstu, ne modlitbě, dokonce ne lásce k bližnímu, ale pokoře. Jedině a skrze pokoru je člověk jednoho ducha s Hospodinem, který sebe sama učinil pokorným, a to do té míry, že byl popliván, pohlavkován, a nakonec přijal smrt na kříži. Samo sebou se rozumí, že jsme povinni se všemi svými silami starat o to, abychom plnili i všechna Pánova přikázání, ale opět opakuji, že bez pokory jsou tato přikázání buď marná, nebo nám uškodí. Prosím, nechápej mne špatně.

Nechť tě poučí Hospodin! Ať tě zbaví od zlého, nepřátel viditelných i neviditelných. Všichni se již velmi zkazili. Poklonu S. Nechť vám žehná Hospodin.

Igumen Nikon (1894-1963)

Igumen Nikon (světským jménem Nikolaj Nikolajevič Vorobjov) se narodil roku 1894 ve vesnici Mikšino, v Bežeckém újezdu v Tverské gubernii, ve velké rolnické rodině. Od dětství se od ostatních svých vrstevníků odlišoval vážností, čestností, zvláštní srdečností a slitováním se všemi a ke všem, také ničím neuhasitelnou žízní po pravdě, po vyšší pravdě, žízní po pochopení smyslu lidského bytí.

Byl vychován jak většina prostých lidí té doby jen ve vnější, tradiční zbožnosti, která neměla pod sebou pevné duchovní základy a jasné chápání podstaty křesťanství, které byly způsobné v tom lepším případě vychovat v člověku jen dobrou mravnost. Budoucí odříkavý mnich velmi brzy ztratil svoji dětskou víru. S upřímnou vřelostí se pak vrhl do studia nejprve vědy a poté filosofie, naivně doufaje, že tam se skrývá pravda. Brzy ale poznal, že tomu tak není. Později se přiznával: „Pochopil jsem, že podobně jako věda ti neposkytne nic o Bohu, o budoucím životě, tak ani filosofie ti v tomto smyslu nepomůže. A z toho byl zcela jasný vývod, že je zapotřebí se obrátit k náboženství". Nedostalo se mu nic jiné než rozčarování, i když po absolvování reálného gymnázia nastoupil na Petrohradský neuropatologický institut. "Pochopil jsem, že psychologie studuje ani ne tak člověka, ale spíše kůži, rychlost procesů, apercepci, paměť … Takové nesmysly, až mne to odpudilo". Po mučivém hledání, když prožíval stav úplné bezvýchodnosti, si dvacetiletý mladík vzpomněl na víru raného dětství a ze vší hloubky svého bytí, skoro už v zoufalství a beznaději, začal vzývat: "Pane, jestliže Ty jsi, zjev se mi! Hledám Tě, ne pro nějaké pozemské, zištné cíle. Je mi jen jednoho třeba: Existuješ, nebo ne?" A Pán se mu zjevil. Od toho okamžiku se vše v životě Nikolaje Vorobjeva zásadně změnilo. Začaly roky neustávajícího duchovního zápasu a opravdového asketizmu. Ve svém duchovním životě se důsledně, ale obezřetně nechal řídit a vést díly svatých Otců, které se mu staly i pramenem skutečné radosti a útěchy. V roce 1917 nastoupil na Moskevskou duchovní akademii, tu však nemohl dokončit, protože byla roku 1919 bolševickým režimem zavřena.

Když mu bylo třicet šest let, po rozvážném zkoušení svých sil, Nikolaj Nikolajevič Vorobjev přijal roku 1931 v Minsku z rukou biskupa Theofana (Semenjakova) mnišský postřih se jménem Nikon. Do roka byl otec Nikon rukopoložen na jerodiákona a brzy i na jeromonacha.

V roce 1933, konkrétně 23. března, byl uvězněn a poslán na Sibiř do sběrných táborů na pět let. Po svém propuštění pracoval jako pomocná lékařská síla ve Vyšním Voločku. Ke konci 2. světové války se začaly znovu otevírat po Říjnové revoluci zavřené chrámy, a tak se naskytla možnost k návratu k plné kněžské službě. V roce 1944 byl jeromonach Nikon biskupem kalužským Vasilijem jmenován představeným chrámu Zvěstování ve městě Kozelsk, kde sloužil do roku 1948. Poté byl převeden do Belova, Efremova a do Smolenska, a odtud nakonec poslán do zbídačelého chrámu města Gžatske (od roku 1968 Gagarin ve Smolenské oblasti), což se dalo chápat spíše jako vyhnanství.

To, co musel na novém místě otec Nikon přetrpět jako první, byly především neuvěřitelné každodenní materiální těžkosti. Peníze otec Nikon neměl nikdy, neboť to, co měl nebo co mu bylo dáno, rozdával prakticky ihned, jakmile to získal. Veškeré jeho jmění, s výjimkou těch nejdůležitějších věcí, sestávalo z knih, hlavně děl svatých Otců pravoslavné Církve.

V posledním období života dopadlo na tehdy už igumena Nikona velké množství těžkostí, životních nepříjemností a vůbec světských marností. Před svojí smrtí o těchto těžkostech sám otec Nikon hovořil takto: „Tyto těžkosti mi daly možnost spatřit jedno: my sami nemůžeme udělat nic dobrého". V tomto období, po svém vlastním přiznání, pochopil a prožil stav prvotní křesťanské pokory, která mu zjevila to, že "my sami nejsme nic, jsme stvoření Boží, jsme jen dílo Boží. A tak se ptám: Čím se máme pyšnit, čím a jak se můžeme srovnat s Bohem?".

Chodil spát pozdě, vstával brzy ráno; když se stalo a měl volnou chvíli, oddával se modlitbě, fyzické práci (měl zahradu, o kterou se sám staral), a mnoho četl. Nehledě na svůj zdravotní stav, který byl poznamenán léty v pracovním táboře, nikdy nedovoloval, aby mu kdokoli v domě anebo na zahradě s čímkoli pomáhal, vždy se staral o to, aby vše mohl dělat sám.

Před svou smrtí prožil igumen Nikon poslední zkoušku – vážnou nemoc. Déle, než tři měsíce před smrtí už nemohl přijímat žádné jídlo, jen mléko. Při tom všem si však nikdy nestěžoval, vždy byl klidný, soustředěný a povětšinu času s milým úsměvem ve tváři. Do samotné smrti byl v plném a jasném vědomí a ze svých posledních sil, které ještě měl, učil ty, kteří za ním přicházeli.

Odkázal všem křesťanům, aby chránili víru všemožným plněním přikázání a také prostřednictvím pokání, všemožně se držet učení biskupa Ignátije (Brjančaninova), stranit se a utíkat hlavně před marnostmi světa, která pustoší duši a odvádí ji od Boha. Zarmouceným u svého lůžka říkával: „Nemám čeho litovat, je třeba děkovat Bohu za to, že už ukončil moji pozemskou cestu" a také „Zde je odkaz umírajícího: čiňte pokání, sebe sama považujte stejně jako celník za hříšné, proste o milost Boží a litujte druh druha". Otec igumen Nikon zesnul v pokoji 7. září roku 1963.

V sebraných duchovních dopisech duchovním dětem je podstatou jeho odpovědí především vtělení Boha jako projev nekonečné lásky Boha k člověku a také skutečnost pekelných muk pro ty, kteří se této lásky vědomě zříkají. Pramenem jeho učení mu byly dva sloupy východní asketiky: sv. Jan Lestvičnik a sv. Izák Syrský, z ruských svatých potom světitel Ignatij Brjančaninov. Podobně jako oni vyzývá i otec igumen Nikon zejména k pravé a opravdové pokoře, bez níž „nemůže být nikdy dosaženo žádného úspěchu v duchovním životě a bez níž nelze dosáhnout ani spásy".




Z duchovních poučení
starce Michaela Valaamského

Na půst pohlížím takto: půst – to je zdrženlivost, nikoli oslabení a vyčerpání sebe sama, neboť to hlavní je v půstu zkroušené srdce spolu s upřímným pokáním a pokorou: „Srdcem zkroušeným a pokorným Bůh nepohrdne.“ (Ž 51, 19) Je zapotřebí, abys pracoval, protože žiješ ve světě; nebuď proto vybíravý, nehledej rozkoš a požitek, nedovoluj sobě nadbytek.

Byť bys dodržovala půst sebepřísnější, jestliže bude postrádat skutečné, opravdové pokání, tak jej Hospodin nepřijme. Takovýto půst ti nebude ke spáse a ani k útěše. To hlavní je uvnitř, očišťuj své srdce…, říkával starec.

Starec radil číst každý den modlitbu Filareta Moskevského: «Pane, nevím, zač Tě mám prosit. Ty Jediný víš, čeho je mi zapotřebí. Ty mne miluješ více, nežli já umím milovat sebe. Otče, uděl služebníku svému, oč Tě já sám prosit neumím. Neodvažuji se prosit ani o kříž, ani o útěchu: jen stojím před Tebou. Srdce mé je před Tebou zcela odkryto; Ty znáš mé potřeby, které já sám neznám. Pohleď a učiň mně podle své milosti. Sraz i uzdrav, poniž mne i pozdvihni. S úctou a v mlčení přináším před Tvojí svatou vůlí a pro mne nepostižitelnými Tvými sudbami sám sebe jako oběť Tobě. Oddávám se Ti. Není u mne jiného přání, než abych plnil Tvoji svatou vůli. Nauč mne modlit se! Sám se ve mně modli. Amen».

Starec k tématu modlitby říkal: Jak se modlíš? Ke všemu je zapotřebí příprava. Všechny ty techniky, metody a dýchání, o kterých jsi četla, nech být, jen srdci můžeš ublížit, a to se už stalo.

Ještě řekl o modlitbě: Ježíšovo jméno, tuto modlitbu musí provázet i nářek z hlubin srdce – potom přijde i modlitba. A jindy: Co, jakou Ježíšovu modlitbu?! Ty spíše čti modlitbu celníka!

Vždy je zapotřebí pronášet třebas jen tu nejkratší modlitbu a starat se, abys pamatoval na to, že Hospodin všechno vidí. A proto se vždy starej o to, abys chodil před Hospodinem.

Kráčet dopředu je zapotřebí trpělivě, postupně přitom odstraňuj vše zbytečné a také mnoho nadbytečných starostí, a přitom hleď na vnitřní stav a své rozpoložení.

Dvě síly jsou v nás činné, dobrá vůle a odpor k tělu. Chci se modlit, ale tělo namítá – nemohu, nechci. Nikdy nesmíme zanechat modlitby, ale přitom tělo nesmíme ani vysílit ani vyčerpat, vše má svou míru, a to dobré potom bude k užitku. Ale bez míry i to, co je dobré, k užitku nepovede.

Nikdo nebyl spasen bez pokory. Pamatuj, že až do konce života budeš upadat do hříchů, ať jsou těžké nebo lehké, budeš se hněvat, chvástat se, lhát, budeš domýšlivý, druhé urážet a podléhat hromadění mamonu. A toto vědomí tě bude udržovat v pokoře. Čím se můžeš pyšnit, když dennodenně hřešíš a urážíš bližního? Na každý hřích však existuje pokání. Zhřešil jsi, učiň pokání…, a takto to čiň až do konce. Když to tak budeš dělat, nikdy si nebudeš zoufat, ztrácet naději, a postupně dojdeš do pokojného stavu.

Proto je třeba také strážit své myšlenky. Bývají dobré, bezvýznamné, ale také zlé. Ty poslední nikdy nepřijímej. Jakmile se objeví pokušení, hned ho odsekni Ježíšovou modlitbou. A když na to pokušení budeš nahlížet a začneš ho rozebírat, tak se na tebe samo vrhne, a ty se o pokušení začneš zajímat. Očaruje tě a ty s ním začneš souhlasit, začneš přemýšlet, jak je naplnit, a potom toto pokušení učiníš skutkem. A hle, je tu hřích.

Dále jsou zde také i takové myšlenky, které se představují jako nevinné a přitom nás mohou dovést do velkých pokušení a těžkých hříchů. Psychiatři k tomuto tématu přinášejí výklady o psychoanalýze a dalším, ale jak se v tom máme přebrat, co je dobré, a co ne. Proto neustále vzývej k Hospodinu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.


Starec jeroschimonach Michael (Pitkevič) 1877 – 1962

Narodil se 24. července roku 1877 ve městě Dvinsk v Latgalsku. Když dosáhl plnoletosti, byl povolán do armády. Po ukončení vojenské služby, roku 1902, vstoupil do Valaamského monastýru, kde se stal v roce 1909 poslušníkem. V roce 1913 přijal mnišský postřih se jménem Timon a byl vyslán na službu do kaple Valaamského monastýru v Petrohradu. Po revoluci v roce 1917 se ocitl ve Finsku v emigraci v důsledku změn státních hranic. Když se potom vrátil do Valaamského monastýru, byl rukopoložen na jerodiákona, od roku 1923 působil již jako jeromonach. Byl duchovním synem jeroschimonacha Michaela (Popova; 1871 – 1934). V roce 1957 se vrátil do Ruska, kde potom žil v Pskovsko-Pečerském monastýru. V tomto monastýru ihned odešel do zátvoru, v chrámu povětšinou nebýval, ale liturgii sloužil u sebe v kelii. Starec byl velký modlitebník a postník, předpověděl dobu své smrti. Zesnul 2. / 15. dubna roku 1962 ve věku 86 let. Je pochován v jeskynních monastýru.




Ctihodný Vasilisk Sibiřský,
divotvůrce

(památka 29. prosince/ 11. ledna)

Narodil se jako Vasilij Gavrilovič Gavrilov, v 18. stol. okolo roku 1740, a žil v rolnické rodině usídlené v Tverské gubernii. Jako dítě brzy přišel o matku, a proto otec přivedl domů k Vasiliskovi a jeho starším bratřím macechu. Z dětství poznal práci a chudobu, jako dítě nezřídka i žebral a prosil o milodary. Byl však dobrého a prostého srdce, pokorný a Boha milující chlapec. Mladého Vasilije velmi ovlivnila kázání tehdejšího tverského biskupa Gavriila (Petrova), která slyšel ve Svato Trojickém – Makárijevském monastýru. Ačkoli od mládí toužil po mnišském, odříkavém životě, v dospělosti se nechtěl protivit otcově vůli, a na jeho přání se nakonec oženil. Po vzájemné domluvě se ženou spolu žili i v manželství v tělesné čistotě, Vasilij často odcházel za prací z vesnice, a tehdy pomáhal v různých monastýrech. Nakonec okolo roku 1777, se svolením ženy a její rodiny, zanechal světského života a začal obcházet různé monastýry, kde hledal mnichy zkušené v duchovním zápase a modlitbě.

Nakonec došel do Ostrovské poustevny (do Ostrovského monastýru Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice) k učedníku ctih. Paisije Veličkovského, ke starci jeromonachu Kleopovi, který mu dal požehnání k poustevnickému životu.

Vasilij začal žít jako poustevník nejdříve v lesích Čuvašska, poté mezi brjanskými poustevníky u starce Adriána, od nějž nakonec přijal mnišský postřih se jménem mučedníka Vasiliska. Zde potkal i svého budoucího spolubesedníka v modlitbě, ctih. Zosimu Verchovského (jeho památka je slavena 24. října/ 6. listopadu). Dojemné duchovní přátelství je spojilo na celý život. Okolo deseti let prožili oba starci, Vasilisk a Zosima, v blízkosti Koněvského monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, a přitom rostli a sílili duchem v mnišských zápasech a v Ježíšově modlitbě.

Poustevník Vasilisk vedl velmi pilný a horlivý duchovní zápas, neustále přebýval v modlitbě a svému tělu nedával ani chvíli oddechu, chránil se od sytosti v jídle i v pití, hlavně však od spánku. Všechny noci předcházející velké církevní svátky, strávil v bdění. Když jej začal přemáhat spánek, činil poklony, sekal dříví nebo zpíval duchovní písně. Když k němu přicházeli poutníci, všechny s láskou přijímal, když ale někdo z nich prosil, aby spolu s ním mohl žít a nechal se od něj duchovně vést, tak říkal, že on je hříšný, že přebývá v mnohé lenosti a že dal slib žít životem v samotě. Když prosící i přesto dále naléhal, Vasilisk mu mírně a s pokorou odpověděl: Společně tu žít nemůžeme, ale jestli chceš, zůstaň v mé kelii, a já půjdu na jiné místo.

Jeho vzácná modlitební zkušenost, kterou postupně jako poustevník od Boha získal, byla popsána ctih. Zosimou Verchovským v rukopisu pod názvem «Vyprávění o působení srdečné modlitby starce poustevníka Vasiliska», které představuje výklad zjevení ctihodnému o neobyčejných plodech blahodati, darovaných mu během jeho ponoření se do modlitby mysli. Čistota srdce a hluboká pokora před Bohem a bližními umožnili ctihodnému dostihnout vysokého a vznešeného duchovního úspěchu. O jeho přebývání v pravé modlitbě, čistotě srdce a vysokém duchovním životě vydal svého času svědectví i svt. Ignátij (Brjančaninov), který ve III. díle svých asketických děl napsal, že nakolik je mu známo, tak v jeho (XIX.) století žili jen dva mniši, kteří byli učiněni za hodny vidět svou duši, jak opustila tělo. Jedním z nich byl právě ctih. Vasilisk.

Bratři v modlitbě a v duchovním boji Vasilisk a Zosima ve svém přání dosáhnout ještě většího vzdálení se od světa, si jako nové místo své ho asketického pobytu sibiřské lesy. Roku 1798 se usídlili nedaleko od řeky Tomy v oblasti dnešního města NovoKuzněck. V tamnějších lesích našli dobré místo k modlitbě a samotě, kde s pomocí dobrodinců vystavěli dvě kelie a opět začali žít poustevnickým životem. Od vzájemných návštěv se zdržovali vždy až do soboty, hlavně pak ve středu a v pátek, kdy si nejvíce chránili samotu. V nedělní dny a ve svátky ale společně četli a vedli duchovní rozhovory, procházejíc se po opuštěných místech tamějších lesů. Dobří a Krista milující lidé navštěvovali starce poustevníky jen zřídka, když je však někdo navštívil, od nikoho nebrali peněžní dary, jen co bylo třeba k přežití, trochu jídla a oblečení, a to jen to nejprostší. Vše se snažili oplatit svou vlastní ruční prací, kterou konali: otec Vasilisk vyráběl hliněné nádobí a otec Zosima dřevěné výrobky.

Takto prožili dlouhých 24 let, kdy žili ve zbožném doufání, že v samotě lesů také zakončí i svůj pozemský život. Jiná však byla vůle Hospodinova, zcela v duchu svatého evangelia: „Kdož rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.“ (Mat. 5, 15) Hospodinu bylo milé, aby ti, kdož získali vysoké ctnosti, nyní posloužili dílu spásy svým bližním. Jedna měšťanka města Kuzněck zatoužila po mnišském životě, ale na blízku nebyl žádný monastýr, a protože do Rusi bylo daleko, rozhodla se tedy přijít k oběma poustevníkům, které žádala o duchovní vedení. Když se k nim s důvěrou obrátila a získala i jejich souhlas, usídlila se v malé kelii postavené na břehu řeky Tomy, a k ní potom přicházely další dívky a ženy s prosbou společné modlitby. Starec Vasilisk je často navštěvoval, staral se o ně, poučoval v mnišském životě a někdy k nim posílal i otce Zosimu.

Za nějakou dobu bylo nicméně už zřejmé, že mnišský život těchto sester přebývajících ve společné modlitbě, které se nacházely tak blízko života světských lidí, už není možný, a že by bylo třeba najít pro monašky nějaký opuštěný monastýr. K tomuto dal své požehnání i souhlas Tobolský archijerej. Našel se proto jeden opuštěný monastýr, který začal sloužit jejich svatému dílu. Takto byl znovuobnoven Svato-Nikolajevský monastýr, poblíž kterého prožil o samotě i své poslední roky ctihodný Vasilisk.

Starec Vasilisk zesnul 29. prosince roku 1824. Dobu a čas svého odchodu předpověděl zcela přesně, předtím se však vyzpovídal a přijal svaté Kristovy Tajiny. Do svého posledního vzdechu přebýval otec Vasilisk v ústní a srdečné modlitbě a se slovy Pane Ježíši Kriste … odevzdal svého ducha Pánu doslova tak, jakoby usnul.

Za čtyři dny po zesnutí přijel starec Zosima a našel tělo starce Vasiliska netknuté tlením a jeho tvář zářící nebeským světlem. Otec Zosima přikázal, aby namalovali portrét zesnulého otce, něco, co za svého života starec Vasilisk ve své pokoře nikdy nedovoloval. Svatý mnich byl pohřben u stěny hlavního monastýrského chrámu, v blízkosti oltáře. V roce 1913 nechali obyvatelé města Turinsk, v jehož blízkosti se monastýr nacházel, vystavět nad hrobem starce kapli.

Svaté ostatky ctihodného byly nalezeny a vyzdviženy roku 2000 a nyní se nacházejí ve Spasském monastýru v Jekatěrinburgu. Jsou známy a dosvědčeny mnohá uzdravení a duchovní pomoc věřícím, kteří se s vírou obrátili ke ctih. Vasiliskovi Sibiřskému.

Svatořečení ctihodného Vasiliska se uskutečnilo během Božské liturgie dne 11. ledna 2004, v mužském monastýru Přemilostivého Spasitele ve městě Jekatěrinburg.




Svatá velká mučednice Kateřina

památka 24. listopadu/ 7. prosince

Svatá velká mučednice Kateřina byla dcerou císaře Kosta. Po smrti svého otce žila se svojí matkou v Alexandrii. Její matka byla tajná křesťanka, která prostřednictvím svého duchovního otce přivedla ke Kristově víře i Kateřinu. V jednom svém snu přijala prsten od samotného Pána Ježíše Krista jako znamení svého duchovního zasnoubení s Ním. Tento prsten je dodnes na její ruce. Kateřina byla od Boha obdarována mnohými charizmaty, především učeností, a velmi dobře vzdělána v řecké filosofii, medicíně, rétorice a logice, a nad to nade vše byla neobyčejně krásná.

Když jednou zlomyslný císař Maxentius (306 - 312) přinášel oběti modlám a přikázal, aby takto činili všichni jeho poddaní, svatá Kateřina směle předstoupila před císaře a odsoudila jeho pohanskou pomýlenost a náklonnost k modlám. Císař, který si u Kateřiny povšiml větší moudrost a učenost, než kterou sám vládl, nechal povolat na padesát nejmoudřejších mudrců, aby se s Kateřinou přeli o víře a aby její víru zahanbili. Co se nestalo. Nejenže se prokázalo, že je Kateřina moudřejší, ale svými odpověďmi a uvažováním, osvíceným Duchem Svatým, zahanbila domnělou moudrost mudrců. Rozzuřený císař nechal všech padesát vzdělanců upálit zaživa. Avšak na přímluvy svaté Kateřiny vyznali všichni učenci ještě před svou strašlivou smrtí jméno Kristovo, stali se křesťany a zasloužili si mučednické věnce.

Když byla mučednice Kateřina ve vězení, přivedla ke Kristově víře i císařského vojenského velitele Porfiriuse spolu s dvěma stovkami vojínů a také samu císařovnu. Všichni strádali pro Krista. Při mučení svaté Kateřiny se jí zjevil Anděl Boží, zastavil a zlomil kolo, na kterém byla mučednice strašně mučena a potom se jí zjevil i sám Spasitel Ježíš Kristus, který ji utěšil. Po mnohém a strašném mučení byla Kateřina ve svých osmnácti letech sťata mečem, a stalo se tak 24. listopadu roku 310 po Kr. Z jejího těla na místo krve vyteklo mléko. Andělé po mučednické smrti svaté Kateřiny odnesli její mrtvé tělo na horu Sinaj, kde se ve věhlasném monastýru, nesoucím její jméno, nacházejí dodnes.

Světitel a mučedník Kliment, papež římský

památka 25. listopadu/ 8. prosince

Světitel a mučedník Kliment, papež římský, se narodil v Římě a pocházel z císařského rodu. Byl současníkem svatých apoštolů. Jednou se stalo, že jeho matka a dva bratři, když pluli po moři, byli kvůli bouři zaneseni do různých zemí. Jejich otec se pak vydal je hledat. Také on se však při plavbě na moři ztratil. A tak se stalo, že Kliment, ve svých dvaceti čtyřech letech, začal hledat své rodiče a bratry. V Alexandrii poznal apoštola Barnabáše a poté se ještě připojil k apoštolovi Petrovi, kterého už tehdy doprovázeli jeho dva bratři Faustinus a Faustiniánus. Skrze Boží prozřetelnost našel apoštol Petr Klimentovu matku jako starou žebračku. Nakonec svatý apoštol objevil i Klimentova otce. A tak se opět sešla celá rodina. Již jako křesťané se pak všichni vrátili společně do Říma.

Kliment se pak již od velkého apoštola neodloučil, a sv. Petr jej před svou smrtí ustanovil biskupem. Po mučednické smrti apoštola Petra byl biskupem v Římě svatý Linus, poté svatý Anacletus a po nich se římským biskupem stal právě Kliment.

S plamennou horlivostí spravoval Kliment Církev Boží a na Kristovu víru ze dne na den obrátil velké zástupy nevěřících. Ustanovil sedm písařů, kteří sepisovali životy křesťanských mučedníků, kteří v té době strádali pro Krista. Císař Traianus (98-117) ho poslal do vyhnanství, do Chersonesu (dnešní poloostrov Krym u Černého moře), kde biskup Kliment našel na dva tisíce vyhnaných křesťanů. Všichni zde těžce pracovali v kamenolomu, kde nebylo vody, jen sucho a prach. S velkou radostí křesťané přivítali biskupa Klimenta, který se pro ně stal živým pramenem radosti a útěchy. Svou modlitbou vyvedl vodu ze země pro všechny žíznící a spolu s tím přivedl ke Kristu tolik do té doby nevěřících místních obyvatel, že za jeden rok na tomto místě postavili 75 chrámů.

Ve snaze zabránit Klimentovi v další evangelizaci a šíření Kristovy víry byl Kliment odsouzen na smrt a utopen v moři, s kamenem připevněným ke krku. Stalo se tak roku 101 po Kr.

Jeho divotvorné ostatky byly z moře vyzdviženy svatými a apoštolům rovnými bratry Cyrilem a Metodějem při jejich misijní cestě v 9. stol.

Svatá velkomučednice Barbora

památka 4. / 17. prosince

Otcem svaté Barbory, jedné z nejslavnějších prvokřesťanských mučednic, položivší život za svého nebeského Ženicha - Krista, byl Dioskor. Tento člověk byl pohan, velmi bohatý a ve společnosti vážený. Barbora, zasvětivší již od raného mládí svůj život Kristu, žila se svým otcem, který ovdověl, ve městě Heliopolis. Otec ji jako svoji jedinou dceru, moudrou rozumem a krásnou svojí tváří, uzavřel před zraky všech do vysoké věže, kde ji obklopil všelikým pohodlím, mnohými služebnicemi, a postavil ji i modly ke klanění. V jedné z komnat věže nechal postavit dvě okna. Když se Barbora dívala těmito okny ve věži dolů na zem a nahoru na hvězdné nebe, otevřela se Barbořina mysl působení Boží blahodati a ona poznala jediného pravého Boha a Stvořitele, ačkoli neměla nikoho z lidí, kdo by ji k víře přivedl a o ní poučil. Když se jednou její otec vzdálil z města, ona z Boží prozřetelnosti opustila věž. Venku se setkala s křesťankami, které jí zjevily plnou pravdu o Kristově víře, a následně Barbora přijala také svatý křest.

Barbořino srdce zahořelo okamžitě láskou k Pánu. Nařídila svým služebníkům, aby ve věžním pokoji, konkrétně v koupelně, vysekali ještě třetí okno, aby tato tři okna byla symbolem Svaté Trojice. Na jedné zdi přitom prstem napsala kříž a tento kříž se vryl do kamene, jako by tam byl vytesán. Z těchto stop na kamenné zemi vytryskl pramen vody, která později mnohé nemocné uzdravila z jejich nemocí.

Když se Dioskor dověděl o víře své dcery, surově ji zbil, vyhnal z věže ven, a tam ji začal pronásledovat. Ve své zuřivosti ji dokonce chtěl i zabít. Svatá Barbora se však schovala ve skále, která se v jednom okamžiku před ní zázračně otevřela, a ona se tak mohla skrýt před svým krutým otcem. Když se potom znovu před Dioskorem objevila, ten zůstal neoblomným a naopak ještě více svoji dceru pro její víru nenáviděl, až ji zavedl před soudce Marciána, kde ji jako křesťanku udal a předal k mučení. Nevinnou Barboru stráže svlékli a přede všemi ji bičovali, dokud se její tělo nepokrylo ranami a krví. Ve vězení se jí zjevil spolu se svými anděly sám Spasitel, který uzdravil její rány. Když to všechno spatřila jedna žena jménem Juliána, i ona zatoužila přijmout mučednictví. A tak byly obě ženy strašně mučeny a pro hanbu vláčeny městem. Byly jim odseknuty prsy, takže začaly silně krvácet. Potom je odvedly na popraviště, kde sám Barbořin otec, Dioskor, setnul své dceři i Juliáně jejich hlavy.

Ve stejný den pak udeřil do Dioskorova domu hrom, který zabil jak jeho, tak i soudce Marciána. Svatá Barbora strádala za Krista roku 306. Její divotvorné ostatky se dnes nacházejí v Kyjevě.

Jsouc proslavena jednou provždy v nebeském Kristově Království, mnohokrát v historii se zjevovala různým osobám a věřícím, a svou mocnou záštitu projevuje až do dnešních dní. Někdy tak činí sama, jindy doprovází Přesvatou Bohorodici, a tímto způsobem posiluje křesťany v jejich víře.




Ctihodný Gabriel
(Urgebadze) Samtavrijský

(památka 20. října / 2. listopadu)


Ctihodný Gabriel se jmenoval svým světským jménem Goderdzi Ugrebadze a narodil se 26. srpna 1929 v gruzínském Tbilisi. Když byly malému otci Gabrielovi dva roky, jeho otec byl zabit a příbuzní pak malého Gabriela nazývali otcovským jménem Vasiko.

V Boha uvěřil už v dětství. Jednou se jejich sousedky hádaly a přitom jedna z nich řekla: Tys mně ukřižovala jak Krista. Chlapci připadlo zajímavé, co to znamená ukřižovat a kdo je vlastně onen Kristus. Dospělí kolem něj ho poslali do chrámu, kde mu chrámový hlídač poradil, aby si pročetl Evangelium. Malý chlapec nastřádal peníze a koupil si Evangelium, a tento impuls pro něj představoval počátek nového, duchovního života. Od toho dne až do samé smrti byl svatý Gabriel proniknut jednou jedinou myšlenkou a přáním, a sice žít jen pro Krista. Každý den četl své Evangelium, a nic jiné ho nezajímalo. Před tím, než usnul, vždy odcházel do rohu pokoje, kde se modlil před ikonami.

Vasiko vedl zbožný život a vyznával Krista přede všemi. Než aby si hrál s ostatními dětmi, raději byl sám v tichu. Jako dítě měl neobyčejnou zábavu – bral do rukou dlouhou větev a běhal s ní. Ptáci z okolí se slétali na větev a štěbetali, a všechny kolem to přivádělo v údiv. Vasiko byl bezelstným a obzvláštně dobrým dítětem, ani za nic například nedovoloval, aby byla v domě past na myši. On sám lovil živé myši do klícek a potom je vždy pouštěl mimo domovní dvůr na svobodu.

Měl také ve velké úctě ikony a chrámy. V době velké vlastenecké války, i když nebyl ještě dospělý, obraceli se k němu lidé za duchovní útěchou a prosili o modlitbu za své blízké na frontě. Už v té době začal být jurodivý pro Krista 1 . Byl na duchovních poutích v monastýrech Betani a Martkopi 2 . V roce 1949 byl povolán do armády. Během vojenské služby v pohraničí ve městě Batumi (20 km od tureckých hranic) tajně dodržoval půst a navštěvoval bohoslužby v chrámu svt. Mikuláše. Z armády se vrátil v 50 letech 20. stol. a byl uznán psychicky nemocným, zejména kvůli vidění, kterého byl svědkem ještě jako mladík. Vasikovi vyměřili invalidní důchod a spolu s tím mu zakázali celou řadu pracovních hodností, které nesměl vykonávat. Na dvoře domu své rodiny začal Vasiko stavět kapli s mnoha kupolemi. Ikony pro kapli hledal na městských skládkách, kam v té době sváželi i s odpadem mnohé svatyně. Někdy takhle chodil celé dny po skládce, měl svoji malou dílničku, kde potom ikony čistil a vyráběl k nim rámy z různých materiálů. Stěny kaple byly celé pokryté obrazy a ikonami.

Vasiko chodil na bohoslužby do Siónského katedrálního chrámu 3 . S požehnáním katolikose – patriarchy Melchisedeka III. 4 jej přijali do katedrály, nejdříve jako chrámové strážného a potom jako žalmistu.

Touha po mnišství se u něj zrodila ještě v mládí. Později starec říkal: Většího hrdinství než mnišství není. Jeho matka byla dlouhou dobu proti směřování svého syna k mnišství, ale ke konci života se smířila s jeho volbou a nakonec i ona sama přijala mnišský postřih se jménem Anna; svého syna pak přežila, zemřela 26. dubna roku 2000 a pohřbena byla v monastýru Samtavro.

V lednu 1955 byl Vasiko rukopoložen na diákona a téhož roku, ve svých 26 letech, přijal 23. ledna v monastýru Mocameta mnišský postřih. Mnišské jméno získal na památku ctihodného starce Gabriela Athoského 5 . Dne 26. ledna 1955 byl v chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla rukopoložen biskupem Gabrielem (Čačanidze) na jeremonacha. Od roku 1955 do roku 1960 sloužil v Siónském katedrálním chrámu a od roku 1960 do roku 1962 v monastýru Betania. Poté, co byl monastýr zavřen, vrátil se do Tbilisi. Od roku 1962 do roku 1965 sloužil v chrámu Přesvaté Trojice. V té době zakončil také stavbu kaple ve dvoře svého rodného domu. Státní orgány několikrát stavbu narušily a zničily, on ale stavbu kaple vždy a znovu obnovil. Tato kaple stojí v Tbilisi dodnes, na ulici Tetrickaro číslo 11.

1. května roku 1965, během demonstrací ke svátku práce, spálil jeromonach Gabriel dvanáctimetrový portrét Lenina, který byl vyvěšený na budově Nejvyššího Sovětu Gruzínské SSR, a začal lidem, kteří se tam shromáždili, kázat Krista. Za tento čin byl zbit a vsazen do izolace KGB v Gruzii. Na výslechu od něho vynucovali přiznání, že jeho čin byl jako by uskutečněn z příkazu církevních představených, to ale otec Gabriel rázně odmítl, a neustále opakoval, že úcty je důstojný jenom Bůh. Otec Gabriel tehdy řekl: Udělal jsem to proto, neboť není možné takto zbožšťovat člověka. Tam, na místo portrétu Lenina, má být Ukřižování Krista. Namísto „Sláva Leninu“ má být uvedeno „Sláva Pánu Ježíši Kristu“, neboť sláva člověku není potřebná. V srpnu toho roku byl umístěn do psychiatrické léčebny na vyšetření. Byl uznán psychicky nemocným. Psychiatři stanovili otci následující diagnózu: psychopatická osobnost, víra v Boha a v anděly. Následně na to církevní hierarchie, aby vyšla vstříc státní moci, nedovolovala otci chodit do chrámu, nevpouštěli jej na bohoslužby a nakonec ho i vyháněli. Neměl možnost přijímat svaté Přijímání, po kterém toužil celou svou duší. Mohl být několik dní bez jídla, mohl být bez spánku, ale těžce nesl nemožnost chodit do chrámu a vzdálenost od církve. Tehdy často od bezmoci padal na kolena a plakal.

V roce 1971 se otec Gabriel stal z rozhodnutí katolikose – patriarchy Efrema II 6 a metropolity Ilii 7 duchovníkem ženského monastýru v Samtavro 8 . V té době žil ve věži krále Miriana 9 okolo chrámu Proměnění Samtavro. V roce 1987 se otec Gabriel přestěhoval z věže do starého kurníku. V roce 1990, když hledal místo, kde by byla ještě větší samota, odešel do monastýru Šio Mgvime 10 , prožil ale vidění, v němž mu Bůh přikázal vrátit se do Samtavro a sloužit lidem.

Ve Strastný týden bylo slyšet jeho neustálý pláč. Někteří viděli, jak se v době modlitby zvedal nad úroveň země a jak z něj vycházelo světlo. V posledních letech svého života, byl archimandrita Gabriel velmi ctěný a milovaný duchovní starec v Gruzii a mnoho lidí za ním přicházelo pro duchovní útěchu a uzdravení.

Před svou smrtí starec Gabriel těžce onemocněl, navíc si zlomil nohu. Od toho okamžiku až do samé smrti byl mnich Gabriel připoután na lůžko a nechodil. Jen velmi zřídka a za neustálých muk a silné bolesti vstával a nakrátko usedal okolo chrámu. Říkal: Váš život – to je můj život. Jestliže se neobětuješ pro svého bližního, nic nevyjde. Nezapomenutelná byla blahodať pohostinnosti otce Gabriela. Do té chvíle, než onemocněl a zlomil si nohu, všechny hostil jídlem, které sám připravil. Neustále se staral, jak jen to bylo možné, přivést člověka co nejblíže k Bohu. Do všech srdcí pronikali jeho slova, která měla blahodať a sílu. Jeho kázání, při kterých vždy proléval moře slz, nezůstávaly bez plodů. Lidé se obraceli ke Kristu. Po dobu mnoha let otec Gabriel hovořil a kázal lidem, kteří k němu přišli, převážně o lásce k Bohu a bližnímu, o pokání, pokoře a dobru.

V posledních dnech života již mluvil jen a jen o lásce a se slzami v očích všem říkal: Pamatujte, že Bůh je láska. Dělejte, jak jen to je co nejvíce možné, dobro, aby vás vaše dobrota zachránila, spasila. Buďte pokorní, neboť Bůh žehná pokorným. Učiňte dnes pokání z hříchů a získáte odpuštění hříchů, protože zítra, to je jen past ďábla. Milujte druh druha, protože bez lásky se člověk nedostane do Ráje.

Otec Gabriel zemřel 2. října 1995, a podle závěti starce bylo jeho tělo uloženo do rohože a takto bez rakve vloženo do hrobu, na dvoře monastýru Samtavro. Na pohřbu obklopovali starce lidé, kteří ho milovali, nikdo si nepřál a nechtěl házet na hrob hlínu. A tak byla hlína házena na okraj hrobu, až se země sama sesunula na starce a celého jej pokryla. Hospodin daroval po smrti otci Gabrielovi dar uzdravování strádajících a nemocných. Mnozí lidé přicházeli na jeho hrob, modlili se a byli pomazáni olejem z lampády, která tam neustále hořela.

24. prosince 2012 byl starec Gabriel z rozhodnutí Posvátného Synodu Gruzínské pravoslavné Církve svatořečen jako ctihodný. To se událo 17 let po jeho zesnutí. 22. února 2014 byly starcovy ostatky vyzdviženy z hrobu, a lidé se přesvědčili, že jsou zcela netlenné. Při této události se ostatkům ctihodného starce přišlo poklonit více než 700 000 lidí. Ve stejné době byly ze země vyzdviženy také ostatky ctihodných Georgia a Jana Betanských, duchovních otců starce Gabriela. Ostatky ctih. Gabriela byly uloženy v katedrále Sveticchoveli a poté byly přeneseny do katedrálního chrámu Svaté Trojice ve městě Tbilisi.

Tropar hlas 4.

Tak jako Vládce Kristus skryl svou Boží podstatu / také ty jsi skryl tu lidskou,
a neviditelnou jsi učinil / nevyslovitelnou velkolepost svoji,
všechvalný otče Gabrieli, / Jemu ses připodobnil,
podvihem bláznovství přikryl jsi duchovní záři svou, / a vyznavačstvím víry stal ses pastýřem pravým,
ctihodný otče Gabrieli //, pros Krista Boha za spásu duší našich.

Starec říkával:

Kdo se naučí milovat, ten bude také šťastný. Jenom si nemyslete, že láska je vrozený dar. Lásku se můžeš učit, a my jsme povinni to dělat.

Bez oběti pro Hospodina a bližního nic v duchovním životě nemůže vyjít dobře. Bez oběti se nenaučíš milovat.

Bůh nepřijímá prázdná slova. Bůh miluje skutky. Dobré skutky – to je láska.

Žij tak, aby tě miloval nejen Bůh, ale i lidé – nad to není nic z toho, co je.

Mějte v nenávisti zlo. Člověka, který zlo činí, milujte a současně litujte. Může se stát, že ten, kdo dnes koná zlo, zítra modlitbou, slzami, půstem a pokáním očistí své nitro a stane se podobným andělům, vše je v Boží vůli.

V posledních dnech lidi spasí láska, pokora a dobrota. Dobrota otevře dveře Ráje, pokora je tam uvede a láska zjeví Boha.



(1) Jurodivost – bláznovství pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa; záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivostí pro Krista – je odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

(2) Monastýr Betania byl založen na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice okolo roku 1200, více je znám jako Gruzínská Betania (ბეთანია), mužský monastýr, Mccheta -Tbiliské eparchie Gruzínské Pravoslavné Církve. Nachází se 16 km od Tbilisi, v soutěsce řeky Vere, okolo vesnice Kveseti.

Martkopský monastýr, založený v VI. stol. sv. Antonínem Martkopským, jedním z asyrských otců, zakladatelů gruzínského mnišství. Nachází se na severu od vesnice Norio, ve výšce 4500 metrů, od Tbilisi je vzdálen 32 km.

(3) Sioni (სიონი), historický hlavní chrám města Tbilisi a jeden ze dvou hlavních chrámů Gruzínské církve. Nazván je na počest Siónské hory a zasvěcen svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Nachází se na břehu řeky Kury, v historickém centru města.

(4) Katolikos – Patriarcha Melchisedek III. (კათოლიკოს-პატრიარქი მელქისედეკ III), 1872 – 1960. Jeho Svatost a Blaženost, 77. Katolikos – Patriarcha celé Gruzie, Arcibiskup Mcchetský a Tbiliský, byl patriarchou od 5. dubna 1960 do 10. ledna 1960. Během jeho patriarší služby byly znovu obnoveny a otevřeny známé chrámy v Gruzii, chrám sv. Jiří v Bodbeském monastýru, ve kterém se nachází ostatky sv. Niny. Chrám Mocameta, kam byly přeneseny ostatky, sv. muč. Davida a Konstantina, knížat Aragvetských, chrám sv. Jiří v Ilori a mnohé další chrámy.

(5) Ctihodný Gabriel Svatohorec (10. stol. Jeho památka je 13. / 26. května a 12. / 25. července). Pocházel z Ibérie (Gruzie), jako poustevník žil poblíž Iverského monastýru na Sv. Hoře Athos. Pro svou zbožnost se stal důstojným za svého života takového zjevení, v němž mu Přesvatá Bohorodice přikázala říci představenému monastýru a bratřím, že jim chce darovat svoji ikonu k pomoci a přímluvě. Podle přikázání Matky Boží měl starec Gabriel přejít po mořských vlnách až ikoně jako po souši a přijmout ikonu pro monastýr. Ctihodný Gabriel pověděl o podivuhodném zjevení představenému monastýru a ten vyšel s bratřími na břeh s chvalozpěvy, se svícemi a kaditelnicemi. Svatý starec splnil vůli Matky Boží a její ikonu přenesl na břeh. Ikona se poté začala nazývat podle monastýru „Iverská“.

(6) Katolikos – Patriarcha Efrem II. (კათოლიკოს-პატრიარქი ეფრემ II), 1896 – 1972. Jeho Svatost a Blaženost, 78. Katolikos – Patriarcha celé Gruzie, Arcibiskup Mcchetský a Tbiliský, byl patriarchou od 21. února 1960 do 7. dubna 1972. V letech 1937 – 1944 byl v nápravném táboře. Za jeho služby patriarchy byly roku 1963 otevřeny v Mccheti pastýřské kurzy, v roce 1969 se tyto kurzy přeměnily na duchovní seminář, byl také vydán Nový Zákon v gruzínském jazyce či úplný modlitebník s ilustrovaným zobrazením gruzínských svatých.

(7) Metropolita Ilia. Nynější Katolikos – Patriarcha Ilia II. Jeho Svatost a Blaženost, 80. Katolikos – Patriarcha celé Gruzie, Arcibiskup Mcchetský a Tbiliský, patriarchou je od 23. prosince 1977.

(8) Monastýr Samtavro, monastýrský komplex, který se sestává z chrámu Proměnění Páně (chrám postaven sv. Mirianem v IV. stol.) a ženského monastýru svaté Niny, nachází se na soutoku řek Mtkvari a Aragvi.

(9) Svatý král Mirian (Mirian III - მირიან III), král Ibérie, který se ctí jako první křesťanský král Gruzie, který ustanovil křesťanství jako státní náboženství. Nechal postavit chrám v Mcchetě, na místě, na kterém se dnes nachází katedrální patriarší chrám Sveticchoveli. Památka tohoto světce se vzpomíná 1. /14. října.

(10) Monastýr Šio Mgvime (შიომღვიმე), monastýr založený v VI. stol ctihodným Šio Mgvimský (památka 9. / 22. května), nachází se nedaleko města Mccheta, v úzkém kaňonu, na severním břehu řeky Mtkvari, přibližně 30 km od Tbilisi.



Ctihodná matka
Paraskeva – Svatá Petka

(památka 14. / 27. října)

Tato slavná světice srbského původu se narodila ve vesnici Epivates (dnes Selimpaşa – v Turecku, mezi dnešní Silivrií a Istanbulem). Rodiče svaté Paraskevy byli bohatí a zbožní křesťané a kromě dcery měli ještě jednoho syna Euthýmia, který ještě za života rodičů přijal mnišství a nakonec se z něj stal biskup města Madytos.

Když Paraskevě zemřeli oba rodiče, tato křesťanská panna, která vždy toužila po odříkavém způsobu životu pro Krista, opustila dům rodičů, rozdala získané dědictví a odešla do Cařihradu, kde prožila pět let.

V Cařihradu přijala mnišský postřih a záhy na to odešla na pouť do Svaté Země. Ve Svaté Zemi už zůstala a přesídlila se do Jordánské pouště, kde žila jako poustevnice ve zbožnosti a odříkání až do svého stáří.

Před koncem života se Paraskevě zjevil Boží posel (anděl), který jí přikázal, aby se vrátila do své rodné vlasti. Anděl jí doslova řekl: Opusť pustinu a vrať se domů, je třeba, abys tam oddala své tělo rodné zemi a svojí duší Hospodinu. Svatá poslechla hlas posla z Nebe, zanechala svou milovanou poušť a vrátila se do rodného města Epivates. Tam prožila ještě dva roky v neustávající modlitbě a poté předala svého ducha Bohu a přesídlila se do rajských příbytků. Byla pohřbena věřícími dle křesťanských obyčejů, ale ne na společném hřbitově, nýbrž jako bezejmenná tulačka, která nikomu nic o své osobě neprozradila, ani odkud pochází.

Bůh, nicméně, který si přál proslavit svoji věrnou služebnici, zjevil za několik let po smrti svaté Paraskevy její ostatky, a sice následujícím způsobem.

Poblíž místa, kde byla pohřbena ctihodná matka Paraskeva, které se nacházelo u Mramorového moře, vedl na sloupu odříkavý a mlčenlivý mnišský život jeden asketa – sloupník. Stalo se, že k tomu místu bylo vyvrženo tělo jednoho utonulého námořníka, který během cesty po moři onemocněl těžkou nemocí a zemřel. Od jeho těla se začal šířit na všechny strany dusivý zápach, takový, že i onen sloupník, žijící v modlitbě na tom místě mnoho let, byl přinucen sestoupit ze svého sloupu. Ten pak požádal místní křesťany, aby vykopali hluboký hrob a páchnoucí tělo tam zakopali. Když kopáči kopali jámu, tak z Boží prozřetelnosti nalezli v zemi netlenné tělo a velmi se tomu podivovali. Protože to však byli lidé prostí a neznalí, tak na to, co objevili, nebrali zřetel a říkali si: Kdyby to bylo svaté tělo, Bůh by to zjevil skrze nějaký zázrak. A tak znovu zasypali netlející tělo zeminou a do jámy hodili i zapáchající tělo mrtvého a odešli domů. Když nastala noc, jeden z těch, kteří kopali jámu, jménem Georgij, se ve svém domě modlil zbožně k Bohu. Po modlitbě šel spát a k ránu ve snu spatřil královnu, sedící na zářícím trůnu a kolem ní stojící veliké množství zástupů světlých vojínů. Georgij, jsa naplněn bázní, nemohl snésti pohled na oslnivou záři, královskou velkolepost a slávu, a tak padl tváří k zemi. Tehdy vzal jeden z vojínů Georgija za ruku, pomohl mu vstát a řekl: Georgiji! Proč jste tak pohrdli ostatky ctihodné Paraskevy a spolu s nimi pochovali i zapáchající tělo? Rychle vezměte tělo ctihodné a položte ho na důstojném místě, neboť Bůh si přál oslavit na zemi svojí služebnici. A také královna, sedící na zářícím trůnu, k němu promluvila: Pospěš si vyzdvihnout mé ostatky a ulož je na důstojném místě, protože nemohu už více snést zápach od toho těla. Neboť jsem člověk a má vlast je Epivates, kde nyní i vy žijete. Té samé noci se totéž vidění událo ještě jedné zbožné ženě, jménem Euthýmia. Po ránu oba řekli o svém vidění lidem, a když to lidé uslyšeli, odešli se zapálenými svícemi k ostatkům ctihodné Paraskevy a ve zbožné úctě je vyzdvihli ze země, radujíce se, jako kdyby nalezli nějaký drahocenný poklad.

Svaté ostatky byly slavnostně přeneseny do chrámu svatých všechvalných apoštolů Petra a Pavla ve vesnici Epivates, kde skrze modlitby svaté Paraskevy byly po vznesení modliteb a uctění jejích svatých ostatků učiněny mnohé zázraky a uzdravení nemocných. Slepí nabývali zraku, nemohoucí začali opět chodit a všichni nemocní i posedlí znovu získávali zdraví.

Dvě století po zesnutí ctihodné byl Cařihrad a jeho okolí obsazeny papežskými křižáky. Roku 1238 zbožný bulharský car Ivan Asen II., když získal zprávu o tom, kde a na jakém místě se nacházejí svaté ostatky ctihodné Paraskevy, rozhodl se, že přenese její svaté ostatky, aby byly uchráněny před křižáky. Tak byly ostatky ctihodné matky slavnostně přeneseny do města Veliko Tarnovo, kde byly předmětem zbožné úcty.

Když Bulharsko nakonec obsadili Turci, byly ostatky sv. Paraskevy převezeny do Valašska v Rumunsku, a když roku 1396 došli Turci i tam, byly ostatky po prosbě svaté kněžny srbské Milice přeneseny do Bělehradu. V Bělehradu byl postaven chrám svaté Paraskevy, který tam stojí dodnes. Když Sulejmán II. roku 1521 obsadil Bělehrad, kromě jiných drahocenností vzal do Cařihradu i ostatky svaté Paraskevy. Měl je ve svém paláci, ale drahocenný poklad se neskryl ani zde, neboť mnohé zázraky od svatých ostatků nejenže oslavovali křesťané, ale zbožně je ctili i muslimové. Poslední se však báli toho, aby se takováto úcta nerozšířila dále, a tak raději předali ostatky do patriaršího chrámu v Cařihradě.

Na prosbu moldavského knížete Vasile Lupu byly roku 1641 svaté ostatky přeneseny z Cařihradu do města Jasy (dnes čtvrté největší město v Rumunsku), kde se nacházejí až dodnes, a přinášejí tak velikou útěchu všem, kteří k nim s vírou přicházejí.




Svatý mučedník Fanoúrios

(památka 27. srpna/ 9. září)

Není známo, kdy tento svatý mučedník žil či kdy strádal pro Krista. V 16. stol. byl na ostrově Rhodos, při vykopávkách v blízkosti městských zdí, nalezen starý chrám a v něm jedna zcela neporušená a podivuhodná ikona. Na ikoně byl zobrazen mladík, mučedník strádající za Krista.

Ikonu donesli metropolitovi rhodoskému Nilovi, který jsa naplněn překvapením, začal obraz zkoumat. Z ikony na něj hleděl mladý člověk, oblečený do bohaté uniformy římského vojína. Nadpis na ikoně hlásal Ágios Fanoúrios, což znamená – zjevující, odkrývající. Soudě podle jména byl tento svatý řeckého původu.

Menší obrazy na ikoně, které byly po krajích hlavního obrazu, poukazovaly na scény z mučení a strádání svatého mučedníka. Na nich je zobrazeno, jak je násilím nucen vypovídat, jak podřízení římského velitele nejsou spokojeni s jeho výpovědí a jak bijí Fanoúriose kameny po ústech. Jak jejich zloba roste, jak je dále Fanoúrios bit holemi, jak padá od úderů strážců a jak je nakonec sotva živý mučedník vhozen do vězeňské kobky, kde se oddává modlitbě k Bohu. Znovu je vyslýchán, mučitelé pálí jeho tělo, je mučen na mučidlech, mučitelé ztrácí trpělivost a svatého vhazují do jámy k divokým zvířatům, která se však Fanoúria vůbec nedotknou. Poté je svatý znovu pálen ohněm. A nakonec svatého Fanoúria spalují v ohni a on smrt přijímá s pokojným a mírným výrazem ve tváři.

Metropolita rhodoský Nil (1355-1369) poté, co učinil pozorné ohledání ikony a prozkoumal i všechny menší obrázky na ikoně, určil přibližnou dobu života mučedníka Fanoúria, která spadala do období pronásledování křesťanů. Rodiče svatého byli podle všeho věřícími, když dali synovi tak zvučné jméno, přestože v době pronásledování to bylo krajně nebezpečné.

Vladyka Nil se obrátil s prosbou k tehdejším okupantům ostrova, zda by mohl být na místě rozvalin starého chrámu postaven chrám nový, věnovaný památce nově zjeveného svatého. Souhlas však nedostal. Metropolita se s touto reakcí nijak nesmířil, neboť spatřoval ve zjevené ikoně zázrak - znamení. Vydal se proto na cestu do Konstantinopole, k samotnému patriarchovi. Prosba od metropolity došla sluchu u patriarchy, od něj se dostala k sultánovi, až bylo nakonec povolení ke stavbě chrámu získáno. Tento chrám stojí na ostrově Rhodos dodnes a je považován za významnou pamětihodnost celého ostrova.

Metropolita rhodoský Nil napsal svatému také církevní službu a ikona mučedníka byla umístěna v novém chrámu, aby se jí mohl každý věřící poklonit. Od té doby se událo mnoho zázraků a svatý Fanoúrios nadále činí další divy a pomáhá všem, kteří se k němu obrací s horlivou vírou.

Tropar hlas 4.

Nebeský zpěv zde na zemi zářně a jasně zní, pozemské vítězství se nyní světle oslavuje. Nahoře andělské obecenství písněmi oslavuje a chválí tvé strádání, dole na zemi Církev oslavuje nebeskou slávu, kterou jsi získal svým utrpením a strádáním, slavný Fanoúrii.

Kondak hlas 3.

Kněze jsi spasil před zajetím bezbožných, pouta jsi zničil božskou mocí, v Bohu moudrý, odvážně zahanbils drzost mučitelů, rozradostni proto zástupy andělské, velký mučedníku. Neboť proto tebe ctíme, Boží zbrojnoši, Fanoúrii slavný.

Modlitba svatému velkému mučedníku Fanoúriovi

Pozvednuli jsme náš rozum k tobě, svatý velký mučedníku Fanoúrii a nyní se my hříšní s pokorou k tobě modlíme: shlédni na nás svojí svatostí z výšiny nebeské své slávy, kterou jsi získal životem a mučením pro Krista, neboť nyní spočíváš ve věčné blaženosti. Smiluj se nad naším strádáním, utrpením, neduhy, hořkostmi, těžkostmi a nezdary. Modli se díky své svobodě, kterou jsi získal u svého Nebeského Krále a našeho Boha, aby nám odpustil naše hříchy vědomé i nevědomé, které jsme učinili jako služebníci neužiteční. Ať se nehněvá na nás kvůli naší malé lásce k Němu a k našim bližním. Prosíme, ať k nám bude vždy plný milosti, nechť od nás vzdálí všechny neduhy, bolesti a těžkosti, hořkosti a nezdary, nechť nám daruje čistý rozum, abychom mohli odvrhnout náš hříšný život a s tvou pomocí naopak započít s požehnaným a plodným životem, s nadějí hledíce na nebesa, abychom i my sloužili Jemu, našemu Stvořiteli a Pánu.

Svatý mučedníku Fanoúrii, buď nám učitelem a průvodcem na cestách života, abychom hledíce na tvoji víru a lásku ke Kristu se stali hodni tvých darů a Božích požehnání a takto procházejíce tento dočasný, pozemský život, abychom se společně radovali spolu s tebou a s těmi, kteří se od věků zalíbili Bohu. Abychom následovali věčné Království a stáli po Jeho pravici se všemi Svatými, obklopeni nebeskými Anděli, opěvovali slávu, čest a klanění Jedinému Bohu ve Svaté Trojici, Otci i Synu i Svatému Duchu, na věky věkův, amen!




Svatých 7 mučedníků Makabejských
Abima, Antonína, Hurija, Eleazara, Eusebona, Alima, Marcella
a jejich matky Solomonie a učitele Eleazara

(památka 1. / 14. srpna)

Všichni strádali a byli umučeni za čistotu své izraelské víry na příkaz císaře Antiocha1, který byl jedněmi nazýván Epifanés (vznešený, slavný), druhými pak Epimanis (nerozumný, pošetilý). Pro veliké hříchy v Jeruzalémě, hlavně kvůli odnímání kněžské moci a zločinů s tím spojených, dopustil Bůh na toto svaté město velké neštěstí. Antiochos chtěl Židům naschvál vnutit pohanskou modloslužbu a její tradice, na místo víry v jednoho živého Boha, a dělal vše, co mohl, aby se celý národ k tomuto podvolil. V této jeho zlovolné myšlence mu pomáhali i někteří věrolomní kněží a další jeruzalémští stařešinové. Jednou přišel do Jeruzaléma sám císař a nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso, což se protiví Mojžíšovu zákonu. A jíst vepřové maso, to byl také očividný příznak toho, že se někdo zřekl izraelské víry. Devadesátiletý stařec Eleazar, kněz a jeden ze sedmdesáti překladatelů Starého zákona do řečtiny, nechtěl na příkaz císaře vepřové maso jíst. Byl proto mučen a upálen v ohni.

Císař, který se pak vracel do Antiochie, vzal s sebou sedm bratří, zvaných Makabejských, a jejich matku Solomonii, kteří se také jako Eleazar vzepřeli císařovu příkazu.

Sedmero bratrů se jmenovalo: Abim, Antonín, Eleazar, Hurij, Eusebon, Alim, Marcell. Před očima jejich matky zkažený císař Antiochos jednoho syna po druhém mučil tak, že sedřel kůži z jejich tváří a tu pak vhodil do ohně. Tito bratři však chrabře vše přetrpěli, i mučení i smrt, ale víry své se neodřekli. Potom i matka, která když viděla i svého posledního tříletého syna v ohni, tak sama skočila do ohně a spálená předala svou duši Bohu. Všichni čestně strádali pro víru v jednoho živého Boha, konkrétně kolem roku 180 před Narozením Krista.


Vynášení uctívaných dřev životodárného Kristova Kříže

(památka 1. / 14. srpna)

Počátek tohoto svátku se objasňuje takto. Z důvodů nemocí, které se často šířily v měsíci srpnu, se už odedávna ve městě Konstantinopoli utvrdil zvyk vynášet uctívané a oživující Dřevo Kříže, to jest to dřevo kříže, na kterém pro nás a pro naše spasení přijal smrt náš Spasitel a Pán, Ježíš Kristus, na cesty a ulice města. Cesty a ulice byly takto posvěcovány, a dále také země a okolní vzduch, aby bylo zabráněno šířícím se nemocem.

Večer před svátkem bylo Dřevo Kříže vynášeno z císařské klenotnice a přenášeno městem na svatý prestol Velkého chrámu – svaté Sofie – chrámu Boží Moudrosti. Od tohoto dne, kdy se započíná půst, až do svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byly činěny litie – prosebné bohoslužby po celém městě a uctívané Dřevo Kříže bylo uloženo doprostřed Velkého chrámu věřícím k úctě a poklonění. Takto vypadal a stále vypadá svátek Vynášení uctívaných dřev životodárného Kříže našeho Pána.


Přenesení rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně z Edessy do Konstantinopole

(památka 16. / 29. srpna)

V době, kdy náš Spasitel šířil blahou zvěst o Království Božím a uzdravoval všelikou lidskou bolest a nemoc, žil ve městě Edessa2 na břehu řeky Eufratu císař Abgar, který byl nemocen malomocenstvím.

Tento císař se doslechl o Kristu, který hlásal Boží Království a uzdravoval od bolesti a nemocí (Mat 4, 24). Vyslal proto do Palestiny svého malíře Ananiáše s dopisem pro Krista s prosbou, aby přišel i za ním do Edessy a uzdravil jej od malomocenství. Dále císař ve svém dopise psal, že v případě, kdyby nemohl přijít, nařídil malíři Ananiášovi, aby nakreslil Jeho tvář a obraz s Kristovu tváří aby donesl do Edessy, neboť věřil, že mu Kristova tvář navrátí zdraví.

Když však přišel Ananiáš do Palestiny, spatřil Spasitele obklopeného národem. Nemohl k němu přijít pro množství lidu kolem, který poslouchal Jeho kázání. Tehdy vystoupil na vysoký kámen a snažil se namalovat obraz Pána Ježíše Krista, ale nešlo mu to. Spasitel si ho však sám povšiml a zavolal jej k sobě, nazval ho jeho vlastním jménem a odpověděl, že nemůže do Edessy za císařem Abgarem nyní přijít. Věděl už totiž, že se blíží čas Jeho strádání. Poté Ananiášovi předal krátký dopis pro Abgara, ve kterém chválil císařovu víru a slíbil poslat za ním svého učedníka, který by ho uzdravil od malomocenství a dal mu potřebná poučení ke spáse. Potom Spasitel poprosil, aby mu přinesli vodu a ubrus z plátna. Ve vodě si omyl svoji tvář a utřel ji do plátna. Do tohoto plátna se pak Jeho přečistá tvář obtiskla.

Ubrus a dopis Spasitele přinesl Ananiáš zpět do Edessy. Se zbožnou úctou přijal Abgar svatyni a podle jeho víry se mu také dostalo vytouženého uzdravení, jen malá část pozůstatků strašné nemoci mu zůstala na tváři, avšak pouze do příchodu slíbeného Spasitelova učedníka. Tím se stal apoštol ze Sedmdesáti, svatý Tadeáš, který přišel kázat svaté Evangelium a pokřtil Abgara a i všechny obyvatele Edessy. Císař Abgar dal poté svrhnout pohanské modly u městské brány a nad branou dal vyvěsit ubrus s Kristovou tváří, připevněný na dřevě a zarámovaný do zlatého rámu, ozdobený perlami a korály. Sám císař potom ještě ve spodu obrazu dopsal: Kriste Bože, nikdo nebude zahanben, kdo vkládá na Tebe svou naději.

Mnoho let obyvatelé Edessy s láskou chránili zbožný zvyk klanět se Rukou nevytvořenému obrazu, když procházeli skrze bránu. Avšak jeden z pravnuků Abgara, který později vládl Edesse, se obrátil k pohanství a chtěl sejmout svatý Obraz z městské brány. Tehdy se stalo edesskému biskupovi vidění, aby obraz Spasitele skryl. Biskup přišel v noci spolu s duchovenstvem, vzal svatý Obraz do svých rukou, uložil jej do výklenku, zapálil před ním lampádu, výklenek zakryl hliněnou deskou a potom také cihlami.

Uběhlo mnoho dalších let a obyvatelé města už zapomněli na velikou svatyni, které se kdysi jejich předci klaněli. Když však v roce 545 po Kr. obklíčil Edessu perský velkokrál Husrav I. a postavení města se zdálo už beznadějným, zjevila s biskupu Eulaliovi Přesvatá Bohorodice a přikázala vyjmout ze zazděného výklenku svatý Obraz, který spasí město od nepřítele. Když biskup rozebral cihly z výklenku, našel Rukou nevytvořený Obraz Spasitele, před nímž stále hořela lampáda a na hliněné desce, která zakrývala výklenek, byl podobný obraz Kristovy tváře. Poté, co vyšlo procesí s Rukou nevytvořeným Obrazem kolem stěn města, perské vojsko ustoupilo a od města se stáhlo pryč.

Roku 630 městu Edessa vládli Arabové, ti však nebránili křesťanům vyjadřovat svoji úctu vůči svatému Obrazu, jehož sláva se rozšířila po celém Východě. V roce 944 císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (912–959) si přál přenést Obraz do hlavního města Pravoslaví a vykoupil jej proto u emíra – vládce a správce města.

S velkými poctami byly Rukou nevytvořený Obraz a dopis, který Spasitel napsal Abgarovi, přeneseny duchovenstvem do Konstantinopole. 16. srpna byl Obraz Spasitele umístěn v chrámu Bohorodice Farosské3.




Denní život křesťana
podle evangelia

Navykni si vstávat časně se statečným a radostným sebezapřením, a to v určitou hodinu. Vstávaje, pozdvihni mysl svou k Bohu a poznamenej se znamením kříže. Bez meškání se umývej a oblékej. Nato vykonej podle času delší nebo kratší modlitbu ranní. Modli se pozorně a zbožně. Zvykni si věnovat mimo to aspoň dvě až pět minut přečtení nějaké stati z Evangelia.

Pak posnídej a dej se ihned do denní práce, kterou konej svědomitě. Neoddávej se zahálce, ani pohodlnosti, ale měj se chutě k dílu. Lenoch není hoden být nazýván křesťanem. Apoštol Pavel praví: Kdo nechce pracovat, ať nejí! (2. Sol. 3, 10). Vzbuzuj v sobě vědomí, že všudypřítomný Bůh ví všechno, co a jak děláš. Cítíš-li v průběhu práce únavu, představuj si Ježíše, který v potu tváře své jedl chléb, pracuje s Josefem. Má-li práce tvá úspěch, úspěch, děkuj Bohu; Není-li tak úspěšná, jak si přeješ, neúspěch tento obětuj Bohu jako pokání za své chyby a nedostatky.

Při jídle vzbuď v sobě představu Otce nebeského, otvírajícího ruku svou, aby tě nakrmil. Mysli si, že Ježíš sedí s tebou za stolem a jí s tebou. Navykni si jísti a píti střídmě.

Než ulehneš k spánku, uvažuj, zda ses v průběhu dne něčím neprovinil, pros Boha o odpuštění a umiň si, že se napravíš. Nato vykonej večerní modlitbu a uléhaje k nočnímu odpočinku odevzdej se Bohu. Nemůžeš-li usnouti, vzpomeň si, že mnoho lidí té noci leží v nemoci a bolestech, nebo i umírají, a odporoučej je do milosti a lásky Boží.

Chceš-li, aby život tvůj byl klidný a spokojený, nauč se býti vždy odevzdán do vůle Boží. Nenajdeš duševního klidu, dokud nespočineš v Bohu. Snaž se varovati se všeho, co se protiví přikázáním Božím. Nedomáhej se a nehledej ničeho, co není v souhlase s vůlí Boží. Bdi nad sebou, nad svými pocity, myšlenkami, hnutími srdce i vášněmi; pros Boha, aby sám připomenul ti sebe, jestliže ty na něho zapomeneš. Ve všem nechať je tvým učitelem Pán Ježíš Kristus. Často si vzpomeň, co by on na místě tvém učinil, mluvil a nač by myslil.

V utrpení snaž se býti tichý a klidný; mlč a trp podle příkladu Kristova, neboť to je nejjistější cesta k vítězství, a on pomůže ti ve tvé slabosti. Utrpíš-li od lidí na cti, snaž se snésti to klidně. Nejsi-li vinen, uvaž, že v jiných případech ses tolikrát skutečně provinil, aniž kdo o tom zvěděl; haj své cti vždy jen způsobem čestným a důstojným. Jsi-li vinen, uznej, že zahanbení jsi zasloužil a snaž se polepšiti se. Zaslouženému trestu, pokárání nebo napomenutí se podrob. Tak-li se zachováš, bude ti zahanbení k duchovnímu prospěchu.

Buď pravdomluvný. Nejsi-li však povinen mluviti, nemluv proti nikomu a nevyhledávej sporů. Nebuď nenávistným, závistivým, ani příliš strohým v jednání a slovech. Čeho nechceš sám, nečiň jiným; čeho si přeješ od jiných, prokazuj především sám.

Jestliže tě kdo navštíví, buď laskav, skromný, pozorný a pln pochopení pro hosta. Nemluv bez rozmyslu, neboť bude se nám zodpovídati za každé neužitečné slovo. Pros Boha o milost, v pravý čas mlčet a v pravý čas mluvit. Varuj se špatných společností, neboť člověk zpravidla podléhá jejich vlivu. Pozoruješ-li, že někdo působí na tebe neblaze, buď statečný a rozhodni se rázem přerušit styky s ním.

V pokušení neoddávej se trudnomyslnosti. Kdo sesílá příležitost k boji, dá i sílu k vítězství. Důvěřuj v Boha; jestliže Bůh je s tebou, kdo proti tobě? S pomocí Boží cvič svou vůli v přemáhání zla.

Snaž se každému prokazovati dobro, nemysle na to, dočkáš-li se vděčnosti. Buď ochoten odpouštět každému, i tomu, kdo tvé dobrodiní splácí zlobou. V čase nemoci povolej lékaře, ale buď při tom odevzdán do vůle Boží, bez níž ani vlas s hlavy nespadne. V bolestech připomínej si utrpení Kristovo, aby ses posílil v trpělivosti. Všemožně se varuj reptání a podrážděnosti, jimž snadno podléhá člověk nemocný ke vlastní škodě duševní i tělesné.

Choď pravidelně na služby Boží, zvláště nedělní a sváteční, abys společně s ostatními bratřími a sestrami, členy pravoslavné církve Boží, povznesl mysl svou k Bohu, odložil světské starosti, zúčastnil se svatých Tajin, dosáhl odpuštění, načerpal Boží útěchy i radosti a nabyl nových sil. Kdo zanedbává služby Boží, upadá zpravidla do duchovního spánku, stává se lhostejným k věcem Božím a ocitá se na scestí. Nedej na sebe působiti zlozvykem nechodit na služby Boží. Je to zjev úpadkový, kterého se varuj, abys ušel duchovní smrti. Služeb Božích účastni se pozorně a činně, vždyť nepřekáží ti přehrada nesrozumitelného jazyka. Modli se s knězem, zpívej Hospodinu se sborem i s veškerou obcí církevní a prožívej posvátný děj. Tu poznáš, jak velice se mýlí ti, kdož se domnívají, že křesťanství je náboženství chmurné; naopak víra křesťanská pravoslavná je radostnou a blahou zvěstí, naplňující duši jasem a vlévající do srdce radostnou odhodlanost a junáctví.

Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s tebou!


Slova svatého nového mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského
(viz Lidový sborník modliteb…, str. 9-11)



Svatí, apoštolům rovní,
císař Konstantin
a jeho matka císařovna Helena

(památka 21. května/ 3. června)

Konstantinovi rodiče byli císař Konstancius a císařovna Helena. Konstancius měl děti ještě s druhou ženou, ale s císařovnou Helenou počal pouze Konstantina, později nazvaného Velikého. Než Konstantin nastoupil na císařský trůn, prošel třemi velkými bitvami: jednu vedl proti Maxentiusovi, římskému tyranovi, druhou proti Skýtům na Dunaji a třetí pak proti Liciniusovi.

Před bitvou s Maxentiem, když měl Konstantin pochybnosti a velikou starost o úspěch v boji, zjevil se mu za dne jasně zářící kříž na nebi, celý ozdoben hvězdami. Na tomto světelném kříži bylo napsáno: Tímto zvítězíš. Ohromený císař nařídil, aby byl ukován veliký kříž, podobný tomu, který se mu zjevil, a aby byl nesen vpředu před vojskem, které šlo do bitvy. Mocí kříže opak skutečně císař Konstantin získal slavné vítězství nad nepřítelem, ačkoli ten byl před bitvou v početní převaze. Maxentius se nakonec při úprku z boje utopil v řece Tibeře.

Hned poté vydal Konstantin významný Edikt (tzv. Milánský Edikt – Milánské Ujednání) v Milánu roku 313, kterým přestalo pronásledování křesťanů. Když zvítězil nad Liciniusem, založil nové hlavní město své říše na průlivu Bospor, které se od té doby nazývalo Konstantinopol. Ještě předtím se však Konstantin nakazil nemocí známou jako malomocenství. Pohanští kněží císaři radili, aby se vykoupal v dětské krvi. Tomu se však císař bránil a neučinil tak. Tehdy se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal pomoc biskupa Silvestra, který ho z této strašné nemoci vyléčí. Biskup jej poučil v křesťanské víře а připravil ke svatému křtu, a nemoc z těla císaře zcela zmizela.

Když nastala rozepře v Církvi, kvůli vzpurnému heretikovi Áriovi, císař Konstantin sezval První všeobecný sněm roku 325 do Nikáje. Tam byla Áriova hereze odsouzena a Pravoslaví utvrzeno.

Svatá Helena, zbožná matka císaře Konstantina, pak mnoho horlila pro Kristovu víru. Navštívila Jeruzalém, kde nalezla čestný Kříž Páně a na Golgotě nechala vystavět chrám Vzkříšení. Poté ještě nechala zbudovat mnohé další chrámy ve Svaté Zemi. Roku 327, ve svých osmdesáti letech, tato svatá žena zesnula a odevzdala svoji zbožnou duši Pánu. Císař Konstantin přežil svoji matku o deset let, před svou smrtí přijal svatý křest a zesnul ve svých šedesáti pěti letech ve městě Nikomédii. Jeho tělo bylo pochováno v chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.

Památka Otců Druhého všeobecného sněmu (381)

(památka 22. května/ 4. června)

Druhý všeobecný sněm se udál roku 381 v Konstantinopoli a dovršil věroučné snahy o formulaci pravoslavné křesťanské víry, které započaly již roku 325 na Prvním všeobecném sněmu v Nikáji.

V těžkých letech po přijetí tzv. Nicejského vyznání víry, zapustila ariánská hereze znovu nové výhonky. Stalo se tak skrze Makedonia, který pod záminkou boje se sabelliánskou herezí, podle níž došlo ke splynutí osob Otce a Syna, začal užívat slovo "podobnějsoucí", právě ve vztahu Syna k Otci. Takovéto znění bylo nebezpečné také v tom, že Makedonius sám sebe vydával za bojovníka proti Ariánům, užívaje přitom termín "podobný Otci". Kromě toho se Makedoniáni-poloariáni přikláněli v závislosti od situace a výhod v daném okamžiku tu k pravoslaví, tu k arianismu, rouhajíce se Svatému Duchu, když tvrdili, že On (Duch) nemá jednoty s Otcem a Synem.

Další heretik Aetios začal zase užívat pojem "jinak jsoucí" a tvrdil, že Otec má zcela jinou podstatu než Syn. Jeho učedník Eunomius pak dokonce učil o hierarchické podřízenosti Syna vůči Otci a Svatého Ducha vůči Synu. Všechny, kdo k němu přicházeli, překřtíval ve "smrt Krista" a odvrhoval Křest ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, přikázaný samotným Spasitelem.

Třetí hereze se pak zrodila z učení Valenta a Ursakiuse na Arimonském sněmu. Ti se naopak snažili oklamat pravoslavné biskupy tím, když prohlašovali, že Syn Boží je od Boha a podobný Bohu Otci, a není stvoření, jak učí Ariáni. Nicméně pod záminkou, že se slovo "podstata" nenachází ve Svatém Písmu, navrhovali tito heretici neužívat slovo "jednobytný" ve vztahu Syna k Otci. Kromě těchto třech hlavních herezí bylo mnoho dalších lživých učení. Například heretik Apollinárius tvrdil: "Tělo Spasitele, vzato z Nebe z lůna Otce, nemělo lidské duše a rozumu; nepřítomnost duše doplňovalo Slovo Boží; Božství zůstávalo mrtvým v průběhu tří dnů".

Aby byla odhalena hereze těchto lživých učitelů, sezval svatý císař Theodosius Veliký (379 – 395) do Konstantinopole další Všeobecný sněm, na němž bylo přítomno 150 biskupů. K přezkoumání bylo svatým Otcům sněmu předloženo již dříve na Římském sněmu utvrzené vyznání víry, které svatý papež Damasus zaslal biskupu Antiochijskému Pavlínovi. Tento dokument, poté co byl přečten, posloužil k odmítnutí lživého učení heretika Makedonia a naopak k jednohlasnému utvrzení apoštolské učení, že Duch Svatý není v žádném případě nějaké služebné, pomáhající stvoření, ale je Pán Oživující (Životodárný), jenž od Otce vychází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest. S cílem potřít i všechna další lživá učení: jak Eunomiánů, tak Ariánů či Poloariánů, svatí Otcové nakonec znovu potvrdili tzv. Nicejské Vyznání pravoslavné víry.

Ve Vyznání víry, přijatém Prvním všeobecným sněmem, se nehovořilo o božské důstojnosti Svatého Ducha, neboť hereze proti Duchu Svatému tehdy ještě nebylo. Proto svatí Otcové přítomní na Druhém všeobecném sněmu přidali k Nicejskému vyznání ještě 8. 9. 10. 11. a 12. článek víry. To znamená, že s konečnou platností vyjádřili a utvrdili tzv. Nicejsko-cařihradské Vyznání víry, které je vyznáváno i nyní celou Pravoslavnou Církví.

Druhý Všeobecný sněm také kromě jiného ustanovil způsoby církevního soudu, když ustanovil, jak mají být přijímáni heretici: a sice ti, kteří by učinili pokání a kteří byli pokřtěni ve jménu Svaté Trojice zpět do obecenství Církve. Mělo se tak dít skrze Tajinu myropomazání. Ty z heretiků, kteří však byli pokřtění jen jedním ponořením, měla Církev přijímat zpět jako úplné pohany.

Ctihodný Simeon Sloupník z Krásné hory

(památka 24. května/ 6. června)

Tento podivuhodný světec se narodil v Antiochii roku 522, vlády císaře Justiniána Staršího. Jeho otec zemřel při zemětřesení a on zůstal sám s matkou Martou. Když mu bylo šest let, odešel do pouště k jednomu duchovnímu otci jménem Jan, pod jehož vedením se oddával velikému postnímu a modlitebnímu zápasu, takže jej obdivoval každé, kdo se s ním seznámil.

Poté, co přetrpěl strašlivá pokušení od démonů, přijal nakonec tento asketa od Pána a Jeho andělů velikou útěchu a blahodať. Pán Ježíš Kristus se mu zjevil v podobě krásného mládence. Po tomto zjevení se v srdci Simeona rozhořela veliká láska ke Kristu. Mnoho let prožil na sloupu, modlíce se k Bohu a zpívajíce žalmy. Na základě Božího vnuknutí se pak vzdálil na horu, nazvanou Krásnou, jak mu zjevil sám Pán, který ji tak nazval. Podle názvu této hory si dodnes připomínáme tuto zářnou osobu světce známého jako „ctihodný Simeon z Krásné hory“.

Pro jeho lásku k Bohu mu Bůh udělil zvláštní blahodať, pomocí níž uzdravoval všelikou bolest a nemoc, krotil zvířata, viděl do dalekých koutů světa a stejně tak i do srdcí lidí, vycházel ze sebe a díval se na nebesa, hovořil s anděly, vyvolával strach u démonů, které pak rozháněl. Mnoho také prorokoval. Žil někdy až třicet dní beze spánku a ještě déle bez jídla, pokrm přijímal od andělů. Na něm se zcela naplnila Spasitelova slova: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím (Jan 14, 12). Roku 596, když dovršil 75 let svého života, zesnul v Pánu, aby na věky spolu s anděly stál před tváří Boží.


Podle: Охридски Пролог a Жития Святых - Православие.ру





Moji milovaní, celé tajemství Paschy vám bylo sděleno skrze evangelní vyprávění, v němž byla jasně naznačena věrolomnost zrady na Pánu Ježíši Kristu; věrolomnost soudu, jímž byl (Pán) odsouzen; krutost Jeho ukřižování, ale také sláva Jeho Vzkříšení. Semínko slova, které sestává z kázání Evangelia, však musí vzejít na půdě vašeho srdce tak, aby výhonky svatých myšlenek a poupata správných tužeb se svobodně proměnily v pravé plody. Neboť Kříž Kristův, který byl vztyčen pro spásu smrtelných, jeví se zároveň tajemstvím i obrazem k následování.

Kristus oddal své tělo na smrt, ke svému Vzkříšení, aby ti, kteří v něj věří, nepovažovali pronásledování pro víru za nesnesitelná a smrt za strašnou při myšlence na to, že i oni se budou účastnit Jeho slávy tak, jako se On stal účastným jejich přirozenosti.

A proto, aby si srdce věřících byla lépe vědoma toho, že u sebe mají něco, díky čemuž je možné odvrhnout smyslné tužby světa a vystoupat k vyšší moudrosti, Pán nám slibuje svoji přítomnost: Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa (Mat 28, 20). Neboť Duch Svatý skrze Izaiáše zbytečně neřekl: Hle, panna počne, a porodí syna, a dá mu jméno Emmanuel, to jest S námi Bůh (Iz 7, 14). Ježíš takto naplnil význam svého jména a ani po svém vystoupení na nebe neopouští své osvojené bratry, a třebaže On sedí po pravici Otce, přesto tyto své bratry posilňuje z výše.

Čiňte to, co On činil, milujte to, co On miloval a naleznete v sobě blahodať Boží… Kráčejíce po Jeho stopách, přezírejte věci pozemské, které, když odvrhnete, můžete získat nebeské, protože pozdvihnout svůj kříž a následovat za Kristem znamená ubít v sobě zlé vášně, vyhubit špatnosti a neřesti, vzdálit se marnosti a zříci se všech bludů a pomýlení.

A třebaže Paschu nemůže hodnověrně slavit ten, kdo je neskromný, kdo sám sebe ospravedlňuje, člověk pyšný a skoupý, nikdo se nenachází více vzdálen od tohoto svátku než heretici a především ti, kteří mají nesprávný pohled na vtěleného Boha… Vždyť prostřednictvím vtělení, Neviditelný se stal viditelným…, a z této příčiny se svátek nazývá Paschou, což hebrejsky znamená – přechod. Jak o tom řekl Evangelista, že totiž před svátkem Paschy Ježíš věděl, že přišel Jeho čas, že On musí přejít ze světa tohoto k Otci svému. Ale jaká byla přirozenost, v níž Pán učinil tento přechod, jestli ne Jím přijatá „lidská“ přirozenost, vždyť podle Boží přirozenosti přebývají nerozdílně Otec v Synu a Syn v Otci? A proto, aby předal věřícím tento nevyslovitelný dar jednoty v Bohu, On také tento „přechod“ vykonal, tj. přešel, když před tím řekl: Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli (Jan 17, 21).

V tomto svazku nemohou mít účast ti, kteří popírají, že v Synu Božím, pravém Bohu, přebývá lidská přirozenost, třebaže by se nazývali křesťany. Vy se proto zbožně radujte v tomto svatém svazku, neboť nemáte pochybností o Kristově tělesném narození, strádání, smrti a vzkříšení Jeho těla.

Z úryvků druhého kázání na Paschu svt. Lva Římského



Z duchovních rad ctihodného
Filareta (Danilevského) Glinského

My všichni jako křesťané máme povinnost a dluh následovat našeho Spasitele. Při pohledu na Jeho strádání a smrt bychom měli cítit povinnost a současně se nutit k tomu, aby se to, co je horší, pokořilo tomu, co je lepší, a tělo aby sloužilo duchu, abychom se připodobnili Božímu obrazu a Jeho podobě. Jeho obrazu – v naší duši, jeho podobě – našimi ctnostmi.

Nejvíce ze všeho je třeba se starat o zachování čistého svědomí a konání všeho, jako bychom byli stále před Božím zrakem. S bázní a s chvěním spasení své konejte, říká apoštol (Filipským 2, 12).

Nakolik je to jen možné, nedopusťte a zabraňte, aby do srdce vešly zkažené a poskvrňující myšlenky, vždyť z něho vychází život (Př 4, 23). Při dodržování čistoty srdce můžeme zachovat i tu tělesnou. Tehdy budeme hodni zpívat píseň novou, jíž se nebyl schopen naučit nikdo než pouze ti, kteří neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici (Zj 14, 3 - 4).

Ve všem předepsaném ke spáse je třeba soudnosti. Každý, kdo hledá spásu, ať následuje umírněnost a hlavně rady těch, kteří již uspěli v procesu bohopoznání a zbožných dílech, a pak sám Pán bude vést jejich život.

Mnohé nástrahy a úklady ze strany nepřítele našich duší jsou kladeny na ty, kteří konají a pracují v Kristu, napravo i nalevo je loví, po všech cestách pracovitosti, modlitby a pamatování na Boha, a také proto je ochrana naší mysli – nejvážnějším dílem a prací.

Ten, kdo chce být opravdu spasen, nechť je k sobě vnímavý a pozorný. Je třeba, aby ses staral o to být pozorným a modlil se za uspořádání své duše, aby chrám tvé duše byl stavěn na kameni víry, a nikoli na písku pochybností a nespořádanosti. Z toho důvodu nejprve ze všeho nauč svou mysl rozlišovat hříšné myšlenky, zasévané nepřítelem naší spásy, a odháněj je modlitbou.

A když se projeví sklonnost k nějaké vášni, přičiň se a hledej její příčiny. Když je najdeš, smiř se, zkroť sám sebe, a vášeň pak odejde.

Proč jsou mnozí ovládáni vášněmi? Je tomu proto, že nejsou zkušení v poznání ani poznávání příčin přicházejících zhoubných vášní. Když jsou takovéto vášně mladé, když ještě nezapustily své kořeny v mysli a v srdci, lehce se dají porazit, později je ale bez pomoci druhých nepřemůžeš.

Těžká je cesta spásy a těsné jsou dveře do Království pro ty, kteří nemají dobrou vůli; pro ty, kteří jsou zotročeni vlastními vášněmi. Ale pro ty, kteří se horlivě snaží a usilují (o spásu), není nic těžkého, neboť Pánovo jho netlačí a břemeno Jeho netíží (Mat 11,30).

Přinuť se, abys sebe sama viděl jako toho nejponíženějšího a nade všechny ostatní horšího v ctnostech a v poznání duchovnosti.

Jestliže tě proti někomu obviňuje tvé svědomí, jdi v pokoře a pros u něj o odpuštění, bez jakéhokoli sebeospravedlňování, třebaže bys viditelně neměl žádné viny. Tím přejdeš k duševnímu úspěchu a zdaru.



Svatý spravedlivý Nikolaos Planas
(1851 – 1932)

(památka 17. února / 2. března)


Svatý a spravedlivý Nikolaos Planas se narodil roku 1851 na ostrově Naxos 1 rodičům Jannisovi a Augustině Planas, zámožným a zbožným křesťanům. Rodina měla na svém statku, v sadu za domem, malou kapli zasvěcenou svt. Mikuláši Myrlikijskému, kam se často chodil malý Nikolaos modlit. Od dětství se vyznačoval hlubokou vírou, zbožností a prostotou. Jeho dědeček Georgios Melissourgos byl knězem a zároveň i jeho prvním učitelem, on ho také jako první naučil číst Žaltář. Nikolaos svého dědečka vždy pečlivě pozoroval a vždy se díval, jak slouží ve svatém oltáři. Takto byl vychováván k církevnímu životu, k půstu a modlitbě.

Když však bylo Nikolaovi čtrnáct let, jeho otec zemřel. Spolu se svou matkou a rodnou sestrou se museli přestěhovat do Athén. Jejich život se stal po otcově smrti velmi těžkým, matka musela začít pracovat jako posluhovačka, vždy ale brala své děti s sebou do práce, neboť se bála Athén, velkoměsta.

V sedmnácti letech se na přání matky Nikolaos oženil, jeho žena však při porodu jejich prvního dítěte (syna) zemřela. Nikolaos se už poté neoženil a v roce 1879 byl vysvěcen na diákona v chrámu Proměnění Páně v Athénách. Po diákonské chirotonii se rozdělil o rodinné dědictví se svou sestrou a svůj majetek dal jako zástavu za dům souseda, který o majetek přišel; sousedovi se však nedařilo, a Nikolaos tak přišel i o svůj díl majetku. Jak píše monaška Marta, která sepsala jeho životopis: A hle, když se osvobodil ode všech světských starostí s majetkem, zcela a bez jakýchkoliv překážek se oddal asketickému způsobu života dle velkých pouštních otců, jen s tím rozdílem, že on žil ve velkých a zalidněných Athénách. Za pět let, přesněji v roce 1884, byl vysvěcen na kněze v chrámu svatého proroka Elizea v Monastiraki v Athénách. Potom byl vyslán jako kněz ke službě v chrámu velikomučedníka Pantelejmona do athénské části Neos Kosmos. To byl neveliký chrám, kde se jeho farnost skládala všehovšudy jen asi ze třinácti rodin.

Potom otce Nikolase opět převedli na službu do chrámu sv. Jana Předchůdce na ulici Vouliagmeni. Tato farnost se skládala už jen z osmi rodin a na plat pro kněze zbylo jen něco málo masa z jehněte, které dostával před Velkým půstem nebo na Vánoce. To mu ale v ničem nebylo překážkou, protože půst byl tím nejhlavnějším v jeho životě. Dokud měl chrám, ve kterém mohl sloužit, byl vždy spokojený a šťastný.

Otec Nikolaos byl člověkem, který nebyl mnoho vzdělaný, byl spíše prostý a skromný, ale brzy se stal oblíbeným knězem Athén. Po dobu více jak padesáti let sloužil denně od 8 ráno do 3 hodin odpoledne, ať už bylo horko, nebo padal sníh, v čase národního povstání, i v období anglicko-francouzké okupace v roce 1917. Sloužil v slunci přístupných, těsných a malých chrámech blízko Akropole, v červenci i ve dvě hodiny odpoledne, dokud mu nesmáčel pot jeho roucho jako pravému dělníku na Kristově vinici.

Liturgii vložil do samého středu své pastýřské služby. Jeho bohoslužba byla sloužena v plnosti a v souladu s bohoslužebným ústavem (typikonem), podobně jako v monastýrech, a přece, anebo snad právě proto přitahovaly jeho bohoslužby k sobě mnoho věřících z nejrůznějších vrstev společnosti. Tímto tak zcela vzalo za své tehdy i dnes rozšířené mínění, že je třeba bohoslužby zkracovat a zjednodušovat.

Denně, ale zejména na velké svátky, až do jejich ukončení (tzv. oddání), sloužil sváteční molebny 2 . Otec Nikolaos chodil sloužit i do druhých chrámů, například do chrámu sv. proroka Elizea na ulici Aresa. Z tohoto chrámu vyšlo mnoho mnichů a mnišek, zde také v chrámovém sboru zpíval známý řecký prozaik a spisovatel Alexandros Papadiamantis 3 . Když se otce Nikolaa lidé ptali, zda už není unaven a kdy bude odpočívat, on jen odpovídal: Zpívat budu žalmy svému Bohu, co živ budu (Žalm 146). Sloužil i ve vesnických, v polorozbořených chrámech. Modlitba a bohoslužby zaujímaly to nejhlavnější místo v životě otce Nikolaa Planase. Neustále přebýval v modlitbě. Nikdy nepronášel pyšná a dlouhá kázání, ale svým příkladem učil modlitbě ty, co ho obklopovali.

Od druhých nikdy nevyžadoval přísný půst, sám k sobě byl ale velmi přísný, a jedl vždy až večer. Měl i své půsty navíc, a to půst před Povýšením Svatého Kříže Páně od 24. srpna do 27. září (podle církevního kalendáře od 1. do 13. září) a Archandělský od 14. do 21. listopadu (podle církevního kalendáře od 1. do 8. listopadu).

Otce Nikolaa charakterizovala rovněž neobyčejná skromnost a prostota, ba pravá pokora. Byl výjimečně prostý, doslova jako malé dítě, ale zároveň, ve stejném okamžiku, velmi rozumný v odpovědích na různé vážné otázky, napsala jednou mniška Marta. Často lidé nechápali a nerozuměli smyslu chování tohoto kněze, a mnohým se zdálo, že byl až příliš obyčejný, až ho proto přezírali. Otec Nikolaos toto všechno trpěl a snášel. Říkal své duchovní dceři: Já, dítě moje, skrze trpělivost jsem překonal mnoho pokušení, která mně potkala. Svým duchovním dětem vždy dával příklad mírnosti, dobrodušnosti a pokory, a takto se vyhýbal různým sporům a konfliktům. Když se někteří kvůli nějakým problémům a starostem hádali u chrámu, či dokonce v chrámu, on odešel do oltáře, kde se zavřel, aby se toho nezúčastňoval. Když se jej jeho duchovní děti ptaly, jak může zadržet hněv, on odpověděl: Ty si myslíš, dítě, že neumím zakřičet, nebo se rozezlít? Umím, ale pamatuji na důsledky toho všeho.

Pro otce Nikolaa byla příznačná úplná a naprostá nezištnost. Když se stal známým knězem, mnozí dobrodinci mu ochotně darovali peníze, ale tyto peníze se u otce příliš dlouho nezdržely, naopak, byly ihned použity na milodary potřebným. Byl znám takovýto příběh: Jeden věřící předal otci Nikolaovi dosti velkou sumu peněz v zapečetěné obálce, a otec, aniž by se podíval, kolik v obálce bylo, hned ji předal u vchodu do chrámu jedné sedící, žebrající chudé ženě. U jedné ženy, která prodávala cukrové bonbóny, nevzal nikdy zdarma ani pár karamelek, když pravil: Nechci zvyšovat tvé náklady.

Otec Nikolaos pomáhal jedenácti rodinám vdov a sirotků, hlavně ale pomáhal mladým vdovám. Říkával přitom, že chudoba a bída je může postrkovat a dotlačit až k neřesti. Dával peníze i na církevní potřeby, a díky tomu mohl obnovit chrám, ve kterém sloužil. Penězi také pomáhal dívkám sirotků, chudým studentům zase naopak platil studia.

Věřícími ve farnosti, v níž sloužil, se stali lidé nejrůznějších vrstev společnosti, a ti, co znali a vážili si otce Nikolaose, byli opravdu z různorodé společnosti. On sám, který byl dobrým znalcem lidí, nikdy neobracel pozornost na společenské postavení člověka. Jak píše mniška Marta: Otec Nikolaos se díval především na vnitřní stav člověka, staral se o jeho duši, která je dražší než celý širý svět.

Svatý Nikolaos byl pravým Božím člověkem, neúnavným knězem a služebníkem Trojjediného Boha. Jeho zbožnost a ničím neohraničená dobrota, nesmírná nezištnost, prostota a světlý obraz důstojného kněze, ale také jeho čistota, pokora, láska k bohoslužbě a ostatní ctnosti, mu získali vážnost mezi lidmi. Nikdy nemiloval bohatství. Vše, co mu lidé dávali, to ihned rozdával chudým. Pomáhal duchovně a materiálně těm, kdo cítil nějakou potřebu.

Byl neúnavný ve službě, více jak půl století sloužil každý den. Byl také zdrženlivým, omezoval se jen na to nejnutnější. Jeho bohatstvím, pokladem a středem jeho života byl liturgický život Církve. Byl člověkem modlitby, jehož životem byla služba víry a lásky. Byl postníkem, o velkém půstu nepoužíval nikdy olej. Prostý a moudrý, přesný v odpovědích, spojoval v sobě otec Nikolaos prostotu a kněžskou důstojnost, dětskou naivitu a svatost. Neučil se ani na univerzitách, v seminářích, ani na gymnáziích, dost možná, že nedokončil ani jednu třídu tehdejší řecké školy. Znal ale dokonale a bezchybně moudrost Boží. Bůh jej proslavil darem činění zázraků, které jsou nespočítatelné. Uzdravoval nemocné, vyháněl démony, předpovídal věci budoucí, nacházel řešení těžkých otázek pro ty, kdo se k němu obraceli, a těm dával správné odpovědi.

V mnoha chrámech, kde sloužil, byl útěchou a záchranou pro lidi. Byl svatým malým starcem, který obměkčil, jakoukoli lidskou bolest. Pověsti o něm přesáhly hranice eparchie 4 , a tak vždy přicházeli další a další lidé, aby ho slyšeli, aby ho viděli, jak slouží liturgii, a aby mu políbili ruku a přijali od něj požehnání. Dožil se 84 let a nikdy nebyl nikým pomluven, nikdy o něm nikdo neřekl nic špatného.

Neděle o Marnotratném synu, 28. února 1932, byl poslední den, kdy sloužil v pozemském oltáři. Po službě cítil malou závrať, a proto jej odvedli k jeho synovi Joannisovi a snaše Marigule, kde byly pročteny poslední modlitby za svatého otce Nikolaa Planase. 2. března v deset hodin večer se otec Nikolaos přežehnal svatým křížem a řekl: Cesta je zakončena, sláva Tobě Bože náš, sláva Tobě. Boží blahodať nechť vám žehná. S těmito slovy odešel z tohoto pozemského světa.

Ráno přenesli jeho svaté tělo do chrámu svatého Jana na ulici Vouliagmeni, aby se mu lidé mohli poklonit a vzdát úctu. Nekonečný proud lidí, kteří se přišli rozloučit s otcem Nikolaem, proudil do chrámu po dobu tří dní, přičemž přicházeli věřící nejenom z Athén.

Celým svým životem byl otec Nikolaos důkazem Boží síly a moudrosti, kterou Bůh Stvořitel dává těm, kteří ho milují a plní jeho přikázání. Svatý otče Nikolae, pros Boha za nás!

Svatý Nikolaos Planas byl proslaven v zástupu svatých stran Konstantinopolského patriarchátu dne 29. srpna roku 1992. Jeho památka se slaví v den jeho zesnutí, tj. 2. března (podle církevního kalendáře 17. února) a jeho svaté ostatky se nacházejí ve stříbrném kivotu, v chrámu sv. Jana Předchůdce Vouliagmeni, v Athénách.


(1) Naxos – Νάξος, ostrov v Egejském moři. Je součástí Řecka a je také největším ostrovem souostroví Kyklad.

(2) Moleben – pobožnost, podle csl. молебен, tj. modlitební, krátká společná bohoslužba ke svátku, Bohu, Matce Boží či svatému, prosebná anebo děkovná.

(3) Alexandros Papadiamantis – Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης. Řecký spisovatel a prozaik, jedna z nejvýznamnějších osobností novořecké literatury konce 19. a začátku 20. století. Narodil se roku 1851 na ostrově Skiathos, v západní části Egejského moře. Tento ostrov zaujímal i hlavní místo v jeho tvorbě. Jeho otec byl kněz. Pocházel ze zchudlé aristokratické rodiny. Aby zakončil střední školu, odstěhoval se do Athén, později nastoupil na Filozofickou fakultu Athénské Univerzity, toto studium ale nedokončil. Pracoval a živil se jako novinář, psal beletrie, krátké příběhy, a stihl napsat i několik románů. Nikdy se neoženil, vedl samotářský život, byl znám jako poustevník - ο κοσμοκαλόγερος, čili světský mnich. Žil v chudobě, ke konci života se vrátil na rodný ostrov, kde roku 1911 zemřel na zápal plic.

(4) Eparchie - územně správní jednotka místní pravoslavné církve, která byla převzata ze státní územněsprávní jednotky používané v Byzantské říši.





Svatý a apoštolům rovný Nikolaj,
arcibiskup japonský

(památka 3. /16. února)


Světitel Nikolaj (Kasatkin), Apoštolům rovný, se narodil 1. srpna roku 1836 ve vesnici Berjoza v Bělském újezdu Smolenské gubernie v rodině Dimitrije Ivanoviče, diákona vesnického chrámu Nanebevstoupení Páně. Od rodičů dostal jméno podle svatého Jana Křtitele. Maminka Ksénije Aleksejevna zemřela, když budoucímu světiteli bylo pouhých pět let, a poté se o děti starala jejich starší sestra. Z jeho sourozenců starší bratr Gabriel zemřel ještě jako dítě, mladší bratr Vasilij se stal později knězem a starší sestra Olga se vdala.

Nehledě na velkou nouzi a bídu byl chlapec Ivan dán do učení do Bělské duchovní školy a potom i do Smolenského semináře. Roku 1856 toto seminární učiliště výtečně zakončil a jako první žák byl na státní náklady vyslán na Petrohradskou duchovní akademii, kde se učil od roku 1857 až do roku 1860.

V roce 1860 si Ivan v Akademii povšiml oznámení, které vyzývalo kohokoli z těch, kteří zakončili Akademii, na misi do Japonska, konkrétně na místo představeného chrámu Vzkříšení Páně při nedávno otevřeném ruském konzulátu ve městě Hakodate. V den, kdy Nikolaj spatřil tuto výzvu, se rozhodl na Všenočním bdění, že musí přijmout mnišství a odjet do Japonska. Od rektora Akademie biskupa Nektárije (Naděždina) k tomu dostal jeho požehnání.

23. června 1860 byl Nikolaj postřižen na mnicha se jménem světitele Mikuláše Myrlykejského a 30. června, byl rukopoložen na jeromonacha. Mnišské postřižení učinil rektor Akademie biskup Nektárij. Zimu 1860 – 1861 přečkal mnich Nikolaj v Nikolajevsku na Amuru, kde se setkal se světitelem Inokentijem (Veniaminovem) 1 , který mu požehnal a poradil, aby se hned začal učit japonskému jazyku. Když viděl, jakou měl bídnou mniškou řízu (rjasu), koupil mu dobrý samet a sám mu z něj vystřihl látku a z ní nechal ušít vhodný oděv. Také Nikolajovi věnoval svůj náhradní kněžský náprsní kříž.

2. července 1861 jeromonach Nikolaj připlul do japonského přístavu Hakodate. V podmínkách občanské války, útoků na cizince a přísného zákazu křesťanství se mladý kazatel Božího slova s horlivostí sobě vlastní oddal učení japonského jazyka, japonské historie, jeho kultury a náboženství (buddhismu, šintoismu a konfucianismu), přičemž i dle japonských měřítek dosáhl v této oblasti za necelých osm let pozoruhodné erudice.

Prvním Japoncem, kterého jeromonach Nikolaj obrátil na pravoslavnou víru, byl Takuma Savabe, bývalý samuraj, šintoistický kněz a vynikající šermíř.

Sám Takuma Savabe se nejprve setkal s jeromonachem Nikolajem tak, že jednou v noci roku 1865, jsa ozbrojen mečem, se vkradl do domu, kde jeromonach Nikolaj přebýval, aby jej zabil. Před tím, než tak učinil, Nikolajovi sdělil, že křesťanství je špatná víra a samotný jeromonach není nic jiného než špión. Nikolaj se jej tehdy pohotově zeptal, zdali zná dobře křesťanství, aby o něm takto mohl soudit. Chrabrost, odvaha a nebojácnost svatého Nikolaje tak mocně zapůsobily na Savabeho, že souhlasil s tím, že si nejprve vyslechne slova pravoslavného kněze o jeho víře. To na něj zapůsobilo natolik, že nejenže přijal křest, ale nakonec se sám stal mnichem a knězem.

Od roku 1868 se začaly uskutečňovat tzv. Reformy Meidži 2 a díky nim vysvitla naděje na svobodnější šíření Božího slova a evangelizaci v duchu křesťanství. Jeromonach Nikolaj odjel roku 1869 zpět do Ruska, aby si vyprosil od Posvátného synodu souhlas a oprávnění založit v Japonsku ruskou duchovní misii. V roce 1870 car Alexandr II. výsostně potvrdil usnesení Posvátného synodu o zřízení japonské duchovní misie, která měla být církevně - jurisdicky koordinována v rámci Kamčatské eparchie pod vedením jeromonacha Nikolaje, který byl navíc povýšen do hodnosti archimandrity.

V březnu 1871 se archimandrita Nikolaj vrátil do Hakodate. Šíření blahé evangelní zvěsti pokračovalo a bylo natolik úspěšné, že když na počátku roku 1872 jeromonach Anatolij (Tichaj) přicestoval do Hakodate, aby pomáhal v zakládání Misie, mohl archimandrita Nikolaj odjet do Tokia, hlavního města Japonska, kde brzy vybudoval své misijní sídlo. Kolem roku 1875, když do Japonska přicestoval kamčatský biskup Pavel (Popov), aby rukopoložil archimandritou Nikolajem vybrané kandidáty z místního obyvatelstva do kněžských hodností, fungovaly při Misii již čtyři duchovní školy. V Hakodate další dvě. V druhé polovině roku 1877 začala Misie vydávat časopis Církevní věstník - a v druhé polovině roku 1878 bylo potvrzeno 4115 místních křesťanů a bylo založeno mnoho církevních obcí, které žily aktivním životem. Ve stejném roce se archimandrita Nikolaj obrátil na Posvátný Synod s prosbou, aby mladé japonské Církvi vyslal biskupa, a jako odpověď byl k této službě vybrán a ustanoven sám archimandrita Nikolaj.

17. března 1880 Posvátný synod rozhodl, že se archimandrita Nikolaj stane biskupem Reveljskim, vikářem Rižské eparchie (Riga), a bude vyslán do Japonska. 27. března téhož roku byl jmenován a 30. března se uskutečnila jeho chirotonie. Chirotonii ve Svatotrojickém chrámu Alexandro-Něvské Lávry vykonali metropolitové novgorodský a petrohradský Isidor, kyjevský a haličský Filotej, moskevský a kolomenský Makárij, biskupové vjatský a slobodský Apollos, rjazaňský a zarajský Palladij, rižský a mitavský Filaret, ladožský Jermogen a vyborskij Varlaám.

Protože kvůli chirotonii musel odcestovat do Ruska, archimandrita Nikolaj navštívil v letech 1879 – 1880 Petrohrad, Moskvu, Kazaň, Kyjev a Oděsu, a přitom shromažďoval dobrovolné dary na stavbu katedrálního chrámu v Tokiu. Při aktivní podpoře z Ruska byl tento katedrální chrám nakonec 8. března 1891 vysvěcen, a stal se jednou z významných staveb japonského hlavního města, jinak mezi Japonci známý jako „Nikolaj – doo“ (chrám Nikolaje) na počest osvětitele Japonska.

Biskup Nikolaj, počínaje svým příchodem do Japonska až do svých posledních dní, stavěl svoji překladatelskou činnost jako hlavní kámen své misie. Už v Hakodate započal s překladem Nového zákona, přičemž vycházel z řeckého, latinského, slovanského, ruského, čínského a anglického překladu textů Písma svatého a také z výkladů svatého Jana Zlatoústého. Světitel pokračoval ve své práci v Tokiu, přeložil Oktoich (Osmihlasník), Květnou a Postní Triodu, všechna Evangelia a části Starého Zákona, které jsou potřebné pro roční kruh bohoslužeb. Jelikož neměl velkou důvěru vůči jinoslavným překladům, vladyka Nikolaj vytvářel pravoslavný překlad s velkou pečlivostí a houževnatostí, když nad ním strávil každý den až čtyři hodiny. Pomáhal mu jeho věrný pomocník Pavel Nakae, výtečně vzdělaný v klasickém konfuciánství a zcela oddaný svatému pravoslaví.

V květnu roku 1891 se udál pokus o atentát 3 na careviče Nikolaje Alexandroviče, přímo v době jeho návštěvy v Japonsku, a osobní přímluva vladyky Nikolaje zde sehrála vážnou roli v odvrácení rusko-japonského konfliktu.

V letech 1904 – 1905 však rusko-japonská válka přece jen začala 4 a vladyka Nikolaj jako jediný z ruských poddaných zůstal se svěřenou mu pastvou v Japonsku, kde se staral a organizoval pomoc ruským vojenským zajatcům, kterých bylo až 73 000.

Takováto činnost vladyky, navíc v době války, byla vysoce ceněna jak v Japonsku, tak i v Rusku. V Japonsku se stal známým po celé zemi a mnohými byl ctěn jako světec.

24. března 1906 byl světitel Nikolaj ustanoven do hodnosti arcibiskupa tokijského a celého Japonska.

Roku 1908, když přijel biskup Sergij (Tichomirov) na nově utvořený Kjótský vikariát, získal světitel Nikolaj dlouho očekávaného pokračovatele.

Přestože se zcela a horlivě oddal šíření Evangelia v Japonsku, vladyka velmi miloval svoji rodnou vlast a domov, odkud pocházel. Vždy si našel čas, aby napsal dopis svojí sestře a jejím dětem, svým synovcům a neteřím. Svému otci zakoupil malý pozemek, který se nacházel v sousedství chrámu, o který se po smrti otce starala jeho sestra s dětmi. Na památku vladyky byla v jeho vlasti, ve vesnici Kopťjanka, založena škola při církevní obci, na kterou vladyka zaslal 200 carských rublů na zařízení školy a od roku 1902 pak stejnou částku posílal této škole již každoročně. Od roku 1909 se také stal čestným členem Spolku pomoci potřebným žákům Bělské duchovní školy a vždy podle potřeby zasílal pro žáky peněžní dary.

Arcibiskup Nikolaj zesnul 3. února 1912. Jeho pohřeb proběhl za velké účasti japonského lidu, nejenom jemu svěřeným věřícím, ale i ostatních Japonců a v Japonsku žijících cizinců. Věnec na hrob zaslal i sám japonský císař Meidži, a císař takto vůbec poprvé projevil úctu nějakému misionáři-cizinci.

Svatý Nikolaj po sobě zanechal jeden vybudovaný katedrální chrám, osm velkých chrámů, na 175 chrámů menších spolu s 276 církevními obcemi, dále jednoho arcibiskupa, jednoho biskupa, 34 kněží, 8 diákonů, 115 katechizátorů a na 34 110 pravoslavných věřících v Japonsku. Takto založil a utvrdil pevný základ Japonské pravoslavné církve.

Úcta k světiteli započala ještě za jeho života a projevila se v okamžiku jeho pohřbu. Úlomky z jeho rakve se uchovávaly jako velká svatyně. Svaté ostatky světitele Nikolaje byly uloženy do země 9. února roku 1912 na hřbitově Yanaka (Yanaka Reien), na jednom z nejvýznamnějších hřbitovů hlavního města Japonska.

Svatý apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský, v té době již dávno v Japonsku uznávaný a ctěný, byl nakonec Ruskou pravoslavnou církví svatořečen v zástupu svatých 10. dubna roku 1970.

Velkého pastýře ctili nejen pravoslavní, ale doslova celé Japonsko znalo a mělo v úctě tohoto světce. Když po padesáti osmi letech od jeho zesnutí, v době jeho kanonizace chtěli přenést věřící jeho svaté ostatky do katedrálního chrámu, nedostali k tomu svolení se slovy: svatý Nikolaj náleží všemu japonskému národu, bez ohledu na vyznání, a jeho ostatky musejí proto zůstat a přebývat na národním hřbitově. Takto se ostatky apoštolům rovného Nikolaje nacházejí a spočívají až do dnešních dnů právě na hřbitově Yanaka, a nikoli jinde.

V každém chrámu v rámci Japonské pravoslavné církve se během každé liturgie zpívá tropar apoštolům rovnému Nikolaji a v závěru liturgie se pak vždy vzpomíná jeho jméno; v každém chrámu je ikona anebo freska tohoto ochránce japonské země.

Jako misionáře jej ctí i v mnoha dalších zemích světa. Světitel Nikolaj je svázán i s pravoslavnou historií Číny, s prvním čínským jerejem a svatým novým mučedníkem Mitrofanem, kterého vladyka Nikolaj rukopoložil na presbytera roku 1882. V Koreji vzpomínají na misionářskou pomoc a možnost učení korejských pravoslavných pastýřů v Tokijském duchovním semináři ještě pod dohledem světitele Nikolaje. Na všech světadílech je světitel Nikolaj ctěn pro svoji plodotvornou práci na vinici Kristově. ¨

(1) Světitel Inoknetij (Veniaminov), apoštolům rovný, Osvětitel Sibiře a Aljašky, památka 31. března / 13. dubna

(2) Reformy Meidži byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1869 postupně proměňovat feudální Japonsko v moderní stát.

(3) Incident v Ocu – pokus o atentát na careviče Nikolaje Alexandroviče, který se stal v japonském městě Ocu 29. dubna/ 11. května roku 1891. Následník trůnu navštívil Japonsko v rámci východního putování, při němž byl napaden policistou Tsuda Sandzo, když se spolu s princi, řeckým Georgiosem a japonským Arisugawou, vracel do Kjóta z návštěvy jezera Biva.

(4) Rusko-japonská válka: jednalo se o válečný konflikt, který se odehrával od února 1904 do září 1905 na Dálném východě mezi carským Ruskem a Japonským císařstvím o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Bojovalo se převážně na území (a o území), které patřilo (ať přímo či nepřímo) slábnoucí čínské říši pod správou tzv. Dynastie Čching.




Všichni jsme vinni za vše! Každý z nás je vinný za vše! Všichni jsou vinni za každého! Pakliže to pochopíme a pocítíme, pak všem všechno odpustíme, budeme se modlit a prosit za všechno stvoření, ve všech světech, aby i nám Hospodin odpustil naše hříchy.

My lidé jsme vinni každý přede všemi a všichni před každým. A kromě toho jsme my lidé vinni i před zvířaty a ptáky, před rostlinami a stromy, přede vším stvořením na zemi, neboť my jsme svým hříchem uvedli smrt a utrpení na tento pozemský svět, ano, byli jsme to my, lidé.

Pokud vůbec někdy, tak především a právě dnes by si to měli všichni křesťané uvědomit, a měli by proto z celé své duše zaplakat: Odpusťte nám i vy ptáci, odpusťte nám i vy mravenci, odpusťte nám i vy včely, odpusťte nám i vy srny, odpusť nám i ty trávo polní, odpusť nám i ty květino, odpusť nám i ty strome, odpusťte nám i vy ryby, odpusťte nám i vy hvězdy, odpusťte nám všechna stvoření pozemská, neboť jsme smrtelně zhřešili vůči vám, když jsme na vás naložili bezpočetné utrpení, a také tím, že jsme ráj proměnili na peklo!

Ctihodný Ava Justýn Ćelijský



Není třeba, aby tě to vylekalo, nebo aby ses bál kvůli tomu, že v Církvi je špatných lidí většina a těch dobrých jen poskrovnu. Neboť Archa, která byla uprostřed (starozákonní) potopy a která byla obrazem Církve, byla široká dole a úzká nahoře, měřila odshora jen jeden loket (Gen 6, 16).

Věříme, že dole v Arše byla čtvernohá zvířena a hadi, nahoře pak ptáci a lidé. Archa byla širší tam, kde byla zvířena, užší pak tam, kde žili lidé; neboť svatá Církev je vpravdě širá pro množství těch, kteří mají tělesný rozum, úzká pak pro ty, kteří jej mají duchovní.

Neboť tam, kde Církev morálně strádá, od zvířecích cest lidí, tam rozšiřuje svoji hruď. Ale tam, kde se stará o ty, jejichž životy jsou založeny na duchovních věcech, ty pak vede k nejvyšším místům; ale protože jich je jen pár, tento úsek je úzký…

A protože je více těch zkažených, je třeba je více snášet v trpělivosti.

Neboť na humně k mlácení obilí je jen málo zrna, které je poté přinášeno do stodoly, a naopak mnoho plevy, která je spalována v ohni.

Svt. Řehoř Veliký



Svatý mučedník Šebestián

(památka 18. prosince / 31. prosince)


Tento slavný Kristův mučedník se narodil v Itálii a byl vychován ve městě Mediolanum (Milán). Ještě ve svém mládí se začal učit vojenské službě. Takto vzdělán, lepý a chrabrý, získal přízeň císaře Diokleciána, který ho jmenoval velitelem své dvorní gardy.

Šebestián však v tajnosti vyznával křesťanskou víru a modlil se k živému Bohu. Jakožto muž čestný, spravedlivý a milostivý byl Šebestián velmi oblíben mezi svými vojíny. Kde mohl, zachraňoval křesťany před strádáním a smrtí. Tam, kde nemohl, posiloval je slovy, aby byli silní v okamžiku smrti pro Krista a nezříkali se jej.

Dva bratry, Marka a Marcelina, kteří byli vězněni pro Krista a na pokraji svých lidských sil, kdy se skoro už zřekli Krista a poklonili se modlám, Šebestián utvrdil ve víře a posílil je v jejich mučednictví. Když k nim promlouval, aby se nebáli smrti pro Krista, jeho tvář byla náhle osvícena, takže všichni viděli jeho tvář světlou a zářivou jako tvář nějakého Božího anděla.

Svá slova potvrdil Šebestián i zázraky: uzdravil Zoju, němou ženu vězeňského dozorce Nikostrata, která trpěla němotou po šest let. Tuto ženu a celý dům Nikostrata přivedl Šebestián ke svatému křtu. Uzdravil také dva nemocné syny velitele věznice Klaudia, Symforiana a Felixe. I Klaudia pak přivedl ke svatému křtu a spolu s ním i všechny v jeho domě. Jedenáct let trpícího dnou a bolestmi nohou Trankvilla, otce bratrů Marka a Marcellina, této nemoci zbavil a přivedl jej ke křtu a spolu s ním i ostatní v jeho domě. Ze stejné nemoci a bolesti uzdravil římského eparcha Chromatia, a také jeho i jeho syna Tiburta přivedl ke svatému křtu.

Z těchto křesťanů jako první přijala strádání Zoja, kterou zajali u hrobu svatého apoštola Petra, kde se modlila k Bohu. Poté, co ji umučili, vhodili její tělo do řeky Tibery. Následně byl zajat Tiburtos, před nějž byl položen rozžhavený uhel, a jemu dáno na výběr, buď na něj položí kadidlo jako oběť modlám, nebo sám přejde bosý po těchto rozžhavených uhlech. Svatý mučedník pro Krista Tiburtos učinil znamení Kristova kříže a stanul na rozžhaveném uhlí. To mu však nijak neublížilo, a on zůstal zcela zdráv. Poté, i přes tento očividný zázrak, byl sťat mečem, Nikostratos byl zabit na kůlu, Trankvillos utopen, Marek a Marcellinus byli mučeni a potom probodnuti kopími.

Nakonec byl před císaře Diokleciána přiveden sám Šebestián. Císař jej obvinil z vlastizrady. Na to však Šebestián řekl: Já se vždy modlím k mému Kristu za tvé zdraví a za mír Římského císařství. Císař však neposlouchal a vydal příkaz, aby byl Šebestián svlečen a zasypán střelami šípů. Vojáci pak stříleli do té doby, dokud celé tělo mučedníka nebylo pokryto šípy, až nebylo vidět tělo vůbec. A když už si všichni mučitelé mysleli, že je Šebestián mrtev, on se zjevil živým a zcela zdravým. Poté ho bezbožníci ubili holemi. Takto přeslavně strádal a vytrpěl pro Krista, svého Pána, jeho mučedník Šebestián a přesídlil se do Nebeského Království roku 287 po Kr., za dnů císaře Diokleciána a biskupa římského Gaia.

Svatý a spravedlivý Simeon Verchoturský

(památka 18. prosince / 31. prosince v den svatořečení; 12. září / 25. září, prvé přenesení ostatků; 12. května/ 25. května, druhé přenesení ostatků)


Svatý a spravedlivý Simeon se narodil na počátku 17. století v evropské části Ruska, v rodině zbožných dvořanů. Po smrti svých rodičů, v období tzv. Smuty 1 , poslouchaje a podřizuje se Božímu vedení, zanechal pocty a pozemské bohatství a vzdálil se za Ural. Na Sibiři spravedlivý Simeon žil jako prostý poutník, skrývaje svůj původ. Nejčastěji navštěvoval vesnici Merkušino, která se nachází nedaleko města Verchoturije, kam se chodil modlit do chrámu.

S blahou zvěstí o Trojjediném Bohu, o věčném životě v Království Nebeském, chodil Simeon po blízkých vsích. Nevyhýbal se ani Vogulům 2 , původním obyvatelům těchto krajů, kteří si zamilovali tohoto svatého pro jeho čistý život. V sibiřské tajze, netknuté lidskou nohou, se Simeon oddával neustálému pamatování na Boha, v každém živém stvoření viděl nevyslovitelnou Velemoudrost Toho, jenž všechno moudře učinil (Ž 104,24).

Svatý nikdy nezahálel, z kožešin uměl ušít kožichy, obcházel vesnice, nechával se najímat a pracoval u rolníků, za svou práci však nepřijímal žádnou mzdu. Aby utekl před chválou, za dobře odvedenou práci, spravedlivý Simeon zanechával tuto práci nedokončenou a poté vždy odešel od těch, kteří si ho najali. Musel proto někdy snášet urážky a dokonce i bití, on ale vše přijímal s pokorou a za ty, kteří ho uráželi a ubližovali mu, se modlil. Takto dosáhl dokonalé nezištnosti a pokory.

Slovy, ale hlavně pak činy šířil pokoru a smířlivost, svojí čestností a askezí pak ještě za svého života získal úctu spravedlivého.

Svatý Simeon se mnoho modlil za utvrzení víry nově posvěcených obyvatelů Sibiře v Božím Slově. Svoji modlitbu spojoval s modlitebním stáním na kolenou na jednom kameni v hluboké tajze. Ve vzdálenosti deseti verst od Merkušina, na břehu řeky Turji, měl svatý svou samotu, kde lovil ryby. Ale i zde projevoval zdrženlivost a ryb lovil jen tolik, kolik mu bylo zapotřebí. Blažené zesnutí svatého muže následovalo prostřed velikých zápasů půstu a modlitby. Zesnul roku 1642 a byl pohřben v Merkušinském pogostu 3 , u chrámu Archanděla Michaela. Pán po zesnutí tohoto spravedlivého proslavil svého služebníka, který zanechal všechno pozemské, aby sloužil jen Jemu jedinému.

Roku 1692, padesát let od zesnutí svatého, obyvatelé Merkušina zázračným způsobem nalezli zjevivší se netlené tělo tohoto světce, na jehož jméno již zapomněli. Stalo se, že rakev s tělem Simeona vystoupla ze země tak, že v ní bylo z části vidět i jeho ostatky. Brzy se začaly od zjevivších se ostatků dít mnohá uzdravení nemocných, tělesná i duševní. Byl uzdraven chromý a nehybný člověk, po čemž následovaly i mnoha jiná uzdravení.

18. prosince roku 1694, z pověření metropolity sibiřského a tobolského Ignatije, bylo igumenem Dalmatovského monastýru Izákem, spolu s dalšími duchovními, učiněno ohledání ostatků a zjištění všech podrobností ohledně uzdravení od ostatků světce. Následujícího dne přicestoval do Merkušina sám metropolita, který však, přestože vyslechl svědectví igumena Izáka o tom, že v rakvi bylo nalezeno celé a tlením neporušené tělo, a že při jeho ohledání bylo cítit blahou vůni vycházející zjevně od svatých ostatků, ten přesto přese všechno přijal tato svědectví nedůvěřivě a s pochybnostmi, a ani se sám na vlastní oči nechtěl o řečeném přesvědčit.

V životopisu svatého je napsáno, že poté i sám metropolita byl svědkem zázračné pomoci svatého Simeona. V ten stejný den, kdy projevil své pochybnosti, pocítil metropolita bolest v levém oku a začal špatně vidět. Nejprve si myslel, že se tomu tak stalo pro velký mráz a studený vítr, potom si však hned vzpomněl na to, co udělal, a že se tomu stalo kvůli jeho nedůvěře a pochybnostem, které projevil vůči svatému. Tehdy se začal modlit a řekl: Smiluj se nade mnou, Pane, a uzdrav moje oko. A ty, svatý spravedlivý, nehněvej se na mne. Přísahám, že po svaté liturgii, jestliže ti to bude libo, sám přijdu ke svatým ostatkům a zhlédnu na ně. V tom okamžiku bolest oka zmizela a metropolita už začal zase vidět dobře. V souladu s tím, jak slíbil, odešel metropolita po svaté liturgii spolu s duchovními k hrobu. Rakev byla otevřena a metropolita spatřil, že svědectví igumena bylo pravdivé. Tehdy metropolita, naplněn zbožnou úctou, řekl: Dosvědčuji i já, že ostatky tyto, onoho spravedlivého a ctnostného člověka, jsou ve všem podobny ostatkům dávných svatých. Tento spravedlivý je podoben Alexijovi, metropolitovi moskevskému, anebo Sergiji Radoněžskému, neboť se stal důstojným netlejícnosti od Boha, podobně jako i tato světla víry pravoslavné!

Takto byla dosvědčena a potvrzena netlejícnost a svatost ostatků spravedlivého. Poté podle životu svatého bylo zjeveno, že nově zjevený služebník Boží se má nazývat spravedlivým Simeonem.

30. prosince 1694 metropolita Ignátij ještě jednou navštívil Merkušino, podruhé ohledal svaté ostatky a přenesl je do chrámu, a rakev nechal pokrýt hedvábným plátnem.

12. září roku 1704, s požehnáním metropolity tobolského Filothea, bylo učiněno přenesení svatých ostatků spravedlivého Simeona z chrámu svatého archanděla Michaela do Verchoturského monastýru svt. Mikuláše, a v tento den Církev slaví druhý svátek spravedlivého Simeona Verchoturského.

A i dnes, na přímluvy svatého Simeona Verchoturského, zjevuje Pán blahodatnou pomoc a utěšení, posilnění i ponaučení, uzdravení duší i těl a zbavení se od zlých a nečistých duchů.



(1) Smutná doba – Smuta – označení období v ruských dějinách v letech 1598 – 1613, někdy až do roku 1619, které bylo poznamenáno přírodními katastrofami, Polsko – Švédskou intervencí, těžkou politickou, ekonomickou, státní a sociální krizí.

(2) Mansi (zastarale: Vogulové) jsou původní obyvatelé žijící v Chanty-Mansi, Chantymansijský autonomní okruh – Jugra, což je autonomní okruh v rámci Ťumeňské oblasti Ruska. Nazývají se Mán-si, tj. národ Mán, podle řeky Manu.

(3) Pogost (rusky погост, ze staroruského: погостъ) od slova pohostit, původně pohostinné dvory na cestách, venkovské komunity na okraji starého ruského státu, nebo také obchodní centra. Na konci 10. století se pak pogosty přeměnily do administrativních a územních správních oblastí. Pogosty se lišily ve velikosti, od desítek do stovek vesnic mezi 11. až 14. stoletím. Jak se křesťanství šířilo po Rusi, byly v pogostech stavěny kostely. Poslední pogosty, sloužící jako administrativní obvody, byly zrušeny v roce 1775. Poté se staly městy.



Světitel Nektarios Eginský 1 ,
divotvůrce

(památka 9. / 22. listopadu a také 21. srpna / 3. září v den přenesení svatých ostatků roku 1953)


Světitel Nektarios se narodil roku 1846 v Silivrii, ve východní Thrákii (v dnešním Turecku), rodičům Dimosovi a Vasiliki Kefalas, jako jejich páté dítě. Při svatém křtu dostal chlapec jméno Anastasios. Zbožní rodiče vychovávali své děti v lásce k Bohu a již od raných let je učili modlitbám a četli jim také duchovní poučení a knihy. Malý Anastasios si nejvíce oblíbil 51. žalm a často opakoval jeho slova: Budu vyučovat přestupníky cestám Tvým, aby hříšníci k Tobě se obraceli (Ž 51, 13).

Anastasios snil o tom a přál si získat křesťanské vzdělání, ale poté co ukončil základní školu, byl nucen zůstat v rodné vesnici, protože jeho rodina byla velmi chudá a neměla dostatek peněz na to, aby jej poslala učit se do města. Když měl Anastasios 14 let, uprosil kapitána jedné lodi plující do Konstantinopole (tehdy již Istanbul), který ho tam ale samotného (a navíc bez peněz) vzít zprvu nechtěl. Když však měla loď odplout, nedařilo se to. A tak, když kapitán viděl, jak mladý Anastasios stále ještě čeká na břehu, zavolal ho, ať nastoupí, a teprve poté, jako zázrakem, loď již bez obtíží odplula. Takto se Anastasios nakonec ocitl v Konstantinopoli.

V Konstantinopoli si zprvu našel práci u obchodníka s tabákem. Tento obchodník dával chlapci velmi málo peněz, nebo spíše nic, a zneužíval jeho přirozenou dobrotu a prostotu. Většinou se stávalo, že chlapec chodil hladový a v otrhaném oblečení. A když se už stalo a jeho oblečení i obutí bylo zapotřebí vyměnit za nové, aby se na něm jeho staré nerozpadlo, tehdy se Anastasios rozhodl napsat dopis Hospodinu. Vždyť kromě Něj mu ani nikdo jiný nemohl pomoci. Napsal tedy dopis: Můj malinký Kriste! Už nemám do čeho se obléci, pošli mi prosím, co budeš považovat za potřebné. Ty víš, jak Tě mám rád. Anastasios. Na obálku napsal: Pánu Ježíši Kristu do Nebe. Když šel s tímto dopisem na poštu, potkal obchodníka ze sousedního obchodu, kterému se bosého chlapce zželelo, a proto mu navrhl, že mu jeho dopis na poštu zanese sám. Anastasios mu s radostí dal svůj dopis. Obchodník, udiven adresou na obálce, rozhodl se dopis otevřít a přečíst si jej. Když jej přečetl, hned poslal na adresu Anastasia peníze. Tomu se krátce poté poštěstilo najít si práci jako vrátný ve škole Metochu 2 Chrámu Hrobu Páně. A zde se mu podařilo pokračovat ve vzdělání.

Poté, co zakončil tuto školu, získal místo učitele ve městě Lithia na ostrově Chios. Nejenom, že zde sedm let vyučoval, ale také kázal slovo Boží. Roku 1876 se Anastasios stal poslušníkem v monastýru Nea Moni 3 a v říjnu téhož roku přijal mnišský postřih se jménem Lazar. 15. ledna roku 1877 byla pak Lazar metropolitou chioským Grigoriosem rukopoložen na diákona s novým jménem Nektarios. Mladý diákon si i nadále přál pokračovat v prohlubování svého vzdělání, a proto ve svých každodenních modlitbách prosil Hospodina, aby mu takovou možnost udělil.

Z Boží prozřetelnosti se jeden majetný a zbožný křesťan nabídl, že mladému mnichu Nektariovi zaplatí jeho studijní cestu i všechny výlohy s tím spojené. Od roku 1882 až do roku 1885 tak diákon Nektarios začal studovat na Teologické fakultě Athénské univerzity. Po ukončení univerzity a po doporučení svého dobrodince odjel do Alexandrie. 23. března 1886 byl diákon Nektarios rukopoložen na kněze a začal sloužit v chrámu svt. Mikuláše v Káhiře. V tomto chrámu mu byla brzy udělena hodnost archimandrity. Krátce na to přijal tehdejší alexandrijský patriarcha rozhodnutí a udělil archimandritovi Nektariovi titul nejvyššího Archimandrity Alexandrijské Církve 4 .

15. ledna roku 1889 byl jako nejvyšší Archimandrita Alexandrijské Církve Nektarios rukopoložen na archijereje a byl ustanoven metropolitou Pentapolské metropolie 5 . Jeho chirotonii vykonal patriarcha alexandrijský Sofronios (Meidantzoglou), bývalý arcibiskup kerkyrský Antonios (Chariatis) a arcibiskup sinajský Porfyrios (Marudas). V těchto letech vladyka Nektarios napsal: Hodnost a postavení nevyvyšují svého majitele, jen toliko ctnost má tu moc a sílu jej vyvýšit. A stejně tak jako i předtím dál usiloval o získávání lásky a pokory. Ctnostný život vladyky Nektaria, jeho neobyčejná dobrota a pravá bezelstná prostota však vyvolávaly nejen lásku a úctu věřících, ale u některých nedokonalých křesťanů také pocity opačné. Brzké povýšení, láska patriarchy a lidu spolu s ctnostným a čistým životem světitele Nektaria vedly k silné nenávisti a nepřejícnosti.

Vlivní lidé z patriaršího dvorce se totiž začali obávat, že tato láska a úcta k světiteli může mít v budoucnu vliv na to, že by se stal jedním z možných kandidátů na místo Jeho Svatosti Patriarchy Alexandrijského. A tak se stalo, že tito nečestní lidé světitele Nektária hanebně pomluvili.

Pro svou hlubokou pokoru, jsa a zůstávaje svatým ve svých činech, se vladyka Nektarios ani nepokoušel obhajovat. Dobré svědomí – to je to největší ze všech blah. Ono je hodnotou duševního míru a pokoje srdce - říkával ve svých kázáních, když opouštěl své archijerejské místo už navždy. Metropolita pentapolský byl propuštěn ze služby a musel opustit i egyptskou zemi.

Nakonec se musel světitel Nektarios vrátit do Athén, kde žil dlouhých sedm měsíců ve velké nouzi. Marně chodil po úřadech Ministerstva náboženství, nikde jej nepřijímali. Když se o jeho nuzném přežívání dozvěděl starosta města, domohl se pro něj získat místo učitele a kazatele v provincii Evia 6 .

Sláva o neobyčejném učiteli a kazateli se brzy rozšířila z provincie až do hlavního města, a odtud až do řeckého královského dvorce 7 . Královna Olga 8 , která se seznámila se světitelem, se stala brzy jeho duchovní dcerou. Díky královně byl vladyka ustanoven ředitelem Duchovní školy bratří Rizariových v Athénách.

Tam, s neutichající láskou a trpělivostí, jednal Nektarios se svými svěřenci. Jsou známy případy, kdy za provinění žáků bral na sebe jejich trest a nakládal si přísný půst. Jedenkráte se také stalo, že pracovník školy, který se staral o úklid, onemocněl a měl velký strach, že ho kvůli tomu propustí z práce. Když se však vrátil po nemoci do práce, zjistil, že po celou tu dobu někdo místo něj odváděl jeho práci. Ukázalo se, že to byl vladyka Nektarios, který tajně uklízel školu, aby si nikdo nevšiml nepřítomnosti nemocného zaměstnance školy.

Pro svoji velkou pokoru, mírnost a lásku k lidem se stal vladyka Nektarios důstojným blahodatných darů Svatého Ducha, prozíravosti a daru uzdravování.

V zástupu mnoha duchovních dětí kolem vladyky se shromáždilo i několik dívek, které si přály zasvětit se mnišskému životu. Roku 1904 vladyka Nektarios založil na ostrově Egina ženský monastýr Svaté Trojice. Na své vlastní náklady se mu podařilo zakoupit nevelký pozemek, na kterém se už dříve nacházel zapomenutý a polorozpadlý monastýr.

Nějakou dobu řídil starec Nektarios jak školu, tak monastýr, ale za chvíli odešel ze školy úplně, vyvázal se s dovolením místního (athénského) archijereje ze všech povinností, a přestěhoval se na ostrov Egina. Dvanáct posledních let svého života tak prožil na tomto ostrově, který se později stal poutním místem pro mnohé věřící jak z Řecka, tak z celého světa.

Na počátku však bylo mnoho práce a úsilí o znovuobnovení a postavení monastýru. Duchovní děti starce vyprávěli, že vladykovi nebyla proti mysli žádná práce: sázel stromy a květiny, uklízel stavební odpad, šil pantofle pro monašky. Byl nesmírně milostivý, rychle pomáhal v nouzi potřebným, často prosil monašky, aby daly i své poslední jídlo chudým návštěvníkům monastýru. Na jeho modlitby byly pak další den přivezeny potřebné potraviny anebo peněžní milodary.

Jedenkráte se na vladyku obrátila s prosbou o pomoc jedna chudá a stará žena. Řekla mu, že na její olivovník přilétly červené mušky, které ničí listoví stromu a prosila jej, aby požehnal strom. Když vladyka přežehnal olivovník svatým křížem, ze stromu vzlétl oblak mušek a odletěl pryč. Duchovní děti starce vyprávěly, že díky modlitbám starce Nektária se na ostrově zlepšily nejenom podmínky pro život, neboť přestaly loupeže a přepadávání, ale změnilo se k lepšímu i počasí. Zemědělci se nejedenou obraceli k modlitební pomoci starce metropolity v čase sucha a potom na přímluvu vladyky Nektaria přicházel na zemi a na jejich úrodu blahodatný déšť. Podle svědectví monašek mnozí z věřících ctili vladyku Nektaria už za jeho života jako svatého. Říkali, že během modlitby doslova celý zářil. Jedna z monašek byla jednou učiněna hodnou spatřit, jak se vladyka Nektarios během modlitby celý proměnil (do světla). Říkala, že v okamžiku, když se modlil s pozvednutýma rukama k Nebi, byl na dvě pídě nad zemí, a jeho tvář byla celá proměněna – jako tvář skutečného světce.

Monaška Evangelína o svatém Nektariovi ve vzpomínkách vyprávěla: Byl jako beztělesný, celý svítil, měl pokojnou a mírnou tvář. Byl plný lásky ke všem, pokorný, soucitný a milostivý. Byl člověkem, který miloval mlčení. Starce Nektaria vystihovala nejenom nekonečná dobrota a láska k lidem a všemu živému kolem něj, ale také neobyčejná prostota. V monastýru sloužil jako prostý kněz a jeho archijerejské oblečení bylo zavěšeno okolo ikony Matky Boží.

Když vladyka pocítil, že se přiblížil konec jeho života, modlil se, aby Hospodin prodloužil jeho dny jen natolik, aby byly dokončeny všechny potřebné práce v monastýru, ale jak po celý život, tak i nyní pokorně dodával: Nechť bude vůle Tvá! Dlouho skrývaná nemoc si však nakonec vzala své. V září roku 1920 se v té době již sedmdesátiletý starec v doprovodu dvou monašek vypravil do nemocnice v Athénách.

Vladyku umístili do pokoje pro nemajetné a nevyléčitelně nemocné pacienty. Dva měsíce se lékaři snažili oblehčit strádání těžce nemocného starce (měl rakovinu prostaty) a sám vladyka statečně snášel nemoc i bolest, a vždy přitom vzdával chválu Bohu a děkoval mu za vše. Dochovala se svědectví nemocničních pracovníků o tom, že obvazy, kterými byl převazován starec, vydávaly neobyčejnou vůni.

Svatý vladyka Nektarios zesnul v neděli v půl jedenácté večer, v den památky Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských mocností beztělesných (8. /22. listopadu), přijavše svaté Kristovy Tajiny. Když tělo zesnulého začali převlékat, jeho košili náhodně položili na postel, kde byl uložen jeden zcela paralyzovaný pacient; a tu se stal zázrak, když se tento nemocný pacient ve stejném okamžiku cele uzdravil.

Po zesnutí sv. Nektaria začalo jeho tělo vydávat myro. Když jeho rakev přivezli na Eginu, celý ostrov vyšel, aby vyprovodil svého svatého se slzami.

Monaška Nektarie vzpomínala: Když vladyka zemřel a převezli ho na Eginu, jela jsem i já. Rakev doprovázelo množství kněží, jeho žáků ze školy Rizari a mnoho, mnoho národa. Celá Egina přišla! Vlajky byly spuštěny, obchody zavřeny a jeho rakev nesly na rukou… Ti, kdo nesli rakev, potom vyprávěly, že jim tak vonělo oblečení, že je potom pověsili na zvláštní místo a už nikdy si jej neoblékaly… A monastýrské sestry, okolo desíti lidí, jsme byli u jeho rakve a drželi krabičku s vatkou. Neustále jsme utíraly tou vatkou čelo vladyky, jeho bradu a ruce. Odtud jako vláha vytékalo myro! Tak tomu bylo po tři dny a tři noci, všichni lidé si brali kousíčky myra, které silně vonělo.

Obyvatelé řeckého ostrova Egina byli na přímluvy spravedlivého ochraňováni od bombardování v době německé okupace během 2. světové války. Po válce bývalý německý vojenský velitel Athén přiznal, že vojenští letci, kteří letěli bombardovat ostrov Kréta, když prolétali nad ostrovem Egina, tak ho neviděli (bez ohledu na to, že viditelnost byla dobrá a nebyla žádná oblačnost).

Chrámový sklep monastýru, ve kterém byl pohřben světitel Nektarios, byl několikráte z různých příčin po pohřbení otevírán a pokaždé se lid mohl přesvědčit o netlejícnosti jeho svatých ostatků. Dokonce i kytička fialek, které do rakve při pohřbu položilo jedno děvčátko, nebyla tknuta tlením.

Roku 1961, konkrétně 20. dubna, byl patriarším a synodálním rozhodnutím Konstantinopolského patriarchátu metropolita Nektarios přičten k zástupu svatých a jeho svaté ostatky vyzdviženy (již roku 1953) z chrámového sklepa monastýru, aby byly učiněny předmětem úcty pro všechny věřící. V Řecku a nejen v něm je tento světec ctěn všude jako veliký divotvůrce a uzdravitel jakkoli nemocných, kteří k němu s modlitbou přicházejí.

V roce 1998 vydal Posvátný synod Alexandrijské pravoslavné církve rozhodnutí o plné církevní rehabilitaci svt. Nektaria Pentapolského. Kvůli této události byla sezvána velká konference v Alexandrii, udála se mnohá oficiální slavnostní setkání, a sice za účasti všech místních pravoslavných církví. Následující rok 1999 byl pak vyhlášen rokem svatého Nektaria.

Na přímluvy a modlitby svt. Nektaria bylo učiněno nespočítatelné množství znamení Boží milosti. Tomuto světci je zasvěceno nejen v Řecku mnoho chrámů a kaplí. Mnoho zázračných uzdravení se událo na hrobu starce Nektária.



(1) Egina – Αίγινα - řecký ostrov nedaleko Athén a ostrova Salamis, nachází se v Atice.

(2) Metoch - zastoupení monastýru mimo své správní území, v tomto případě Bratrstva svatého Hrobu Jeruzalémského patriarchátu

(3) Νέα Μονή - Byzantský klášter Nea Moni byl vybudován v 11. století byzantským císařem Konstantinem IX. Monomachem.

(4) Alexandrijská pravoslavná církev – neboli Alexandrijský patriarchát, řecky Πατριαρχεῖο Ἀλεξανδρείας – místní autokefální pravoslavná Církev, zaujímající 2. místo v dyptichu místních autokefálních církví. Podle tradice byla založena apoštolem Markem.

(5) Pentapolská metropolie – titulární eparchie Alexandrijské pravoslavné církve.

(6) Εύβοια - Euboia, Euboja, Euboea nebo Evia, ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.

(7) Řecký královský dvorec - Παλαιά Ανάκτορα, známý také jako Starý královský dvorec, první královský dvůr v dnešním Řecku, byl postaven roku 1843. Od roku 1934 se v něm nachází parlament Řecké republiky

(8) Olga Konstantinovna Romanovová (3. září 1851, Pavlovsk - 18. června 1926, Pau) byla rozená ruská velkokněžna z dynastie Romanovců a sňatkem řecká královna, titulovaná jako královna Helénů. Prababička současné španělské královny Sofie Markéty, britského korunního prince Charlese, prince z Walesu a také babičkou řeckého a dánského prince Filipa, manžela britské královny Alžběty II.



Svatí mučedníci
Sergius a Bakchus

(památka dle církevního kalendáře 7. října/ dle světského 20. října)


Svatí a podivuhodní mučedníci a vpravdě svatí křesťané Sergius a Bakchus byli vysoce váženými osobami na dvoru císaře Maximiána * . Byli důstojníky římské armády a sám císař je choval v úctě pro jejich statečnost, věrnost a chrabrost. Ale více nežli milost a náklonnost pozemského vládce si tito svatí vážili milosti Krále a Vládce nebeského, kterému se snažili co nejvíce zalíbit.

A tak, když to bylo Bohu milé, byli zjeveni jako věrní svědkové Kristovy Církve. Stalo se to tehdy, když ze závisti a kvůli úctě, kterou jim projevoval sám císař, bylo samotnému císaři doneseno nařčení proti Sergiovi a Bakchovi. A sice, že tito dva jsou křesťany a že nectí římské bohy. Císař chtěl být spravedlivým, a proto, když vše vyslechl, povolal si Sergia a Bakcha k sobě a řekl jim, ať přinesou oběť římským bohům. To oni ale odmítli a řekli císaři, že oni ctí jediného pravého Boha - Ježíše Krista - a tomu jedinému se také klanějí.

Když to císař uslyšel, už bez milosti a slitování rovnou přikázal, aby byli okamžitě zbaveni svých vojenských hodností a aby jim strhli jejich šat. Potom byl dán každému na krk železný obojek, byli oblečeni do ženských šatů a takto byli voděni po městě Arabissus ku posměchu všech.

Když je pak opět předvedli před císaře, ten jim lstivě a milým slovem našeptával, aby nevěřili křesťanským bajkám a aby se obrátili k římským bohům. Svatí mučedníci však zůstali neoblomní. Když to Maximiánus viděl, nechal je převézt do východní části Sýrie, která byla pod správou Antiocha, který horlivě a velmi krutě pronásledoval křesťany.

Antioch získal hodnost správce východní Sýrie právě díky pomoci Sergia a Bakcha, kteří se za něho přimluvili u císaře. Když svatí mučedníci předstoupili před Antiocha, ten jim radil a domlouval: Dobrodinci moji, buďte milostiví k sobě i ke mně, zřekněte se Krista, já vás nechci mučit. Na to svatí odpověděli: Čest i pohana, život i smrt, vše je jedno tomu, který hledá království nebeské. Rozhněvaný Antioch dal Sergia poté znovu uvrhnout do vězení a Bakcha dal na místě ubít; mučitelé se střídali, dokud z ubitého těla mučedníka Bakcha nevyšla jeho svatá duše, která pak byla na rukách andělů přenesena k Hospodinu. Podle svaté Tradice bylo tělo svatého pohozeno u cesty, kde ho supové chránili před toulavými psy, dokud zbožní křesťané svaté tělo s úctou nepohřbili. Takto ve městě Barbalissos přijal mučednickou korunu svatý Bakchus.

Svatý Sergius byl poté vyveden z vězení, na nohy mu byly obuty železné boty s hřeby a takto mučen a spoután musel jít pěšky do města Resaf. Na cestě se mučedníku Sergiovi zjevil svatý Bakchus, který ho posilňoval na jeho mučednické cestě. Když došel do města Resaf, byla Sergiovi setnuta hlava a jeho duše odešla k Hospodinu, který hrdinné spolumučedníky korunoval věnci své nesmrtelné slávy.

Po své mučednické smrti byli svatí Sergius a Bakchus ve velké úctě a město, kde zemřel svatý Sergius, bylo později přejmenováno na Sergiopolis. Všechvalní a vítězoslavní mučedníci Kristovi přijali svá strádání okolo roku 303 po Kr.

Podle svaté Tradice přicházela vždy v den jeho památky k místu, kde byl pohřben mučedník Sergius, všechna okolní divoká zvířata, a v ten den také nenapadala žádné lidi, ani jejich domácí zvířata, naopak se stávala krotká a mírná, a nikomu neškodila. Poté se pak zase v pokoji vracela do pustiny.

Na přímluvy svatých Sergia a Bakcha nechť Hospodin zmírní zuřivost i našich viditelných a neviditelných nepřátel tak, jako podobně kdysi zkrotil krutost divokých šelem pro svou slávu, na věky, amen!


Svaté ostatky mučedníků Sergia a Bakcha se dnes nacházejí jednak v Benátkách, v chrámu sv. ap. Petra, a dále je jedna jejich část také uložena v monastýru Vatoped na Svaté Hoře Athos v Řecku.



Stětí hlavy sv. Jana,
Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně

(památka 29. srpna / 11. září)


O mučednickém skonu svatého Jana Křtitele roku 32 po Narození Kristově nám vyprávějí evangelisté Matouš (Mat 14, 1 – 12) a Marek (Mk 6, 14 – 29). Po pokřtění Páně byl svatý Jan Křtitel uvržen do vězení Herodem Antipou (před r. 20 př. n. l. – po r. 39 n. l., byl synem Heroda Velikého). Prorok Boží totiž nepokrytě a otevřeně usvědčoval Heroda z toho, že opustil svoji zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a žil s ženou svého bratra Filipa (Luk 3, 19 – 20).

Stalo se pak, že Herodes v den svých narozenin vystrojil slavnostní hostinu pro velmože, stařešiny a velitele vojska. Dcera Herodiady Salome tam pro potěšení Heroda tancovala přede všemi hosty. Herodes ve své vděčnosti, uchvácen jejím tancem, přislíbil dívce, že ji dá to, oč jej požádá, byť by to byla i polovina jeho království.

Hříšná tanečnice po radě se svou proradnou matkou Herodiadou si od Heroda vyprosila hlavu Jana Křtitele, která měla být přinesena na míse. Herodes se, slyše, co se od něj žádá, zarmoutil, neboť se bál Božího hněvu za zabití proroka, kterého předtím sám poslouchal. Bál se však také lidu, který Jana Křtitele miloval a ctil. Nakonec však kvůli množství pozvaných hostí a pro svoji neopatrnou přísahu, kterou před nimi vyslovil, vydal Herodes příkaz setnout hlavu svatému Janovi, kterou poté nechal na míse přinést hříšné Salome.

Podle tradice se ústa mrtvé hlavy kazatele pokání, sv. Jana, ještě jednou otevřela a pronesla tato slova: Herode, nesluší se, abys měl manželku bratra svého Filipa. Salome pak vzala mísu s hlavou svatého Jana a odnesla ji své matce, a Herodiada, plna zlosti, propíchla jazyk proroka jehlicí a nechala jeho svatou hlavu zakopat na místě špíny a nečistot. Avšak zbožná Jana (Luk, 8, 3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek. Svaté tělo Jana Křtitele vzali ještě téže noci jeho učedníci a pohřbili ho v Sebastě, kde byl učiněn tento ohavný čin.

Po zabití svatého Jana Křtitele král Herodes ještě nějakou dobu vládl. Pilát Pontský k němu dal poslat svázaného Ježíše Krista, kterému se ale Herodes vysmál (Luk 23, 7 – 12). Boží soud nad Herodem, Herodiadou a Salome je však nakonec, ještě za jejich pozemského života, neminul.

Arabský král Aretha jako pomstu za zneuctění své dcery vyslal roku 38 své vojsko proti Herodovi. Herodes v tomto boji utrpěl porážku, kvůli čemuž na něj dopadl hněv římského císaře Gaiuse Kaliguli (37 – 41) a spolu s Herodiadou byli posláni do vyhnanství do Galie, a potom ještě do Španělska.

Když Salome, dcera Herodiady, v zimě přecházela řeku Sikoris, tak se pod ní prolomil led. Led ji sevřel tak, že tělem byla celá ponořena v řece, ale její hlava zůstala nad vodou. A jako kdysi dříve tancovala nohami po zemi, tak i nyní tančila podobně nohami pod vodou, aby se udržela v ledové řece nad hladinou. Zůstala v této poloze do té doby, dokud ji ostrý led neprořízl šíji. Její tělo již nalezeno nebylo, ale její hlava byla přinesena Herodovi a Herodiadě, podobně jako kdysi jim byla přinesena hlava svatého Jana Křtitele.

Herodes a Herodiada žili jako vyhnanci v bídě a ponížení, dokud jednoho dne nebyli oba dva pohlceni prasklinou v zemi, která pod nimi pukla.

Na památku stětí hlavy svatého Jana Křtitele byl Církví ustanoven svátek, kdy je zachováván po celý den přísný půst jako výraz zármutku křesťanů nad násilnou smrtí velkého Proroka.

Smrt svatého Jana se udála před Paschou, a památka připadající na 29. srpna (11. září) byla ustanovena proto, že toho dne byl vysvěcen chrám svatého Jana, který nechali postavit na místě jeho hrobu v Sebastě císař Konstantin a císařovna Helena. V tomto chrámu pak byly později uloženy také ostatky dvou učedníků svatého Jana, Jelizea a Abdia.



Zesnutí spravedlivé Anny,
matky Přesvaté Bohorodice

(památka 25. července / dle světského kalendáře 7. srpna)


V Bohu moudrá, Bohem blažená a blahoslavená Anna byla dcerou kněze Matthana z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici – tj. Pannu Marii.

Podle tradice svatá Anna zesnula v pokoji ve věku 79 let v Jeruzalémě, dva roky po svém muži Jáchymovi, a své poslední roky prožila při Jeruzalémském chrámu spolu se svou dcerou.

Pochována byla svatá Anna spolu se svatým Jáchymem, blízko hrobky své dcery a hrobu Josefa Snoubence, v Getsemanské zahradě pod Olivovou horou, blízko starého Jeruzaléma.

Při svatém, zbožném císaři Justiniánovi I. (527 – 565) byl v městské části Konstantinopole - Deutera - vystavěn chrám na počest její památky. Císař Justinián II. (685-695 a 705-711) pak tento chrám obnovil, protože se svatá Anna zjevila jeho těhotné manželce. Ve stejné době byly (roku 710) přeneseny ostatky svaté Anny spolu s tzv. maforiem - který se používal jako pokrývka hlavy, nebo jako rouška prodloužená do delšího závoje - z Jeruzaléma do Konstantinopole.

Část jejích svatých ostatků se pak nachází také v Řecku, na Kypru a na Svaté Hoře Athos, kde hlavní chrám Skitu sv. Anny je zasvěcen právě svátku Zesnutí spravedlivé Anny.

Církev nazývá svaté Jáchyma a Annu Bohorodiči, neboť byli tělesnými předky Ježíše Krista, a také proto jsou spravedliví Jáchym a Anna každodenně vzpomínáni na konci každé bohoslužby, aby se i na jejich přímluvy Bůh smiloval a požehnal ty, kteří opouštějí svatý chrám.

Ke svaté Anně se pak často s prosbou o pomoc obracejí manželé, kteří nemohou počít dítě.

Ikona svaté Anny v Athosském skitu jejího jména je skoro zcela skryta za dary, které svaté Anně přinášejí vděční rodiče. Ve většině případů je mezi takto přinášenými a darovanými zlatými a stříbrnými křížky a šperky i mnoho fotografií dětí, narozených na základě podivuhodného a mocného přispění a pomoci svaté Anny. Těchto fotografií je nejen ve svatohorském Skitu sv. Anny velmi mnoho, což svědčí o skutečné a časté zázračné pomoci sv. Anny.

Mimo jiné je znám také případ zázračného uzdravení jednoho tureckého sultána. Sultán, který trpěl bezdětností, nechal dvakrát po sobě vypravit sluhy do Skitu sv. Anny na Svaté Hoře pro svatý olej a svatou vodu. Mniši nechtěli dát muslimovi tak velkou svatyni, a proto mu dali jen obyčejnou vodu a obyčejný olej. Nehledě na to, víra sultána v pomoc svaté Anny byla tak velká, že se nakonec uzdravil od neplodnosti a jako projev své vděčnosti nechal poté poslat do Skitu lampádu s drahocenným kamenem a stříbrným vajíčkem. Tato lampáda se dodnes nachází před divotvornou ikonou.

Svatohorský Skit svaté Anny

Skit svaté Anny je mužský monastýr na Svaté Hoře Athos, zasvěcený na počest matky Přesvaté Bohorodice - spravedlivé Anny. Nachází se cca 30 km od Velké Lávry 1 , pod jejíž administrativní správu spadá a které je podřízen. V tomto monastýru je kolem 60 kelií 2 a kalyv 3 . Mniši vedou kinoviální 4 způsob mnišského života a zabývají se ikonopisectvím a šitím.

Tento skit byl založen a první zprávy o něm pocházejí z konce 9. století, kdy se na jeho současném místě nacházel tzv. askitirij 5 . Skit sv. Anny je jedním z nejstarších athosských skitů. Od svého založení byl několikrát vypleněn a vydrancován, v 17. století pak byl tento skit znovu obnoven konstantinopolským patriarchou Dionýsijem. Patriarcha Dionýsij získal od křesťanů z Malé Asie chodidlo svaté spravedlivé Anny a tuto relikvii věnoval Skitu sv. Anny. Roku 1680 byl postaven hlavní chrám skitu, a sice na památku Zesnutí svaté Anny. Od této doby má skit své současné jméno, tj. Skit svaté Anny. Kiriakon (tj. hlavní chrám) byl zbudován péčí a úsilím ekumenického patriarchy Dionýsije III. V roce 1572 byl tento chrám zrestaurován péčí starce Filothea Peloponéského a roku 1757 byl rozepsán ikonografy Filotheem a Athanásijem. Roku 1774 byla pak přistavěna i zvonice.

Skit je znám svým přísným typikonem 6 a také tím, že z tohoto skitu vzešel celý zástup světců a nových mučedníků, kteří strádali pro Krista v době turecké nadvlády. Mnozí z poustevníků skitu byli již svatořečeni v zástupu pravoslavných svatých, počínaje ctihodným Gerontijem 7 (11. stol.) až po ctihodného divotvorce Sávy Nového 8 (†1948); v tomto monastýru žil také starec Joakim 9 (Nikolaidis, 1950). V knihovně skitu se nachází okolo 250 rukopisů a na 600 knih starého tisku.

Hlavní svatyní skitu je pozorně chráněné chodidlo svaté spravedlivé Anny. Je zde možné se pomodlit před divotvornou ikonou matky Přesvaté Bohorodice, svaté Anny, která má velkou blahodať přímluvy za neplodné manžele a za nemocné děti.

Svatá Anna nezanechává bez pomoci ty, kteří se k ní s pokorou utíkají.



(1) Lávra svatého Athanasia, Velká Lávra - Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře.

(2) Kelie - mnišský příbytek, komůrka (cela), na Svaté Hoře Athos se tím myslí mnišské obydlí s domovní kaplí.

(3) Kaliva - řecky Καλύβα, doslovně chýše, je samostatný příbytek či domek na Sv. Hoře Athos, určená pro život mnichů (jednoho až šesti). Většinou má každá kalyva několik pokojů, součástí je i domovní chrám; žije se zde podle vlastních pravidel. Několik takovýchto kalyv pak tvoří skit.

(4) Kinovia - Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318.

(5) Askitirij - řecky ἀσκητήριον, je nevelký, osamělý a od světa odloučený monastýr, anebo příbytek poutníka – askety. S tímto pojmenováním se poprvé setkáváme v Životě ctih. Antonije Velikého, který napsal svt. Athanasij Veliký a kde je označeno toto místo, kde ctih Antonij začínal svůj asketický zápas.

(6) Typikon představuje ústavu či soubor pravidel; mniši ve skitu sv. Anny noc před svatým přijímání nespí, bdí, v době Velkého půstu nevycházejí do světa; jeromonaši, tj. mniši, kteří mají kněžské svěcení, neslouží za hranicemi Sv. Hory Athos.

(7) Ctihodný Gerontij Athosský založil Skit sv. sprav. Anny na Sv. Hoře Athos, jeho památka se slaví 26. července / 8. srpna.

(8) Ctihodný Sáva Nový, divotvůrce (též má přízvisko Athoský, Kalimnosský: 1862–1948) žil na konci 19. a v první polovině 20. stol. Svatořečen byl v únoru roku 1992; jeho památka se připomíná pátou neděli Velkého půstu.

(9) Joakim Agiannanit (1895–1950) byl svatohorský archimandrita, ikonopisec a starec obdařený duchovními dary.



Památka divotvorné ikony
Přesvaté Bohorodice Tříruké

(památka ikony se slaví 12. července / dle světského kalendáře 25. července)


Tato svatá a divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice, která byla nazvána Tříruká, patřila nejprve svatému Janu Damašskému 1 . V době pronásledování uctívačů ikon (ikonoborectví), pomluvil bezbožný císař Lev Izaurský svatého Jana, který byl horlivým zastáncem svatých ikon, před damašským kalifem za údajnou vlastizradu damašského vládce. Kalif dal potrestat svatého Jana veřejným odseknutím jeho pravé ruky. Večer, kdy se zmírnil hněv kalifa, si od něj sv. Jan vyprosil svoji useknutou pravou ruku. Když ji získal nazpět, přistoupil s ní před tuto ikonu Přesv. Matky Boží a přiložil ruku na místo, odkud byla odseknuta, a v slzách se sklonil v srdečné modlitbě k Přesvaté Vládkyni a prosil ji za uzdravení své ruky. Jan se potom dlouho před ikonou modlil, až před ní usnul. Ve snu se mu zjevila Matka Boží a uzdravila mu jeho ruku, která vypadala po zhojení stejně jako před odseknutím; jediné, co zůstalo zjevné, byla jizva na kůži, která dosvědčovala tento velký zázrak. Z vděčnosti za uzdravení nechal svatý Jan učinit ze stříbra jednu ruku a tu přiložil k přečestné Ikoně Bohorodice, která byla od těch dob nazývaná „Tříruká“. Přesto, že nevinnost sv. Jana byla nakonec dokázána, on se i přesto rozhodl opustit kalifův dvůr i Damašek a odešel do velké Lavry 2 sv. Sávy Posvěceného 3 , kde přijal mnišství. Divotvornou ikonu Přesvaté Matky Boží (Třírukou) měl od té doby již navždy u sebe.

Přečistá ikona Tříruká zůstala v Lavře sv. Sávy Posvěceného až do 13. století, kdy byla darována svatému Sávovi, prvnímu arcibiskupu srbskému 4 , spolu s ikonou Matky Boží „Mlékem Kojící (Krmící)“ 5 . Svatou ikonu Třírukou nakonec přinesl sv. Sáva do Srbské země, odkud však pro neklid a bouřlivá období ikona sama podivuhodně odešla na jednom oslu, bez lidské pomoci, až na Svatou Horu Athos, konkrétně do monastýru Chilandar 6 . Chilandarští mniši pak s radostí slavnostně uvítali tuto ikonu Matky Boží před hlavním chrámem monastýru, který je zasvěcen svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice.

Později, když nastal spor o to, kdo bude zvolen za igumena Chilandarského monastýru, svatá ikona Tříruká se sama podivuhodně přenesla na igumenské místo. Přesto, že ji pak otcové vždy vraceli do oltáře, ona se pokaždé vrátila na igumenské místo, a to se opakovalo celkem třikrát. Nakonec byla ikona Matky Boží ponechána na igumenském místě, což trvá až dodnes, takže zde působí Matka Boží jako místní chilandarská představená (igumenie). Také z toho důvodu nemá srbská Lavra Chilandar svého igumena, nýbrž pouze „proigumena“ (tj. jeho zástupce). Eklesiarch, tj. představený chrámu, přijímá spolu s ostatními bratry požehnání ke službě a k ostatním monastýrským pracím přímo od svaté ikony Tříruké, a to tak, že pře dní činí zemní poklony, neboť ona stále stojí na igumenském místě.

Na přímluvy Přesvaté Vládkyně naší, Bohorodice, nechť se Hospodin smiluje a spasí nás. Amen.

Životy svatých - 12. červenec - Archimandrita Justýn Popović

Tropar hlas 4.

Tvojí Třírukou ikonu Matko Boží, která zobrazuje tajinu (tajemství) Svaté Trojice, proslavila jsi mnohými zázraky. A tak, jako jsi odseknutou ruku Jana Damašského uzdravila, tak uzdrav naše duševní i tělesné nemoci a zbav nás ode všech běd a neštěstí, ať k tobě voláme: Raduj se, blahodatná, pomoz nám svojí třírukou ikonou.

Kondak hlas 8.

Na němém oslu byla na Athos přenesena Tvoje tříruká ikona. S ní jsi v Chilandarském monastýru igumenské žezlo přijala. Proto tě všichni mniši ze Svaté Hory nazývají svojí nejvyšší Igumenií a celým srdcem k tobě volají: Spasiž nás, Matko Boží, svými mateřskými modlitbami, jež k Bohu vysíláš.

Modlitba

Přesvatá Matko našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Ty, která jsi byla od věčnosti vybrána, abys Boha tělesně porodila, jako nejčistší nádoba rodu lidského, nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější, pros Syna svého:

Aby nám naše hříchy odpustil, aby na nás vylil dary své milosti! Nechť nás tvými svatými modlitbami naplní světlostí a temnota nás opustí! Zachovej nás pod záštitou svojí a zastiň nás křídly svými, pomocnice rychlá, Přesvatá Matko Tříruká! A ode všech nepřízní a utrpení, Přesvatá, nechť nás zbavuje třetí ruka tvá!

Jiná modlitba

Přesvatá a Nejblahoslavenější Panno, Bohorodice Marie, k tobě se utíkáme a před tvojí svatou Třírukou ikonou se skláníme. Vzpomínajíce na přeslavný tvůj zázrak, když přirostla odseknutá pravice ctihodného Jana Damašského, na zázrak, který se stal skrze pomoc této ikony, jehož znamení je na ní dodnes patrné skrze zobrazení třetí ruky, k tvojí ikoně přiložené.

Modlíme se k tobě a prosíme tě přeblahou a přemilostivou Ochránkyni pokolení našeho. Vyslyš nás, kteří se k tobě modlíme, tak jako jsi vyslyšela blaženého Jana, který v žalosti a bolesti k tobě volal. Stejně tak nepřezírej ani nás, kteří jsme nemocní a zarmoucení ranami rozličných strastí a kteří k tobě, se zkroušenou a pokornou duší, utíkáme.

Přemilostivá Paní, ty vidíš nemoci naše i těžkosti a vidíš také naši potřebu v tvé pomoci a ochraně: ze všech stran jsme obklíčeni nepřáteli a nemáme jiné pomoci ani záštity, jestliže se nesmiluješ nad námi ty, Vládkyně. Vpravdě tebe prosíme a k tobě se modlíme, vyslyš náš nemocný výkřik a pomoz nám svatootcovskou víru pravoslavnou čistou zachovat až do konce života, abychom ve všech přikázáních Páně správně chodili, abychom pravé pokání za naše hříchy vždy Bohu přinášeli, abychom byli důstojní mírného a křesťanského skonání života našeho a dobrého zodpovídání se na hrozném soudu Syna tvého a Boha našeho. Toho za nás upros svojí mateřskou modlitbou a prosbou, aby nás neodsoudil spolu s  nezákonností naší, ale aby se nad námi smiloval, pro svoji velikou a nevyslovitelnou milost.

Předobrá, vyslyš nás a neopouštěj nás, ve své mocné pomoci, abychom skrze tebe, spásu získavší, tebe opěvali a oslavovali v zemi živých, jako i z tebe zrozeného Spasitele, ochránce a Pána našeho Ježíše Krista, kterému náleží sláva, moc, čest a klanění, spolu s Otcem i Svatým Duchem, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.


(1) Svatý Jan Damašský (památka 4. / 17. prosince). Nejprve byl ministrem kalifa Abdalmelecha a poté mnichem v monastýru svatého Sávy Posvěceného. Pro horlivé zastávání úcty k ikonám byl za vlády ikonoboreckého císaře Lva Isaurského (Leon III. Syrský 717–741) ctihodný Jan pomluven tímto císařem před kalifem, který mu dal odseknout pravou ruku. Svatý Jan padl před ikonou Přesvaté Bohorodice a ruka se mu zhojila a zázračně znovu srostla. Když spatřil kalif takovýto zázrak, litoval toho, co učinil, ale Jan už nechtěl více zůstávat u něj v tak velikém postavení a odešel do monastýru sv. Sávy, který se nachází ve Svaté zemi. Tam byl od počátku vzorem duchovního života pro ostatní mnichy, v pokoře, poslušnosti a ve všech ostatních mnišských ctnostech. Zpíval a složil nesmrtelné písně, sestavil Oktoich – Osmihlasník, Irmologion, Menologium, Paschální kánon, napsal mnohá teologická díla, plná duchovní hloubky a inspirace. Byl velkým mnichem, stejně tak velkým básníkem, spisovatelem, teologem a věrným Kristovým vojínem. Svatý Jan Damašský je zahrnován mezi velké Otce Církve. Zesnul v pokoji okolo roku 776, když dosáhl 104 roků svého života.

(2) Lavra je název užívaný v terminologii pravoslavné církve pro velký nebo významný monastýr. Lavra svatého Sávy Posvěceného, řec. Λαύρα Σάββα τοῦ Ἡγιασμένου, je řecký pravoslavný monastýr na území Západního břehu řeky Jordán v Judské poušti, v údolí Nachal Kidron. Založena byla okolo roku 484 ctih. Sávou Posvěceným. Je jedním z nejstarších kinoviálních monastýrů na světě.

(3) Ctihodný Sáva Posvěcený (památka 5. prosince / 18. prosince). Narodil se vesnici Mutalaska v Ceasareji Kapadocké, rodičům Janu a Sofii, okolo roku 439.  Už v osmi letech odešel z rodičovského domu do blízkého monastýru sv. Flaviany. Nadaný chlapec se tam brzy naučil číst a dobře poznal a pochopil Svaté Písmo. Zbytečně rodiče prosili sv. Sávu, aby se s nimi vrátil do světa a oženil se. V 17 letech přijal mnišský postřih a tak uspěl v půstu a modlitbě, že byl důstojný přijmout dar činění zázraků.
Po deseti letech odešel do palestinských monastýrů, kde nejdéle se zdržoval v monastýru ctih. Euthymia Velikého a ctih. Theoktista. Prozíravý Euthymios o něm prorokoval, že bude slavným mnichem a také učitelem mnichů a že založí velikou lavru, větší nade všechny monastýry tehdejší doby. Po smrti ctih. Euthymia odešel Sáva do pouště, kde v jeskyni, kterou mu ukázal Boží anděl, žil jako poustevník po dobu pěti let. Když se stal dokonalým mnichem, začali se z Boží prozřetelnosti kolem něj shromažďovat zástupy těch, kteří toužili po duchovním životě. Brzy se pak nashromáždil tak veliký počet, že Sáva musel dát postavit chrám a mnišské kelie.
Když zemřel jeho otec, přišla za ním jeho zestárlá matka Sofie, která od něj přijala mnišský postřih, Sáva ji dal kelii dále od monastýru, kde potom žila v modlitbě až do konce svého života.
Mnohé útoky přetrpěl tento svatý otec ze všech stran, od bližních, heretiků i démonů. On však nade vším zvítězil: nad útoky od bližních svou laskavostí a shovívavostí, nad útoky od heretiků svým neochvějným pravoslavným vyznáním víry, nad útoky démonů pak znamením svatého kříže a vzýváním Boha na pomoc.
Založil celkem sedm monastýrů. Na něj a na jeho spolubratra a spoluigumena, Theodosia Velikého, se vzhlíží jako na nejzářivější světla a sloupy svatého Pravoslaví na Východě. Císaře a patriarchy utvrzoval ve víře, všem a každému sloužil příkladem pokory svatých a podivuhodné moci Boží. Po vyčerpávajícím a mnoho plodném životě, zesnul svatý Sáva v pokoji roku 532, dosáhnuvše devadesátého čtvrtého roku svého života. Mezi mnoha jeho divotvornými a dobrými skutky nechť bude vzpomenut především ten, že on první ustanovil postup monastýrských bohoslužeb, které přešly do praxe Církve a který je znám pod jménem bohoslužebný ústav (typikon) Jeruzalémské církve.

(4) Svatý svt. Sáva, první arcibiskup srbský (památka 14. ledna / 27. ledna). Narodil se jako Rastko (Rostislav), syn Stefana (Štěpána) Nemanje, velkého župana (vladaře) srbského, roku 1169. Když mu bylo osmnáct let, utekl z domova a zamířil na Svatou horu Athos. Tam přijal mnišství. Sv. Sáva se zasloužil o samostatnost (autokefalitu) srbské církve a stal se prvním arcibiskupem srbským. Spolu se svým otcem obnovili monastýr Chilandar na sv. hoře Athos a potom také mnohé další monastýry, chrámy a školy po celé Srbské zemi. Usmiřoval své bratry, když se znesvářili kvůli světské moci, usmiřoval Srby s jejich sousedy a takto utvářel Srbskou Církev na Kristově vinohradu a skrze to i Srbský stát a kulturu. Vnášel pokoj a mír mezi všechny balkánské národy, pracoval pro dobro všech, díky čemuž byl ctěn a milován všemi Balkánci. Národu Srbskému dal křesťanskou duši, která se neztratila, ani když zanikl Srbský stát a Balkán byl v područí Turků. Svatý Sáva zesnul roku 1236 ve městě Trnovo, kde krátce předtím na svátek Bohozjevení onemocněl. Jeho svaté ostatky pak přenesl král Vladislav do Mileševa, odkud je však roku 1595 paša Sinan vzal a nechal je spálit na kopci Vračar v Bělehradě.

(5) Ikona Přesvaté Bohorodice zvaná „Mlékem Krmící – Kojící“ (památka 12. ledna / 25. ledna). Tuto divotvornou ikonu přinesl na Sv. horu Athos svt. Sáva Srbský, kde ji uložil v jím založené postnici (посница – malá kaple) v Karyes. Takto se vyplnilo to, co předpověděl ctihodný Sáva, 800 let před tím, než odešel světitel Sáva Srbský na svoji pouť do Palestiny. Bylo totiž předpovězeno ctihodným, že jednou přijde nějaký kněz ze Srbské země, jménem Sáva, kterému mají bratři monastýru tuto ikonu Přesvaté Bohorodice dát. A toto proroctví ctihodného Sávy se také vyplnilo a ikona Přesvaté Bohorodice „Mlékem Krmící“ se tak dodnes nachází v postnici světitele Sávy na Svaté hoře Athos.

(6) Chilandar, srbský pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, čtvrtý v hierarchii athosských monastýrů, který se nachází na severovýchodní straně Athoského poloostrova. Založil jej řecký svatohorský mnich Georgios Chelandarios. V roce 1198 byl pak monastýr obnoven Stefanem Nemanjou (v mnišství (mnichem) Simeonem) a jeho synem Sávou.



Ctihodný Justýn Nový, Čelijský

památka 1. června dle církevního kalendáře / 14. června dle světského


Tropar hl. 8

Sladkost pravoslaví, nektar velemoudrosti vyléval jsi jako bohatství do srdcí věrných, otče ctihodný; svým životem a učením jsi ukázal, že jsi živou knihou Ducha, Justýne v Bohu moudrý, pros Slovo – Krista Boha, aby oslovil ty, kteří tě uctívají.

Kondak hl. 8

Svůj boholidský život jsi učinil ctnostným, mírou všeho byl pro tebe Syn Boží, skrze něho jsi dosáhl výšin bohosloví. A nyní se z něho na věčnosti těšíš. Daruj skrze své svaté modlitby blahodať těm, kteří tě s vírou vzývají: Raduj se, bohonosný otče!

Modlitba Ctihodnému Justýnovi Novému, Čelijskému, za uzdravení srdce

Ctihodný Justýne, pomoz nám! Čistá světlost slunce, rozkvetlé byliny, jehňátka na polích a dětské úsměvy vypovídají o našem hříchu, protože je nevidíme, otče ctihodný. Nezaslouženě jsme se narodili a nezaslouženě jsme se učili od dobrých učitelů, nezaslouženě se naučili vědění a získali moudrost a nezaslouženě jsme obdrželi důvěru lidí, ale nejsme takovými, jakými se ukazujeme, ale jsme prázdní a chladní ve všem.

Modlíme se k tobě v osamění, ve kterém jen zřídka rozpozná bratr bratra. Milosrdně přijmi zpověď za naše hříchy, které nás pustoší, neboť je vždy, opět a opět činíme; za pýchu, chamtivost, smilstvo, závist, žádostivost, hněv a lenost. Nepociťujeme už více radost a nevidíme krásu, dar Ducha Svatého, Utěšitele. A duše v nás skomírají a hynou, neboť jsme opustili lásku Kristovu.

Prostup nás modlitbou, zahřej naše smutná, po Kristu toužící srdce tak, jako jsi nás učil, otče ctihodný; nauč nás, ať zvítězíme nad zlem, které nás utlačuje. Vypros spolu s námi odpuštění od jediného Lidumila, omyj nás slzami, zapal v nás Kristův soucit, který je jako malý pramen ve stínu, ze kterého čerpají smysly a rozum, a duše se snaží více povznést. Vypros pro nás naději, abychom žili hlubokým a snaživým životem v Bohu.

Podivuhodný a krásný služebníku Boží, který jsi neměl na světě nikoho kromě Krista, ctihodný otče Justýne Nový, Čelijský, modli se spolu s námi před tváří Tvůrce, aby se Boží láska usídlila v našich srdcích jako záplava jarního světla a aby v nás zůstala na věky. Abychom pak naše životy, naše pády i naše povstání, naše strádání a každodenní práci završili slavoslovím Kristu Spasiteli, Duchu Svatému ve slávě Boha Otce – za život věčný náš i celého světa. Amen!

Podle knihy:
Преподобни Јустин Нови Ћелијски
житије, служба, акатист, чуда, избортекстова, Ваљево, 2009. год.

Můj bližní

Jsi na pravé cestě spásy, když ve stejném okamžiku osobní spásy staráš se také o spasení bližních. Nikdo pak nemůže se spasit jinak nežli skrze své bližní.

Křesťané jsou povinni zajímat se a starat se o spásu svých bližních. Taková starost je v pravdě evangelní starostí o lidi. Jakákoli jiná starost o lidi je daleko nižšího řádu, druhu. Anebo, ještě lépe řečeno: nižší je starost o lidi, která přímo anebo nepřímo nepřináší nic jejich spáse, a nemá žádnou pravou hodnotu.

Takový je skutečný křesťan: ten, který léčí sám sebe od vášní, ale i své bratry ve svém okolí. Nikdy nyní křesťan pravým křesťanem, když si myslí, že je jen sám za sebe, když nemyslí na to, aby přispěl pomocí svému bratru, který se nachází v hříchu. Křesťan není křesťanem, když nechce přispět ku pomoci bratrovi, který je zajat nějakou vášní.

My sloužíme svému bližnímu jen tehdy, když mu pomůžeme, aby on v sobě rozvinul to, co je boží a dobré. Sloužíš bratru svému a sestře svojí, když je učíš pravé víře, pravé evangelní lásce, skrze dobrotu, každým dobrým skutkem. To je pravá služba bratřím a sestrám.

Ctihodný Ava Justýn Ćelijský



Nanebevstoupení Páně

Nanebevstoupení Páně, znamená návrat Páně z tohoto světa časného a pomíjejícího do jeho říše duchovní, věčné a nekonečné, v níž vládne s Otcem i s Duchem Svatým.

Pan Ježíš se zjevil v čtyřicátý den po svém Slavném Vzkříšení učedníkům, dal jim poslední poučení a příkaz, aby vyčkali na seslání Ducha svatého, Utěšitele, požehnal jim a vznesl se před jejich zraky do nebe. Jeho Slavné Vzkříšení a Nanebevstoupení otevřelo i nám vstup do Jeho královské slávy. Toto slavnostně vyznáváme ve vyznání víry slovy: Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce. A zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce.

Po slavném Nanebevstoupení Páně setrvali učedníci Páně s Ježíšovou Matkou, Přesvatou Bohorodicí na společných modlitbách po devět dní. Tak se připravovali na slavné Sestoupení Ducha Svatého. Slavnost Nanebevstoupení Páně oslavujeme ve čtvrtek, čtyřicátý den po Pasše – Velikonoční neděli.

Tropar hlas 4.

Povznesl ses ve slávě, Kriste Bože náš,
radostí naplniv učedníky přislíbením Svatého Ducha,
Jehož sestoupení jsi jim při požehnání zvěstoval,
neboť ty jsi Syn Boží, Vykupitel světa.

Sestoupení Svatého Ducha

Seslání Svatého Ducha, se událo padesátého dne po Slavném Vzkříšení Páně, proto tomuto dni také říkáme – den Svaté Padesátnice. Duch Svatý – třetí Božská Osoba – sestoupil na učedníky v podobě ohnivých jazyků, osvítil je a učinil z nich hrdiny, aby šli do světa a získali lidské duše pro křesťanskou víru. V tento slavný den bylo dílo naší spásy dokonáno.

Ze spasitelného díla Kristova a z Ducha Svatého se zrodila křesťanská církev, která pokračuje v kázání Kristova učení a v Jeho spasitelném díle až do konce času pod vedením Svatého Ducha, v kterém zůstává s námi duchovně Kristus přítomen až do svého slavného příchodu.

Kristus je hlavou této církve a ona je skrze Ducha Svatého Jeho tajemným tělem. Duch Svatý je její duše či srdce. V den Svaté Padesátnice, pod vedením Ducha Svatého slavili svatí apoštolové první svatou liturgii, poprvé vysluhovali svaté tajiny a poprvé v církvi kázali Boží slovo. Ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách (Sk. 2, 42).

Veškerá činnost církve zde na zemi je tak pokračováním slavného dne Padesátnice až do druhého příchodu Páně. Skrze Ducha Svatého máme v církvi účast na celém spasitelném díle vykonaném skrze Pána Ježíše Krista.

Sestoupení Svatého Ducha oslavujeme každoročně o svatodušních svátcích, které slavíme padesátého dne po velikonocích. Svatodušní svátky jsou zároveň také slavností Přesvaté Trojice.

Tropar hlas 8.

Blahosloven jsi, Kriste Bože náš, jenž jsi rybáře učinil moudrými,
seslav jim Ducha Svatého, a jimi ulovil jsi veškerý svět.
Lidumile, sláva tobě!


Svt. nový mučedník Gorazd, biskup český a moravsko-slezský
Průvodce po katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci


Opěvujeme
Kristovo Vzkříšení…

Opěvujeme nyní Kristovo Vzkříšení, ještě před malou chvílí jsme ohlašovali slovy svatého Jana Zlatoústého vítězství života nad smrtí. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal z mrtvých, a není nikoho v hrobě… Současně s tím však vidíme, na vlastní oči, a slyšíme, na vlastní uši, různé strašné zprávy, že smrt kolem nás stále ještě prochází a kosí (vše živé), že bližní umírají, umírají mladí, umírají naši nejdražší, a tak se ptáme, kde je ona blahá zvěst o vítězství života?

Smrt bývá různá. Bývá tělesná smrt, ale i smrt daleko horší: odloučení, odloučení konečné a beznaděje, odloučení věčné, nepřekonané odloučení. A takováto smrt, v průběhu tisíciletí do příchodu Krista, byla zkušeností celého lidstva. Odpadnutí, odtržení se od Boha, ztráta Boha jako pramene vlastního života, takto začalo lidstvo umírat nejen tělesně, ale započalo konečně a navždy odstupovat od obecenství s Ním. Při tom, jak lidé umírali bez Boha, zůstávali bez něj skutečně mrtvými.

A hle, Kristus, Syn Boží, živý Bůh přišel na zem a žil lidským životem. Jsouce Bohem Živým, samým Životem, připojil se ke všemu, v čem spočíval úděl člověka: On žíznil, byl hladový, znaven, ale co je strašnější nade vše ostatní: nakonec přijal umírání i smrt. Jako Bůh (On) umřít nemohl, ale z lásky k nám se s námi podělil o náš úděl. Zůstal Bohem a byl lidmi odmítnut, zavržen, od lidí se však neodloučil ani na Kříži! Na Kříži řekl ta nejstrašnější slova celých lidských dějin: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? A umřel, umřel sám Život, zhaslo světlo, které je Světlem ze své vlastní podstaty…

A hle, Kristus sestoupil se svou duší do těch hlubin opuštěnosti Bohem, kde Boha nebylo. Když vešel na toto strašné místo, zaplnil vše sám sebou, svým božstvím, Životem věčným, svým neuhasínajícím Světlem. A tato smrt byla navždy zrušena, nyní tuto smrt nazýváme zesnutím, dočasným spánkem. A když umíráme, odcházíme už nikoli do propasti zoufalství a beznaděje a opuštěnosti Bohem, ale k Bohu, který si nás tak zamiloval, že Syna Svého Jednorozeného, jediného milovaného nám dal, abychom uvěřili v Jeho lásku!

Cožpak můžeme o této lásce pochybovat, vidíme-li a víme-li, kolik a co tato láska stála samotného Boha: život Krista, smrt Kristovu, opuštěnost ze strany lidí, opuštěnost Bohem, strach a hrůzu Getsemanské zahrady, když On očekával smrt a při vědomí toho, že jej zradil jeho blízký učedník, a vědouce i to, že se jej za krátko zřekne jeho další učedník – Petr, a že Ho všichni ponechají umírat v samotě, umírat opuštěného a samotného. A skrze to nám Pán říká: hleďte, i toto jsem na sebe přijal. Já jsem zemřel, abyste věřili, že jste milováni Bohem, a protože jste Bohem milováni, tehdy jste také spaseni. Poněvadž spása nezávisí na vás, ale na tomto zázraku lásky.

A jak na tuto lásku můžeme odpovědět my? My tuto lásku můžeme přijmout zbožně, s úctou, do našich rozechvělých srdcí, v ohromení a v údivu stanout před tímto zázrakem neporazitelné Boží lásky. A jestliže jsme tomuto porozuměli, tehdy můžeme celým životem děkovat, celý náš život obrátit v díkůvzdání: sklánět se před Bohem nikoli kvůli pocitu dluhu, plnit Jeho přikázání nikoli z nutnosti, ale říci: Pane! Jestliže Ty nás tak miluješ, je zapotřebí, je třeba, abychom Tě ctili, milovali, poslouchali, protože Tvá cesta je cestou života… A celý náš život, všechen beze zbytku, učinit ne slovem vděčnosti, ne pouhou písní vděčnosti, ale živoucí vděčností a díkůvzdáním: a tak milovat každého člověka, jak si jej zamiloval Bůh: za jakoukoli cenu až do konce.

A jestliže se takto naučíme milovat, tak se náš svět stane novým, jiným světem – tehdy k nám přijde Boží Království Vzkříšení, nový život. Aby se tak stalo, je zapotřebí, aby každý z nás zemřel, nikoli tělesnou smrtí a ne strašnou smrtí odloučení, opuštěnosti, ale zřeknutím se své sebelásky a vyhledávání svého vlastního (prospěchu), a takto se otevřít Bohu, otevřít se druhým, žít pro druhé. Protože povstat, být vzkříšen pro věčný život, může jen ten, kdo ze svých ramen jako starý a nepotřebný šat shodil vše dočasné a tlející… Takto budeme žít, takto budeme tvořit svět a takto se z nás bude radovat Pán, a my s radostí budeme vzhlížet k Němu a i ke každému člověku tváří v tvář.


Kristus vstal z mrtvých!


Z kázání metropolity Antonije (Blooma) Surožského, proneseném po
Poučném slovu svatého otce našeho Jana Zlatoústého dne 6. dubna roku 1980


Modlitba ke svaté
Kristově Golgotě

sepsaná jeroschimonachem Tichonem

Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista! Tebe prosím, odkryj, kolik tisíců hříšníků jsi Boží blahodatí přivedla k pokání a slzám, očistila je a naplnila jimi Pánův ráj! Ó Kriste, Králi! Svou blahodatí a nekonečnou láskou naplňuješ příbytky nebeské dušemi kajících se tobě! Všechny, kteří k tobě přicházejí, miluješ a dáváš jim spásu. Nikdo ti nemůže důstojně poděkovat, třebaže by měl i moudrost andělů. Šťastliví hříšníci, přijďte ke svaté Golgotě, je přístupná všem, neboť Kristus je nade vše milostivý! Poklekněte k Jeho svatým nohám, a líbejte je s čistou láskou. Jen On jediný může uzdravit vaše zarmoucené duše, napojit je spasitelnými slzami, abyste v pokoře s kajícnou láskou omyli Jeho přečisté nohy. Tehdy i On sám vás omyje od každé skvrny a otevře vám dveře do svého nebeského Království, kde v nevýslovné radosti, spolu s Archanděly a Anděly, Cherubíny a Serafíny a všemi svatými, v blažené věčnosti budeme oslavovat Spasitele světa, nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista, beránka Božího, spolu s Otcem i Svatým Duchem, Trojicí jednobytnou a nerozdílnou! Amen!

Starec jeroschimonach Tichon (Golenkov) se narodil v carském Rusku roku 1884, ve vesnici zvané Nová Michailovka (dnes se nachází na území Volgogradské oblasti). Jeho rodiče, Pavel a Jelena, byli velmi věřící a zbožní lidé, a proto i jejich syn, které ho tehdy nazývali Timotej, následoval tuto jejich víru, zbožnost a lásku k Bohu a již od svého dětství si přál zasvětit sebe a svůj život Bohu.

Když rodiče viděli velikou horlivost u svého syna po Bohu, rozhodli se nedát mu ihned požehnání k odchodu do monastýru, protože byl tehdy ještě příliš mladý, tělesně silný a měl stále ještě velmi živou povahu. Rodiče chtěli, aby Timotej trochu uzrál, dospěl na rozumu, a poté, aby se sám rozhodl, jakým směrem se vydá a co učiní se svým životem. Navzdory této jisté zdrženlivosti mu však nikterak nebránili, a naopak požehnali, aby vykonal poutě po různých monastýrech. Takto Timotej putoval od svých sedmnácti do dvaceti let. Tehdy učinil pouť po mnišských příbytcích na Rusi, kdy přebýval přibližně ve dvou stech monastýrech. Při jejich návštěvách, nehledě na únavu z cesty, nepřijímal úsluhy, které mniši běžně poskytovali poutníkům, aby měl sám možnost zakusit asketický zápas a také proto, aby v něm jiným nebránil a neobtěžoval je.

Když prošel postupně všechny monastýry své vlasti, uskutečnil pouť také na Svatou Horu Sinaj, kde prožil dva měsíce. Odtud pak putoval až do Svaté Země, kde nějaký čas vedl osamělý život poustevníka v poušti za řekou Jordán. Přestože mu přebývání ve Svaté Zemi pomáhalo k posílení jeho asketického způsobu života, nenašel tam úplný klid před marnostmi a světským duchem naší doby, který narušil svojí civilizovaností i ona opuštěná a starobylá poutní místa, která měla původně spíše duchovně utěšit a posvětit duši člověka. Proto se Timotej nakonec rozhodl opustit Svatou Zemi a odejít na Svatou Horu Athos.

Tehdy však pokušitel a nepřítel našeho spasení spatřil, jak tento zbožný mladík dosahuje mnohých úspěchů v duchovním životě a mnohým duším pomáhá ke spáse, a začal konat svá protivenství. A tak se onen pokušitel rozhodl svést z jím zvolené cesty i bratra Timoteje. Když se Timotej vrátil ze zajordánské pouště do Jeruzaléma, aby se naposledy poklonil Svatému Hrobu a rozloučil se svými známými, tento zlý a závistivý duch, ďábel, použil jako svůj nástroj dvě ženy, které zcela postrádaly Boží bázeň. Byly to rodačky ze stejného kraje jako Timotej, a proto ho pozvaly k sobě domů, aby mu předaly seznamy se jmény věřících, které měl s sebou Timotej přinést na Svatou Horu a nechat je zde vzpomínat při bohoslužbách. Důvěřivý a bezelstný mladík, jímž Timotej bezpochyby byl, maje jen čisté myšlenky, této jejich skryté lsti uvěřil. Když byl u nich v domě, ženy za sebou zamkly dveře a přistoupily k němu s nečistými myšlenkami. Mladý Timotej celý zčervenal, odstrčil je ale stranou a potom rozrazil dveře. Podařilo se mu nakonec utéct až ven, a jako novodobý Josef si tak zachránil svou nevinnost.

Když v roce 1908 přišel na Svatou Horu Athos, podobal se nevinnému květu, který zde, v Zahradě Boží Matky, v souladu s Božím požehnáním rozkvetl, dosáhl úspěchu ve svém duchovním snažení a zavoněl svými vlastními ctnostmi, kterých dosáhl…

Prvním místem jeho přebývání na Svaté Hoře se stal Skit Burarezi(1), tady přijal mnišský postřih se jménem Tichon, na památku svt. Tichona Zadonského. Zde se učil poslušnosti a tvoření modlitby mysli u blahodatných starců. Prožil zde okolo pěti let, ale protože tam přicházelo velké množství ruských poutníků, nenašel tam tolik potřebný modlitební klid, který hledal, a tak nakonec přijal požehnání a odešel do hrůzu budící Karulie(2), kde v jedné jeskyni, pod duchovním vedením zbožného starce, pokračoval v duchovním zápase v průběhu následujících patnácti let. Po celou tu dobu starec Tichon přebýval ve velmi tvrdých a surových podmínkách pro život, jak tělesných, tak i duchovních. On však ještě více zesílil osobní půst, jedl jen sušené chleby – suchary, a to jen jedenkrát za tři dny, nezřídka však i jen jedenkrát za týden. Po nocích činil více jak šest set zemních poklon. Pletl čotky(3), které pak vyměňoval za suchary. Jeho hlavní prací se však staly zejména velké a malé poklony, spojené s  Ježíšovou modlitbou a čtením duchovních knih. Knihy si půjčoval v monastýrech, od nichž přijímal i požehnání ke zbytkům jídel, které zůstávaly po společných jídlech na stolech, jak se říká na Athose materiální pomoci monastýrů, které jimi obdarovávají mnichy žijící o samotě mimo monastýr. Otec Tichon pak ke svému pravidlu přidával i doplňující množství modliteb na čotkách za všechny své dobrodince.

Po patnácti letech strávených v Karulii odešel na mysl Kapsala, do kélie na území monastýru Stavronikita(4), a zde přijal povinnost starat se o starce, který v této kélii žil. Když tento starec zemřel, otec Tichon zde již zůstal, neboť k tomu získal od předešlého starce požehnání. Od té doby nejen, že neoslabil své duchovní úsilí, ale ještě více vynakládal svých sil, za což se mu dostalo hojnosti Boží blahodati, neboť vedl svůj duchovní zápas s velkou horlivostí a současně i s pokorou.

Boží blahodať zjevila otce Tichona lidem jako zářný duchovní drahokam, a tak za ním brzy začaly přicházet početné zástupy mnichů i věřících ze světa, trpících různými neduhy, aby jim udělil svou radu a útěchu. Někteří z bratří pak prosili, aby otec Tichon přijal kněžské svěcení, aby mohl ještě více pomáhat skrze tajinu zpovědi a udílet věřícím své rozhřešení a odpuštění hříchů. Když otec Tichon viděl, že je skutečně nutné i takto pomáhat lidem, souhlasil nakonec se svým rukopoložením na kněze, což se i stalo.

Za nějakou dobu obdržel otec Tichon, zejména díky Boží blahodati a pomoci od představeného Skitu sv. proroka Eliáše(5), takové množství peněz, skrze něž mohl nechat vystavět u své kelie malou kapli. Kaple byla zasvěcena svatému Kristovu Kříži, protože svatého Kříže si otec Tichon velmi cenil a měl jej ve velké úctě. Dalším důvodem tohoto zasvěcení byla skutečnost, že se chtěl vyhnout chrámovým oslavám, neboť v den Povýšení sv. Kříže je vždy předepsán přísný půst. Starec neměl rád, když chrámové svátky narušovaly a odváděly duši člověka od ticha modlitby. Ve své poustevně, naplněné zbožnou hesychií, však prožíval duchovní svátek neustále, každý den, neboť se vždy přísně postil a zcela se vzdaloval všemu, co by jej jakkoli odvádělo od modlitby a modlitebního ztišení.

Ke svému životu starec Tichon příliš mnoho věcí nepotřeboval. Byl však dobrým ikonopiscem, a jednou za rok napsal ikonu Svaté pláštěnice(6) a peníze, které za ni obdržel, mu pak vystačily po celý rok. Přesto zakoušel vpravdě rajskou blaženost a útěchu, když se jej někdo zeptal: Ty jsi zde na takovém pustém místě sám? On pak odpovídal: Ne, já žiji společně s Anděly a Archanděly, se všemi svatými, s Matkou Boží a Kristem. A skutečně, starec neustále vnímal a cítil přítomnost svatých a pomoc svého Anděla ochránce. Ctih. Paisij Svatohorec, jehož duchovníkem se starec Tichon stal, o něm jednou řekl: Jedenkráte, když jsem k němu přišel, jsem ho viděl visícího ze schodů hlavou dolů. Upadl na schodech a zůstal tam ležet na zádech, zachycený rjasou ve dveřích. Jen s velkým úsilím jsem jej zvedl. Když jsem se ho potom ptal, co by dělal, kdybych se tu neukázal, on s dětskou prostotou odpověděl: Můj Anděl ochránce by mne zvedl.

Starec žil na pustém místě sám a ve své kelii neměl zhola nic. Něco vlastnit, něco mít, si nikdy ani nepřál, jediným jeho přáním bylo, aby u něj, v jeho nitru, přebýval sám Kristus, protože tam, kde je Kristus, tam je Ráj, a pro otce Tichona byla Zahrada Přesvaté Bohorodice (jak se také Sv. Hoře Athos říká) tímto pozemským Rájem. Sám o sebe se po materiální stránce starec příliš nestaral. Také se ničeho nebál, protože měl vždy velkou Boží bázeň a zbožnost. Během svého života si pro sebe vykopal svůj hrob, u nějž postavil kříž, který sám zhotovil a na který vlastnoručně napsal, předpovídaje okamžik svého skonání: Hříšný jeromonach Tichon, 60 let na Svaté Hoře, Sláva Tobě, Bože.

Starec Tichon také říkal, že je zapotřebí pracovat nemnoho, jen tolik, abychom měli to nejdůležitější, abychom druhé nezatěžovali. To proto, neboť od přílišné práce a starání se o tyto věci člověk zapomíná na Boha. Faraon v Egyptě dával izraelskému lidu mnoho práce a jídla, aby zapomněl na Boha.

V roce 1968 už starec Tichon pocítil blízkost smrti, a začal o ní také stále více hovořit. Po svátku Zesnutí Matky Boží ulehl na desky, které mu byly ložem a pil už jen vodu, neboť uvnitř cítil horkost. I když se nacházel v tomto stavu, tak si nepřál, aby se o něj někdo neustále staral, aby s ním někdo žil, neboť tak by mu mohl překážet v jeho neustálé modlitbě. Ke konci svého života mu ubylo tělesných sil natolik, že už nemohl ani vstát, ani vejít do kaple sv. Kříže, kde mnoho let sloužil sv. liturgii a kde se nacházelo velké ukřižování Kristovo se stojící zarmoucenou Boží Matkou a apoštolem Janem Bohoslovem. Toto ukřížování, toto Dřevo Kříže, starec omýval čistými slzami a jednou o něm sepsal modlitbu, v níž se ke Svaté Golgotě obracel jako k živému svědku Kristova utrpení. Tehdy starec Tichon poprosil ctih. Paisije, aby mu přinesl z kaple malý náprestolní kříž, aby jej mohl políbit. Když tento kříž spatřil, zazářily mu oči, zbožně jej políbil a vzal ho do rukou, objal ho, jak nejvíce mohl, celou svojí zbylou silou. Ctih. Paisij tento kříž převázal, tak jak bývá zvykem stébelkem bazalky, a zeptal se starce Tichona: Starče, voní krásně? Ten odpověděl: Ráj, dítě moje, voní mnohem, mnohem krásněji.

V jednom z posledních dní jeho života za ním přišel ctih. Paisij, aby mu přinesl trochu vody. Když se za ním vrátil, otevřel dveře a vešel do kelie, starec Tichon se na něj s údivem podíval a zeptal se: Ty jsi svatý Sergij? Ctih. Paisij však odvětil: Ne starče, já jsem Paisij. Starec se jej pak ještě zeptal: Je to jen chvilka, dítě moje, co tu byla Matka Boží, svatý Sergij a svatý Serafím. Kam odešli? Ctih. Paisij pochopil, že se něco událo a tak se ho zeptal: Co ti řekla Matka Boží? Starec Tichon odpověděl: Že přejde svátek a Ona mne vezme k sobě. To bylo v předvečer svátku Narození Přesvaté Bohorodice, 20. září. Za tři dny, 23. září roku 1968, starec Tichon zesnul v Pánu.

Starec Tichon prožil šedesát let svého života na Svaté Hoře Athos v neustálém duchovním zápase v modlitbě a pokání. Pro všechny věřící, ať už mnichy nebo laiky, byl obrazem pravého křesťana a mnicha, který získával Ducha Božího a byl korunován věncem věčného života ještě zde na zemi.

Tak jako lilie polní (Mt 6, 28) rozkvetl na Athosu pod záštitou Královny Nebeské, kterou si horlivě zamiloval od samého dětství a nepřestával ji děkovat a oslavovat ji do posledního vzdechu. Byl to muž mimořádné a vzácné nebeské lásky, modlitby a zbožného dojetí, byl nezištným a velký postníkem, který zakusil nebeská blaha už zde na zemi, jsouce jejich vlastníkem. Asketa, který neustále pamatoval na smrt. Hrubé desky mu byly ložem, několikráte sešívaná a zalátaná říza mu byla jeho jediným oděvem. Za přátele mu byla divoká zvířata a ptáci. Čistými slzami často omýval Dřevo Kříže, jehož malou částečku u sebe s velkou zbožností schraňoval. Neustále učil vděčnosti Bohu, děkovat Bohu za vše a nést svůj kříž s nadšením. Svůj hrob si vykopal sám, ještě dlouho před svou smrtí, vlastníma rukama… Takto o něm psal ve svých vzpomínkách ctih. Paisij Svatohorec. S velkým dojetím pak vzpomínal na poslední dny tohoto velkého askety, které se mu hluboce vryly do jeho duše, neboť jeho smrt se ukázala osobitým obrazem tichého a mírného křesťanského skonání.


(1)Skit Burarezi - Kelie Burarezi, jiný název je kélie svt. Mikuláše divotvůrce - Belozorka, spadá pod Chilandarský monastýr. Je necelých 25 minut od Karyés (Karea) – ústředního místa, kde se schází mnišská rada (Protaton).

(2)Karulie - Karulie, nebo jak jí také nazývají Strašná Karulie, je nejvíce nehostinné místo na Svaté Hoře, které se nachází na jižním výběžku Athosu. Na tomto místě vedou svůj duchovní zápas pouze skuteční poustevníci.

(3)Čotky - (podle ruského чётки, tj. počítat; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskiny; či v srbštině: бројаница, brojanica) název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky nebo navlečeny semínka či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

(4)Monastýr Stavronikita - pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, 15tý monastýr v hierarchii athosských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.

(5)Skit sv. proroka Eliáše - se nachází na Sv. Hoře Athos v Řecku. Byl založen roku 1757 ctih. Paisijem Veličkovským, který dostal starou a zapomenutou kelii s chrámem sv. proroka Eliáše. Dnes je tento skit řecký, pod správou monastýru Pantokrátor.

(6)Pláštěnice - ikona se zobrazením Krista sňatého z Kříže a ukládaného do Hrobu, tato ikona se vynáší na Velký Pátek doprostřed chrámu, před jitřní v den svaté Paschy se pak vnáší do oltáře a ukládá se na prestol, kde zůstává až do ukončení svátku Paschy.



Neděle o marnotratném synu

(Lukáš 15, 11 – 32)

V dnešním evangelním čtení slyšeli jsme podobenství o marnotratném, bludném synu a jeho starším bratru.

Obsah tohoto podobenství je tématem, které v životě lidstva stále se opakuje. A kdo z nás může s dobrým svědomím říci, že se nepodobá v něčem buď marnotratnému synu, nebo jeho staršímu bratru nebo v některých věcech postupně oběma? Oba chybovali, ovšem nestejným způsobem a nestejnou měrou. Jeden byl lehkomyslný, toužil po požitku a dobrodružství, neznal míry v ničem a nechtěl nic slyšet o sebekázni. Druhý byl mužem povinností, byl pracovitý a spořivý, věděl, co se sluší a patří, ale byl si těchto svých vlastností také velmi dobře, až příliš dobře vědom, chtěl, aby ho lidé oceňovali, a upadal do farizejské tvrdosti a chladnosti.

Nemůže, myslím, být sporu o tom, který z obou bratří byl mravně hodnotnější, že totiž jím byl starší bratr. Člověk, který si je vědom svých povinností, který si je vědom vážnosti života a který podle toho i systematicky jedná, je schopen vykonat mnoho kladného a stát se spoludělníkem na věčném plánu Boží Prozřetelnosti. Jen takový člověk je schopen z jedné hřivny učinit hřivny dvě a ze dvou čtyři.

Ale člověk těchto vlastností snadno upadá do chyby, že na jiné lidi, a zvláště na ty, kteří jsou lehkomyslného temperamentu, dívá se s pohrdáním. A toto pohrdání, tato sebevědomá tvrdost je rozhodně jakousi skvrnou na povaze.

Mladší bratr, ten bludný syn, jest typem lehkomyslného, mravně neukázněného a marnotratného člověka. Takoví lidé dovedou v krátké době promrhat, co celá pokolení pracně vytvořila. Jsou obyčejnými příživníky na stromě života. Žnou, co nezasévali – a sbírají plody, jejichž úrodě ničím nepřispěli. Jejich heslem je: vyžít se bez zřetele k tomu, jaké následky to může a bude mít pro ně samé a také pro jiné. A teprve když tyto následky se dostaví, začnou někteří z nich vcházet do sebe, aby se polepšili, jako to učinil marnotratný syn. Ale mnozí, velmi mnozí už nedovedou vejít do sebe, nedovedou se vzchopit a hynou navždy!

Šťasten ten, kdo dovede vejít do sebe, kdo dovede přiznat si svá poblouznění – neboť toto přiznání bývá počátkem obratu, zvláště když se takovému pobloudilci láskyplně podá pomocná ruka. Tuto pomocnou ruku dovede však v takovém případě podat jen člověk, který je pln myšlenky Boží a jeho nitro je v Bohu vyrovnáno.

Bůh nechce smrti hříšníka, ale přeje si, aby se hříšník obrátil a živ byl (Ez 18, 23). Ne že by mu dobrota a špatnost věrnost a lehkomyslnost byly lhostejny, ale proto, že nechce nalomenou třtinu dolomit (Iz 42, 3), nýbrž chce jí pomoci, aby ozdravěla, zesílila a znovu k životu se vzpřímila.

Kéž bychom si toho byli vědomi, a to jak vzhledem k sobě, tak vzhledem k bližnímu. Vzhledem k sobě, jestliže jsme klesli jako marnotratný syn, abychom se nevzdávali naděje, ale abychom zatoužili po Otci, navrátili se k němu, přiznali se ke svým proviněním a rozhodli se k lepšímu životu. Buďme přesvědčeni, že Otcova náruč je nám vždy otevřena, když kajícně chceme se k němu vrátit. Ale také vzhledem ke svým bližním máme si být vědomi veliké lásky Boží, abychom nelámali hůl nad nikým, ale abychom se snažili být nástrojem této lásky Boží. Bylo by nesprávné chovat se tak tvrdě, pohrdavě a mstivě, jako se zachoval starší bratr, který nechápal, co to je radovati se z polepšení člověka zbloudilého a padlého a z nalezení toho, kdo byl v nebezpečí, že bude už navždy ztracen.

Nechtějme, bratři a sestry, ani sami být ztraceni – a nechtějme ani, aby kdokoliv z našich bližních byl ztracen. Amen.


Vilémov 1935
Svt. nový mučedník Gorazd, biskup český a moravsko-slezský


Narození Pána našeho
Ježíše Krista

Kristus ve svém Evangeliu, když hovořil o tom největším, co může člověk učinit, o největší míře, do níž může dorůst, nám dal přikázání lásky: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí duši svou za své přátele (Jn 15, 13). A v tuto tajemnou vánoční noc sám náš Pán a Bůh naplnil svým Vtělením tento zákon vítězoslavným životem a láskou.

My se rodíme do dočasného a pomíjivého života, vznikáme z ničeho tvořícím a vládnoucím slovem Živého Boha, a skrze tuto dočasnou existenci se stáváme účastníky věčnosti a vcházíme do života věčného. Pán náš a Bůh náš vchází skrze své Vtělení, z plnosti bytí, z vítězící plnosti života, na území smrti. Z plnosti nestvořeného bytí je náš Spasitel nyní uzavírán do úzkého ohraničení padlého světa, vpravdě se podobajícímu vězeňským podmínkám. Jsouce věčným, rodí se v čase, aby v tomto světě, tak úzkém a těsném, odtrženém od Boha, žil, ukazuje nám příklad toho, jak je možno každodenně pokládat svůj život za svého přítele, a umírá, ukazuje nám, že i smrtí je možné zjevit a poukázat na vítězství života.

Jedna ze starých řeckých ikon zobrazuje Betlémské jesle, avšak nikoli v podobě působivých a dojemných jesliček, ale v podobě obětního stolce – žertveniku, složeného z kamení, na kterých leží děťátko předurčené k smrti. Ke smrti nikoli náhodné, beze smyslu, bez cíle, nýbrž určené k smrti ve smyslu oběti, která je vědomě, smysluplně a dobrovolně přinášena Bohu kvůli očištění hříchů, pro vítězství nad samou smrtí, pro sjednocení nebe se zemí, pro sjednocení padlého stvoření se živým, milujícím Bohem.

Dnes se věčný Bůh rodí v čase. Beztělesný (Bůh) na sebe obléká tělo. Ten, který je za hranicemi smrti, vstupuje na území smrti, dnes začíná křížová cesta Páně, dnes se nám zjevuje sebe obětující se a křížová, božská Láska. Dnes nám Betlémské jesličky předznamenávají tu jeskyni, kam bude položen náš Pán Ježíš Kristus, sňatý z Kříže po mučivé smrti. A celá životní cesta našeho Pána se nezdá být ničím jiným než oním naplněním přikázání o lásce, které nezná ani hranice, ani konce, přikázání o lásce, která svůj život pokládá za své přátele.

Stalo se to, ale pouze za (Spasitelovi) přátele? Kdo byl přítelem Pána, když se narodil, a kdo dal přístřeší Matce, která očekávala děťátko, a Josefovi, který jej doprovázel? Vyvrženi z vesnice lidí našli si pro sebe příbytek jen uprostřed zvířat. A tak tomu bude po celý Kristův život, když Ho na konci, při završení Jeho cesty izraelský národ a celé lidstvo vystrnadí z města lidí, pak mu nezbyde nic jiného než zemřít osamělou smrtí na hoře zvané Golgota. Cesta, započatá Pánem pro své přátele, je cestou lásky, ale kdo jsou tito přátelé? Nepřátelé – to nejsou ti, kdož nás nenávidí, naopak, jde o ty, které, pro nerozumnost, pro slepotu srdce a zatmění našeho rozumu nazýváme nepřáteli. Kristus nepřátele neznal. Všichni lidé, které vládnoucí tvořivé slovo Boží přizvalo k bytí, byli Jeho bratry a sestrami, byli milovanými Božími dětmi, které ztratily svoji cestu a které On přišel nalézt.

On sám nám dal příklad, když řekl, že dobrý pastýř zanechá devadesát devět ovcí, aby šel hledat jednu zbloudilou, která se ztratila (Lk 15, 4-6). Tak je to i ve vztahu k nám: ty lidi, kteří se nazývají nepřáteli Krista, Kristus uznává za své bratry a sestry, za děti Živého Boha, kterého On je Synem. On nezná nepřátele, pro Něj nepřátelé neexistují, a pro nás pro všechny se On stal člověkem, za všechny a pro všechny On žije ze dne na den, obětuje všechny síly těla i duše, a nakonec za všechny a pro všechny, po Strastném týdnu, po strašné Getsemanské noci, po tom všem posměchu, po všech těch urážkách, poté, kdy byl zrazen nebližším učedníkem, ostatními zanechán a opuštěn, Kristus umírá na kříži za všechny a pro všechny. A jestliže jsme Kristovi, tak o dnešní slavnostní noci se musíme naučit této Kristově cestě, dnes můžeme pokáním, to jest proměnou naší mysli a srdce, vejít na cestu Krista; můžeme novým zrakem prohlédnout a s překvapením spatřit, že nemáme žádné nepřátele, že jsou jen děti Boží, které se ztratily, k nimž nás Pán posílá žít, a je-li třeba i umřít, aby oni ožili na věky věků.

To je to, o čem nám vypráví život a smrt Krista, o čem nám dnes vypráví Narození Kristovo – čili o Narození Živého Boha v lidském těle. Je to tak tajemné: zdá se, jako bychom viděli našeho Boha, jako bychom Ho zbožně a s chvěním drželi ve svém objetí. Ale v tomto Vtělení se nám Bůh ukazuje ještě jako daleko větší tajemství než pouze jako Bůh jsoucí v nebesích, tak nepostižitelný lidskému rozumu a tak očekávaný lidským srdcem, protože v tomto Jezulátku je skryta všechna plnost neviditelného, nepostižitelného Boha. Dotýkajíce se Děťátka, které se narodilo v Betlémě, s úžasem poznáváme, že On je Živý Bůh, který se pro nás stal živým Člověkem, mírou Boží lásky ke každému z nás, k tomu nejposlednějšímu hříšníku i k samému svatému spravedlivému – to je život a smrt Božího Syna, který se stal Synem člověka.

Jest vůbec možné, abychom se nyní neobrátili ke každému, kdo je kolem nás, s podobnou láskou? Cožpak se můžeme před tváří Kristova Vtělení chovat k lidem jinak než sám Bůh, který se stal Člověkem? Je nám dáváno nové přikázání (Jn 13, 34), kdy nás Pán vyzývá nikoli pouze milovat, ale milovat své přátele i nepřátele, kdy nás vyzývá milovat všechny, a sice tou měrou, kterou lze ztotožnit se slovy položit život za své přátele (Jn 15, 13), a uznat za přátele ty, kteří tě za přítele neuznávají, žít pro ně ze dne na den a je-li třeba, i za ně umřít s poslední modlitbou na rtech: Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Amen.

Metropolita Antonij Surožský
Kázání (1974)


Ctihodný starec
Porfýrios Kavsokalyvita

(památka v den jeho zesnutí 19. listopadu / 2. prosince)


Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita se narodil 7. ledna roku 1906 ve vesnici Svatý Jan (Άγιος Ιωάννης) v provincii Evia (Εύβοιας), na ostrově stejného jména Evia (Ostrov Evia, starořecky Euboja, je po Krétě druhým největším ostrovem v Egejském moři). Evangelos Bairaktaris, jak znělo světské jméno starce, vyrůstal v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se svt. Nektáriem Eginským (památka 9. / 22. listopadu). Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek Evangelose byl proto nucen odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů a již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat. Sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireu.

V roce 1918 si mladý Evangelos přečetl život ctih. Jana Chýšníka – Kalyvita (památka 15. / 28. ledna), a od toho okamžiku se osobně nadchl pro život tohoto ctihodného muže, takže sám zatoužil stát se mnichem, a tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesvaté Bohorodice, jak se říká Svaté Hoře Athos. Tam byl přijat do Skitu Sv. Trojice (také se nazývá Kavsokalyvia), do Kelie sv. Georgia Kavsokalyvita, kde žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. Zde strávil 6 let svého mladického života. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní. Zde přijal také postřih malé schimy se jménem Nikita. Po dalších dvou letech přijal i velkou schimu.

Roku 1924 mladý mnich Nikita vážně onemocněl, a jeho starci ze skitu mu přikázali, aby opustil Svatou Horu a odjel se léčit se svou nemocí. Po nějakém čase se uzdravil, a jelikož se již cítil lépe, ihned, jakmile to bylo možné, se vrátil zpět na místo svého postřihu a pokání. Jeho nemoc však o sobě brzy dala znovu vědět a vrátila se zpět. Když starci viděli, že svatohorské podnebí může jejich poslušníkovi uškodit a dokonce ohrozit jeho život, rozhodli se poslat Nikitu zpět na léčení.

Po svém návratu ze Svaté Hory žil mladý Nikita v monastýru Levkon, zasvěceném sv. Charalampiovi. V roce 1926 se setkal s krajanem, arcibiskupem sinajským Porfýriem (Pavlinosem), který byl nadšen jeho duchovními dary a mladého mnicha rukopoložil na presbytera a pojmenoval ho po sobě novým jménem – Porfýrios.

Na tomto místě se starec ve svých pouhých 22 letech stal i zpovědníkem. Další tři roky svého života prožil v opuštěném klášteře svt. Nikolaje na Evii. V roce 1940, před započetím 2. světové války, se přestěhoval do Athén, kde působil jako kněz a duchovní při chrámu sv. Gerasima na Athénské poliklinice. Jak sám vyprávěl, prožil zde dlouhých 33 let, které uplynuly jako jeden den, v neustálé péči o duchovní zdraví svých pacientů, kterým den co den poskytoval útěchu v jejich nemoci. Během té doby pomohl starec Porfýrios tisícům lidí najít vnitřní klid, obdržel i dar uzdravování a léčení mnoha nemocí.

Tak od roku 1955 žil na předměstí Athén, staral se o kousek zemědělské půdy a nadále vykonával své kněžské poslání. V létě v roku 1979 začal pracovat na uskutečnění svého dlouholetého snu - založení kláštera Proměnění Páně, nedaleko Athén. Přestože byl již velmi nemocen a téměř oslepl, na sklonku svého života, v roce 1990, se tento sen stal skutečností. Do tohoto monastýru za otcem Porfýriem každý den přicházelo velké množství lidí nejen z Atén, ale i z celého Řecka a ze zahraničí, aby jim poskytl duchovní radu, pomoc a aby vykonal svatou Tajinu zpovědi.

V posledních letech svého života se starec Porfýrios pomalu připravoval na svůj odchod k nebeskému Otci. Zanedlouho do své smrti mu bylo zjeveno o jeho blízkém skonu, a on si velmi přál vrátit se zpět na Svatou Horu Athos, do prostředí své milované Kavsokalyvie, aby odevzdal svoji duši Kristu tam, kde dříve tiše žil, ukryt před světem. Jeho blízcí často slyšeli, jak praví: „Snažím se, abych aspoň nyní, když jsem zestárl, mohl na své Hoře zemřít.

A vskutku, časně zrána 2. prosince 1991 odevzdal ctihodný starec Porfýrios ve své kavsokalyvitské kelii svoji smířenou duši Pánu, nepřestávaje opakovat slova Kristovy velekněžské modlitby: „Aby všichni byli jedno…,“ slova, která tolik miloval a která často opakoval.

27. listopadu roku 2013 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Porfýria (Bairaktarise). Den památky ctihodného starce Porfýria byl stanoven na 2. prosince, v den jeho zesnutí.


Chci, abys pochopil, že není těžkostí, které nemají své řešení v Kristu. Oddej se Kristu a On pro tebe najde řešení. Neboj se těžkostí. Měj je rád a děkuj za ně Bohu. Ony totiž mají nějaký svatý cíl pro tvůj život.

Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita


Bolest a zármutek v našem životě

Archimandrita Efrem Filothejský


Cesta života je plná bolesti a slz, jsou na ní všude bodliny a trny. Na každém kroku je pak Kříž, boj a zármutek, Gethsemanská zahrada a Golgota. Bolest nás neustále bodá svým ostrým kopím. Kdybychom mohli vzít zemi a jako houbu ji vymačkat, vytekly by krev a slzy.

Dny člověka jsou jako tráva a jako květ polní, tak odkvétá. (Ž 103, 15), jak praví žalmista.

Vše krásné je spojeno s bolestí, ale i bolest vede k radosti. Růže má trny a z trní vyrůstá růže. Duha se většinou ukáže po bouři, bouře musí přejít, aby byly na nebi vidět hvězdy.

Rozvaha a soudnost, osvícené křesťanskou vírou a moudrou láskou, rodí schopnost prozíravě hledět do hloubi věcí. V bolesti vidí radost a naději, vždyť i Kristus zvítězil skrze bolest strádání a Kříže.

K vytvoření mistrovského díla sochaře je zapotřebí silná práce kladiva. Velké duše jsou zavázány za svou velikost mnoha bolestem. Zlato a šperky prochází nejprve skrze ohnivou pec.

Bolest ničí lidskou podstatu. Je to oheň sžírající, je to bouře. Tak jako moře, i útroby mé nebývají v pokoji, říká Šalamoun. Bývají okamžiky, kdy zkoušky a útrapy přicházejí jedny za druhými, anebo na nás útočí všechny společně naráz. Kříž je tehdy velmi těžký. Napětí pak dostihuje vrcholu, duše zakouší takovou tíhu, že se sotva drží. Vše okolo i uvnitř se zdá být černým, kolem jen tma, zoufalství a beznaděj. Svatý Řehoř Bohoslov říká: To dobré odešlo, neštěstí a pohromy náhlé a ohrožující jsou odkryty, cesta leží vprostřed noci a maják není nikde vidět, Kristus jakoby spal.

Zármutky života jsou jako kopí a nože. Kopí a nože, které surově rozrývají a drásají srdce, pálí ho a znehybňují, zcela ho zbavují sil.

Jediné, co nám v takovýchto okamžicích zůstává, je nářek a bědování, avšak spolu s nimi rovněž horlivé prosby k Bohu:

Smiluj se nade mnou, Hospodine… Má duše je tolik vyděšená… Vyčerpán jsem nářkem… (Ž 6) Srdce mé jako vosk rozpustilo se (Ž 22, 14).

Smiluj se nade mnou, Hospodine, neboť jsem soužen… V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku… Sešel jsem jim z mysli jako mrtvý…(Ž 31, 9-13).

Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci… Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? (Ž 42, 4-6)

Člověk je postaven jako král (všeho) stvoření, ale jeho koruna je spletena z trnů. Stává se, že jeho život se zdaří jako píseň a symfonie radosti, ale častěji se tato cesta ukáže jako nekonečně pochmurný, smuteční pochod.

Otázka o smyslu strádání je věčná. Studovali ji mnozí učitelé a filozofové, a ještě mnozí další. Ale pravá odpověď spočívá v křesťanství, ve víře, v Zákonu Božím.

Tato odpověď je dvojí, z teologické stránky se jedná o důsledek pádu, jako i ostatní zlo. Bolest a strádání je důsledkem nesprávného užívání svobody, plodem neposlušnosti. Z etické a mravní stránky je strádání prostředkem k získání ctností a dokonalosti.

Vždy budu ctít Boha, říká svt. Řehoř Teolog, jakékoli by na mě On dopustil zkoušky a trápení. Bolest je pro mne lékem ke spasení. Svt. Basil Veliký hovoří: Jelikož nám Bůh připravuje korunu svého Království, záminkou k ctnosti nechť bude nemoc, bolest, strádání.

Zármutky, říká svatý Jan Zlatoústý, staví nás blíže k Bohu. A jestliže budeme přemýšlet nad užitkem ze zármutků a strádání pro věčnost, přestaneme se rmoutit a nebudeme smutní.

Svatý apoštol Pavel, který přetrpěl tolik pronásledování a strádání, celý zraněn jizvami Pána (Gal 6, 17), učí, že Bůh dopouští člověku strádání, abychom došli podílu na Jeho svatosti (Žid. 12, 10).

Bůh má tisíce způsobů, aby ti zjevil svoji lásku. Kristus může obrátit neštěstí v libozvučnou píseň slavosloví. Váš zármutek se promění v radost, říká Pán (Jn 16, 20).

Jaký je boj, takové je i vítězství. Na nebeské koupi není levných a laciných věcí. Čas strádání a obětí je časem požehnaným: za každým křížem je vzkříšení. Co z toho, že nyní strádáme a neustále pláčeme? Toto nynější krátké a lehké soužení naše nám působí převeliké břímě věčné slávy, říká apoštol Pavel (2Kor 4, 17).

Člověk, který trpí strádání, je skutečný bojovník, který získá slavné vítězství a bude plně odměněn věčným blaženstvím. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují, říká apoštol Pavel ve svém poselství ke Korintským (1Kor 2, 9).

Ten, kdo se dívá na strádání prizmatem věčnosti, už zvítězil. Je miláčkem, oblíbencem, který skrze pevnou víru v Boha dostihl radosti. Je možný, případný král. On může spolu s apoštolem Pavlem vítězoslavně zvolat: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán (2Tim 4, 7 - 8).

V takovémto duchovním poměřování se překonávání a přemáhání bolesti, jakož i její proměňování na vykupující radost, stává skutečností.

Tato proměna se děje skrze Boží sílu. Takovéto obnovení, které je absurdní pro racionálně myslícího člověka, je důsledkem křesťanské víry. Jestliže pro bezbožného materialistu je taková proměna neřešitelnou otázkou a pro tělesného člověka je to sen, tak pro věřícího je to veliký zázrak Božího proměnění.

Duchovní vztah ke strádáním nabízí řešení velké otázky a vede ze tmy ke světlu.

A tak je zapotřebí chovat se k bolestem a strádáním, které na nás přicházejí, tedy jako k Božímu požehnání. Zrno je v zemi utiskováno, rozkládáno a poté dává život. Bohatá je požehnaná úroda zármutků a strádání. Veliké je Boží požehnání na poli slz; požehnání, které získává a nachází ten, kdo skutečně věří, díky daru rozvahy a soudnosti. Boží požehnání a milost spočívají na těch, kteří prošli skrze výheň rozličných strádání a zármutků, a díky nim jsou posilněni Boží mocí, rozvahou a soudností. Tyto pak očekává věčný, nesmrtelný a přeblahý odpočinek v Bohu! Amen.

Otec archimandrita Efrém (Moraitis), Athoský asketa, pastýř a misionář severní Ameriky

Narodil se 24. června 1928 ve městě Volos (Βόλος) v Řecku, v rodině Dimitria a Viktorie (později monašky Theofanie). Měl dva bratry Nikolaose a Christose. Podle jeho vlastních slov mu cestu k mnišskému životu ukázala ctnostná a mnišský život milující matka.

V prvních letech německé okupace Řecka musel kvůli práci zanechat školy, dokončit proto stihl jen dva ročníky gymnázia. V jednom městském chrámu Volosu se potkal s jeromonachem ze Svatého Hory Athos, který byl dříve v bratrstvu svatohorského askety Josefa Hesychasta. Jak sám uvádí, vybral si tohoto jeromonacha za svého duchovního otce a díky rozhovorům s ním a jeho radám začal brzy pociťovat, jak se jeho srdce vzdaluje od světa a směřuje ke Svaté Hoře. Zejména tehdy, když mu vypravoval o životě starce Josefa, se v něm cosi zažehnulo a plamennou se stávala i jeho modlitba a přání brzy starce Josefa poznat.

26. září 1947 přišel na Athos a byl přivítán u přístaviště spolubratrem starce Josefa - otcem Arsenijem. K údivu a překvapení mladého chlapce ho otec Arsenij přivítal jeho jménem a řekl, že včera večer se starci Josefovi zjevil svatý Jan Křtitel a přikázal mu, aby mladého Jana (takové bylo světské jméno archimandrity Efrema) přijal, a dodal: Posílám ti ovečku, vezmi ji k sobě do ohrady.

Tak se také stalo, a mladý Jan se ocitl v zástupu nejbližších učedníků starce Josefa Hesychasta, mezi nimiž byl on nejmladším. Život ve společenství bratří byl surový, těžký a téměř bezútěšný z materiálního pohledu, ale překypoval útěchou duchovní, v první řadě pak díky obecenství se slavným starcem.

Otec Josef byl shovívavý ke svým učedníkům ve smyslu postního zápasu, ale v ostatním, hlavně v tom, co se týkalo poslušnosti, poslušenství a plnění mnišských povinností, byl velmi přísným. Za hlavní práci a úkol považoval modlitbu mysli. Otec Efrem prožil při starci dvanáct let, až do samého skonání starce. Horlivě přitom vstřebával jeho poučení a prokazoval vůči starci nekonečné poslušenství. Ukázal se prostým a bez nejmenší zlosti ve svém srdci, pokorným a tělesně nezkaženým. Podle slov jednoho z jeho spolubratří, otce Efrema Katunakiota, pochoval otec Efrem svého starce a zdědil jeho modlitbu.

Stal se duchovním představeným kelie Zvěstování na Novém Skytu, potom Kelie svatého Artemia v Provatě a nakonec byl zvolen igumenem svatohorské monastýru Filotheu. Za dobu svého igumenství, konkrétně od roku 1974 do roku 1990, překrásně uspořádal vnitřní život monastýru. Postupně z tohoto monastýru vyšlo péčí starce Efrema několik skupin jeho učedníků, kteří znovuobnovili mnišský život v celé řadě athosských monastýrů – Karakalu, Konstamonitu, Xiropotamu a rovněž ve Skytu Ondřeje Prvozvaného.

V roce 1972 navštívil otec Efrem poprvé Kanadu, na pozvání svých duchovních dětí. O několik let později se podobné cesty staly pravidelností. Starec besedoval s lidmi, poučoval, utěšoval je a kázal…

Postupně se ale pro mnoho amerických věřících stala očividnou neustálá potřeba poučení v živém slovu Evangelia a v hledání skutečného duchovního života.

Poté, co svěřil monastýr Filotheu jednomu z členů bratrstva, starec Efrem se přestěhoval do Spojených států amerických, aby tam upevnil mnišský život. Zde jednal pod omoforem Amerického arcibiskupství Konstantinopolského patriarchátu.

V roce 1995 založil monastýr ctih. Antonia Velikého v Arizonské pouště, poblíž města Florence.

Potom pod jeho vedení byla v USA a v Kanadě založena celá řada mužských a ženských monastýru, kterých bylo koncem roku 2000 již devatenáct. V té době se starec Efrem také duchovně staral a pečoval o desítky tisíc duchovních dětí po celém světě a působil jako duchovní správce čtyř svatohorských monastýrů a osmi ženských monastýrů v Řecku.


Ježíšova modlitba
pro věřící žijící ve světě

Z dědictví optinských starců


Někteří se chybně domnívají, že Ježíšova modlitba je určená jen pro mnichy. Kromě jiných to byli především Optinští starci, kteří věřící, žijící ve světě (čili laiky), nabádali, poučovali a vedli k tomu, aby se věnovali Ježíšově modlitbě a aby se v ní zdokonalovali.

Ctihodný Varsonofij (Plichankov) učil takto:

«Modlitbu Ježíšovu máme k tomu, abychom vždy pamatovali na Boha. »

Ctihodný pak psal o různých stupních modlitby:

«Modlitba Ježíšova se dělí na tři a dokonce až na čtyři stupně.

První stupeň – je ústní modlitba, kdy naše mysl často odbíhá, a člověk musí vynaložit mnoho úsilí, aby svoji roztěkanou mysl sebral a shromáždil. Je to modlitba dělná (čili získávaná doslova prací našich rtů), ale člověku dává kajícné rozpoložení.

Druhý stupeň – je modlitba mysli a srdce, kdy mysl, srdce, rozum a všechny smysly jsou jednotné. Tehdy se modlitba stává neustálou, nepřetržitou; ať již se člověk věnuje čemukoli: jídlu, pití, odpočinku – modlitba se i přesto neustále tvoří.

Třetí stupeň – to je už modlitba tvořivá, která je mocná jedním slovem hory přenášet. Takovou modlitbu měl například ctihodný poustevník Marek Athénský(1).

Nakonec pak čtvrtý stupeň – to je ta nejvyšší modlitba, kterou mají jen andělé a která se daruje jen jednomu člověku z celého pokolení. »

Pro lepší pochopení toho, jaké dary sesílá Hospodin modlitebníkům a jaká modlitba odpovídá úrovni duchovního vzrůstu modlícího se, ctihodný Varsonofij uváděl toto podrobné vysvětlení:

«První dar od Hospodina v modlitbě je – pozornost, soustředěnost, a sice když se mysl může držet slov modlitby a nerozptyluje se myšlenkami. Avšak při této pozorné, nerozptylující se modlitbě srdce ještě mlčí. A v tom je i podstata, že jsou v nás naše smysly, vědomí a myšlenky rozděleny, že v nich není shoda, soulad. Tudíž: první modlitba, první její dar, je modlitba, která se nedá rozptýlit.

Druhá modlitba, druhý dar, to je vnitřní modlitba, kdy smysly a myšlenky jsou ve shodě namířeny k Bohu. Do té doby každý zápas s vášní – strastí (tj. s pokušením(2)) byl z naší strany prohrán, čili skončil vítězstvím vášně nad člověkem. Ale tehdy, když se modlí vědomí a srdce společně, tj. smysly a myšlenky jsou v Bohu, jsou pak vášně poraženy. Jsou poraženy, ale nikoli zničeny; mohou znovu ožít při lenosti a nedbalosti. Tady jsou ony zlé vášně podobny mrtvolám, ležícím v hrobech a modlitebník je okamžitě, jakmile se zlá vášeň jen trochu zachvěje, ubíjí a vítězí nad nimi.

Třetí dar je modlitba duchovní. K této modlitbě nemohu osobně (říká sv. Varsonofij) nic říci. Při ní v člověku nezůstává již nic pozemského. Pravda, člověk ještě žije na zemi, chodí po zemi, sedí, pije a jí, ale myšlenkami je neustále přítomen v Bohu, na nebesích. Některým bylo odkryto sloužení andělských mocností. Tato modlitba – je modlitbou vidění. Ti, kteří dostihli této modlitby, vidí duchovní předměty, např. stav duše člověka, jakoby v obraze, stejně jako my vidíme smyslové věci. Oni vzhlížejí zrakem ducha, v nich hledí už jen duch. »

Jak správně činit Ježíšovu modlitbu

Ctihodný Lev (Nagolkin) učil modlit se v prostotě srdce, v očekávání na Boží milosrdenství: jen samotný Pán zná, co je k užitku pro každého člověka: «Modlitbu Ježíšovu konej tak, jak ji děláš, a přijde pak čas, kdy samo dílo a milosrdenství Boží prosvětlí a poučí tvoji duši, jak a koho se zeptat, a pošle to, co hledáš, co si přeješ. »

Starci radili pronášet Ježíšovu modlitbu co možná nejčastěji, ale nevyhledávat při tom nějaké příjemné pocity, duchovní utěšení či uspokojení.

Ctihodný Amvrosij (Grenkov) k tomu dodával: «Ústní modlitbu, ať by ji kdy konal kdokoli, nebylo nikdy takových případů, že by upadal, obelstění(3)od nepřítele. Avšak ti, kdož provádějí modlitbu mysli a srdce nesprávně, nezřídka upadají do lži a obelstění od nepřítele. A především proto je nutno držet se silně ústní modlitby a modlitby mysli, avšak s pokorou, a až potom teprve, pro koho je to vhodné a komu dopustí svojí přízní Pán, přecházet k modlitbě srdce, vždy podle poučení a pokynů svatých otců, kteří svou vlastní zkušeností vším tímto prošli. »

Na otázku, jak dostihnout modlitby srdce a co znamená «spouštět mysl do srdce», ctihodný Anatolij (Zercalov) odpovídal a zároveň i varoval těmito slovy: «Místo srdce není třeba vyhledávat: když vzrůstá postupně modlitba, ona si ho sama najde. Naší starostí je uzavírat mysl do slov: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným. »

Během Ježíšovy modlitby přichází častokrát bouře myšlenek, které zasívá nepřítel.

Ctihodný Ilarion (Ponomarev) učil neodporovat myšlenkám, nebojovat s nimi, protože na to mají sílu jen zkušení modlitebníci, ale jen jednoduše pokračovat v modlitbě, v srdečné prostotě, doufajíce na Boží milost: «A, jestliže se někdy oproti našemu přání, mysl nechává unést, tehdy jednoduše pokračuj v modlitbě. Neodporuj, neboť odporovat není v tvých možnostech ani silách. »

Optinští starci upozorňovali na nutnost a potřebu pokory při modlitbě. Jedenkráte se duchovní dítě otce Amvrosije stěžovalo na to, že při pronášení Ježíšovy modlitby se vždy zastaví a klopýtne, při slovech «Smiluj se nade mnou hříšnou».

Starec odpověděl: «Píšeš, že v modlitbě Ježíšově se u tebe děje jakési klopýtnutí při slovech – „Smiluj se nade mnou hříšnou”. To poukazuje na to, že dříve jsi tuto modlitbu činila bez náležité pokory, bez níž je naše modlitba Bohu nepříjemná. Proto se přinuť a dávej důraz na slovo “hříšnou”, a to s náležitým porozuměním. »

Ctihodný Varsonofij také připomínal to, že jdoucí po cestě Ježíšovy modlitby může přetrpět smutek a zármutek, které jsou však zapotřebí přijímat bez reptání: «Cesta Ježíšovy modlitby je cesta nejkratší, nejvhodnější. Jen nereptej, neboť každý jdoucí touto cestou, zakouší zármutek a nesnáze. »

O nebezpečí «vyprošování» duchovních darů a modlitby nejvyšší míry

Optinští starci varovali před svévolnou snahou jedince domáhat se vysoké míry modlitby anebo se dožadovat duchovních darů, ať už slz při modlitbě, duchovní čistoty či bezvášnivosti.

Ctihodný Lev psal, že bez očištění srdce, bez přemožení zhoubných vášní nelze zachovat vlastní duchovní bohatství bez újmy: «Vy, zakusiv skrze milosrdenství Boží, sladkost a útěchu pramenící z modlitby, jste nyní smutná a sklíčená, když toto bohatství už v sobě nenacházíte, sebe samu a vaši nedbalost považujete za viníka této ztráty – a to je skutečná pravda. Avšak nacházím zde i Boží Prozřetelnost, která vám odňala tuto útěchu. Cožpak je možné bez vítězství nad zhoubnými vášněmi a bez očištění vlastního srdce zachovat toto bohatství bez újmy? A tento dar vám nebude dán k vašemu užitku proto, abyste neupadla do klamu sebeobelstění.»

Ctihodný Varsonofij mimo jiné varoval před nebezpečím «vyprošování si» darů a modlitby nejvyšší míry: «Prosit za dar pozorné a vnímavé modlitby je možné, a lze za ni prosit, ale modlit se za darování těch nejvyšších modlitebních rozpoložení, jak se domnívám a jak si myslím, je naopak hříšné. To vše je zapotřebí přenechat Bohu. Někteří si pro sebe vyprosili modlitbu nejvyšší míry a Pán jim ze svého nekonečného milosrdenství tento dar udílel, ale jim samotným nebyla k užitku. »

Starec Makárij (Ivanov) napsal stať Varování (upozornění) pro ty, čtoucí duchovní knihy svatých Otců a chtějící činit Ježíšovu modlitbu, kde upozorňoval na to, že Ježíšovu modlitbu je zapotřebí číst (tj. říkat, modlit se) jednoduše, prostě, přičemž hlavním smyslem má být vědomí pokání, a nikoli vyhledávání vysokých duchovních darů.

Ctihodný Makárij pak ještě učil: «Pamatujte: dar modlitby není vaším vlastnictvím, vaším majetkem, tento dar je zapotřebí si zasloužit nejenom modlitbou, ale i dalšími blahými a dobrými skutky: pokornou myslí, prostotou, trpělivostí, bezelstností, neboť bez těchto ctností se taková modlitba stává jen maskou modlitby, třebaže by se někomu mohlo zdát, že modlitbu již získal, ačkoli ve skutečnosti se nechal oklamat. »

Иисусова молитва для мирян Из наследия Оптинских старцев Ольга Рожнёва
http://www.pravoslavie.ru/put/58415.htm

(1) Ctihodný Marek Athénský (+ 400) - jeho památka se slaví 5. /18. dubna. V jeho životě se píše, že když za ním přišel abba Serapion, ctih. Marek se jej zeptal, zda přebývá svět v Kristových přikázáních a zda ještě pokračují pronásledování křesťanů. Když uslyšel, že pohanské sloužení modlám bylo ukončeno, svatý se zaradoval a ještě se zeptal: A jsou nyní prostřed světa svatí, tvořící zázraky, jak řekl Pán ve svém Evangeliu: Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, řeknete hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nic vám nebude nemožné? (Mt 17, 20)
A tehdy, když ctihodný pronesl svá slova, pohnula se ta hora, na které oba stáli, ze svého místa směrem k moři. Ctih. Marek uviděl, že se hora pohnula a obrátil se k ní: Tobě jsem nepřikázal, aby ses pohnula z místa, ale rozmlouval jsem tu s bratrem, proto se teď vrať na své místo! Po jeho příkazu se hora zase vrátila na místo jak před tím. Abba Serapion ve strachu padl tváří k zemi. Ctih. Marek jej vzal za ruku a zeptal se jej: Copak jsi neviděl takovéto divy za svého života? - Ne otče, odpověděl abba Serapion. Tehdy ctih. Marek hořce zaplakal a řekl: Běda zemi, protože na ní žijí křesťané, nazývající se tak jen podle jména, ne však podle skutků.

(2) Strast čili vášeň, církevně slovansky Страсть — hříšný návyk, vrostlý v duši; nepřirozené jednání v lidské duši spočívající v zálibě nebo v zaujetí něčím jiným na místo Boha. Hříšné rozpoložení a zlozvyk člověka svádějící ho k narušení Božích přikázání. Hlavních zlých strastí-vášní je osm: obžerství, smilstvo, hamižnost, hněv, žalost, sklíčenost, domýšlivost, pýcha.

(3) Lež, obelstění, sebeklam – podle církevně slovanského slova Прелесть – kde je základem slovo lest, tedy lež. Významově pak toto slovo označuje sebeklam, sebeobelstění, lhaní sobě sama. Člověk si v tomto duchovním stavu myslí, že se nachází na správné cestě, ale ve skutečnosti jde po cestě nesprávné, duši zhoubné.


Ctihodný Job Počájevský,
divotvůrce

(Památka se připomíná třikráte v roce: 6. /19. května v den spravedlivého Joba Mnohostrádajícího, 28. srpna/10. září v den odkrytí ostatků a 28. října/10. listopadu v den světcova zesnutí)


Ctihodný Job, počájevský divotvůrce, se narodil okolo roku 1551 zbožným rodičům v haličském Pokutí (1). Světským jménem byl nazván Jan Železo. Už jako desetiletý chlapec odešel do Ugornického monastýru Proměnění Páně(2), a když mu bylo dvanáct let, přijal mnišský postřih se jménem Job. Když dovršil třicet let, byl rukopoložen na jeromonacha a poté přijal i velkou schimu(3) se jménem Jan (Иоанн).

Na prosbu knížete Konstantina Ostrožského(4) byl svatý Job převeden do Dubenského monastýru svatého Kříže, který se nacházel na jeho pozemcích, a tam prožil světec více než dvacet let jako představený monastýru. Jako igumen neustále konal misijní činnost, a také za jeho přispění byla v typografii knížete Konstantina vytištěna Ivanem Fjodorovim(5) Ostrožská Bible(6) (první úplná slovanská Bible). Pod jeho vedením byly realizovány překlady církevních Otců. Nelibost s jeho misionářskou činností ze strany římských katolíků a uniatů a zároveň touha po tiché modlitbě v samotě a ústraní byly příčinami jeho odchodu (r. 1604) na Počájevskou horu(7), kde hledal osamocené místo, vhodné k duchovnímu životu. Nakonec se usadil v jedné jeskyni Počájevské hory, kde oslaboval své tělo půstem a bděním, svou duši pak posiloval neustálou modlitbou.

Když mniši Počájevského monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice viděli zbožnost a mnišské ctnosti ctihodného Joba, po mnohých a dlouhých prosbách jej uprosili, aby přijal igumenství v místním monastýru. V monastýru zavedl Job kinovii – tj. společný způsob monastýrského života(8). Za doby jeho igumenství započala v monastýru rozsáhlá výstavba: byly mimo jiné postaveny nové monastýrské hradby, chrám Svaté Trojice a poté i šest dalších chrámů. Ctihodný Job nadále pokračoval ve své misijní práci a založil Počájevskou typografii. Ani na chvíli neustával v psaní děl na obranu svatého pravoslaví. Jeho neznámějším dílem je Kniha Joba Železa, igumena Počájevského, sepsaná vlastní rukou (a vydaná roku 1884 pod názvem Včela Počájevská) (9) .

Jako igumen byl svatý Job mírný a laskavý ke svým bratřím, sám byl příkladem pracovitosti. Svatý Job byl znám svou láskou k sadařství, velmi rád sázel a pěstoval ovocné stromy. Vždy také přijímal aktivní účast v zápase za obranu Pravoslaví a ruské národnosti, a to i za tehdejších těžkých okolností. Zúčastnil se například roku 1628 Kyjevského Sněmu, který odsoudil unii a ustanovil pevně se držet Pravoslaví. Pod usnesením Sněmu je jeho podpis – Jan Železo, igumen Počájevský.

Ctihodný Job vedl surový a vůči sobě velmi odříkavý mnišský způsob života; do své jeskyně na Počájevské hoře se zavíral na tři dny, někdy na celý týden. Ježíšova modlitba «Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou», byla neustálou prací jeho mírného a pokorného srdce. Podle svědectví sestavitele života ctihodného Joba a zároveň i jeho učedníka mnicha Dositeje byla jeskyně, v níž Job žil, ozářena během jeho modlitby nebeským světlem.

21. října 1651 měl svatý Job vidění o svém blízkém zesnutí. 28. října, krátce poté, co ještě odsloužil svatou liturgii, tiše odešel k Hospodinu. Zesnul ve svých sto letech, roku 1651, z nichž padesát let moudře vedl jako igumen Počájevský monastýr. Byl pohřben blízko jeskyně, kde vedl svůj odříkavý život. Nad jeho hrobem byla často lidmi spatřována podivuhodně jasná záře. Sedm let po svém zesnutí se svatý Job třikráte zjevil kyjevskému metropolitovi Dionýsijovi (Balabanu) a řekl mu, že přišel čas odkrýt jeho svaté ostatky. Roku 1659 byly ostatky ctihodného otce Joba vyzdviženy a odkryty. 28. srpna roku 1659 byl ctihodný Job slavnostně svatořečen a jeho ostatky přeneseny do chrámu Svaté Trojice. Od nich vzešlo mnoho uzdravení a divů.

V roce 1675 na přímluvy ctihodného Joba spasila Matka Boží Počájevský monastýr. To bylo v době tzv. Zbaražské války, a pluky, které sestávaly z Tatarů pod vedením chána Hurredina, se dostaly až k Počájevské Lávře, kterou obklíčily ze tří stran. Nad Počájevskou horou se zjevila se Matka Boží, držící nad Počájevem svůj omofor(10), a svou duchovní ochranou tak pokrývala monastýr, jí zasvěcený. Kolem Matky Boží se shromáždilo množství andělů ve vojenských stejnokrojích, s plamennými meči v rukou, a spolu s anděly tam byl přítomen i ctihodný Job, který se nacházel v blízkosti Matky Boží, skláněl se před ní a prosil o záchranu monastýru. Tatarům se zdálo, že nebeské vojsko na ně útočí, a začali proto vystřelovat ze svých luků na Boží Matku, anděly a ctihodného Joba. Šípy, které vystřelovali, se však obracely proti nim a vracely se nazpět, takže mnoho Tatarů padlo nebo bylo zraněno svými vlastními zbraněmi. Útočníky zachvátil zmatek, a Tataři začali ve strachu z místa bojiště prchat. Obránci Počájeva mohli díky tomu opustit své opevnění a dohnat nepřátele, které definitivně porazili. Někteří z Tatarů, jsouce otřeseni tím, co na vlastní oči spatřili, přijali následně svatý křest; jiní se dokonce stali mnichy. Tataři a Turci, kteří se účastnili této bitvy, nemohli ještě dlouho poté tuto porážku zapomenout.

Na počátku 18. století, přesněji roku 1720, přišlo nejsmutnější období pro Počájevský monastýr, neboť byl odejmut pravoslavným mnichům a věřícím, a nově se v něm usídlili uniatští baziliánští mniši. Roku 1831 byl však v souladu s rozhodnutím cara Mikuláše I. Pavloviče monastýr znovu navrácen pravoslavným.

Památka ctihodného Joba je slavena třikráte v roce: 6. /19. května v den spravedlivého Joba Mnohostrádajícího, 28. srpna/10. září v den odkrytí jeho ostatků a 28. října/10. listopadu v den jeho zesnutí.

Všemi uctívané čestné ostatky ctihodného Joba vydávají i nyní, v naše dny, mnohé zázraky a divy. Vše se tak děje ke slávě Trojjediného Boha, jemuž náleží všeliká sláva, čest a klanění…

Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

(1) Pokutí – Покуття - je historické území na západní Ukrajině - jihovýchodní část Haliče, při hranicích s Bukovinou. V současnosti tvoří jihovýchod Ivanofrankivské oblasti.

(2) Ugornický monastýr Proměnění Páně se nacházel v Ternopilské oblasti, mezi městem Terebovlja a vesnicí Podgora. Rozkládal se na hranicích Haliče a Bukoviny, na břehu řeky Seret. Dnes již neexistuje, zbyly jen jeho rozvaliny.

(3) Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar, byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby.
Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení.
Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, a mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

(4) Kníže Konstantin Konstantinovič Ostrožský (1526 - 1608) byl hlavou rodu Ostrožských, starosta Vladimirský a maršálek Volyňské země, vévoda kyjevský. Mladší syn velikého hejtmana litevského, knížete Konstantina Ivanoviče Ostrožského (1460 - 1530). Založil Ostrožskou typografii, byl horlivým stoupencem a ochráncem pravoslavné víry.

(5) Ivan Fjodorov (1520 - 1583) jeden z prvních ruských knihtiskařů, vydavatel první tištěné knihy (Apoštol) na území Ruského carství, byl diákonem.

(6) Ostrožská Bible – první dokončené vydání Bible v církevně slovanském jazyce. Byla vydána v Ostrogu (město v Rovenské oblasti, rozkládá se v severozápadní části Ukrajiny při hranicích s Běloruskem), prvním ruským knihtiskařem Ivanem Fjodorovem roku 1581 za pomoci knížete Konstantina Ostrožského a s požehnáním igumena Joba. Vydání bylo připraveno společným úsilím skupiny vzdělanců, shromážděných okolo Ostrožské školy (akademie).

(7) Podle tradice byl na Počájevské hoře (Ternopilská oblast, Ukrajina) založen první monastýr úsilím mnichů z Kyjevopečerské Lávry, kteří utekli před nájezdy Tatarů kolem roku 1240. První datovaná zmínka pochází z roku 1527. Roku 1597 mnišské společenství Počájevské hory získává jako dar od místní velkostatkářky Anny Gojské velké pozemky a usedlosti a především divotvornou ikonu Matky Boží – nazvanou Počájevská.

(8) Kinovia - Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají od monastýru vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv, a vše je zde společné. Práce mnichů v monastýru není placená, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318.

(9) Včela Počájevská – rukopis knihy ctihodného Joba, který zahrnuje výklad učení Pravoslavné Církve; začíná dogmatem o Přesvaté Trojice a Božství Ježíše Krista a končí učením o ikonách, chrámech, o mnišství, o boji s vášněmi atd. Tato kniha, jako i další knihy ctihodného Joba, je napsaná čistě církevně slovanským jazykem.

(10) Z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní Dobrý Pastýř (Kristus), který naleznuv ztracenou ovci odnesl ji domů na svých ramenou.


Dvacet rad k pokoře

archimandrita Stefan (Anagnostopoulos)


1) Zapomněli na tebe? Nezvoní, a naopak mlčí tvůj telefon? To není nic strašného. Nestěžuj si a nenaříkej.

2) Nespravedlivě tě urazili? Zapomeň na to.

3) Přezírají tě? Raduj se!

4) Obviňují tě? Neospravedlňuj se.

5) Posmívají se ti? Neodpovídej.

6) Nadávají ti? Chraň se mlčením a modli se.

7) Nedají ti prostor, abys řekl svůj názor? Přerušují tě, skáčou ti do řeči? Nebuď smutný, nermuť se.

8) Urážejí tě? Nepři se a nehádej se.

9) Tvé děti tě neustále úkolují a přenášejí na tebe své povinnosti? Tvoji příbuzní a blízcí dělají to samé? Neprotestuj.

10) Křičí na tebe? Chraň si svůj pokoj a klid.

11) Kradou ti věci před tvýma očima? Udělej ze sebe slepého.

12) Smějí se ti? Buď trpělivý.

13) Neposlouchají tvé rady? Lidé ve tvém okolí, a dokonce ani tvé děti? Skloň svá kolena a modli se.

14) Panuje mezi manželi nevraživost, rozepře a spory? Na vině jsi jen a pouze ty, nikoli ten druhý.

15) Jsi vinen? Pros o prominutí.

16) Nejsi vinen? Opět pros o prominutí.

17) Jsi zdráv? Oslavuj Hospodina.

18) Jsi nemocný? Máš rakovinu? Trpíš, strádáš, je ti špatně? Oslavuj Hospodina.

19) Jsi nezaměstnaný, chudoba a nouze zavítala do tvého domu? Posti se, bdi, modli se.

20) Za všechny a za všechno se modli.


Mnoho se modli. Jen půst a modlitba mohou pomoci, protože: takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem (Mt 17, 21).


Jestliže budeme, moji drazí bratři, následovat tyto rady, a v prvé řadě já sám, věřte, že budeme spaseni!


Podle: http://www.pemptousia.ru/2014/07/20-советов-для-смирения/


Ctihodný Sisoj Veliký

(6. / 19. července)


Svým původem pocházel z Egypta a byl učedníkem ctih. Antonije Velikého (17. ledna / 30. ledna). Po zesnutí svého velkého učitele se usídlil na pusté hoře, nazývané Antonijova, v jedné jeskyni, kde vedl svůj duchovní zápas i ctih. Antonij. Tvrdou, těžkou prací sám sebe zkrotil tak, že byl bez hněvu a zloby, krotký a mírný jako jehňátko. Za to byl Bohem obdarován velikou blahodatí, skrze niž mohl uzdravovat nemocné, vyhánět nečisté duchy a mrtvé křísit k životu. Šedesát let vedl svatý Sisoj svůj duchovní boj v poušti, a díky němu se stal pramenem živé moudrosti pro všechny mnichy i lidi, kteří žili světský život; pro všechny, kteří za ním přicházeli pro radu.

Svatý Sisoj takto učil mnichy: Kterékoli pokušení stalo by se člověku, je zapotřebí, aby se člověk oddal Boží vůli a aby přiznal, že pokušení stalo se pro jeho hříchy. A když potká člověka dobro, je třeba si říci, že se tak stalo z Boží prozřetelnosti. Jeden mnich se ptal Sisoje: Jak se mohu zalíbit Bohu a dojít spásy? Svatý odpověděl: Jestliže si přeješ zalíbit se Bohu, vyjdi ze světa, odděl se od země, opusť stvoření, přistup ke Stvořiteli, sjednoť se s Bohem modlitbou a pláčem, a takto nalezneš pokoj v tomto věku i v budoucím. Další mnich se zeptal, jak dostihnout pokory? Sisoj odpověděl: Pokory lze dostihnout, když se někdo vycvičí tak, že uznává každého člověka za lepšího, než je on sám, a tak poté získá pokoru i on sám. Abba Amon si stěžoval otci Sisojovi, že si nemůže zapamatovat přečtená moudrá poučení, aby je mohl zopakovat, když vede rozhovor s lidmi. Svatý mu na to odpověděl: Toto není nutné. Nutné je získat čistotu mysli a hovořit potom z této čistoty, a přitom vložit naději na Boha.

Ctihodný Sisoj byl k sobě velmi přísný, avšak milosrdný, soucitný a plný lásky ke všem těm, kteří za ním přicházeli, a všechny přijímal s láskou. Ti, kteří ho navštívili, učil ctihodný nejprve pokoře. Když se ho jeden poustevník zeptal, jak lze dosáhnout neustálého pamatování na Boha, ctihodný poznamenal: To je příliš mnoho můj synu, daleko vážnějším je sebe sama přijímat jako horšího než všichni ostatní, neboť takovéto pokoření se napomáhá k získání pokory. Když se jej mniši ptali, zda je dostatečný jeden rok k pokání, bratrovi, který upadl do hříchu, ctihodný Sisoj řekl: Já věřím v milosrdenství Lidumilného Boha, a jestliže člověk učiní pokání celou svojí duší, tak Bůh, přijme jeho pokání v průběhu tří dnů.

Stalo se také, že šel jeden světský člověk spolu se svým synem navštívit otce Sisoje na horu abby Antonija. Na cestě však jeho syn zemřel. Otec se nermoutil a netruchlil, ale s vírou ho přinesl ke starci a padl před ním, držíce syna tak, jako by se mu oba ukláněli, jakoby oba přijímali od něj požehnání. Potom však otec zanechal svého mrtvého syna u nohou abby a sám vyšel z jeho cely. Starec si myslel, že se mu chlapec ještě uklání a tak řekl dítěti: Vstaň a odejdi ven. Zemřelý chlapec v tom okamžiku vstal a vyšel ven. Jeho otec, když to spatřil, užasl a byl ohromen. Vrátil se ke starci, znovu se mu poklonil a řekl vše, co se stalo. Starec jej vyslechl a zarmoutil se, neboť takovýto zázrak nechtěl učinit. Jeho učedník pak zakázal otci do samé smrti starce o tomto zázraku hovořit.

Před smrtí zazářila tvář ctih. Sisoje jako slunce, jeho učedníci, kteří jej obklopovali, se tomu zjevení v úžasu podivovali. Učedníci se přitom zeptali svého starce, co vidí, a Abba Sisoj odpověděl, že vidí svaté proroky a apoštoly. Když pak učedníci slyšeli, že Abba s někým hovoří, zeptali se ho, s kým to rozmlouvá, a jejich Abba jim odpověděl, že Andělé přišli pro jeho duši a on prosí, aby mu dali ještě alespoň krátký čas k pokání. Ale ty přece, otče, nemáš potřebu v pokání, řekli mu na to jeho učedníci. Ctihodný Sisoj, skrze svoji velikou pokoru a smíření, odpověděl: Ve skutečnosti nevím, zdali jsem vůbec započal se svým pokáním. Po těchto slovech tvář svatého starce zazářila tak, že bratři na něj nemohli ani pohledět. Ctihodný jim ještě stačil říci, že zří samotného Pána (Ježíše), a v tu chvíli jeho duše odešla do Nebeského Království. Když světec vydechl naposledy, celá místnost se naplnila krásnou blahou vůní. Ctih. Sisoj zesnul v hlubokém stáří roku 429 po Kr. Takovýmto blaženým koncem zakončil ctih. Sisoj svůj dočasný život a takto se přesídlil do života věčného. Amen.


Tropar hlas 1.

Pouště obyvatel a v těle anděl, /

divotvůrcem zjevil ses, Bohonosný otče náš Sisoji:/

postem, bděním, modlitbou jsi nebeské dary přijal, /

uzdravuješ nemohoucí a duše těch, kteří s vírou k tobě přicházejí. /

Sláva darujícímu tobě moc, / sláva korunujícímu tebe, /

sláva konajícímu tebou uzdravení.


Modlitby k ctihodnému Sisoji Velikému

Skláním se před tebou svatý přeblažený Sisoji! Oslavuji a chválím velikou tvoji moc, kterou jsi získal Božím požehnáním, abys takto mohl odhánět nečisté síly. Oslavuji tvé svaté jméno, neboť půstem a modlitbou k Bohu jsi přijal dar Ducha Svatého, skrze nějž můžeš nemocné uzdravit a mrtvé oživit. Skláním se před tebou jako v Bohu spravedlivém a z celého srdce tě prosím a modlím se k tobě: ochraňuj mne v tomto duchovním boji, od všelikých neštěstí, ohnivých střel, od kopí, meče a ode všech smrtonosných zbraní. Ty jsi veliký a mocný, Bohem jsi požehnaný, vezmi mne pod svoji ochranu, modli se za mne k Hospodinu, aby mi daroval moc i sílu, abych obstál před nepřítelem. Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

Podivuhodný otče Sisoji, veliký divotvůrce a všech, kteří se k tobě utíkají, rychlý přímluvce, zhlédni s nebeských výšin na nás nemohoucí a slabé, mnohými hříchy a těžkostmi obtížené. Smiluj se nad námi svým milosrdenstvím a pomoz nám, abychom Boží přikázání plnili bezúhonně, víru pravoslavnou pevně zachovali, abychom Bohu přinášeli pokání za své hříchy upřímně a z celého srdce. Abychom v křesťanské zbožnosti prospívali a byli tak důstojni tvých proseb, modliteb a záštity o nás před Bohem. Především tě prosíme, svatý a veliký otče Sisoji, abys ochraňoval naše děti od všelikého zla a nesnází. Pomáhej, aby vyrůstaly ve zdraví tělesném i duševním, aby jim žádná síla tohoto světa neuškodila, nechť jsou osvíceny Duchem Svatým, k radosti a hrdosti svým rodičům, Církvi a vlasti k užitku. Především tě prosíme, podivuhodný světče, abys poučil a učinil rozumnými matky, aby nezabíjely děti ve svých útrobách, ale aby plod svůj ve zdraví přivedly na svět. Vyslyš nás, světče Boží, kteří se s vírou a láskou k tobě modlíme a nepřezírej nás, kteří pomoc tvoji hledáme. Nyní i v čase naší smrti nám pomáhej a ochraňuj nás svými modlitbami od zlých démonských útoků, aby jejich síla neměla nad námi žádnou moc, ale abychom s tvojí pomocí stali se důstojnými následovat blaženství rajských příbytků. Všechnu naději naši v tebe skládáme, ctihodný otče Sisoji, budiž nám ukazatelem ke spasení a přiveď nás k nezacházejícímu světlu věčného života, tvým Bohu milým prostřednictvím, před trůnem Přesvaté Trojice. Nechť se všemi svatými oslavujeme přečestné a velkolepé jméno Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní až na věky. Amen!


Krátké modlitby
na rozličnou potřebu

Proti pochybám a malověrnosti, obzvláště před svatým Přijímáním, říkej si pro sebe modlitbu apoštola Tomáše:
Pán můj a Bůh můj!


Ve strachu a obavách je zapotřebí chránit sebe sama modlitbou:
Moci Nebeská, zbav mne od moci nepřítele!


Při zápolení s hříšnými myšlenkami je nutno zaujmout rozum čtením modlitebních proseb ze Svatého Písma. Například úryvky z kajícného žalmu velmi pomáhají v boji s hříšnými myšlenkami; můžeme je přečíst tisíckrát, a nikdy se nevyčerpají:
Srdce čisté stvoř ve mně, Bože,
a ducha pravého obnov v nitru mém.
Neodvrhuj mne od tváře své
a Ducha tvého svatého neodnímej ode mne.
Hospodine, rty mé otevři,
a ústa má zvěstovat budou chválu tvou.


Chceš-li se ubránit před zlými lidmi a běsy, častěji opakuj tuto modlitbu:
Ty, Hospodine, zachováváš nás a chrániti budeš nás od pokolení tohoto až na věky.


V nemocech je nutno neustále se modlit:
Sláva utrpení Tvému, Hospodine.


Před přijetím Těla a Krve Kristovy, když kněz vynáší kalich, učiň tři poklony až do země (kromě období, kdy se takovéto poklony nedělají), a přicházeje k Přijímání, opakuj si slova z modlitby sv. Basila Velikého:
Hospodine, nauč mne konat Posvěcení v bázni Tvé.


Modlitba k upevnění a posilnění slabé vůle, k získání daru neochvějné věrnosti Bohu:
Hospodine, utvrď mou vůli na cestách plnění Vůle Tvé.
Hospodine, daruj mi víru a věrnost.
Hospodine, obleč mne ve zbroj pokory a smíření.

Svatý Jan Zlatoústý, arcibiskup konstantinopolský o modlitbě

Když se modlíme, rozmlouváme s Bohem. Modlitba je činností, která je společná lidem i andělům. Modlitba je nám potřebná jako voda stromům.

Modlitby jsou nervy naší duše. Kdo se nemodlí k Bohu a nemá snahu rozmlouvat s Bohem, ten je mrtev, bez duše, duchem nepřítomný.

Jaká má být modlitba? Od toho, kdo se modlí, Bůh nevyžaduje krasořečnění ani mistrné splétání slov, ale duševní horlivosti a snahy. Jestliže před Ním v takovémto rozpoložení vyřkneme to, co je Jemu milé, vše od Něj dostaneme. Chápeš už, jaký plyne z modlitby užitek?

U lidí tomu bývá tak, že když přicházíme k někomu s prosbou, musíme vybírat vhodná slova. Při modlitbě ničeho takového není potřeba. Měj však bdělý rozum, a nic ti nebude bránit přebývat v blízkosti Boha. Zdaliž jsem já Bůh jen z blízka? dí Hospodin. A nejsem Bůh i z daleka? (Jer 23, 23). Když jsme tedy od Boha vzdáleni, příčinou jsme my sami, neboť On je vždy nablízku. Proč ale říkám, že se zde nemusíme starat o umění slova?

Často není potřeba ani hlasu, neboť jestliže se ve svém srdci k Němu obrátíš, jak je třeba, i v tomto případě tě vyslyší. Tak vyslyšel Mojžíše, tak vyslyšel Annu.

Kdy bude naše modlitba vyslyšena? Vždy je třeba pamatovat, že se musíme nejen prostě modlit, ale modlit se tak, abychom byli vyslyšeni. Samotná modlitba je totiž nedostatečná pro získání toho, co si přejeme, pokud ji nepronášíme tak, jak je to milé Bohu. I farizej se modlil, ale žádný užitek z toho nezískal; i židé se modlili, ale Bůh se odvrátil od jejich modliteb, neboť se nemodlili tak, jak je třeba se modlit. Co je tedy třeba? Zapotřebí jsou slzy, pláč, nářek, vzdálení se od lidí zkažených, bázeň a obava z Božího soudu.

Řeknu to obecně – budeme vyslyšeni, jestliže se staneme hodnými dostat to, oč žádáme; jestliže se modlíme v souladu s Božími zákony o modlitbě; jestliže se modlíme bez přestání; jestliže neprosíme o nic, co je nedůstojné Boha; jestliže prosíme o to, co je k užitku; jestliže plníme vše potřebné i z naší strany. Tak byli vyslyšeni mnozí: Kornelius byl vyslyšen pro svůj zbožný život (Skutky 10, 1 – 48), syrofenitská žena pro vytrvalost v modlitbě (Marek 7, 26), Šalamoun pro důstojnost toho, oč prosil (2 Pa 1, 10 - 12), celník byl vyslyšen pro svou pokoru (Luk 18, 10 - 14) a mnozí další za mnohé podobné. Bůh nás nevyslyší, když prosíme o to, co je neužitečné, když při modlitbě nezanecháváme svých hříchů, a také tehdy, když prosíme o odplatu pro nepřátele.


Jak žít v církvi?

Z kázání sv. nového mučedníka prot. Sergije Mečeva

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Náš největší hřích spočívá nejspíše v tom, že zapomínáme na to, že my všichni realizujeme svoji spásu, nikoli však sami. Že po této cestě jdeme my všichni společně, spojeni druh s druhem jako členové jednoho Těla – Církve.

My v našem hrubém egoistickém životě neustále zapomínáme, že stav naší duše a naší spásy závisí od stavu, rozpoložení lidí, kteří mě obklopují a naopak, jejich rozpoložení, stav a spása je závislá od toho, jak žiji já, jaký mám na ně vliv právě já.

Na to je třeba vždy pamatovat, ale my na to zapomínáme, noříme se jen a jen do sebe, jsouce zaneprázdněni našimi egoistickými touhami. My však musíme trpět společně a snášet nedostatky druh druha a podávat druh druhu pomocnou ruku. Jestliže budeme soudit skutky bližních, tak nikdy nesplníme Kristova přikázání. Musíme pamatovat na slova Apoštola a také na přikázání, které nám zanechal náš Báťuška(1): «Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. » (2)

Jan Zlatoústý, dle výkladu tohoto místa z Apoštola, nám vysvětluje, že v přesném překladu je zapotřebí říci plňte a ne naplníte. To znamená, že Přikázání Kristova Zákona nemůže v plnosti, v celku, naplnit nikdo. Ale jestliže bude každý plnit jeho část, každý dle míry svých sil a schopností, doplňujíce takto druh druha, můžeme společně naplnit Přikázání a Zákon Kristův.

Každý nemůže být vším. Jestliže by údy našeho těla chtěly konat práci všech, tak by z toho nic nevzešlo.

Pro mnoho z nás jsou tato slova obviněním, protože zapomínáme, že všem nám je zapotřebí především snášet nedostatky lidí, zapomenout na sebe sama, ale naopak pamatovat na své hříchy.

«Jestliže ty sám jsi lenivý a pomalý a tvůj bratr pak prudký, tak přečkej, snes jeho prudkosti, aby i on snesl tvoji pomalost. »

Máme se radovat z duchovního růstu našeho bližního. A když vidíme, že někdo pomáhá druhému, že nese jeho těžkosti, musíme ne závidět, ale radovat se, neboť tím, že pomáháme tomuto svému bližnímu, získáváme od něj zpětně pomoc i my, protože my všichni jsme svázání nerozdělitelným spojením.

Zvláště se toto vztahuje k duchovnímu otci. Jestliže duchovní otec pomáhá jednomu, tak on tím samým pomáhá i druhému, pomáhá všem, neboť od spasení okolních lidí závisí naše vlastní spasení.

My sami musíme přistoupit k tomuto člověku, kterému ostatní pomáhají, který potřebuje jejich i naši pomoc, a pomoci mu také. Tímto pak přineseme užitek především sami sobě.

Tato má slova musí být hlavně pochopena těmi, kdo znali Báťušku, který vždy říkal: «Milujte lidi, ulehčete jim. »

Slova Apoštola «Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův», nemají být pro nás pouhými slovy, která čteme, když otevíráme Poselství ke Galatským, anebo když přicházíme na hřbitov k Báťuškovi a poté je pak hned zapomeneme.

Ne, my ta slova musíme plnit, protože naši velcí Církevní učitelé, kterých památku slavíme v druhé polovině ledna, oni všichni hovoří o tom, že každé slovo Svatého Písma je zapotřebí číst skrze skutky.

A tak, jestliže doopravdy chceme naplnit Zákon Kristův, musíme pamatovat na to, že my všichni jsme nerozdělitelně spojeni druh s druhem, v jednom Kristovém Těle – Jeho Církvi.

Jiné cesty naplnění Kristových přikázání není.

Naplňujíce Zákon Kristův tak, že se budeme šetrně, opatrně a citlivě chovat k cizí duši, pamatujíce přitom na to, že v bližním je naše spasení, budeme tak postupně vcházet do Božího Království. Amen.


(1) Báťuškou, je zde myšlen otec sv. nového mučedníka Sergije Mečeva, sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován byl roku 2000.  V roce 2001 byly ostatky, sv. sprav. Alexije moskevského vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě, kde po celý život sloužil jako kněz.

(2) (Galatským 6, 2; dle Kralického překladu, v Ekumenickém překladu Bible je slovo - naplníte)


Svatý nový mučedník otec Sergij Mečev

(památka 24. prosince/ 6. ledna, a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Svatý nový mučedník Sergij Mečev se narodil v Moskvě 17. září (30. září podle občanského kalendáře) roku 1892 v rodině kněze, představeného chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě(1). Jeho otec Alexij Mečev ho velmi miloval a přál si, aby se jeho syn stal také knězem a zároveň jeho pomocníkem v chrámu svt. Mikuláše. Nechtěl ho však k tomu nutit a tak mu dal možnost, aby získal nejprve světské vzdělání. Otec Sergij tak po ukončení gymnázia(2) nastoupil na Lékařskou fakultu Moskevské univerzity. Brzy poté však přestoupil na Fakultu historie a filologie Moskevské univerzity, kterou zakončil roku 1917. Ve stejném čase, kdy se učil na univerzitě, byl Sergij Mečev aktivním členem studentského bohosloveckého kroužku svt. Jana Zlatoústého, který založil a o který se staral biskup Arsenij (Žadanovskij).

V  období 1. světové války v roce 1914 sloužil Sergij dobrovolně jako sanitář a milosrdný bratr v lazaretu Červeného Kříže. Takto se seznámil i se svojí budoucí ženou Evfrosinijí Nikolajevnou Šaforostovoj, která sloužila také jako milosrdná sestra. Vzali se pak roku 1918.

Sergij Alexejevič Mečev se nakonec rozhodl přijmout kněžství a toto rozhodnutí bylo u něj spojeno s cestou do Optinské pustevny a s rozhovorem se starci ctih. Anatolijem a ctih. Nektarijem(3). 30. března 1919 byl Sergij Mečev rukopoložen na diákona, 4. dubna téhož roku pak na kněze. Rukopoložen byl ve Svato-Danielovském monastýru, jeho světícím biskupem byl svt. nový mučedník Feodor (Pozdejevskij).

Jako kněz sloužil se svým otcem v chrámu svt. Mikuláše. Po smrti svého otce Alexije, 9. / 22. června 1923, přijal na sebe veškerou pastýřskou starost o pastvu, kterou nazýval kajícnou (bohoslužební) rodinou – tak nazýval otec Sergij svoji církevní obec. Období, kdy se stal otec Sergij knězem, bylo jedním z nejtěžších. Občanská válka, revoluce, rozvrat, v Moskvě bylo špatné zásobování, řádila epidemie tyfu, chřipky, mnozí z těch, kteří v té době takto onemocněli, také zemřeli. Ale právě tyto těžkosti každodenního života probouzely v takto strádajících lidech víru, lidé začali přemýšlet a hledat pomoc u Boha, ke kterému byli do té doby lhostejní a neteční.

Otec Sergij oddával své pastvě všechny svoje síly, jak duchovní tak fyzické. Břímě, které na sobě otec Sergij nesl, se stávalo těžkým, přetěžkým, ba i skličujícím, vždy se však, ale nakonec našly nové síly a nové odhodlání pokračovat dál. Když se stalo a během porevolučních roků došlo k tomu, že pravoslavné chrámy v Moskvě obsadili obnovlenci(4), jen velmi málo církevních obcí zachovalo věrnost svt. Tichonovi patriarchovi Moskevskému(5), mezi nimiž byl také Danielovský monastýr a chrám svt. Mikuláše.

Otec Sergij byl bezkompromisním bojovníkem za Pravoslaví. Když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije(6), přestal při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského), nemodlil se ani za ateisty, bezbožníky a ani za ty, kteří započali pronásledovat Církev. Roku 1929 byl otec Sergij pro svou činnost uvězněn a deportován, roku 1932 pak byl chrám svt. Mikuláše uzavřen.

Otec Sergij byl deportován na sever, do malého města Vologodské oblasti Kadnikov. Tam také roku 1933 následoval opakovaný trest a odsouzení na pět let do pracovního tábora. Ponejprve při Kubenském jezeře, kde pracoval na pile, potom na řece Šelekse a v Usť – Pinege. V roce 1935 byl převeden do Svirských táborů, následně pak na stanici Perebory, na stavbu přehrady.

V kolonii při řece Šelekse otec Sergij velmi hladověl. O jídlo tam byl neustále okrádán ostatními trestanci. Přesto, když se podařilo, že svého duchovního otce mohly navštívit jeho duchovní dcery, ty si povšimly toho, přestože byl krajně vyčerpán a vysílen, nebyla v něm ani podrážděnost, ani zloba, stal se naopak velmi laskavým, nebylo v něm ani jedné výčitky.

V roce 1937 byl otec propuštěn z pracovního tábora. Usadil se na okraji města Kalinin, kde pracoval na jedné poliklinice. Doma tajně sloužil svatou liturgii. Neustále k němu přijížděly jeho duchovní děti, kterým psal dopisy, ve kterých je povzbuzoval ve víře, utěšoval a poučoval: «Modlete se k Hospodinu, proste Ho, aby z vás sňal tíseň, onu uzamknutost do sebe, proste Ho o to, abyste získali širé srdce! »

V té době, všichni stejně jako otec Sergij smýšlející archijerejové, byli ve vězeních a pracovních táborech. Otec Sergij si přál, aby měl nad sebou arcipastýřskou ochranu. Svěřil se proto jednomu biskupu o své církevní pozicí a také ohledně své nehlášené – nelegální církevní obci. Brzy však byl tento biskup uvězněn a při výslechu o. Sergije zradil, když na soudu řekl vše, co mu bylo řečeno jako biskupovi v tajném vyznání o. Sergije. Potom byl otec Sergij vybídnut k tomu, aby se ukryl v Střední Asii, on však nechtěl opustit svoje duchovní děti. Více než rok se otec Sergij potuloval bez náležitých dokladů a přihlášení k pobytu. V létě roku 1941 pobýval ještě spolu s některými svými duchovními dětmi skrytě a tajně ve vesnici blízko Tutajeva. Tam sloužil každý den liturgii. Z toho důvodu, že v té době začínala válka a kvůli všeobecnému napětí je místní obyvatelé podezřívali z toho, že jsou německými špióny a nakonec je nahlásili a vydali NKVD.

7. července 1941 byl otec Sergij znovu uvězněn a umístěn do Jaroslavské věznice. Po čtyřech měsících výslechů a mučení, při nichž se choval velmi statečně, a kdy se navíc snažil, aby nikdo z církevního společenství nebyl postižen, byl 24. prosince/ 6. ledna 1942 v noci otec Sergij zastřelen ve vězení Jaroslavského NKVD.

V roce 2000 byl svatý nový mučedník otec Sergij připočten k zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských.


(1) Sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován roku 2000.  V roce 2001 byly jeho svaté ostatky vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě.

(2) 3. Moskevské Gymnázium zakončil roku 1910 se stříbrnou medailí.

(3) Ctih. Anatolij, mladší optinský (Potapov). Jeho památka je slavena 30. července/ 12. srpna a v den sboru Optinských starců 11. /24. října. Ctih. Nektarij optinský, jeho památka je slavena 29. dubna/ 12. května a také v den sboru ctihodných Optinských starců 11. října/ 24. října.

(4) Obnovlenci - obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo.

(5) Svt. Tichon, patriarcha moskevský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března/ 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

(6) Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, o Vztahu Pravoslavné Ruské Církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.


Svatá Pascha
Vzkříšení Kristovo

Svátek Světlého Kristova Vzkříšení - Pascha je pro pravoslavného křesťana hlavní událostí roku a ten největší pravoslavný svátek. V tento den oslavujeme zbavení všeho lidstva skrze Krista Spasitele otroctví ďáblu a darování nám života a věčného blaženství. Tak jako bylo skrze Kristovu smrt na kříži uskutečněno naše vykoupení, tak skrze Jeho Vzkříšení nám byl darován věčný život.

Vzkříšení Kristovo – je základem a korunou křesťanské víry, je to první a ta největší pravda, kterou započali zvěstovat a šířit svatí apoštolové.

Slovo Pascha (řecky πάσχα (čti pascha) a původně hebrejské slovo פֶּסַח‎‎ (čti pesach) znamená přechod, přejití. Židé oslavujíce starozákonní Paschu, vzpomínali na osvobození svých předků z egyptského otroctví. Křesťané pak při oslavách novozákonní Paschy oslavují tu skutečnost a událost, kdy bylo celé lidstvo skrze Kristovu oběť na kříži a jeho následné vzkříšení zbaveno otroctví ďáblu a obdarováno věčným životem a věčným blaženstvím. Pro důležitost a vážnost dobrodiní, které jsme díky Kristovu vzkříšení získali, je Pascha Svátkem svátků a Slavností nade všecky slavnosti, a také proto se i bohoslužba tohoto Svátku odlišuje svojí velkolepostí a neobyčejnou slavností ode všech ostatních bohoslužeb v průběhu liturgického roku.

Ještě před paschální půlnocí přicházejí věřící do chrámu a tiše očekávají přicházející paschální slavnost. Duchovenstvo se obléká do plného bohoslužebného oblečení světle bílé barvy. Před půlnocí oznamuje slavnostní paschální zvon příchod velkého okamžiku světlého svátku Kristova Vzkříšení. Duchovenstvo s křížem, zapálenými svícemi a s kaditelnicí, vychází z oltáře a společně s věřícími, podobni ženám myronosicím, jež brzo ráno přišly ke Kristovu hrobu, obcházejí chrám kolem dokola za zpěvu troparu: „Vzkříšení Tvoje, Kriste Spasiteli, Andělé opěvují na nebesích; dejž abychom i my na zemi čistým srdcem tebe oslavovali“. V tom čase zní ze zvonice paschální zvony a všichni modlící se věřící obcházejí chrám se zažehnutými svícemi, aby tím dali najevo duchovní radost světlého svátku Paschy.

Pravoslavní křesťané se k tomuto velkému svátku připravují zachováváním tzv. Velkého půstu, který trvá čtyřicet osm dní. Po svátku Kristova Vzkříšení následují popaschální svátky, které začínají ode dne svaté Paschy.

Historie ustanovení svátku

Svátek Paschy byl ustanoven již v rané apoštolské Církvi a slavil se již v apoštolské době. Raná Církev spojovala se svátkem Paschy dva týdny: a sice týden předcházející svátku Kristova Vzkříšení a týden, který následoval po něm. Pro označení jedné a druhé části svátku se používalo pojmenování: Pascha Kříže nebo také Pascha strádání a Pascha Vzkříšení. Po Nicejském sněmu (roku 325) se přestala tato pojmenování užívat a zavedeno bylo nové pojmenování svátku Paschy, tzv. Strastný a Světlý týden, Paschou je od té chvíle nazýván již jen samotný den Vzkříšení.

V prvních stoletích křesťanství Paschu neoslavovali vždy a všude ve stejnou dobu. Na Východě, v místních církvích Malé Asie, ji oslavovali 14. dne Nisanu (března) bez ohledu na to, na který den týdne připadlo toto datum. V západní církvi pak věřícím připadalo nevhodné, aby oslavovali Paschu spolu se Židy, a tak bylo rozhodnuto, aby se Pascha světila vždy první nedělní den po jarním úplňku. Snaha sjednotit tyto rozdílné tradice mezi místními církvemi se poprvé objevila při světiteli Polykarpovi, biskupovi města Smyrny, v polovině 2. století po Kr. Tato snaha však tehdy ještě nebyla završena úspěchem. Dva různé způsoby byly aplikovány až do Prvního všeobecného sněmu (roku 325), na kterém bylo vyneseno ustanovení oslavovat Paschu (podle pravidel Alexandrijské církve) společně, vždy první neděli po paschálním úplňku, v období mezi 22. březnem a 25. dubnem, tak aby se křesťanská Pascha vždy oslavovala až po židovské.

Modlitby Svaté Paschy

Tropar hlas 5.

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval


Kondak hlas 8.

Když sestoupil jsi až do hrobu, Nesmrtelný, tehdy jsi přemohl moc podsvětí

a vstal jsi z mrtvých jako vítěz, Kriste Bože, ženám myronosicím zvěstuješ:

Radujte se! Svým apoštolům uděluješ pokoj a kleslým skýtáš Vzkříšení.


Na místo Jest v pravdě důstojno, hlas 1.

Anděl milostiplnou pozdravil: Přečistá Panno, raduj se! A opětuji: raduj se!

Tvůj Syn vstal třetího dne z hrobu a mrtvé pozdvihl. Veselte se, lidé!

Skvěj se, skvěj se, nový Jeruzaléme, neboť září nad tobě sláva Hospodinova.

Plesej nyní a vesel se, Sióne!

Ty pak, Přečistá Bohorodice, ozdob se slávou ze vzkříšení Toho, jehož jsi porodila!


Dnes nastalo spasení světa, světa viditelného i neviditelného. Kristus vstal z mrtvých, vstaňte s ním i vy; Kristus přebývá ve své slávě, povzneste se i vy; Kristus vstal z hrobu, osvoboďte se od hříchu; otevírá se rajská brána, je zničena smrt, starý Adam je odložen, povstává nový. Nastala Pascha, Pascha Páně! A ještě jednou pravím v čest Svaté Trojice: nastala Pascha! Je to náš svátek svátků a slavnost slavností; převyšuje všechny svátky, dokonce i svátky v čest samotného Krista, o tolik, o kolik slunce převyšuje hvězdy.

Svt. Řehoř Teolog


Dnes se Kristovým vzkříšením otevřelo peklo, země se obnovuje křtem katechumenů, nebe se otevírá Duchem Svatým. Otevřené peklo navrací mrtvé, obnovená země plodí vzkříšené, otevřené nebe přijímá ty, kdo do něj vstupují. Peklo navrací vězně vzhůru, země posílá pohřbené do nebe, nebe představuje Bohu ty, které přijalo.

Svt. Ambrož Milánský


O půstu

Ctihodný Efrém Syrský


Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2 Kor 6, 2). Nyní nastal čas, v němž jsou modlitby a prosby přijímány.

Království Boží se nyní přiblížilo ke každému, kdo slouží Bohu v pravdě, protože nastaly dny čistého půstu pro toho, kdo se opravdu postí v čistotě.

A tak budeme, drazí, zachovávat tento půst s horlivostí a s čistým srdcem, neboť je sladkým a příjemným pro toho, kdo těmito dny prochází svatě. Tento svatý půst využijeme k zápasu s ďáblem, protože bez půstu a modlitby nemůže nikdo porazit zlého. Tento půst využijeme, drazí, k tomu, abychom se modlili a vyprosili si milosrdenství u Přeblahého a Milosrdného (Hospodina), který neodmítá žádného prosícího. Tento půst, drazí, otevírá dveře nebeské, protože nás pozdvihuje ze země a povznáší do výšin.

Z tohoto půstu se, drazí, radují Andělé a naši Ochránci, neboť prostřednictvím půstu a modlitby se stáváme jejich příbuznými. Z tohoto půstu se raduje i Kristus, náš Pán, jestliže se postíme s láskou, s nadějí a s vírou.

Z tohoto půstu se radují svatí proroci, veselí se z něj apoštolové a mučedníci, protože oni všichni půst takto, s neúnavnou horlivostí, také zachovávali.

Tento půst, milovaní, dodržoval i pokorný a mírný Mojžíš, skrze něj činil divy a stal se díky němu důstojným spatřit Boha. Tento půst dodržoval i Eliáš, a proto se stal hodným, aby byl povznesen ještě za života v ohnivém voze na nebe. Tento půst zachovával také přelaskavý mladík Daniel, a byl proto proslaven, když zavřel ústa lvům. V tomto půstu zápasili se svatou horlivostí také tři mládenci, kteří – jsouce uvrhnuti do pece – uhasili moc ohně.

Tento půst dodržovali i svatí proroci, kteří zůstali po čtyřicet dní bez chleba a vody. A apoštolové, učedníci našeho Pána a šiřitele víry, zachovávali tento svatý půst, třebaže chodili z místa na místo. Sám náš Spasitel dodržoval půst a naučil nás, jak je třeba se postit, jak vést boj se zlým (nepřítelem lidského pokolení) a jak porazit satana.

A tak milovaní, i my budeme zachovávat a dodržovat tento půst stejně horlivě, jak jsme byli naučeni naším Pánem, abychom jednou získali i účast v Jeho Království.

Nechť zachovávají tento svatý půst v čistotě, neporušeně, svatě a bez všeliké skvrny především kněží. Nechť ho zachovávají diákoni, a sice přísněji než ostatní, a nechť slouží Bohu svatě, bojujíce se zlým. Nechť dodržují tento půst i všichni starci, oblékajíce se do nářku nad svými dřívějšími hříchy a nezákonnostmi. Nechť zachovávají tento svatý půst mužové spolu se svými ženami, chráníce sebe v čistotě ode všeho klamu, který neustále vymýšlí onen podlý a zlý. Ať zachovávají tento půst i panny, aby až přijde Pán ve slávě, mohly vejít spolu s Ním na svatební hostinu. Nechť zachovávají tento svatý půst i rodiče a ať přitom vyprošují pro své děti Boží milosrdenství. A mladost, drazí, nechť také dodržuje tento půst, neboť je jí zapotřebí hrdinně zápasit s ďáblem, který je vrahem. Dokonce i děti, ti mladší, ale i ti starší, nechť společně zachovávají tento svatý půst, někteří do třetí a někteří do šesté a do deváté hodiny. Celá Církev a všechna její dítka, všelikého postavení a hodnosti, nechť se postí a s vřelou láskou nechť žádá a prosí Boha. Nechť se postí a modlí v tomto čase i bohatí a nechť věnují milodary sirotkům, chudým a živořícím. Nechť se postí a modlí v tomto svatém půstu chudí, vznášejíce prosby k našemu Spasiteli, aby upokojil jejich nouzi. Ať se postí a modlí ke Kristu v době tohoto půstu sirotci a ať vzývají Boha, aby se jim stal Otcem a Pánem. Mnoho nechť se postí také vdovy, prosíce Krista, aby je místo jejich manželů živil a chránil v jejich vdovství sám Pán.

S pomocí tohoto svatého půstu je člověk povznášen do nebe a dosahuje Ráje, jestliže se postí v dokonalé čistotě. Skrze tento svatý půst člověk oslavuje Boha a každému, kdo horlivě dodržuje půst, Bůh otevírá dveře milosrdenství.

Tento svatý půst zachovalo město Ninive, nabádané slovem Jonášovým. Lidé i zvířata se postili po čtyřicet dní. Skrze tento svatý půst byli proslaveni patriarchové, proroci, spravedliví a všichni zbožní. Tomuto svatému půstu se naučili apoštolové, učedníci Syna Božího, a převedli národy od klamu k pravdě. Tímto svatým půstem posilňovali svá těla požehnaní a vítězoslavní mučedníci, kteří kráčeli vstříc meči, ohni a všelikým mučením.

Ó, jak veliký jsi ty, dne postní! Blažený je ten, kdo prochází tebou tak, jak je potřeba. Každý, kdo ti naslouchá a kdo se ti podřizuje, na křídlech se povznáší do nebe. Ale kdo se postí a přitom nenávidí svého bratra, ten je před Bohem jako ten, kdo se oddal obžerství. Protože je naplněn lží, klamem a nenávistí a pozbyl lásky našeho Pána. Kdo se postí a zároveň se i hněvá, kdo skrývá ve svém srdci nepřátelství, nenávist a zášť, ten nenávidí Boha, a spása je mu vzdálená.

Ó, jak jsi překrásná, modlitbo! Blažený, kdo se s horlivostí cvičí v modlitbě, k němu, jestliže je čistý, očištěn ode vší lži a klamu, se zlý nepřiblíží. Ale obrať pozornost na to, co Spasitel řekl čistému stádu svých učedníků, když je učil modlitbě: Otče náš, jenž jsi na nebesích. On nás učí modlit se: A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim. (Mat 6, 9 - 12). A tak se dívej, Pán neodpouští tomu, kdo neodpouští svému bratrovi. Pohleď, jak překrásná je modlitba, kterou se naučili učedníci Kristovy od pravého Pastýře, pro boj se zlým.

A tak, jeli u koho v srdci lživost, nenávist a odsuzování, ten nechť očistí nejdříve svoji duši a potom ať přijde postit se a modlit. Kdo ke svému bratrovi je nepřátelsky nakloněn, nenávidí ho a hádá se s ním, ten nejprve ať se s bratrem usmíří a odpustí mu, a teprve pak se může přiblížit k Pánu. Kdo chce stanout před Bohem, ten musí nejdříve odpustit bratrovi jeho vinu, jedině takového je půst a modlitba Bohu milá.

Jaký užitek nám přinese taková modlitba, jestliže neodpustíme našim viníkům? Člověče, jsi synem prachu! Podívej se, co tě naučil tvůj Pán, nepřehlížej slova Pána, aby se Pán neodvrátil od tebe a neodsoudil tě. Odpusť mi viny a mé hříchy, jakož i já odpouštím tomu, kdo mne urazil. Odpusť mi, jakož i já odpouštím, přijmi mne, jako i já přijímám. Jestliže ty, člověče, neodpustíš každému, kdo zhřešil proti tobě, tak neobtěžuj sebe půstem a modlitbou. Jestliže svému bratru, na kterého se pro něco hněváš, neodpustíš jeho viny, tak se zbytečně postíš a modlíš, Bůh tě nepřijme. Kvůli čemu umrtvuješ své tělo půstem, svoji duši trápíš hladem a žízní, když nepřijmeš s láskou svého bratra, proti kterému chováš ve svém nitru a útrobách hněv a nenávist? Ani modlitba ani tvůj půst ti vůbec nepomohou, dokud neučiníš sebe dokonalým v lásce a v naději víry. Kdo v sobě živí hněv, nepřátelství, nenávist a svár, ten je nepřítelem (protivníkem) Božím, a je naopak přítelem zlého satana! Ach, jak znamenité, bratři moji, jsou láska, půst, milosrdenství k chudým, živořícím, sirotkům a vdovám! Náš Pán ve svém Evangeliu činil dobrodiní chudým, jestliže byli čistí ode všeho zlého, od smilstva a od všeliké hanby a potupy.

Poděl se o svůj chléb a dej z něho chudým. Ty nedáváš své, Bůh ti proto dal nadbytek, abys i ty přinášel a dával ostatním. Máš dostatek chleba vezdejšího, tak jak jsi naučen v modlitbě, proto neshromažďuj slámu sám sobě, pro oheň a mučení. Podívej se, tvůj Pán ti přislíbil, že když daruješ chudým, odmění tě. On ti ještě v tomto čase dá užitek stokrát, šedesátkrát, třicetkrát více a ve věku budoucím tě odmění věčným životem. Blahoslavený, kdo láme svůj chléb a dává ho chudým, o něm se raduje Kristus a odmění se mu Královstvím Nebeským. Blahoslavený, kdo odívá nahé, ten pak bude oblečen do šatu Království a radovat se bude poté v zářivé síni.

Blahoslavený, kdo má pochopení pro nuzného, říká David, Hospodin ho ve zlý den zachrání (Ž 41, 1) – to znamená, že ho spasí v poslední den a zbaví ho ohně neuhasitelného, mučení a červa neumírajícího. Jen obrať svou pozornost na to, co náš Spasitel říká ve svém božském Evangeliu: Pojďte, požehnaní Mého Otce, přijměte do vlastnictví svého blaženost a útěchu, neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tehdy se spravedliví, stojíce po pravici našeho Spasitele, zeptají: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? I řekne Kristus spravedlivým, stojíce po Jeho pravici: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Pojďte, přijměte za dědictví své Království, synové světla, stojíce po pravici mé (Mat 25, 34 - 40). Dávejte pozor, bratři moji, abychom se nestali kořistí ohně a mučení. Hořce tomu, kdo bude uvržen do pekla, do ohně neuhasínajícího, protože jeho mučení bude pokračovat na věky a až na věky věkův. Ale věčné bude také i blaženství, a proto moji bratři, horlivě zachovávejte půst a přinášejte pravé pokání. Ať nebude žádné nečistoty ve vašich tělech a žádného hříchu ve vašich údech.

Dávejte pozor, moji bratři, ať nikdo z vás sebe sama nezostudí rozmařilostí (zhýralostí), protože žádný jiný hřích není Bohu tak odporný jako rozmařilost (zhýralost). Dávejte pozor, moji bratři, aby u vás nezpozorovali žádný smrad a výčitky, namísto nich vznášejte chválu a velebení Bohu. Dávejte pozor, moji bratři, aby u vás nepřevládaly a neovládly vás pýcha a hrdost, nadutost a namyšlenost. Na místo toho se oblečte v mírnost, pokoj a pokoru. Dávejte pozor, moji bratři, aby si nikdo z vás nezamiloval zlodějství, protože takový, kamkoli by přišel a kdekoli by zůstával, odevšad vyhání požehnání. Zcela od sebe odežeňte smilstvo a křivopřísežnictví, neboť uvrhají do propasti záhuby ty, kdož se jimi provinil. Dávejte pozor, moji bratři, ať se nikdo z vás nezapřísahává jménem Boha Nejvyššího, protože ústa stvořená k velebení Boha nemají činit takovéto přísahy! Čiňte tak, jak nás naučil náš Pán: Vaše slovo buď ano, ano - ne, ne. (Mat 5, 37) Syn Boží nám skrze svoji dobrotu ukázal cestu života, abychom po ní vcházeli do Království, a sice skrze skutky pravdy. Proto budeme horlivě přinášet pokání, dokud nedostihneme ještě onoho času. Zamilujeme si půst, modlitbu a dobročinnost k chudým, budeme vzájemně milovat druh druha, protože plnost zákona je láska (Řím 13, 10).

Všechno jednou pomine, bratři moji, jen naše skutky nás budou provázet. Proto připravíme sobě zásoby na cestu, na pouť, která nikoho nemine. Chvála Slovu Božímu, které se pro nás vtělilo a pro hojnost své lásky přetrpělo strádání pro naše pokolení! Velebme Otce, který poslal Slovo! Aleluja Duchu Svatému! Chvála Tobě, důstojně velebená božská a věčná Trojice, ať se Tvá hojnost, štědrost a dary rozlévají na nás na všechny v každé době! Amen, Amen.


Ctihodný Euthimij
(Dobromysl) Veliký

(památka dle církevního kalendáře 20. ledna / 2. února dle občanského)

Narodil se v arménském městě Meliténé¹ blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude mít velikou budoucnost.

Otec ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia. Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi, který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství. Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr svatého mučedníka Polievkta², ačkoli ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma, aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře³, kde trávil všechny dny a noci v modlitbě, pamatováním na Boha a tělesnou prací.

Postupně se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal, že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází. O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem, a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.


¹ dnes Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku

² jeho je památka 9. ledna dle církevního kalendáře/ dle občanského 22. ledna

³ Faranská lávra - mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.


Přenesení ostatků světitele Jana Zlatoústého

(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle občanského)

V tento den se vzpomíná a oslavuje přenesení čestných ostatků svt. Jana Zlatoústého z města Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde jako vyhnanec zemřel, do Konstantinopole, kde dříve jako patriarcha sloužil své místní církvi. Když se dovršilo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Prokl¹ v jednom ze svých kázání vzpomenul na svého duchovního otce a učitele, a díky tomu kázání tak zahořela láska lidu a císaře Theodosia II. (408–450) k velkému světci Janovi, že si všichni přáli, aby ostatky svatého Jana Zlatoústého byly přeneseny zpět do Konstantinopole.

Říká se, že schránka s ostatky se ve chvíli přenášení stala tak těžká, že s ní nikdo nemohl nijak pohnout z místa, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinná za vyhnanství světce) a vyzýval jej, aby přišel do Konstantinopole na místo svého někdejšího patriaršího stolce. Když byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, ta se rázem stala lehkou, a světcovy ostatky tak mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky, zázračně uzdraveni. Když svaté ostatky doputovaly do hlavního města, tehdy císař před svatými ostatky světce opět prosil ve jménu své matky o odpuštění, a to tak, jako by ona sama od sebe říkala: Dokud jsem žila dočasným životem, mnoho zlého jsem ti učinila. Nyní však, když žiješ životem nesmrtelným, prosím, buď mé duši užitečný. Má sláva odezněla a nic mi nepomohla, ve slávě své, otče, pomoz mi, pomoz mi před tím, než budu na Kristově Soudu odsouzena! Když byl svatý Jan přinesen do chrámu Svatých Apoštolů a postaven na trůn patriarchy, celý národ zvolal: Přijmi svůj trůn, otče! bylo poté slyšet hlas: Pokoj všem! Přenesení svatých ostatků veledůstojného otce našeho Jana, arcibiskupa konstantinopolského, Zlatoústého, se událo roku 438.


¹Prokl, arcibiskup konstantinopolský (434 - 447), byl učedníkem svt. Jana Zlatoústého, a jeho památka je slavena 20. listopadu/ 3. prosince.


Narození našeho Pána
Ježíše Krista

Dnes slavíme narození Pána Ježíše Krista – událost, jíž od počátku světa nepředcházelo nic podivuhodnějšího. Všemohoucí Bůh, který svým jediným slovem stvořil všechen viditelný i neviditelný svět, nebe a zemi i vše, co je naplňuje, tento Bůh se ponížil a přijal na sebe tělo skrze Nejblahoslavenější Pannu Marii, narodil se v chlévě a nechal se uložit do jeslí jako bezbranné děťátko.

Nebe užaslo a země se zachvěla. Stal se nesmírný zázrak, tajemství, jež nedokážou plně pochopit nejen lidé, ale i samy nebeské mocnosti. Proč vlastně přišel Bůh na zemi? Na to je jen jediná odpověď: učinil tak pro spásu člověka, a proto nám nezbývá než připustit, že člověk je něčím obzvláště cenným, protože pro spásu nějakého nižšího, bezvýznamného stvoření by Bůh nebyl použil takových prostředků. Již král a prorok David více než tisíc let před Kristovým narozením volal v údivu: „Hospodine, co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej.“ (Ž 8,5-6) Tím spíše my bychom měli s bázní a pokorou padnout před Hospodinem a volat: „Bože, co je člověk, že jsi nepohrdl panenskou útrobou, že jsi skryl své božství a ráčil jsi se stát člověkem?“

Co je to člověk? Slovo Boží o tom říká: člověk je nejlepší ze všech stvoření, je obrazem Božím. Vše je stvořeno prostřednictvím všemohoucího Božího slova. „Buď světlo!“ (Gen. 1,3), řekl Bůh, a bylo světlo. Řekl: „Zploď země trávu a bylinu vydávající símě a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti a ptactvo, kteréž by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou!“ (Gen. 1,11,20) a všechno se stalo podle Božího slova.

Když bylo vše připraveno, stvořil Bůh člověka: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ (Gen. 2,7) Sv. Řehoř Nysský se podivuje nad tím, že se Bůh jako by rozmýšlel a radil se i s ostatními osobami Sv. Trojice. Nejdříve totiž řekl: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho.“(Gen. 1,26)

Člověk byl stvořen zvláštním způsobem. Nejprve stvořil Bůh tělo a potom do něj vdechl „dchnutí života“, vložil do něho jakoby částečku své božské existence. Právě proto říká o lidech Božím jménem v jednom ze svých žalmů prorok David: „Řekl jsem: Bohové jste a synové Nejvyššího vy všichni.“ (Ž 82,6) Pravdivost těchto slov potvrdil Židům i sám vtělený Pán Ježíš Kristus, když jej obvinili, že nazývá Boha svým Otcem a tím ze sebe dělá rovného Bohu, a vzali do rukou kameny, aby jej zabili. Pán jim odpověděl: „Však psáno je v zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste… a nemůže zrušeno býti Písmo…“ (Jan 10, 34-35).

Člověk je tedy obrazem neviditelného Boha, nosí v sobě „částečku“ božství. O člověku, tak krásném před svým pádem, a ještě krásnějším po Božím vykoupení, praví světci, jimž byla zjevena nebeská tajemství, jako např. Makarios Egyptský, že „na zemi ani na nebi není nic krásnějšího než lidská duše“. Člověk byl stvořen pro věčnou blaženost, ale kvůli ďáblově závisti padl, zradil Boha, přešel dobrovolně na stranu lhoucího ďábla. Zachtělo se mu poznat nejen dobro, které znal, ale i zlo, se kterým se v Ráji nesetkal. Když však odpadl od Boha, splnilo se na něm to, před čím jej Bůh varoval: „… ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.“ (Gen. 2,17)

Duše Adama a Evy zahynula, jejich duch se zatemnil. Jejich vůle se obrátila nesprávným směrem, srdce se zkazilo a nebeské tělo zhrublo a stalo se podobným zvířecímu. Vinou prvních lidí byla prokleta země a oni sami byli odsouzeni k utrpení, k poznání zla, po kterém toužili svedeni ďáblem. A čím více se lidstvo množilo, tím více upadali lidé do temnoty.

Aby člověk nepropadl zoufalství a nenávratně nezahynul, Bůh mu dal příslib, že ve stanovený čas potomstvo ženy (a nikoli muže), Kristus, narozený bez účasti muže z Ducha Svatého, potře hlavu hada a spasí člověka. Právě tuto tajemnou událost nyní slavíme. Bůh se slitoval nad svým stvořením a sestoupil na zemi, aby zachránil své ztracené stádo, přišel, aby nás přivedl zpět do nebe; přijal na sebe podobu člověka, vzal na sebe hříchy celého lidstva: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

Ježíš Kristus otevřel bránu Ráje, jež byla uzavřena. Obnovil duchovní žebřík, po kterém může člověk vystoupit do nebe. Tím že na sebe vzal podobu člověka, povýšil jej Bůh nad anděly a oblékl jej větší slávou, než byla sláva Adama v Ráji před pádem.

Pokud jsme opravdovými křesťany, jestliže usilujeme o to, abychom zachovávali učení Pána Ježíše Krista, který kvůli nám přišel na zemi, budeme i my přebývat s Bohem podle Ježíšova příslibu daného při loučení apoštolům. „A tehdáž spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého,“ praví Pán (Mat. 13,43). Na hoře Tábor zjevil Pán budoucí slávu člověka. Jeho tvář se skvěla jako slunce, jeho oděv zářil jako blesk. Tato vnější krása byla jen slabou předzvěstí nesmírné slávy skryté uvnitř, neboť prorok praví: „Všecka slavná jest dcera královská u vnitřku...“ (Ž 45,14)

napsáno l. P. 1945
Igumen NIKON (Vorobjov)
přeložila Marie Zavřelová - Dobrý Pastýř č. 6

Krátký životopis igumena Nikona

Otec igumen Nikon (Nikolaj Nikolajevič Vorobjov) se narodil roku 1894 v Tverské gubernii, Bežeckém újezdu, kde po absolvování reálného gymnázia nastoupil na petrohradský Neuropatologický institut. Z něj odešel a v r. 1917 nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Tu nemohl dokončit, protože byla v r. 1919 bolševickým režimem uzavřena. V r. 1931 přijal v Minsku mnišský postřih a za rok zde byl též rukopoložen na kněze. Krátce nato byl poslán na Sibiř do sběrných táborů a po svém propuštění pracoval jako pomocná síla u lékaře ve Vyšním Voločku. Když se ke konci 2. světové války začaly znovu otevírat po revoluci zavřené chrámy, o. Nikon byl poslán na službu nejprve do Kozelska a poté byl (1948) převeden do Belova, Efremova a do Smolenska. Odtud byl poslán do města Gžatske, kde zůstal až do své smrti († 7. 9. 1963). V sebraných duchovních dopisech otce igumena Nikona je podstatou jeho odpovědí především vtělení Boha jako projev nekonečné lásky Boha k člověku a skutečnost pekelných muk pro ty, kteří se této lásky vědomě zříkají. Pramenem jeho učení mu byly dva sloupy východní asketiky: sv. Jan Lestvičnik (6. stol.) a sv. Izák Syrský (6. - 7. stol.), z ruských svatých potom světitel Ignatij Brjančaninov. Podobně jako oni vyzývá i otec igumen Nikon zejména k opravdové pokoře, bez které „nemůže být nikdy dosaženo žádného úspěchu v duchovním životě a bez níž nelze dosáhnout ani spásy“.


Připoutávat se k pozemskému
je nerozumné

Prolog v poučeních na měsíc říjen 19. den/ tj. 2. prosinec

Podobenství svatého Barlaama o tomto dočasném věku


Aby co nejhlouběji vtiskl své učení do srdcí těch, kteří ho poslouchali, Ježíš Kristus nezřídka předkládal své učení v podobenstvích, v přirovnáních. Ze stejného důvodu také svatí Otcové někdy učili skrze podobenství, a několik z nich se dochovalo do dnešních dní. S těmi posledními z nich, z pohledu časového, jsem rozhodnut vás s nimi seznámit a jako příklad vám nyní předkládám jedno z nich.

Nějaký ctihodný muž, řečený Barlaam, potkal strašné a rozzuřené zvíře, které ho bylo připraveno na místě roztrhat. Na útěku před zuřivostí zvířete se tento člověk zřítil do hluboké propasti. Při pádu však, maje štěstí, zachytil se za větev velkého stromu, který tam rostl. Držíce se pevně za větve a naleznuvše oporu nohám, tento člověk se domníval, že je už v bezpečí, když tu najednou uviděl dvě myši, které neustále ohryzávaly kořen stromu. Potom ještě níže spatřil strašného draka, který měl otevřenou tlamu a který se ho chystal spolknout. Když odvrátil svůj zrak od této strašné podívané, uviděl, jak ze skály vylézá jedovatý had, který se nacházel v jeho těsné blízkosti. Jsa obklopen ze všech stran nebezpečími obrátil tento člověk své oči vzhůru a tam, na vrcholku stromu, uviděl velmi malé množství medu. Mezi tím se okolnosti, ve kterých se nacházel, stávaly ještě hrozivějšími. Strom, na kterém visel, nahlodáván od myší, se již začal nevyhnutelně naklánět a padat. Nohy, které měly pevnou oporu, sklouzávaly, a ze všech stran hrozila smrt. Co mohl uprostřed tohoto nebezpečí dělat onen nešťastník? Namísto toho, aby cokoli učinil pro své bezpečí, ke své záchraně, klidně zamířil k medu a začal ho jíst.

Jaký je význam tohoto podobenství? Toto podobenství nám představuje podobu našeho skutečného života. Zvíře, které se neustále snaží člověka pohltit, je obraz smrti, která nás všechny neustále pronásleduje. Propastí je tento svět, který je plný všemožných smrtících sítí a nástrah. Strom, který je ohlodáván myšmi, je náš život, neustále ohlodávaný časem. Onen jedovatý had naopak poukazuje obraz neštěstí hrozící tělu od hříšných vášní, které pak tělo trhají, rvou a ničí. A strašný drak? Ten zobrazuje nenasytné pekelné útroby, chystající se nás nenávratně pohltit. Co pak znamenají ony malé kapky medu, za kterými se vrhl onen člověk obklopený tolika nebezpečenstvími? Tyto krůpěje medu zobrazují nicotné a bezvýznamné bohatství tohoto světa, za kterým se my všichni, přestože dobře víme, že přijde smrt a věčná muka, stejně honíme a pachtíme a takovýmto způsobem se kocháme záhubou, smrtí a vrháme se sami do pekla.

Není-li snad pravdivé, že toto podobenství nám všem jakoby otevírá oči? Opravdu, bratři, kdo nás mohl tak silně oslepit, a sice tímto hrozným způsobem? Víme, že existuje Bůh, věříme, že existuje život budoucí a že bude odplata po smrti. A mezi tím, co děláme? Jak žijeme? Jako by Bůh ani nebyl, jako by nebylo ani života budoucího, jako by ničeho nebylo a ničeho nebude. Vskutku, což pak někdy začneme činit pokání? Snad ano, ale většinou až tehdy, když je již pozdě. Nastane smrt, nastane Boží soud, no a my až tehdy začínáme hovořit: Ach, co jsem to činil? Proč jsem takto žil? Pomůže nám však tehdy toto pokání a lítost? Budou vyslyšeny naše nářky? Ach, běda! Po smrti už není možné činit pokání, a každý pak získá to, co mu náleží dle jeho skutků. A tak dokud je čas, vzpamatujme se a buďme rozumní, probuďme se ze svého nerozumu a na místo toho, abychom se honili za přízraky, lépe se postavme proti našim nepřátelům. Můžeme nad nimi zvítězit a minout i tu propast, která je útrobou pekla, a stát se důstojnými věčného blaženství. Amen.

Cesty Boží Prozřetelnosti
jsou nepostižitelné

Prolog v poučeních na měsíc říjen 21. den/ tj. 4. prosinec

Slovo o Božích soudech, lidským rozumem nepostižitelných,
a o jednom mnichu, který se modlil, aby poznal Boží sudbu


Místo toho, abychom se sklonili před Bohem, který je nepostižitelný ve svých cestách (Řím 11, 33) a s pokorou hleděli na všechny Jeho skutky, my naproti tomu často drze soudíme Hospodinův řád a někdy na něj reptáme. A toho není třeba. Cesty Boží prozřetelnosti, třebaže jsou nepostižitelné a nepoznatelné, jsou vždy blahodárné a příznivé pro nás a vždy vedou k dobrým koncům.

Jeden starec - poustevník prosil Boha, aby mu dal poznat cesty Jeho prozřetelnosti, a proto na sebe uložil půst. Přesto mu Bůh neodhalil to, co chtěl poznat. Mnich se i přesto neustále modlil, a tak jej nakonec Hospodin poučil. Když se vydal k jednomu starci žijícímu dále od něj, zjevil se mu v podobě mnicha Anděl a navrhl mu, že s ním bude putovat společně. Poustevník byl rád za tuto nabídku, a tak se společně vydali na cestu. Když se den skláněl k večeru, zůstali na nocleh u jednoho zbožného muže. Ten je přijal s takovou úctou, že i jídlo, které jim nabídl, přinesl pro ně na stříbrném podnosu. Ale jaké to překvapení a údiv! Hned poté, co dojedli, Anděl vzal podnos a hodil ho do moře. Poustevník to nechápal a podivoval se tomu, ale neřekl nic. Šli dále a na druhý den se zastavili u dalšího, rovněž zbožného muže a ten je také přijal s radostí, i nohy jim umyl a projevoval jim všelikou pozornost. Ale opět, ach běda! Když se poustevník se svým spolupoutníkem začali připravovat zase dále na cestu, ten, který je přijal pod svou střechou, přivedl k nim svého malého syna, aby mu dali požehnání. Ale na místo požehnání se Anděl dotkl dítěte a vzal mu jeho duši. Ani poustevník kvůli hrůze ani otec kvůli zoufalství nemohli pronést ani slova. Poustevník vyběhl ven a jeho spolupoutník, aby nezůstal pozadu, vydal se za ním. Na třetí den cesty už neměli, kde se zastavit, jen na místě polorozpadlého a všemi opuštěného domu. Tak se v něm usadili. Onen poustevník si sedl a pojedl trochu jídla, když v tom jeho spolupoutník začal dělat podivné věci. Začal bourat dům, a když jej rozbořil, začal ho opět stavět. Když to viděl poustevník, už to nevydržel a s hněvem řekl svému spolupoutníkovi: „Co jsi zač, jsi běs nebo Anděl? Co to děláš?" Ten pak odpověděl: „Cože to dělám?" „Jakpak co?" pokračoval poustevník: „Před třemi dny jsi dobrému člověku vzal podnos a hodil ho do moře, včera jsi vzal život dítěti a dnes, proč boříš a znovu stavíš tento dům?" Tehdy Anděl řekl: „Nepodivuj se tomu, starče, a nenech se mnou mýlit, ale vyslechni si, co ti nyní řeknu. První muž, který nás přijal, se skutečně ve všem bohumile činil, ale podnos, který jsem vrhl do moře, získal tento člověk nespravedlivě, a proto jsem ho také zahodil, aby skrze tento podnos nezničil své odměny. Druhý muž, byl také bohumilý, ale kdyby vyrostl jeho malý syn, by byl strašným zlodějem, proto jsem vzal pro dobrotu jeho otce chlapcovu duši a on byl spasen." „No dobře, ale co jsi dělal tady?" zeptal se ho poustevník. A Anděl pokračoval: „Pán tohoto domu byl člověk zpustlý a špatných mravů, který také proto nakonec i zchudl a zmizel. Jeho děd, když stavěl tento dům, ukryl v jedné ze zdí zlato a někteří o tom vědí. Proto jsem ho i rozbořil, aby to zlato, už nikdo nyní více nehledal a skrze ně nezahynul." Anděl potom zakončil svou řeč slovy: „Navrať se do své kelie, starče, a neznepokojuj se nerozumně, protože tak hovoří Duch Svatý: soudy Boží jsou hloubka nesmírná, nepostižitelná a nepoznatelná člověkem, proto je neprověřuj ani ty, nebude ti to k žádnému užitku." Pak se stal Anděl neviditelným, a užaslý starec učinil ze svého pomýlení pokání a poté všem vyprávěl, co se mu přihodilo.

A tak učiňme i my, bratři, aby náš rozum zůstal pokorným, a nepronikejme do toho, co je ve skutcích Boží prozřetelnosti pro nás nepostižitelné. Cožpak by to mohlo dopadnout i jinak, je-li náš rozum ohraničený a k tomu ještě zatemněný hříchem? Bůh však ve své bezchybnosti a dokonalosti je nesmírný a nekonečný, Jeho působení a velemoudrost nemají hranic. Naším dílem je pak následovat Boží vůli, líbat Boží ruku, která nás miluje a současně i trestá, zdokonalovat se ve ctnostech a zachovávat věrnost a oddanost Boží vůli. Amen.




Ikona Přesvaté Bohorodice
Iverská Montrealská - Myrotočivá**

(památka na den, kdy z ikony začalo vytékat myro, tj. 11. listopadu podle církevního / 24. listopadu dle kalendáře světského)

Iverská ikona Přesvaté Bohorodice Montrealská byla napsána roku 1981 jedním řeckým mnichem na Svaté Hoře Athos. Podle mnoha svědectví z ní téměř neustále, po dobu 15, vytékalo myro (1982 - 1997).

Roku 1982 navštívil Svatou Horu Athos pravoslavný Kanaďan chilského původu, Josif Muñoz – Cortes (Jose Muñoz-Cortes), který se zajímal o ikonopisectví a byl učitelem dějin umění. Když na Athosu, v jednom skytu, uviděl ikonu Přesvaté Bohorodice Iverské, chtěl ji hned koupit, ale byl odmítnut. Nakonec mu však otcové při jeho odchodu ze skytu ikonu darovali. Před tím, než opustil Svatou Horu Athos a než odjel zpátky do Kanady, navštívil monastýr Iviron, kde přiložil tuto ikonu k originálu ikony, která se v monastýru Iviron nachází.

Po svém návratu do Montrealu Josif postavil ikonu do svého modlitebního koutu spolu s ostatními ikonami a relikviemi, které měl ve svém bytě. Podle svědectví samotného Josifa Muñoze počala ikona Přesvaté Bohorodice Iverské myrotočit takto: 24. listopadu, ve tři hodiny ráno, mne probudila silná vůně. Ponejprv jsem si myslel, že ona silná vůně vychází z ostatků svatých anebo vonných olejů, když jsem, ale přišel blíže, byl jsem ohromen, protože ikona Matky Boží byla pokryta blaze vonícím myrem! V úžasu nad tímto zázrakem jsem se nemohl ani pohnout!

Brzy poté byla myrotočivá ikona přenesena do chrámu. A od toho okamžiku z ní neustále vytékalo myro po dobu 15 let, s výjimkou strastných týdnů**.

Je pozoruhodné, že myro vytékalo především z rukou Matky Boží a Krista a také z hvězdy** na pravém rameni Přesvaté Bohorodice, přičemž ikona zůstávala na své zadní straně suchá. Myro, bylo silně aromatické a bylo v takovém množství, že ho bylo možné sbírat do lahviček.

Divotvorná ikona přebývala v Americe, Austrálii, Novém Zélandě, v Bulharsku a v západní Evropě. Všude, kde se ikona nacházela, šířila lásku, přátelství a shodu, tak jako v jedné církevní obci, kde se mezi sebou věřící pohádali a po návštěvě ikony znovu nalezli společnou cestu k modlitbě a církevní jednotě. Její přebývání na bohoslužbách dodávalo věřícím paschální radost. Jsou známy mnohé případy, kdy lidé znovu začali chodit do chrámu, ke zpovědi, ke svatému Přijímání.

Takto se stalo, že jedna žena, které zemřel její jediný syn, a ona již byla připravena vzít si život, když spatřila divotvornou ikonu, ta se dotkla hlubin její duše, učinila pokání ze svého strašného úmyslu a vyznala ho při svaté zpovědi.

Žel v noci z 30. na 31. října roku 1997 byl ochránce ikony Josif Muñoz zabit v Řecku v Athénách a Montrealská – Iverská ikona poté beze stop zmizela.

V mnohých chrámech však zůstalo myro anebo alespoň zbytky vaty či různých látek naplněných tímto myrem, které dodávají naději, víru a pomáhají v těžkostech věřícím.

Ctihodný Barlaam (Varlám) Chutynský

(památka 6. listopadu podle církevního / 19. listopadu podle světského kalendáře)

Ctihodný Barlaam Chutynský žil ve 12. stol. a byl synem zámožných rodičů. Své dětské roky prožil v Novgorodu**. Už jako dítě utíkal od dětských her a veselí do chrámu za modlitbou, a když byl starší, tak i k četbě duchovních knih. Když jeho zbožní rodiče Michail a Anna zesnuli, rozdal zděděný majetek potřebným a odešel do pousteven v lesích.

V Lisickém monastýru, který byl zasvěcen svátku Narození Přesvaté Bohorodice, pak přijal mnišské postřižení a nové jméno Barlaam. Přál si však modlit se v tichu samoty a tak se jako poustevník vzdálil na ještě osamělejší místo, na pravém břehu řeky Volchov, zvané Chutyn**. Tam se rozhodl usadit, přestože tomuto místu se lidé vyhýbali, neboť bylo známo, že se zde nacházejí zlé síly. Žádná zlá a nečistá síla však není strašná pro služebníka Božího, který je ozbrojen neporazitelnou zbraní - Kristovým Křížem, který od něj odhání všechny nepřátele.

Když se mladý mnich blížil k Chutyni, spatřil sloup světla, který z prostřed hustého lesa dosahoval do nebes, a to přijal jako znamení, že zde mu je v souladu s vůlí Boží určeno přebývat v postu a modlitbě. S vděčností ke Spasiteli zde zvolal slova proroka: To je místo mého odpočinku až na věky… 132,14) a horlivě se zde začal modlit. Brzy si zde postavil malou kelii. Pracoval celý den a noc pak věnoval modlitbě, velmi přísně se postil, na sobě nosil verigy**. Když zde začal žít, musel snést od ďábla – nepřítele našeho spasení – mnoho útoků, ten na sebe bral podobu různých divokých zvířat či hadů a snažil se zastrašit horlivého modlitebníka, aby ho vyhnal z místa, které si on vybral k modlitbě. Ctihodný byl napadán různými myšlenkami a pokušeními, kterými byl ponoukán, aby narušil půst, aby opustil spasitelnou cestu pokání, ale Barlaam, tiše a s pokorou, všechny tyto ústrky snášel. Horlivou modlitbou a přísným půstem přemáhal a překonával všechny takovéto myšlenky a ničil tak rozmanité úskoky ďábla, trpělivě vše snášel, chráněn a posilňován Boží pravicí.

Sláva o jeho duchovním životě se brzy začala šířit a mnozí se jali ke ctihodnému Barlaamovi přicházet pro radu, útěchu a duchovní poučení, ať již se jednalo o knížata, velmože, bohaté či chudý lid. Každý pak od ctihodného odcházel s radostí a vděčností, a děkoval přitom Bohu, neboť nebylo žádného, koho by Barlaam svým dobrým slovem neutěšil.

Za nějaký čas ctihodný postavil na místě svých modliteb malý chrám v čest památky svátku Proměnění Páně, a od té doby zde byl ustanoven monastýr. Svt. Řehoř novgorodský** pak rukopoložil Barlaama na jeromonacha a ustanovil jej prvním igumenem monastýru. Mnišské bratrstvo rostlo, Barlaam však stejně jako i předtím vedl dál přísný duchovní život; za pokrm mu byla většinou jen vařená pšenice anebo zelenina, a to vždy ve skromném množství. Takovémuto odříkavému životu učil pak i své spolubratry. Sám se poučujíc v přikázáních Páně, den i noc, Barlaam neustále namáhal své tělo půstem a bděním, a tímto způsobem v sobě přemáhal všechny tělesné vášně. Hospodin nakonec oslavil ctihodného Barlaama darem tvoření divů, uzdravováním nemocných a viděním věcí budoucích.

Barlaam vykonal za svého života mnoho pro ty, kteří se za ním s vírou obraceli. Stejně působil i po svém blaženém zesnutí. Když se naplnily jeho dny na zemi, z Boží prozřetelnosti se z Konstantinopole vrátil jeho spolubratr a přítel podle ducha Antonij. K němu se ctihodný obrátil a řekl mu: Drahý můj bratře, Boží milost spočívá nad tímto mnišským příbytkem. Nyní ti já předám do tvých rukou tento monastýr. Střež ho a starej se o něj. Já už odcházím ke Králi Nebeskému, nesmutni proto, svým tělem vás opouštím, duchem však budu stále s vámi. Poté dal ještě poučení bratřím, když jim uložil, aby chránili pravoslavnou víru a neustále přebývali v pokoře. Ctihodný Barlaam odešel k Hospodinu 6. listopadu roku 1192.




Svatí otcové o depresi

Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?
Žalm 42, 6


O duchu sklíčenosti (beznaděje, zármutku, smutku a malomyslnosti)

Náš hlavní boj je veden proti démonu sklíčenosti, kterýž to omračuje způsobnost naší duše k duchovnímu rozjímání a vzdaluje ji od každé ctnosti. Když tento zlý démon ovládá duši a zcela jí omráčí, tak nás odvrací od vroucí modlitby, od potřebného a duši prospěšného čtení svatých knih, od dobrotivosti a soucitu k bližním. Tehdy pociťujeme to, co se v dnešní době nazývá depresí.

On podněcuje k nenávisti vůči dobrým skutkům, které máme činit, a také vůči našim poslušenstvím, a hlavně pak proti mnišství. Zbavuje duši zdravé soudnosti, oslabuje její činorodost, pevnost a neochvějnost, činí ji bezcitnou a ochromenou, svázanou a spoutanou myšlenkami zoufalství a beznaděje.

A my, protože máme za cíl vést duchovní boj a také to, abychom s Boží pomocí porazili démony zla, je zapotřebí, abychom neustále chránili svá srdce před démonem sklíčenosti (malomyslnosti a beznaděje).

Tak jako mol se zahryzává do látky a červ do dřeva, tak i sklíčenost (smutek, zármutek a žal) požírá lidskou duši. Ta pak člověka nutí, aby utíkal před jakoukoli prospěšnou zkušeností, skrze kterou by přijal a porozuměl radě od skutečných přátel. Brání člověku, aby mile a mírně promlouval ke svému okolí. Sklíčenost poté pohlcuje celou duši, kterou pak naplňuje zatrpklostí, neklidem a lhostejností.

Poté démon sklíčenosti našeptává, že je zapotřebí, aby se člověk odloučil od ostatních lidí, neboť ti jsou příčinou jeho neklidu. On nepřipouští, aby duše pochopila, že její bolest nepřichází z vnějšku, ale že leží uvnitř, skrytá a projevujíce se jen tehdy, když pokušení napadají na duši, kvůli jejímu duchovnímu boji (viz asketické zápasy). Člověka zraňují jen samy příčiny vášní – strastí, které leží v něm samém.

Z tohoto důvodu nám Bůh Stvořitel a lékař našich duší, který jediný zná všechny naše duševní rány, neříká, abychom opustili společenství bližních, ale říkám nám, abychom v sobě samých vykořenili příčiny zla a abychom přiznali, že duševní zdraví nespočívá v tom, že se vzdálíme od našich bližních, ale v našem osobním asketickém zápase ve společenství svatých lidí.

Když opustíme své bližní z nějakého, na první pohled užitečného důvodu, nezničíme tím příčiny sklíčenosti, jen je zaměníme jinými. To znamená, že ona bolest, která je v nás skryta, se znovu projeví, v jiné podobě a za jiných okolností. Proto je jasné, že veškerý boj se vede proti vlastním (zhoubným) vášním. Když se tyto zhoubné vášně ze srdce vykoření a zničí, za pomoci Boží blahodati, brzy budeme připraveni, abychom žili nejenom s druhými lidmi, ale i s divokými zvířaty. Trpělivý Job to potvrzuje slovy: (…) a polní zvěř bude žít pokojně s tebou (Job 5, 23).

Musíme nicméně zvítězit především nad démonem sklíčenosti, který dovádí duši k zoufalství. Jednoduše ho musíme vyrvat ze svého srdce. Právě démon sklíčenosti nedovolil Kainu, aby učinili pokání po bratrovraždě, ani Jidášovi poté, co zradil svého Učitele. Zármutek pro nás může být užitečný jen tehdy, když vede k pokání za naše vlastní hříchy, doprovázené důvěrou v Boha. Proto blažený apoštol praví:

Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt (2 Kor 7, 10).

Tento "zármutek podle Boží vůle" je smísen s radostí, neboť živí duši nadějí, která vyvěrá z pokání. To znamená, že nás činí poslušnými a pohotovými ke každému dobrému skutku. Všelikou těžkost či nesnáz, které u nás Bůh dopouští, pak snášíme s pokorou, blahostí, tiše a trpělivě.

Vlastnictvím takovýchto dobrých vlastností se ukazuje, že člověk v sobě nosí plody Ducha Svatého: lásku, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrotu, víru, zdrženlivost (Gal 5, 22).

Naproti tomu, podle zármutku – sklíčenosti, které nejsou v souladu s Boží vůlí, poznáme plody zlého ducha, kterými jsou: lhostejnost, netrpělivost, hněv, nenávist, svárlivost, zoufalost a lenivost k modlitbě.

Z toho je patrné, že je zapotřebí se vyhýbat takovéto podobě sklíčenosti, stejně jako nezbytné vyhýbat se smilstvu, chamtivosti, hněvu a ostatním zhoubným vášním. Od nich se pak můžeme uzdravit modlitbou, svěřením sebe sama Bohu - Jeho vůli, zbožností a životem ve společenství zbožných lidí.

Podle: Svatého Jana Kassiána (360 – 435) - Boj s osmi hlavními vášněmi
Ze srbského překladu knihy Moudrost od Boha – osvícení učitelé v boji proti depresi
Sesterstva ženského skytu sv. Xenie, Santa Rosa - California

Modlitba proti sklíčenosti svt. Dimitrije Rostovského

Bože, Otče Pána našeho Ježíše Krista, Otče štědrosti a Bože všeho utěšení, který nás utěšuješ v každém našem zármutku! Utěš každého smutného a zarmouceného, každého kdo ztrácí naději, kdo je přemáhán duchem sklíčenosti. Vždyť každý člověk je stvořen Tvýma rukama, rozum mu je dán Tvojí velemoudrostí a povznesen je Tvojí pravicí. Oslaven pak Tvojí dobrotivostí.

Nyní si nás však navštívil svým Otcovským pokáráním, krátkodobými zármutky! Ty káráš se soucitem, které máš rád, štědře je miluješ a shlížíš k jejich slzám!

A tak, když jsi nás pokáral, smiluj se i nad námi, utiš náš žal a proměň ho ve veselí, radostí rozplyň náš zármutek. Udiv nás svojí milostí, ve svých radách podivuhodný Vládce a Nepostižitelný ve svých sudbách. Požehnaný jsi ve svých skutcích, Pane na věky, amen!



Ctihodný otec Serafim (Rose) -
- jeromonach Platinský (1934-1982)

Kristus je jediné východisko z tohoto světa, jen v Něm je spasení.
jeromonach Serafim (Rose)


(památka v den zesnutí 20. srpna podle církevního kalendáře/ to je 2. září dle světského)


Blažený otec jeromonach Serafim, světským jménem Eugene Dennis Rose, se narodil 12. srpna (datum dle světského kalendáře) 1934 v Kalifornii v přímořském městě San Diego, kde vyrůstal v typické americké protestantské rodině. Již ve svém dětství na sebe obracel pozornost svých učitelů pro svůj výjimečný talent ve studiu.

S vyznamenáním zakončil roku 1952 střední školu a na podzim téhož roku pokračoval na vysoké škole v Pomonu (Pomona College - Claremont, Kalifornie). V té době Eugina přestávalo naplňovat křesťanství, v alternativě kterou mu nabízel protestantismus, a zcela se proto tehdy od křesťanství odvrátil.

Po ukončení vysoké školy v roce 1956 byl, Eugene přijat na Americkou akademii asijských studií (The American Academy of Asian Studies) v San Francisku a půl roku na to byl přijat i na Kalifornskou Univerzitu v Berkley (University of California at Berkeley). Studium srovnávacího náboženství při akademii mu dalo tu možnost, aby sám sebe zkoušel v různých duchovních školách: v hinduismu, buddhismu, judaismu, súfismu a dalších. Eugene, tak prostudoval a prozkoumal všechny tyto duchovní školy, hledaje přitom, jak on sám říkal, především pravdu, přičemž každé z těchto náboženství studoval v jeho rodném jazyce. Na univerzitě za svoji práci o starých nářečích čínského jazyka později získal titul magistra.

V tomto období se Eugene, zcela odvrátil od protestantského způsobu života i myšlení svých rodičů, které mu bylo směšné, a jeho hledání pravdy nenaplnila ani západní filozofie. Eugene, byl zcela pohlcen východní filosofií a nakonec i ateismem. Žil bohémským životem, byl pohlcen tehdejším odmítáním morálních pravidel západního světa, tak jak to činila mladá generace, přičemž z východních filozofií si „nová“ generace vybírala jen to, co se jí hodilo a líbilo. Za několik let poté o tomto svém hledání a odmítání Boží vůle se jasně vyjádřil těmito slovy: Já jsem byl v pekle. Vím, co to je (Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. Ž 139, 8). Osobní zkušenost v pekle života, přebývání v hříšném životě, nechápání smyslu svého bytí a duchovní lenost nakonec přiměly Eugena hledat cestu spásy opět v náboženství.

Jeden z jeho akademických přátel, který se specializoval na východní křesťanství, mu jedenkráte poradil, aby, když už se zajímá o východ, navštívil i pravoslavnou bohoslužbu. To se stalo na Velký Pátek Strastného týdne v ruském pravoslavném chrámu v San Francisku. Prvně si myslel, že jen navštíví chrám, aby poznal další z mnoha učení, ale jak sám později řekl, poté co přestoupil práh pravoslavného chrámu, stalo se něco, co si předtím ještě nikdy neuvědomil. Nedovedl si to vysvětlit, protože nerozuměl bohoslužbě, ani neznal její jazyk, jeho srdce mu však říkalo, že tady je jeho domov. Po této návštěvě začal pravidelně navštěvovat pravoslavné bohoslužby, učil se ruskému jazyku a četl knihy o pravoslaví.

Nakonec učinil pro sebe rozhodující závěr: Kristus je jediné východisko z tohoto světa, jen v Něm je spasení. Všechno ostatní: radosti smilstva, politické utopie, ekonomická nezávislost… jsou jen slepými uličkami, kde našli svůj konec a došli úpadku mnozí a mnozí.

Eugene, začal přednášet a byl na prahu velké vědecké kariéry; současně však byl i rozčarován, neboť dle jeho slov: Vědecký a naučný svět stal se spíše původcem všeobecného tlení, než aby ukazoval cestu k pravdě.

V té době přemýšlel o sepsání knihy «Království lidské a Království Boží», a zcela jí oddal všechnu svoji energii. Vědecká kariéra se mu nyní jevila jako nesmyslná. Roku 1961 dokončil svoji diplomovou práci a získal titul magistra, dokončil i dizertační práci k získání titulu bakaláře. Svým rodičům však k jejich úžasu napsal, že nenastoupí učitelskou kariéru, ale že se rozhodl vlastnit a mít ne více, než je mu zapotřebí k životu, aby se takto zcela zasvětil službě Hospodinu. Peníze na živobytí si vydělával podřadnými pracemi, které neodpovídaly jeho vzdělání ani společenskému postavení. Eugene, tedy pokračoval v psaní své knihy studií, která se zabývala duchovním stavem současného člověka. Tato práce nakonec nebyla nikdy zcela dokončena, a ze 14 zamýšlených kapitol, byla dokončena a vytisknuta jen jedna (vyšla pod názvem Nihilismus: kořen revoluce moderní doby, v originále Nihilism: The Root of the Revolution of the Modern Age). Mnohé kapitoly se zachovaly jen v rukopisech, některé úryvky byly použity v jeho další knize Pravoslaví a náboženství budoucnosti (Orthodoxy and the Religion of the Future).

V roce 1961 Eugene, vážně onemocněl, a měl problémy s tenkým střevem. Lékaři mu sdělili, že toto onemocnění je považováno za neléčitelné. Všechnu svoji naději vložil v Hospodina a v jednom uměleckém obchůdku si koupil fotografii ikony Boží Matky „Tříruké“. Před ní se modlil a prosil o uzdravení, čehož se mu také později dostalo (před touto ikonou byl uzdraven i ctihodný Jan Damašský, ikona se nacházela v Lávře sv. Sávy ve Svaté zemi, nyní se ikona nachází v srbském monastýru Chilandar na Svaté Hoře Athos).

V chrámu, který navštěvoval, nalezl nové „duchovní“ přátele; našel zde i nová svatá místa ruské Ameriky. Nakonec si plně uvědomil, že si přeje stát se pravoslavným křesťanem, a proto byl v lednu roku 1962 přijat do lůna pravoslavné Církve. Jméno mu bylo ponecháno stejné: Eugene tj. Евгений čili Evžen.

Od tohoto okamžiku se stal aktivním věřícím, navštěvoval všechny bohoslužby (bohoslužby byly v jazyce církevně slovanském i anglickém) a s vyznamenáním zakončil tříleté studium bohosloveckých kurzů v San Francisku.

Roku 1962 vstoupil na katedru arcibiskupa San Franciské eparchie Ruské Pravoslavné Církve v Zahraničí, světitel Jan (Maximovič, svatořečen roku 1994), který Eugenovi nabídl, aby četl v církevním chóru. Eugene, si velmi rychle osvojil pro Američana těžký církevněslovanský jazyk a osvojil si též postup samotných bohoslužeb. Světitel Jan si Eugena vzal pod svá ochranná křídla, neboť v něm spatřil jeho talent. Nakonec vladyka Jan postřihl Eugena na čtece. S požehnáním vladyky Jana, začal, Eugene, psát články do místního pravoslavného zpravodaje "Pravoslavný věstník" (Православный вестник).

Spolu s nejbližším přítelem Glebem Podmošenským a s požehnáním vladyky Jana založil Eugen roku 1963 Pravoslavné misijní bratrstvo na památku ctihodného Hermana Aljašského (ten byl svatořečen až roku 1970, ale již tehdy byl ctěn jako svatý a Bohu milý přímluvce a ochránce pravoslavné Ameriky), které se aktivně věnovalo pravoslavné misii. V následném roce 1964 Bratrstvo otevřelo obchod nedaleko San Francisského chrámu ”Pravoslavné knihy a ikony”, který se posléze stal centrem pro anglicky mluvící pravoslavné Američany. Eugene, pracoval v obchodě a postupně začalo Bratrstvo vydávat časopis v angličtině. Jednalo se o Pravoslavné Slovo (The Orthodox Word - časopis vychází dodnes). Po blaženém zesnutí vladyky roku 1966 začalo Bratrstvo shromažďovat svědectví o zázracích, modlitebním zastání a pomoci tohoto velkého světce 20. století, jak za jeho života, tak i po jeho zesnutí.

Eugene, nyní čím dál tím více pomýšlel na to, že by zcela odešel ode všeho světského a přijal mnišský postřih. V létě roku 1967 spolu se svým spolubratrem Glebem koupili pozemek, několik mil od městečka Platina v Severní Kalifornii, kde roku 1969 založili skyt bratrstva Hermana Aljašského (dnes je na tomto místě Monastýr ctihodného Hermana Aljašského – St. Herman of Alaska monastery). V říjnu 1970 přijal Eugene mnišský postřih se jménem Serafim, v čest ctihodného Serafima Sarovského.

Cesta, kterou si zvolil otec Serafim, byla nová a zvláštní nejenom pro americké věřící, ale i pro ruské emigranty.

Celým svým bytím oponoval duchu doby, proto bylo vybráno i místo pro skyt, kde nebyla voda, ani dostupnost elektřiny nebo telefonního spojení. Žili zcela vzdáleni od civilizace.

Ve skytu, který vyrostl z ničeho uprostřed divoké přírody, se vedl přísný asketický život, který ale nebránil v misijní činnosti otce Serafima, jenž i nadále pokračoval v editorské práci na časopise Pravoslavné Slovo, který si získal velkou popularitu v celé Americe a měl tisíce čtenářů.

V roce 1976 přijal z rukou přeosvíceného Nektarije (Konceviče), biskupa Seatleského, vikáře Západo-Americké eparchie, diákonské svěcení, a následujícího roku 1977 jím byl vysvěcen na jeromonacha. Je zapotřebí říci, že vladyka Nektarij (Koncevič) byl obětavým spolupracovníkem svatého vladyky Jana (Maximoviče) a velmi pomáhal a podporoval bratrstvo ctih. Hermana v Platině i po jeho zesnutí.

Roku 1979 byl ve vzdálenosti 12 mil (tj. 19.31 km) od skytu ctih. Hermana založen ženský skyt v čest blažené Xenie Petrohradské (St. Xenia Orthodox Skete).

Otec Serafim se seznámil s duchovním odkazem ctihodného Paisije Moldavského (Veličkovského), jehož přísný odkaz asketického mnišství si přál následovat i v Americe. Chápal, že jelikož starců, tak jako v době ctih. Paisije již není, a jen s obtížemi lze nalézt učitele duchovního života, je zapotřebí se učit duchovnímu životu podle duchovních knih. Od samého počátku byl ve Skytu ustanoven řád, který je zachováván až doposud: jelikož všichni obyvatelé měli přibližně stejnou duchovní zkušenost, byli povinni žádat druh od druha požehnání.

Takto to činili první obyvatelé Skytu otec Serafim (Rose) a otec Herman (Podmošenský) – předtím než cokoli chtěli udělat, bylo zapotřebí, aby šel pro požehnání k dílu otec Herman za otcem Serafímem, a naopak otec Serafim k otci Hermanovi. Tak se to dělo proto, aby se zabránilo sebeklamu a obelstění sebou samým, i když mohl být jeden zkušenější než ten druhý. Takto jeden druhého chránili od nesprávných kroků v duchovním životě.

Otec Serafim neustále poukazoval na nutnost co největšího vnímání a pozornosti k vnitřnímu životu, k vnitřnímu mnišství. Tato výzva, toto volání stále hledat skutečné mnišství a bránit se čistě vnějšímu plnění mnišských slibů – bylo hlavním tématem jeho knih a přednášek. Vnější projevy duchovnosti, doslova jakoby činěné před zrcadlem, mu byly protivné a on se vždy snažil chránit se od takovýchto projevů, jakož před nimi chránil i ty, kteří postupně přicházeli do monastýru.

Sám otec Serafim žil jako mnich velmi prostě a jednoduše, stávalo, že si ani své vousy nerozčesával, jeho oblečení bylo skromné, to, co měl, co mu kdo dal, to také nosil. K tomu dodával: Žijeme tady v pustině, před kým se máme krášlit a předvádět? Věřící, kteří navštěvovali monastýr a znali otce Serafima, říkali, že byl obyčejný člověk, ničím se neodlišoval od ostatních, a když se k němu někteří začali chovat jako k někomu výjimečnému, on, aby před tím unikl, začal se navenek chovat jurodivě: záměrně skrýval své osobní ctnosti. Sebe sama považoval za velikého hříšníka, za někoho, kdo se ještě teprve učí životu v Duchu.

Otec Serafim chápal misijní činnost, zejména vydávání publikací a časopisu Pravoslavné Slovo (The Orthodox Word), jako práci, která je potřebná a nutná v monastýru. Lidé ve světě se tímto zabývat nemohou, protože mnoho sil a času jim berou světské záležitosti. Otec Serafim se tak snažil přivádět do monastýru ty, kteří mohli pomáhat a pracovat ve vydavatelské činnosti. Zároveň však trval na tom, aby mniši kvůli vydavatelské práci nevynechávali bohoslužby. Sám sloužil bohoslužby každý den a dokonce i tehdy, když byl na cestě, se snažil, aby plnil a četl všechny jitřní a večerní služby.

Otec Serafim si velmi přál, aby Američané nalezli pravoslavnou víru. Šíření pravoslaví v Americe považoval za své poslání. Jezdil po různých městech, kde přednášel, dokonce i na univerzitách. (V monastýru dnes žijí dva jeromonaši, kteří tehdy byli na jedné z takovýchto přednášek a díky otci Serafímovi zahořeli přáním po duchovním životě. Jedním z nich je otec Gerasim, nyní igumen monastýru, a druhým je jeromonach Damaskin, který pokračuje ve vydavatelské činnosti započaté otcem Serafímem.)

Díky každodenním bohoslužbám, neustálému učení duchovní literatury a osamocenému životu v pustině získával otec Serafim stále hlubší duchovní zkušenost. Ducha díla svatých Otců, která neustále studoval, poté úspěšně předával i ve svých dílech, tisícům čtenářů.

V roce 1982, před svátkem Proměnění Páně, pronesl otec Serafim své poslední kázání. Díky své pokoře si nikdy nestěžoval na svůj zdravotní stav, a když onemocněl, mlčky se vzdálil do své kelie, aby se zde modlil.

Nicméně bratři brzy poznali, že velmi vážně onemocněl, a odvezli ho proto do nejbližší nemocnice. I přesto že byl operován, upozornili lékaři na možnost blízké smrti. Druhého září (20. srpna podle církevního kalendáře) se otec Serafim odebral k Hospodinu. Bylo mu tehdy 48 let.

Knihy, které otec Serafim napsal v průběhu, svých askezí naplněných letech, měly a stále mají velký vliv na rozmach pravoslaví v Americe. Staly se duchovní klasikou 20. století.


"It's later than you think. Hasten therefore, to do the work of God."

״Je již mnohem později, než si myslíš. Proto si pospěš, abys konal dílo Boží.״

Jeromonach Serafim (Rose)


Čas určený pro duši – celý život

Co myslíte, co je na světě nejdražší? Ano, čas! Co ztrácíme bez soucitu a zármutku, a mnohdy zcela zbytečně? Ano, opět čas! A čím nešetříme a čeho si nade vše nevážíme? Ano, času! Ztrácíme čas; ztrácíme sebe a ztrácíme tím vše ostatní! Když někdy ztratíme byť tu nejnicotnější a nejbezvýznamnější věc, tak ji hledáme, ale ztraceného času si ani nevšimneme, ani to nepoznáme, když jej ztrácíme. Náš čas nám byl dán Hospodinem, ke správnému upotřebení, k jeho využití ke spáse naší duše a pro to, abychom získali věčný život.

Čas určený pro duši – tím je celý náš život. S časem, který nám byl dán, je zapotřebí dobře hospodařit, tak jako dobrý hospodář hospodaří s každou mincí a upotřebuje ji každou ke svému účelu. Každá má u něho svůj význam. Tak i s časem, který máme, je zapotřebí, abychom hospodařili dobře a prospěšně. Ne abychom náš čas marnili v prázdných zábavách a rozptýleních, rozhovorech a večírcích. Hospodin si vezme zpět vše to, co jsme ukradli z našeho času, pro naše rozmary a vrtochy. Co jsme neupotřebili pro Boha, pro vlastní duši.

Jestliže zde, v pozemském údolí zármutku a žalu, se budeme zdržovat světa marnivých radostí a požitků, tak potom až znenadání nastoupí večer (to jest konec našich dní) a smrt naši duši překvapí nepřipravenou, bez dobrých skutků, už nezbude čas k tomu, abychom je mohli učinit. Smrt je nesmlouvavá a neoblomná! Ani jeden boháč svým bohatstvím, ani hamižný svými nastřádanými penězi, nižádný hrdina svojí silou, ani král, ani voják nemohou se vykoupit ze smrti, a nikdo z nich si nemůže vzít sebou nic z toho, co zde nabyl. Nahý se člověk narodil a nahý odchází.

Jen víra, dobré skutky a milosrdenství jdou s námi do budoucího života…

Z poučení ctih. Sebastiána Karagandijského

O spasitelnosti střední cesty

Vojáci stojící na bitevním poli tohoto věku nepřemýšlejí o ničem jiném, než o tom, aby získali vítězství nad nepřáteli. Tak i těm, co se zřekli světa, je zapotřebí přemýšlet jen o tom, aby se s Boží pomocí stali dokonalými vítězi. Ale stejně jako i s vnějšími nepřáteli, jsou tu dvě krajnosti: přílišná prudkost a netečnost, podobně je tomu i v boji duchovním.

Prudkost často přesahuje hranice obezřetnosti a ostražitosti, od pravdy uhýbá až příliš daleko, a proto nejen že nikdy nedojde úspěchu, ale naopak upadává do ještě většího nebezpečenství. Tak jak nezřídka vojevůdce prudkého ducha, který neprověří svojí vlastní sílu, pevnost a rozhodnost, a sebe sama svěří jen své vznětlivosti, když pak prudce zaútočí na své nepřátele, nevydrží střet, a když odvane žár jeho vznětlivosti, buď zcela zahyne anebo zůstane k posměchu nepřátel.

V duchovním zápase se to stává také, neboť přílišná dychtivost po vítězství nezřídka rodí v člověku ducha přílišného sebevědomí, domýšlivosti. V tomto duchovním zápase víry utvrzení, pevní a silní mužové se stávali slabými hlavně tehdy, když je Boží blahodať na určitou dobu opouštěla, aby byli zkoušeni a aby jim byla ukázána jejich vlastní nemohoucnost a slabost.

Apoštol Petr, který si velmi přál jít do vězení a na smrt spolu s Kristem (Mt 26, 33), když přišlo nebezpečí, třikráte jej zradil a bál se i služky velekněží (Mt 26, 69 – 75). Z toho všeho se musíme poučit, že v zápase s vnitřními nepřáteli nesmíme příliš ukvapeně spěchat, ale také nesmíme zahálet a zůstávat v nečinnosti. Neboť samo sebou se rozumí, že když nečiníme zhola nic, lze nás přirovnat k těm, kteří nemají zbraně k obraně a které pak nepřítel pochytá bez odporu do zajetí.

Proto je zapotřebí držet se v duchovních zápasech svatého, zlatého středu (Pozn.: doslova středu, kdy nelze klopýtnout). Střední cesta je ta nejlepší a nejdůvěryhodnější cesta ke spáse, na kterou jsme spolu s vámi natrefili. Buďte bdělý, stůjte pevně a buďte silný, tak jak hovoří apoštol (1 Kor 16, 13)

Z dopisů archimandrity Alexandra Arzamasského ke ctih. Mojžíši Optinskému

O modlitbě

Mnozí, jelikož přebývají ještě ve svých vášních, starostlivě si přejí získat blahodať pomocí modlitby Ježíšovy: «Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou». Avšak, pokud byl v nějakém sudu dehet, jak by mohl někdo souhlasit, aby do tohoto sudu vlili blahovonný olej? Tak i srdce, ve kterém hnízdili, nebo ještě hnízdí vášně, brzo-li přijme do sebe blahodať Svatého Ducha? Proto se nejprve snažme očistit srdce od dehtu - vášní, a teprve potom můžeme doufat, získat to lepší.

Před modlitbou Ježíšovou jest zapotřebí prosit Boha o odpuštění za spáchaná prohřešení, a umrtvit v sobě vztek a chlípnost (Viz „Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.“ 2 Tim 2, 19). Tehdy sám Bůh ti bude učitelem v srdečné modlitbě. Srdečná modlitba (čili Modlitba srdce) je dar Boží, který se dává milovaným služebníkům Božím. Důstojným tohoto daru stává se však jeden z tisíce. Myslím si, že jen samotná modlitba Ježíšova, bez konání přikázání, není ani možná. Jak si mohou někteří myslet, že jsou modlitebníky a druhé učí modlitbě, a přitom všem se ani trochu nestarají o plnění Hospodinových přikázání?

Všesvaté Ježíšovo jméno („A není v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni být.“ Sk 4, 12) jest zapotřebí často pronášet ústy (… „Kdož by koli vzýval jméno Hospodinovo, vysvobozen bude.“ Joel 2, 32; Řím 10, 13). Je dobré a správné stavět dům od základů, a ne od střechy. Píše se «hnětej mléko, a bude máslo». To znamená, říkej modlitbu Ježíšovu ústy co nejdéle, a potom ji bude říkat i srdce. Zamiluj si kvantitu a bude i kvalita, to znamená, že po dlouhém a mnohaletém přebývání v ústní modlitbě, získáváš i tu srdeční. Kdo z počátku učí druhé, nebo sám sebe učí tvořit modlitbu v srdci, ten ji zjevně neumí tvořit ani ústy. Boží blahodať přichází nenápadně. Někdy se blahodať dává asketovi na počátku duchovního boje, a jindy až ke konci jeho života.

V solovecké a anzerské knihovně je mnoho písemných sborníků. Z nich je vidět, že i zde byli dříve modlitebníci Ježíšovi. Nyní tyto sborníky nerušeně leží v knihovnách…

Jeroschimonach Jeroným (Lukin), 1765 - 1847


Památka
Vladimirské ikony Matky Boží

(památka podle církevního kalendáře 23. června / dle světského kalendáře 6. července)


Vladimirská ikona Matky Boží byla napsána evangelistou Lukášem na desce kuchyňského stolu, u nějž obědval Spasitel s Přečistou Matkou a spravedlivým Josefem. Matka Boží při pohledu na obraz, který napsal evangelista Lukáš, pravila: Od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení. Blahodať narozeného ze mne a moje nechť přebývá s tímto obrazem.

V roce 1131 byla tato ikona převezena z Konstantinopole na Rus a darována sv. knížeti Mstislavovi (památka 15. /28. dubna), který ji umístil do monastýru ve městě Vyšhorod (Vyšhorod leží na pravém břehu řeky Dněpru, na Kyjevské přehradě, ve vzdálenosti 18 km od severního předměstí Kyjeva).

Roku 1155 pak svatý Andrej Bogoljubskij (památka 4. /17. července) přenesl ikonu do města Vladimir, kde byla umístěna ve chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, který sám zbudoval. Od té doby se ikoně začalo říkat Vladimirská ikona Matky Boží. V roce 1395 ikonu poprvé přinesli do Moskvy. Takto byl s požehnáním Matky Boží upevněn duchovní svazek mezi Byzancí a Rusí (skrze Kyjev, Vladimir a Moskvu).

Památka, která je spojená s Vladimirskou ikonou Přesvaté Bohorodice, kterou církev oslavuje 23. června (dle světského kalendáře 6. července), je slavena na památku díkůvzdání za osvobození města Moskvy od napadení chána Achmada (Chán Velké Hordy 1460 — 1481). Roku 1480 za knížete Ivana III. Vasiljeviče vtrhl chán Velké Hordy s obrovskými zástupy vojsk na Rus, a postoupil až k řece Ugře (řeka ve Smolenské a v Kalužské oblasti Ruska), která je nazývána pás Boží Matky, který ochraňuje Moskevské državy. Po celý den stála chánova vojska a vojska moskevského knížete proti sobě a neučinili ani útok ani ústup, což bylo později nazváno Stání na Ugře. Všichni obyvatelé Moskvy se modlili ke své zastánkyni: k Přesvaté Bohorodici za spasení města. Metropolita moskevský Gerontij (památka 28. května/ 10. června) a duchovník knížete arcibiskup rostovský Vassian posilňovali skrze svou modlitbu, požehnání a rady ruská vojska. Metropolita napsal poselství knížeti, v němž jej vyzval, aby hrdinně stanul proti nepříteli, aby svoji naději vložil na pomoc Matky Boží. A Přesvatá Bohorodice jim skutečně stanula na pomoc, když se stal podivuhodný zázrak. Bázeň a strach padly na Tatary, kteří, majíce strach druh z druha, začali ustupovat a poté utíkat, přestože nebyli nikým pronásledováni. Tak Přemilostivý Bůh na přímluvy Přesvaté Bohorodice daroval křesťanům neobyčejné vítězství nad nepřáteli, a sice bez prolití krve, takže byli schopni zachovat své dědictví: město Moskvu a celou Rus. Když se veliký kníže Ivan Vasiljevič, spolu se svým synem Janem, vrátil i se svým vojskem do Moskvy, všechen lid byl naplněn neobyčejnou radostí, chválíce přitom Boha a Přesvatou Bohorodici. Od toho dne byl v Bohem spaseném městě Moskvě ustanoven nový svátek: Ikony Přesvaté Bohorodice zvané Vladimirské.

Ikoně Přesvaté Bohorodice Vladimirské jsou v církevním roku zasvěceny celkem tři svátky: 21. května (dle světského to je 3. června), na památku záchrany Moskvy roku 1521 před Tatary, 23. června (6. července) na památku záchrany Moskvy roku 1480 před napadením chána Achmada a 26. srpna (8. září) na památku záchrany Moskvy roku 1395 před napadením chána Tamerlána.


Památka kazaňské ikony matky boží

Zjevení ikony Přesvaté Bohorodice v městě Kazani

(památka podle církevního kalendáře 8. července / dle světského kalendáře 21. července)


Když město Kazaň1 postihl v červnu roku 1579 strašný požár, zničil část tohoto města a obrátil v popel také polovinu Kazaňského Kremlu2. Tehdy se začali vyznavači Mohameda škodolibě radovat, že takto se Bůh rozhněval na křesťany. Tento zlověstný požár se stal několik let poté, kdy byla Kazaň dobyta zpět z tatarského područí, kdy bylo město osvobozeno ze zajetí a lidé mohli znovu, svobodně a beze strachu vyznávat křesťanství.

Velmi obtížně a s velkými těžkostmi se dařilo šířit Evangelium v pokořeném království muslimů a pohanů. Přesvatá Bohorodice, ochránkyně šiřitelů slova Božího však nemeškala se svou pomocí. Vždyť ještě za svého pozemského života si spolu s apoštoly rozdělila práci spojenou se šířením blahé zvěsti. O co více nyní, vidouc složité podmínky a těžkosti této misijní práce v nově osvobozené zemi. A proto nemeškala a seslala všem misionářům nebeskou pomoc, když jim zjevila svoji divotvornou ikonu.

Stalo se to takto. Po požáru začalo město brzy povstávat z rozvalin a spolu s ostatními, kteří byli postiženi požárem města, začal si stavět svůj dům i voják - střelec Daniel Onučin. Právě jeho devítileté dcerce, jménem Matrona, se ve snu zjevila Matka Boží a pověděla jí o místě, kde je v zemi ukrytá Její ikona. Matka Boží jí přikázala, aby o tom řekla duchovním a světským vládcům města.

Dívenka nejprve pověděla o svém snu své matce, ale ta si toho příliš nevšímala. Takto se tento sen dívence opakoval celkem třikrát. Poté se dívce ve snu zjevila sama ikona, v ohnivých plamenech, a přitom byl slyšet hlas: Jestliže neučiníš to, co jsem ti přikázala, zjevím se ti už na jiném místě! Tehdy už matka vyslechla dívenku pozorně a spolu s ní odešla k archijereji a vévodům města. Nikdo jim však nevěřil, a tak matka spolu s dcerou začaly samy kopat na místě, které bylo dívce ukázáno ve snu.

Ikona se na tomto místě skutečně našla, zabalená do sukna, a zpráva o nalezené ikoně se rychle rozšířila po celém městě. Na místo nalezení ikony přišel archijerej s průvodem věřících a městští vévodové, a ikona byla slavnostně přenesena nejprve do blízkého chrámu sv. Mikuláše a poté do katedrálního chrámu města Kazaně, do chrámu Zjevení Páně. Během této pouti po městě byli skrze ikonu uzdraveni dva slepí, a později se událo ještě mnoho dalších zázraků a uzdravení.

Na základě těchto událostí byla napsána věrná kopie ikony, která se zjevila v Kazani, a spolu s popisem všech okolností jejího zjevení a nalezení, včetně všech zázraků a uzdravení, byla roku 1579 poslána do Moskvy. Car Jan IV. Vasilevič3 vydal příkaz vystavět na místě zjevení ikony chrám na památku ikony Matky Boží, kde byla tato svatá ikona umístěna. O něco později zde byl také založen ženský monastýr, kde potom Matrona a její matka přijaly mnišský postřih.

Nevelká ikona, nalezená dívenkou Matronou, která byla nalezena na okraji ruského carství, nedávno připojeného k Rusi, se brzy stala svatyní celé země a znamením mocné nebeské záštity Boží Matky nad ruským národem.


Slovo v den
svaté Padesátnice

V den svaté Padesátnice promluvme o tom, jak drahé a spasitelné jsou blahodatné účinky Svatého Ducha na nás, na křesťany.

Seslání Svatého Ducha na apoštoly je událostí velké vážnosti. Toto Seslání jest počátkem onoho silného a mohutného podnětu, díky němuž všechen ten dávný, starý a vyžilý pohanský svět padl, zhroutil se, přenechav místo víře světla, skutečné pravdě.

A opravdu, všechno to, co předtím neomezeně vládlo nad světem: ona všezahrnující filosofie, ono vychvalované a opěvované mnohobožství – všechno to pyšné pohanské tvoření – padlo od toho, jak se k němu přiblížili skromní šiřitelé křesťanské víry, která byla v očích pohanských mudrců bláznovstvím (1Kor 1,18). Taková je moc Svatého Ducha, a její plody našly překrásné vyjádření v modlitbě ke Svatému Duchu: Králi Nebeský. V této modlitbě se Duch Svatý nazývá Utěšitelem, Dárcem života, Pokladem blaha.

Jaká podivuhodná a vznosná pojmenování! V Církvi často slyšíme: Svatým Duchem obživuje se všeliká duše (antifona na jitřní) a opravdu: v celém nesmírném Božím světě, žije a přebývá všemohoucí síla Boha Ducha Svatého.

Tyto osobitosti vidí každý z nás při příchodu jara, kdy blahodatné slunce svým teplem začíná ohřívat zemi. Tehdy se vše obnovuje a ožívá, země se pokrývá zelenou travou, bylinami a různými květy, všechno Boží stvoření jakoby se probudilo ze snu, raduje se a oslavuje Stvořitele světa. A toto všechno činí působením všemohoucí síly Boha Ducha Svatého. Pošleš Ducha Svého, utvářeni jsou opět - hovoří král David, A tak obnovíš tvář země (Žalm 104,30). Když duše lidská vzešla od Boha, tak jedině v Bohu může najít plnou spokojenost a hojnost, pokoj a klid. Špína hříchu však odcizila lidskou duši od Boha, a od té doby lidská duše začala chřadnout, sesychat, slábnout a spolu s tímto zakoušet nespokojenost, zármutek, stesk, přání po něčem jiném, lepším. Dlouho trvalo toto smutné, žalostné a trýznivé bytí. Přišel však na zemi Kristus. Učinil dílo našeho vykoupení na zemi a vstoupil na nebe, seslal nám Ducha Božího, aby nás pak oživil, obnovil, znovuzrodil. Z knihy Skutků svatých apoštolů víme, jak Duch Svatý sestoupil na Apoštoly a jakými podivuhodnými účinky se projevila Jeho obnovující se moc na jejich duších. Ve skutečnosti se tito prostí rybáři – Apoštolové stali silnými a neohroženými šiřiteli evangelní pravdy. Pro lásku k Bohu a k bližním snesli bezpočetná neštěstí a strádání a své kázání zpečetili mučednickým skonem. Kdo řídil tyto Apoštoly při psaní jejich Poselství? Kdo řídil pastýře a učitele Církve na všeobecných sněmech při řešení různých otázek křesťanské víry a dobrého života? Vše činil ten samý Životodárný Duch Svatý.

Takovémuto působení oživující dobroty Svatého Ducha jsme účastni a podílíme se na ní i my všichni, v různých to zkušenostech našeho duchovního znovuzrození, obnovení a posvěcení. Prostředky, skrze které je k nám šířen Duch Svatý, jsou horlivá modlitba a tajiny Církve. Všechen náš život, od počátku až do konce, je doprovázen velikými dary Svatého Ducha a všechen pak, ve všech svých působeních, musí spočívat a uskutečňovat se pod vlivem žehnající, posvěcující a životodárné blahodati Svatého Ducha.

Vzývejte k sobě Svatého Ducha, vždy ochraňujte svá srdce v čistotě, abyste z něj Svatého Ducha nevyháněli, ale abyste Jej naopak přitahovali.

Hospodine, jenž jsi přesvatého Ducha svého v třetí hodinu apoštolům svým seslal, téhož Ducha, blahý, neodejmi od nás, ale obnov nás, modlící se k tobě.

Sv. sprav. Alexij (Mečev) Moskevský

Neděle všech Svatých

Neděle všech Svatých (řecky Αγίων Πάντων) je první nedělí po Svaté Padesátnici (Seslání Svatého Ducha na apoštoly) a je zasvěcena všem Svatým jako žatvě – sklizni Božího Ducha a plodu Božské blahodati, které jsou sesílány lidem v den Padesátnice. Protože ne všichni kanonizovaní svatí mají ustanovený den své památky v kalendáři a protože jména všech svatých, které Hospodin oslavil, nejsou známa, Církev ustanovila tento svátek.

Už v době svatého Jana Zlatoústého byla slavena památka Všech svatých mučedníků slavena v neděli po Padesátnici. Z jedné písně ctihodného Efréma Syrského je vidět, že památka Všech svatých se slavila 13. května, a ze slov císaře Lva VI. Moudrého (886 - 912) lze rovněž vypozorovat, že památka Všech svatých se slavila po Neděli Svaté Padesátnice. Ve službě toho dne jsou v Synaxáři1 jsou ukázáni a jmenováni všichni svatí: praotci, patriarchové, proroci, apoštolové, mučedníci, světitelé, světitelé – mučedníci, ctihodní mučedníci, ctihodní, spravedliví a veliký zástup svatých žen. Tímto svátkem také končí období Květného triodu a začíná běžné období liturgického roku, kdy se bohoslužby slouží podle Oktoichu (Osmihlasníku) a podle Mineje.

Od pondělí, tedy po neděli Všech svatých, začíná Petropavlovský neboli Apoštolský půst, který slouží jako příprava na velký svátek, konaný na památku svatých nepřednějších apoštolům Petra a Pavla, který připadá na 29. června dle církevního kalendáře, tj. 12. července dle kalendáře občanského. Po Padesátnici jsou všechny neděle, tj. všechny nedělní dny, označeny pořadovými čísly počínajíce od první Neděle Všech Svatých.


Milost, shovívavost
a blahosklonnost k bližním,
nejkratší cesta ke spáse

Když zaslechneme již mnohokráte opakovaná slova v Paschální stichiře: Také těm, kdož nás nenávidí, odpusťme vše pro vzkříšení, snažme se nejenom odpouštět, ale spolu s tím také nemít k nikomu ani nenávist. Není vyšší ctnosti než lásky a není horší neřesti a zhoubné vášně než nenávisti, která se těm, kteří neprojevují dostatečnou opatrnost, může zdát nevýznamnou, ale v duchovním významu je podobná vraždě: Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě. (1 Jn 3, 15)

I pohanské národy milují ty, kdo je milují, jak podává svědectví sám Pán: Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. (Lk 6, 32) Křesťanům však ukládá daleko vyšší a dokonalejší přikázání, když praví: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují… (Mt 5, 44) či Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (Lk 6, 36), příp. On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5, 45)

Milost a blahosklonnost k bližním a odpouštění jejich nedostatků je tou nejkratší cestou ke spáse. Ve svatém Evangeliu je řečeno: Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno (Lk 6, 36) a Milosrdenství chci, a ne oběť. (Mt 9, 13)

Staří křesťané, díky své veliké duchovní horlivosti, se velmi mnoho postili a modlili se na celonočních bděních, cvičili se v dlouhotrvajících zpěvech žalmů a modliteb. My v dnešní době, kvůli naší slabosti a lenosti, jsme vzdáleni těmto ctnostem. Z toho mála, co bychom měli konat, učiňme alespoň to, co nám přikazuje apoštol, jenž říká: Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. (Gal 6, 2) Ale splnění tohoto přikázání, uskutečnění a učinění této ctnosti není možné dosáhnout bez existence pokory a trpělivosti, protože pokora dává sílu k mnoha ctnostem a bez trpělivosti nelze učinit žádný dobrý skutek.

Podle svědectví ctihodných Kallista a Ignátia1 se láska, milost a pokora odlišují jedna od druhé pouze pojmenováním, ale sílu a působnost moc mají stejnou. Láska a milost nemohou být bez pokory, a pokora nemůže být bez milosti a lásky. Tyto ctnosti jsou neporazitelnými a nepřemožitelnými zbraněmi proti ďáblu, na které ani celé zástupy běsů nemohou pohlédnout. Ozbrojme se touto trojicí ctností, abychom se přiblížili k Bohu a získali věčnou milost od zmrtvýchvstalého Pána.

z dopisů ctih. Amvrosije Optinského

SVATÍ APOŠTOLŮM ROVNÍ, CYRIL A METODĚJ,
UČITELÉ SLOVANŠTÍ

(památka 11. / 24. května)

TROPAR, HLAS 4.

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.

KONDAK, HLAS 3.

Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů, kteří nám přeložením Božských Písem otevřeli pramen bohopoznání, z něhož až do dneška hojně čerpáme a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději, kteří stojíte před trůnem Nejvyššího a vroucně se modlíte za duše naše.

MODLITBA KE SVATÝM APOŠTOLŮM ROVNÝM
CYRILU A METODĚJI, UČITELŮM SLOVANSKÝM

Ó přeslavní učitelé a osvětitelé národů slovanských, svatí apoštolům rovní, Cyrile a Metoději! Jako děti ke svým otcům se k vám nyní utíkáme, světlem vašeho učení a slova osvíceni a ve víře Kristově poučeni, a se srdcem zkroušeným se k vám modlíme. Ačkoli jsme váš odkaz jako dítka vzpurná nezachovali a nesnažili se zalíbiti Bohu tak, jak jste nás učili, ačkoli jsme odpadli od jednomyslnosti a lásky, kterou jste nám Slovanům jako svým bratřím ve víře i původu odkázali – neodvracejte se od nás, nehodných a hříšných dítek svých, jako jste ani za života svého neodmítali lidi nevděčné a nehodné, ale dobrotou vždy za zlé odpláceli. A protože máte velikou smělost před Hospodinem, proste Jej, aby nás poučil a obrátil na cestu spásy, aby utišil neshody a sváry vznikající mezi bratry jedné víry, aby ty, kteří od ní odpadli, k jednomyslnosti přivedl a všechny nás sjednotil v jednotě ducha a lásky v jedné, Svaté, Obecné a Apoštolské Církvi. Víme, ano, víme, jak mnoho zmůže modlitba spravedlivého před milosrdenstvím Vládce, třebaže je přinášena za lid hříšný. Neopouštějte nás proto, sklíčené a nedůstojné potomky vaše, pro jejichž hříchy bylo vámi shromážděné stádo nepřátelstvím rozděleno a svody jinověrných oklamáno a oslabeno, ovce rozehnány a duchovními vlky uchváceny. Vyproste nám horlivost k pravoslaví, abychom se s nadšením vraceli k tradicím našich otců, abychom s pilností věrně zachovávali církevní pravidla a zvyky a vyvarovali se všech lživých učení, abychom prospívali v bohulibém životě na zemi a stali se hodnými života rajského na nebesích – abychom tam všichni společně oslavovali Vládce všech, v Trojici Jediného Boha, na věky věkův. Amen


VELKÝ PŮST


Velký Půst čili svatá Čtyřicátnice je obdobím liturgického roku, který předchází Strastnému týdnu a svátku Paschy – Kristovu Vzkříšení a je jedním z nejdůležitějších několikadenních půstů. Z toho důvodu, že Pascha může připadnout na různé dny kalendářního roku, začíná i Velký půst každý rok v jiných dnech. Tvoří jej šest týdnů, neboli čtyřicet dní, a proto se také nazývá svatou Čtyřicátnicí.

Kalendář velkého půstu

Velkému půstu předcházejí tři přípravné týdny. Bohoslužby připomínají, že se blíží Velký půst, začíná se tak v Neděli o celném a farizeovi (Lk 18,10–14). Poté následuje týden bez půstu ve středu a v pátek, který je zakončen nedělí, zasvěcenou podobenství o marnotratném synu – tzv. Neděle marnotratného syna (Lk 15,11–32). Po této neděli je v týdnu půst už ve středu a v pátek a následná neděle, která je nazvána nedělí masopustní - Neděle o strašném soudu (Mt 25,31–46). Od pondělí tohoto třetího přípravného týdne se už nejí maso a týden se zakončuje syropustní nedělí, kdy se vzpomíná Adamovo vyhnání z Ráje, další její pojmenování zní: Neděle všeobecného smíření (Mt 6,14–21). V pondělí následujícího týdne již začíná Velký půst.

Bohoslužby velkého půstu

Modlitby Velkého půstu se odlišují svým kajícným charakterem, během všech bohoslužeb je čtena kajícná modlitba ctih. Efréma Syrského (4. stol., památka 28. ledna / 10. února): "Pane a Vládce života mého…". V čase Velkého půstu, ve středy a pátky a také v pondělí a v úterý Strastného týdne, je sloužena liturgie předem posvěcených Darů (kromě Velkého Pátku). O sobotách a v šestou neděli (Květná neděle – Vjezd Páně do Jeruzaléma) je sloužena liturgie svt. Jana Zlatoústého. V ostatní neděle a také ve čtvrtek a sobotu Strastného týdne je sloužena liturgie svt. Basila Velikého.

V první čtyři dny Velkého půstu, na velkém povečeří, se čte Velký kánon svt. Ondřeje Krétského (8. stol., památka 4. / 17. července).

Každá neděle Velkého půstu má svou zvláštní památku.

První neděle je nedělí Vítězství Pravoslaví, památka této neděle je ustanovena na paměť obnovení uctívání ikon roku 842.

Druhá neděle je zasvěcena památce svt. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, tomuto významnému byzantskému teologu a hesychastovi (14. stol. památka14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní).

Třetí neděle se nazývá nedělí Uctívání svatého Kříže a je zasvěcena klanění se svatému Kříži (poklony před sv. Křížem se činí od neděle do pátku).

Čtvrtá neděle je zasvěcena ctih. Janu Lestvičnikovi – Klimakovi, igumenovi monastýru na Sinajské hoře a autorovi knihy Žebřík (Κλίμαξ – Žebřík, Žebřík Rajský: představuje návod k neustálému duchovnímu zdokonalování; 6. – 7. stol., památka 30. března/ 12. dubna, a 4. neděli velkopostní).

Ve čtvrtek pátého týdne, na jitřní bohoslužbě, se opět čte kánon svt. Ondřeje Krétského a také se čte kánon zasvěcený památce ctih. Marii Egyptské. Sobota pátého týdne je zasvěcena památce záchrany města Konstantinopole od nepřátel. Tento svátek byl ustanoven v 9. stol. za několikeré záchrany Konstantinopole od nájezdů nepřátel, roku 626 od Avarů, roku 677 od Peršanů a v roce 717 od Arabů, které bylo učiněno díky přímluvám a pomoci (záštity) Přesvaté Bohorodice za toto město. Při této vzpomínce se čte Veliký akathist Přesvaté Bohorodici – tento den se nazývá dnem Chvály Přesvaté Bohorodici anebo také Akathistní sobotou.

Pátá neděle je zasvěcena památce ctih. Marie Egyptské (1. / 14. dubna, a 5. neděli velkopostní), která vedla přísný duchovní život v Palestině v 6. stol.

Sobota šestého týdne se nazývá Lazarovou sobotou a je zasvěcena památce Vzkříšení Lazara (Jan 11, 1–45).

Šestou neděli je slaven svátek Vjezd Páně do Jeruzaléma – Květná neděle.

Následný, poslední týden se nazývá Strastným týdnem. Toto pojmenování získal proto, neboť je zasvěcen památce posledních dní pozemského života našeho Spasitele, Jeho strádáním – strastem, smrti na Kříži a Jeho pohřbení.

Texty bohoslužeb Velkého půstu jsou obsaženy v knize Triod Postní.

Ustanovení Velkého půstu v rané Církvi

Utvoření a uspořádání zásad Velkého půstu si vyžádalo několik století a bylo těsně spjato s rozvojem církevního roku (církevní rok – cyklický systém období půstů, svátků a všedních dnů, které sestavují osnovu bohoslužebného života Církve). Původ a počátek Velkého půstu je třeba vidět v paschálním půstu, který ve 2. a 3. stol. byl činěn v době paschální noci, na památku Spasitelových strastí (sama Pascha byla zpočátku křesťany chápána dvojím způsobem: jako svátek Vzkříšení Krista anebo památka Jeho Strastí) a končil se, když byla uskutečňována Eucharistie.

Délka trvání tohoto půstu v různých oblastech nebyla vždy stejná, už ve 3. stol. mohla být jeho délka: jeden den, čtyřicet hodin anebo celý týden. Podrobněji tedy v sobě čtyřicetihodinový půst (který byl činěn v úplné zdrženlivosti od jídla) již sjednocoval dva hlavní smysly půstu, které později byly vtěleny do základů Velkého půstu – připodobnění se 40-ti dennímu půstu Spasitele v poušti po jeho Křtu v Jordánu (Mt 4. 1 – 2; Mk 1. 12 – 13; Lk 4. 1 - 2) a přípravě ke svátku Paschy.

Šestidenní půst před Paschou se objevuje rovněž v syrské Didaskalii apoštolů (Didaskalie apoštolů – předpis, ustanovení apoštolů, jeden z nejranějších (1. polovina 3. stol.) písemných památníků křesťanského práva - corpus juris canonici - , tradičně připisovaný apoštolům. Představuje sbírku mravních předpisů a právních norem, které se dotýkají různých stran života. Dle tradice a svědectví bylo 24 hlav apoštolské Didaskalie sestaveno samými apoštoly již na Jeruzalémském sněmu) a v 1. kanonickém poselství svt. muč. Dionýsia Alexandrijského (památka 5. října/ 18. října). V alexandrijských pramenech 2. poloviny 3. – 4. stol. se již objevují zmínky o čtyřicetidenním půstu.

Ještě jeden pramen, z jehož příčiny byl ustanoven Velký půst, tak jak jej dnes známe, je půst před křtem Páně. Takto je většinou chápán, jak svědčí Tertullianus (O křtu, 19). Ke třetímu století se v Církvi rozšířila tradice činit tajinu Křtu během paschální noci, zatímco zvyk postit se před přijetím křtu byla v Církvi platná již v 1. století (viz Didaché 7.4). Půsty před křtem a před Paschou se mohly sloučit (viz pozdější prameny) s některým obdobím velkopostního cyklu a mohly být spojeny s etapami katechumenátu.

Za nejranější a nesporné svědectví o čtyřicetidenním půstu před Paschou (spolu se Strastným týdnem) lze považovat druhé sváteční (paschální) poselství (z r. 330) svt. Athanasije Velikého (památka 18. / 31. ledna a 2. / 15. května). Půst začíná 6 týdnů před Paschou a číslo 40 dostihuje se vyjmutím soboty a neděle v předvečer Paschy ze sčítání těchto dní. Je charakteristické, že tento půst se v poselstvích svt. Athanasije ani jedenkráte nevztahuje k 40 dennímu přebývání Krista na poušti (třebaže se vzpomínají půsty Mojžíše, Davida a Daniela jako jeho předobrazy), ale je považován jako asketická příprava ke svátku Paschy. Z poselství z roku 340, které je adresované ctih. Serapionu Tmuitskému (památka 21. března/ 3. dubna), které svt. Athanasij napsal ve vyhnanství v Římě, je vidno, že tento půst byl v Egyptě nedávným ustanovením a ne všemi byl přijímán jako závazný. V tom čase byl však tento půst dodržován důsledně v Římě, byl svázán s přípravou před svatým křtem a je možné, že i s přijímáním těch, kteří činili pokání a byli přijímání zpět do opětovného obecenství Církve (první svědectví – List papeže Inocence I. Decentiovi, biskupu města Gubbio, ve kterém se hovoří o přijímání kajícníků na Velký čtvrtek).

Z paschálních poselstvích svt. Athanasije je vidět průběh ustanovení čtyřiceti denního půstu: v roce 329 půst trval jen jeden Strastný (Velký) týden, avšak v roce 340 byla pro slavení Paschy závazná již „celá“ Čtyřicátnice. Ke konci 4. a počátkem 5. stol. byl již v celé Církvi přijat čtyřicetidenní Velký půst, třebaže součet jeho dní se lišil místo od místa a lišila se i pravidla půstu. Povinnost a závaznost Velkého půstu pro všechny byly pak utvrzeny 69. apoštolským pravidlem.

Duchovní význam Velkého půstu

Velký půst je dobou přípravy k tomu největšímu křesťanskému svátku, kterým je Vzkříšení Kristovo – Pascha: «Kdo si neváží a pohrdá Čtyřicátnicí … ten pak ani neslaví svátek Paschy» (Paschální poselství svt. Athanasije Velikého z r. 346).

A protože Kristus, tak jak říká Evangelium, se postil v poušti po dobu čtyřiceti dní (Mt 4, 1-2), tak i tento Kristův půst symbolicky předznamenává křesťanský půst. Kromě toho se ve Starém Zákoně hovoří o čtyřicetidenním půstu proroka Mojžíše (Ex 34, 28), proroka Eliáše (1Kr 19, 8), ale i o půstu obyvatel města Ninive (Jon 3, 4 - 5), kvůli čemuž se čtyřicet dní postil i sám Ježíš.

Ve 4. – 6. stol. je ustanoveno učení o Velkém půstu jako o «desetině roku» (např. ctih. Jan Kassián, ctih. abba Dorothej), což je přirovnáním k onomu závaznému desátku, o kterém se píše ve 3. knize Mojžíšově (27, 30 - 32). Duchovní průběh půstu pak sestává se z modlitby, duchovního čtení a vzdálení se ode všeho hříšného a od toho, co nás odvádí od Boha.



Ctihodný Efrém Syrský

(památka dle církevního kalendáře 28. ledna / dle světského 10. února)

Ctihodný Efrém Syrský, Učitel pokání, se narodil v Sýrii v křesťanské rodině chudých rolníků na počátku 4. stol. za časů císaře Konstantina Velikého.

Své mládí prožil velmi bouřlivě, byl velmi prchlivý a vznětlivý, často se hádal i pral, až jedenkráte se stalo, že skrze Boží prozřetelnost Boží byl poučen, a své kroky poté nasměroval na cestu pokání a spásy. Stalo se totiž, že byl nespravedlivě obviněn z krádeže ovce, a byl proto vsazen do vězení. Ve vězení uslyšel ve snu hlas, který jej pozval k pokání a správnému životu. Nakonec byl ospravedlněn a z vězení propuštěn.

Probudilo se v něm hluboké pokání a odešel do nedalekých hor, kde se stal poustevníkem. Stal se učedníkem ctih. Jákoba, biskupa nisibijského (13. ledna/26. ledna) po dobu 14 let až do blaženého zesnutí ctihodného.

Poté, co byla Nisibije obsazena roku 363 Peršany, ctih. Efrém opustil své dosavadní místo duchovního života a usídlil se v monastýru poblíž města Edessa (dnes Şanlıurfa v Turecku). Zde se duchovně sblížil se ctih. Juliánem Peršanem (18. /31. října), s nímž byli jednoho kajícného ducha. Ctihodný se neustále poučoval ve Svatém Písmu, z nějž čerpal pro svoji duši duchovní moudrost. Hospodin jej obdařil darem učitelství, takže za ním přicházeli lidé, kteří hledali poučení a radu ve svém životě. Jeho poučení měla na věřící veliký vliv, neboť ctih. Efrém tato poučení vždy začínal obviněním sebe sama v nedostatcích a kajícnými slovy o sobě samém. Ctihodný učil všechny ústně i skrze napsaná slova: pokáním, vírou a příklady zbožnosti. Odhaloval a usvědčoval ariánskou herezi, která tehdy znepokojovala křesťany. Pohané, kteří slyšeli kázání ctihodného, se obraceli ke Kristu a přijímali svatý křest.

Od veliké Boží blahodati se z jeho úst vylévala moudrost jako potok medu a jeho oči neustále ronily slzy pokání. Byl pracovitým jako včela, ať již v neustálém spisování knih anebo v poučování, která směřovala k monastýrskému bratrstvu a přiváděla k bohabojnému životu. Stejně tak poučoval i věřící města Edessa. Všechen zbylý čas zůstával v modlitbě a duchovním rozjímání.

Mnohé jsou jeho knihy, bohoslužebné texty a krásné jsou též jeho modlitby, které sepsal. Nejznámější z jeho modliteb je ta, kterou se věřící modlí v době Velkého půstu:

Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému. Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen.

Když jej chtěli silou přemluvit, aby se stal biskupem, záměrně ze sebe činil blázna a nerozumného, aby mohl i nadále přebývat v tichosti mnišských modliteb. Když to spatřili věřící, nechali ho v jeho duchovním pokoji. Byl vrstevníkem svt. Basila Velikého. Svatý Efrém je hlavním apoštolem pokání, jeho spisy dodnes obměkčují mnohá srdce, zkamenělá od hříchu, a navracejí je ke Kristu. Zesnul v hlubokém stáří okolo roku 373 – 379 po Kr.


Svt. Ondřej, arcibiskup krétský

(památka dle církevního kalendáře 4. / dle světského 17. července)

Svt. Ondřej, arcibiskup krétský, se narodil v Damašku křesťanským rodičům. Od narození až do svých sedmi let byl němý. Jedenkráte se stalo, poté co jej přivedli jeho rodiče k přijímání svatých Kristových tajin, že skrze tyto blahodatné tajiny získal dar řeči a začal mluvit. Taková je moc svatých Kristových tajin. Od té doby se začal usilovně poučovat ve Svatém Písmu.

Když mu bylo 14 let, odešel sv. Ondřej do Jeruzaléma, kde přijal mnišský postřih v lávře sv. Sávy Posvěceného (5. /18. prosince). Svým rozumem a horlivostí k duchovnímu zápasu překvapil mnohé ze starších mnichů a všem se stal dobrým příkladem v duchovním životě. Díky jeho ctnostem si jej vybral jeruzalémský patriarcha za svého notáře.

Když započala monotheletistická hereze, která učila, že Kristus nemá lidskou, ale jen božskou vůli, byl vyslán, v té době již v hodnosti archidiákona, na 6. všeobecný sněm do Konstantinopole (r. 680). Na sněmu sv. Ondřej zjevil své dary, dar slova a horlivost k víře, čímž pomáhal, aby se utvrdila pravoslavná víra. Když se však sv. Ondřej vrátil do Jeruzaléma, ke svým povinnostem, byl zvolen arcibiskupem krétským.

Jako arcibiskup byl velmi oblíbený stran svého duchovního stádce, věřících, neboť mnoho horlil pro Pravoslaví a vymítal tvrdě všechny hereze. Skrze jeho modlitby se stávaly mnohé zázraky. Modlitbou odehnal Saracény od ostrova Kréta. Napsal mnohé poučné knihy a bohoslužebné písně. Stal se zakladatelem nové liturgické formy kánonu a je mu připisováno okolo 70 kánonů.

Největší známosti došel jeho Velký kajícný kánon, sestávající z 9 písní a 250 troparů, který se čte v době Velkého půstu, který začíná slovy: Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!

Svt. Ondřej Krétský se proslavil mnohými oslavnými pochvalami, složenými na památku Přečisté Panny Marie. Jemu také náleží Kánon ke Kristovu Narození, tři písně povečeří svátku Květné neděle a na první čtyři dny Strastného týdne, dále verše (stichiry) ke svátku Obětování Páně a mnohé další duchovní hymny a písně.

Světitel zesnul na ostrově Lesbos, když se vracel z Konstantinopole na Krétu, a byl pohřben v chrámu svaté Anastásie (později byl chrám vysvěcen v čest svt. Ondřeje). Později byly jeho svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, do monastýru nosícího jeho jméno.


Svatý Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos)

(památka dle církevního kalendáře 12. / dle světského 25. března)

Svatý Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogus, se narodil v Římě okolo roku 540 a pocházel z významné patricijské rodiny.

Jeho otec se jmenoval Gordianus a byl senátorem, jeho matkou byla blažená Silvie. Řehoř sám se později také stal senátorem a prétorem města Říma. Po smrti svého otce se však zcela oddal duchovnímu životu. Z velkého bohatství, které zdědil, založil šest monastýrů na Sicílii a sedmý v samotném Římě, zasvěcený apoštolu Ondřejovi, a v tomto monastýru přijal mnišství a později se stal i jeho představeným. Jeho matka, blažená Silvie, přijala také mnišství v jednom ženském monastýru.

Když zesnul římský papež Pelagius II., byl za papeže zvolen svatý Řehoř (titul papež – papa – otec byl užíván do konce 5. stol. jako čestný titul pro biskupy obecně, od konce 5. stol. je tento titul užíván a vztahuje se hlavně k římskému a alexandrijskému biskupovi). Jelikož se sám považoval k této cti a moci nedůstojný, ukrýval se po dobu sedmi měsíců v horách a stržích. Hospodin však nakonec svatého Řehoře zjevil těm, kteří ho hledali, neboť na místě, kde se Řehoř ukrýval, se zjevil ohnivý sloup, který čněl od země až do nebe. Věřící se odebrali na to místo, našli tam Řehoře a přemluvili jej svými prosbami a slzami, aby se stal otcem věřících. On pak nakonec hodnost papeže přijal.

Byl neobyčejně milosrdným. Vše co měl, upotřeboval ku pomoci bídným, nemocným a všem potřebným. Byl pravým otcem sirotků a ochráncem vdov. Dával stavět domy pro ty, kteří se neměli ke komu obracet ve své nouzi a bídě.

Takto svatý Řehoř nekonal jen v Římě. Jednou vyslal do města Jeruzaléma abbu Probuse, aby tam vystavěl dům pro poutníky. Na Sinajskou horu pak pro změnu posílal každoročně velké milodary pro potřebu mnichů z monastýru sv. Kateřiny. Sám se o poutníky, nemocné a bídné staral tak, že je nechal usednout za svůj stůl a sám je obsluhoval.

Napsal řadu poučných a křesťanům potřebných knih. Pojmenování Dvojeslov – řecky Διάλογος, znamená dvojí slovo – besedník, a bylo věřícími vytvořeno pro jeho překrásnou knihu, ve které zjevil ctnosti a podivuhodné zázraky italských svatých – Rozhovory (besedy) o životě italských otců a nesmrtelnosti duše.

Je po něm také pojmenována Liturgie předem posvěcených Darů, která se slouží ve středy a v pátky Velkého Půstu (Liturgie předem posvěcených Darů je liturgií, při které se předkládají k přijímání Svaté Dary, které byly již posvěceny dříve - při předcházející plné liturgii sv. Basila Velikého nebo sv. Jana Zlatoústého). Postup této liturgie byl sestaven a uveden do církevní praxe svt. Řehořem, který tak učinil na základě shodné východní liturgie. Toto pojmenování liturgie tak vzniklo z hluboké úcty k tomuto světci, kterou k němu měla Východní Církev.

Svatý Řehoř byl pastýřem Kristovy církve celých třináct let, šest měsíců a deset dní, a poté, roku 604, odevzdal svoji duši Hospodinu. Jeho svaté ostatky spočívají ve vatikánském chrámu sv. apoštola Petra u jeho jižní stěny.


O odsuzování

Z dědictví Optinských starců


V době postu je vášeň odsuzování nejvíce vtíravá a dotěrná a myšlenky na odsuzování bližních mučí duši a zbavují nás duševního klidu. Optinští starci dobře věděli, jak vlezlá, dotěrná a nebezpečná je tato vášeň a učili nás, jak s ní bojovat.

Ctihodný Lev upozorňoval:

Buďte opatrní a chraňte se především toho, abyste nahlíželi na bližní a odsuzovali je; my se máme oč starat: vždyť naše hříšné rány zapáchají, a my se musíme starat předně o ně. Nebudete zodpovídat za druhé, ale za sebe.

Ctihodný Amvrosij psal svým duchovním dětem:

Praví služebníci Boží si nedovolí, aby někoho odsoudili. Oni mají na paměti Hospodinovo evangelní podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili, jeden farizej a druhý celník. I začal farizej před Hospodinem vypočítávat své dobré vlastnosti a proto byl odvržen Hospodinem. Celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému! A proto, nehledíce na jeho mnohá přestoupení, nejenže získal odpuštění, ale i ospravedlnění (Lk 18,10-14).

Ctihodný Josef v dopise k duchovnímu dítěti poukazoval na nebezpečí odsuzování pro život pozemský i pro život věčný a pro spásu duše:

Je zapotřebí zbavovat se hříchů a hlavně těch, ke kterým jsi nejvíce náchylná, neboť nejen že skrze ně věčné muka zasloužíš, ale už i na zemi můžeš mnoho strádat od lidí a nemocí, dokud se neusmíříš. Co zaseješ, to sklidíš. Jestliže budeš odsuzovat sestry, tak se od nich vystavíš odsouzení a pohanění. A když budeš odsuzovat nadřízené, tak poslouchej to, co říká Svaté Písmo: zuřivost mocných – zuřivost lví (srov. Přísloví 20, 2). Přiměj se k nápravě. Pokoj tobě.

Duchovní následky odsuzování znamená ztrátu blahodati

Ctihodný Amvrosij objasňoval, že když odsuzujeme, ztrácíme blahodať, a jestliže člověk ztratí blahodať, potom pociťuje chladnost k modlitbě a ke čtení duchovních knih:

Stěžuješ si na to, že ses stala lenivou ke čtení a k modlitbě: to se ti stalo proto, že mnoho rozebíráš cizí věci a příliš brzy činíš závěry.

Sklíčenost a zoufalství

Ctihodný Makarij varoval, že pro odsuzování je dopuštěno strádání prostřednictvím sklíčenosti a zoufalství:

Myslím si, že se trápíš sklíčeností pro nic jiného než pro to, že jsi nahlížel na druhé a odsuzovals je. Zanech toho a snaž se vidět svá přestoupení a hříchy, potom se staneš i pokorným… Jestliže budeš rozebírat a soudit skutky a jednání bližních, kdy pak vzpomeneš na ty své?

Pokušení a neklid vášní

Starec Josef vysvětloval, že po pyšných myšlenkách a odsuzování často následují pokušení a začínají nás znepokojovat vášně:

Je vidno, že pro tvou pýchu a hrdost Hospodin u tebe dopustil pokušení po přijímání svatých Tajin. Starej se o větší smíření a pokoru, abys neodsuzovala druhé, považuj se za jedinou hříšnou a horší než ostatní, a ostatní naopak neodsuzuj. Potom tě budou i vášně méně znepokojovat.

V čem koho odsoudíš – v tom i sám budeš přebývat

Jindy se stává, že lidé jako duchovní děti jsou chráněni od pádu Boží blahodatí. Jestliže se ale začínají pyšnit svou bezúhonností, připisujíce ji sobě a ne působení ochraňující Boží blahodati, jestliže začínají odsuzovat pády svých bližních, tehdy blahodať odchází od těch, kteří odsuzují, a oni potom upadají do stejných prohřešení, které sami odsuzovali.

Ctihodný Makarij psal svému duchovnímu dítěti:

Čteš-li o pádu lidí, podivuj se Božímu milosrdenství a vzdaluj od sebe ony rozpaky z řečí o tobě anebo druhých. Není se čemu divit, že jsi dříve nezápasila s vášněmi: byla jsi ještě dítětem a nic se tě předtím nedotýkalo. Ale cožpak je spása v tom, abychom nijak nezápasili a nevedli boj a přitom si o sobě mnoho mysleli a přitom neznali své slabosti, vášně a nemoci? Poznávej je, buď smířená, pokorná, uč se s nimi zápasit a současně se uč pokoře.

Na to upozorňoval i ctihodný Amvrosij:

Kdo soudí a odsuzuje, ten se toho stejného poté dopouští, od čehož nás, Bože, zbav.

Někteří si pak myslí: Já chodím do chrámu a tamten nechodí – on je tedy člověk! Čemu jen připodobnit to, co tento člověk dělá! Máváš rukou, ukazuješ na druhé a sebe sama považuje za lepšího, než jsou druzí. Díváš se a vidíš, že ses domávala do toho, že jsi upadla ještě hlouběji než ti, které jsi předtím odsuzovala.

Starec Josef varoval:

Starej se o to, abys nikoho neodsuzoval: V čem druhé odsoudíš, do toho sám také upadneš.

Jak se vyhnout odsuzování a zachovat duševní pokoj

Ctihodný Makarij připomínal Boží bázeň, připomínal nutnost sebeobviňování z hříšnosti, nutnost pokání, a radil číst svaté Otce:

Bylo by velmi zapotřebí zdržovat se odsuzování, abychom nebyli sami odsouzeni. Je zapotřebí mít na paměti toto Boží přikázání: mít bázeň Boží, pamatovat si své hříchy, vyhýbat se jim a v okamžiku naší slabosti, když na to zapomeneme, hned sám sobě své chyby vytýkat, hned činit pokání. Je zapotřebí častěji o tomto číst v poučeních svatého Jana Klimaka – Lestvičnika a abby Doroteje a takto se těchto věcí zdržovat.

Ctihodný Amvrosij radil:

Když začneš někoho odsuzovat, řekni sám sobě: Pokrytče! Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Mt 7,5)

Ctihodný Josef učil používat proti myšlenkám odsuzování modlitbu svatého Efréma Syrského a vzpomínku na své vlastní nedostatky:

Proti myšlenkám druhé odsuzovat je dobré modlit se modlitbou svatého Efréma Syrského: Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého (nebo sestru svou) … a dále.

Jestliže přijde myšlenka kohokoli odsuzovat, tak se proti ní vyzbroj touto modlitbou. To je hlavní zbraň. A k tomu ještě pamatuj i na své nectnosti a nemoci, že nejsi lepší než ostatní.

Ctihodný Varsonofij varoval před nebezpečím myšlenek nepřítele našeho spasení:

To hlavní, co je potřebné od každého člověka, je nikoho neodsuzovat. Řekne se to snadno, ale začni to plnit, a ukáže se to těžké, přetěžké. Nepřítel naší spásy mocně napadá na člověka a ponouká jej k myšlenkám na odsuzování. Hospodin říká: Odpusť, a nepřítel spasení zase ponouká: Pomsti se, on tě urazil a ty mu oplať stejně, a tak dál a tak dál. Není zapotřebí poslouchat nepřítele, je potřeba se mu postavit a bojovat s ním.

Vyhýbejte se společnosti, kde kohokoli odsuzují

Starec Makarij radil vyhýbat se společnosti, kde kohokoli odsuzují, pak také radil neodsuzovat ty, kteří odsuzují, ale pamatovat spíše na své slabosti a hříchy:

Prosíš o poučení, jak se nenechat unést odsuzováním, když sama slyšíš, jak druzí odsuzují? Vidím jako nejjednodušší způsob pobývat řidčeji v takovéto společnosti, kde takto odsuzují. A když se už stane a jste v takovéto společnosti, tak neodsuzujte za to, že druhé odsuzují, ale pamatujte, že vy jste ještě slabší než oni, ohledně tohoto pokušení. No, a když se stane a vy sama se necháte unést takovýmto pomlouváním, takovýmito klepy a odsuzováním, tak potom přineste pokání a sebe samu učiňte pokornou.

Svítání duchovní pokory

Jestliže se naučíme bojovat s myšlenkami na odsuzování a naopak si navykneme k sebezpytování a odsuzování sebe sama, tak podle moudrých slov ctihodného Lva se naše srdce stane mírným a krotkým a duše pocítí duchovní klid:

Budeme považovat ty, kdož nás urážejí, za naše dobrodince. A když sebe začneme učit sebeobviňování, tehdy uspějeme i ve vnitřním, duchovním obvinění sebe sama a naše srdce se potom s pomocí Nejvyššího stane v duchovním smyslu mírným a krotkým. Člověk se stane nádobou blahodati a duchovního pokoje. Tehdy duše pocítí takový klid, pokoj, který my kvůli našemu přebývání v hořkosti a smutku nemůžeme pocítit anebo, lépe řečeno, nemůžeme ho přijmout. Takovýto klid bude potom osvěcovat náš rozum.

Takovéto svítání duchovní pokory a mírnosti pak rozprostře své paprsky na rozum, slovo, na vjemy naší mysli. Tehdy pak snadněji budeme moci odrazit zlo, pokořit se a zasvětit srdce všemu tomu, co je jen a jen spasitelné.

Pomáhej nám, Pane, na této nelehké cestě! Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého…

Podle Ольга Рожнёва Осуждение Из наследия Оптинских старцев
(http://www.pravoslavie.ru/put/58248.htm)

MODLITBA OPTINSKÝCH STARCŮ

Pane, dej, abych s pokojem v duši přijal vše, co mi přinese nadcházející den. Dej, abych se cele odevzdal Tvé svaté vůli. Po celý den mě ve všem veď a posiluj. Ať bych dostal jakékoliv zprávy během dne, nauč mne je přijmout s pokojnou duší a pevným přesvědčením, že nade vším je Tvá svatá vůle. Ve všech mých skutcích a slovech veď mé myšlenky a smysly. Ve všech nepředvídaných okolnostech mi nedej zapomenout, že všechno je sesláno od Tebe. Nauč mě přímo a rozumně jednat s každým členem mé rodiny, abych nikoho nezarmucoval a neroztrpčoval. Pane, dej mi sílu přenést se přes útrapy přicházejícího dne a přes všechny události, které přinese. Veď mou vůli a nauč mě modlit se, věřit, doufat v Tebe, trpět, odpouštět a milovat. Amen.


Slovo svatého
Jana Kronštadtského na Nový rok

Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, a ducha pravého obnov v nitru mém…
Žalm 51, 12

Stvořitel času nás učinil hodny, drazí bratři a sestry, abychom ještě spatřili nový, alespoň co do počtu, rok. Tento nový rok se však pro naše skutky a pro naše staré zvyky a návyky stane opět starým a vetchým. Jen svatý, ctnostný život, spojený s každodenním pokáním, obnovuje člověka pro každý den.

A to proto, neboť v každém člověku se nachází semínko a zárodek tlení – hřích, zděděný po hříšných předcích, který neustále, někdy třeba i nepozorovaně, činí tlející celou lidskou bytost. S tímto semínkem tlení a těch nejtěžších nemocí se člověk rodí na svět a postupně zetlívá a někdy zaživa pomalu umírá!

Podle slova Pána, zpytujícího naše srdce a nitro zevnitř, vycházejí z lidského srdce zlé myšlenky, cizoložství, smilstva, vraždy, krádeže, uplácení, zloba, zákeřnost, obscénnost, sprostota, oko zlé a závistivé, rouhání, pýcha, tupost. Všechno toto zlo vychází zevnitř, z našeho nitra, a poskvrňuje člověka (Mk 7, 21 - 23)

Co tedy po tom všem pro nás znamená Nový rok?

Znamená pro nás to, že se i pro nás ještě prodloužilo milosrdenství a shovívavá Boží trpělivost, očekávající naší nápravy a činící naše duchovní spasení.

Nový rok – jest mocným povzbuzením k našemu pokání a k dobrým skutkům. Vzpomeňme na podobenství o neplodném fíkovníku, který chtěl hospodář dát setnout proto, že nepřinášel plody, ale sadař jej uprosil ponechat jej ještě rok, aby byl okopán a pohnojen a aby přinesl plody.

Ale nastane poslední den, po němž už nebude času, tak, jak se praví ve Zjevení svatého Jana Teologa: Potom anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahou při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce. (Zj 10, 5 – 6) Už nebude postupných střídání zimy, jara, léta a podzimu, nebude už toho překrásného krášlení země zelení, květy, listím a plody. Nebude nižádného rození, ani lidí, ani živočichů, ale sama země, dle slova Písma Božího, shoří a bude nové nebe a nová země, nepomíjející nebe a nepomíjející země, v souladu s duchovními těly budoucích vzkříšených lidí (2 Pt 3, 10 - 13). Slunce pohasne a zanikne a Sluncem vše ozařujícím, vše prosvěcujícím, bude sám Pán Kristus, který je Sluncem spravedlnosti. Nebude měsíce ani hvězd, neboť to všechno je dočasné a tudíž ne věčné, ale pomíjející.

Nakonec skončí království marnosti a hříchu, všeliké nepravdy, a v nové domovině zmizí všechny zármutky, nemoci, smutky a soužení, kde po nich nezůstane ani památky. Nastane království lásky, pravdy, pokoje, radosti a veselí. Již nebude takovéto pestroty národů a plemen, ale bude jeden Boží národ, s jedním podivuhodným, všem srozumitelným jazykem – andělským nebo lidským, a všichni budou součástí jednoho národa jako děti jedné rodiny, ve které bude jediný Otec – Bůh. Tato věčnost předurčená Stvořitelem od počátku, před tím, než bylo nebe a země, tato věčnost nastane již brzy podle pravdivého slova samotného Stvořitele: Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; abych odplatil každému podle skutků jeho (Zj 22, 12). Pro tuto věčnost, pro toto budoucí bezkonečné žití a blaženství stvořil přeblahý Pán člověka a lidský rod.

A poté nastane blažená a věčná odměna za všechny dobré skutky a zápasy zdejšího života učiněné podle víry a s nadějí na našeho Původce víry Ježíše Krista, který od nás odejme všelikou slzu z očí, která byla prolita zde pro Jeho pravdu… Podle slova proroka budou všichni nešťastní i spravedliví na Božím klíně utěšeni – radosti jejich nebude konce (Iz 35, 10; 66, 14). Hříšníci, kteří neučinili pokání, budou ve věčných mukách, všeliká nepravda lidská, která nebyla zahlazena a nebyla napravena pokáním a ctností, obdrží svoji spravedlivou odplatu. Nemylte se, Bůh nebude oklamán (Gal 6, 7), neboť co člověk zaseje zde, to také sklidí tam; tam ve věčnosti, neboť tak praví pravdivé slovo Boží.

A tak bratři a sestry, připravujme se neodkladně k věčnosti – pokáním a dobrými skutky. Za chvíli nebude času, a všechen čas k nápravě a k činům víry a ctností bude od nás odňat. Čiňme proto pokání, napravujme se a přinášejme Pánu plody dobrých skutků.

Teprve pak se nadcházející rok stane skutečně „novým“, protože nám přinese obnovu celého našeho bytí – duše i těla. Tehdy, třebaže náš vnější člověk bude tlít v nemocech a zármutku, ale vnitřní, skrytý člověk srdce se bude obnovovat každý den, tak jako tomu bylo s apoštolem Pavlem (2Kor 4, 16). Amen.

Svatý mučedník Bonifác a spravedlivá Aglaida

(památka 19. prosince dle církevního kalendáře/ 1. ledna dle světského)

Mučednictví za Krista činí z hříšníka světce. To ukazuje i příklad svatého Bonifáce. On byl ponejprv sluhou u jedné mladé a bohaté Římanky jménem Aglaida a žil s ní ve smilstvu a nezákonném svazku. Oba dva byli pohani. Jedenkrát Aglaida zatoužila po tom, aby měla ve svém domě svaté ostatky mučedníků, jako nějaký amulet, který by chránil její dům od zla. Také proto vyslala svého sluhu Bonifáce na Východ, do Malé Asie, aby pro ni našel a koupil to, co si přála. Bonifác s sebou vzal několik sluhů a dostatek cenností ke koupi ostatků. Když se loučil s Aglaidou, řekl jí: Když se stane, že nebudeme moci najít žádného mučedníka, mohu pro tebe, má paní, přinést mé tělo pro Krista umučené? Budeš je chtít poté přijmout se ctí a úctou? Aglaida se rozesmála a řekla mu, že je jen opilec a hříšník, a takto se i rozloučili.

Když Bonifác došel do města Tarsu (řecky Ταρσός, město v Kilíkii, řecky Κιλικία – jedná se o historické území v jihovýchodní části Malé Asie, v dnešním Turecku), spatřil tam mnoho mučených křesťanů, jedněm byly odseknuty nohy, druhým ruce, dalším vybodnuty oči, jiní byli pověšeni a uvrženi do mnoha jiných krutých strádání. Když toto vše Bonifác spatřil, jeho srdce se náhle proměnilo, a on učinil pokání pro svůj hříšný život. Ze srdce se tehdy rozplakal. A uprostřed křesťanských mučedníků zvolal: I já jsem křesťan! Když to uslyšel soudce, který na vše dohlížel, přikázal, aby jej dali natahovat, a poté byl Bonifác bičován, do hrdla mu lily vřelé olovo a, když neustoupil od svého vyznání, byla jeho hlava sťata mečem.

Sluhové, kteří s ním byli na cestě, vzali jeho tělo a přenesli je do Říma. V tom okamžiku se Aglaidě zjevil Anděl Boží a řekl jí: Přijmi toho, který byl kdysi tvým sluhou, ale nyní je naším bratrem a spoluslužebníkem, on je ochráncem tvé duše, ale i ochráncem tvého života. Aglaida, ohromena úžasem, vyšla svým sluhům naproti a přijala se ctí tělo Bonifáce. Postavila svatý chrám, kde uložila svaté ostatky tohoto mučedníka. Potom učinila pokání, své ohromné jmění rozdala chudým a všem potřebným, sama se poté ukryla před světem a v upřímném pokání prožila ještě dalších patnáct let svého života. Svatý Bonifác přijal mučednictví roku 290 po Kr.


O modlitbě
Modlitba věřících žijících ve světě

z dědictví optinských starců


V evangeliu se praví: Stále se radujte, bez přestání se modlete (1Sol 5, 16-17). Jak je, ale možné naplnit toto přikázání lidmi, kteří žijí ve světě, kteří jsou zaneprázdnění prací? Lidmi, kteří jsou obtížení starostmi o rodinu a vůbec každodenními starostmi a problémy?

Modlitební pravidlo

Do modlitebního pravidla zbožného člověka žijícího ve světě obyčejně patří ranní a večerní modlitby, kapitola z Evangelia a dvě kapitoly z knihy Apoštol. Je dobré přečíst několik žalmů z Knihy Žalmů, vložit si záložku na místo, kam jsme dočetli, a pak pokračovat dále.

Existuje rovněž zkrácené pravidlo pro nemocné, matky s malými dětmi a pro ostatní, kteří sami cítí velký nedostatek času. Takovéto zkrácené pravidlo je možné najít v každém modlitebníku.

Optinští starci psali, že modlitební pravidlo musí být v souladu s našimi silami. Raději ať je pravidlo kratší, ale naplňované každý den, než naopak dlouhé pravidlo, které potom nemůžeme pro naši slabost nikdy naplnit.

Ctihodný Amvrosij (Grenkov) dával poučení: Je lepší, když pramen neustále protéká a teče, třebas i málo, nežli mnoho, ale s mnohými přerušeními… Je lépe mít nevelké pravidlo, ale neustále ho plnit, nežli mít velké, a to činit s velkými přerušeními.

Jindy zase nepřítel našeho spasení zvláště našeptává modlícímu se, aby navýšil množství modliteb a poklonů. Poté však projde několik dní a vysílený člověk zanechává a opouští ty modlitby a poklony, které si přidal, a spolu s tím zanechává i modlitby, které se dosud modlil.

K tomuto starec Amvrosij v jednom dopise připomínal:

Píšeš, že někdy k obyčejnému pravidlu přidáváš navíc poklony a poté jsi z této snahy znaven, takže i ono obyčejné (pravidlo) neplníš. Je daleko užitečnější pokračovat v umírněnějším činění modliteb, nežli jednou činit modlitby navíc a podruhé pak i to, co je zapotřebí činit, z důvodu neúměrného úsilí nesplnit.

Optinští starci varovali před nebezpečím sebechvály a uspokojení z přespříliš velkého modlitebního pravidla a vůbec před povyšováním se nad těmi, kteří se nemodlí. Protože takováto povýšenost ničí všechno úsilí, námahu i vykonanou práci.

Na prosbu o požehnání číst na doplnění též akathisty ctih. Amvrosij odpovídal: Přeješ si číst různé akathisty ze své horlivosti? Můžeš je číst, ale jen pod tou podmínkou, že si o sobě nebudeš myslet něco více a když druhé nebudeš odsuzovat. Pokud se ale objevuje povýšenost a odsuzování druhých, tak to je raději nečti.

Ctih. Nikon (Beljajev) upozorňoval na to, že jestli si někdo přeje pomodlit se déle než obyčejně, je možné tak činit, ale nesmí to být přidáváno k již danému pravidlu jako nějaká povinnost. Samozřejmě s tím, že poté, když nemůžeš číst doplňující pravidlo každodenně, je zapotřebí dbát na to, aby někdo neupadl do malomyslnosti a bezradnosti:

Někdy při přání pomodlit se a ještě něco pročíst je možné například přečíst několik kapitol z Evangelia namísto jedné (kapitoly) anebo jeden akathist ke kterémukoli svatému nebo Matce Boží před jejími ikonami…, to pak již ale nepřidávat k již danému pravidlu jako nějaké nové povinné pravidlo.

Požehnání k modlitebnímu pravidlu

Modlitební pravidlo je lépe zkonzultovat s duchovním otcem nebo s knězem, u nějž se obyčejně zpovídáme. To nám pomůže vyvarovat se svévole, nerozumnosti a sebechvály. Soudnost spolu se snahou nechat si poradit – to je královská cesta, kterou nám doporučují svatí Otcové.

Starec ctih. Antonij (Putilov) radil takto:

Sliby, přísahy a pravidla na sebe bez souhlasu duchovního otce nenakládejte žádná, díky jehož radě vám přinese jedna poklona více užitku nežli tisíce poklon svévolných.

Taktéž ctih. Antonij psal:

Farizej více nežli my se modlil a postil, ale bez pokory byla jeho práce a snažení ničím, a proto buďte co nejvíce horliví podle pokornosti celníka, která se obyčejně rodí z poslušnosti, a více vám ani není potřeba.

Starec ctih. Josif (Litovkin) upozorňoval na to, že plnit pravidlo s požehnáním je daleko pracnější nežli to, které jsme na sebe vzali svévolně. Je možné učinit ohromné množství poklonů s domýšlivostí, ale když něco činíme s požehnáním, s pokorou, tak je to daleko těžší a pracnější. A proto je to pak i prospěšnější pro duši:

Uložené pravidlo je vždy těžší, pracnější, a když se činí s pokorou, je ještě těžší. Co však bylo získáno takovouto prací, to bývá ku prospěchu a k užitku.

Nemožnost splnit modlitební pravidlo

Ve světě, ve kterém žijeme, dochází k různým okolnostem, které na nás nezávisejí: služební cesty, dlouhé pracovní porady, neodkladné pracovní povinnosti a také nemoci naše a našich blízkých. Obecně se může stát, že i ten nejzbožnější věřící nebude moci splnit každodenní pravidlo. Starec Nikon radil v žádném případě nepropadat bezradnosti a jen prostě s pokorou obvinit sebe sama v nemohoucnosti:

Starej se o to, abys nevynechával modlitební pravidlo ani ráno ani večer, ale jestliže z jakékoli příčiny jej přece jen vynecháš, zvláště kvůli okolnostem, které nedokážeš ovlivnit, nezarmucuj se, ale s pokorou sebe sama obviň v nemohoucnosti, protože sebeobviňování je neviditelné povýšení a vystoupení, naopak zarmoucení a bezradnost nejsou, dle slov otce Amvrosije, mezi ctnostmi zastoupeny vůbec.

Neustálá vzpomínka na modlitbu

Starci nám připomínali, že kromě pravidla je zapotřebí mít neustálou vzpomínku na modlitbu čili neustále na Boha pamatovat, a v průběhu dne stále opakovat: Hospodi pomiluj! Hospodine, smiluj se! Hospodine, požehnej! Hospodine, ochraň mne! Těmito krátkými modlitbami může být náš každodenní život posvěcován. Každé dílo, každý skutek je potřeba začínat s vzýváním ku pomoci jména Božího, - takto to učil starec Ilarion (Ponomarev).

Ctih. Nikon připomínal:

V každé době, byť byste činili cokoliv: sedíce, chodíce, pracujíce, - čtěte ve svém srdci: Hospodi pomiluj! Když budeš zarmoucený, smutný a přijde na tebe těžké pokušení, ty jen jedno opakuj: Hospodine, slituj se nade mnou, spasiž a smiluj se nad Svým služebníkem! A zármutek se stane lehčím.

Na otázku o krátké modlitbě, kterou je možno často opakovat, ctih. Nikon odpovídal: Modlete se prostě a jednoduše: Hospodine, daruj mi Svou blahodať! A Hospodin přenese přicházející bouři mimo vás.

Prosba o modlitbu za druhé

Někdy se lidé obracejí k druhým lidem s prosbou, aby se za ně modlili. Stává se někdy i to, že zapíší jména na panychidu nebo pobožnost a sami však potom na takovéto službě nejsou a nemodlí se.

Aby lidé nezůstávali v klamném bezpečí a nevkládali svou naději jen na postranní, vnější modlitební pomoc, ctih. Amvrosij poučoval konat takto:

Vzpomeňte na dvanáctero apoštolů, kteří prosili Spasitele za Kananejskou ženu, ale On je nevyslyšel. Když Ho však prosila sama tato žena, uprosila Ho.

A jindy opakoval lidové pořekadlo: Bože, Ty mi pomáhej – ty sám však přitom nelehávej.

Modlitební naladění

Optinští starci radili zanechat při modlitbě mnohoslovnosti, prázdných slov, neboť skrze ně se modlitební naladění narušuje a odhání se Boží blahodať. Ctih. Nikon k tomu psal:

Hlavně v době modlitby zanechte všechny všední a každodenní myšlenky. Po modlitbě, domácí anebo chrámové, aby bylo zachováno a ochráněno modlitební naladění, je zapotřebí mlčenlivosti. Někdy třeba i to nejobyčejnější a nevýznamné slovo může narušit a odehnat z naší duše ono modlitební rozechvění a dojetí. Mlčení připravuje duši k modlitbě. Ticho má příznivý a blahodárný vliv na duši!

Zde samozřejmě nehovoříme o důležitých pracovních rozhovorech: když na příklad rozmlouváme s našimi příbuznými anebo když vychováváme naše děti, naopak, zde máme na mysli ono tlachání, do nějž tak často upadáme.

Starec Amvrosij proto radil:

Moudré mlčení je nade vše drahé. Jestliže dáme všechna pravidla na jednu misku vah a na druhou misku dáme blahé a moudré mlčení, tak mlčení to druhé převáží.

Když cítíš, že si přeješ říci něco z vášně – mlč. Ovládni se, neříkej nic. Vždyť je to boj a ten je zapotřebí vyhrát.

Je zapotřebí se modlit i za to, abychom se naučili správně se modlit. Ctih. Nikon psal následující:

My sami o sobě, bez Boží pomoci, nejsme sto se ani pomodlit: nemůžeme se modlit tak, jak to je správné, a ani nevíme, jak a o čem se modlit.

O modlitebních darech

Modlitební podvih, tj. duchovní zápas a boj, je doprovázen i dary pro horlivé modlitebníky. Optinští starci však upozorňovali na to, že není možné se svévolně a umíněně dožadovat takovýchto darů, jako jsou například slzy při modlitbě nebo čistota a bezvášnivost. To může být nebezpečné pro někoho, kdo je v modlitební praxi ještě nezkušený.

Starec Anatolij (Zercalov) psal o slzách při modlitbě:

Ne všichni mohou plakat a slzet, ale jen ten, komu Bůh dá slzy. A těm, co se dostali k modlitbě poprvé, tomu Bůh daruje slzy jen zřídkakdy. A ti, kteří se pro slzy stanou pyšnými, na tom nakonec budou hůře než ti, kteří neplakali.

On také poučoval ty, kteří si přáli dosáhnout čistoty a bezvášnivosti:

Buďme pokorní a Hospodin nás pokryje a zaštítí, a staneme se svatými. A dokud se nestaneme pokornými a neusmíříme Boha – i kdybychom si čelo o podlahu při poklonách rozbili, vášně se nezmenší.

Jak poznat, zdali se správně modlíme?

Modlitba – je duchovním konáním, které přináší duchovní plody. Duchovními plody jsou láska, krotkost, trpělivost, mírné duchovní uspořádání. Zajisté, aby plody uzrály, je zapotřebí, aby prošel nějaký čas. Směřovat k nim znamená, že musí vznikat duchovní růst. Člověk musí bojovat se svými vášněmi, nemocemi, nemohoucností a špatnými vlastnostmi.

Ctihodný Mojžíš (Putilov) učil každý den prověřovat sebe sama, zkoušet své svědomí:

Prověřuj sebe sama každodenně… Jestliže jsi nynější den špatným učinil, a to tak, že jsi ani modlitbu Bohu řádně nepřinesl, nebyl jsi ni jednou zkroušený srdcem, nebyl jsi v mysli pokorný, neučinil jsi nikomu milost, ani jsi milodar nikomu nepodal, neodpustil jsi viníkovi, nesnesl jsi urážky, ale naopak byl jsi nezdrženlivým v hněvu, nezdrženlivým v slovech, jídle, pití anebo jsi do nečistých myšlenek svou mysl ponořil, to vše, když jsi skrze své svědomí pohlédl, odsuď sebe sama a snaž se být následujícího dne vnímavějším k blahému a dobrému a ostražitějším ke zlému.

Ctih. Makarij upozorňoval:

Ne pouze modlitební pravidla mohou nám přinést užitek… radím vám starat se, jak jen to je možné, obracet vaše vnímání na skutky lásky k bližním, ve vztahu k vaší matce, ženě, dětem – starejte se o jejich výchovu v pravoslavné víře, starejte se o dobré vztahy v práci, s vašimi podřízenými a se všemi bližními.

Ten, kdo správně vede svůj duchovní boj, jde střední královskou cestou. Umenšuje se podrážděnost a naopak roste laskavost a vlídnost, řidčeji přicházejí hněvivé myšlenky, odsuzování, reptání. Pokojné uspořádání, trpělivý postoj k nemocem a k nedostatkům našeho okolí pak bude zakoušeno častěji, takže se postupně stane trvalým a stálým.

Podle:
Молитва мирян - Из наследия Оптинских старцев Ольга Рожнёва http://www2.pravoslavie.ru/put/57597.htm


O modlitbě mysli

Archimandrita Georgios (Kapsanis)
představený monastýru svatého Řehoře na Svaté Hoře Athos***


Čím častěji pronáší křesťan modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným“, tím větší přijímá blahodať Ducha Svatého, duševní klid, osvícení svého rozumu a sílu k tomu, aby čelil různým životním překážkám. Tuto modlitbu ale nemůže říkat každý, jestliže nemá blahodať Ducha Svatého, neboť Boží slovo praví: „…nikdo nemůže říci ‘Pán Ježíš’, jedině v Duchu svatém…“ (1Kor 12,3) čili: žádný člověk nemůže nazvat Ježíše Kristem, Pánem a Bohem, nemá-li blahodať Ducha Svatého. Můžeme tedy konstatovat, že kdykoli křesťan oslovuje Krista, Pána a Boha, činí tak pomocí blahodati Ducha Svatého. Je proto na místě klást si otázku, odkud vlastně blahodať Ducha Svatého získáváme? Vězme, že ji získáváme už ve svatém křtu. Neboť tehdy, když jsme byli pokřtěni, obdrželi jsme Ducha Svatého. Všichni křesťané jsou proto v tomto smyslu nositeli Ducha, ovšem Boží blahodať můžeme v sobě nosit buď ukrytou a nečinnou anebo živou, která nás pak posvěcuje prg12-11, 17kBa činí blahodatnými. Člověk, který ačkoli žije v Církvi, ale nemodlí se, nezpovídá se, nepřijímá Svaté Dary, a který neplní Boží přikázání, ale je pokřtěný, má v sobě blahodať Ducha Svatého; ta je v něm však nečinná, Boží blahodať v něm nijak nepůsobí. Jakmile se ale začne modlit, přicházet ke zpovědi, přijímat svaté Dary (Tělo a Krev Krista), jakmile začne uskutečňovat skutky, kterými se zalíbí Bohu, a naplňuje jeho svatá přikázání, blahodať v něm začne okamžitě působit, a tento člověk je osvěcován, posvěcován, očišťován a získává spásu. Abychom tedy v sobě mohli mít i my Boží blahodať, která bude působit a kterou budeme cítit, velmi nám může pomoci následující modlitba: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným“.

Každé ráno, když vstaneme, opakujme proto poté, co proneseme každodenní jitřní modlitby (Králi nebeský…, Přesvatá Trojice…, Otče náš…), několikrát také modlitbu Ježíšovu a přitom se ohraďme znamením kříže. Modlitbu Ježíšovu bychom měli opakovat i během dne, jak jen to bude v našich silách. Stane-li se nějaké pokušení, přijde-li nám na mysl nějaká zlá myšlenka, opakujme: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným“, abychom silou této modlitby každou zlou myšlenku odehnali. A opět, máme-li nějaké starosti, cítíme-li beznaděj, nějakou životní obtíž, jakmile proneseme slova „Pane Ježíši Kriste…“ s pokorou a vírou, do naší duše vejde pokoj. Jindy zase, víme-li, že v rodinném kruhu může dojít k nějakému pokušení či roztržce nebo zmatku, opět zavolejme o pomoc našeho Pána: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi anebo Pane Ježíši Kriste, osvěť naše děti či Pane Ježíši Kriste, uděl nám svůj pokoj…, a tehdy si můžeme být jisti, že se v našem nitru usídlí blahodať, požehnání a pokoj. Ti křesťané, kterým jsme radili, aby praktikovali tuto modlitbu a aby ji činili obzvláště tehdy, když nastanou v jejich rodinách nějaké svízelné okamžiky, všichni mi svorně zpětně potvrdili, že pomocí této modlitby se jejich rodina zklidňuje, jejich děti jsou osvěcovány, svět a prostředí, jež je obklopuje, se stává celkově lepším a přichází blíže ke Kristu. Chcete-li tedy nyní, když opouštíte Svatou horu Athos, zachovat jeden velmi cenný nástroj pro váš duchovní život, snažte se, jak často to jen bude ve vašich silách, opakovat modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným. Není přitom třeba, abyste byli uzavřeni ve svém pokoji anebo abyste se nutně museli nacházet přímo v chrámu. Slova modlitby můžete pronášet i v autě, které budete řídit, na cestě, když se budete procházet, na výletě, na nějž se vydáte anebo během různých činností a prací, které budete vykonávat; za všech těchto okolností se vaše mysl (rozum) může modlit slovy Ježíšovy modlitby: „Pane Ježíši Kriste…“. Existuje samozřejmě i jedna velmi krásná kniha, kterou vám doporučuji, abyste ji získali a četli. Její název zní „Dobrodružství jednoho poutníka“ (v českém vydání kniha vyšla pod názvem, Poutník vypráví o své cestě k Bohu) a jde o příběh, který se čte jedním dechem. Tato kniha pojednává o jednom ruském poutníkovi, který žil v minulém století (19. stol.) a který měl ve svém srdci velkou touhu po Bohu a který toužil naučit se tuto modlitbu, aby věděl, jak správně v srdci působí. Cestoval proto po různých místech v Rusku a navštěvoval při těchto příležitostech různé zbožné starce a askety, kteří jej učili Ježíšově modlitbě. Budete-li číst tuto knihu, poznáte metodu této modlitby a její umění, abychom ji mohli všichni říkat bez obtíží, ale nejen ji říkat, nýbrž dosáhnout i toho, aby tato modlitba přešla postupně ze rtů do naší mysli a z mysli pak do našeho srdce. Neboť když se modlitba dostává až do srdce, tehdy se stává tou nejčistší, nejryzejší a nejpravdivější modlitbou, jaké se můžeme naučit, a tehdy také zaručeně přináší do duše mnoho pokoje. Budete-li chtít, vyzkoušejte ji a pak si na mne vzpomenete, až do vaší duše vejde pokoj a až přijmete blahodať. Vy všichni, ať mladí či staří věkem, všichni se můžete naučit této modlitbě: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným“. Uvnitř naší svaté Církve máme prostředky, s pomocí nichž můžeme v našem životě dosáhnout pravého štěstí, my je však nepoužíváme, a také proto nezískáváme v našem životě Boží blahodať, neboť kdybychom měli a znali pravou modlitbu, jistě bychom cítili i skutečnou radost.

Přeji vám šťastnou cestu a nechť vás provází Boží požehnání.

Archimandrita Georgios


Dítě moje, poučoval starec, nikdy nezapomeň opakovat: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. To je život naší duše. Opakuj tato slova nepřetržitě. Jestliže je křesťan neříká, není na správné cestě.

Svt. Nektarij Eginský, divotvůrce


Ctihodný Sergij,
igumen Radoněžský

(Jeho památka se v Pravoslavné církvi slaví 5. /18. července – v den vyzdvižení jeho svatých ostatků roku 1442 a také 25. září/8. října v den jeho zesnutí)

Budoucí veliký asketa a duchovní svícen ruské církve se narodil roku 1314 ve vesnici Varnica pod Rostovem zbožným rodičům Cyrilu a Marii. Kolem roku 1328 se rodiče Bartoloměje (světské jméno ctihodného Sergije) přestěhovali z Rostova do vesnice Radoněž (asi 55 km od Moskvy). Když se starší Bartolomějovi bratři oženili, jejich rodiče přijali mnišství v Chotkovském monastýru Záštity Přesvaté Bohorodice nedaleko od Radoněže a ve stejném monastýru následně přijal mnišství i ovdověvší bratr Štěpán.

Když rodiče ctihodného Sergije zemřeli, odešel Bartoloměj za svým bratrem Štěpánem do Chotkovského monastýru. Později se spolu se svým bratrem vydal do hlubokých radoněžských lesů (12 až 14 km od Radoněže), kde se spolu usadili a ještě více se oddali postu a modlitbě. Ponejprv si vystavěli jen mnišské kelie a o něco později i nevelkou kapli, která byla potom s požehnáním metropolity Theognosta5 vysvěcena k úctě Přesvaté Trojice. Bratr ctihodného Sergije ale nevydržel námahu tohoto způsobu života na pustém místě a odešel do moskevského Monastýru Zjevení Páně4.

Bartoloměj nicméně zůstal v hlubokých lesích zcela sám, kde jej později navštívil igumen Mitrofan, od nějž Bartoloměj přijal 7. října (dle církevního kalendáře/ 20. října dle světského) roku 1337 mnišské postřižení se jménem svatého mučedníka Sergije. Tehdy bylo Sergijovi dvacet tři let.

Tichý a pokorný služebník Boží Sergij znal jen práci a modlitbu. Snášel mnohá pokušení a hrůzy běsů, přesto všechno, nebo snad díky tomu, ctihodný Sergij duchovně sílil, a brzy se kolem něj usídlilo mnoho mnichů, kteří u něj hledali duchovní poučení a vedení. Ctihodný Sergij přijímal všechny přicházející s láskou, takže se brzy v hlubokém lese ustanovilo mnišské bratrstvo čítající dvanáct bratří. Jejich duchovní rádce vynikal mimořádnou pracovitostí. Vlastníma rukama postavil několik kelií, nosil vodu, kácel stromy, sekal dříví, pekl chléb, šil oblečení, připravoval jídlo pro ostatní bratry a pokorně, se smířením, vykonával i další práce. Práci spojoval vždy s modlitbou, bděním a půstem. Bratři se podivovali, že při tak těžkém a obtížném duchovním zápase se zdraví jejich bratra nejen že nezhoršovalo, ale naopak ještě více zesilovalo.

Jen s velkým a dlouhým přemlouváním bratři uprosili ctihodného Sergije, aby přijal plné duchovní vedení jejich monastýru. Roku 1354 biskup volyňský Athanasij rukopoložil ctihodného Sergije na jeromonacha a udělil mu hodnost igumena.

Tak jako kdysi plnil ctihodný Sergij i nadále velmi přísně všechna svá mnišská poslušenství. S rozšiřováním monastýru rostly přirozeně i jeho potřeby. Nezřídka mniši přijímali ubohý a velmi skrovný pokrm, ale na přímluvy a modlitby ctihodného Sergije se vždy našli Bohu známí dárci, kteří přinášeli vše, co monastýr potřeboval.

Sláva o bohumilém životě ctihodného Sergije, plném odříkání, půstu a modlitby, dosáhla až do Konstantinopole, a tak se stalo, že patriarcha Filotheos3 zaslal ctihodnému Sergijovi své patriarší požehnání, a navíc též kříž, paraman2 a oblečení pro velkou schimu spolu s výzvou k novému duchovnímu boji. Patriarcha mu také radil, aby monastýr přijal kinovii – tj. společný způsob monastýrského života1.

S patriarším poselstvím se ctihodný vydal ke světiteli Alexiji, aby také od něj získal k tomuto svému kroku světitelské požehnání. Vladyka mu s radostí své požehnání udělil a také on jej doplnil dobrou radou zavést přísnou kinovii. Mniši však začali na tuto přísnost monastýrského řádu brzy reptat, kvůli čemuž ctihodný Sergij opustil monastýr. Na řece Kiržač pak založil mnišský příbytek v čest svátku Zvěstování Panně Marii. V monastýru, v němž již ctih. Sergij tři roky nežil, mezitím dřívější pořádek začal upadat a mniši, kteří v něm zůstali, byli donuceni obrátit se ke svt. Alexiji s prosbou, aby povolal ctih. Sergije zpět. Svt. Alexij ctih. Sergije vyzval k návratu a ten jej beze slova poslechl. Sergij pak igumenem nově založeného Kiržačského monastýru ustanovil svého učedníka – ctih. Romana (památka 29. července/ 11. srpna).

Pro svoji čistotu srdce a odříkavý mnišský život se ctihodný Sergij stal hodným blahodatného daru činění zázraků. Jedním ze zázraků, kterým udivil mnohé věřící, bylo vzkříšení k životu chlapce, kterého jeho otec považoval už dávno za mrtvého. Sláva o zázracích, vykonaných ctihodným Sergijem, se rychle začala šířit, takže k němu začali brzy přivádět nemocné nejen z blízkých vesnic, ale i z dalekých měst. A nikdo od ctihodného Sergije neodcházel, aniž by byl zbaven svého neduhu a jeho duše naplněna spasitelnými radami. Všichni oslavovali Sergije a zbožně jej ctili spolu s dávnými svatými otci. Přesto všechno velikého modlitebníka nepřelstila ani lidská sláva, neboť ten zůstával i nadále, jak měl i dříve ve zvyku, příkladem mnišské pokory. Jednou, během svaté liturgie, sloužil se ctihodným Sergijem sám Anděl Páně; ze své pokory však ctihodný nechtěl, aby se o tom kdokoli do konce jeho pozemského života dozvěděl. Pevné pouto duchovního přátelství a bratrské lásky poutalo ctihodného Sergije se svt. Alexijem. Ke konci svého života svt. Alexij k sobě pozval ctihodného a prosil jej, aby přijal archijerejskou chirotonii a postaral se o metropolii. Ctihodný Sergij však s pokorou odmítl.

V té době vlast ctihodného Sergije sténala pod tatarským jhem. Velkokníže Dimitrij Donský (19. května/1. června) shromáždil vojsko a přišel do monastýru ke ctihodnému Sergijovi s prosbou o požehnání pro nadcházející bitvu s nepřítelem svého lidu. Na pomoc bohabojnému knížeti dal ctihodný jako své požehnání ku pomoci dva mnichy ze svého monastýru: schimonacha Andreje (Osljabu) a schimonacha Alexandra (Presveta) a předpověděl knížeti Dimitrijovi vítězství. Proroctví ctihodného Sergije se naplnilo, takže 8. září (21. září dle světského kalendáře) roku 1380, v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice, získalo ruské vojsko úplné vítězství nad tatarskými hordami na Kulikově poli, kde byl tímto položen základ postupnému osvobození Ruské země od tatarského jha. Během bitvy se ctihodný Sergij spolu s ostatními bratry monastýru neustále modlil a prosil Boha o darování vítězství ruskému vojsku.

Díky svému andělskému způsobu života byl ctihodný Sergij učiněn hodným nebeského vidění. Jednou v noci, když četl modlitební pravidlo před ikonou Přesvaté Bohorodice a když dokončil kánon Boží Matce, usedl, aby si na chvíli oddechl. Pak ale hned vstal a pověděl ctihodnému Micheášovi (6. /19. května), že očekává každým okamžikem podivuhodné navštívení. A opravdu, za malou chvíli se mu zjevila sama Boží Matka, doprovázená svatými apoštoly Petrem a Janem Theologem. Kvůli neobyčejně jasnému a zářivému světlu padl ctihodný Sergij tváří k zemi, ale Přesvatá Bohorodice se jej dotkla svýma rukama, dala mu své požehnání a spolu s ním i příslib své záštity nad jeho svatým monastýrem.

Když ctihodný Sergij dosáhl hlubokého stáří, půl roku před svou smrtí předpověděl své zesnutí. Pak k sobě shromáždil monastýrské bratrstvo a požehnal ve vedení monastýrského bratrstva svého učedníka a zkušeného mnicha: ctihodného Nikona (17. /30. listopadu).

V tiché samotě pak ctihodný Sergij 25. září (8. října) roku 1392 spočinul v Bohu. Před svým zesnutím služebník Boží Sergij ještě naposledy zavolal všechny bratry a obrátil se k nim s posledními slovy své vůle: Buďte pozorní sami k sobě, bratři, mějte především bázeň Boží, čistotu duševní a lásku nelicoměrnou…

Svaté ostatky velkého askety a duchovního svícnu Ruské pravoslavné církve byly vyzdviženy 5. července (18. července) roku 1422 a objeveny jako netlené, blaze vonící a uzdravení tělesné i duševní všem přinášející. A takto spočívají jako drahocenný poklad a klenot v Trojicko-Sergijevské Lávře až do dnešních dnů, kde nepřestávají darovat blahodatnou útěchu všem, kteří se ke ctihodnému Sergijovi obracejí s důvěrou a vírou ve svých modlitbách.


Tropar hlas 4.

Jako zápasník za dosažení ctností /

a pravý vojín Krista Boha, /

velmi jsi zápasil proti vášním v tomto dočasném životě, /

ve zpěvu žalmů, bdění, postu byl jsi příkladem učedníkům svým:/

také proto se v tobě usídlil Přesvatý Duch, /

jehož působením světle ses ozdobil. /

Ale proto, že máš smělost ke Svaté Trojici, /

pamatuj na stádo, které jsi ve své moudrosti shromáždil, /

nezapomínej na něj, tak jak jsi přislíbil, /

a navštěvuj potomstvo své, /

ctihodný otče náš Sergiji.


Modlitba

Osvícená hlavo, ctihodný a bohonosný otče náš Sergiji, svojí modlitbou, vírou a láskou k Bohu jsi ještě zde na zemi připravil svoji duši pro příbytek Přesvaté Trojice. Byl jsi učiněn hodným obecenství s Anděly a navštívení Přesvaté Bohorodice, a přijal jsi dar podivuhodné blahodati. Po svém odchodu od věcí pozemských ses ještě více přiblížil k Bohu. Ač ses připojil k mocnostem nebeským, neodstoupil jsi od nás svojí láskou, ale tvé čestné ostatky jsi nám zanechal jako naplněnou nádobu, blahodatí přetékající! Jelikož máš velkou smělost k Všemilostivému Vládci, pros za spásu služebníků, kteří v Něho věří díky tvé blahodati a kteří se k tobě s láskou utíkají.

Vypros u Boha našeho, obdarovávajícího nás mnohými svými dary, dar, který všem a každému z nás je k blahu zapotřebí. Dej nám zachovat víru neporušenou, našim městům neochvějné utvrzení, světu pokoj. Zbav nás od hladu a záhuby, daruj nám ochranu před napadením cizinců, zarmouceným dej utěšení a nemocným uzdravení. Těm, kteří padli, daruj, aby znovu povstali; těm, kteří bloudí, daruj, aby se na cestu pravdy a spásy navrátili. Těm, kteří duchovním zápasem se namáhají, daruj posilnění, těm, kteří dobré konají, daruj jim v jejich blahých skutcích dobré prospívání a požehnání. Dětem daruj dobré vychování, mladým poučení, nevěřícím ve víře ponaučení; sirotkům a ovdovělým zastání. Odcházejícím z tohoto dočasného života k životu věčnému daruj blahou přípravu a poučení. Těm, kteří již odešli, blažené spočinutí, a nám všem, kterým pomáháš svými modlitbami, dejž, abychom v den strašného soudu zbaveni byli účasti po levici, ale abychom přijali účast po pravici a uslyšeli onen hlas vládce Krista: Pojďte, požehnání Otce Mého, buďte dědici Království vám připraveného od ustanovení světa. (Mt 25,34) Amen.


Denní život křesťana
podle evangelia

Navykni si vstávat časně se statečným a radostným sebezapřením, a to v určitou hodinu. Vstávaje, pozdvihni mysl svou k Bohu a poznamenej se znamením kříže. Bez meškání se umývej a oblékej. Nato vykonej podle času delší nebo kratší modlitbu ranní. Modli se pozorně a zbožně. Zvykni si věnovat mimo to aspoň dvě až pět minut přečtení nějaké stati z Evangelia.

Pak posnídej a dej se ihned do denní práce, kterou konej svědomitě. Neoddávej se zahálce, ani pohodlnosti, ale měj se chutě k dílu. Lenoch není hoden být nazýván křesťanem. Apoštol Pavel praví: Kdo nechce pracovat, ať nejí! (2. Sol. 3, 10). Vzbuzuj v sobě vědomí, že všudypřítomný Bůh ví všechno, co a jak děláš. Cítíš-li v průběhu práce únavu, představuj si Ježíše, který v potu tváře své jedl chléb, pracuje s Josefem. Má-li práce tvá úspěch, úspěch, děkuj Bohu; Není-li tak úspěšná, jak si přeješ, neúspěch tento obětuj Bohu jako pokání za své chyby a nedostatky.

Při jídle vzbuď v sobě představu Otce nebeského, otvírajícího ruku svou, aby tě nakrmil. Mysli si, že Ježíš sedí s tebou za stolem a jí s tebou. Navykni si jísti a píti střídmě.

Než ulehneš k spánku, uvažuj, zda ses v průběhu dne něčím neprovinil, pros Boha o odpuštění a umiň si, že se napravíš. Nato vykonej večerní modlitbu a uléhaje k nočnímu odpočinku odevzdej se Bohu. Nemůžeš-li usnouti, vzpomeň si, že mnoho lidí té noci leží v nemoci a bolestech, nebo i umírají, a odporoučej je do milosti a lásky Boží.

Chceš-li, aby život tvůj byl klidný a spokojený, nauč se býti vždy odevzdán do vůle Boží. Nenajdeš duševního klidu, dokud nespočineš v Bohu. Snaž se varovati se všeho, co se protiví přikázáním Božím. Nedomáhej se a nehledej ničeho, co není v souhlase s vůlí Boží. Bdi nad sebou, nad svými pocity, myšlenkami, hnutími srdce i vášněmi; pros Boha, aby sám připomenul ti sebe, jestliže ty na něho zapomeneš. Ve všem nechať je tvým učitelem Pán Ježíš Kristus. Často si vzpomeň, co by on na místě tvém učinil, mluvil a nač by myslil.

V utrpení snaž se býti tichý a klidný; mlč a trp podle příkladu Kristova, neboť to je nejjistější cesta k vítězství, a on pomůže ti ve tvé slabosti. Utrpíš-li od lidí na cti, snaž se snésti to klidně. Nejsi-li vinen, uvaž, že v jiných případech ses tolikrát skutečně provinil, aniž kdo o tom zvěděl; haj své cti vždy jen způsobem čestným a důstojným. Jsi-li vinen, uznej, že zahanbení jsi zasloužil a snaž se polepšiti se. Zaslouženému trestu, pokárání nebo napomenutí se podrob. Tak-li se zachováš, bude ti zahanbení k duchovnímu prospěchu.

Buď pravdomluvný. Nejsi-li však povinen mluviti, nemluv proti nikomu a nevyhledávej sporů. Nebuď nenávistným, závistivým, ani příliš strohým v jednání a slovech. Čeho nechceš sám, nečiň jiným; čeho si přeješ od jiných, prokazuj především sám.

Jestliže tě kdo navštíví, buď laskav, skromný, pozorný a pln pochopení pro hosta. Nemluv bez rozmyslu, neboť bude se nám zodpovídati za každé neužitečné slovo. Pros Boha o milost, v pravý čas mlčet a v pravý čas mluvit. Varuj se špatných společností, neboť člověk zpravidla podléhá jejich vlivu. Pozoruješ-li, že někdo působí na tebe neblaze, buď statečný a rozhodni se rázem přerušit styky s ním.

V pokušení neoddávej se trudnomyslnosti. Kdo sesílá příležitost k boji, dá i sílu k vítězství. Důvěřuj v Boha; jestliže Bůh je s tebou, kdo proti tobě? S pomocí Boží cvič svou vůli v přemáhání zla.

Snaž se každému prokazovati dobro, nemysle na to, dočkáš-li se vděčnosti. Buď ochoten odpouštět každému, i tomu, kdo tvé dobrodiní splácí zlobou. V čase nemoci povolej lékaře, ale buď při tom odevzdán do vůle Boží, bez níž ani vlas s hlavy nespadne. V bolestech připomínej si utrpení Kristovo, aby ses posílil v trpělivosti. Všemožně se varuj reptání a podrážděnosti, jimž snadno podléhá člověk nemocný ke vlastní škodě duševní i tělesné.

Choď pravidelně na služby Boží, zvláště nedělní a sváteční, abys společně s ostatními bratřími a sestrami, členy pravoslavné církve Boží, povznesl mysl svou k Bohu, odložil světské starosti, zúčastnil se svatých Tajin, dosáhl odpuštění, načerpal Boží útěchy i radosti a nabyl nových sil. Kdo zanedbává služby Boží, upadá zpravidla do duchovního spánku, stává se lhostejným k věcem Božím a ocitá se na scestí. Nedej na sebe působiti zlozvykem nechodit na služby Boží. Je to zjev úpadkový, kterého se varuj, abys ušel duchovní smrti. Služeb Božích účastni se pozorně a činně, vždyť nepřekáží ti přehrada nesrozumitelného jazyka. Modli se s knězem, zpívej Hospodinu se sborem i s veškerou obcí církevní a prožívej posvátný děj. Tu poznáš, jak velice se mýlí ti, kdož se domnívají, že křesťanství je náboženství chmurné; naopak víra křesťanská pravoslavná je radostnou a blahou zvěstí, naplňující duši jasem a vlévající do srdce radostnou odhodlanost a junáctví.

Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s tebou!

Slova svatého nového mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského
(viz Lidový sborník modliteb…, str. 9-11)


Svatý slavný
prorok Eliáš

(památka dle církevního kalendáře 20. července/ 2. srpna dle světského)

Boha vidoucí divotvůrce, horlivec víry Boží, svatý slavný prorok Eliáš byl z rodu Áronova, z města Tišbé v Gileádu (1Kr 17.1), zvaný též proto Eliáš Tišbejský. Eliášův život a skutky zaznamenávají První a Druhá kniha královská.

Svt. Epifanij Kyperský nám předává o jeho narození toto svědectví: Když se narodil Eliáš, jeho otec Savach spatřil vidění, kde andělé Boží dítě ohněm ovinují a plamen mu dávají ke krmi. Toto bylo předznamenáním Eliášovy plamenné povahy a jeho Bohem dané moci ohnivé. Jméno, které dostal, znamená pevnost Hospodinova nebo také Bůh můj jest Hospodin, můj Bůh - moje pevnost. Celé své mládí prožil v nestálé modlitbě a pamatování na Boha; často přebýval na poušti, kde rozjímal v přísném půstu, tichu a modlitbě.

Eliáš byl přizván k prorocké službě při izraelském králi Achabovi (Achab patřil ke králům Severního Izraele. Vládl v letech 874–852 př. n. l. Byl druhým králem z Omríovy dynastie. Jeho manželkou byla fénická princezna Jezábel, která v Izraeli podporovala kult Baala), za jehož vlády odpadl izraelský národ od víry svých otců, zanechal víry v Jediného Boha a klaněl se pohanským modlám, které zavedl již bezbožný král Jarobeám (…ten byl prvním králem Severního Izraele a vládl v letech 933–911 př. n. l.), proto se Eliáš v té době stal plamenným horlivcem pravé víry a zbožnosti.

Modloslužebnictví podporovala nejvíce manželka krále Achaba Jezábel (Jezábel byla dcerou sidónského krále), která po celé zemi šířila uctívání modly Baala (Baal – 1Kr 18, 26, Iz. 17. 8., Jer. 9. 13. a dal.). Když prorok Eliáš viděl zhoubu svého národa, počal usvědčovat krále Achaba z bezbožnosti, přesvědčoval jej, aby učinil pokání, aby se obrátil k pravému Bohu, avšak král jej neuposlechl. Tehdy mu prorok Eliáš zjevil, že jej postihne trest a po tři roky nebude ani deště, ani rosy na zemi a sucho přestane až po prorokově modlitbě (1Kr 17.1). A skutečně, po modlitbě proroka se nebe uzavřelo, započalo sucho a hlad po celé zemi. Národ strádal od nesnesitelného vedra a hladu.

Hospodin pro Své milosrdenství, vidouce strádání a utrpení lidí, byl připraven ušetřit všechny a seslat déšť na zemi, ale nechtěl narušit slova proroka Eliáše, jehož srdce hořelo přáním obrátit srdce Izraelců k pokání a navrátit je k pravé Boží úctě. Hospodin ochraňoval proroka Eliáše před Jezábel a v čase pohrom a neštěstí vyslal Eliáše na skryté místo v poušti u potoka Kerít naproti Jordánu (1Kr 17, 3-5).

Z potoka tišil prorok svoji žízeň a divokým vranám Hospodin přikázal, aby přinášely prorokovi pokrm. Tím, že se takto o něj staral, vzbuzoval v něm Hospodin lítost k strádajícímu národu.

Když po roce potok Kerít vyschl, Hospodin poslal proroka Eliáše do Sarepty Sidonské (1Kr 17, 7-9) k chudé vdově, která strádala spolu se svými dětmi, očekávajíc smrt hladem. Po prosbě proroka mu připravila skývu chleba z poslední hrsti mouky a zbytku oleje. Tehdy po modlitbě proroka Eliáše se zásoba mouky ani oleje u vdovy neumenšila, a to po celou dobu trvání hladu v zemi. A silou své modlitby učinil Eliáš v domě vdovy ještě jeden zázrak – vzkřísil jejího mrtvého syna (podle tradice byl tímto synem vdovy ze Sarepty Sidonské později se proslavivší prorok Jonáš).

Po uplynutí tří let sucha vyslal milosrdný Hospodin proroka Eliáše ke králi Achabovi, aby ukončil tuto pohromu a neštěstí.

Eliáš přikázal shromáždit na hoře Karmel (pohoří v severním Izraeli, nyní národní park) celý Izrael a kněžstvo Baala (1Kr 18, 19). Tady znovu zjevil králi a národu, že všechny pohromy a neštěstí Izraelců pocházejí z toho, že zapomněli na pravého Boha a namísto toho se začali klanět Baalovi. Aby ukázal pomýlení Izraelců, předložil jim, aby byly vzdělány dva oltáře – jeden Baalovi a druhý - pravému Bohu. Bůh, kterýž se ohlásí skrze oheň, ten jest Bůh (1Kr 18, 24), řekl Eliáš.

Jako první přistoupili k obětování Baalovi kněží, vzdělali oltář, naskládali dřevo, podřízli býčka a začali vzývat modlu od rána do večera, vše ale marně, neboť nebe mlčelo.

K večeru svatý prorok Eliáš opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. Z kamenů vybudoval oltář ve jménu Hospodinově a kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. Pak narovnal dříví, rozsekal býka na kusy a položil jej na dříví. Nato řekl: "Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví!" Potom řekl: "Udělejte to ještě jednou." Oni to udělali. Znovu řekl: "Udělejte to potřetí!" Udělali to tedy potřetí. Voda tekla okolo oltáře a naplnila i příkop (1Kr 18, 30 - 35). Když byl příkop naplněn vodou, horlivý prorok se obrátil k Bohu s plamennou modlitbou a prosbou, aby Hospodin seslal z nebe oheň, aby přesvědčil pomýlený Izraelský lid a aby jejich srdce obrátil k Sobě.

Po modlitbě proroka sestoupil z nebe oheň a spálil oběť, dřeva a také kameny a vodu. Národ, když spatřil zázrak, opět v Něho uvěřil, a padl k zemi vzývaje: Jen Hospodin jest Bohem! Tehdy prorok Eliáš pobil všechno kněžstvo Baalovo a potom se začal modlit, aby sestoupil déšť. Po jeho modlitbě se nebe otevřelo a spustil se silný déšť, který napojil žíznivou zemi.

Král Achab poznal svoji chybu a svůj omyl a oplakal své hříchy, ale jeho žena Jezábel hrozila smrtí Božímu proroku Eliášovi. Prorok Eliáš utekl do Judského království, rmoutil se pro bezmocnost vykořenit modloslužbu a prosil Boha o svou smrt (1Kr 19, 4). Zjevil se mu však Anděl Páně, posilnil jej krmí a přikázal mu, aby šel dále dlouhou cestou. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí šel prorok Eliáš a poté došel k hoře Choréb, kde se usídlil v jeskyni. Zde po strašné bouři, zemětřesení a ohni se mu zjevil Hospodin v hlase tichém a jemném (1Kr 19, 12) a zjevil zarmoucenému prorokovi, že On zachoval sedm tisíc věrných služebníků, kteří se nepoklonili Baalovi. Hospodin přikázal prorokovi Eliáši pomazat na prorockou službu Elisea, svého následníka.

Poté co pobýval na hoře Choréb, pokračovala prorocká služba svatého Eliáše ještě po několik let. Vyslaný Bohem do Damašku, kde pomazal Chazaela pro kralování nad Aramem (biblický Aram je území, rozprostírající se na územích dnešního Libanonu, Sýrie, části Izraele, Jordánska a Mezopotámie), pomazal za krále nad Izraelem Jehúu. Z vůle Boží pak našel Elisea u vesnice Ábel - mechól, kterého pomazal za proroka namísto sebe (1Kr 19, 15 - 16).

Pro svoji plamennou horlivost pro slávu Boží byl prorok Eliáš vzat živým na nebe v ohnivém voze. Prorok Eliseus se stal svědkem Eliášova vstoupení na nebe a dostal spolu s Eliášovým pláštěm dar prorockého ducha (2Kr 2, 1 – 11; Sír 48, 12).

Při Proměnění Páně se prorok Eliáš zjevil spolu na Hoře Tábor s prorokem Mojžíšem po boku Ježíše Krista a besedoval s ním (Mt 17, 3). Podle tradice Církve bude prorok Eliáš předchůdcem strašného druhého Příchodu Kristova na zemi (Mal 4, 5), kdy poté, co bude prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní, přijme tělesnou smrt (Zj 11, 3 - 12 ).

Prorok Boží Eliáš svou nekonečnou poslušností Božímu slovu, svojí bezúhonnou tělesnou čistotou, svojí horlivostí pro slávu Boží, svojí láskou k modlitbě a svým asketickým obrazem života se stal v pravdě velikým a slavným před Bohem i lidmi. Lidé ho za jeho života nazývali člověkem Božím, a když se s ním setkávali, padali před ním tváří k zemi, vidouce jeho velikou a mocnou Boží sílu, kterou prorok měl. Věřící se také k proroku Eliášovi obracejí s modlitbou v době sucha.


Svatý novomučedník
Alexandr Schmorell

(památka dle církevního kalendáře 30. června / dle světského to je 13. července)

Alexandr Schmorell se narodil roku 1917 ve městě Orenburg (Оренбург - město v evropské části Ruska) v rodině lékaře. Jeho otec, Hugo Schmorell, který byl německého původu a jehož předkové přijeli do Ruska v polovině 19. století z východního Pruska, se narodil v Rusku a zde také vyrostl. Matka Alexandra Schmorella se jmenovala Natálie (za svobodna Natálie Petrovna Veděnskaja) a byla ruského původu a současně dcerou pravoslavného kněze.

Alexandr Schmorell byl pokřtěný v Pravoslavné církvi. Jeho matka zemřela na tyfus, když mu byly dva roky, ještě během občanské války v Rusku. Jeho otec pak během občanské války odešel s rodinou do Mnichova, kde žili jeho příbuzní.

Na památku své matky byl Alexandr vychováván v pravoslavném duchu. Když ukončil gymnázium, namísto toho, aby přijal povinnost sloužit v nacistické armádě, raději si vybral náhradní službu v pracovním táboře.

I přesto však byl roku 1937 odveden na půl roku do armády, do jízdního dělostřeleckého praporu, kde odmítl přísahu věrnosti Adolfu Hitleru. Díky velkodušnosti jeho tehdejšího velitele to bylo před vedením armády utajeno. V budoucnu však Alexandr kvůli své rodině, nakonec svou věrnost vůdci přísahal. V roce 1938 pobýval jako voják v Rakousku a na jaře roku 1939 byl z armády propuštěn.

Když se vrátil do Mnichova, začal studovat na Lékařské fakultě Mnichovské univerzity, ale už ve druhém ročníku fakulty byl opět povolán zpět do armády. Se sborem lékařského oddílu se dostal až do Francie, nicméně, po několika měsících se mu podařilo získat propuštění z armády za účelem prodloužení lékařského studia.

Byl aktivním věřícím pravoslavné církevní obce v Mnichově. Okolo roku 1942 založil spolu s dalšími přáteli antifašistickou organizaci Bílá růže a podílel se aktivní účastí na odbojovém hnutí v Německu. (Bílá růže - die Weiße Rose - byla nenásilná protinacistická skupina složená převážně z členů akademické obce Mnichovské university, v letech 1942 a 1943 rozšiřovala v Mnichově letáky a antifašistická hesla. Odpor Bílé růže proti Hitlerovu režimu byl motivován morálně a křesťansky; šest letáků, které se jí podařilo rozšířit, poukazovalo na zločiny nacismu proti Židům a okupovaným národům, ukazovalo spoluvinu Němců na těchto činech a vybízelo občany k odporu proti zločinné vládě)

V červnu 1942 byl opět odvelen, a to na východní frontu, do 2. studentského oddílu. Na východní frontě poté sloužil v lékařském oddílu 252. divize v oblasti města Gžatsk (dnes město Gagarin). Po návratu z fronty do Německa nadále publikoval a rozšiřoval antifašistické letáky po městech jižního a středního Německa a také po městech v Rakousku. Takto činil se svým kamarádem Hansem Schollem, s nímž společně vstoupili do kontaktu s profesorem Kurtem Huberem, který byl tajným antifašistou. Takto rozšířili například Provolání k Německému národu! - Aufruf an alle Deutschen!, šířené po rakouských městech, a spolu s Willi Grafem, dalším účastníkem odboje, psal po zdech domů měst hesla: Pryč s Hitlerem! - Nieder mit Hitler! či Svoboda! - Freiheit!

V letech 1942 a 1943 napsal několik provolání k německému národu, avšak již v lednu 1943 byl na pohřbu svého přítele zatčen. V dubnu téhož roku byl během druhého soudního procesu proti organizaci Bílá Růže odsouzen k smrti Říšskou soudní komorou.

Ve svých dopisech domů se snažil uklidnit svoji rodinu a snažil se, aby věděli, že je smířen se svým osudem a že se smrti nebojí. Spolu s ním bylo vězněno a následně i popraveno šest hlavních členů Bílé Růže: Sophie Schollová, její bratr Hans Scholl a Christoph Probst, profesor Kurt Huber a Willi Graf.

13. června 1943 byl Alexandr ve svých 25 letech spolu s Kurtem Huberem popraven gilotinou v Mnichovské věznici Stadelheim. Alexandr Schmorell byl pochován podle pravoslavného obřadu na hřbitově Am Perlacher Forst (Friedhof am Perlacher Forst) v Mnichově.

V roce 2007 přijala Berlínsko–německá eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí rozhodnutí přičlenit Alexandra Schmorella, aktivistu antifašistické studentské organizace Bílá Růže, popraveného 13. června 1943 v mnichovské věznici Stadelheim za jeho antifašistickou činnost a vyznávání pravoslavné víry, k zástupu pravoslavných světců. Závěrečný akt kanonizace byl proveden 4. a 5. února 2012.


Tropar hlas 4. :

Dnes světle zasvitlo město naše,

majíc v sobě tvé svaté ostatky, svatý mučedníku Alexandře,

pros proto Krista Boha,

aby nás zbavil ode všech nebezpečenství,

scházejíce se s láskou památku tvoji světle oslavme,

napodobujíce mužnost tvoji,

protivící se bezbožné moci a nepřátelům.


Poslední dopis rodině ze dne 13. července 1943, Mnichov

(…) A tak mi není souzeno jinak než dnes z vůle Boží, je mi třeba, abych završil svůj pozemský život, abych tak vstoupil v jiný, který nikdy nekončí a ve kterém se znovu opět potkáme. Toto setkání, ať je vám proto útěchou a vaší nadějí. Pro vás je tato rána daleko horší, než pro mne, protože já přecházím do jiného života při poznání toho, že jsem sloužil svému hlubokému přesvědčení a pravdě. Proto vše, co mne potká, přijímám s klidným svědomím. Pamatujte na miliony mladých lidí, kteří zanechali svůj život daleko na bitevním poli, i já sdílím jejich osud. Předejte co nejsrdečnější pozdravy našim drahým známým! Hlavně Nataše, Eriku, tetičce chůvě, tetě Tone, Marii, Alenušce a Andrejovi. Ještě chvíli a budu v lepším životě, u své matky, kde na vás nezapomenu, kde budu za vás prosit Boha, aby vás utěšil a dal vám mír a pokoj. Budu na vás čekat! Jedno především vám vkládám na srdce: Nezapomínejte na Boha!!!


Svt.Theofan Zatvornik,
biskup vyšenský

Dny památky 10./23. ledna a 16./29. června (přenesení ostatků)

Světitel Theofan (světským jménem Georgij Vasiljevič Govorov) se narodil 10. ledna 1815 ve vesnici Černavskoje v Orlovské gubernii, v rodině kněze, jako páté ze sedmi dětí. Roku 1837 absolvoval Orlovský duchovní seminář a byl přijat do Kyjevské duchovní akademie. Během studia na kyjevské Akademii přijal mnišství s novým jménem Theofan. Později na svůj mnišský postřih vzpomínal takto:

V Kyjevské akademii nás postřihli na mnichy čtyři, po postřihu nás poslali do Lávry (Kyjevsko-pečerská lávra – pravoslavný klášterní komplex, založený roku 1051 poustevníky Feodosijem a Antonijem), ke zbožnému starci, jeroschimonachu Parfeniovi, zpovědníku a duchovníku Lávry i samotného metropolity, umnému modlitebníku, který nám řekl: „Tak, učení mniši, vzali jste na sebe pravidla a míry, pamatujte však na to, že jedno je potřebnější nade vše: modlit se, modlit se nepřetržitě k Bohu s rozumem v srdci – to je to, o co se snažte.“ A já jsem od těch dnů hledal možnosti a prosil jsem, aby mi nikdo nepřekážel či nebránil přebývat nepřetržitě s Bohem.

V roce 1841, kdy absolvoval Akademii s titulem magistra bohosloví, byl rukopoložen nejprve na jerodiákona a poté na jeromonacha. Na kyjevské Akademii zůstal jako rektor, poté působil na Novgorodském duchovním semináři jako inspektor a učitel psychologie a logiky. Od roku 1844 pak pracoval na Petrohradské duchovní akademii, v roce 1846 zde působil jako inspektor Akademie a sborový jeromonach Alexandro-něvské lávry.

V roce 1847 byl vyslán jako člen Ruské duchovní misie do Jeruzaléma, kde navštěvoval svatá místa, dávné monastýry. Navštívil také Svatou Horu Athos, kde vedl duchovní besedy se starci a učil se dílům svatých Otců podle starých rukopisů. Na Blízkém Východě se budoucí světitel důkladně naučil řecký a francouzský jazyk a seznámil se s jazyky hebrejským a arabským. S nástupem Krymské války (1853-56) byli členové Ruské duchovní misie odvoláni do Ruska. V roce 1855, už v hodnosti archimandrity, opět přednášel na Petrohradské duchovní akademii, poté se stal rektorem Oloneckého duchovního semináře (v Karélii, na severozápadě Ruska). V roce 1856 je archimandrita Theofan jmenován představeným chrámu na velvyslanectví v Konstantinopoli, v roce 1857 opět rektorem Petrohradské duchovní akademie.

Roku 1859 byl rukopoložen na biskupa tambovského a šackého (západní část Ruska, Tambov leží necelých 500 km jihovýchodně od Moskvy). S cílem pozvednout národní vzdělanost organizoval biskup Theofan při  každé církevní obci klasické a nedělní školy, založil ženskou střední eparchiální školu. Pečoval též o nástavbové vzdělávání duchovenstva. Od roku 1863 spravoval svt. Theofan Vladimirskou eparchii. V roce 1866 byl na vlastní žádost propuštěn na odpočinek do Vyšenské poustevny, zasvěcené svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, nacházející se v Tambovské eparchii.

Tiché stěny monastýru však neznamenaly pro srdce vladyky pokoj a klid, ale vyzvaly jej k novému duchovnímu úkolu. Čas, který mu zůstával po bohoslužbách a osobních modlitbách, zasvěcoval spisovatelské práci. Po Pasše v roce 1872, odešel do zátvoru (uzavření; jde o duchovní podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel, aby se oddali nepřetržité modlitbě). V té době píše své literárně-teologické práce: výklady Svatého Písma, překlady děl svatých Otců a učitelů církve, odpovídá na mnohé dopisy, které jsou mu zasílány s otázkami po duchovním životě člověka. Když se jej ptali na množství dopisů, odpovídal: Psát a odpovídat je služba Církvi potřebná a nutná. Nejlepší upotřebení daru psát a mluvit jest obrácení tohoto daru k napravení hříšníků.

Světitel měl velký vliv na duchovní obnovu společnosti. Jeho učení je v mnohém duchovně příbuzné učení ctihodného starce Paisije Veličkovského (památka je 15. /28. listopadu), hlavně v ozřejmění tématu starectví, umném konání modlitby a modlitby vůbec. Nejvýznamnější jeho díla jsou: Dopisy o křesťanském životě, ruský překlad Dobrotoljubija (Filokalia - významná sbírka duchovních textů církevních Otců, zabývající se hesychasmem), Výklad apoštolských listů či Náčrt křesťanské etiky.

Světitel pokojně zesnul 6. ledna 1894, na svátek Zjevení Páně. Při oblékání zesnulého do biskupského roucha zazářil na jeho tváři blažený úsměv. Pohřben byl v Kazaňském chrámu Vyšenské poustevny.

Svatořečení světitele Theofana se uskutečnilo roku 1988. Jako světec hluboké víry a zbožnosti zapůsobil velkým vlivem na duchovní obnovu společnosti, zejména svými četnými díly, která jsou vnímána jako praktické učebnice křesťanské spásy.

V čem je podstata křesťanství?

Říkají v lásce. Ne, počkejte: láska – to je kvetoucí a plody přinášející sad. Nejprve je ale zapotřebí očistit půdu, zorat ji, zasít a až pak může vše růst. Co řekl Hospodin o Svém příchodu? Proč přišel? Nalézt a spasit ztracené, hynoucí. A jak budou hynoucí spaseni? Tím, že odloží staré a oblečou se v nové. Především je třeba svléci, shodit ze sebe a zahodit všechnu tu veteš vášní a hříchů, a z toho se potom zrodí nové. Přichází bázeň Boží a rodí se pokání, pokání přivádí k činění dobrých skutků, z nichž se pak už zrodí láska.

Svatý Izák Syrský hovoří takto: «Tak jako je nemožné přeplout velké moře bez lodi a člunu, tak nikdo nemůže bez bázně dostihnout lásky. Páchnoucí moře mezi námi a myšleným duchovním rájem můžeme překonat jen na lodi pokání, na které jsou veslaři bázně. Jestliže ale tito veslaři neřídí loď pokání, na které po moři tohoto světa přicházíme k Bohu, pak v tomto páchnoucím moři toneme. Pokání je lodí, korábem, a bázeň je jejím kormidelníkem, láska pak Božským přístavem. Proto nás bázeň přivádí na loď pokání, převáží nás po onom páchnoucím moři života a přivádí nás do Božského přístavu, kterým je láska. K tomuto přístavu přicházejí všichni, kdož se namáhají a jsou obtížení pokáním. »

Modlitba

Modlitba je prvním skutkem, prvotním činem v křesťanském životě. Modlitba je dechem duše. Když existuje modlitba, žije duch, když není modlitby, není ani života v duchu.

Stát před ikonou a činit poklony není modlitba, ale toliko součást modlitby; číst modlitby nazpaměť nebo z knížky nebo je poslouchat, to také ještě není modlitba, ale toliko nástroj modlitby, způsob jejího hledání nebo jejího probouzení.

Samotná modlitba je postupné zrození v našem srdci zbožných myšlenek a pocitů k Bohu – pocitu sebeponížení, oddanosti, vděčnosti, chvály, prosby, lítosti a pocitu pokornosti vůči vůli Boží.

Ve světě je zapotřebí nežít světsky

Názor, že ve světě nelze dojít spásy, je správný potud, pokud v něm žijeme světsky, světským životem…

Jestliže je třeba ve světě nežít světským způsobem, pro spásu to neznamená žádné neštěstí. Kolik bylo a je těch, kteří si získali a získávají spásu ve světě? Proč nevstoupit do jejich zástupu?

Svět – to jsou vášně a lidé žijící ve světě výhradně jen pro ně, v zajetí zvyků a prostředků světského života, vynalezených pro uspokojení vášní… Jestliže toho všeho zanecháme, zanecháme a zřekneme se světa, třebaže kolem všichni žijí světsky nebo napůl, tu podle světa, tu ne podle něj, smíšeně.

Život rodinný a občanský sám o sobě není světský, ale bývá takový, když do každodenního života proniknou vášně a jejich uspokojování. Existují přikázání pro rodinný a občanský život (Exodus 20, 2–17; Matouš 22, 37–39). Jestliže si zařídíme náš život tak, aby v něm vládla přikázání, a vyženeme z něj vše, co je plné světské vášně a náruživosti, pak nebudeme žít světským, ale svatým, Bohem požehnaným životem.

Svt. Theofan Zatvornik


Svatý velikomučedník
Jiří Vítězný, divotvorce

(památka 23. dubna dle církevního kalendáře / 6. května dle světského)

Tento vítězoslavný světec se narodil v Kappadokii (vnitrozemí Malé Asie, dnešní Turecko) v rodině zámožných a zároveň i zbožných rodičů. Jeho otec přijal strádání pro Krista a matka poté, co se stala vdovou, se z Kappadokie vrátila domů do Lyddy v Palestině. Když Jiří vyrostl, odešel do vojska, kde ve svých dvaceti letech získal hodnost tribuna (tribun - jeden ze šesti důstojníků legie, kteří se původně střídali jako velitelé legie, později tvořících štáb velitele (legáta) legie - lat. tribunus militum), a jako takový se nacházel ve službě při císaři Diokleciánovi (římský císař v letech 284–305).

Když tento císař započal strašné pronásledování křesťanů, odvážně před něj předstoupil a vyznal, že i on je křesťanem. Císař jej dal uvrhnout do vězení a přikázal, aby mu dali nohy do klád a na hruď položili těžký kámen.

Potom přikázal, aby byl mučedník přivázán na kolo, pod kterým byly desky s velkými hřeby, a když jej potom na kole otáčeli, jeho tělo bylo jedna krvavá rána. Potom jej zakopali do země, až mu vyčnívala jen hlava, a nechali jej v zemi po tři dny a tři noci. Po těchto mukách mu jeden modloslužebník podal smrtonosný jed, svatý Jiří se však ani pod tlakem tohoto mučení nevzdal naděje a neustále se tajně modlil k Bohu, a Bůh jej vždy v pravém okamžiku uzdravil a spasil od smrti, k velkému údivu všeho lidu. Když i mrtvého svojí modlitbou vzkřísil k životu, tehdy mnozí přijímali víru Kristovu. Mezi nimi byla i císařova žena Alexandra a hlavní žrec Athanásij, dále pak rolníci Glykerij a Valerij, Donát a Terin.

Nakonec císař odsoudil Jiřího i svoji ženu Alexandru ke stětí hlavy mečem. Blažená Alexandra vydechla naposled na popravišti před svým stětím a svatý Jiří byl setnut roku 303. Zázraky a divy, které se děly a stále dějí na hrobu svatého Jiří, nemohou být sečteny. Nemohou být sečteny ani jeho zjevení, skrze něž se zjevil buď to ve snu, anebo zjevně mnohým, kteří jej vzývali a kteří doufali v jeho pomoc podobně, jak činí a k němu se s nadějí a vírou obracejí lidé i v našich dnech.

Poněvadž vzplanul láskou ke Kristu, nebylo svatému Jiřímu zatěžko zanechat všeho ostatního pro tuto nadpozemskou Lásku. I hodnost, i bohatství, i císařskou úctu, přátele a celý svět. A za jeho lásku k Bohu jej Pán odměnil korunou věčné slávy na nebi i na zemi, životem věčným ve Svém království. Navíc mu Bůh daroval sílu a moc, aby pomáhal v nemocech a neštěstích těm, kteří jeho jméno neustále vzývají.

O křesťanské lásce

První křesťané milovali Boha, milovali každého člověka, neboť jestliže miluješ toho, který vše zrodil, tak miluješ i od něj zrozeného, a každý křesťan je přece zrozen od Boha ve svaté tajině Křtu. Svatý apoštol říká, abychom milovali druh druha (Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce. 1 Jan 3, 18 – 19) a byli pokorní.

Protože pokud někoho miluješ, tak se před ním stáváš pokorným (a milovat je zapotřebí každého, neboť každý člověk je obrazem Božím, třebas je tento obraz Boží v člověku znečištěn, může se ale omýt a opět stát čistým). Kde je láska, tam je pokora, kde zloba, tam je pýcha.

Prosím a přeji vám, aby mezi vámi byla láska. Je zapotřebí milovat každého člověka, vidouce v něm obraz Boží, nehledíce na nedostatky a vady. Ten, kdo si přeje získat lásku, musí odvrhnout všeliké zlobné a nepokojné myšlenky, kdy už o takovýchto skutcích a slovech nemluví, a musí odpouštět křivdy a urážky, spravedlivé i ty nespravedlivé.

Z dopisů ctih. Ctih. Nikona Optinského duchovním dětem

Střežte pravoslavnou víru

Když se učedníci zeptali Pána, jak dostihnout Království Božího, On odpověděl: A kam já jdu, víte, i cestu víte. (Jan 14, 4). Pán učil: Ať nermoutí se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve Mne věřte (Jan 14,1). Přímá cesta do Nebe je tedy – pevná a neochvějná víra, tuto cestu také ukazuje naše pravoslavná Církev.

Život nám zadává obtížné úkoly, ale nermuťte se, stojíte na pravé cestě, nemáte se čeho bát. Život je sám o sobě prostý, avšak ve stejném okamžiku může být rovněž nesmírně obtížný. Na první pohled jsou tyto dvě mínění neslučitelné. Ale tu není nic, co by si protiřečilo.

Prostý je pro ty, kteří sebe sama svěří Božímu vedení, nestrachují se o nic…, avšak pro ty, kteří mudrují o spáse, domýšlejí si a přiznávají si své zvláštní skutky a činy,pro ty je pak nesmírně obtížný.

U každého z nás existuje jeho vlastní kříž, ale nikdo ať si nemyslí, že cizí kříž je méně těžký. Může být, že ten, kdo takto přemýšlí, se mýlí, a je to on, kdo ve svém životě nese daleko lehčí kříž. I před vámi jsou rozličné cesty, pro někoho cesta mnišství, ale ne všichni jsou způsobnými odejít do monastýru. Je možné dosáhnout spásy i ve světě, jen nezapomínejte na Pána a dle svých sil dodržujte a plňte Jeho přikázání.

To hlavní – střežte pravoslavnou víru a neměňte ji za nižádné klenoty tohoto světa. Třebas jste lenivými, ne vše plníte a dokonce i klopýtáte, ničeho se nebojte, Bůh odpustí, jen se pevně držte naší víry, naší pravoslavné víry. Třebas se vám smějí a ukazují si na zdánlivou nedokonalost vaší víry, nehleďte na to. Jménem Pána Ježíše Krista, prosím vás: stůjte pevně a nevcházejte do duchovního obecenství s nevěřícími anebo s heretiky. Za ně se můžete jen modlit.

Ctih. Varsonofij Optinský

O skutcích

A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu (Jan 5, 29). Hle, čím se vše skončí! Jak řeky tečou, každá do svého moře, tak i tok našich životů nakonec přijde na svoje místo, každý podle své povahy. A ti, kteří budou vzkříšeni k životu, budou na soudu, ale soud jen zvěční jejich ospravedlnění a určení k životu. Naproti tomu druzí budou vzkříšeni k tomu, aby vyslechli odsouzení k věčné smrti. Život a smrt je charakterizují už nyní, to proto, že jedni činí skutky živé a druzí skutky mrtvé a umrtvující. Živé skutky jsou ty, které jsou činěny podle přikázání s radostí ducha, v Boží slávě. Mrtvé jsou ty, které jsou činěny v protikladu s přikázáními, s opomenutím Boha, ve svůj prospěch a ve prospěch svých vášní. Mrtvé skutky – jsou všechny skutky, které, třebas formálně, se neprotiví přikázáním, ale jsou činěny bez jakékoli myšlenky na Boha a věčnou spásu, jen v rámci vlastních, sebe-milujících úmyslů.

Bůh je život a živé je jen to, v čem je Jeho účast. A tak, u koho jsou jen mrtvé a umrtvující skutky, ten přímo jde a posledního dne dojde k odsouzení smrti. A u koho jsou všechny jeho skutky živé, ten jde a posledního dne naopak dojde k získání života věčného.

Svt. Theofan Zatvornik


O SVÁTCÍCH
PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE

Už ve Starém zákoně je samým Hospodinem přesně nařízeno odlišovat sváteční dny od všedních (Ex 13, 3, 8 -10; Lv 23, 2). Svátky, které byly ustanoveny na památku projevení zvláštního Božího dobrodiní k člověku, jsou například Padesátnice – darování zákona na Sinaji (Ex 19), svátek Purim (Est 9, 20 – 22) a další. Ježíš Kristus se rovněž ve sváteční dny účastnil bohoslužeb (Luk 4, 16; Jan 5, 14) a prokazoval zde lidem své skutky milosrdenství (Mat 12, 11 – 12).

Podle příkladu Ježíše Krista, také apoštolové světili sváteční dny a vyzývali věřící k modlitbě a službě Bohu. V této řadě svátečních dnů má svůj počátek, a to již od dob apoštolů, také den Vzkříšení – neděle (Mk 16, 9; Jn 20, 19; Sk 20, 7 – 9; 1K 16, 1 – 3). V den vzkříšení byl apoštol Jan hoden milosti slyšet Boží hlas (Zj 1, 10). Kromě neděle – dne vzkříšení byly v pravoslavné Církvi ustanoveny i jiné, další svátky – svátky Páně, na počest Matky Boží, svatého Jana Předchůdce, svatých apoštolů, andělů a dalších Božích služebníků a světců. Největším svátkem ze všech svátků je pak Pascha, Světlé Kristovo Vzkříšení (1K 15, 14).

V době Starého zákona byla za sváteční den ustanovena sobota jako památka dne, kdy Bůh odpočíval po stvoření světa (Gn 2, 3; Ex 20, 8 -13; Iz 58, 13 – 14).

Ale Bůh nepodléhá únavě a nepotřebuje odpočívat. Tímto nařízením však dal základ počítání času a řádem své stvořitelské činnosti dal lidem příklad k tomu, aby také oni šest dní pracovali a sedmého dne přerušili svou práci a zasvětili tento den Bohu.

Způsob, jakým lidé slavili sobotu – den klidu od Adama až po Mojžíše, nám z Bible není znám. Důvod, kvůli kterému dal Bůh opětovně Židům příkaz slavit sobotu, se připomíná v textu 5. Knihy Mojžíšovi 5, 15, tj. na památku vysvobození z fyzického otroctví v Egyptě. Toto vysvobození Mojžíšem sloužilo jako předobraz duchovního vysvobození lidí z duchovního otroctví, které se uskutečnilo až Božím Synem na Golgotském Kříži (Řím 4, 25) a díky němuž se člověk stal novým stvořením (2K 5, 17; Ga 6,15; 2K 13, 1 - 7). Svým Vzkříšením Ježíš Kristus tento den, kdy se tak stalo, pozvedl a posvětil. V den svého Vzkříšení se také zjevil Marii Magdaleně, apoštolu Tomášovi i jiným apoštolům a daroval jim moc odpouštět hříchy (Jn 20, 23) a dechl na ně Svatého Ducha. Také proto se apoštolové začali scházet k modlitbám a k vykonávání tajiny Přijímání (lámání chleba) prvního dne v týdnu, v den vzkříšení (Sk 1, 13; 20, 7). Svatému apoštolu Janovi se v neděli dostalo zjevení (Zj 1, 10) a tuto neděli rovněž začali mnozí věřící ctít. V den vzkříšení se rovněž uskutečnilo Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, a také proto od té doby začali křesťané tento den oslavovat.

Nenarušují tak věřící čtvrté Boží přikázání (Pamatuj, abys den odpočinku světil; šest dní budeš pracovat a konat všechny své práce, sedmého dne je však odpočinutí Hospodina Boha tvého!)? Přestoupením přikázání by takové jednání bylo, kdyby křesťanům nebyla sobota nahrazena jiným dnem – dnem vzkříšení. V tento den křesťané přistupovali ke svatému Přijímání a vykonávali společné bohoslužby. Apoštol Pavel věřící učil, aby tento den rozdávali dary a činili milosrdenství (1 Kor 16, 2), slavení nedělního dne se stalo závazným pro všechny křesťany, což můžeme vidět i z listu svatého Ignátia k Magnezským, v kapitole 9. – Když tedy ti, kteří byli zvyklí žít ve starých skutcích, přešli k nové naději, nedrží už sobotu, ale žijí podle dne Páně, kdy také vzešel náš život skrze Něho…

podle „Průvodce Biblí – O svátcích Pravoslavné Církve“
Dorotej arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska)


A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem

(Pátý článek Symbolu víry)

Kdyby nebyl Pán Ježíš z mrtvých vstal, nebyla by se víra křesťanská ujala. Kdyby byl život jeho býval navždy ukončen na Golgotě a ve hrobě, do něhož jeho mrtvé tělo bylo položeno, bylo by tříleté jeho působení zůstalo jen pouhou pomíjející událostí, jak si toho přáli jeho odpůrci. Víra samých apoštolů byla by pominula. Zmrtvýchvstání Pána Ježíše však způsobilo, že strašné jejich velkopáteční zážitky změnily se v jásot, nadšení a odhodlání učinit vše pro rozšíření jeho učení mezi lidmi a obětovat i životy za pravdu tohoto učení. Sebeklam nebyl by býval s to, aby z něho povstalo něco tak velkolepého, jako je Církev křesťanská.

Pán Ježíš vyšel z hrobu v oslaveném těle a nesmrtelný. Jeho zmrtvýchvstání je hlavním základem pravoslavné víry. Proto Pascha, to jest svátek Jeho vzkříšení, je největším svátkem a střediskem celého církevního roku. Tu služby Boží jsou plny jásotu: „Vstal z mrtvých Kristus!“ Je to i svátek vzájemného odpuštění a usmíření. Stává se často, že k sobě přistupují a usmiřují se i největší nepřátelé, když slyší zpěv: „Jest vzkříšení den, povznesme se slavností a druh druha obejměme! Říkejme „bratří“ také těm, kdož nás nenávidí, odpusťme vše pro vzkříšení a takto zvolejme: Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“

Gorazdův pravoslavný katechismus


Svatá Theodora z Arty

(památka dle církevního kalendáře 11. / dle světského 24. března)

Svatá Theodora z Arty, patronka řeckého města Arta, velká církevní osobnost, jež svým bohulibým životem podala příklad vyznavačství a svědectví o pravoslavné víře. Svatá Theodora přinesla svým životem a smrtí mnoho spasitelných vzorů jako manželka, matka, královna, mniška, jako zastánkyně pravoslaví, ale rovněž jako veřejná činitelka či jako podporovatelka velkých kulturních počinů a stavitelka byzantských chrámů, které dodnes umocňují krásu Arty.

Život a skutky ctihodné matky Theodory, královny Arty

Theodora byla výhonkem velké a významné byzantské rodiny Petralifů. Jejím otcem byl Jan Petralifas, který vlastnil titul „sevastokrátora“* a byl správcem Thessalie a Makedonie. Právě v těchto letech (okolo roku 1210) se narodila Theodora, a byla vychovávána svými rodiči „ve vzdělání a napomínání Páně“; rodiči, kteří pro ni vždy představovali, díky jejich pravoslavné zbožnosti a mravnosti, jakož i velké lidumilnosti, vzor k napodobování.

Její otec zemřel brzy a zanechal Theodoru ještě v mladém věku. Její ochranu převzal vévoda z Epiru Theodor, který mezitím dobyl Soluň a ještě více rozšířil svůj stát. Krátce na to byl však Theodor oslepen bulharským vládcem Asanem, který jej porazil v jedné bitvě. Asan povolal z Morie mladého Michala (synovce Theodora) jako zákonného následovníka, aby po něm převzal správu státu, který mu zanechal jeho otec – Michal I. Angelos Komnenos. Na své cestě do Arty procházel Michal kolem obce Servia, města v oblasti Kozáni, které v té době představovalo silnou pevnost a významný vojenský strategický bod. Právě zde se poprvé setkal s mladou Theodorou, která na něj učinila velký dojem, zejména svou krásou a duševní i tělesnou ušlechtilostí. Okamžitě se do ní zamiloval a zatoužil se s ní oženit. A tak Theodora a mladý vévoda uzavřeli svatbu, doprovázenou velkou vznešeností. Stalo se tak ve městě Servia v roce 1230. Za krátko po svatbě odešel mladý pár do Arty, již učinil Michal hlavním městem svého státu.

V Artě začíná pro mladý pár nový život. Michal byl silnou osobností, avšak neklidným a ambiciózním duchem. Zcela přirozeně usiloval o konsolidaci a rozšíření své moci. Mladá vévodkyně Theodora se stala první dámou epirského Despotátu. V její nové a významné funkci, jak nás spravuje spisovatel jejího Života, mnich Job, netoužila ani po slávě ani po touze z radovánek či plodech své moci, ale „pouze po Bohu volala, ve ctnosti se pilně cvičila, v čistotě tělesné i duševní žila, pokoru objímala, jako nikdo jiný dosahovala bdění, lásky, čistoty, soustrastnosti a skutků milosrdenství a skrze Boha všechny uzdravovala“. Svatá Theodora žila jako svícen, aby svým světlem zazářila na všechny strany a na všechny obyvatele svého města, své milované poddané, a aby rozptýlila lásku a víru Kristovu, skrze kterou vedla svůj každodenní křesťanský zápas a přitahovala tak k sobě blahodať Ducha Svatého.

V ohni zármutků

V životě lidském není nic stálého a neměnného. Ani šťastné chvíle královského páru proto neměly dlouhého trvání. Nepřejícný a závistivý ďábel, který nemohl snést štěstí a ctnosti svaté Theodory, začal vrhat své jedovaté střely na jejího manžela, kterého uvrhl do pokušení smilstva. Michal se skutečně dopustil smilstva s jednou bohatou šlechtičnou z Arty, jménem Gangréna. Té se podařilo pomocí magie duševně zotročit Michala a obrátit jej s nenávistí proti jeho zákonné manželce. Ta však překonala

všechna protivenství s ušlechtilostí, „neupadajíce na mysli a neničíce dobrý (manželský) stav, ale hledajíce uzdravení u Boha“.

Svatá královna Theodora nepřestala doufat v Boží pomoc ani neklesala na mysli ani neupadala do zoufalství, ale zůstala pevná ve víře jako nějaký drahokam. Bez jakékoli pomoci od lidí, oděna nadějí v Boha, opustila královský palác. Strávila pak dlouhých pět let v pustině, spolu se svým prvorozeným synem (který se narodil ve vyhnanství), a snášela zde chlad a horko, hlad i žízeň. Nikomu povědomá, špatně oděná, s hořkým vědomím nespravedlnosti procházela Theodora po svazích hor a propastech a snažila se vyhnout běsnění svého muže. Navzdory tomu, nebo snad právě díky těmto těžkostem, svatá Theodora zazářila a její svatost se projevila tím více, čím obtížnější byly podmínky, podobně jako se zlato čistí v ohni zkoušek…

Z jejích úst také nikdy nevzešlo nic ponižujícího. Ani nikoho neodsoudila ani neproklela. Jen se stále modlila k milosrdnému Bohu a upínala na něj všechnu svou naději. Uprostřed těchto běd a strádání nalezla určitou útěchu v blízkosti kněze Prenistase. Ten, když ji jednoho dne spatřil, jak sbírá zeleninové plody pro sebe a své dítě, a trval na tom, aby mu prozradila svou totožnost, poznal, o koho jde, a okamžitě jí nabídl útočiště ve svém domě.

Okamžik rehabilitace svaté Theodory

Pravda se přece jen nakonec ukázala. Šlechetní pánové z Arty, jsouce donuceni zpustlým chováním vévody Michala a arogancí smilnice Gangrény, vyhnali tuto ženu z královského paláce. Mysl vévody Michala se pak přece jen rozjasnila; najednou prozřel a pochopil, čeho se dopustil. Rychle proto vyslal své věrné poddané, aby nalezli jeho zákonnou manželku, kterou přijal opět ve svém paláci se vší uctivostí, láskou a na své straně s hlubokým pokáním. Pro oba manžele začala nová etapa jejich života; Michal činil pokání a byl rozhodnut podniknout zápas za dosažení svatosti, po vzoru své ženy. Město Arta se díky novým skutkům svého vládce obléklo do světla: byly zakládány nové chrámy, monastýry, a skutky lidumilnosti Michala byly náhle přirozeným důsledkem jeho upřímné lásky k Theodoře a následně její oddanosti místnímu lidu a městu. Na svět také přicházejí další čtyři děti: Jannis, Dimitris (Michal), Helena a Anna. Celý další život královského páru se dále řídil již jen Božím vedením.

Odchod do monastýru

Když později vévoda Michal II., po dovršení čtyřiceti dlouhých let prožitých v manželství s Theodorou, odešel k Pánu, „Theodora oblékla mnišskou schimu“. Prožila ještě deset let jako mniška v monastýru svatého Jiří, který v souladu s podáním sama založila. Zde, „s ještě větším úsilím, tělesným i duševním“, odevzdala svůj život Tomu, po němž zatoužila již od útlého mládí celým svým srdcem. O této etapě života píše spisovatel jejího Života, mnich Job, že, „… se cvičila ve ctnostech, zabývala se bděním a dlouhým stáním, pronášela bez ustání žalmy a duchovní písně…“. Stala se uvnitř svého „sesterství“, v mnišském stavu, pro všechny vším, aby všechny získala, zachovávajíc vždy své srdce v pokoře, jak učil svatý apoštol Pavel.

Ctihodná smrt

Když nadešel její odchod z tohoto života, či spíše začátek skutečného života v nebesích, svatá Theodora poznala pravý okamžik, kdy se tak mělo stát. Pro svaté je posmrtný život „dotekem s Bohem“, jde o skutečný život uvnitř nevečerního dne v království trojjediného Boha. Svatá Theodora prosila v modlitbách přesvatou Bohorodici a svatého velkomučedníka Jiřího, aby ji ještě alespoň šest měsíců zachovali při životě, „než dokončí stavbu chrámu“, jak se i stalo. Když nadešla poslední hodina jejího života, ještě naposledy podala rady svým sestrám v Kristu, aby nikdy nepřestaly žít a zápasit za život „v Duchu Svatém“, „a s radostí odevzdala svého ducha do Božích rukou“, nejpravděpodobněji kolem roku 1280 ve stáří sedmdesáti let. Byla pohřbena v nartexu chrámu svatého velkomučedníka Jiřího (dnes chrám sv. Theodory), kde se dodnes nachází její svatý hrob. Zázraky, vykonané na přímluvy svaté Theodory, a sláva této královny, kterými oslavila Hospodina, jsou nesčetné a dějí se i v dnešních dnech. Svatá Theodora nepřestala ani na chvíli podávat svoji mocnou záštitu svému milovanému lidu a duchovním dětem.

Chronologie vyzvednutí jejích svatých ostatků

Každý rok, v neděli následující po svátku Všech svatých, slaví místní Řecká pravoslavná církev památku slavného vyzdvižení ostatků svaté Theodory. Jelikož byli mnozí, kteří zpochybňovali samu přítomnost jejích svatých ostatků v Artě a tvrdili, že byly zcizeny Franky, jak se stalo s mnoha dalšími svatými ostatky, tehdejší metropolita Arty Serafim Byzantský přikázal, aby byl její hrob otevřen. Tak se i stalo. V úterý 20. března roku 1873, přesně o půl druhé ráno, otevřel správce chrámu za zpěvů všeho duchovenstva a za přítomnosti mnoha významných osob: velvyslance Ruska a osvobozeného řeckého státu, v čele s archimandritou Stefanem Kleomvrotem a vším zbožným lidem hrob svaté Theodory… Překvapení bylo nesmírné. Uvnitř hrobu se nacházely svaté ostatky, patřící beze všech pochybností svaté Theodoře, které navíc vydávaly libou vůni. Její ostatky byly poté uloženy do dřevěné schrány u královských dveří chrámu sv. Jiří, aby se věřící mohli během celonočního bdění poklonit její svatosti.

Den její kanonizace

Dodnes je nejzářivějším dnem města Arty oslava svátku svaté Theodory, která připadá na 11. března. Všichni obyvatelé Arty, ale rovněž obyvatelé Epiru a Akarnanie, zaplňují chrám a jeho nejbližší prostranství, aby se poklonili jejím svatým ostatkům a přijali Boží blahodať a požehnání „blažené a požehnané (ženy)“ a ctihodné matky Theodory. Ústředním motivem celého svátku je litanie, čili průvod se svatými ostatky a s ikonou svaté Theodory. Prostřednictvím této události chce pravoslavná Církev zdůraznit dnešní společnosti dvě podstatné věci: a) že svatí neumírají, ale žijí mezi námi, v našich městech a sousedstvích, a nikdy nepřestávají vznášet své modlitby za nás ke Kristu, aby nám neustále připomínali, že i my máme usilovat o dosažení svatosti, b) a za druhé, že i vznešenost a sláva spjatá se slavnostní litanií symbolizuje cestu naší Církve do nebeského království, kam máme směřovat my všichni. Jedině pak má naše osobní cesta a život každého z nás smysl, když se přidáme na cestu nevěsty naší Církve vedoucí ke svému ženichovi Kristu, která vyvrcholí v den Jeho slavného druhého Příchodu**.


*Titul „σεβαστοκράτωρ” (sevastokrátor) existoval v Byzantské říši a byl udělován některým bratrům a přátelům císaře.

** ΓΙΑΝΝΟΥΛΗ, ΓΡ. Δ.: Η Άγια Θεοδώρα. Βασίλισσα της Άρτης. Βίος και Παρακλητικός κανών. Έκδοσεις Ι. Ν. Άγιου Νικολάου Άρτης, 2008. Více viz http://www.imartis.gr/imartis/theodora.php.

připravil Michal Dvořáček


Světitel nový mučedník Petr (Zverev),
arcibiskup Voroněžský

(památka 25. ledna / 7. února dle světského kalendáře a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Nový mučedník, se narodil 18. ledna (tj. 31. leden dle světského kalendáře) 1878, v Moskvě v rodině protojereje. Po studiu na fakultě historie a filologie Moskevské Carské Univerzity, nastoupil na Kazaňskou Duchovní Akademii, kde v roce 1900, dva roky před ukončením přijal mnišské postřižení se jménem Petr. V posledním ročníku, byl rukopoložen na jeromonacha.

Po ukončení Akademie jeromonach Petr učil v Orlovském Duchovním Semináři a poté vykonával funkci eparchiálního misionáře při Moskevském eparchiálním domu. Od roku 1907 byl jmenován do funkce inspektora Novgorodské Duchovní Semináře, během let 1909 – 1917 byl představeným monastýru Svatého Proměnění Páně ve městě Belev v Tulské eparchii, již v hodnosti archimadrita. V té době navštěvuje nedalekou Optinskou poustevnu, kde mnoho času věnoval rozhovorům a besedám s Optinskými starci. Jako kněz se účastnil 1. světové války.

V roce 1917 nastoupilo období bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů.

Od roku 1918 archimadrita Petr, zažívá stále častější zatýkání a věznění, nehledě však na tyto těžkosti, je v této době rukopoložen v únoru roku 1919 na biskupa, svt. Tichonem patriarchou moskevským, byl ustanoven biskupem Balachninským, vikářem Novgorodské eparchie. Jeho zatýkání a věznění neustávalo, vladyka Petr, však pevně nesl kříž vyznavačství, nehledě na to kde se nacházel, ať už ve vězení nebo na svobodě. V prosinci 1921 byl propuštěn z vězení, vrátil se do Moskvy, kde byl ustanoven biskupem Starickým, vikářem Tverské eparchie. Zanedlouho byl, ale opět uvězněn, a to kvůli svému prohlášení vydanému k věřícím Tverské eparchie, ve kterém objasňoval podstatu tzv. obnovlenectví (obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol, bylo hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. říjnové revoluci roku 1917. Svým cílem si ustanovilo „obnovu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavili se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, při čemž oznámili, plnou podporu tehdejšího nového režimu. Přes všechny své snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo). V následujících letech kdy byl opětovně vězněn, onemocněl kurdějemi a přitom zcela přišel o zuby. V létě roku 1924 byl propuštěn z vězení, a v následujícím roce, v červenci 1925, byl ustanoven jako pomocný biskup do Voroněžské metropolie, po zesnutí metropolity Vladimíra (Šimkeviča), byl jmenován na Voroněžskou katedru, přitom byl zároveň povýšen do hodnosti arcibiskupa.

Jeho pastva si jej zamilovala, neboť byl neobyčejně přívětivý, ohleduplný, laskavý a vnímavý ke všem, všechny miloval, každý z jeho věřících, mu byl jako jeho rodný příbuzný. Věřící jej považovali za ochránce čistoty pravoslavné víry v těžkých časech. Chrámy kde sloužil, byly vždy přeplněné věřícími, a služby byly slouženy podle athoského bohoslužebného řádu (Athoským bohoslužebným řádem je myšleno, celý postup bohoslužeb od půlnoční, jitřní, svaté liturgie a večerní, ve sváteční a všední dny po dobu celého roku, utvořeným na svaté hoře Athos a vycházející z bohoslužebného řádu studijského a jeruzalémského). Při arcibiskupu Petrovi, započal všeobecný návrat chrámů do pravoslaví, které přešly k tzv. obnovlencům. Vladyka Petr, velmi slavnostně přijímal duchovenstvo zpět do lůna pravoslavné církve, které se odklonilo k tomuto rozkolu, skrze pokání před všemi věřícími.

Přesto přese všechno, jej roku 1926 postihlo jeho poslední zatčení a uvěznění, byl odsouzen za kontrarevoluční činnost proti sovětské vládě na 10 let pracovně nápravného tábora a odeslán na Solovky (Solovecké ostrovy, Solovky - skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska. Na nich se nachází i Solovecký monastýr Proměnění Páně. Za sovětského Ruska, zde v roce 1920 byl založen tzv. Solovecký tábor zvláštního určení, jeden z největších nápravně pracovních táborů - Gulagů). V zimě 1928 arcibiskup Petr spolu s dalšími duchovními, byl převeden na ostrov Anzer (druhý největší z ostrovů, na něm se nacházel od 17. století skit Golgotský – Svatého ukřižováni založený ctihodným Eleazárem Anzerským, za vlády bolševiků, zde byl následně zbudován šestý zvláštní oddělení táborů, nyní se znovuobnovuje svatý skit). Zde svatý vladyka sepsal akathist ctihodnému Hermanu Soloveckému. Ke konci roku 1928 onemocněl vladyka tyfem, v lednu 1929 byl přemístěn do provizorní ubikace pro vězně nemocné tyfem, který musel být otevřen kvůli epidemii tyfu, která se na ostrově rozšířila. Vladyka byl nemocný dva týdny a už se zdálo, že krize minula, ale vladyka byl příliš slabý a nemohl přijímat jídlo. Dne 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) roku 1929 světitel a nový mučedník Petr zesnul.

Nejprve byl pochován ve společném hrobě, pro oběti tyfu. Pátý den po jeho smrti, ale byly jeho ostatky tajně vyzdvihnuty ze společného hrobu, podle svědectví jeho svaté tělo s rukama složenýma na hrudi bylo čistě bíle. Nato bylo tělo archijereje oblečeno do archijerejského oblečení, duchovenstvem tábora, byl odsloužen pohřeb, a nad jeho hrobem, pod horou zvanou Golgota, byl postaven kříž.

Roku 1999 byly svaté ostatky opět vyzdvihnuty a nyní přebývají v hlavním chrámu Soloveckého monastýru. V témže roce byl kanonizován ve voroněžské eparchii. V srpnu 2000, byl připočten do zástupu svatých Novomučedníků a Vyznavačů Ruských, na jubilejním sněmu Ruské Pravoslavné Církve. Jeho památka je v den jeho zesnutí 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Z jednoho dopisu vladyky Petra:

Zdravím vás v Pánu milá A. L. s nadcházejícími svátky Kristova Narození, Obřezání a Pokřtění Páně. V modlitbách vám přeji od Hospodina všechny milosti a duševní spasení – to poslední, je to samo nejhlavnější: když bude to, bude i všechno ostatní, jen se snažte zamilovat si Krista, snažte Jím jediným dýchat, žít, jen o Něm přemýšlet, k Němu směřovat, o Něm mluvit, Jeho slova v Evangeliu číst, učit se je a v životě uskutečňovat. Snažte se zamilovat si Krista, a všem okolo vás bude mile, pokojně a vůbec ne úzko. Pomodlete se, aby i mne Hospodin naučil této jediné potřebné nauce. Buďte zdraví, pokojní a šťastní, nechť vás všechny chrání Matka Boží a svatí naši světitelé. Pokoj všem a Boží požehnání.

Sbor třech učitelů a hierarchů: Basila Velikého, Řehoře Theologa a Jana Zlatoústého

(památka dle církevního kalendáře 30. ledna/ dle světského 12. února)

Každý z těchto svatých otců Basil Veliký, Řehoř Theolog a Jan Zlatoústý, má svůj vlastní svátek. Svatý Basil Veliký 1. ledna (dle světského 14. ledna), svatý Řehoř Theolog 25. Ledna (dle světského 7. února) a svatý Jan Zlatoústý 27. ledna (dle světského 9. února) a 13. listopadu (26. listopadu). Tento jejich společný svátek, byl ustanoven v 11. století, za doby vlády císaře Alexiose I. Komnenose (vládl v letech 1081 - 1118).

Stalo se tehdy, že se odkud si mezi lidmi vzala rozepře o tom, kdo z těchto tří hierarchů je nejvýše hodný úcty. Jedni vyzdvihovali svatého Basila, pro jeho čistotu a chrabrost, jiní vyzdvihovali svatého Řehoře pro nedostižné hloubky a výšiny jeho rozumu a teologie a třetí zase, vyzdvihovali svatého Jana, pro jeho dar řeči a jasný výklad víry. Jedni se začali nazývat Basiliáni, druzí pojmenovali se podle Řehoře a třetí podle Jana.

Skrze prozřetelnost Boží, byla však tato rozepře, vyřešena ve prospěch církve a k ještě větší slávě trojice těchto světců.

Z vůle Boží, se tedy biskupu Joanu, metropolitovy Euchaitskému roku 1084 (Jan metropolita Euchaitský - Ιωάννης Εὐχάιτα – jeden z nejvýznamnějších církevních spisovatelů a hymnografů 11. století. Zesnul na konci 11. století. Kromě jiného sepsal službu Třem Světitelům, kánon Ježíši Nejsladšímu, kánon Andělu Ochránci, dva kánony svatému Theodoru Tyrskému, které jsou dodnes v církvi užívány; jeho památka je 14. června/ 27. června a 5. října/ 18. října) událo ve snu vidění a to, že nejprve se mu zjevil každý ze tří světitelů zvlášť, poté ve veliké slávě a nevyslovitelné nádheře, všichni tři světitelé společně. Tehdy mu tito tři světci řekli: Jsme jedno v Bohu, tak jak to ty nyní vidíš, není mezi námi nic, co si protiřečí … není mezi námi prvý nebo druhý. I řekli mu ještě, aby jim byla sepsána jedna společná služba a aby jim byl určen jeden společný den památky. Skrze toto podivuhodné vidění svt. Joannu Euchaitu, byla vyřešena rozepře a společná památka Tří Světitelů byla určena na 30. ledna (dle světského 12. února).

připravil otec Marek Malík


Světitel Basil Veliký

(památka dle církevního kalendáře 1. ledna, dle světského 14. ledna)

Světitel Basil Veliký, arcibiskup Ceasereje Kapadokijské, se narodil okolo roku 330, v době panování císaře Konstantina. Vzdělání získal nejprve od svého otce, který byl advokát, poté se učil u nejlepších učitelů Ceasereje Kapadokijské. Později odchází do škol v Konstantinopoli a své vzdělání završuje v Athénách, centru tehdejší vzdělanosti. Vynikajících výsledků dosahuje ve všech naukách tehdejší vzdělanosti: ve filosofii, rétorice, zákonodárství, astronomii a dalších. V Athénách mu byli spolužáky Julián (Iulianus Flavius Claudius), pozdější císař-odpadlík, a svt. Řehoř Bohoslovec, se kterým jej pojilo celoživotní přátelství. Okolo roku 357 se sv. Basil vrátil zpět do Ceasereje, kde vstoupil na cestu asketického života. Přijal svatý křest od biskupa Ceaserejského Diania a byl jím postřižen na čtece. Poté odchází do Egypta a navštěvuje rovněž Sýrii, Palestinu, kde se seznamuje s tehdejším výkvětem asketiky a mnišství. Vrací se zpět do Ceasereje a usazuje se u řeky Iris; tam za ním přicházejí další mniši i bývalý spolužák a pozdější biskup Řehoř Bohoslovec.

Když se začala rozrůstat Áriova hereze, povolala Církev svatého Basila ke službě. Nejprve byl roku 362 rukopoložen na diákona a poté, v roce 364, na presbytera. Roku 370 následovalo rukopoložení na biskupa ceaserejského. Jako biskup se proslavil svou svatostí, hlubokým poznáním svatého Písma, velikou učeností a pracovitostí, pílí a snahou po církevním pokoji a jednotě ve víře. Protože v době, kdy byl biskupem, docházelo k velkému útlaku pravoslavných ze strany ariánů, snažil svt. Basil co nejvíce utvrzovat a posilňovat pravoslavné křesťany ve víře, vyzýval je ke zmužilosti a trpělivosti ve snášení příkoří. Všechny hmotné prostředky, které měl, oddával ve prospěch chudých a potřebných, zakládal domy, ve kterých byli syceni hladoví, léčeni nemocní, a všem těmto byl utěšitelem a pomocníkem; založil též dva monastýry, mužský a ženský. Všechny tyto jeho skutky vzbuzovaly nenávist ze strany ariánů. Ariáni jej neustále pronásledovali, vyhrožovali mu vyhnanstvím, vězením, mučením a smrtí. On na to odpovídá: «Smrt je pro mne dobrodiním, ona mne brzy přivede k Bohu, pro kterého žiji a pracuji. »

Nemoci, které jej provázely od mládí, jeho práce učence a biskupa, asketické boje, zdrženlivost, starosti a strádání pastýřského života a archijerejské služby, jej předčasně vysílily, a tak roku 379 zesnul v Hospodinu ve věku čtyřiceti devíti let. Ode dne jeho zesnutí počala církev ctít jeho památku. Současník svt. Basila Velikého, svt. Amfilochij, biskup ikonijský, takto ocenil jeho zásluhy: «On náleží nejen jedné církvi ceaserejské a nejen své době, nejen svým soukmenovcům byl užitečným, ale všem zemím a všem městům světa a všem lidem přinášel a přináší prospěch. A pro křesťany vždy byl a bude učitelem spásonosným. »

Světitel Silvestr, papež římský

(památka dle církevního kalendáře 2. ledna, dle světského 15. ledna)

Světitel Silvestr, papež římský, se narodil v Římě křesťanským rodičům, kteří jej od mladosti vychovávali ve zbožné víře Kristově. Svůj život vždy řídil dle evangelních přikázání. Mnohé získal z poučení svatého vyznavače biskupa Timoteje, který pobýval více než rok v domě, v němž žil svatý Silvestr, a mnohé přitom obrátil ke Kristu. Sám svatý Silvestr byl přítomen mučednické smrti svého učitele, jehož příkladem se řídil po celý svůj život. Když bylo Silvestrovi třicet let, byl přijat do duchovenstva římské církve, nejprve byl rukopoložen na diákona, poté na presbytera. Po smrti papeže Melchiada byl vybrán za biskupa římského. Se svatou horlivostí se staral o čistotu života jemu svěřených oveček, o duchovenstvo církve, aby řádně plnilo svou duchovní službu, aby duchovní život nezatěžovalo světskými činnostmi. Svými modlitbami a zázraky pomohl k tomu, aby se císař Konstantin a jeho matka Helena obrátili na pravou Kristovu víru a přijali svatý křest. Svatý Silvestr se staral a vedl římskou církev po dvacet let, požívaje hluboké úcty u věrných křesťanů. Svůj život dokonal v tichosti a v hlubokém stáří roku 355.

Sbor svatého slavného proroka a předchůdce Páně, Jana Křtitele

(památka dle církevního kalendáře 7. ledna, podle světského 20. ledna)

Protože se Janova hlavní úloha v životě uskutečnila v den Zjevení Páně, Církev už odedávna zasvětila následující den právě jemu. K tomuto dni se váže i událost spojená s rukou Předchůdce Jana. Evangelista Lukáš si přál, aby bylo Janovo tělo přeneseno ze Sebasté, kde byla velkému proroku z rozhodnutí Heroda setnuta hlava, do Antiochie, Lukášova rodného města. Lukáš uspěl, ale získat pouze jednu ruku, která byla v Antiochii uchovávána až do 10. století, potom byla přenesena do Cařihradu, kde během turecké okupace zmizela. O ruce svatého Jana se tradovalo, že ji každý rok, v den památky svatého, archijerej vynašel před národ. Někdy byla ruka roztažená, někdy skrčená. V prvém případě to označovalo bohatou a velkou úrodu, v druhém pak neúrodu a hlad.

Svatý Jan Křtitel se oslavuje několikráte v roce, ale největším svátkem je právě tento den, 7. leden. Vedle apoštolů, které obklopovali Spasitele, zaujímá osobnost Jana Křtitele zvláštní místo. A to jak způsobem svého příchodu na svět, tak i svým životem ve světě, svou úlohou Křtitele lidí i božského Mesiáše, a v neposlední řadě i svým tragickým odchodem z tohoto světa. Svatý Jan Křtitel dosáhl takové morální čistoty, že jej svaté Písmo může nazvat andělem, někým více než jen smrtelným člověkem. Ode všech ostatních proroků se svatý Jan odlišuje především tím, že mohl ukázat světu Toho, o Němž prorokoval: „Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.“ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (Jan 1, 29–34).

Svatý mučedník Polyevkt

(památka dle církevního kalendáře 9. ledna, dle světského 22. ledna)

Město Melitené (dnes Malatiya) v Arménii je nasáté krví křesťanských mučedníků, tak jako celá země Arménská. Svatý Polyevkt se stal prvním křesťanem tohoto města, který za svou víru položil svůj život. Stalo se tak roku 259, za vlády císaře Valeriána.

V Melitené žili dva přátelé-vojáci, Nearch a Polyevkt. Nearch byl pokřtěný, Polyevkt zatím nikoli. Když byl v té době vydán císařský příkaz o pronásledování křesťanů, Nearch se připravoval na mučednickou smrt. Bylo mu líto, že svého přítele nestačil přivést k pravé víře. Když se však Polyevkt dozvěděl, k čemu se připravuje Nearch, rozhodl se a slíbil, že přijme křesťanství. Zdál se mu totiž sen, ve kterém se mu zjevil Hospodin ve slávě, sňal z Polyevkta starý oděv a oblékl jej do nového, přesvětlého oděvu. Polyevkt pak řekl Nearchovi: «od této chvíle jsem připraven sloužit Kristu». Když to dopověděl Nearchovi, zahořel duchem a odešel na hlavní městské náměstí, kde roztrhal císařský příkaz o pronásledování křesťanů a o povinnosti vzdát úctu pohanským bohům a modlám, a ještě přitom zničil ve městě mnoho pohanských model. Polyevktův tchán, vládce Feloks, který měl dohlížet na plnění císařského příkazu, se zděsil jeho činu, řekl mu: «nyní budeš muset umřít, jdi a rozluč se s ženou a dětmi». Když přišla k Polyevktovi jeho žena a v slzách jej prosila, aby se odřekl Krista, plakal přitom i jeho tchán Feloks. Svatý mučedník však zůstal neoblomným ve svém rozhodnutí přijmout jakékoli utrpení pro Krista. S radostí sklonil svoji hlavu pod meč, a přijal tak svatý křest ve své vlastní krvi. Polyevktův přítel Nearch přijal mučednickou smrt v ohni a jeho památka je 22. dubna.

Uctívání okovů svatého apoštola Petra

(památka dle církevního kalendáře 16. ledna, dle světského 29. ledna)

V tento den se nám připomínají řetězy, okovy svatého apoštola Petra, kterými byl spoután Herodem Agrippou II. O těchto okovech hovoří svaté Písmo: «Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. Anděl udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle! Vstaň!" A s Petrových rukou spadly řetězy. » (Skutky apoštolské 12, 7) Zbožní křesťané uchovali Petrovy řetězy nejen z úcty ke svatému apoštolu, ale i pro jejich uzdravující moc, neboť mnozí nemocní se uzdravili, poté co se jich dotkli. Okovy byly chráněny v Jeruzalémě, až do patriarchy Juvenalia, který je daroval císařovně Eudokii, manželce císaře Theodosia mladšího; mezi léty 437-439 byly tedy přeneseny z Jeruzaléma do Cařihradu. Eudokie okovy rozdělila na dvě poloviny a jednu část poslala do Říma své dceři, císařovně Eudoxii, ženě Valentinianově. V Římě spojila Eudoxie tuto část okovů s jinými okovy, kterými byl svatý apoštol Petr spoután před svou smrtí, a dala vystavět chrám ke cti svatého apoštola Petra, ve kterém tyto okovy byly uloženy.

připravil otec Marek Malík


Půst před svátkem
Kristova Narození

Půst před svátkem Kristova Narození začíná každoročně 28. listopadu (podle církevního kalendáře 15. listopadu). Tento půst není tak přísný jako Svatá Čtyřicátnice, tedy období Velkého Půstu před Paschou. Ve vánočním půstu je církevním ústavem předepsáno (kromě obvyklého zdržování se masa, mléka, vajíček a sýru) každý týden, po tři dny, v pondělí, ve středu a v pátek – zdržovat se v jídle ryby, vína a oleje a až po večerní bohoslužbě přijímat jen nevařený pokrm, tzv. suchou stravu – сухоядение. V úterý a ve čtvrtek se v jídle zdržujeme už jen ryby. V sobotní a nedělní dny tohoto postu a také ve dny, kdy si připomínáme památku nějakého velkého světce, nebo v den chrámového svátku, se dovoluje jíst i ryba. Takové je monastýrské pravidlo půstu před Kristovým Narozením. Сухоядение čili suchá postní strava (tj. chléb, sůl a voda a taktéž syrová zelenina a ovoce, sušené ovoce, med a různé ořechy) v čase postu ovšem představuje přísnou formu postu, která je povinná především pro ty, kdo žijí mnišským životem. Pro věřící, kteří žijí ve světě, je považován za doplňující způsob postu, doplňující jejich duchovní život, a jestliže se pro takovýto způsob rozhodnou, vždy je zapotřebí přijmout pro něj požehnání duchovního.

Jak byl ustanoven půst před svátkem Kristova Narození

Ustanovení půstu před Kristovým Narozením, jakož i u ostatních vícedenních půstů, se vztahuje k dávným počátkům křesťanství. Už ve 4. století svt. Ambrož mediolánský (milánský), svt. Philastrius bresciaský či blažený Augustin tento půst ve svých dílech vzpomínali. V pátém století se o tomto půstu zmiňuje např. svatý biskup Lev Veliký. Ponejprve se půst držel po dobu sedmi dní, jiní jej zase drželi o něco déle. Na sněmu roku 1166, který byl při konstantinopolském patriarchovi Lukášovi (Lukas Chrysovergis) a byzantském císaři Manuelovi (Manuel I. Komnenos) bylo všem křesťanům předloženo zachovávat půst před velikým svátkem Kristova Narození po dobu čtyřiceti dnů.

Antiochijský patriarcha Theodoros (Valsamon) píše ve svém díle «Výklad svatých a božských pravidel svatých a všechvalných Apoštolů a svatých sněmů všeobecných i místních a svatých Otců» (neboli Σχόλια), že ačkoli dny těchto půstů (před svátky Zesnutí Panny Marie a před Kristovým Narozením) nejsou stanoveny pravidlem, je třeba následovat nepsanou církevní tradici a postit se od 15. dne listopadu.

Půst před svátkem Kristova Narození je poslední vícedenní půst v roce. Začíná 15. (podle světského kalendáře 28. listopadu) listopadu a končí 25. prosince (7. ledna), trvá čtyřicet dní, a proto se podle církevních pravidel nazývá Čtyřicátnicí, stejně jako i Velký Půst. A protože posledním dnem před počátkem půstu je svátek svatého apoštola Filipa (památka dle církevního kalendáře 14. / dle světského 27. listopadu), tak se tento půst nazývá „Filipovým“.

Proč byl ustanoven půst před svátkem Kristova Narození

Tento půst je zimním půstem a slouží nám k posvěcení poslední části roku, k tajemnému obnovení duchovní jednoty s Bohem a současně též jako příprava ke svátku Kristova Narození.

Světitel Lev Veliký píše: Samo zachovávání zdrženlivosti zapečetěno je čtyřmi ročními obdobími, abychom v průběhu roku sami poznali, že je nám zapotřebí neustále se očišťovat, a že při roztržitosti našeho života je třeba se vždy při půstu a milodarech starat o to, aby byl vyhnán hřích, který se umnožil slabostí těla a nečistotou přání.

Podle svatého Lva Velikého je půst před Kristovým Narozením: obětí Bohu za shromážděné plody. Jako k nám byl Hospodin štědrý skrze své dary z plodů země, tak i my v čase tohoto půstu máme být štědří k těm, kteří nemají nic a jsou chudí.

Svt. Simeon Soluňský píše, že půst Čtyřicátnice před Kristovým Narozením nám zobrazuje půst Mojžíšův, který se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, a získal na kamenných deskách napsaná Boží slova. A my, postíce se čtyřicet dní, poznáváme a přijímáme živé slovo od Panny, napsané nikoli na kamenech, ale vtělené a narozené, a my přijímáme Jeho Božské tělo. Půst před Kristovým Narozením byl ustanoven proto, abychom ke dni Kristova Narození očistili sebe pokáním, modlitbou a půstem, abychom s čistým srdcem, duší a tělem mohli zbožně uvítat na svět zjeveného Božího Syna a abychom Mu kromě obvyklých darů a obětí přinesli naše čisté srdce, snahu a přání následovat Jeho učení.

Kdy se začal slavit svátek Kristova narození

Počátek tohoto svátku se vztahuje k apoštolským dobám. V Apoštolských pravidlech se praví: Střežte a chraňte, bratři, dny sváteční, a jako první den Kristova Narození, který nechť slavíte 25. dne desátého měsíce (desembri – podle římského kalendáře). Tam se také dále píše: den Kristova narození nechť je slavený, neboť v něm neočekávaná blahodať byla dána lidem skrze Narození Božího Slova z Marie Panny ke spáse světa.

Ve 2. století poukazuje na 25. prosince (dle juliánského kalendáře) jako den Kristova Narození svt. Kliment Alexandrijský.

Ve 3. století je svátek Kristova Narození připomínán svt. muč. Hyppolitem římským.

V čase pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána (284 – 305), na počátku 4. stol., v roce 302, bylo 20 000 křesťanů z Nikomedie (památka 28. prosince/ 10. ledna) upáleno v chrámu přímo v den svátku Kristova Narození.

Od doby, kdy Církev získala svobodu a kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím v Římské říši, nacházíme svátek Kristova Narození slavený v Církvi po celém světě, jak je možné vidět v poučeních ke svátku Kristova Narození u ctih. Efréma syrského, svt. Basila Velikého, svt. Řehoře Theologa, svt. Řehoře Naziánského, svt. Ambrože Mediolánského, svt. Jana Zlatoústého a dalších otců Církve z období 4. století.

Nikefor Kallistos (církevní historik, mnich ze Sofijského monastýru v Konstantinopoli) ve své církevní historii (v osmnácti dílech) píše, že císař Justinián I. (527–565) ustanovil v 6. stol., aby bylo Kristovo Narození slaveno po celé říši.

V 5. století konstantinopolský patriarcha Anatolios, v 7. stol. Sofronios a Andreas, patriarchové Jeruzalémští, v 8. stol. ctih. Jan damašský, ctih. Kosma jeruzalémský – maiumský a Herman, patriarcha jeruzalémský, v 9. stol. pak ctihodná Kassia konstantinopolská a další, jména kterých jsou nám neznáma, sepsali ke svátku Kristova Narození mnohé církevní zpěvy, které lze dodnes slyšet v chrámech k oslavě světlého svátku Kristova Narození.

připravil otec Marek Malík


Světitel Jan Zlatoústý


(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle světského: přenesení ostatků; 30. ledna / 12. února: Sbor třech učitelů a hierarchů; 14. září / 27. září: den zesnutí, Církev ale kvůli svátku Povýšení sv. Kříže slaví jeho památku 13. listopadu / 26. listopadu)

Narodil se v Antiochii * roku 354. Po brzké smrti otce Sekunda se Janovy výchovy ujala jeho zbožná matka Anthusie, která se po smrti svého muže již nikdy neprovdala a zcela se věnovala výchově svého syna. Od mládí se Jan učil řecké filosofii a rétorice, tyto vědy se mu však pro jejich bezbožnost zprotivily, a on se zcela oddal osvojení si křesťanské víry, kterou přijímal jako jedinou a všeobecnou pravdu. Svatý křest přijal od Melétia, patriarchy antiochijského (památka 12. /25. února), křest pak přijala i jeho matka. Po smrti své matky odešel Jan do pouště, aby se věnoval přísně asketickému životu, a nakonec přijal mnišství, které nazývá skutečnou filozofií. Tehdy byl poprvé vyzván, aby přijal archijerejskou chirotonii, čemuž se ale ze své skromnosti dlouho bránil.

V této době Jan sepsal svých Šest slov o kněžství, veliké dílo pravoslavného pastýřského bohosloví. Další čtyři roky Jan prožil poustevnickým samotářským životem, kdy sepsal dílo Proti těm, kdož brojí proti toužícím po mnišském životě a Srovnání moci, bohatství a předností královských s pravou a křesťanskou láskou k moudrosti mnišského života. Dva roky tehdy zachovával v jedné osamocené jeskyni, která sloužila jako jeho cela, plnou mlčenlivost. Protože se však jeho zdraví velmi zhoršovalo, musel se odebrat do Antiochie, kde jej svt. Melétios vysvětil na diákona. V následných letech sestavil svatý Jan tato teologická díla: O prozřetelnosti, Kniha o panenství, K mladé vdově (dvě slova), Kniha o svatém Vavilovi a Proti Juliánovi a pohanům.

Roku 386 byl svatý Jan rukopoložen antiochijským patriarchou Flaviánem na presbytera a bylo mu určeno vykonávat funkci katedrálního kazatele. Jan se ukázal být vynikajícím kazatelem se vzácným darem Bohem inspirovaných slov k šíření Evangelia, díky čemuž byl později nazván „Zlatoústým“.

Proslaven svou moudrostí, asketickým způsobem života a mocí slova byl Jan vybrán na přání císaře Arkádia (Flavius Arcadius) roku 398 za patriarchu konstantinopolského. Šest let spravoval Jan s velkou horlivostí a moudrostí konstantinopolskou církev jako její patriarcha. Vyslal misionáře k pohanským Keltům a Skythům. Vymítil svatokupectví v Církvi, přitom sesadil mnoho biskupů, kteří tento zlozvyk činili. Rozšířil skutky milosrdenství, které zahrnovaly všechny potřebné. Sepsal též postup svaté liturgie. Vším co činil, byl prospěšný křesťanům, členům Církve, heretiky naopak jeho činy zostuzovaly. Známé je např. jeho odsouzení císařovny Eudokie.

Svatý Jan nejlépe ze všech vyložil smysl a moudrost svatého Písma, díky čemuž zanechal Církvi mnoho drahocenných spisů a kázání, které dodnes neztratily na své autentičnosti. Lidé jej oslavovali, závistiví jej nenáviděli, císařovna Eudokie jej dvakrát poslala do vyhnanství. Ve vyhnanství prožil celkem tři roky a zde také zesnul v den Povýšení Svatého Kříže (14. / 27. září) ve městě Komana v Arménii (dnešní Abcházie). Před jeho smrtí se mu zjevili svatí apoštolové Jan a Petr spolu se svatým mučedníkem Vasiliskem, v jehož chrámu naposledy přijímal svaté Kristovy tajiny. Sláva Bohu za vše! - byla jeho poslední slova, a s těmito slovy se duše „zlatoústého“ patriarchy přenesla do Ráje. Stalo se tak 14. září roku 407.

Jeho svaté ostatky byly později - roku 438 - přeneseny do Konstantinopole a uloženy v chrámu svatých apoštolů. V čase rabování Konstantinopole křižáky roku 1204 byly jeho svaté ostatky odvezeny do Říma, kde se nacházely až do roku 2004, kdy byly opět navráceny konstantinopolskému patriarchátu spolu s ostatky svt. Řehoře Theologa.

Tropar hlas 8.

Milost úst tvých jako světlo ohně se zaskvěvší osvítila celý svět,
poklady nezištnosti jemu nalezla;
ale uče nás slovům svým, otče Jane Zlatoústý,
pros Slovo, Krista, Boha, aby spasil duše naše.

Svatý velký mučedník Minas

(památka dle církevního kalendáře 11. listopadu / dle světského 24. listopadu)

Mučedník Minas byl původem Egypťan a svým povoláním voják, který sloužil ve městě Kotuan *. To bylo za doby vlády císařů Diokleciána a Maximiána*. Minas byl křesťanem a protivilo se mu pozorovat obřady spojené s obětováním modlám, a tak se jednoho dne rozhodl opustit vojsko, město i lidi, a odešel na opuštěné místo v horách, kde se oddával postu a modlitbě. To vše proto, že pro Minase bylo snadnější žít s divokými zvířaty nežli s bezbožnými lidmi.

Jednoho dne však svatý Minas spatřil, jak se v dalekém městě Kotuan začaly konat bezbožné oslavy v den pohanského svátku. Rozhodl se odejít do města a přede všemi vyznat víru v Krista, jako živého Boha, a usvědčit jejich modloslužebnictví ze lživosti a temnoty.

Kníže tohoto města Piros, který, když spatřil, jak Minas přichází, se jej zeptal, kým je a odkud přichází. Svatý mu odpověděl: „Mým domovem je Egypt a jmenuji si Minas, byl jsem vojákem, ale když jsem viděl obětování modlám, zřekl jsem se všeho, co jsem doposud měl, všech poct a vyznamenání. A nyní jsem přišel na toto místo, abych přede všemi vyznal Krista, pravého Boha, aby i On mne později uznal za hodna svého nebeského Království.

Když tato slova Piros uslyšel, vyzval Minase, aby obětoval modlám. To ale Minas odmítl. Proto byl Minas vydán hrozným mučením: byl bičován, trhán železnými drápy, pálen svícemi a mučen mnoha dalšími mukami, až jej nakonec dali setnout mečem. Jeho tělo uvrhli do ohně, aby je křesťané nemohli odnést a uctívat. Křesťané však zachránili a z ohně vytáhli alespoň některé části jeho těla. Tyto svaté ostatky byly potom v hluboké úctě pohřbeny a ještě později přeneseny do Alexandrie, tam znovu pochovány a nad nimi vystavěn chrám, zasvěcený svatému Minasovi.

Svatý velký mučedník Minas strádal za Krista a zesnul okolo roku 304. Jeho duše spočinula v nebeském Kristově království. Ten, kdo s vírou oslavoval a vzýval svatého Minase v nesnázích, a žádal jej o pomoc, tomu svatý velkomučedník vždy pomohl. Místo spočinutí jeho svatých ostatků bylo proslaveno mnoha divy a modlitební ochranou svatého.

Svatý apoštol Filip

(památka dle církevního kalendáře 14. / dle světského 27. listopadu)

Pocházel z Betsaidy u Galilejského jezera, stejně jako apoštolové Petr a Ondřej (viz Jan 1, 44). Od svého mládí byl vzděláván v Písmu Svatém a byl znalcem starozákonních proroctví o Mesiáši. Když jej Spasitel vyzval k následování, šel za Ním (viz Jan 1, 43), poznav v něm Spasitele. Ke Kristu přivedl i apoštola Nathanaela (srov. Jan 1, 45 - 51).

Po sestoupení Svatého Ducha, Filip horlivě šířil Evangelium v mnoha částech Asie a Řecka. Při šíření Božího Slova v Galileji činil mnohé zázraky. V Řecku se jej pokoušeli zabít místní Židé, když mezi nimi kázal o Vzkříšeném Kristu, ale Hospodin jej zázračně zachránil. Ti, kteří se rozhodli zabít Filipa, náhle oslepli, ale po jeho modlitbě znovu nabyli zraku a uvěřili v Ježíše Krista. Z Řecka odešel do Parthi (Parthská říše, dnešní Irán), poté do města Ašdod (leží na izraelské pobřežní planině), kde uzdravil nemocné oči Nikoklidose, který jej přijal do svého domu a poté se dal s celou svou rodinou pokřtít.

Z Ašdodu odešel apoštol Filip do Hierapole Syrské, kde od farizejů navedení Židé zapálili dům, ve kterém apoštol přebýval. Když potom následně spatřili zázraky, které Filip při šíření Božího Slova činil: uzdravení nemohoucí ruky místního vládce Aristarcha, který chtěl udeřit apoštola, a z mrtvých vzkříšení chlapce, který zemřel na rukách své matky, učinili ze svých skutků pokání a dali se pokřtít.

Následně apoštol odešel do Sýrie, Malé Asie, Lydie * a Misie *, a všude tam šířil Evangelium a snášel mnohá strádání. Filipa a jeho sestru Mariannu (Mariamna), která jej doprovázela, mnohokráte kamenovali, věznili a vyháněli z měst. Svatý apoštol poté přišel do Frýgie *, do města Hierapol, kde se nacházelo mnoho pohanských chrámů. Jeden z těchto chrámů byl zasvěcen hadům a při tomto chrámu také jeden takový veliký had žil, kterému byly přinášeny oběti. Apoštol Filip silou své modlitby tohoto hada zahubil a uzdravil mnohé z těch, kteří byli jedovatými hady uštknuti. Mezi uzdravenými byla i manželka správce města Anthipata, která přijala křesťanství. Když se to Anthipat dozvěděl, přikázal apoštola Filipa, jeho sestru a apoštola Bartoloměje, kteří byli s ním, zatknout. Apoštolové byli na popud pohanských kněží ukřižováni. Ve stejné době však začalo velké zemětřesení a všichni ti, kteří byli na soudu, byli zasypáni pod zem. Apoštol Filip, který byl na kříži, se neustále modlil za své mučitele i za ty, kteří utrpěli od následků zemětřesení. Shromáždění lidé, když spatřili, co se stalo, uvěřili v Krista a vyžádali si, aby byli apoštolové sňati z křížů. Apoštol Bartoloměj, který ukřižování přežil, byl osvobozen, pokřtil všechen věřící lid a ustavil jim biskupa. Apoštol Filip, skrze jehož modlitby byli všichni - kromě Anthipata a pohanských kněží - zachráněni, zesnul na kříži. Jeho sestra Marianna pochovala tělo svého bratra a spolu s apoštolem Bartolomějem potom putovala až do Arménie, aby dále šířila Boží slovo. V Arménii však nakonec svatý Bartoloměj přijal smrt na kříži (jeho památka je 11.června/ 24. června), zatímco spravedlivá Marianna (její památka se slaví 16.února/ 1. března) šířila Evangelium až do konce svého života v Lykanii (Malá Asie).

připravil otec Marek Malík


Světitel a mučedník Kyprián
a mučednice Justýna

(památka dle církevního kalendáře 2. října/ to jest 15. října dle světského)

Ve 3. století, za časů vlády římského císaře Decia (Gaius Messius Quintus Traianus Decius, římský císař 249–251), žil v Antiochii pohanský mudrc, věhlasný mág a čaroděj Kyprián. Od svého dětství sloužil knížeti tmy, předkládal mu své oběti a zcela se oddal do jeho moci. Mnozí se na něho pro jeho umění obraceli a on jim pak pomáhal svojí ďábelskou silou.

V Antiochii ve stejné době žila i dívka jménem Justýna spolu se svými rodiči Edesiem a Kleodonií. Její otec Edesij byl také pohanským knězem, stejně jako Kyprián, a celá jeho rodina byla rovněž pohanská. Stalo se však, že když se dívka Justýna procházela po městě, navštívila několik křesťanských chrámů, poznala křesťanskou víru a obrátila pak na víru v Krista i svého otce a matku. Všichni pak společně přijali křest od biskupa Optatuse.

Jedenkrát se stalo, že kvůli Justýně, která byla nesmírně krásná, přišel za čarodějem Kypriánem mladík Aglaidus, syn bohatých a významných měšťanů. Ten nejprve přišel za Justýnou sám a žádal jí, aby se stala jeho ženou, neboť byl poražen její krásou. Justýna mu však na jeho návrh odpověděla: Ženichem mým je Kristus, Jemu já sloužím a pro Něj zachovám svoji čistotu. A tak, když Aglaidus viděl, že Justýna zůstává vůči jeho návrhům neoblomná, doufal, že mu pomocí kouzel pomůže Kyprián.

Kyprián, který byl vyhlášený svým magickým uměním, vyvolával zlé duchy, kterými chtěl spoutat duši a tělo panny, aby pak byla svolná nečistým žádostem Aglaiduse. Všechna snaha a umění Kypriána se ale minuly účinkem, neboť Justýna se chránila znamením svatého kříže, půstem a modlitbou, a takto s pomocí Krista Spasitele zvítězila nad jejich marnými snahami. Tehdy se Kyprián rozhněval, že prostá křesťanská dívka předčila jeho vědění a jeho proslulou a všemi chválenou kouzelnou moc. I začal se Justýně mstít. Nejprve na ni poslal mor a jiné nemoci, poté, když se to minulo účinkem, tak svými kouzly proklel i celý dům Justýny, a když ani to nebylo nic platné, tak proklel i celé město. Justýna se však nepřestávala modlit, naopak ještě horlivěji se obracela o pomoc ke svému Spasiteli. Když celé město vidělo, co děje pomocí modliteb Justýny, všichni oslavovali Krista a mnoho z lidí přijalo svatý křest.

A dokonce i Kyprián, když spatřil marnost svého snažení a nemohoucnost svých kouzel, nakonec poznal moc svatého kříže, vyznal se ze všeho zlého, co učinil, před místním biskupem Anthimosem, všechny své knihy, kterými se pyšnil, mu dal ke spálení a prosil jej, aby ho pokřtil.

Kyprián tedy změnil svůj život, sedm dní po svatém křtu byl postřižen na čtece, za dvacet dní nato byl rukopoložen na hypodiákona, za třicet dní na diákona a rok po svém křtu přijal tajinu kněžství. Po nějakém čase byl ustanoven biskupem a žil svatým životem zbožného křesťana tak, že jeho nový život mohl být srovnán s životy velkých světců.

Při pronásledování křesťanů za vlády císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus - římský císař 284–305), Kypriána a Justýnu pomluvili a vsadili do vězení. Poté byl vydán příkaz, aby svatého Kypriána pověsili a trhali mu tělo, Justýna pak měla být nemilosrdně bita přes ústa a oči. Dále, po hrozných mučeních a utrpení, byli společně vhozeni do vařícího kotle, který jim však, k údivu všech, nic zlého nezpůsobil. Oba dva svatí mučedníci byli pak nakonec odsouzeni k stětí hlavy mečem*. Když nevinou smrt mučedníků viděl všemu mučení přítomný vojín Theoktist, i on vyznal své křesťanství a přijal mučednickou smrt, kterou jeho vyznání přivolalo.

Těla všech mučedníků byla po šest dnů ponechána na místě jejich strádání. Nějací poutníci pak vzali tajně jejich svaté ostatky a odvezli je do Říma, kde je ponechali v ochraně jedné svaté a zbožné ženy Rufíny. Ta pohřbila těla svatých mučedníků Kypriána, Justýny a Theoktista se vší úctou. Na jejich hrobě se udála mnohá uzdravení těm, kteří k nim přicházeli s vírou. Na přímluvy a modlitby těchto svatých mučedníků nechť Hospodin uzdraví i naše tělesné i duševní nemoci. Amen.


*Svatí mučedníci přijali utrpení pro Krista ke konci 3. nebo na počátku 4. století za vlády císaře Diokleciána. Pochvalné slovo k těmto svatým mučedníkům sepsal světitel Řehoř Theolog.


Blažený Ondřej Konstantinopolský, pro Krista jurodivý

(památka dle církevního kalendáře 2. října/ to jest 15. října dle světského)

Blažený Ondřej, blázen pro Krista čili jurodivý, byl původem Slovan*. Jako otrok byl vykoupen bohatým měšťanem Theognostem v Konstantinopoli v 10. století za vlády byzantského císaře Lva Moudrého (Leon VI. Moudrý, 886–912), který byl synem císaře Basila Makedonského (Basileios I. 867–886).

Ondřej se stal oblíbeným služebníkem svého pána, který mu umožnil i studium, a Ondřej si již od počátku nejvíce oblíbil četbu knih o životě svatých a mučedníků. Ondřej se také s velikou horlivostí modlil k Bohu a s láskou navštěvoval církevní bohoslužby. Jednou se stalo, že se mu dostalo nebeského zjevení, na základě nějž se rozhodl pro život v jurodivosti pro Krista**, toto zjevení se událo během spánku.

Jindy, když stál Ondřej na modlitbě, spatřil démony a ve strachu se před nimi ukryl v pokoji, načež usnul. Ovšem i ve snu se mu zjevily dvě armády, na jedné straně množství mužů černých, mračných a strašných, na straně druhé mužové oblečeni v rouších světlých a zářících. Pak tam ještě spatřil anděla Božího, který držel v rukou dvě podivuhodné a krásné koruny, a ten mu řekl, že tyto koruny nejsou okrasami pozemského světa, ale nebeským klenotem a pokladem, kterým Hospodin odměňuje své vojíny, kteří vítězí nad armádou mračných a strašných (démonů). Jdi na dobrý boj, řekl potom anděl Ondřejovi, buď jurodivým pro mě a mnoho získáš v den mého Království. A blažený Ondřej poznal, že sám Hospodin jej vyzval k tomuto druhu duchovního zápasu.

Od toho dne začal Ondřej chodit po ulicích města v hadrech, jakoby se pominul na rozumu. Ve dne tedy chodil jako pomatený na rozumu, večer a v noci se pak oddával všenoční modlitbě k Bohu. Když takovou proměnu spatřil jeho pán, velmi se tím zarmoutil a jako posedlého jej dal spoutat a odvést do chrámu sv. Anastásie, která je ctěna jako přímluvkyně a léčitelka těch, kteří jsou pomateni na rozumu.

Zde se blaženému zjevila svatá Anastásie spolu se svatým Janem Zlatoústým, který se jí zeptal: Anastásie, uzdravíš-li tohoto Ondřeje? Na to mu svatá mučednice odpověděla: Uzdravení není potřeba, neboť ho léčil Ten, který mu řekl: buď jurodivým pro Mne. Po druhé se mu dostalo podobného zjevení, kdy se zjevil celý pluk běsů, který na něj zaútočil se záměrem jej zabít, ale Ondřej byl nakonec zachráněn svatým Janem Theologem, při čemž jej nebeský ochránce znovu povzbudil a vyzval na dobrý boj a řekl mu, že mu bude vždy pomocníkem a ochráncem. Po třetí mu bylo zjeveno, jako by byl v císařském paláci před samotným císařem. Ten císař mu dal ponejprve ochutnat cosi hořkého a řekl: Toto je i strádání na cestě těch, kteří Mu slouží v tomto životě. Poté mu dal okusit druhý pokrm, který byl sladší než mana a řekl: Tento pokrm je připraven pro ty, kteří pracují pro Mě a hrdinně snáší vše až do konce. Zakonči i ty svůj boj hrdinně, tak jako jsi jej započal, budeš muset trochu trpět, ale navěky budeš přebývat v nekonečném životě.

Ondřejův pán, bohatý Theognost, když viděl, že ani po čtyřech měsících jeho služebník nevyzdravěl a zůstal nadále bez rozumu, propustil jej a udělil mu svobodu.

Blažený Ondřej poté žil bez střechy nad hlavou, běhal po ulicích města, mnoho let snášel posměšky a urážky. Dobromyslně však snášel bytí, hlad i žízeň, chlad a horko, a prosil o almužnu, kterou, když dostal, rozdával ji dále potřebným. Za svoji velikou trpělivost a pokoru získal svatý Ondřej od Hospodina dar proroctví a jasnozřivosti, mnohé spasil před duševní záhubou a mnohé, kteří žili nemravně, usvědčoval a napravoval.

Během modlitby ve Vlachernském chrámu*** byl svatý Ondřej učiněn hodným uzřít Přesvatou Bohorodici, zahalenou při modlitbě do svého omoforu****. Blažený Ondřej zesnul v pokoji roku 936.


*V některých životech svatých je psáno, že byl Skyth (viz Skýthové, řecky Σκύθαι). Tento název znamenal souhrnné pojmenování pro příslušníky kočovných kmenů íránského původu, obývajících ve starověku značnou část východní Evropy, přibližně území dnešní Ukrajiny a Ruska, popřípadě dalších států.

**Pro Krista jurodivý – ze slovanského оуродъюродъ, což znamená: blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, ztrativší rozum.

Být pro Krista jurodivým se zdá být jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Takto žijí ve společenství ostatních lidí ti, kteří na sebe vzali tento duchovní podvih, tj. duchovní zápas, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému, a nakonec žili neméně samotářským způsobem života jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji nevýznamnost, hanbu či ponížení proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.

Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném a světském chápání světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivosti pro Krista - jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

1. list Korintským 27- 29

 

*** Vlachernský chrám – Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli (v řečtině Θεοτòκος τών Βλαχερνών) byl vystavěn spolu s monastýrem v 5. století (kolem roku 450) svatou císařovnou Pulcherií (Πουλχερία 399-453; její památka je slavena 10./23. září) v čest ikony přesvaté Bohorodice, která byla nalezena císařovnou Eudokií v Jeruzalémě a odtud byla zaslána do Konstantinopole, kde jí byl vystavěn tento chrám. Ve Vlachernském chrámu bylo uschováno roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Chrám byl roku 1434 zcela zničen Turky a pak znovu obnoven, ač již ne ve své původní velkoleposti a slávě roku 1867. Je jednou z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.

**** Omofor, řecky ΩΜΟΦΌΡΙΟ tj. ώμος — rameno a φόρος — nést, nosit; podle řeckého významu „nošený, nosící se na ramenou“; je součástí bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži; symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje a připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí podobně jako evangelní dobrý pastýř, který naleznuvši ztracenou ovci nese ji domů na svých ramenou.

připravil otec Marek Malík


Památka obnovení
svatého chrámu Vzkříšení
našeho Pána Ježíše Krista
(335)

(památka dle církevního kalendáře 13. září/ 26. září dle světského)

Svaté místo, na němž byl mučen, ukřižován, pohřben a nakonec vstal z mrtvých náš Spasitel, bylo po událostech Nového zákona dlouhá desetiletí pošlapáváno a znevažováno pohany. Když v roce 70 dobyl římský císař Titus Jeruzalém, zničil celé město a dal zbořit i Šalamounův chrám, ze kterého nezůstal kámen na kameni, tak jak to předpověděl Spasitel v jedné besedě s učedníky (A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!" Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." Mk. 13; 1 - 2).

Pozdější císař, horlivý pohan Hadrián (Publius Aelius Hadrianus) nechal vystavět na místě zničeného Jeruzaléma nové město, které dal pojmenovat podle sebe Aelia, a zakázal je nazývat dřívějším jménem. Svatý Hrob dal zasypat zemí a kamením a postavit na tomto místě modlu, zatímco na Golgotě, kde byl ukřižován Spasitel, vybudoval roku 119 chrám zasvěcený Venuši. Na místě narození našeho Pána byla vztyčena socha Adónise. Vše činil proto, aby se zapomnělo na Spasitele Krista a nikdy nebyla už vzpomínána ani tato místa. Když nastoupil svoji vládu císař Konstantin Veliký, první z římských císařů, který přiznal křesťanskou víru, rozhodl se se svou matkou císařovnou Helenou obnovit město Jeruzalém a očistit všechna svatá místa ode všeho pohanského. Na místech Kristova strádání a Vzkříšení byl vystavěn nový chrám.

Zbožná císařovna Helena odjela do Svaté Země s velkou sumou zlata, určenou na obnovu svatých míst, zatímco apoštolům rovný císař Konstantin napsal list patriarchovi Makariovi I., ve kterém jej žádal, aby jeho matce poskytl veškerou pomoc při obnově křesťanských svatyní. Císařovna Helena nechala zničit všechna pohanská obětiště, celé město zbavila pohanských model a svatá místa dala znovu vysvětit. Zasypaný Kristův Hrob byl znovu nalezen, stejně jako místo Kristova ukřižování. Pod Golgotou byl odkryt i sv. Kristův Kříž, který se proslavil velikými zázraky a divy, jež si připomínáme v den Povýšení Svatého Kříže.

Poté započala svatá císařovna stavbu velkolepého chrámu, který svou střechou pokryl jak místo Kristova ukřižování – Golgotu, tak Kristův Hrob. Obě svatá místa ležela nedaleko od sebe, podle slov svatého Jana Bohoslova: V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (Jan 19; 41 – 42). Chrám Kristova Vzkříšení se stavěl deset let, svatá císařovna Helena se ovšem nedožila jeho dokončení, neboť zesnula roku 327. V době, kdy žila ve Svaté Zemi, byly postaveny též chrámy v Betlémě, na Olivové hoře, v Getsemanii a na dalších místech spojených s životem Spasitele a událostmi Starého i Nového Zákona.

Když byl Chrám Kristova Vzkříšení dokončen, byl nazván Martirion, na památku utrpení Spasitele na Kříži. V době dokončení chrámu probíhal právě Týrský sněmu a císař Konstantin slavil třicetiletí své vlády. Celé město Jeruzalém bylo vysvěceno 13. září 335, v kterýžto den se od té doby slaví svátek Obnovení svatého chrámu Vzkříšení. Svatá církev nás v tento den vyzývá, abychom odložili starého člověka a obnovili se, abychom žili novým životem, a vše to, z čeho pochází smrt, drželi na uzdě. Máme mít v nenávisti každé sousto ze stromu hříchu, myslet jen na to, jak zanechat starého způsobu života a takto sebe sama obnovovat, podobně jako byl obnoven svatý chrám Božího Hrobu.


Tys postavil svou církev jako mohutný sloup, neboť jsi ji založil na skále víry. Proto zůstává nepohnutou na věky, poněvadž má tebe, který ses stal kvůli ní v posledních dnech neproměnitelně člověkem. Za to ti svým zpěvem děkujeme a rceme: „Ty jsi byl před věky, jsi na věky a jsi stále náš Král, sláva tobě!“

(3. stichira na »Hospodine, k tobě volám«, hlas 6.)

Povýšení Svatého Kříže

(památka dle církevního kalendáře 14. září/ 27. září dle světského)

V den svátku Povýšení si připomínáme dvě události spojené se svatým a čestným Křížem Kristovým: jeho nalezení na Golgotě a jeho navrácení z Persie do Jeruzaléma.

O místě, kde se nalézal Kristův Kříž, pověděl císařovně Heleně jeden židovský stařec jménem Juda. On jediný věděl, že byl zakopán pod Venušiným chrámem. Když jej tam svatá císařovna Helena (památka 21. května/3. června) při obnově místa Kristova ukřižování našla, nalezla tehdy kříže tři, spolu s Pilátovou tabulkou s nápisem Ježíš Nazaretský, král Židovský (Jan 19, 19) a čtyřmi hřeby, kterými byl Kristus proboden.

Svatá císařovna byla na pochybách, který z křížů byl Křížem Kristovým, když tu kolem procházel smuteční průvod se zesnulým. Světitel Makarij, biskup jeruzalémský, přikázal, aby na mrtvého položili postupně všechny tři kříže. Po přiložení třetího kříže zesnulý ožil. Tak byl rozpoznán čestný a životodárný Kříž Kristův. Přiložili jej pak také k jedné nemocné ženě, která se ihned uzdravila. Patriarcha Makarij poté vyzdvihl svatý Kříž, aby jej viděl celý zbožný národ, a všichni společně zazpívali: Κύριε ελέησον, Hospodi pomiluj, Pane, smiluj se! Císařovna dala zhotovit stříbrnou schránu, do které byl svatý Kříž uložen. Událost se odehrála r. 326.

Židovský stařec Juda spolu s dalšími židy, kteří spatřili tyto pozoruhodné divy na vlastní oči, uvěřili v Krista a přijali svatý křest. Juda přijal jméno Kyriak a později byl rukopoložen na biskupa jeruzalémského. V době vlády Juliána Apostaty (361 - 363) přijal mučednickou smrt pro Krista (památka 28. října/10. listopadu).

Svatá císařovna Helena vyznačila místa spojená s pozemským životem Spasitele tím, že ve Svaté Zemi dala postavit více než osmdesát chrámů. Vznikly chrámy v Betlémě, na místě Kristova narození, na Olivové hoře, odkud se Spasitel vystoupil na nebe, v Getsemanii, kde se Spasitel modlil před Svým utrpením a kde byla též pohřbena Boží Matka. Do Konstantinopole převezla svatá Helena část životodárného Kříže a hřeby.

V tento den se vzpomíná i navrácení čestného Kříže do Jeruzaléma po jeho čtrnáctiletém zajetí v Persii. V době vlády byzantského císaře Foky (602-610) porazil perský král Husrav II. řecké vojsko, vyraboval Jeruzalém a vzal do zajetí životodárný Kříž Páně a spolu s ním i patriarchu Zachariáše (609–633; památka 21. února/6. března). Kříž pobyl v Persii čtrnáct let, a teprve za císaře Herakleia (610-641) se vrátil do rukou křesťanů. Po vítězství nad Husravem II. přinesl Herakleios životodárný Kříž s velkou slávou zpět do Jeruzaléma. U dveří, které vedly na Golgotu, se však císař zastavil a nemohl se pohnout dále. Svatý patriarcha Zachariáš, který jej doprovázel, objasnil císaři, že v jeho cestě mu brání Anděl Páně, neboť Ten, který nesl na Golgotu Kříž, aby vykoupil svět z hříchu, prošel křížovou cestou v pokorném odění. Herakleios tedy sňal císařskou korunu i plášť, oblékl prostý šat a poté už bez překážek vnesl Kříž Kristův do chrámu, pro radost a útěchu celého křesťanského světa.


Tropar hlas 1.

Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému!
Vítězství daruj nad nepřáteli pravoslavným křesťanům
a ochraňuj věrné své Křížem svým.

připravil otec Marek Malík


Půst před svátkem
Zesnutí Přesvaté Bohorodice

Postní období před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice nastává měsíc po půstu ke svátku svatých apoštolů Petra a Pavla. Tento půst byl ustanoven před velikými svátky Proměnění Páně a Zesnutí Přesvaté Bohorodice a trvá dva týdny od 14. srpna (podle církevního kalendáře 1. srpna) do 28. srpna (15. srpna) a datuje se k samotným počátkům křesťanství.

V poučení svt. Lva Velikého (Lev I. Veliký, papež římský, 440 - 461) nacházíme jasný návod k tomuto půstu. Svt. Lev říká: Církevní půsty jsou stanoveny po dobu celého roku tak, že pro každé roční období jsou předepsána jeho vlastní ustanovení, jeho zákon zdrženlivosti. Tak je tomu na jaře, kdy je jarní půst, tj. svatá Čtyřicátnice, pro léto, kdy nastává letní půst, konkrétně týden po svaté padesátnici, tj. Petro–pavlovský půst, dále k podzimu tzv. podzimní půst před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice a konečně pro zimu onen zimní půst před svátkem Kristova Narození.

Svatý Simeon Soluňský (arcibiskup města Soluně – konec 14. a začátek 15. stol.) uvádí k Uspenskému půstu tato slova: Půst v srpnu byl ustanoven na památku Matky Boha-Slova, která, když poznala, že se blíží čas jejího zesnutí, nepřestávala setrvávat v půstu a v modlitbě, a to i přesto, že byla již svatá svým životem. Ona se ale postila a setrvávala v neustálé modlitbě kvůli nám a pro nás, zejména tehdy, když se připravovala přejít z života vezdejšího do věčnosti. A proto i my se musíme postit a opěvovat Ji, napodobovat Její život a takto Ji žádat o modlitbu za sebe, za nás za všechny. Někteří také ještě říkají, že tento půst byl ustanoven z důvodu dvou svátků, tj. Proměnění Páně a Zesnutí (Přesv. Bohorodice). I já takto stejně smýšlím a myslím si, že je nezbytné vzpomínat a pamatovat na oba tyto svátky; jeden, který nám dává posvěcení a požehnání, a druhý, který nám dává milosrdenství a zastání.

Konečné ustanovení a utvrzení půstu před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice bylo učiněno na konstantinopolském sněmu roku 1166, který proběhl pod vedením konstantinopolského patriarchy Lukáše (Lukas Chrysoverges, konstantinopolským patriarchou od 1156 do 1169). Na tomto sněmu bylo tedy potvrzeno a ustanoveno, že všichni pravoslavní křesťané, v souladu se starobylými ustanoveními a tradicí Církve, jsou povinni dodržovat tento letní půst ke cti Přesvaté Bohorodice.

Svátek Proměnění Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista na hoře Tábor

(památka dle církevního kalendáře 6. srpna/ to jest 19. srpna dle světského)

Ve třetím roce svého učení na zemi, Pán Ježíš častěji hovořil ke svým učedníkům o svém blízkém strádání, ale zároveň i své slávě, která nastane po trpkém utrpení na kříži.

Aby nadcházející strádání neoslabilo Jeho učedníky a oni od něj neodpadli, On, ve své velemoudrosti, jim chtěl před svým strádáním odhalit i svoji božskou slávu. Proto s sebou vzal Petra, Jakuba a Jana a vyšel s nimi za noci na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. A Jeho tvář zářila jako slunce a Jeho šat byl oslnivě bílý (Mat 17, 2).

A zjevili se vedle něj Mojžíš a Eliáš, velcí starozákonní proroci. A když je spatřili učedníci, podivili se, a Petr řekl: Pane, dobré jest nám zde býti. Chceš-li, uděláme zde tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Elijášovi jeden. Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A, hlas z toho oblaku řkoucí: Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo, toho poslouchejte. To uslyševše učedníci, padli na tváři své a báli se velmi. A přistoupiv Ježíš, dotkl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se. (Mat 17, 4-7)

Proč vzal Pán na horu Tábor jen trojici učedníků, a ne všechny? To proto, neboť Jidáš nebyl důstojný vidět božskou slávu Učitele, které ho měl zradit, a Pán nechtěl nechat jeho samotného pod horou, aby tak tento zrádce nemohl ospravedlnit svoji zradu.

Proč se ale Pán proměnil na hoře, a nikoli v nížině? Aby nás naučil třem ctnostem: pracovitosti, zbožnosti a pamatování na Boha. Neboť k výstupu do výšin je zapotřebí námahy, a ona výšina, na kterou učedníci vyšli, představuje výšinu našich myšlenek, tj. zbožnosti a pamatování na Boha.

Proč se však proměnil za noci? Neboť noc je k modlitbě a zbožným myšlenkám vhodnější nežli den a také proto, že noc pokrývá tmou pozemskou krásu a odkrývá krásu hvězdného nebe.

A proč se zjevili Mojžíš a Elijáš? Aby byl zničen a potřen omyl a klam židů, že Kristus je jeden z proroků, Elijáš, Jeremiáš anebo nějaký jiný prorok, a proto se On zjevil jako Král nad proroky, a také proto se zjevili Mojžíš a Elijáš jako Jeho služebníci. Do té doby Pán mnohokráte ukázal učedníkům svoji božskou moc, ale na Táboře jim odhalil svoji božskou přirozenost. Toto vidění Jeho Božství a vyslyšení nebeského svědectví o Něm jako o Synu Božím bylo zapotřebí, aby posloužilo učedníkům ve dnech strádání Páně, pro jejich upevnění neochvějné víry v Něho a v Jeho konečného vítězství.

Svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice

(památka dle církevního kalendáře 15. srpna/ to jest 28. srpna dle světského)

Hospodin, který na hoře Sinaj ustanovil v pátém přikázání: Cti otce svého i matku svou… (Exodus 20,12), ukázal svým vlastním příkladem, jak je třeba ctít své vlastní rodiče. Visíce v mukách na kříži, pamatoval na svou Matku, a ukázavší na apoštola Jana, řekl jí: Ženo, hle, tvůj syn! (Jan 19, 26) Poté řekl Janovi: Hle, tvá matka! (Jan 19, 27) Takto, když se postaral o svoji Matku, nakloniv hlavu, skonal. (Jan 19, 30)

Jan bydlel ve svém domě na Siónu v Jeruzalémě, ve kterém poté žila i Bohorodice až do konce svých pozemských dní. Svými modlitbami, dobrými radami, mírností a trpělivostí velmi mnoho pomáhala apoštolům svého Syna.

Nejvíce času do svého zesnutí trávila v Jeruzalémě, kde navštěvovala všechna ona čestná místa, která ji připomínala veliké události a veliké skutky jejího Syna. Zvláště často navštěvovala Golgotu, Betlém a Olivovou horu. Z jejích delších cest můžeme vzpomenout její návštěvu sv. Ignátije Bohonosce v Antiochii, návštěvu sv. Lazara Čtyřdenního, biskupa kyperského, návštěvu Svaté Hory Athos, které věnovala své požehnání a konečně i její pobyt v Efezu spolu se sv. Janem, což se dělo v době, kdy byly v Jeruzalémě pronásledováni křesťané.

Ve svém stáří se často modlila k Bohu na Olivové hoře, na místě Jeho slavného Nanebevstoupení. Jedenkráte, když se takto na Olivové hoře modlila a se slzami prosila svého Syna, aby ji vzal k sobě, zjevil se jí archanděl Gabriel a zvěstoval jí, že za tři dny v pokoji spočine; přitom jí Boží Anděl daroval palmovou větvičku, která potom byla nesena při jejím pohřebním průvodu. S velkou radostí se poté Přesv. Bohorodice vrátila do Janova domu na Siónu, s přáním, aby ještě jedenkrát ve svém životě mohla spatřit všechny Kristovy apoštoly. Pán jí splnil toto její přání a všichni apoštolové byli v jednom okamžiku zázračně přeneseni anděly na oblacích do Janova domu na Siónu. S velikou radostí pohlédla na všechny apoštoly, povzbudila je, udělila jim své rady a útěchu a poté v pokoji odevzdala svoji duši Bohu, bez bolesti, tělesné nemoci či jakékoli muky. Apoštolové poté vzali schránu s jejím tělem, z níž vycházela blahá vůně, a za doprovodu velkého množství křesťanů ji přenesli do Getsemanské zahrady, do hrobky jejích rodičů, svatých Jáchyma a Anny.

Před těmi, které ovládly zlé myšlenky, bylo její tělo z Boží prozřetelnosti skryto v oblaku. Nevěřící, kteří neměli v lásce už jejího Syna, zlostně pohlíželi i na apoštoly a snažili se nějakým způsobem znesvětit pohřeb Boží Matky. Jeden z nevěřících se rozhodl strčit do přečistého těla Bohorodice tak, aby upadlo, ale sotva se dotkl jejího lože, Boží anděl mu usekl ruce. V tom okamžiku tento zlý člověk pochopil, čeho strašného se dopustil, uvěřil v Krista, učinil pokání a s prosbou o odpuštění zvolal k Přesvaté Bohorodici, která mu poté obě ruce uzdravila. Při pohřbení těla Boží Matky se pak událo ještě mnoho dalších podivuhodných zázraků.

Apoštol Tomáš se k pohřbu Boží Matky opozdil. Stalo se tak ale proto, aby, z Boží prozřetelnosti, bylo znovu odkryto jedno další a přeslavné tajemství o Přesvaté Bohorodici. Třetího dne, když Tomáš dorazil do Getsemanské zahrady, přál si, aby mohl uctít a políbit tělo Nejsvětější a Přečisté Boží Matky. Když ale apoštolové hrob odkryli, našli v něm jen pláštěnici, tj. plátno, ve kterém byla Boží Matka uložena do hrobu, její tělo však v hrobu nebylo.

Ještě téhož večera se Bohorodice zjevila apoštolům, byvše doprovázená velkým množstvím andělů, a řekla jim: Radujte se! Já budu s vámi po všechny dny. I když Bohorodice opustila zemi tělesně, neopustila ji svojí milostí. Ze své výsosti shlíží na nás jako starostlivá a laskavá matka, plní naše dobrá přání, odvrací nás ode všeho hříchu, zastává se nás před spravedlivým Božím hněvem a svými modlitbami zbavuje naši duši jisté smrti.

připravil otec Marek Malík


Narození svatého Jana Křtitele,
Předchůdce Páně

(památka dle církevního kalendáře 24. června/ dle světského to je 7. července)

Šest měsíců předtím, než se zjevil v Nazaretu Přesvaté Bohorodici, zjevil se svatý archanděl Gabriel (Lk 1:26) i svatému Zachariášovi v jeruzalémském chrámu. Předtím, než zjevil podivuhodné početí Spasitele Přesvaté Bohorodici, zjevil podivuhodné početí bezdětné a staré ženě Alžbětě. Zachariáš hned slovům Božího posla neuvěřil, a proto Bůh dopustil na Zachariáše němotu, která trvala do osmého dne po narození Janově. V tento den se shromáždili příbuzní svatých Zachariáše a Alžběty kvůli obřezání chlapce, který se Alžbětě narodil, a aby mu bylo dáno jméno. Když se zeptali otce dítěte, jaké jméno chce dát synovi, on, protože byl ještě postižen němotou pro svoji nevíru, napsal na desku jméno „Jan“. V tom okamžiku, kdy napsal jméno, se mu jazyk rozvázal a on opět mohl mluvit.

Dům Zachariášův byl v kopcích mezi Betlémem a Chebronem. Po celém Izraeli se roznesla zvěst o tom, že se anděl Boží zjevil Zachariášovi, dále o tom, že oněměl a že nemohl mluvit až do času, kdy napsal na desku jméno Jan. Tato zvěst došla až k Herodesovi, a ten proto poslal své služebníky, aby ubili děti v okolí Betléma. Tito jeho služebníci došli i do domu rodiny Zachariáše s úmyslem zabít i jeho syna Jana. Alžběta však zavčas skryla své dítě. Císař Herodes, jsouce z tohoto vývoje událostí rozlícen, poslal své katy do chrámu k Zachariášovi, (na kterého v tom čase opět padla řada, aby sloužil) aby ho zabili.

Mezi předsíní a chrámem byl tehdy Zachariáš skutečně zabit a jeho krev se vpila do kamenů dlažby, kde zůstala jako svědectví proti Herodesovi. Alžběta se poté s dítětem skryla do jeskyně, brzy nato však zesnula. Mládenec Jan zůstal na poušti sám, v péči Boha a Jeho svatých andělů. Jan zůstal na poušti do té doby, než vyšel zvěstovat o pokání a sám se stal poté i důstojným toho, aby pokřtil na svět přišedšího Spasitele Krista.

Ctihodný Sampson, hostitel cizinců

(památka dle církevního kalendáře 27. června/ dle světského to je 10. července)

Tento světec se narodil ve starém Římě, v  bohaté a významné rodině. V Římě se také naučil všelikému světskému vědění toho času a obzvláště lékařské nauce. Sampson se tak stal lékařem, a byl vskutku lékařem milosrdným a nezištným, který nemocným dával léky pro tělo i duši a každému radil, aby ctil pravidla křesťanské víry.

Sampson se po čase odstěhoval do Cařihradu, kde žil v jednom malém domě. Z jeho domu rozdával na všechny strany almužnu, útěchu, radu, uzdravující léky a vůbec všelikou pomoc tělesnou i duchovní, kterou dával všem stejně bez rozdílu, tak jako i slunce dává své paprsky všem potřebným. Jednou se cařihradský patriarcha dozvěděl o těchto velikých ctnostech Sampsona a neváhal jej rukopoložit na kněze. V tom čase onemocněl císař Justinián Veliký (Justinián I. - Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus; Byzantským císařem 527 - 565) a jeho nemoc, podle všech lékařů, kteří byli k němu povoláni, byla nemocí nevyléčitelnou. Tehdy se nemocný císař pomodlil s velikým úsilím k Bohu, i stalo se a Bůh císaři zjevil ve snu, že jej uzdraví a vyléčí ctihodný Sampson. A opravdu, když se císař dozvěděl o Sampsonovi a pozval jej na císařský dvůr, sotva se jeho ruce dotkly nemocného těla císaře, ten byl uzdraven. A když jej císař nutil, aby přijal od něj dary za to, že jej uzdravil, Sampson poděkoval, všechno nabízené bohatství ale odmítl a císaři řekl: Ach císaři, i já jsem měl kdysi mnoho zlata a stříbra a všeho ostatního jmění a bohatství, ale vše to jsem opustil pro Krista, abych získal věčné blaho nebeské. Císař byl však neústupný a chtěl Sampsonovi něco darovat za jeho uzdravení. Sampson tedy poprosil císaře, aby mu dal postavit jeden dům pro chudé. A v tom domě, který císař dal na prosbu světce skutečně postavit, Sampson sám sloužil a staral se o všechny ubohé a chudé jako rodič o děti svoje.

Milosrdenství k chudým a nemocným bylo jeho součástí a současně přirozeností Sampsonovi duše. Ke konci jeho pozemského života tento svatý člověk, zcela naplněn mocí a dobrotou nebeskou, zesnul v pokoji a tichosti 27. června (roku 530). Byl pochován v chrámu svatého mučedníka Mokia. Po svém zesnutí pomáhal Sampson ještě více všem těm, kteří se k němu obraceli o pomoc.

Svatá velká mučednice Marína (Margarita)

(památka dle církevního kalendáře 17. července/ dle světského to je 30. července)

Narodila se v Malé Asii ve městě Antiochie, v rodině pohanského kněze. Přesto, že se narodila v pohanské rodině, v jejím mladém srdci se vzňala láska k Pánu a Spasiteli našemu Ježíši Kristu, a Marína se proto rozhodla, že se nikdy neprovdá, ale že se plně oddá službě Pánu. Její otec jí proto začal opovrhovat a od té doby ji již více nepovažoval za svou dceru.

I stalo se, že Marínu potkal jednou císařský regent Olimbrius, a ten, když ji poznal, přál si, aby se stala jeho ženou. Když se však od Maríny dozvěděl, že je křesťankou a že se nechce nikdy provdat, snažil se ji přinutit, aby se alespoň poklonila modlám. Na to mu však Marína odpověděla: Nechci se poklonit, ani přinést oběť mrtvým modlám, které samy neví, že se jim někdo klaní a že je někdo uctívá, nebudu jim dávat něco, co patří jen samotnému mému Stvořiteli.

Tehdy ji Olimbrius vystavil přetěžkým mukám, a poté jí celou posetou ranami uvrhl do žaláře. V žaláři se Marína v modlitbě obracela k Bohu. Po modlitbě se jí zjevil ďábel v podobě strašného hada, který jí obmotával hlavu. Když se však Marína přežehnala svatý křížem, had se rozplynul a zmizel. Nato v žaláři zazářila nebeská záře a Marína viděla, jak v té záři zmizely zdi a střecha žaláře a zjevil se zářivý a veliký Kříž, na jehož vrcholku seděla holubice, od níž vyšel hlas: Raduj se, Maríno, rozumná holubice Kristova, dcero Siónu nebeského, neboť nadešel den tvého veselí. A Marína byla rázem uzdravena Boží mocí ode všech ran a bolestí.

Nerozumný soudce přikázal, aby byla Marína na druhý den opět mučena v ohni a vodě, ale ona to vše přetrpěla, jako by byla v cizím těle. Po mnoha mučeních byla nakonec odsouzena ke stětí mečem. Před smrtí se jí zjevil Spasitel náš Ježíš Kristus se zástupem andělů. Setnuta byla svatá Marína za časů císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus - římský císař 284–305), nicméně, duší, mocí a silou zůstala živou na nebesích i na zemi.

připravil otec Marek Malík


Rady ctihodného
Nektarije Optinského

Postavení Joba – jest přikázáním a zákonem pro každého člověka. Dokud je člověk bohatý, urozený, v bezpečí, šťastný a žije v hojnosti, do té doby se k Bohu neobrací. Až když se člověk ocitne na hnojišti, tehdy se zjevuje Bůh a Sám rozmlouvá s člověkem, a člověk jen naslouchá, vzývá a dovolává se: Hospodi, pomiluj! Pane, smiluj se nade mnou! Jen ony stupně zkoušek jsou různé.

To, co je hlavní: vyvarovat se odsuzování bližních. Když už k tomu ale dojde, a do vaší hlavy vejde odsuzování, tak se ihned, pozorně a s vnímáním, obraťte k Bohu se slovy: Pane, daruj mi, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého.

Starec Nektarij hovořil o vyšší posloupnosti duchovního života, o tom, že ke všemu je zapotřebí se nutit. Vždyť když byl předložen oběd, a vy chcete jíst a už cítíte jeho dobrou vůni, lžíce vám přece sama od sebe jídlo nepřinese. Je zapotřebí se přinutit vstát, přijít, vzít si lžíci, a až poté můžeme jíst. A také, žádné dílo nelze učinit ihned, vždy je zapotřebí posečkat a mít trpělivost.

Člověku byl dán život, aby mu život sloužil a ne aby člověk sloužil životu. To znamená, že člověk nemá být otrokem vnějších okolností a nemá přinášet své vnitřní za oběť vnějšímu. Sloužíce světskému životu, člověk ztrácí souměrnost, harmonii, pracuje bez rozvážnosti a dochází do velmi smutných, malomyslných rozpaků, neví ani, proč vlastně žije.

Ptáte se, jakou cestou jít k Bohu. Jděte cestou pokory! S pokorným nesením všech oněch těžkých okolností našeho života. S pokorným a trpělivým přijímáním Hospodinem dopouštěných nemocí.

S pokornou nadějí, že nebudete Hospodinem opuštěni, který je váš rychlý pomocník a láskyplný Otec nebeský. S pokornou prosbou a modlitbou o pomoc shůry, o odehnání zasmušilosti a pocitu beznaděje, kterým se nás nepřítel našeho spasení snaží dovést do zoufalství, tolik zhoubného pro člověka, zbavujíce ho blahodati a vzdalujíce od něho milosrdenství Boží.

Smysl křesťanského života, dle slov svatého apoštola Pavla, které psal Korintským, jest následující: Oslavujte tedy Boha tělem svým i duchem svým, kteréžto věci Boží jsou (1 Kor 6, 20). A takto, napsav tato svatá slova v duších a srdcích, je zapotřebí se postarat o to, aby rozpoložení a počínání v našem životě sloužily vždy slávě Boží a k poučení bližním.

Starec často a s láskou mluvil o modlitbě. Učil vytrvalosti v modlitbě, pokládal za dobré znamení od Pána, když prosby nebyly vyplněny. Je zapotřebí pokračovat v modlitbě, a hlavně nemalomyslnět – poučoval otec. Modlitba je velký kapitál. Čím déle zůstává, tím více procent přináší. Pán posílá Svou milost tehdy, když je Mu to k blahu potřebné a když to vede k našemu užitku, přijmeme-li tuto milost. Někdy se stává, že Pán až za rok plní naše prosby. Je třeba si vzít příklad od Jáchyma a Anny. Oni se modlili celý život, a přitom nepadali na duchu, nebyli malomyslní, a jaké jim Pán poslal utěšení! Starec jedenkráte radil: Modlete se prostě – Pane, daruj mi Svou milost! Přichází na vás mračno smutku a truchlivosti? Tehdy se modlete: Pane, daruj mi Svou milost! A Pán od vás tuto bouřku odvrátí.

Starec Nektarij zřídkakdy dával předpisy jak žít. Očividně tomu tak bylo proto, aby nenakládal příliš velké jařmo a aby ti, kteří se ptali, nestrádali od zodpovědnosti kvůli nesplnění toho, co jim nařídil. Ale na přímé otázky podával starec vždy přímou odpověď. Jedné dámě, která si stěžovala na zlé myšlenky, radil: Opakuj Hospodi pomiluj – Pane, smiluj se, a uvidíš, jak vše pozemské odejde. V jiném případě radil: Nevšímej si zlých myšlenek. A díky milosti Boží myšlenky přestaly znepokojovat ty, které tolik trápily.

Při všech potížích, nezdarech a neúspěších starec radil říkat: Pane, věřím, že trpím to, co je nezbytné, a dostávám to, co si zasluhuji, ale Ty Pane, z milosrdenství Svého, odpusť mi a smiluj se nade mnou. Tato slova máme opakovat několikrát, dokud nepocítíme v naší duši pokoj. Modli se, aby Pán kraloval ve tvém srdci, potom se (tvé srdce) naplní velikou radostí a žádný zármutek a bol nebude mít moc tě znepokojit. Pro dosažení tohoto cíle starec radil, aby se člověk modlil takto: Pane, otevři mi dveře Své milosti.

Ctihodný Nektarij Optinský

(památka dle církevního kalendáře připadá na 29. dubna/ tj. 12. května dle světského kalendáře a také na den sboru ctihodných Optinských starců 11. října dle církevního kalendáře/ tj. 24. října dle světského kalendáře)

Ctihodný Nektarij Optinský byl posledním sborově zvoleným optinským starcem. Do monastýru Optinská poustevna přišel roku 1873, přičemž si s sebou přinesl jen Evangelium. Mladého Nikolaje (to bylo jeho světské jméno) přijal ctihodný starec Amvrosij Optinský. O čem spolu hovořili, nikdy ctihodný Nektarij nikomu neřekl, ale po rozhovoru se ctihodným starcem už navždy zůstal v optinském skytu. Stal se duchovním synem ctihodného Anatolije Optinského a pro rady chodil ke ctihodnému Amvrosijovi. Ve skytu měl poslušenství ponomara (tj. ten, který se stará doslova o vše potřebné v chrámu, v tomto případě monastýru, skytu). Dveřmi jeho kelije se vcházelo přímo do chrámu skytu, v níž prožil dvacet let, aniž by kdy promluvil třebas jen slovo s kterýmkoliv z mnichů. Vždy chodil jen ke starci, nebo ke svému duchovnímu, a nazpět. On sám rád vyprávěl, že mnich má jen dva východy ze své kelije – do chrámu a do hrobu. Roku 1912 jej optinští spolubratři vybrali za starce. Ctihodný Nektarij to ale odmítal a říkal: „Ne, otcové a bratři! Já jsem tupý a chudý duchem a takovou tíhu unést nemohu“. Jen z poslušnosti nakonec souhlasil a přijal na sebe starectví. Když byl monastýr roku 1923 uzavřen, byl ctihodný Nektarij uvězněn. Po propuštění žil starec ve vesnici Cholmišči. Pokora starce byla mimořádná: uzdravoval nemocné, ovládajíce dary prozřetelnosti, divotvornosti a dobrého úsudku. Tyto dary však vždy skrýval pod vnějším oblekem „bláznovství pro Krista“ (jurodivostí). Zesnul v hlubokém stáří v roce 1928 a byl pochován na místním hřbitově. Po opětovné obnově Optinské poustevny byly jeho svaté ostatky vyzdviženy a přeneseny do rodného monastýru.

připravil otec Marek Malík


O ÚCTĚ
K PŘESVATÉ BOHORODICI

Všechnu naději svou v tebe jsem složil, Matko Boží, zachovej mne pod krovem svým.


Přesvatá Panna Marie, Matka našeho Pána Ježíše Krista, dcera spravedlivých Jáchyma a Anny, pocházela z královského rodu Davidova. Již od raného dětství byla rodiči zasvěcena Bohu. Ze slov proroka Izaiáše (7, 14), který praví: „Protož sám Pán dá vám znamení: 'Aj, panna počne, a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)',“ je zřetelné, že Přesvatou Pannu Marii ctíme odůvodněně jako Bohorodici.

Také archanděl poukázal snoubenci Josefovi na toto proroctví: „Když pak on o tom přemýšlel, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: 'Josefe synu Davidův, neboj se přijmout Marii manželku svou; neboť což v ní jest počato, z Ducha svatého jest'. Toto pak všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel,‘ kteréž se vykládá: 'S námi Bůh' (Mt 1, 20, 22 -23); A odpověděv anděl, řekl jí: 'Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, nazváno bude Syn Boží'.“ (Lk 1, 35) Alžběta Přesvatou Bohorodici nazvala „Matkou Pána“ – „Jak to, že ke mně přichází matka Pána mého?“ (Lk 1, 43), a to je významově rovno pojmenování „Bohorodice“. O duchovní velikosti Přesvaté Panny Bohorodice se Boží Slovo vyjadřuje rovněž následovně: „Velebí duše má Hospodina, a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém. Že shlédl na ponížení služebnice své; od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení. Neboť veliké věci učinil mi ten, jenž mocný jest, a jméno Jeho je Svaté.“ (Lk 1, 47 – 49) V knize Zjevení se o Ní dále píše: „I ukázal se div veliký na nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama byl měsíc, a na její hlavě byla koruna dvanácti hvězd“ (Zj 12, 1) a v knize Píseň Písní se o Ní hovoří takto: “Jak jsi krásná…“ (verš 4, 1) Sám Ježíš Kristus Ji v průběhu Svého života ctil a ještě i z kříže k Ní projevoval Svou synovskou péči: „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: 'Ženo, hle, tvůj syn!'“ (Jn 19, 26) Ctil Ji také archanděl Gabriel: „Přistoupil k ní a řekl: 'Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou'“ (Lk 1, 28), jakož i jedna neznámá žena: „I stalo se, když on to mluvil, že zvolala jedna žena ze zástupu, a řekla jemu: 'Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, které tě kojili'.“ (Lk 11, 27)

Modlitební oslava Bohorodice a obracení se k Ní v modlitbách jsou založeny především na Božím Slově. O Její mocné přímluvě prorokuje již prorok David: „Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici. Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům, neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj. I dcera Týru svůj dar ti nese, naklonit si tě chtějí boháči z lidu. Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem. V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí. Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác. Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi. Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.“ (Ž 45, 10-18)

S modlitbou se k Přesvaté Bohorodici obracíme proto, neboť Její přímluvy jako Matky Spasitele všech mají u Boha velkou moc. Jestliže Šalamoun v dobách, kdy se nacházel na vrcholu své slávy, neodmítl matčinu prosbu: „Pak řekla: 'Mám k tobě jednu malou prosbu. Neodmítni mě'. Král jí odvětil: 'Žádej, má matko, tebe neodmítnu'.“ (1. Kr 2, 20), o to více pak Boží Syn splní prosby a modlitby Své Matky. On její prosbu vyslyšel i v Káni Galilejské: „Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: 'Vína nemají'. Řekl jí Ježíš: 'Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má'. Řekla matka jeho služebníkům: 'Cokoli by vám řekl, učiňte.' I bylo tu kamenných nádob šest postaveno, podle očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá na dvě až tři míry. Řekl jim Ježíš: 'Naplňte ty nádoby vodou'. I naplnili je až do vrchu. I řekl jim: 'Nalévejte již, a neste vrchnímu správci svatby'. I nesli. A když okusil vrchní správce svatby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce a řekl mu: 'Každý člověk nejprve dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad…’.“ (Jn 2, 3 – 10)

podle PRŮVODCE BIBLÍ - Dorotej arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska

O ikoně přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí - Sedmibolestné

„I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2, 34–35)


Jedno z nejstarších vyobrazení ikony Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ se nacházelo ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslovce ve Vologdské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři mu nebyli schopni pomoci. Když se začal modlit k Boží Matce, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodice ve zvonici chrámu a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu, a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Nynější myrotočivá ikona (tzn., že vydává svaté a libě vonící myro, olej) Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ je litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21. století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět.

Tento jev je v pravoslavné církvi znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejném litografickém tisku ikony. Poté, co se na tváři Matky Boží poprvé objevily slzy myra, začala být ikona podrobně sledována. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po nějaké době se na šíji Bohorodice objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. V den svatého archanděla Michaela začala ikona ronit krvavé slzy. Od té doby roní nepřetržitě myro i krvavé slzy. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony a každá z nich také nádherně voněla; dokonce i ty z ikon, které byly do blízkosti ikony „Obměkčení kamenných srdcí“ přineseny jen dočasně.

Ikona „Obměkčení kamenných srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusi. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu a uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností, které vytýkají pravoslavným, že se klanějí obrazům (což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví), začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni k lidem a ke světu promlouvá.

To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, došlo v její blízkosti k mnoha zázračným uzdravením. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen při bolestech fyzických, ale i při řešení svízelné osobní situace.

V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh. Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil. Na ikoně „Obměkčení kamenných srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči – bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu Svatém symbolizuje číslo „sedm“ plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které Přesvatá Bohorodice vytrpěla v pozemském světě.


Tropar, hlas 5.

Ó Přesvatá Bohorodice, obměkči naše zlá srdce,

zmírni útoky těch, kdož nás nenávidí, a všelikou úzkost naší duše odežeň.

Při pohledu na Tvůj svatý obraz

jsme dojati Tvým strádáním a Tvým milosrdenstvím k nám

a rány Tvé líbáme, a svých střel, jež Tě mučí, se hrozíme.

Nedej nám, dobrotivá Matko, zahynout v naší bezcitnosti a kvůli bezohlednosti bližních.

Ty jsi vpravdě kamenných srdcí obměkčení.


Modlitba k Přesvaté Bohorodici
před ikonou Obměkčení zlých srdcí – Sedmibolestná

Mnohobolestná Matko Boží, jež ve své čistotě a množstvím svých strádání, které jsi na zemi zakusila, převyšuješ všechny pozemské dcery! Přijmi mnohobolestné naše povzdechy a ochraňuj nás pod záštitou Tvojí milosti. Jiného útočiště a jiného vřelého zastání, kromě tebe, neznáme, ale majíce smělost před Tím, který se z Tebe narodil, pomoz a spasiž nás Tvými modlitbami. Nechť bez klopýtnutí dostihneme Nebeského Království, abychom tam, se všemi svatými, mohli pět chválu v Trojici Jedinému Bohu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

2. neděle po Pasše –
Tomášova neděle

(Jan 20; 19 - 31)

Dnes činíme památku svatého apoštola Tomáše, kterého si všichni připomínají jako toho, který pochyboval o Kristově Vzkříšení, když mu o tom ostatní učedníci pověděli. I my si občas říkáme, kým vlastně byl, jaký byl člověk, proč mohl vůbec pochybovat?

Kromě místa, kde se evangelium zmiňuje o jeho vybrání Spasitelem k apoštolství (Mat 10, 2 – 4; Mk 3, 16 – 19; Luk 6, 13 – 15;), dočítáme se o apoštolovi Tomášovi jen dvakrát. A hned prvé místo je významné. Když Kristus mluví ke svým učedníkům o tom, že je zapotřebí, aby se vrátil do Judska, kvůli tomu, aby tam vzkřísil svého přítele Lazara, učedníci se snaží Spasitele přesvědčit, aby byl co nejdále od nebezpečného Jeruzaléma. Jen apoštol Tomáš říká: Pojďme i my, abychom zemřeli s ním (Jan 11, 7 - 16). Ještě do Vzkříšení Kristova, tehdy, když ostatní učedníci viděli v Kristu jen učitele, on byl připraven pro lásku a věrnost k Němu s Ním i zemřít; jen zemřít, ani Ho ochránit, ani v nic doufat, ale jen spolu s Ním sdílet Jeho osud.

A tento člověk, který byl s takovou oddaností a věrností připraven podělit se spolu se Spasitelem o smrt, odpovídá ostatním učedníkům na zprávu o Vzkříšení Krista: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím (Jan 20, 25). Proč se tak ale vyjádřil?

Ne-li proto, že do svaté Padesátnice, do toho okamžiku, kdy byl Duch Svatý seslán na apoštoly, sami apoštolové zůstávali těmi samými bázlivými, často nechápajícími, často pochybujícími lidmi?

Jak mohl ale svatý Tomáš uvěřit, že Kristus vstal z mrtvých, když jediným svědectvím, jediným důkazem o Jeho Vzkříšení bylo, že ostatní učedníci jásali a radovali se, ale jinak zůstávali těmi samými lidmi, nezměniv se, ničím se neodlišujíce od toho, jakými byli dříve? Aby uvěřil zprávě o vzkříšení, bylo mu zapotřebí něco hodnověrného, než jen prostá radostná slova apoštolů, jelikož on chápal, že jestliže vstal z mrtvých Kristus, tak vše se na světě změnilo, že láska zvítězila, a nikoli nenávist, že nyní žijeme v novém světě, protože vpravdě Bůh přišel na tento svět a proměnil jej na věčný život…

A když se Spasitel postavil před ním, on uvěřil, protože ve Spasiteli byla záře věčného života, a On předstoupil před Svými učedníky už ne jako ten Ježíš z Nazareta, který byl jejich učitelem, ale jako Pán, který vstal z mrtvých, v moci a ve slávě Svého vzkříšení, avšak s rukama, nohama a bokem probodnutými hřeby a kopím.

Vzkříšení Kristovo nesnímá, nevylučuje ono tragické v životě. Kristus vešel do života, aby nesl všechnu jeho tragédii a proměnil ji ve vítězství, ale dokud bude třebas jen jeden hříšník na zemi, Kristovo tělo zůstává tělem ukřižovaného Krista. Ve věčnosti On předstoupí před nás právě takovým, neboť Jeho ukřižování jasně hovoří o nekonečné Boží lásce.

A vidíce Jeho, ukřižovaného Krista, ve slávě Vzkříšení, Tomáš se Mu poklonil a pronesl poslední, vítězné svědectví, které my máme a musíme pronést skrze celý svět, skrze náš život a skrze život světa: Pán můj a Bůh můj!

Ale těm, kterým řekneme o Vzkříšení Kristově, těm kterým zjevíme, že On vstal z mrtvých, že On – Bůh zvítězil, jak tito lidé budou moci uvěřit, jestliže my zůstaneme podobni oněm apoštolům, kteří mohou jásat jen proto, že přežili, ale nemohou zjevit ani moc ani slávu Vzkříšení?

A proto my, kteří věříme ve Vzkříšení Kristovo, musíme se stát národem novým, jinými lidmi, lidmi, kteří věří v život, a to v život věčný, ve kterém triumfuje vítězství nad smrtí již nyní, neboť my, kteří jsme s Ním sjednoceni a máme účast na smrti Kristově (Řím. 6, 5), žijeme – máme a musíme žít věčným životem Vzkříšeného Krista, životem Božím…

Potom se už nebudeme bát smrti, nebudeme se bát strádání, nebudeme se bát ničeho na světě, neboť tento život nám nikdo nemůže vzít. Staneme se poté živými, vítěznými a přesvědčenými svědky toho, že vstal z mrtvých Kristus, a poté v nás ostatní spatří lidi věčně živé, kteří se naučili lásce, a kteří se naučili věřit v člověka, jak jen Bůh umí věřit v člověka. Doufat v naději, vítězit a bezmezně sebe oddávat radosti, lásce a vítězství Pána. Amen.

Podle kázání metropolity Antonije Surožského

Svatý apoštol Tomáš

(2. neděle po Pasše; dále dle církevního kalendáře 30. června/ dle světského 13. července – Sbor dvanácti apoštolů; dále dle církevního kalendáře 6. října/ dle světského 19. října)

Svatý apoštol Tomáš, jeden ze dvanácti apoštolů, skrze jehož pochyby o vzkříšení Krista jsme získali nový důkaz, nové utvrzení o této nádherné, podivuhodné a spásonosné události. Vstavší z mrtvých Pán se znovu zjevil učedníkům, aby přesvědčil i Tomáše.

A řekl Pán Tomášovi: Vlož prst svůj sem, a pohleď na ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vlož ji v bok můj, a nebuď nevěřící, ale věřící. A Tomáš zvolal: Pán můj a Bůh můj! (Jan 20, 27 - 28)

Po seslání Svatého Ducha, když apoštolové losem rozdělovali, kam každý z nich má jít šířit slovo Boží, dopadl Tomášův los tak, že se měl vydat do Indie. Tomáš byl zprvu trochu zarmoucen, že bude muset jít tak daleko, ale zjevil se mu Pán, který jej posilnil na jeho cestě. Než došel na místo určené mu losem, šířil víru i v Sýrii a v Persii. Když dorazil do Indie, obrátil zde svatý Tomáš mnohé ke Kristu, mocné i chudé, a založil zde Kristovu Církev a ustanovil novým věřícím kněze a biskupy. Mezi mnohými, které obrátil sv. Tomáš na víru Kristovu, byly dvě sestry, ženy dvou indických knížat. Pro svou víru tyto sestry mnoho vytrpěly od svých mužů, neboť po svém křtu už s nimi nechtěly žít v bezbožnosti. Nakonec tyto sestry byly propuštěny od svých mužů a žily bohumilým životem až do smrti. Dalšími z těch, kteří zasvětili svůj život Bohu po vyslechnutí slova apoštola Tomáše, byli Dionýsij a Pelagia, kteří byli nejprve snoubenci. Když uslyšeli o Kristu, rozhodli se zasvětit svůj život Bohu. Pelagie svůj život zakončila jako mučednice a Dionýsij byl ustanoven apoštolem Tomášem za biskupa.

Jeden kníže, kterému sv. Tomáš pokřtil ženu a syna, odsoudil apoštola k smrti a poslal pět vojáků, aby jej zabili. Tito vojáci apoštola Tomáše skutečně zabili, když jej probodli svými pěti kopími. Tímto způsobem předal svatý apoštol Tomáš svou duši Kristu.

Před svou smrtí byl sv. Tomáš, podobně jako i ostatní apoštolové, podivuhodně přenesen do Jeruzaléma k události pohřbení Přesvaté Bohorodice. Protože však přišel pozdě, hořce litoval, že nemohl být při pohřbení Matky Boží. Po jeho prosbě byl hrob Přesvaté Bohorodice odkryt, ale její tělo v něm nalezeno nebylo. Pán vzal Svou Matku do Svého nebeského příbytku. A stejně jako apoštol Tomáš svojí nevírou utvrdil víru ve Vzkříšení Krista, i zde svým zmeškáním pro nás podivuhodně oslavil Matku Boží.

Podle knihy svt. Nikolaje Velimiroviće Ochridský Prolog (Охридски Пролог)

připravil otec Marek Malík


Zvěstování přesvaté
Bohorodice

Když se Přesvaté Panně završil jedenáctý rok jejího přebývání a sloužení při Jeruzalémském chrámu, a čtrnáctý rok od jejího narození, a když poté vstoupila do patnáctého roku svého života, řekli jí chrámoví kněží, že podle zákona již nemůže více zůstávat při chrámu, ale je třeba, aby se zasnoubila a vstoupila do manželství. Jaké bylo však jejich překvapení, když Přesvatá Panna odpověděla, že ona se zasvětila Bohu a že si přeje zůstat pannou až do smrti, a nevstoupit s nikým do manželského svazku. Tehdy z Boží prozřetelnosti a z Božího vnuknutí se domluvil přední kněz Zachariáš, otec svatého Předchůdce a Křtitele Jana, s ostatními kněžími a shromáždili dvanáct svobodných mužů z rodu Davidova, aby jednomu z nich svěřili Pannu Marii, aby ochraňoval její panenskou nevinnost a staral se o ni.

Panna Marie byla nakonec svěřena starému Josefovi z Nazareta, který byl i jejím příbuzným. V domě Josefově, Přesvatá Panna pokračovala žít stejně zbožně jako v Šalamounově chrámu, kdy čas trávila čtením Svatého Písma, modlitbami, neustálým pamatováním na Boha, půstem a prací. Nikdy nevycházela z domu, nezajímala se a nezabývala se žádnými světskými věcmi. Málo kdy s někým promluvila, a když, tak jen z vážných důvodů. Nejčastěji se družila v domu s dvěma dcerami Josefovými.

Když se však naplnil čas prorokovaný prorokem Danielem, a když Bůh požehnal, aby se naplnil slib daný vyhnanému Adamu a prorokům, zjevil se veliký archanděl Gabriel Přesvaté Panně v jejím pokoji v okamžiku, kdy podle svatých Otců držela v rukou otevřeno proroctví proroka Izaiáše a rozmýšlela nad verši jeho velkého proroctví: Aj, panna počne, a porodí syna. (Izaiáš 7, 14) I zjevil se jí Gabriel a pravil jí: Raduj se (Zdráva buď), milostiplná! Pán s tebou! A potom se vše stalo tak, jak je napsáno v Evangeliu božského Lukáše (Lukáš 1, 26 - 38).

S touto archandělskou blahou zvěstí a sestoupením Ducha Svatého na Přečistou Pannu se začala uskutečňovat spása lidského rodu a obnovení celého stvoření. Historii Nového Zákona otevřel archanděl Gabriel slovy: Raduj se! (Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich...) Archanděl těmito slovy naznačil, že Nový Zákon znamená radost pro lidi a pro všechno stvoření, a proto se na Zvěstování vzhlíží jako na veliký a radostný svátek.

Slovo svt. Nikolaje Velimiroviće na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice,
z knihy Ochridský Prolog (Охридски Пролог)

Vzkříšení Kristovo

Církev pravoslavná nazývá velikonoční svátek svátkem všech svátků. Naše Církev plesá o těchto svátcích nebeskou radostí nad Vzkříšením Páně a toto Vzkříšení je jedinou myšlenkou, která se ozývá v srdcích pravoslavných křesťanů.

Jestliže se při svaté liturgii v tento den čte v chrámu Evangelium (Jan 1, 1-17) o Slovu, které bylo na počátku, o Slovu, které bylo u Boha, o Slovu, které bylo Bůh, o Slovu, které jako světlo svítí v temnotách, o Slovu, které tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi, o Slovu, o němž vydal svědectví Jan Křtitel – má to všechno svůj vážný důvod. Právě toto Evangelium spadá velmi případně do rámce Kristova Vzkříšení.

Tímto Slovem není míněn nikdo jiný než Syn Boží, z Otce narozený přede všemi věky, který, když dozrál čas, se stal člověkem, aby nám jako člověk zjevil nebeského Otce a ukázal nám, jak lidé mají žít, aby se stali opravdu lidmi, jak mají žít, aby se stali účastni Božího života, jak mají žít, aby se stali Božími dětmi.

Tímto slovem není míněn nikdo jiný než Ježíš Kristus, o němž své svědectví vydal Jan Křtitel; není jím míněn nikdo jiný než Spasitel světa, který od vlastních nebyl pochopen, nebyl přijat, ale byl za spásu světa ukřižován.

Toto Evangelium o věčném Slovu nám má učinit pochopitelným právě to, proč Ježíš Kristus nezůstal v hrobě, proč vstal z mrtvých, proč nezůstal poražen, nýbrž triumfoval jako vítěz nad lidskou zlobou, a to jako vítěz jednou provždy, jako vítěz navěky!

Zcela správně vydal o něm své výmluvné svědectví Jan Křtitel, když pravil: Já nejsem Kristus, nejsem ani Eliáš, ani žádný z dosavadních proroků; já jsem jen ten, který má připravit cestu tomu, jemuž nejsem hoden rozvázati řeménka u obuvi jeho, který je neskonale větší než já, který stojí již mezi vámi, ale jehož vy neznáte. (Mat 3, 1 – 12; Mk 1, 1 – 8; Luk 3, 2 – 17; Jan 1, 19 - 31)

Stručný, ale výstižný obsah Janova kázání a svědectví je tento: Já nejsem nic, ale Kristus je všechno. Kristus je ten Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Kristus je ten Beránek tichý, který nad světem vítězí.

Nuže, v těchto dnech oslavujeme toto veliké vítězství Beránka Božího, který za nás se obětoval a pro nás též zvítězil. K němu obracejme své zraky, jak to činil Jan Křtitel. Buďme si vědomi své vlastní nicoty a jeho božské velikosti. K němu jako ke svému světlu vzhlížejme, kdykoli nás obklíčí temnoty hříchu, utrpení nebo dokonce zoufalství. Amen.

Slovo z kázání svt. Gorazda, nového mučedníka a biskupa českého a moravsko-slezského


připravil otec Marek Malík


Jak se chovat,
když jsme zaneprázdněni
každodenními světskými záležitostmi

Světských věcí a záležitostí, které je třeba vykonat, je velmi mnoho a jsou různého charakteru, přihlédneme-li k tomu, jakou máme práci a v ní určené povinnosti a hodnosti.

Všechny naše každodenní světské záležitosti, které neprotiřečí mravnímu zákonu a které musíme vykonat proto, že to vyplývá z našich povinností, je zapotřebí učinit a nahlížet na ně jako na dílo Boží, které je nám svěřeno od samotného Hospodina. Neboť Bůh, jakožto Král celé země (Ž 47, 7), ustanovil různé povinnosti, hodnosti a stavy, a je to právě On, nikoli my, lidé, kdo dopouští, abychom přijímali ony světské tituly a hodnosti.

Bez Boží vůle nebo bez Božího dopuštění se na světě nic neděje. A proto, ať bys konal jakoukoli práci či skutky, všechno čiň, jako bys to činil pro samotného Boha, a odměnu za to získáš přímo od Něj. Výsledky práce toho, kdo nepracuje a nenamáhá se pro Boha, jsou velmi bídné, a také odměnu nedostane od Boha, ale od sebe anebo od lidí. A jaká je to odměna, kterou získáme od sebe anebo od lidí? Pozemská, dočasná a nicotná.

Budeš-li činit všechny své povinnosti a svoji práci pro samotného Pána Boha, dělej vše tak, jak je zapotřebí, aby bylo Boží dílo vykonáno; to znamená, dělej vše z celé své duše, ochotně a s radostí, starostlivě, nedělej nic neochotně a nedbale, ale s čistým svědomím, neboť je řečeno: „Proklet buď, kdo koná Hospodinovo dílo nespolehlivě!“ (Jeremiáš 48, 10)

Jestliže to, co děláš, vychází úspěšně, nepyšni se tím a hlavně nepřipisuj úspěch v tom, co děláš, svým vlastním silám a schopnostem, neboť sám Pán řekl svým učedníkům: „Beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jan 15, 5)

Jestliže, naopak, to, co máš vykonat a čím se máš zabývat, je složité, nepříjemné, ba dokonce ponižující, nenese to náležitou úctu, nedaří se ti to a jde to pomalu, je k tomu zapotřebí obzvláště velká dávka trpělivosti, nebo tě to přivádí k malomyslnosti. Pak nebuď malodušný, nebuď lenivý, nehněvej se kvůli tomu, neoddávej se zlobě, netrpělivosti ani reptání. Ale oživuj a posilňuj se spíše myšlenkou na to, že to, co děláš, co tě nyní tak tíží, co je ti tak nepříjemné a co tě rozčiluje, nebude trvat věčně. Uplynutím pozemského života všechno toto skončí, a poté Hospodin „odplatí jednomu každému podle skutků jeho“ (Řím 2, 6). A v tom, co máš nyní učinit, udržuj se zbožným zpěvem, skrytou modlitbou, přemýšlením o Boží pravdě, přemýšlením o tom, co děláme, a vůbec povznášej své srdce k Bohu v krátkém modlitebním povzdechu, vysílaném k Jeho osobě.


Jako příklad nechť ti slouží tato zvolání:
  - Jak neskonale a nezměrně nás Pán miluje!
  - Co vše jen pro nás učinil a nadále činí!
  - Čím vším nás obohacuje!
  - Bože, jak je zapotřebí být vděčný Tobě!
  - Pane, požehnej mi! Očisti mne! Osvěť mne!
  - Jen Ty, Pane, nás tak mnoho miluješ!
  - Kéž by všichni lidé poznali, jak jsi blahý, Pane!
  - Kdybych Tě jen, Pane, miloval celým svým srdcem!
  - Pane, kdy Tě budu spolu se všemi svatými věčně oslavovat?
  - Pane! Ty jsi moje útočiště, Ty jsi moje útěcha, Ty jsi moje naděje, Ty jsi můj pokoj. Ty jsi moje světlo. Ty jsi moje sláva. Ty jsi moje radost. Ty jsi moje blaženost!


Tato a podobná zvolání, jestliže si navykneš je v duchu pronášet, budou ti v čase tvé práce drahocenným a neocenitelným pomocníkem. Neustále proto udržuj svou duši ve spojení s Bohem. Tato zvolání a tato spojení tě budou neustále oživovat, budou odhánět všeliké zlo, posilňovat v dobru a velmi blahodárně utvrzovat i tvé tělesné síly. Kdo se takto snaží při vykonávání všech svých světských záležitostí a povinností, ten se snaží a činí v souladu s tím, co je zapotřebí činit k Boží slávě.

Samo sebou se rozumí, že je třeba vykonat tímto způsobem zejména ty věci, kterou jsou naléhavé a velmi důležité; takové, které nemohou být odkládány. Nejdříve je třeba popřemýšlet o tom, jak a co nejlépe učinit a také myslet na to, že nikdy není zapotřebí dělat to, co se neshoduje s Božím zákonem.

Když začínáme jakoukoli svou povinnost, je především potřebné usilovně se pomodlit k Bohu o seslání Božího požehnání na naši práci. Je zapotřebí pronést modlitbu Před počátkem jakékoliv práce a poté popřemýšlet, jak nejlépe udělat tu či onu věc, a teprve poté přistoupit k samotnému dílu. Po obvyklé práci následuje oběd a malý odpočinek. Křesťan by měl vědět i to, jak se má chovat v čase oběda a v čase odpočinku, který následuje po obědě.

Před obědem a před večeří vždy povznášej k Bohu horlivou modlitbu, modli se i po obědě a po večeři. Neboť vše potřebné k utištění našeho hladu a žízně nám nesesílá nikdo jiný než sám Hospodin. On dává našemu jídlu výživnou sílu pro naše tělo a našemu tělu dává onu schopnost obracet tuto výživnou sílu ve zdraví. Ten, kdo se před obědem, večeří a po jejím skončení nemodlí, je spíše nic nechápající člověk nebo zatvrzelý egoista.

Náš stůl má být vždy střídmý. Jídlo je pro tělo nezbytné; nesmíme je našemu tělu odříkat, ale pro zachování střídmosti je lépe, když přestaneme jíst v tom okamžiku, kdy máme ještě nutkání k jídlu. «Jez tolik, abys zahnal hlad» říká svatý Jan Zlatoústý. «Zdrženlivě pij a málo jez, zdráv pak budeš» říká další světitel Boží Mitrofan. Zkušenost dosvědčuje, že zdrženliví lidé žijí zdravě, dlouhověce a dobře.

Velmi nerozumně činí ti, kteří si dovolují více a přesycují se jídlem příliš sytým, neboť přesycování se je velmi škodlivé jak pro naše tělo, tak pro naši duši. Žaludeční potíže, a s tím spojené různé nemoci či dokonce předčasná smrt, jsou následky přesycenosti. Nezdrženlivý není způsobilý ani k žádným duchovním cvičením: nemůže se modlit, ani rozmýšlet o tom, co je božské. U toho, kdo je přesycený, jest bohem jeho žaludek a celá propast nečistých myšlenek a přání.

V době oběda a večeře nikdy neříkej nic špatného a hříšného. To je urážlivé a potupné u Boha, kterého dary požíváš, a může se to též stát pokušením pro tvé bližní. Naopak, při obědě je zapotřebí říci anebo vyslechnout něco poučného, anebo jen v hluboké tichosti, se zbožností přijímat pokrm. Skuteční křesťané se převážně v čase jídla starali o to, aby pamatovali na smrt a na Strašný Soud. Zbytečné řeči – jsou příznakem lidí nerozumných a prázdných, každodenní poučování se v moudrosti – to je úděl lidí moudrých.

Kdo takto přijímá svůj oběd a večeři, tj. s mírou a s vděčností k Bohu, ten činí tak, jak je zapotřebí, jak je to správné a Bohu milé.

Po obědě je bezpochyby nutný i odpočinek. Ale odpočinek je zapotřebí přijímat jako lék pro obnovu sil duševních i tělesných. Proto je třeba, aby odpočinek nebyl příliš dlouhý. «Zahálka učí mnohé špatnosti» (Sír 33, 28). «Nelibý je před Hospodinem klid tělesný» říká svatý Varsonofij Veliký. Takto je zapotřebí, aby přemýšlel ten, kdo vstal od stolu. Je třeba poděkovat Bohu a po malém oddechu opět pokračovat ve své práci.

Čas odpočinku nevyužívej k tomu, jak to dělají mnozí nerozumní, k radovánkám nebo marnostem či nesmyslným hrám. Hra a křesťan jsou dvě nesmiřitelné věci. Aby nevešly v čase potřebného odpočinku do hlavy Bohu protivné myšlenky a do srdce Bohu protivná přání, křesťan, hledíce na stav své duše, stará se a sytí sebe různými duchovními myšlenkami a srdečným vzýváním k Bohu.

Takovéto myšlenky a vzývání, více než cokoli jiného, daleko dříve posilní naše tělesné síly a kromě toho též posilní a utvrdí naši duši v dobru.

Schiigumen Sáva (Ostapenko)


připravil otec Marek Malík


Evangelium o celném a farizeji

Luk. 18,10–14

Celník odchází do svého domu ospravedlněn více než farizej. Pokorný vyznavač svých hříchů odchází do svého domu ospravedlněný více, než onen pyšný vychloubač. Ospravedlněn byl ostýchavý kajícník a ne nestoudný, samolibý a domýšlivý nafoukanec. Lékař byl milosrdný a uzdravil nemocného, který uznal svoji nemoc, svůj neduh a který požádal o lék; s prázdnou, naopak, odešel ten, který přišel k Lékaři, aby se mu pochlubil svým zdravím.

Jedním slovem, povýšen bude ten, kdo bude činit jako celník. Farizej je nevyléčitelně nemocný, své nemoci si však vědom není. Celník je nemocný, který se ale uzdraví, protože poznal svoji nemoc, přišel k Lékaři a přijal od něj léky. První je podoben hladkému a vysokému stromu se shnilou útrobou, který však Hospodáři není k ničemu užitečný. Druhý je podoben stromu hrubému a nevzhlednému, který Hospodář opracuje a udělá z něj desky a vezme je do svého domu.

Evangelium o marnotratném synu

Luk. 15,11–32

Skrze pokání můžeme zpětně získat utracenou důstojnost syna. V podobenství o marnotratném synu se vypráví o tom, jak člověk, který ztratil právo být synem Božím, může skrze pokání zpětně získat důstojnost syna. Apoštol Pavel říká: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: «Abba, Otče! » A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy i dědic Boží skrze Krista.“ (Gal 4, 4 - 7) Z výše řečeného jasně vyplývá, že jelikož synovství se získává ve křtu, v pokání a ve všem, v čem nás poučuje a učí Církev Boží, je tedy jasné, že «komu Církev není matkou, tomu není Bůh Otcem». Takovému je Bůh – Stvořitelem, Pánem a Soudcem, a nikoli Otcem; Otcem je On těm, kteří si přejí být Jeho syny – v Hospodinu našem Ježíši Kristu.

Svatý Nikolaj Velimirović

Evangelium o Strašném Soudu

Mat. 25, 31 – 46

V tomto podobenství zvláštní pozornost poutá spor lidí s Bohem, a sice jejich námitky u Jeho Soudu. Ti, kteří jsou odsouzeni i ospravedlněni přijímají stejnými slovy Jeho Soud, ale zároveň tato jejich slova vyjadřují mravní rozpoložení přímo opačné. To, co se zdá v odpovědích spravedlivých a hříšníků na soudu jako společné, poukazuje na to, že se jim jeví nemožné, aby se Bůh mohl nacházet v poníženém postavení. V zásadě o této možnosti věděli, ale ve skutečnosti se jim jevila naprosto nemyslitelnou. Bůh jim ale odpovídá slovem zcela jasným1

Dále pak jedni i druzí uznávají Jeho Soud za nesprávný, jedni proto, že Jeho Soud je příliš přísný, druzí proto, že je příliš milostivý a blahosklonný. Jedni říkají, že u nich byly dobré skutky, a není jim tedy co vyčítat, a proto ani nemohou být odsouzeni. Druzí uznávají vše, co udělali, za natolik nicotné, že jejich odměna se jim jeví jako nezaslouženě velká. Jedni stojí před Bohem s pocity zloby a uraženosti, druzí pak se smířením.

Zjev Soudce se jeví nemilostivým, ale Jeho Soud není zvážením skutků učiněnými lidmi a Jeho rozsudek není pomstou. Jeho Soud je jen výrazem mravního stavu lidí ocitnuvších se na soudu a Jeho rozsudek je výsledkem zatvrzelé a neoblomné zloby jedněch a kajícné smířlivosti druhých.

Zatvrzelost těch, kteří neučinili pokání a neprokázali svoji lítost, je strašlivou bezohledností a krutostí. Ukazuje to na plné ochladnutí srdcí a jejich odloučení od lásky. V takovémto rozpoložení tito lidé prožili celý svůj život, a ve stejném rozpoložení předstoupí před Soudce v Jeho slávě.

Mohlo by se stát, že by snad byli milostivějšími a ohleduplnějšími, kdyby jim byla dána milost? Ne, takovéto zatvrzelosti není možné prokázat milost, neboť skrze takovouto milost stali by se ještě zatvrzelejšími.

Času už více nebude, je konec váhání mezi dobrem a zlem, Hospodin soudí ten mravní stav, ve kterém povolal lidi, ve kterém lidé před Něj předstoupili. Hospodin od nás neočekává mnoho, co do počtu dobrých a ctnostných skutků a činů, očekává však, že budeme skutečně pokorní, smířliví, milostiví a milosrdní.

Když se otevírají dveře, osvěcuje se celá temná místnost. Takto se osvěcuje i duše, když se otevírají dveře pokání, a tam, kde je pokání, tam je naděje na spásu.

Metropolita Antonij (Chrapovický)


připravil otec Marek Malík


Narození Kristovo

Připrav se, Betléme; otevři se všem, ráji!
Okrášli se Efratho, neboť v jeskyni rozkvete z Panny strom života.
Z jejího lůna zjevil se duchovní ráj, v němž je Božský sad.
Jedíce z něho, živi budeme a neumřeme jako Adam.
Kristus se rodí, aby obnovil kdysi padlý obraz.

                 Tropar Předsvátku (hlas 4.)


Takto nás Církev připravuje ke svátku Narození. Ještě, když se nacházíme ve světském shonu, když se v našich domech chystáme na tento svátek, nám svatá Církev potichu odkrývá tajemství: Připrav se, Betléme…

Jak se připravil Betlém? Skrze jeskyni, do které se vháněl dobytek. Připrav se, Betléme… Betlém se připravil. K čemu se ale připravil? Co se tam stalo? V Betlémě, v jeskyni pro dobytek, stalo se veliké, převeliké tajemství. V oné jeskyni se zjevil, jak bylo řečeno Církví v troparu v předvečer svátku, Ráj ve kterém vzrostl novozákonní Strom Života.

Adam měl život, protože měl v Ráji přístup ke Stromu života, který zde byl přítomen, strom Starého Zákona, ze kterého Adam jedl. Díky této síle, kterou získával v tomto pokrmu, měl Adam obecenství s Bohem. Byla to nevyslovitelná radost, kterou Adam ztratil, když se za ním zavřely rajské brány; náhle ztratil možnost jíst ze Stromu života. Bůh Stvořitel, který měl lítost s Adamem, mu však poskytl předzvěst a proroctví o tom, že tento Strom života bude znovu obnoven. A dnes se tento strom obnovuje.

A svatá Církev, jak již bylo řečeno, praví: Připrav se, Betléme… Tu se neobrací pozornost k tomu, zda budou paláce, bude-li vše zalito oslepujícím elektrickým světlem, bude-li vše v sametu a hedvábí… Nikoli. Protože Betlém měl jen jeskyni pro dobytek, před níž stál stařec Josef. Ve stejné době byli přítomni i pastýři, kteří vytvořili pravou stráž. Byli pravými židy, kteří očekávali Mesiáše. Pro ně se odkryla nebesa a oni uslyšeli andělský zpěv: Sláva na výsostech Bohu (Luk 2, 14). A za nimi přišli praví hledači Pravdy – Mudrci jdoucí za hvězdou. Hledali, a hvězda je vedla, a oni poznali a rozpoznali podle hvězd, že se událo cosi velikého (Mat 2, 1 - 2).

Církev nám ukazuje, koho zvala betlémská jeskyně: Pastýře, kteří pravdu očekávali a Mudrce, kteří pravdu hledali. Stejně tak i nás zve Církev, bratři a sestry, k tomu, co je jediné pravé a opravdové. A k čemu pravému? K jakému Stromu života? Co je to za Strom života, který vyrostl a rozkvetl v betlémské jeskyni?

Pochopení Stromu života nám odkrývá sám Kristus ve slovech: Já jsem ten Chléb Živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který Já dám, je mé Tělo, dané za život světa. (Jan 6,51)

Zde vidíme, že Kristus je Stromem života, je tím Chlebem, který my jíme. A říká to ještě jednou přesněji v 6. kapitole Evangelia od Jana: Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný, a Já jej vzkřísím v poslední den. (Jan 6,54) Tělo mé pravý je pokrm a krev má pravý je nápoj. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, ve mně přebývá a já v něm. (Jan 6,55 - 56) Takovým je On Stromem. A k takovému svátku nás pozvala Církev, potichu nám to vše opakovala v průběhu celého týdne prostřednictvím troparu: Připrav se, Betléme; otevři se všem, Ráji! Okrášli se Efratho - neboť přichází Strom života, proto aby nám dal život.

A co se nyní děje kolem nás v přírodě? Nyní se země obrací ke slunci a do země vlévá se životodárná síla, a za nějaký ten čas rozkvete naše země a v každém koutu budou květy a budou růst plody. A takto se to děje každý rok. Podobně i v duchovním životě. Nyní, když jsme spolu učinili první krok k betlémské jeskyni, nám svatá Církev v apoštolském čtení, v poselství ke Galatským, říká: Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna … abychom byli přijati za syny. (Gal 4, 4 -7) Je to jako v přírodě, nehledě na to, zda se zemi chce, či nikoli, stejně se do ní vlévá životodárná síla. Jen tam, kde je trní a křovisko, zbude zápach a hniloba. A tam, kde je vše připraveno k přijetí semene, tam bude radost a libá vůně. A tak je to i s námi. Tam, kde se naše duše připravovala k přijetí betlémské jeskyně, budeme přijati za syny. Co to znamená? To znamená, že se do naší duše vlije neobyčejná, nepopsatelná, tak jako v přírodě, blahodatná síla, která učiní to, že pocítíme naši blízkost ke Stvořiteli, jako k opravdovému Otci. Všichni pocítíme to samé k jednomu Otci. Jinými slovy, utvoří se jedna rodina. Jestliže bude taková rodina, a ona bude, ona už zde existuje, tak je to Bohu milé, tak se bude v této rodině uskutečňovat tajina Kristova – obnovený Strom života.

V takovéto křesťanské rodině se může uskutečňovat Tajemná Večeře, může se uskutečňovat Božská Eucharistie. V ní se uskutečňuje Tajina Těla a Krve Krista, Tajina Stromu života, který je pro nás slovy nepostižitelná.

Lidé to nechápou a nerozumí. A může to být proto, že o tom nepřemýšlejí, anebo to nechtějí ukázat, ani přiznat, přesto všechno se to děje mimo ně.

Projevuje se to v maličkostech, v dárcích, které druh druhu chceme dát, nechápajíce to, co je to nejhlavnější, co je zapotřebí dát. A dát je zapotřebí to, aby člověk pocítil sebe sama jako syna Pána našeho Ježíše Krista, aby pocítil sebe sama jako součást rodiny. K tomu je zapotřebí hledět do srdce člověka, je zapotřebí být trpělivým, vydržet těžkosti, sklopit hlavu a říci: Bože buď milostiv mně hříšnému, protože víc ani nemám. A tak je to s každým z nás.

Nechť bude dnešní den, tento vzácný svátek, svátkem posvěcení našeho srdce, abychom byli přijati za syny, abychom mohli učinit dobrý začátek tohoto zápasu, jejž daruje Kristus. Připrav se, Betléme… Kristus se rodí, aby obnovil kdysi padlý obraz.


podle vladyky Andreje (Rymarenka), arcibiskupa rocklandského,
připravil ke svátku Narození l. P. 2010 otec Marek Malík


Ctihodný Herman Aljašský,
divotvůrce

(12. / 25. prosince a rovněž 2. / 15. června)


Svatý Herman pocházel z kupeckého rodu z města Serpuchova v Moskevské eparchii. Když mu bylo 16 let, vstoupil do Svato Trojicko-Sergijevské poustevny, která se nachází poblíž Finského zálivu, vzdálena asi 15,5 km od Petrohradu. Zde pobyl pět nebo šest let a potom přešel do Valaamského monastýru zasvěcenému Proměnění Páně. Roku 1794 byl spolu s dalšími valaamskými mnichy vybrán k misii na tehdy ještě ruské Aljašce.

Svatý Herman se oddal misionářské práci celým svým srdcem. Na Aljašce se místem jeho mnišského života stal na více než 40 let Jedlový ostrov, jejž sv. Herman později nazval „Nový Valaam“. Na něm postavil nevelkou kelii, kapli a svatý Kříž. Sv. Herman byl velkým asketou: v létě i v zimě nosil tentýž oděv, spal na dřevěné lavici a k přikrytí mu sloužila dřevěná deska, kterou nazýval svojí pokrývkou.

Vyslovil přání, aby jej, až zemře, přikryli jen jeho „dřevenou pokrývkou“. Sv. Herman byl též velký postník a nosil na svém těle verigy3. Přibližně šestikilogramové verigy sv. Hermana se dnes spolu s jeho svatými ostatky nacházejí v jeho chrámu na Aljašce. Svatý Herman se otcovsky staral o původní obyvatele Ameriky, kteří žili na Aljašce, učil se je jich jazykům, modlil se spolu s nimi a byl jim ochráncem před mocnými tohoto světa. Zastával se ponižovaných, pomáhal potřebným, jak jen mohl, za což trpěl i mnohé nepříjemnosti a útisk.

Je však třeba říci, že po besedě se starcem se mnozí z těchto „mocných“ stávali dobrými křesťany; dokonce jeden z těch, kteří si na něj stěžovali, poté, co ovdověl, stal se skrze modlitby svatého Hermana zbožným mnichem na Valaamu. Starec rád besedoval o věčnosti, o spasení, o budoucím životě a mnoho vyprávěl o životě svatých. Nikdy nemluvil zbytečně a prázdně. Nic si pro sebe v životě nepřál. Ve své pokoře nepřijal ani hodnost jeromonacha ani archimandrity, a tak navždy zůstal prostým mnichem. Na přímluvy svatého Hermana se některým místům, za něž svatý Herman prosil Boha o pomoc, zázračně vyhýbaly povodně a požáry; dále k němu přicházela dravá zvířata a ptáci a nechávala se krmit z jeho rukou. Světec rovněž předpověděl čas svého zesnutí i způsob pohřbení, a vše se podle jeho slov skutečně splnilo.

Když ctihodný Herman zemřel, bylo mu 81 let. Ti, kteří znali jeho bohumilý život, divy, které za svého života činil, když viděli naplnění jeho proroctví a jeho blažené zesnutí, nepřestávali se k němu obracet ani po smrti a se svými prosbami se utíkali k jeho hrobu. Roku 1842, pět let po zesnutí starce, když plul kolem Jedlového ostrova arcibiskup Inokentij Kamčatský a Aleutský (pozdější metropolita Moskevský, svatořečený r. 1988), který se nacházel v ohrožení života na rozbouřeném moři, vzhlédl k Jedlovému ostrovu a ve svém nitru se modlil: „Jestliže jsi se, otče Hermane, zalíbil svým životem Bohu, dej, ať přestane tato bouře“. A skutečně neuplynulo ani čtvrt hodiny a bouře utichla a oni mohli v klidu plout dál. Sám arcibiskup Inokentij z vděčnosti odsloužil panychidu na hrobě ctihodného starce.



Ctihodný mučedník Juvenalij Aljašský

(12. / 25. prosince a rovněž 2. / 15. června)


Ctihodný mučedník Juvenalij Aljašský se narodil roku 1761 ve městě Nerčinsk (Нерчинск) na Sibiři. Jeho světské jméno bylo Jan Feodorovič Chovoruchin; byl ženatý, a poté co mu zemřela v roce 1791 žena, vstoupil do monastýru v Petrohradě, kde byl postřižen na mnicha se jménem Juvenalij. Žil příkladným a zbožným mnišským životem v okolí Ladožského jezera, v severní části Ruska, v blízkosti Finska, konkrétně v Konevském a Valaamském monastýru. Byl vysvěcen na jerodiákona a poté i na jeromonacha. V roce 1793 byl vybrán do skupiny osmy mnichů z Valaamského monastýru, aby šířili Boží slovo. Tehdy odešel, podobně jako svatý Herman, jako misionář na Aljašku.

Když v roce 1794 připlul na ostrov Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška) spolu s jeromonachem Makárijem, dva měsíce obeplouvali místní ostrovy a křtili místní obyvatelstvo. Juvenalij putoval po souši i po vodě a všude zvěstoval mezi místními obyvateli Kristovo evangelium. Následujícího roku (1795) pokřtil na 700 Čugačů (etnikum Jupiků žijící na Aljašce) a v roce 1796 přešel k ústí řeky Kuskokwim2, blízko k současnému městu Kwinhagak (Quinhagak), kde byl zabit domorodci.

Způsob smrti ani důvod nebyl znám, později světitel Innokentij (metropolita moskevský a celé Rusi, památka 13. dubna/ 31. března) zjistil a zapsal slova místních obyvatel. Ti říkali, že, když jej napadli, protože vstoupil na jejich území, nepokusil se ani bránit, ani se nepokusil o útěk. Poté co byl udeřen ze zadu, obrátil se čelem k těm, co jej napadli, a mírně, v pokoji, je vyzval, aby se dali pokřtít a tak učinili pokání; mniši, kteří konali misii mezi místními domorodými kmeny, se vždy nejprve naučili jejich jazyk. Místní obyvatelé potom ještě řekli světiteli Inokentijovi, že poté co zabili ctihodného Juvenalije, ten znovu vstal, šel za nimi a vyzýval je k pokání. Ti na něj znovu zaútočili, a to se několikrát opakovalo, až nakonec domorodci svatého mučedníka rozřezali na kusy a jeho svaté ostatky potom rozházeli po lese. Na místě jeho smrti bylo po dlouhou dobu vidět sloup světla dosahující do nebe.

Takto se v Bohu horlivý Juvenalij stal prvním pravoslavným křesťanem, který byl korunován korunou mučednictví v Americe. Šaman, který patřil k těm, co napadli svatého mučedníka, vzal z jeho těla náprsní kříž a dal si jej na sebe jako trofej. Potom ale nemohl vykonat své pohanské rituály. Tehdy řekl svým lidem, že v nadcházejících dobách bude třeba s velkou vážností přijímat a naslouchat těm, kteří nosí takovýto znak, tj. kříž. Později se členové tohoto divokého kmenu stali hluboce věřícími pravoslavnými křesťany. Ctihodný mučedník Juvenalij byl roku 1980 proslaven v zástupu ruských svatých.



Svatý mučedník Petr Aleutský

(12. / 15. prosince a rovněž 2. / 15. června)


Svatý mučedník Petr Aleut (v rodném jazyce Cungagnaq) byl rodák z ostrova Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška) a živil se jako lovec kožešin; na Kodiaku v ruské misii valaamských mnichů (založena roku 1793) přijal svatý křest se jménem Petr. Roku 1815 odplul ve svém kajaku, spolu s dalšími, na jih do Fort Ross1 pro podporu komunit žijících na Aljašce. V té době Kalifornie spadala pod Španělské království, a Španělé hleděli s nedůvěrou a s obavami na ruské aktivity na severu Ameriky; báli se, že Rusko napadne a obsadí San Francisko. V roce 1815 španělský guvernér nařídil okamžité zastavení ruského obchodu, načež bylo v Kalifornii zatknuto téměř sto Aleutů a Rusů, se kterými bylo nakládáno jako s otroky.

Když byl mučedník Petr spolu s dalšími lovci kožešin zajat, nejprve byl odvezen do San Pedra (nyní přístavní čtvrť města Los Angeles), odkud jej potom spolu s ostatními převezli do San Franciska, do věznice k výslechům. Ve vězení se jej místní jezuité snažili přinutit, aby přijal římskou víru (římský katolicismus). Na což on bezelstně odpověděl, že je křesťanem, že už byl pokřtěn a ukázal svůj náprsní kříž (ze svatého křtu). Jezuité na něj ale dále křičeli, že je kacíř a schizmatik a pokud nebude souhlasit s přijetím římské víry, bude spolu s ostatními mučen, a aby si dobře rozmyslel, co nakonec odpoví. Když se o chvíli později kněží vrátili a zjistili, že se Aleuti odmítli vzdát pravoslaví, vzali Petra a dali mu odseknout jednu část nohy pod kotníkem. Mučedník Petr přitom jen prostě volal: «Já jsem křesťan, nechci zradit svou víru». To samé mu ještě učinili na druhé noze a nakonec i na rukou, kde mu nejprve odsekli prsty. Svatý Petr opět a opět opakoval to stejné: «Já jsem křesťan» a své pravoslavné víry se nevzdal.

Svatý mučedník Petr zemřel ve velkém utrpení. Když jezuité chtěli přistoupit k dalšímu z Aleutů a podobně jako Petra jej donutit násilím zříci se pravoslavné víry, přišel rozkaz, aby Španělé propustili všechny zajatce. Očití svědci tohoto mučení tak mohli potom vydat svědectví o pevné a neoblomné víře nového amerického mučedníka.

Když se všichni zajatci tehdy konečně mohli navrátit zpátky na rodný ostrov Kodiak, vyprávěli o svém svědectví i ctihodnému Hermanovi. Ten se při slovech o svědectví o vyznavačství mladého Aleuta přežehnal a zeptal se na jeho jméno, oni mu řekli, že znají jen to jeho křestní, Petr. Na to ctihodný Herman zvolal: «Svatý nový mučedníku Petře, pros Boha za nás! ».

O svatém Petrovi víme jen velmi málo, ale to, co víme s jistotou, že pocházel z ostrova Kodiak, byl zajat, mučen a zabit Španěly, protože odmítl přestoupit na římsko-katolickou víru. Jeho mučednictví připomíná mučednictví starých i nových mučedníků, které zasvitlo světu v dávných i nedávných časech. Nyní se svatý Petr raduje spolu s nimi, v nebeském Království, kde velebí Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův, amen.


připravil o. Marek Malík


CTIHODNÁ
MATRONA CAŘIHRADSKÁ

(památka dle církevního kalendáře 9. října / dle světského 22. listopadu)


Ctihodná Matrona se narodila ve městě Perge v Pamfilii (Malá Asie) v 5. století. Byla provdána za velmi majetného velmože jménem Dometián. Když se manželům narodila dcera Theodotie, přestěhovali se do Cařihradu. Matrona, které bylo dvacet pět let, velmi ráda navštěvovala Boží chrám a celé dny v něm přebývala, horlivě se modlila k Hospodinu, zatímco plakala o svých hříších.

V chrámu se seznámila se dvěma zbožnými starými ženami, které v něm od svého mládí vedly svůj skromný, zbožný život v postu a modlitbě. Ctihodná Matrona začala napodobovat jejich bohumilý život, své tělo činila pokorným vůči své duši skrze půst a zdrženlivost, vždy brzy ráno odcházela do chrámu a pozdě večer se z něj vracela domů. Horlivě se modlila Bohu, aby ji osvobodil od manželského jha, aby mohla neustále sloužit Bohu. Mezitím ji však její muž, když viděl, jak jeho žena každodenně odchází z domu, začal podezírat, žárlit a domýšlet si, že takto nečiní pro modlitbu, ale že páchá nějaké hříšné skutky. Proto se na ní začal zlobit, byl k ní hrubý, nadával ji a už jí nedovoloval, aby odcházela z domu do Božího chrámu. Její duše však již směřovala k plnému zřeknutí se světa. Po dlouhých váháních se ctihodná Matrona rozhodla opustit rodinu, zatímco Hospodina prosila, aby jí zjevil, zdali je vhodné takovéto rozhodnutí učinit.

Hospodin vyslyšel její prosby a modlitby, a jedenkráte, když usnula, měla ve snu vidinu toho, jak utíká od svého muže, který ji však dohání. Svatá se ve snu schovala v zástupu mnichů, kteří šli naproti, a muž si jí už nevšiml. Tento sen přijala ctihodná Matrona jako Boží pokyn, aby vstoupila do mužského monastýru, kde by ji její muž nepomyslel hledat. Svojí dceru dala na vychování jedné zbožné ženě Zuzaně, sama si ostříhala vlasy, převlékla se do mužských šatů a takto přišla do monastýru ctihodného Vassiana (10. /23. října). V tomto monastýru ctihodná Matrona vydávala sebe za eunucha Vavilu, a díky tomu byla přijata do monastýrského bratrstva. Velmi se bála, aby mniši nepoznali, že je žena, a tak neustále přebývala v trvalém mlčení a nikdy neustávající práci. Jedenkráte se stalo, když svatá spolu s dalšími mnichy pracovala na monastýrském vinohradu, že mnich jménem Varnava si povšiml, že má propíchnuté uši a zeptal se jí nato. «Je zapotřebí, bratře, zemi obdělávat a ne se dívat na cizí tváře, to není vhodné pro mnicha» odpověděla svatá.

Za nějaký čas bylo igumenovi monastýru, ctihodnému Vassianovi, zjeveno ve snu, že eunuch Vavila je žena. Ctihodný Vassian si zavolal svatou Matronu a přísně se jí ptal na důvody, pro které vnikla do mužského monastýru, zda proto, aby svedla mnichy a monastýru tak učinila hanbu. Na to ctihodná se slzami pověděla igumenovi vše o celém svém životě, o pronásledování, kterého se ji dostalo ze strany muže, který nenáviděl její modlitby a všenoční bdění, a o Božím vidění, které jí naznačilo, aby odešla do mužského monastýru. Když se igumen ctihodný Vassian přesvědčil o tom, že její úmysly byly čisté a bezúhonné, dal ji požehnání a poslal ji do města Emesa (dnes Hims – město na severu Sýrie) do ženského monastýru. V tomto monastýru svatá prožila mnoho let a svým asketickým životem udivovala všechny ostatní sestry v Kristu. Když v monastýru zemřela představená igumenie, po jednomyslném přání a volbě sester se igumenií stala právě ctihodná Matrona.

Sláva o jejích ctnostech, o podivuhodném daru uzdravování, který získala od Hospodina, se rozšířila daleko za stěny monastýru. O jejím asketickém životě se jednou dozvěděl i Dometián. Když se svatá Matrona dozvěděla, že její muž přišel do monastýru, aby ji spatřil, tajně odešla do Jeruzaléma, potom na horu Sinaj a odtud odešla do města Berit (dnešní Bejrút v Libanonu), kde se usadila ve starém opuštěném pohanském chrámu. Místní obyvatelé se dozvěděli o jejím před světem uzavřeném a skrytém životě, a začali za ní přicházet. Mnohé z nich svatá odvrátila od pohanské bezbožnosti a obrátila je ke Kristu. Kolem příbytku ctihodné se postupně začaly usazovat ženy a panny a brzy nato, tam vznikl i nový monastýr. Plníce vůli Boží, která ji byla zjevena ve snu, opustila Berit a odešla do Cařihradu, kde se dozvěděla, že její muž již zemřel. S požehnáním svého duchovního otce, ctihodného Vassiana, zůstala v Cařihradu, kde založila ženský monastýr, do kterého se přestěhovaly sestry z Beritského monastýru. Cařihradský monastýr ctihodné Matrony byl znám svojí přísností mnišského ústavu a ctnostným životem zdejších sester.

V hlubokém stáří se svatá Matrona stala důstojnou vidění přejasného ráje, jakož i místa, které tam pro ni Bůh připravil za 75 let jejího neustávajícího mnišského zápasu. Ve věku rovných sta let odešla ctihodná Matrona, požehnav sestrám, tiše k Hospodinu. To se stalo kolem roku 492 po Kristu.


CTIHODNÍ MUČEDNÍCI
GURIJ, SAMON A AVIV

(památka dle církevního kalendáře 15. listopadu / dle světského 28. listopadu)


Svatý Gurij a Samon byli přátelé a významní občané města Edessy (dnes Şanlıurfa, město v Turecku). V době pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána (284 – 305) a Galeria (305 – 311) se tito dva zbožní křesťané, kteří byli velikými šiřiteli křesťanství, schovali před útlakem a mučením mimo město, kde žili v postu a modlitbě. Byli ale chyceni a předvedeni před soudce, aby se poklonili a obětovali modlám, na což odpověděli: «Jestliže se pokoříme před císařským nařízením a skloníme se před modlami, zahyneme, i kdybys nás nedal zabít». Na což byli krutě mučeni a poté byli uvrženi do žaláře, ve kterém zůstali od 1. srpna do 10. Listopadu a byli zde souženi hladem, zimou, a museli zůstat v neustálé tmě. Ve vězení se mučedníci modlili těmito slovy:

«Když volám, vyslyš mne, Bože spravedlnosti mé. Ty jsi mi v úzkosti zjednal svobodu. Smiluj se nade mnou, a vyslyš modlitbu mou (Žalm 4,1). Tys utěšil proroka Davida v jeho soužení, proroka Daniela jsi učinil nad lvy silnějšího (Daniel 6) a mládencům jsi daroval vítězství nad mučitelem a jeho plameny (Daniel 3), ty nyní vidíš naši nemohoucnost, vidíš i onu zlobu, která povstala proti nám. Nepřítel snaží se od Tebe odtrhnout dílo pravice Tvé a oloupit nás o Tvoji Slávu. Ty však zhlédni milosrdným svým zrakem na nás a zachovej v nás neuhasínající světlo přikázání Tvých. Světlem svým spravuj kroky naše a učiň nás důstojnými Tvé blažennosti, neboť Ty jsi Blahoslavený na věky věkův».

Ze svého žaláře byli ještě několikráte vyvedeni a opětovně mučeni, ale protože zůstali neochvějní a pevní ve víře Kristově, byli jedné noci mučedníci vyvezeni za město, a tam jim mučitelé mečem setnuli hlavy. Zbožní křesťané poté pohřbili jejich svatá těla.

Za několik let byla na křesťany za posledního pohanského císaře Licinia (308 – 324) započata nová pronásledování. Císař vydal rozhodnutí k zatčení diákona Aviva, horlivého šiřitele křesťanské víry. Diákon Edesské církve Aviv však přišel před městské paláce sám, neboť si nepřál, aby při jeho hledání a pronásledování strádali i ostatní křesťané. Svatý Aviv vyznal svojí víru, sám vešel do ohně, kde s modlitbou odevzdal svoji duši Hospodinu (322). Když oheň sám utichl, matka svatého spolu s ostatními spatřili, že tělo Aviva je neporušené, a nakonec jeho tělo pochovali vedle mučedníků Gurije a Samona.

Když pronásledování křesťanů pominulo, křesťané vystavěli chrám na památku tří mučedníků: Gurija, Samona a Aviva, jejichž svaté a divotvorné ostatky uložili do jedné schrány. Mnoho zázraků se dělo těm, kdo s vírou a láskou vzývali tyto svaté na pomoc.

Z mnohých zázraků a divů těchto Božích mučedníků je jeden, který je nejvýznamnější. Jedna vdova v Edesse měla dceru, zbožnou dívku Euthimii, se kterou se oženil jeden Gót (Gótové byli východogermánské etnikum, které podle tradice pocházelo z jižního Švédska a ostrova Gotlandu), voják z řeckého vojska. Matka této dívky se však o ni velmi strachovala a nechtěla ji pustit samotnou do daleké země. Nakonec se ji podařilo přimět Góta, aby se zapřísáhl u schrány svatých tří mučedníků, že nic zlého dívce neučiní, že jí pojme za svoji zákonnou ženu, neboť tvrdil, že je svobodný. Ve skutečnosti byl však již ženatý, a když dívku Euthimii odvedl do své vlasti, držel jí tam ne jako ženu, ale jako otrokyni, dokud nezemřela jeho vlastní žena. Potom se rozhodl, že spolu se svojí zesnulou ženou pohřbí i tuto živou dívku – otrokyni Euthimii. Dívka s pláčem prosila a modlila se ke svatým mučedníkům, aby ji zachránili. I zjevili se jí tehdy tito svatí mučedníci a zachránili ji tak, že ji v okamžiku zázračně přenesli z gótské země do Edessy, do chrámu svatých mučedníků. Druhý den ráno, když se chrám otevíral k bohoslužbě, našli dívku u schrány se svatými ostatky mučedníků.

Svatí mučedníci Gurij, Samon a Aviv jsou známi v pravoslavné tradici jako ochránci manželství a šťastné rodiny a věřící se k nim takto s vírou obracejí.


připravil o. Marek Malík


Ctihodný
Amvrosij Optinský

Ctihodný Amvrosij Optinský (světským jménem Alexandr) se narodil 23. listopadu roku 1812 ve vesnici Velká Lipovica (Большая Липовица) v Tambovské gubernii v početné rodině ponomara6 Michaila Fedoroviče a Marty Nikolajevny Grenkových.

Když mu bylo 12 let, rodiče jej poslali do učení do Tambovské duchovní školy, po které nastoupil do Tambovského duchovního semináře. V posledním ročníku semináře těžce onemocněl a v důsledku této nemoci dal Alexandr slib Bohu, že když se uzdraví, vstoupí do monastýru. Přestože se uzdravil, několik let splnění tohoto slibu odkládal. Poté, co úspěšně zakončil seminář, se Alexandr Michailovič stal nejprve domácím učitelem a potom také přednášejícím v Lipecké duchovní škole. Nakonec ale roku 1839 přece jen vstoupil do monastýru v čest Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně v Kalužské eparchii. Při vstupu do monastýru byl svěřen do duchovní péče velkého starce Lva5. Alexandr byl určen do monastýrského skýtu4, kde měl vykonávat poslušenství ve formě pomocníka kuchaře. Těžká práce v kuchyni však ani trochu nezarmucovala bývalého učitele duchovní školy. Přijal s radostí tuto práci a vykonával ji s pokorou, jakoby mu jí přikázal konat samotný Hospodin. Práce v kuchyni zaujímala u mladého poslušníka vetší část dne, stávalo se tedy, že mu pro bohoslužby zbývalo jen málo času; díky této službě se však o to více naučil vnitřní modlitbě.

Ve svých třiceti letech, po třech letech zkušební doby, přijal Alexandr mnišský postřih se jménem Amvrosij v čest svatého biskupa mediolánského (milánského) Ambrosije (Ambrože)3, a v témže roce byl rukopoložen na jerodiákona a po dalších třech letech i na jeromonacha. Znovu velmi těžce onemocněl, a již nikdy se zcela neuzdravil; již během této nemoci přijal velikou schimu se zachováním svého mnišského jména2. Nezarmucoval se však pro svoji nemoc a nemohoucnost, naopak, všechno utrpení považoval za poučení pro svoji duši. Všem nemocným, kteří za ním pro jeho svatý život začali přijíždět, proto pro poučení říkal: Bůh nepotřebuje od nemocného tělesné skutky ke spáse, ale jen trpělivost spolu s pokorou a vděčností.

Jeroschimonach Amvrosij začal pomáhat svému duchovnímu otci, kterým se stal po zesnutí ctih. Lva ctihodný Makárij1, kdy přijímal poutníky a podílel se na překladech a vydávání děl svatých otců a duchovních knih; sám Amvrosij znal a dokonale ovládal pět cizích jazyků. Po zesnutí ctihodného Makárija roku 1860 se ctihodný Amvrosij stal duchovním učitelem a rádcem celého mnišského bratrstva Optinské poustevny. Pro duchovní poučení za ním přicházely tisíce poutníků, lidé věřící i nevěřící, z celého Ruska.

Kvůli duchovnímu poučení a rozhovoru za ním přijížděli takové osobnosti, jakými byli: kníže Konstantin Konstantinovič Romanov starší, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Konstantin Nikolajevič Leontijev (později mnich Kliment), Alexej Konstantinovič Tolstoj, Lev Nikolajevič Tolstoj, Michail Petrovič Pogodin a mnozí další. Ctihodný Amvrosij si nikdy nedovolil pronést nějaké prázdné slovo, vždy hovořil ve snaze pomoci, napravit a duchovně poučit. Na častou a naléhavou otázku "Jak žít?" – dával prostou odpověď: "Žít a netruchlit, nikoho nesoudit, nikoho netrápit, a všem takovým má úcta". "My musíme žít na zemi tak jako kolo, které se otáčí. To se vždy jednou svou částí dotýká země, ale ostatními hned směřuje zase nahoru. My však, jakmile padneme a zalehneme na zem, tak ani už vstát nedovedeme".

Ctihodný Amvrosij měl dar jasnozřivosti, uzdravoval nemocné, mnoho pomáhal potřebným a chudým. Aby mohl starec, sám tělesně nemohoucí, pomáhat druhým, zjevoval se ctih. Amvrosij lidem na velkou dálku, zjevně i ve snu. Ke konci života pomohl ctih. Amvrosij založit ženský Šamordinský monastýr, v čest ikony Přesvaté Bohorodice Kazaňské, kam posílal - žít nebo pro pomoc – ženy nemocné, chudé a bez pomoci, ale i zbožné dívky a sirotky. Ctihodný Amvrosij byl velký modlitebník za celou zemi, a mnohdy se stávalo, že jeho tvář během modlitby zářila světlem.

Ctihodný Amvrosij zesnul 10. /23. října 1891 v Šamordinském monastýru a pochován byl v Optinské poustevně, vedle hrobu ctihodného starce Makárija. Po svém zesnutí se zjevil mnoha lidem z různých částí Ruska, a nadále pomáhal potřebným a uzdravoval nemocné. Pravoslavný lid jej proto vždy měl a choval ve velké úctě, zejména pro svatost jeho života, která se projevovala jeho neutuchajícím zájmem a opravdovou láskou k bližnímu.

Roku 1988 byl ctihodný Amvrosij na místním sněmu Ruské pravoslavné církve přičleněn k zástupu svatých služebníků Božích. Jeho vyzdvižené svaté ostatky se nacházejí v katedrálním chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně.

Jak se připodobnit k Bohu

Svatý apoštol Pavel ve svém Poselství k Efezským píše: Buďte tedy následovníci Boží, jakožto děti milované. (Ef 5, 1) Opravdoví křesťané se mohou připodobnit Bohu tehdy, když naplní zejména tato evangelní přikázání:


1. Pán ve svatém Evangeliu říká: «Buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest» a dále též «On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. » (Luk 6, 36; Mat 5, 45)

Toto přikázání za prvé znamená, že člověk musí být slitovný a soucitný k bližním, především tehdy, když dává milodary a nerozlišuje přitom důstojné od nedůstojných. Za druhé, toto přikázání od nás vyžaduje shovívavost k bližním a odpouštění jejich všelikých nedostatků, křivd a prohřešků.


2. Svatý apoštol Petr píše: «Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás před tím ovládaly, v době vaší nevědomosti, ale jako je svatý Ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť Já jsem svatý. » (1 Petr 1, 14 - 16)

Toto přikázání znamená, že člověk musí chránit počestnost, tělesnou i duševní čistotu, a to nejenom ve vztahu k vášni smilstva, ale i ohledně dalších vášní, protože i závist, nenávist a zlé smýšlení o druhých činí duši nečistou.


3. V Evangeliu od Matouše je napsáno: «Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest. » (Mat 5, 48)

Křesťanská dokonalost spočívá podle slov ctih. Izáka Syrského v hloubce pokory; Farizej tak, jak sám o sobě svědčil, nebyl náchylný k žádné neřesti, ale protože se povýšil, odsoudil a ponížil celníka, nejen že ztratil vše, ale byl zavrhnut Bohem. Z tohoto důvodu Pán říká: «Tak i vy, když učiníte vše, což vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učinit, učinili jsme. » (Luk 17, 10)

Jakkoli by byl kdo z křesťanů pevný, neochvějný a přesný v plnění svých křesťanských povinností, takovéto jeho plnění a duchovní činění se může dle slov svatých Otců připodobnit jen k malé studánce nebo k tomu nejmenšímu jezírku. Přikázání Boží se dají přirovnat k velikému moři podle svědectví svatého proroka Davida: «Přikázání Tvé, nezměrně rozsáhlé... » (Ž 119, 96)

Před touto nezměrnou rozsáhlostí zůstali bezděčně pokornými všichni velcí svatí, kteří se považovali být zemí a popelem a za horší než kterékoli stvoření. Podobně jak to vyjádřil nejmoudřejší z apoštolů, svatý Pavel: «Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou poctu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my. » (Fil 3, 13 - 15).


Památka ctih. Amvrosije se slaví v den vyzdvižení (odkrytí) jeho svatých ostatků 27. června dle církevního kalendáře / 10. července dle světského; v den zesnutí 10. /23. října; a v den Sboru ctihodných optinských starců 11. /24. října.


připravil o. Marek Malík


Svatý nový mučedník Gorazd,
biskup český a moravsko-slezský
(1879–1942)

„Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře!“

(Žid. 13,7)


„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“

(Jan 15,12-14)


„Hospodin je ten, který dává lidu svému sílu. Co chceme dokázati bez Něho? Nenajdeš duševního klidu, dokud nespočineš v Bohu. Snaž se vyvarovati všeho, co se protiví přikázáním Božím. Bdi nad sebou, nad svými pocity, myšlenkami, hnutími srdce i vášněmi; pros Boha, aby sám připomenul ti sebe, jestliže ty na Něho zapomeneš. Ve všem nechať je tvým učitelem Pán Ježíš Kristus.“

„Prosíme svaté a děkujeme jim, stejně jako prosíme a děkujeme lidem, kteří žijí na zemi. Máme-li před sebou svaté, každého stáří a povolání, nevymlouvejme se ani na mládí, ani na stáří, ani na povolání, ani na jakékoliv životní okolnosti, ale snažme se je následovat, hledíce přitom na Spasitele a Pána Ježíše Krista.“

„Každý nový den jest darem Božím. Darem Božím je zdraví, darem Božím jsou schopnosti, kterých se nám dostalo, a požehnání, jež doprovází naši práci, štěstí pro nás je zrození rodičů a křesťanská výchova. Darem Božím je každé odpuštění hříchů, každá účast na svaté liturgické oběti, každé svaté přijímání, jímž se Pán Ježíš s námi spojuje, aby nás posvětil, naplnil svatou vnitřní radostí a přetvořil v Boží lidi…“

„Vzdávám vroucí díky Hospodinu Bohu za pomoc nám dosud poskytovanou a prosím Ho, aby ani v budoucnosti od nás nevzdaloval svou žehnající ruku. Děkuji všem… Prosím vás, abyste v práci neumdlévali … Pracujme všichni jako Boží služebníci ve mnohé trpělivosti, v čistotě, ve bdění, v lásce upřímné, v Duchu Svatém a v moci Boží. Hlasme se všude a vždy ke své pravoslavné víře. Hospodin pak, který trůní na nebesích a jehož moc nade vším vládne, nechat’ nám dává vždy větší a lepší poznání pravdy své, nechat’ nás přitáhne k sobě, abychom v Něho všichni věřili, v Něho doufali, Jeho milovali, Jemu se klaněli, Jeho chválili, Jeho svatý zákon zachovávali a Jeho oslavovali, a nechat’ žehná v pokoji naší svaté církvi. Amen.“

Z listu svt. Gorazda věřícím, rok před svým umučením

Velebíme tě, svatý náš otče Gorazde, a uctíváme svatou tvoji památku,

ty pak pros za nás Krista, Boha našeho.


Tropar hlas 4.

Pravoslavných vůdce a moravské církve obnoviteli,

v Bohu moudrý přední z pastýřů, otče Gorazde,

jenž jsi s radostí trpěl za Pravdu,

pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.

Kondak hlas 2.

Uprostřed proudů nejistoty duchovní

setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý

a svému rodnému národu zvěstoval jsi cestu spásy, Pravoslaví.

Po bohumilém životě učitele Evangelia, velekněze a pastýře

přijal jsi trpělivě a hrdinně korunu mučednickou od Spasitele Krista.

Mučedníku, světiteli, otče Gorazde,

pros za nás v Království Božím.

Modlitba

Ó, posvěcená hlavo, podivuhodný arcipastýři a Kristův mučedníče, otče Gorazde! K tobě se utíkáme a prosíme tě my hříšní, otce dítky své milujícího: zasej do srdcí našich lásku, kterou jsi byl za svého pozemského života k Bohu i lidem naplněn, která tě přivedla, že jsi duši svou položil za druhy své. Nauč nás tebe následovat, Boha a bližních našich milovat, přikázání Boží plnit, abychom se stali skutečnými Božími dítkami a celým svým životem to v každý čas dokazovali. Vzhlédni milostivě na každou duši křesťanskou, milosti a pomoci Boží žádající. Buď nám v nemocech našich lékařem, v zármutku utěšitelem, ze všeliké bídy a nouze vysvoboditelem. Pomocí tvých svatých modliteb nechť se i nám hříšným dostane věčné spásy i účasti v Království Božím. Svatý otče náš Gorazde, Kristův věrný služebníče a mučedníče, neodvracej tvář svou od modliteb a naděje naší, projev k nám i nyní milostivou pomoc a ochranu, abychom slavili a velebili lidumilnost Boží, podivuhodně skrze svaté své působící, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.


Podle: Akathist (chvalozpěv) Sv. mučedníku světiteli Gorazdovi, episkopu českému a moravskoslezskému.
Pravoslavný monastýr sv. Gorazda v Hrubé Vrbce 1999.
připravil o. Marek Malík


V čem spočívá
podstata křesťanství

Říkají, že v lásce. Ne, posečkejte. Láska – to je kvetoucí a plody přinášející sad. Nejprve je ale zapotřebí očistit půdu, zorat, zasít a teprve až pak může vše růst. Co řekl Hospodin o svém Příchodu? Proč přišel? Aby nalezl a spasil vše ztracené, hynoucí. A hynoucí budou spaseni jak? Odkládajíce staré a oblékajíce se v nové. Především je třeba svléci, shodit ze sebe a od sebe všechnu tu veteš vášní a hříchů, a z toho se potom zrodí to nové. Přichází bázeň Boží a rodí se pokání, pokání přivádí k činění dobrých skutků, z nichž už se poté rodí láska.

Svatý Izák Syrský říká následující: «Tak, jako je nemožné přeplout velké moře bez lodi a člunu, tak nikdo nemůže bez bázně dostihnout lásky. Páchnoucí moře mezi námi a duchovním rájem ve smyslu naší mysli můžeme překonat jen na lodi pokání, na které jsou veslaři naplněni bázní. Jestliže ale tito veslaři neřídí loď pokání, na které se po moři tohoto světa přibližujeme k Bohu, pak se v tomto páchnoucím moři topíme. Pokání je lodí, korábem, a bázeň je jejím kormidelníkem, láska pak Božským přístavem. Proto nás bázeň přivádí k lodi pokání, převáží nás po onom páchnoucím moři života a přivádí nás do Božského přístavu, kterým je láska. K tomuto přístavu přicházejí všichni, kteří se namáhají a jsou obtíženi pokáním. »

Modlitba

Modlitba je prvním skutkem, prvotním činem v křesťanském životě. Modlitba je dechem duše. Když existuje modlitba, žije duch, když není modlitby, není ani života v duchu.

Stát před ikonou a činit poklony není modlitba, ale toliko součást modlitby; číst modlitby nazpaměť nebo z knížky, nebo je poslouchat, to také ještě není modlitba, ale toliko nástroj modlitby, způsob jejího hledání nebo jejího probuzení.

Samotná modlitba je postupné zrození v našem srdci zbožných myslí a našeho pocitu k Bohu – vědomí sebeponížení, oddanosti, vděčnosti, chvály, prosby, lítosti, pokornosti vůči vůli Boží.

Obraz a podoba Boží

Obraz a podoba Boží se vztahuje ne k tělu, ale k duši. Obraz Boží spočívá v podstatě duše a podoba spočívá ve svobodně a dobrovolně jí samou získaných Bohu podobných vlastností. To, že naše duše je nehmotná, prostá, duchovní, nesmrtelná a rozumně-svobodná, to náleží k obrazu Božímu. A když ona skrze patřičné užití rozumu a svobody pozná pravdu, a počne ji vroucně a upřímně zachovávat, srdce ozdobí všelikými ctnostmi, jimiž jsou: mírnost, milosrdenství, zdrženlivost, mírumilovnost, trpělivost a tomu podobné (ctnosti), a tehdy tyto vlastnosti v ní vytvoří Boží podobnost.

Podoba, obtisknuta pomocí blahodati v (Božím) obraze, objímá vše vnitřní v nás: naše myšlenky, rozpoložení, pocity a činí Bohu podobným i mysl, vůli a srdce.

Naše Bohu-podobná mysl, když si je jasně vědoma Vyznání víry, pak se přidržuje všeho v něm obsaženém bez licoměrnosti. Apoštol Pavel hovoří o sobě a o všech apoštolech: My pak mysl Kristovu máme (1. Kor. 2, 16). A tuto mysl Kristovu apoštolové nezadržovali v sobě samých, ale předali ji Církvi a věřícím v živém slově a v Písmu.

Svatá Církev ji shromáždila všechnu v jedno a vyložila krátce ve Vyznání víry. Tak tedy, ten, kdo věří vroucně a upřímně, pevně zachovává vše, čemu učí Vyznání víry, ten má mysl Kristovu, neboli, je u něho mysl podobná mysli Kristově, mysl Bohu-podobná.

Tvůrčí moc člověka bývá Bohu podobna tehdy, když se ozdobí všemi ctnostmi, které byly ukázány Pánem v učení o Blahoslavenstvích (Mat. 5, 3–12). Že tomu tak je, o tom nám svědčí svatý apoštol Pavel.

Co může oživit člověka?

Kolik let posloucháme Evangelium, a jeho slova útěchy se míjejí svým účinkem, prolétají kolem naší hlavy. I dá nakonec Bůh člověku nějakou příležitost, a on Jej uslyší svým srdcem. Tehdy slovo vstoupivší dovnitř učiní zde své podivuhodné, rozrušující a současně vytvářející dílo, podstatou kterého je skutečný a pravý život.

Nesení svého kříže

U každého z nás je jeho vlastní kříž. Skládá se ze všeho, co znepokojuje a tíží našeho ducha, co mučí naše srdce na pravé cestě k Pánu, a co se děje po všechny dny našeho života.

První druh kříže představují neduhy naší přirozené povahy a špatné nasměrování našich sil, jimiž jsou: omezenost, nesoudnost a nezralost v rozhodnutí, nedostatek síly naší vůle, její strnulost a neochota reagovat na dlužné skutky (vůči našemu Spasiteli). Skleslost našich smyslů a jejich náklonnost k marnivosti, především k potomkům našeho já – zástupům vášní a všeho druhu žádostivosti těla. Probudivšího ducha, který toto všechno v sobě vidí, toto vše tíží, a on to na sobě nosí jako nějaký zločinec, kterému byla za trest k ramenům přivázána tlející mrtvola. Toto je kříž padlého lidského pokolení.

Druhý druh kříže představují všechny životní námahy a mrzutosti. Přejeme si spokojenost, dobré vztahy se všemi, aby vše, co děláme, probíhalo v pořádku, ale většinou ve všech stránkách našeho života, skoro každou minutu, nás potkávají nepříjemnosti a někdy i neštěstí. V naší snaze se vyhnout nepříjemnostem, bojujeme s nimi a svůj život vláčíme podobně tomu, jako když někdo prochází uprostřed trnů a šípkoví a každou chvíli získá na těle nějaký škrábanec a oděrku. To je kříž života.

Třetí druh kříže se skládá z práce, kterou každý máme uloženu a jsme povinni ji konat. Každý z nás je obklopen povinnostmi a každá povinnost má svůj okruh činností; u každé činnosti je přitom zapotřebí práce a trpělivosti, aby byla vykonána od začátku až do konce v tom duchu, pořádku a plnosti, jaká je její podstata.

Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto skutečnost poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce upadá. A přitom to přijímá jako největší požehnání.

Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky.

Svt. Theofan Zatvornik


připravil o. Marek Malík


Petropavlovský půst
a svátek svatých apoštolů
Petra a Pavla

O postu

Půst přikázal Hospodin Bůh již prvním lidem v ráji („Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." 1. M 2, 17). Rovněž Mojžíš se připravoval postem k obdržení desek zákona („A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.“ 2. M 34, 28; „To bude pro vás provždy platné nařízení. Desátého dne sedmého měsíce budete pokořovat duší svých, a nebudete vykonávat žádnou práci, ani doma zrozený ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host.“ 3. M 16, 29), čtyřicet dní se postil Eliáš („A vstav, jedl a pil, a šel v síle pokrmu toho čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až na horu Boží Oréb.“ 1. Kr. 19, 8), postil se také David („Já, když byli nemocni, jsem chodil v rouchu žíněném a pokořoval jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí.“ Ž 34/35, 13).

Postem bylo doprovázeno pokání lidí, kteří upadli do hříchu („Uložte půst, svolejte shromáždění, shromážděte starší a všechny obyvatele země do domu Hospodina Boha vašeho, a volejte k Hospodinu.“ Joel 1, 14; „A proto ještě teď, praví Hospodin, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku.“ Joel 2, 12; „Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.“ Jonáš 3, 4 -5). Postil se Jan Předchůdce („Jan měl roucho z velbloudí srsti, a pás kožený okolo beder svých, a pokrm jeho byl kobylky a med lesní.“ Mat. 3, 4), a postil se také Sám Pán Ježíš Kristus („Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.“ Mat. 4, 2). Postem je dosahováno vítězství nad ďáblem („Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."“ Mk. 9, 29). K rukopoložení kněží se apoštolové také připravovali postem („V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.“ Sk. 14, 23). A proto tento Bohem požehnaný zvyk konat půst přijala pro své děti také Pravoslavná Církev.


podle Průvodce Biblí arcibiskupa pražského Doroteje (Filipa),
metropolity českých zemí a Slovenska


PetroPavlovský půst

je jediným z postů v průběhu církevního roku, který nemá určenou délku trvání, jež je závislá na dni oslavy Svaté Paschy. Petropavlovský půst začíná vždy týden po dni Svaté Trojice a trvá až do dne svatých nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla, tj. do 12. července dle občanského a 29. června dle církevního kalendáře. Může tedy trvat od osmi dní až do šesti týdnů.

Tento půst je jedním z nejstarších v Církvi. Nejprve se nazýval Apoštolským. O církevním postupu a ustanoveních tohoto postu se poprvé zmiňuje ve svém spise Apoštolská tradice (Traditio apostolica) sv. Hyppolit Římský (3. stol.). Petropavlovský půst byl potvrzen za císaře sv. Konstantina Velikého, kdy byly v Konstantinopoli a v Římě postaveny chrámy ke cti nepřednějších z apoštolů Petra a Pavla. Z hluboké úcty k těmto apoštolům byl konstantinopolský chrám vysvěcen v den jejich památky 29. června (12. července). Od té chvíle se oslava dne jejich památky šířila po celém křesťanském světě. Zároveň byl ustanoven i půst, neboť již od časů prvních křesťanů v Církvi existovala tradice, podle níž se věřící připravovali k velkým svátkům postem a modlitbou.

Počínaje 4. stol. se stále častěji objevují svědectví sv. otců Církve o apoštolském postu: zmiňují se o něm sv. Athanasios Veliký, sv. Ambrož Milánský a v 5. stol. sv. Lev Veliký a Teodorit Kirský. Například sv. Lev Veliký píše takto o Apoštolském postu takto: „Po Padesátnici oslavujte jeden týden a potom se postěte; spravedlnost vyžaduje, abychom se po přijetí darů od Boha radovali a postili se pro úlevu tělu … aby se nám tímto postem očistily myšlenky a my se stali důstojnými darů Svatého Ducha … z tohoto důvodu byl ustanoven neměnný a spasitelný zvyk – po svatých a radostných dnech, které slavíme ke cti a památce Pána vzkříšeného z mrtvých a potom vstoupivšího na nebesa, a po přijetí daru Svatého Ducha přichází ke slovu půst. Tento zvyk je důležité svědomitě dodržovat i proto, aby v nás nadále přebývaly ty dary, které byly Bohem nyní předány Církvi.“

Jak praví světitel, „tento půst je přikázán, aby nás ochránil od bezstarostnosti a lehkomyslnosti, do které velmi lehce můžeme vpadnout, jestliže si dlouhodobě povolujeme všeliký pokrm. Jestliže nebudeme pole našeho těla nepřetržitě obdělávat, budou na něm snadno vzrůstat trny a bodláčí a bude potom přinášet takové plody, které nejsou přijímány do mlýnice, ale jsou určeny ke spálení. Odvrátit toto zlo je možné jen milostí a postem.“

Svatý apoštol Petr

Svatý Petr, syn Jonášův a bratr Ondřeje prvozvaného, pocházel z rodu Šimonova, z města Betsaida. Byl rybářem a nejprve se jmenoval Šimon, ale Pán se rozhodl nazvat jej Kéfou neboli Petrem („Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas, což se překládá: Petr."“ J 1, 42). On jako první z učedníků jasně vyjádřil víru v Pána Ježíše, když řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého (Mat. 16. 16). Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra v Pána se postupně utvrzovala. Když však byl Pán vzat na soud, Petr jej třikráte zapřel, ale stačil jeden jediný pohled do tváře Páně, a duše Petrova se naplnila studem a pokáním. Po sestoupení Svatého Ducha se stal Petr nebojácným a úspěšným zvěstovatelem a šiřitelem Svatého Evangelia. Po jednom jeho kázání v Jeruzalémě se obrátilo na víru kolem tří tisíc duší. Šířil Evangelium v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (Ilýrie bylo ve starověku území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů) a Itálii. Činil velké a mocné divy, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, a nemocní se uzdravovali dokonce od jeho stínů. Vedl velký boj s Šimonem Mágem (Sk. 8, 9 – 24), který se vydával za boha, ale ve skutečnosti byl sluhou satana. Nakonec jej Petr zahanbil a zvítězil nad ním. Z příkazu císaře Nerona, přítele Šimona Mága, byl Petr odsouzen na smrt. Před svou mučednickou smrtí ustanovil za římského biskupa sv. Lina, a uděliv poslední rady a útěchu Kristovu stádu, podstoupil Petr radostně smrt. Když spatřil před sebou kříž, poprosil své mučitele, aby jej ukřižovali naopak, hlavou dolů, protože se cítil nedůstojný toho, aby zemřel stejně jako jeho Pán. A takto zesnul veliký služebník velikého Pána, přijav korunu věčné slávy.

Svatý apoštol Pavel

Rodem byl z Tarsu (Tarsus - město na jižním pobřeží dnešního Turecka), z pokolení Benjamín. Nejprve se jmenoval Saul, byl učedníkem Gamaliela, farizejem a pronásledovatelem křesťanů. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem, který se mu jasně zjevil na jeho cestě do Damašku (Sk. 9, 3 - 6). Pokřtěn byl apoštolem Ananiášem (Sk. 9, 18), poté byl nazván Pavlem a povolán na službu velkých apoštolů. S plamennou horlivostí šířil Evangelium na všechny strany, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy i mezi pohany. Byl nazván apoštolem pohanů. Čím strašnější byla jeho strádání, tím větší byla jeho nadlidská trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Protože naplnil všechny dny a noci prací a strádáním za Krista a protože rozšiřoval Církev Boží na mnoha místech světa, dosáhl onu míru dokonalosti, že mohl říci: «nežiji už já, ale žije ve mně Kristus» (Gal. 2, 20). Popraven byl v Římě, za časů císaře Nerona, podobně jako apoštol Petr.


připravil o. Marek Malík


Památka svatých mučedníků
Víta, jeho vychovatele Modesta
a jeho kojné Kriskentie

(památka dle církevního kalendáře 16. / dle světského 29. května a též 15. / 28. června)


Svatí mučedníci Vít, Modest, jeho vychovatel, a Kriskentie, kojná svatého Víta, vytrpěli mučení a smrt pro svou víru v Pána Ježíše Krista za vlády císaře Diokleciána (284 – 305). Svatý mučedník Vít byl synem urozeného sicilského velmože, pohana Gilase. Ještě když byl malým dítětem, svatý Vít zahořel plamennou láskou ke Kristu a neustále se k Němu modlil. Pro jeho zbožnost mu Hospodin daroval dar činění zázraků. Vít uzdravoval nemocné a obracel ke Kristu mnoho pohanů.

Když se o tom dozvěděl místní vládce Valerián, pozval si Gilase, Vítova otce, a radil mu, aby co nejdříve odvrátil syna od jeho víry v Krista. V tom čase totiž vydal císař státní příkaz o pronásledování křesťanů, a proto nejenom chlapec Vít, ale i všichni, kdo žili v domě jeho otce, mohli být nyní mučeni nebo pronásledováni. Gilasovi se ale nepodařilo svého syna, sv. Víta, přesvědčit, a začal jej proto bít. Vládce Valerián se mezitím dozvěděl, že svatý Vít odmítl přinést oběť pohanským modlám, a vyzval jej k sobě na soud. Před soudem svatý chlapec neochvějně a vytrvale vyznával svoji víru a znovu se vší rozhodností odmítl přinést oběť modlám. Strážní začali svatého Víta opět nemilosrdně bít, avšak když vládce vydal příkaz k zesílení mučení a natáhl svoji ruku, aby dal pokyn mučitelům, v tom okamžiku jeho ruka uschla. Na přímluvy a modlitby svatého byl však vládce uzdraven; Valerián pak soud přerušil a rozhodl, aby byl mladík poslán zpět ke svému otci s příkazem, aby jej, ať by to stálo cokoli, odvrátil od víry v Krista.

Gilas se snažil, jak mohl, obklopil Víta tou největší rozkoší, kterou mohl, přivedl do svého domu krásné dívky, které mu sloužili, svatému bylo nabízeno to nejlepší jídlo, na jeho počest se pořádaly různé zábavy a hry…, nicméně, to, co si Gilas přál, se stejně nepodařilo uskutečnit. Svatý Vít se nepřestával modlit k Bohu a znovu a znovu prosil o Boží pomoc v pokušeních. Zjevili se mu andělé, kteří se potom modlili spolu s ním. Když Gilas vešel za synem a pohlédl na tyto anděly, rázem oslepl. Gilas přísahal, že se zřekne svého modloslužebnictví a svatý Vít jej nakonec uzdravil. Ve své zatvrzelosti však Gilas svůj slib nesplnil. Jeho laskavá náklonnost k synovi se v něm obrátila v silnou nenávist, až se nakonec rozhodl, že svého syna zabije.

Aby byl chlapec zachráněn, jeho vychovatel Modest a jeho kojná Kriskentie, kteří byli také křesťany, jej tajně vyvedli z domu rodičů. U řeky spatřili loďku, do níž nastoupili s andělem ochráncem, který je poté odvezl do kraje Lukánie1, kde se svatí skrývali před svými mučiteli.

Svatý Vít nepřestával uzdravovat nemocné a obracet pohany ke Kristu. Zvěsti o něm se počaly šířit i zde. Vít i Modest museli nakonec předstoupit před císaře Diokleciána. Císař, překvapen a zasažen smělostí a krásou mladého Víta, se jej zprvu snažil mírnými slovy přesvědčit, aby přinesl oběť modlám. Svatý chlapec však bez jakékoli bázně obvinil císaře v nesmyslnosti a nerozumnosti jeho modloslužebnictví. Sám potom uzdravil Diokleciánova syna, který byl posedlý zlým duchem. Císař, když to viděl, znovu se snažil mírně přesvědčit Víta, aby se zřekl Krista, nabízel mu velikou slávu, bohatství, čest a vysoké pocty. Mladý a rozhodný křesťan Vít toto všechno ale odmítl a znovu vyznal svou křesťanskou víru.

Spolu s Modestem byl Vít poté opět uvězněn. Vězněným mučedníkům se zjevil sám Ježíš Kristus, který je posiloval v jejich zápase a daroval jim svou moc, takže jejich okovy samy spadly z jejich rukou. Císař Dikolecián však tento zázrak považoval za pouhý kouzelnický trik, a rozhodl se vhodit svatého Víta do kotle s vařícím olovem. Svatý Vít v něm ale stál jako v chladné vodě a zůstal nezraněn. Poté byl na něj vypuštěn veliký lev, chlapec se ale stačil přežehnat svatým křížem a strašné zvíře si pokorně lehlo u jeho nohou a začalo mu je olizovat.

Svaté mučedníky nakonec pověsili na sloupech, na kterých je začali řezat železnými háky. Svatá Kriskentie, která byla dosud skryta v davu, vyznala, že i ona je křesťankou, a vyčetla samotnému císaři jeho krutost. I ji proto císařova stráž podrobila stejnému mučení. Pak náhle svatý Vít zvolal k Bohu prosbu: «Bože spasiž nás, silou Svojí zbav nás od zlého». Vtom okamžiku začalo zemětřesení a mnozí pohané zemřeli pod zničenými budovami, zatímco císař Dikolecián ve strachu utekl na svůj dvůr. Anděl sňal svaté mučedníky ze sloupů a přenesl je opět do Lukánie.

Tam se znovu pomodlil svatý mučedník Vít k Bohu, aby milostivý Bůh v pokoji přijal jejich duše a nezbavil Svých dobrodiní všechny ty, kteří budou ctít jejich památku. Z nebe se ozval hlas: «Vyslyšena byla modlitba tvá». Svatí s radostí odevzdali své duše Bohu. K utrpení svatých mučedníků Víta, Modesta a Kriskentie došlo okolo roku 303. Jejich památka je ctěna 16. května. Ostatky svatého mučedníka Víta byly přeneseny do Prahy. Tam dal svatý bohabojný kníže Václav český postavit chrám zasvěcený památce svatého mučedníka Víta.

Obecný tropar svatému mučedníku Vítovi (hlas 4.)

Mučedník Tvůj Vít, v utrpení svém, Hospodine,

přijal nepomíjející korunu od Tebe, Boha našeho,

neboť maje sílu od Tebe, přemohl své mučitele

a pokořil i bezmocný vzdor démonů.

Na jeho přímluvu spasiž duše naše.

Modlitba ke svatému mučedníku Vítovi

Svatý mučedníku Víte, od svých dvanácti let blahodatí Svatého Ducha osvícený, poznal jsi pravého Boha a jemu ses v modlitbě a v ctnostných skutcích zalíbil a zavděčil. I dal ti Hospodin dar činění zázraků a jasnou mysl, takže jsi mnohé obrátil ke Kristu a přivedl je na pravou cestu. Krutá muka jsi přetrpěl pro víru Kristovu, drahocennými poklady a všelikými svody tohoto světa, kterými tě tvůj vlastní otec zkoušel zlákat, nenechal ses obelstít, a přese vše nezřekl ses Krista. Před svým skonem, vyprosils u Hospodina všem, kteří ctí tvoji památku, záštitu a ochranu ode všeho zlého v životě tomto a cestu bez klopýtnutí do Království nebeského.

Svatý mučedníku Víte, vyslyš ty, kteří tě uctívají, a ty, kteří se k tobě obracejí, ochraň nás od neduhu, zla a strádání, pomoz nám stát se hodnými Království Božího, které je na celém světě jediným předmětem našich tužeb po Bohu. Nemocným a strádajícím staň se ochráncem a zastáncem, svatý Víte, tak jako i za svého pozemského života jsi uzdravoval rozličné neduhy a nemoci, tak i nyní neopouštěj nemocné, především ty, kteří jsou postiženi a mučeni padoucnicí2. Milosrdně je uzdrav a dej jim plné uzdravení, aby nezesnuli v bezvědomí, ale aby ve zdravém těle a při zdravém rozumu oslavovali Boha na věky věků. Amen.


připravil o. Marek Malík


Slovo světitele
Jana Šanghajského a Sanfranciského,

pronesené v Šanghaji v den památky svatých slovanských věrozvěstů

(40. léta 20. stol.)


“Svatí Cyril a Metoděj“ - Jaký radostný výkřik vděčnosti vyjde z úst lidí, kteří od svého narození dleli v temné jeskyni a byli zbaveni světla, když se jim pojednou otevře jejich pochmurný příbytek, do něhož se vlijí oživující paprsky slunce, a tito lidé jsou poté vyvedeni na svobodu!

Takovýto pocit vděčnosti musíme pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metodějovi. „Přebývajícím v zemi stínu smrti…“ (Iz. 9, 2), tedy uprostřed pohanství, přinesli právě oni všem slovanským kmenům světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím Království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha!

Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly (viz. 1. irmos paschální jitřní) a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží.

Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.

Od svatých Cyrila a Metoděje se započíná úspěšnost Slovanů ve všech oblastech života. Dřívější zpola loupeživé kmeny se stávají velikými národy a vytvářejí mocné státy, které jsou prodchnuty duchem křesťanství. A tak, kamkoli pohlédneme, všude, kde u Slovanů září světlo a koná se dobro, my vidíme šlépěje svatého Cyrila a Metoděje.

Pohlédneme na duchovní nebe – tam jest nesčetný zástup svatých služebníků Božích, horlivě pracujících v různých slovanských zemích. To jsou ony plody semen, zasetých svatými bratry. Pohlédneme na zemi – uvidíme slavné slovanské mocnosti, historii naplněnou bohabojnými skutky slovanských národů, úspěchy Slovanů v oblastech vědy a umění. Za to máme být vděčni těmto našim svatým Prvoučitelům.

A proto v den jejich památky je naším prvořadým dluhem oslavovat jejich dílo a životy a s vděčností k nim pronášet: Sláva vám, bratři svatí, Slovanů osvětitelé!

Šanghaj 1941

Život svatých apoštolům rovných Cyrila a Metoděje

Svatí Cyril a Metoděj, apoštolům rovní, byli rodnými bratry, původem ze Soluně, a jejich rodiče byli významní a bohatí soluňští měšťané Lev a Marie. Starší bratr Metoděj jako důstojník prožil deset let mezi (makedonskými) Slovany, kde se v této své službě ještě více seznámil se slovanským jazykem.

Poté se však vzdálil na horu Olymp v Malé Asii, kde se zcela oddal mnišství a askezi. Ke svému bratru Metodějovi se později přidal i mladší bratr Cyril (Konstantin). Když chazarský kníže Kagan požádal císaře Michaela (Michael III. Methystes 840 – 867) o kazatele křesťanské víry, tehdy byli dle příkazu císaře oba bratři vyhledáni a vysláni mezi Chazary. Když Kagana plně utvrdili v křesťanské víře, pokřtili jej spolu s velkým počtem jeho dvořanů a ještě větším počtem jeho národa. Po nějaké době se vrátili znovu do Cařihradu, kde sestavili slovanskou abecedu, skládající se ze třiceti osmi písmen, a započali s překladem církevních knih z řečtiny do slovanského jazyka.

Na pozvání svatého knížete Rostislava odešli na Moravu, kde šířili zbožnou (pravoslavnou) víru a utvrdili ji mezi lidem a knížaty. Knihy slovanské rozmnožili a ty pak předali kněžím, aby jejich prostřednictvím učili lid. Na pozvání papeže poté odešli do Říma, kde Cyril onemocněl a zesnul 14. února roku 869. Metoděj se poté vrátil na Moravu, kde horlivě pracoval až do své smrti, aby byla utvrzena víra Kristova mezi Slovany. Po jeho smrti, když 6. dubna roku 885 zesnul v Pánu, jeho učedníci, pětipočetníci Gorazd, Kliment, Angelár, Naum a Sáva, přešli Dunaj a pokračovali dále na jih do Makedonie, kde z Ochridu pokračovali mezi Slovany v Bohu libém díle, které započali sv. Cyril a Metoděj na severu.


Tropar, hlas 4.

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.


Kondak, hlas 3.

Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů, kteří nám přeložením Božských Písem otevřeli pramen bohopoznání, z něhož až do dneška hojně čerpáme a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději, kteří stojíte před trůnem Nejvyššího a vroucně se modlíte za duše naše.


podle knihy svt. Nikolaje Velimiroviće Охридски Пролог (Ochridský Prolog) připravil o. diákon Marek Malík


Poučení ctihodného otce
Theodora Studity
ke svátku svaté Paschy

Bratři a otcové, strádání a utrpení Pána našeho Ježíše Krista mají sílu zrodit v našich duších střízlivost1 vždy, když o nich přemýšlíme, především pak v nynější dny, kdy se tato strádání a utrpení uskutečňují postupně jedny za druhými: dohoda o vydání na smrt, uvrhnutí do žaláře ze strany Židů, soud před Pilátem, odsouzení, pohlavkování, poplivání, zostouzení, vysmívání, ukřižování, probití rukou a nohou hřeby, napájení octem, probodnutí žebra a mnoho dalšího, co se nedá dostatečným způsobem ani popsat, a to nejen lidskými, ale ani všemi jazyky andělskými.

Ó jak velké a podivuhodné tajemství! Slunce, když spatřilo, co se stalo, pohaslo, když to spatřil měsíc, tak zešeřel, pocítila to země a zatřásla se, pocítily to kameny a rozpukly se. A tak, jestliže bezduché a bezcitné živly se sklonily a změnily z bázně Boží a ze spatření dopuštěného, můžeme snad zůstat nepozornými a lhostejnými v tyto dny my, kteří jsme se stali hodnými rozumu a pro které Kristus zemřel?

Jak my, kteří jsme nerozumnější než zvířata a bezcitnější než kameny, můžeme zůstávat stranou toho, co se právě odehrává? Ne, moji bratři, ne! Přesto se ale snažme získat onu Bohu milou střízlivost, prolijme slzy, změňme se pomocí dobré vnitřní proměny a umrtvěme své vášně.

Cožpak není vidno, jakým všelikým utrpením nás k tomu nabádá Boží láska? Byl-li kdo někdy uvězněn ve vězení za své druhy, anebo obětoval-li kdo sebe sama za své milé? A náš dobrý a milostivý Bůh ne jedno, ne dvě, ale nesčíslné množství utrpení a strádání vytrpěl za nás odsouzené. A podobně svatí, kteří ačkoli neměli ničeho, čím by mohli oplatit za tuto lásku, přinášeli Mu svá těla a krev, stávali se duchovními vojíny a mučedníky a zpívali píseň Davidovu: Čím se odplatím Hospodinu za všechna dobrodiní Jeho mně učiněná? (Žalm 116 12). Tuto píseň, bratři, i my neustále opakujme, k slávě Hospodinově pracujíce, s neuhasitelným lásky citem. A nikdo z nás ať v tom neustává, ale směřujme k výšinám, abychom se stali podobnými Kristu a všem jeho svatým.

A tak tedy již nastal čas svatého Vzkříšení. Buďme proto pozorní, abychom prožili tento svátek světle a Bohu mile, protože to je Pascha – prvý a největší dar Boží ikonomie spásy (tj. péče o své stvoření; viz Kniha Přísloví kapitola 9.). S pomocí zbožnosti zkrotíme své tělo tak, aby, třebaže by se i proměnil náš pokrm, nezměnilo by se naše duchovní bytí.

Duše se raduje příchodem Paschy, neboť jí přináší a dává pokoj a ulehčení od množství práce.

Pročpak ale očekáváme Paschu s takovou netrpělivostí, když tento svátek přichází a zase odchází? Neoslavovali jsme ji již tolikrát předtím dříve? I letošní (Pascha) přijde a odejde – v tomto čase a době není ničeho stálého a naše dny procházejí jako stín a život běží tak, jak posel běží se zprávou. A tak tomu bude, dokud nedostihneme konce skutečného života.

Spolu se vzkříšením i celé stvoření shazuje ze sebe onu zimní chmuru a nevlídnost jako nějakou strnulost, vidíme, jak všechno stvoření znovu rozkvétá a ožívá. A tak spatřujeme zemi, která se zazelenala, moře, které se uklidnilo, všechnu zvířenu skákající a vše se měnící k lepšímu.

Ne náhodou jsem se o tom zmínil, chci říci hlavně to, že jestliže třebas to, co je bezduché a nerozumné, takto spolu oslavuje přesvětlé vzkříšení a zdobí je, o to více my, kteří jsme byli důstojnými nabýt rozum a být obrazem Božím, máme zkrášlovat sebe a stávat se blahovonnými! Skutečnou a pravou libou vůní Kristovou je ten, kdo se neustále zkrášluje ctnostmi, k čemuž nás pobízí apoštol, který říká: Jsme totiž Kristova vůně dobrá Bohu (II. Kor 2,15).

Řeknu ještě i to, že Adam před tím, než padl, byl libou vůní Bohu a byl ozdoben nesmrtelností a neporušitelností a přebýval v nebeském rozjímání. Proto byl jako nějaký blahovonný a mnohokvětý citroník vysazen v ráji.

Budeme tedy i my, bratři, vonět blahou vůní duchovní, kterou každý z nás jako ten nejzkušenější voňavkář může ze sebe učinit tím, že bude sbírat ctnosti. Tato blahá vůně je požehnaná, tato blahá vůně je příjemná Bohu, tato blahá vůně přitahuje anděly a odpuzuje démony.

Když proběhne Pascha a svátek je u konce, nemysleme si, že veškerá radost a oslava se skončila, protože my máme onu možnost radovat se a oslavovat neustále. Jak je to možné? Je to možné tehdy, jestliže máme vždy v živé paměti utrpení Spasitele našeho Krista, to jest to, že Pán Slávy byl ukřižován za nás, sestoupil do hrobu a povstal třetího dne a spolu se sebou tak vzkřísil a oživil i nás, takže můžeme spolu s apoštolem říci: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne (Gal. 2, 20).

Neříkej: svatá Čtyřicátnice už skončila. Pro toho, kdo neustále vede duchovní zápas, svatá Čtyřicátnice stále pokračuje. Neříkej: já už mnoho let bojuji a vedu tento duchovní zápas a nyní si trochu oddychnu a odpočinu. V tomto životě však není odpočinutí.

Neříkej: zestárl jsem v ctnostech a ničeho se už nebojím. Vždy je možnost nebezpečí pádu. Satan mnohé z těch, kteří zestárli v ctnostech, v jednom okamžiku svrhl ke hříchu. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. (I. Kor 10,12)

Ať tedy neochabují naše vzpomínky na Paschu jen proto, že svátek už proběhl, ale mějme raději vždy před svými zraky spasitelná utrpení našeho Pána, Jeho ukřižování, pohřbení a vzkříšení, abychom tak neustávajícím pamatováním na toto vše přebývali nepodmaněni a nezotročeni vášním.

Celý náš život s nadějí hledí na věčnou Paschu, protože nynější Pascha, přestože je velká a důležitá, je, jak říkají svatí Otcové, jen obrazem oné věčné Paschy. Tato (Pascha) se slaví v jednom dni a odchází, zatímco ta druhá, ta je věčná. Nebude ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť to, co bylo, pominulo. (Zj 21,4)

Tam je věčná radost, veselí a jásot, tam jsou hlasy slavících, jásot vítězících a patření na věčné světlo. Tam je blažená hostina Kristova spolu s hojností věčných blah.

Pamatujíce na toto všechno, všichni svatí hrdinně přetrpěli rozličná strádání, kdy považovali nedostatek a nouzi za štěstí, nesvobodu za potěšení, mučení a duchovní zápas za radost a zalíbení, smrt za život.

A tak i my, budeme-li se snažit a usilovat o věčnou Paschu, přetrpíme se shovívavostí a dobrosrdečně, a o to vás, bratři, prosím, toto nynější, současné utrpení, a náš Dobrodinec a Vládce, Bůh, budeme-li Jemu věrně sloužit až do konce, učiní nás důstojnými té věčné a nebeské Paschy, kterou nechť jsou naplněni všichni lidumilností a blahodatí Pána našeho Ježíše Krista, ukřižovaného a pohřbeného a vzkříšeného, Jehož je síla a sláva s Otcem i Svatým Duchem nyní i vždycky, až na věky věkův, Amen.


připravil o. diákon Marek Malík


ŽIVOTY SVATÝCH MUŽŮ A ŽEN
VZPOMÍNANÝCH VE VYBRANÝCH
VELKOPOSTNÍCH NEDĚLÍCH!

Památka světitele Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského
(2. neděle)

Otec sv. Řehoře Palamy byl senátorem a rovněž významným hodnostářem na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (který vládl v letech 1282 – 1328). Nadaný mladík Řehoř, když dovršil světské vzdělání, odmítl službu na císařském dvoře, která mu slibovala velkou kariéru, a raději se vzdálil na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství. Jako mnich pobýval v monastýrech Vatoped4 a v Lávře ctihodného Athanasia Athosského3. Ve své době vedl významnou teologickou při s heretikem Varlaamem, v níž mu nakonec dala Církev plně za pravdu a potvrdila jeho učení o nestvořených energiích. Roku 1347 byl vysvěcen na metropolitu soluňského. Už během svého života byl Řehoř ctěn jako velký teolog, asketa, hierarcha a rovněž velký divotvůrce, takže po své smrti byl zcela přirozeně oslavován jako Boží světec. Ještě během svého života se stal důstojným mnoha zjevení: zejména Přesvaté Bohorodice, svatých Jana Teologa, velkého mučedníka Dimitria, sv. Antonia Velikého či sv. Jana Zlatoústého a Božích andělů, kteří se mu rovněž zjevili. Jako „dobrý pastýř“ se staral soluňskou metropolii po dobu dlouhých třinácti let, z nichž jeden rok prožil v otroctví u Saracénů v Asii. Zesnul v pokoji roku 1359 a přešel do nebeského království. Jeho svaté ostatky se nacházejí v Soluni. Sv. Řehoř byl svatořečen roku 1368 za vlády patriarchy Filothea, který rovněž sepsal jeho životopis a vytvořil církevní službu tomuto světci.

Památka ctihodného otce Jana Lestvičníka
(4. neděle)

Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem, který sepsal znamenitou Lestvici, neboli Žebřík2. Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny1 už jako šestnáctiletý chlapec. Právě zde prošel několika stupni svého mnišského povolání: nejprve jako poslušník, posléze jako mnich a poustevník a nakonec jako sinajský igumen, kterým byl až do svého osmdesátého roku života. Jeho životopisec, mnich Daniel, o něm říkal, že se „tělem povznesl na Sinajskou horu a duchem na horu nebeskou“. U svého duchovního otce Martýria prožil v poslušenství devatenáct let. Anastasij Sinajský, který jednou viděl mladého Jana, o něm předpověděl, že se stane igumenem sinajského monastýru, což se také později vyplnilo. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem.

Svatý Jan Lestvičník byl rovněž velkým přímluvcem u Boha za své spolubratry. Jeho učedník Mojžíš jednoho dne usnul ve stínu velkého kamene, který hrozil, že se na něj sesune. Ctihodný Jan v modlitbě spatřil ve své kelii, v jakém je nebezpečí jeho učedník, a začal se proto usilovně za jeho záchranu modlit k Bohu. Učedník Mojžíš jej poté spatřil ve snu, jak na něj volá a křičí, díky čemuž se probudil a utekl v poslední chvíli před jistou smrtí. Kdyby neutekl, kámen by jej byl zavalil.

Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena, a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem nebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti.

Jindy se zase přihodilo, že do Sinajského monastýru přišlo na šest set poutníků. Při pohoštění těchto poutníků najednou všichni spatřili jednoho úslužného mladíka v židovském oděvu, kterak slouží u stolů poutníků a ostatním spolusloužícím sám říká, co a jak mají dělat. Za nějakou chvíli tento mladík zmizel, a když si toho všichni všimli a začali jej hledat, řekl jim svatý Jan: nehledejte ho, to sám prorok Mojžíš nám posloužil na tomto svém posvátném místě...

Po dobu, kdy přebýval v tichu jeskyně, napsal sv. Jan mnoho užitečných knih, ze kterých se nejslovutnější, a dodnes velmi užívanou, stala kniha známá pod názvem „Lestvice“ čili Žebřík, ve které se popisuje způsob výstupu duše k Bohu po jednotlivých stupních po vzoru žebříku. Před svou smrtí určil sv. Jan za igumena monastýru svého bratra Georgia. Ten se ale mnoho soužil kvůli svému odloučení se svým bratrem Janem, a tehdy mu sv. Jan řekl, že když se stane důstojným toho, aby byl v blízkosti Boží na onom světě, bude se modlit, aby i on, Georgios, byl stejného roku vzat do nebe. A tak se i stalo. Za deset měsíců odešel ve spánku Georgios mezi obyvatele království nebeského, jak mu to předpověděl jeho veliký bratr Jan Lestvičník.

Památka ctihodné matky Marie Egyptské
(5. neděle)

Životopis této podivuhodné světice sepsal světitel Sofronios, patriarcha jeruzalémský. Jednou se stalo, že jeromonach Zosima z monastýru sv. Jana Křtitele odešel v době Velkého postu do zajordánské pouště, po níž dvacet dní putoval. Pojednou spatřil nějaké lidské stvoření, vyhublé, seschlé a neoděné, s vlasy bílými jako sníh. Když tato lidská bytost spatřila starce Zosimu, začala běžet pryč z jeho dohledu. Starec se rozběhl, aby ubohému stvoření pomohl, ale musel běžet dlouho, než se tato osoba zastavila u jednoho potoka, a tehdy na něj zvolala: «Abba5 Zosimo, odpusť mi pro Hospodina, že se k tobě nemohu obrátit, neboť jsem žena a nemám na sobě žádný oděv, kterým bych přikryla svoji nahotu! » Starec Zosima této ženě proto hodil horní díl svého mnišského oblečení a ona se do něj oblékla a konečně se k němu otočila. Na starce padla bázeň, když z úst této neznámé ženy uslyšel své jméno. Po jeho dlouhém naléhání mu tato žena pověděla o svém životě následující: Jmenovala se Marie a narodila se v Egyptě. Když jí bylo dvanáct let, odešla z domova do města Alexandrie, kde bez rodičovského dohledu, mladá a nezkušená, se oddala marnivému životu. A nebylo nikoho z lidí, kdo by ji na této zkázonosné cestě zastavil. Když byla o něco starší, její život se zcela naplnil tělesnými neřestmi a vášněmi, takže v hříchu a zvrácenosti prožila dlouhých sedmnáct let.

Pronásledovaná tělesným ohněm smilstva usedla jednoho dne na loď, s níž se plavili poutníci do Svaté Země, do Jeruzaléma. Plujíce spolu s poutníky na lodi, nepřestávala svádět své bližní a hřešit. Když přišla do Svatého Města, chtěla i ona, stejně jako ostatní, vstoupit do chrámu Kristova Vzkříšení, aby se tam poklonila Čestnému a Svatému Kříži. Přestože do chrámu vcházelo velké množství poutníků, Marie do něj vejít nemohla, protože nějaká neviditelná síla jí zadržovala a nedovolovala ji vejít dovnitř. S velkým strachem proto pohlédla na ikonu Přesvaté Bohorodice, která je umístěna v předdveří chrámu, a modlila se před ní, aby byla vpuštěna dovnitř do chrámu, aby se i ona mohla poklonit Svatému Kříži, políbit jej a vyznat svoji hříšnost a nečistotu, ve které až doposud žila. Zapřísáhla se tehdy, že odejde činit pokání tam, kam ji Přesvatá Bohorodice sama určí. Když takto pomyslila a takto se pomodlila, v tom okamžiku jí už nikdo nebránil, takže mohla volně vstoupit do chrámu. Poté, co políbila Svatý Kříž, opět odešla do předdveří, aby tam poděkovala Přesvaté Bohorodici před její ikonou, když v tom uslyšela tento hlas: «Když přejdeš Jordán, najdeš skutečný mír! » Marie proto nemeškala a hned odešla, koupila si tři chleby a vyšla za Jordán, kam došla ještě téhož večera. V poušti potom žila přísným a odříkavým životem, který byl naplněn postem, modlitbou a nepřestajným pokáním, 48 let. Žila ve velkém odříkání a utrpení, v boji s hříšnými myšlenkami i ve strachu před divokými zvířaty; přitom se živila jen travou, a takto v sobě zcela vykořenila hříšná přání i myšlenky a svojí útrobu učinila čistým chrámem Ducha Svatého (I. Kor 6, 19).

Když viděl starec Zosima ctihodnou Marii, jak se při slovech o svém životě neustále tiše modlí, spatřil, že stála pozdvižena ve vzduchu. Ctihodná Marie žádala starce Zosimu, aby za ní následujícího roku opět přišel a udělil ji svaté Přijímání, neboť skrze Boží prozřetelnost věděla, že Zosima je knězem, který takto může učinit. Následujícího roku starec Zosima skutečně přišel jednoho večera se svatými Kristovými Dary k břehu Jordánu, i počal přemýšlet, jak ona slabá žena bude moci přejít tuto řeku. V tom okamžiku spatřil ve světle měsíce, jak Marie přišla až ke břehu řeky, přežehnala ji svatým Křížem a přešla po vodě jako po souši. Když jí starec Zosima podal svaté Přijímání, ona jej poprosila, aby za ní přišel ještě jednou, opět na stejné místo, kde se prvně setkali. Starec Zosima pak odešel zpět za svými bratřími do monastýru. Následujícího roku však nalezl na určeném místě tělo ctihodné matky Marie již mrtvé. U její hlavy v písku bylo napsáno: Abba Zosimo, pohřbi na tomto místě tělo pokorné Marie, zanech prach prachu, zesnula jsem 1. dubna v samu noc spásonosného utrpení Kristova, po přijímání Božských Tajin...

Starec Zosima, který žil v jordánském monastýru sv. Jana Křtitele, se tak díky Boží prozřetelnosti stal důstojným spatřit a setkat se v poušti s touto ctihodnou ženou. Byl zasažen její svatostí, darem pokání a Boží prozíravostí. Starec s úctou pochoval její svaté ostatky v poušti, přičemž mu pomohl lev, který přišel na toto místo a svými tlapami vyhrabal jámu k pohřbení těla spravedlivé. To se stalo okolo roku 530 po Kr. Když se starec Zosima vrátil zpět do svého monastýru a pověděl bratřím celou historii jejího života, bratři se zaradovali a děkovali Hospodinu, který takto proslavil pokání této dávné hříšnice, jež se skrze svou proměnu v moci Kristově stala zářivým příkladem pokání.


podle knihy „Ochridský Prolog“ svt. Nikolaje Velimiroviće připravil o. diákon Marek Malík


„BOŽE, BUĎ MILOSTIV
MNĚ HŘÍŠNÉMU!“

(Luk 18,13)

Poučení svatého Ignátije Brjančaninova, biskupa stavropolského a kavkazského

Z jakého důvodu určila svatá Církev čtení tohoto Evangelia před samotným vstoupením do kolbiště Velkého postu (úryvek podle Luk 18,10–14 se čte v Neděli o celném a farizeji)? Je tomu tak proto, aby nás ochránila před domýšlivostí, ješitností a ponižováním bližních, které nám brání, aby si naše srdce osvojilo a pochopilo smysl a význam pokání. Jestliže půst nezíská jako své plody pokání, pak veškerý náš postní zápas zůstane zbytečným a marným. A to je přitom jen to nejmenší, neboť takto nevydařený zápas přinese i škodu, když se v nás ještě zesílí domýšlivost a klamné sebevědomí.

Farizej byl sám se sebou spokojen, považoval se za důstojného před Bohem, za jediného, který se může Bohu zalíbit. Tento pád do obelstění, který je vždy spojen s takzvaným - běsovským sebeklamem – prelestí (csl. бесовская прелесть - běsovský sebeklam, takto jej i nazývají svatí Otcové), spočívá v tom, že lež je přijímána za pravdu, jde vlastně o zaujetí a zálibu ve lži.

Ponurý a pochmurný je pohled farizejův na lidstvo kvůli jeho upadnutí do sebeklamu! Nejsem jako jiní lidé, - říkal si, vyděrači, nespravedliví, nepoctivci, cizoložníci, anebo i jako tento celník (Luk 18, 11). Odkud získal takovéto poznání? Jak mohl vědět se vší přesností a podrobností o skutcích, o svědomí všech lidí, aby na ně mohl naložit takto těžké obvinění? Očividně bylo toto jeho odsouzení učiněno ukvapeně, unáhleně, a tedy ne proto, že by ostatní lidé a celník byli takovými, jak o nich farizej mluvil, ale proto, že jeho nemoc, neduh sebeklamu a samolibost mu všechny ostatní lidi takto představovaly. Farizejové měli o Božím Zákonu nesprávnou a zkreslenou představu, a stejně zkresleně a mylně jej také chápali. Tím, že se zabývali studiem Zákona jen dle jeho litery, a nikoli ze zkušenosti, či prostřednictvím jeho naplňování a uskutečňování, chtěli získat nikoli pokoru a smíření, které člověk získává a ke kterým je člověk přiváděn skrze opravdové a skutečné poznání Boha, ale chtěli získat neobyčejnou vznešenost a povýšenost. Směřovali k tomu sloužit a zavděčit se Bohu skrze naplňování své vůle a podle svého uvažování, které také považovali za jediné a naprosto dobré a správné (tedy svou vůli a rozum). Při tomto postupu však člověk, chtě nechtě, takřka vždy koná zlo, které samozřejmě považuje za něco dobré, a činí-li někdy snad nějaké dobro, tak jej činí sám za sebe, a proto si jej také přisvojuje, podobně jako si jej přisvojoval i farizej. Takto se ale samotné dobro stává příčinou zla, neboť uvádí do nitra člověka domýšlivost, ješitnost a takto do něj zasazuje, živí a pěstuje v něm tu nejzhoubnější vášeň ze všech vášní, kterou je pýcha…

Evangelium nezmiňuje nic o hříšnosti ani o spravedlnosti celníka, ale jen podává jako příklad k následování způsob jeho modlitby, která sestává výhradně z pochopení, uvědomění a přiznání si své hříšnosti, a z pokorné prosby k Bohu o milost. Příčina takového vysvětlení je zjevná. Všichni lidé bez výjimky jsou před Bohem hříšní, všichni potřebují k dosažení spásy odpuštění a milost. A Bůh, ve své neomezené dokonalosti, odpouští stejně všechny hříchy, malé i velké.

Celník, který sám sebe uznal za hříšníka, se ani neosmělil, aby pozdvihl své oči k nebi, zatímco farizej, který se považoval za spravedlivého, klidně pozdvihoval vzhůru svůj pyšný zrak. Celník si tím, že pocítil tíhu hříchů, připadal obtěžkán tímto břemenem. Opačný vzhled naproti tomu přijalo tělo farizeje, povzbuzené, nasměrované a okřídlené ješitností a domýšlivostí. Zatímco tvář celníka byla pokryta smutkem, tvář farizeje zářila samolibostí…

Znalec lidských srdcí, Pán Ježíš Kristus, uzavřel toto podobenství následujícími slovy: Pravím vám, že tento celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen (Luk 18, 14), a to znamená, že celník byl ospravedlněn jako ten, který se utekl k ospravedlnění darovanému Bohem, avšak farizej byl nakonec odsouzen jako někdo, kdo odmítl ospravedlnění darované mu od Boha…

Buďme proto ostražití a pozorně dbejme na své chování a smýšlení, všímejme si našich nedostatků a chyb! Prosme a modleme se k Bohu, aby nám odkryl naše pády, naši hříšnost!

Neustálá snaha plnit Boží vůli v nás pozvolna zničí uspokojení nad sebou samým a obleče nás do blažené prostoty ducha. Takto oblečeni, tímto svatým a blahodatným rouchem, naučíme se takovému způsobu vcházení před Boží tvář, které je jediné Bohu milé a pro které byl v evangeliu pochválen právě pokorný celník.

Tím, že se budeme modlit z hluboké upřímnosti a srdečného poznání vlastní hříšnosti, dozajista získáme odpuštění hříchů a hojnost opravdových blah, jak těch dočasných, tak i těch věčných: Neboť každý, kdo se ponižuje, bude povýšen, všemocnou a přeblahou pravicí Hospodina Boha, Stvořitele a Spasitele našeho. Amen.


poučení připravil o. diákon Marek Malík


NAROZENÍ PÁNA,
BOHA A SPASITELE
JEŽÍŠE KRISTA

Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého (Gal 4, 4) aby spasil lidský rod. Když se naplnilo devět měsíců od blahého zvěstování, které zjevil archanděl Gabriel Přesvaté Panně v Nazaretu, řka: Raduj se milostiplná… hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš (Lk 1, 28; 31). Tehdy vyšel příkaz od císaře Augusta, aby byl sečten všechen lid v římském císařství. Kvůli tomuto příkazu bylo zapotřebí, aby všichni odešli do svého města a tam se zapsali. Proto přišel spravedlivý Josef spolu s Přesvatou Bohorodicí do Betléma, města Davidova, neboť oba dva pocházeli z císařského rodu Davidova. A protože se do tohoto malého města sešlo mnoho lidu, aby se tam zapsalo, nenašli už Josef a Marie ani jeden dům, ani jeden pokoj k přenocování, a tak se usadili v jedné jeskyni, ve které pastýři zavírali na noc svá stáda ovcí. V této jeskyni, v noci mezi sobotou a nedělí, 25. prosince porodila Přesvatá Panna Spasitele světa, Pána Ježíše Krista. Porodila Jej bez bolesti, neboť Jej počala bez hříchu, z Ducha Svatého, ne z člověka. A sama Jej zavinula do plenek. Poklonila se mu jako Bohu a položila Jej do jesliček. Potom přišel spravedlivý Josef a i on se Kristu poklonil jako božskému plodu panenské útroby. Dále přišli pastýři, z polí, kterým o Kristu zvěstovali andělé Boží, a také se mu poklonili jako Spasiteli. Pastýři slyšeli velký počet andělů Božích, kteří zpívali: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle (Lk 2, 14). Nakonec přišli i tři mudrci z Východu, vedeni podivuhodnou hvězdou, se svými dary: zlatem, vonným kadidlem a myrhou, a poklonili se mu jako Králi nade všemi králi a předali mu své dary (Mt 2, 11). Takto přišel na svět Ten, jehož příchod byl zvěstován proroky, narodil se, tak jak bylo prorokováno, z Přečisté Panny, ve městě Betlémě, z rodu Davidova, a v čase, kdy nebude v Jeruzalémě krále z rodu Judova. Po mnohých předobrazech a zaslíbeních o svém příchodu, z úst poslů a zvěstovatelů, proroků a spravedlivých, mudrců a králů, se naposledy zjevil On sám, Vládce světa a Král nade všemi králi, aby završil dílo spásy rodu lidského, které nemohli završit jeho služebníci. Jemu, nechť je věčná sláva a chvála. Amen.


Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. (Jan 16, 28)

Syn Boží jednorozený, narozený ve věčnosti z Otce bez matky, narodil se v čase z matky bez otce. Ono první narození je nepoznanou tajinou Svaté Trojice ve věčnosti, ono druhé je nepoznanou tajinou moci a lidumilnosti Boží v čase. Největší tajině v čase odpovídá největší tajina ve věčnosti. Nemůžeme vstoupit s malou svící našeho rozumu do této největší tajiny a osvítit ji nad naše síly…, buďme tedy vděční za poznání, že naše spása pochází nikoli z člověka, a nikoli ze země, ale z nejvyšších výšin božského neviditelného světa. Taková je milost Boží a taková je důstojnost člověka, že sám Bůh Syn sestoupil z věčnosti do času, z nebe na zemi, z trůnu slávy do jeskyně pastýřů jen proto, aby spasil lidi, očistil je od hříchu a navrátil je zpět do Ráje. Vyšel z Otce, kde měl vše, a přišel na svět, který mu nemůže dát nic. V jeskyni se narodil Pán, aby ukázal, že celý svět je temnou jeskyní, kterou jen On sám může osvětlit. V Betlému se narodil Pán – a Betlém znamená dům chleba – aby ukázal, že On je jediný chléb života, hodný a důstojný těch pravých lidí. Ó Pane Ježíši, předvěčný Syne Boha Živého a Syne Panny Marie, osvěť nás a nasyť nás Tebou. Tobě patří sláva a chvála na věky věkův. Amen.

Obřezání Páně

Obřezání bylo ustanoveno Bohem ve Starém Zákoně, jako znamení Boží smlouvy s Abrahamem a jeho potomstvem. Hospodin Ježíš Kristus v osmý den po Svém narození, dodržel zákon, podvolil se naplnění zákona, obřadu obřezání, (Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán Genesis 17,12), (Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Leviticus 12,2-3) a přijetím jména Ježíš (Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Lukáš 2,21), (Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Lukáš 1,31). Jméno Ježíš, znamená Spasitel, a podle svědectví apoštola Petra: není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Skutky apoštolské 4,12). Starozákonní obřezání, bylo předobrazem tajiny křtu. Vstoupivší do nové smlouvy s Bohem, jsou povinni být obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou (Koloským 2,11), což znamená, že máme odložit hříšný způsob života, který spočívá v plnění žádostivostí těla, a nyní už, máme žít dle nového, tj. pro slávu Boží a pro naši spásu.

Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu

Když Pán Ježíš Kristus dovršil třicet let od svého tělesného narození, započal svou učitelskou a spasitelskou činnost. A samotný počátek počátku je naznačen křtem v Jordáně. Svt. Cyril Jeruzalémský o tom říká: «Počátek světa je voda, počátek Evangelia je Jordán.» Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), o kterém se ve Starém Zákoně předpovídalo a ve starém Egyptě a Indii jen básnilo. Toto tajemství je tajemství Božské Svaté Trojice. Otec se zjevil – smyslu sluchu, Duch se zjevil – smyslu zraku a Syn mimo to, že se zjevil, se zjevil – smyslu našeho hmatu. Otec vyslovil své svědectví o Synu, Syn byl pokřtěn ve vodě a Duch Svatý v podobě holubice se vznášel nad vodou. A když Jan Křtitel vydal svědectví a řekl o Kristu: «Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa», když jej ponořil a pokřtil v Jordánu, tak se tím ukázalo i Kristovo poslání ve světě a cesta naší spásy. Co z toho tedy pro nás vyplývá? Pán na sebe vzal hříchy lidského pokolení, zemřel (ponoření) a ožil (východ z vody); a proto i my musíme stejně zemřít jako starý hříšný člověk a ožít jako člověk očištěný, obnovený a znovuzrozený. Toto je Spasitel a toto je cesta spásy. Svátek Zjevení Páně (Богоявление, θεοφάνεια) se nazývá také Osvícením (v pravoslavné tradici má tento svátek tři názvy: Pokřtění Páně, Svaté Bohozjevení a Osvícení), neboť tato událost, která se udála ve vodách Jordánu, nás osvěcuje, ukazuje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. To je to první. Dalším významem tohoto svátku je – že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže býváme osvojeni za syny Otcem Světla zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.


podle Ochridského prologu svt. Nikolaje Velimiroviče připravil o. diákon Marek Malík


Z KÁZÁNÍ
PATRIARCHY SRBSKÉHO PAVLA

(1914 – 2009)

Věřící v Hospodina získává pochopení smyslu života

Pro nás věřící je Hospodin, bratři a sestry, vším na světě. On je chlebem života, On je živou vodou, On je světlem, On je dobrým pastýřem. Tedy vším pro nás život. My, kteří v Něj věříme, Jím žijeme, dosahujeme skrze Něj smyslu a cíle našeho života a stáváme se způsobilými, abychom vešli do nepomíjející blaženosti Království Nebeského. Proto mějme vždy na mysli to, abychom žili s Kristem. Svatý Apoštol Pavel říká: «Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus» (Gal 2,20). Tímto způsobem, žijíce v Kristu a s Kristem tímto věčným životem dáváme najevo a opakujeme, že dosahujeme smyslu a cíle našeho života, za nějž je třeba dle svatých evangelních slov považovat „blaženost nepomíjejícího Božího Království“. Na závěr tedy přeji Vám i sobě, abychom do této blaženosti Nebeského Království vstoupili již v tomto životě.

O křesťanské horlivosti

Náš Spasitel jednou z chrámu vyhnal ziskuchtivé trhovce, tak jak o tom napsal sv. Apoštol Jan (viz Jan 2,15-16), a učinil tak z horlivosti, neboť po této události si jeho učedníci vzpomněli, že právě o Něm je napsáno: «Horlivost pro tvůj dům mne stráví» (Jan 2,17). Tady nám Hospodin ukazuje příklad horlivosti. Chceme-li však vědět, jakou míru horlivosti máme mít, je třeba si připomenout slova Apoštola Pavla o těch členech židovského národa, kteří nepřijali Krista. O nich svatý Apoštol říká: «Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání» (Řím. 10,2).

Pravá horlivost je ta, která je rozumná, evangelní, stejně jako ta, kterou ukázal Spasitel. Je zapotřebí, abychom měli právě takovou horlivost, aby byla rozumná. Když jí dosáhneme, vyhneme se jakémukoli fanatismu a přehánění. Nechť nám Hospodin pomáhá, abychom i my získali takovouto horlivost ve ctnosti ke každému dobrému skutku, tedy takovou, jakou jí ve svém srdci choval On k domu Svého Otce!

O nekonečné Boží lásce

Drazí bratři a sestry, mějme vždy před naším duchovním zrakem onu nekonečnou Boží lásku, lásku Syna Božího, který pro nás hříšné sestoupil na tento svět, narodil se jako člověk, trpěl všechna pronásledování a nakonec i Kříž a smrt, a to jedině pro nás a pro naši spásu, ze Své velké lásky k nám. Na Jeho lásku můžeme reagovat naší láskou k Němu, a protože nejsme bohatými králi, kteří mu přinesli zlato, vonné kadidlo a myrhu, přinesme Mu alespoň naše čistá srdce a čisté duše. Aby nás Pán, až před Něj předstoupíme, přijal a poznal nás jako své vlastní, a aby se také, a to připomínám sobě i vám všem, kteří máte uši k slyšení, aby se také zaradovali naši předkové, když před ně předstoupíme, také oni aby v nás rozpoznali své potomky a přijali nás za své nejbližší, za své příbuzné. Bůh vám žehnej!

Láska nás sjednocuje s Bohem

Láska je největší ctnost, ale my k ní, tedy k lásce, která je největší ze všeho a která je spojením všech dokonalostí, nemůžeme přijít ihned, nejprve je třeba získat i ostatní ctnosti, počínaje pokorou a mírností. Také sv. Apoštol Pavel nás upozorňuje na to, že:

«… nyní pak zůstává víra, naděje, láska, ale největší z té trojice je láska» (1. Kor 13,13).

Když budeme svá srdce očišťovat, potom můžeme spatřit Boha i zde, na tomto světě. A spatříme Ho, i na onom světě (ve věčnosti), když budeme natolik důstojní, abychom uzřeli Jeho tvář, jestliže se ovšem nestane to, že budeme kvůli našim hříchům posláni do věčné tmy. Když tedy budeme svá srdce nadále očišťovat, tehdy naše víra přejde do oblasti poznání, uvědomění. A naděje, naděje se pak promění ve skutky. Naše naděje spočívá v tom, abychom vešli do Nebeského Království, abychom se ocitli v zástupu všech těch nespočetných svatých, kteří hledí na Boží tvář. Naše naděje teprve pak dojde ke svému naplnění. A láska, ta už nemá, kam výše by mohla vystoupat. Ona je už nyní, ale i potom bude naším spojením s Bohem. Láska, která nás sjednocuje s Bohem, spojuje naše síly, dokonce i ty racionální v nás, sjednocuje nás se všemi lidmi dobré vůle, a tehdy nacházíme pokoj, klid. Proto je láska největší ctností. Usilujme nadále, abychom vešli do Božího Království, tím že budeme plnit Boží přikázání, a připravujme se během každého dne, abychom dosáhli té největší ctnosti, lásky, která nás sjednocuje s Bohem a se všemi svatými, abychom vešli do Božího Království. Bůh vám žehnej!


podle „Информативна служба Српске Православне Цркве“
(http://patrijarh-pavle.spc.rs/besede.htm)
převzal a přeložil o. diákon Marek Malík


Sbor archanděla Michaela
a dalších nebeských beztělesných mocností:
archandělů Gabriela, Rafaela, Uriela,
Salafaela, Jehudiela, Barachiela a Jeremiela

(8. / 21. listopadu)


Památka sboru archanděla Božího Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností byla ustanovena v Církvi na počátku 4. století, na místním Laodicejském sněmu (r. 343), který se uskutečnil několik málo let před 1. všeobecným sněmem. Laodicejský sněm ve svém 35. pravidle odsoudil a odmítl heretické klanění se andělům jako stvořitelům a vládcům světa, a ustanovil jejich pravoslavné uctívání.2 Jejich památka byla poté ustanovena na listopad, tedy devátý měsíc počínaje měsícem března, od něhož se dříve v minulosti začínal počítat kalendářní rok – v souladu s počtem devíti andělských hodností (řádů). Osmý den nám poukazuje na budoucí shromáždění (sbor) všech nebeských Mocností, v den Strašného soudu, který svatí Otcové nazývají „osmým dnem“, neboť podle věku tohoto jdoucího podle sedmice dnů nastoupí „den osmý“, a tehdy „přijde Syn člověka ve Své Slávě a všichni svatí Andělé s ním, a posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25, 31).

Andělské hodnosti se rozdělují do tří hierarchií – vyšší, střední a nižší. Každou hierarchii pak tvoří tři hodnosti.

Do vyšší hierarchie patří Serafíni, Cherubíni a Trůnové.

Nejblíže všech, předstoupeni před Přesvatou Trojicí, jsou šestikřídlí Serafíni (Plamenní, Ohniví - Izaiáš 6,2), kteří hoří láskou k Bohu, k níž pobízejí i druhé...

Po Serafínech jsou před Hospodinem předstoupeni mnohoocí Cherubíni (Gn 3,24). Jejich jméno znamená záře velemoudrosti, osvícení, neboť skrze ně, kteří září světlem bohopoznání a chápání Božích tajin, sesílá se velemoudrost a osvícení ke skutečnému poznání Boha.

Za Cherubíny stojí bohonosní po blahodati, danou jim pro jejich službu, Trůnové (Kol 1, 16), tajemně a nepostižitelně nosící Boha. Oni slouží spravedlnosti Boží.

Střední hierarchii andělů tvoří tři hodnosti – Panstva, Síly a Mocnosti.

Panstva (Kol 1, 16) panují nad dalšími hodnostmi andělů. Oni učí Bohem dané pozemské mocnáře moudrému vládnutí, krotí a tiší hříšné žádosti, podmaňují tělo duši, učí vládnout nad svojí vůlí, vítězit nad pokušeními.

Síly (1. Pt 3, 22) plní Boží vůli. Ony činí divy a sesílají blahodať k tvoření divů a prozřetelnosti služebníkům Božím. Síly pomáhají lidem nést poslušenství, posilňují je v trpělivosti, darují duchovní sílu a hrdinství.

Mocnosti (1. Pt 3, 22; Kol 1, 16) mají moc krotit sílu ďábla. Odráží od lidí pokušení běsů, upevňují askety, brání je, pomáhají lidem v boji se zlými myšlenkami.

Do nižší hierarchie, se řadí tři hodnosti – Vlády, Archandělé a Andělé.

Vlády (Kol 1, 16; Ef 1, 20-22) vládnou nad nižšími anděly, vysílají je k naplňování Božích příkazů. Jim je poručeno a svěřeno velet všehomírem, ochraňovat země, národy a lidská plemena. Vlády učí lidi vzdávat čest každému dle jeho důstojenství. Učí ty, co vládnou plnit jim určené povinnosti, ne pro osobní slávu a výhody, ale pro čest Boží a ku prospěchu bližních.

Archandělé (1. Sol 4, 16) zvěstují o velkém a přeslavném, odkrývají tajiny víry, proroctví a pochopení vůle Boží, posilňují v lidech svatou víru, osvěcují jejich mysl světlem svatého Evangelia.

Andělé (1. Pt 3, 22) jsou nejblíže k lidem. Oni zvěstují Boží úmysly, učí lidi ctnostnému a svatému životu. Ochraňují věřící, brání je před pádem, pomáhají vstát těm, kteří již padli, nikdy nás neopouštějí a vždy jsou připraveni pomoci, jestliže si to my přejeme.

Všechny hodnosti nebeských Mocností mají pojmenování andělů – z podstaty své služby. Hospodin odkrývá svou vůli vyšším andělům, a ti zase poučují ostatní.

Nade všemi devíti hodnostmi andělů byl Hospodinem ustanoven za vůdce svatý archanděl Michael (jeho jméno v překladu z hebrejského jazyka znamená Ten, kdo je jako Bůh). Tento věrný služebník Boží vládne neobyčejnou duchovní silou. Když před stvořením viditelného světa jeden z andělů zpyšněl, stal se hrdým, povstal proti Bohu a sebou strhl třetinu andělů, archanděl Michael shromáždil všechny hodnosti andělské do boje proti těm, kteří povstali, zvítězil nad nimi a svrhl satana (dřívějšího anděla) spolu s jeho duchy zloby z Nebe, a poté shromáždil všechny věrné anděly k slavnostnímu velebení Boha.


Tropar hlas 4.

Nebeských zástupů vrchní vojevůdče, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdče mocností nebeských.

Modlitba

Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděli Michaeli, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova.

Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům naším, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.


Svatí Archandělé a nebeské beztělesné Mocnosti, proste milostivého Boha za nás!


připravil o. diákon Marek Malík


Památka svatých Otců
7. všeobecného sněmu (r. 787)

V 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný zápas proti uctívání ikon (ikonoborectví), které pokračovalo ještě při jeho synovi a vnukovi. Roku 787 byl proti této ikonoborecké herezi sezván císařovnou Irenou 7. všeobecný sněm ve městě Niceji, kterého se zúčastnilo 367 otců.

Všeobecné sněmy (jichž bylo dosud sedm) byly sezvány proto, aby byly pochopeny otázky víry, které nebyly vyjasněny, anebo jejich nepřesné výklady se staly příčinami neklidu a herezí1 v Církvi. Na všeobecných sněmech se taktéž tvořila a ustanovovala pravidla církevního života.

Ke konci osmého století povstala nová hereze – ikonoborectví. Ikonoborci odmítali úctu k pozemské svatosti Boží Matky a svatých božích služebníků, obviňovali pravoslavné věřící z toho, že se klanějí člověkem stvořenému obrazu – ikoně. Kolem otázky uctívání ikon vznikl nesmírný zápas, kdy na záštitu svatyní povstali mnozí věřící, kteří však byli kvůli tomu krutě pronásledováni.

Kvůli tomu všemu bylo tedy zapotřebí, aby Církev, ústy svých biskupů, vyjasnila a přesně vyložila své učení o ikoně a zabránila jejímu nesprávnému chápání a uctívání, jak se také někde dělo. Pravá úcta k ikonám byla vždy úzce spjata s uctíváním svatého Kříže a svatého Evangelia.

Svatí Otcové 7. všeobecného sněmu shromáždili církevní zkušenost a praxi v uctívání svatých ikon z prvních dob křesťanství, zdůvodnili ji a zformovali dogmata2 o úctě ke svatým ikonám, na všechny časy a pro všechny národy, které vyznávají pravoslavnou víru. Svatí Otcové prohlásili úctu ke svatým ikonám zákonným předpisem a tradicí Církve, která je sesílána a inspirována Svatým Duchem, nacházejícím se v Církvi. Obraznost ikon je nerozlučná s evangelním podáním. A to, co nám evangelní slovo hlásá skrze sluch, to samé nám pak ikona ukazuje skrze své zobrazení.

Sedmý sněm potvrdil, že ikonopisectví je mimořádnou formou zjevení Boží skutečnosti, a skrze Bohoslužbu a ikonu se tak toto Boží zjevení stává vlastnictvím věřících. Skrze ikonu, tak jako i skrze Svaté Písmo, se nejen dozvídáme o Bohu, ale Boha též poznáváme. Skrze ikony svatých božích služebníků se přibližujeme a dotýkáme se proměněného člověka, který přijal božský život. Skrze ikonu získáváme všeposvěcující blahodať Svatého Ducha. Každý den Církev oslavuje prostřednictvím ikony Boží Matku a slaví památku svatých božích služebníků. Jejich ikony se pokládají před námi na analoj3, kde se jim projevuje náležitá úcta. Ikonám se klaníme, neboť tím získáváme živý náboženský prožitek a osobní zkušenost našeho postupného proměnění se skrze tyto ikony ve vzory, jejichž památku máme stále před očima. Stáváme se díky tomu věrnými služebníky svaté pravoslavné církve. A právě za toto poznání jsme vděčni mnoha stovkám a tisícům vyznavačům a mučedníků a odvaze a moudrosti svatých Otců, kteří toto učení na 7. všeobecném sněmu teologicky zformulovali. Ze všech vítězství nad množstvím různých herezí je právě vítězství nad ikonoborectvím a samotné obnovení úcty ke svatým ikonám nazváno „Vítězstvím Pravoslaví“. A víra otců sedmi všeobecných sněmů je věčným a nezměnitelným základem pravoslavného křesťanství.

Oslavujíce památku svatých Otců 7. všeobecného sněmu musíme mít na paměti, že především jim jsme zavázáni vzdávat díky za to, že naše chrámy a domovy mohou být posvěceny svatými ikonami, za to, že se před nimi zahřívají živé plamínky lampád, že se před nimi můžeme sklánět v úctě s poklonami a že vůně z kadidla povznáší naše srdce k nebesům. A tato upřímná vděčnost za dotek s těmito svatyněmi naplňuje mnohé srdce láskou k Bohu…


Tropar svatým Otcům 7. všeobecného sněmu, (hlas 8.):

Nade vše proslaven jsi, Kriste, Bože náš,

jenž jsi Otce naše postavil na zemi jako světla

a jimi jsi nás pravé víře naučil:

Mnohomilosrdný, sláva Tobě.


Dogma třistašedesátisedmi svatých Otců sedmého všeobecného sněmu v Niceji o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých otců a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich, čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.


Svatí a bohonostní Otcové, proste milostivého Boha za nás!


připravil o. diákon Marek Malík


Svatí a spravedliví
rodiče Přesv. Bohorodice -
- Jáchym a Anna

Svatý Jáchym pocházel z pokolení Judova a byl potomkem krále Davida. Svatá Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Marie se vdala a usadila se v Betlémě, kde porodila Salomé. Rovněž Sofie se provdala do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma, a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici - Pannu Marii.

Jáchym a Anna žili v manželském svazku padesát let, během něhož však zůstávali bezdětní. Žili bohabojně, ve zbožnosti a tichosti, a ze svých zisků upotřebili pro sebe vždy jen jednu třetinu, a druhou rozdávali chudým a třetí obětovali pro chrám. Jelikož byli oba pokročilého věku a neměli vlastní děti, velmi se kvůli tomu rmoutili, neboť na bezdětnost se v židovském národě pohlíželo jako na Boží trest za spáchané hříchy.

Jednou, když stárnoucí svatý Jáchym odešel do Jeruzaléma, aby přinesl oběť Bohu, začal jej kněz kárat a řekl mu: „Ty nejsi důstojný, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Poté se jej začali i další lidé, kteří byli v chrámu a na rozdíl od něj děti měli, ponižovat a považovat za nedůstojného. Toto chování jeho židovských souvěrců Jáchyma velmi zarmoutilo, a proto se vrátil s velkým žalem zpět domů.

Zkormoucen a zahanben se Jáchym uchýlil do pouště, kde dlouho v slzách volal k Hospodinu. Utekl se k Bohu, aby jej svými prosbami a vroucí modlitbou obměkčil, aby s ním Hospodin učinil zázrak, jako kdysi s Abrahamem a Sárou, a daroval mu potomka, který by jemu i jeho manželce Anně přinesl útěchu v jejich stáří. Když se svatá Anna dozvěděla, co se přihodilo jejímu muži, i ona se ihned počala modlit k Bohu, aby shlédl na její rodinu a obdaroval ji svou milostí. Prosby obou manželů byly nakonec vyslyšeny a archanděl Gabriel přinesl Jáchymovi a Anně radostnou zvěst, že jim Bůh sešle dceru, opěvovanou Pannu, radost celého světa, kterou budou blahoslavit všechna lidská pokolení. Měla se jim narodil dcera, jež se později stala matkou samotného Spasitele světa.

Po devíti měsících porodila spravedlivá Anna svatou Pannu Marii. Svatý Jáchym se dožil osmdesáti a Anna sedmdesáti let..., poté oba pokojně zesnuli v Hospodinu.


Tropar, hlas 1.

Jako spravedliví v blahodati zákona porodili nám, Jáchym a Anna, Bohem dané dítko. Proto dnes Boží Církev radostně slaví a jasně oslavuje vaši čestnou památku, oslavujíce Boha, který pro nás povýšil moc spásy v domě Davidově.


Kondak, hlas 2.

Nyní se raduje Anna, jež se zbavila pout neplodnosti, a kojíce Přečistou vyzývá všechny opěvovat toho, jenž daroval lidem z jejího nitra jedinou a vždypanenskou Matku.


Modlitba ke svatým a spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně

V Kristu spravedliví, vždy oslavovaní, svatí rodičové Jáchyme a Anno, vy, kteří stojíte před nebeským trůnem Velikého Krále a kteří máte před ním velkou smělost, neboť On si přál vtělit se z nejblahoslavenější vaší dcery, Přečisté Bohorodice a vždycky Panny Marie!

K vám, jako k mocným ochráncům a horlivým za nás přímluvcům se my, hříšní a nedůstojní, utíkáme. Proste Jeho dobrotivost, aby odvrátil od nás svůj hněv, kvůli našim skutkům, na nás spravedlivě pozdvihnutý. Nechť přehlédne mnohé naše prohřešení, obrátí nás na cestu pokání a na cestě svých přikázání nás upevní. Rovněž náš život zachovejte díky svým modlitbám a vyproste ve všem zdar, a vše potřebné k životu a zbožnosti nám od Boha darujte.

Od všelikých soužení, pokušení, běd a náhlé smrti nás zbavujte vašim mocným zastáním a vždy ochraňujte ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Abychom tiše a pokojně prožili tento dočasný život ve světě, ve vší zbožnosti a čistotě, a dostihli tak věčného pokoje, kde bychom se díky vašim svatým modlitbám stali důstojnými účastníky nebeského království Krista Boha našeho, jemuž s Otcem i Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění na věky věků. Amen.


připravil o. diákon Marek Malík


O úctě
k Přesvaté Bohorodici

Přesvatá Panna Marie, Matka našeho Pána Ježíše Krista, dcera spravedlivých Jáchyma a Anny, pocházela z královského rodu Davidova. Již od raného dětství byla rodiči zasvěcena Bohu. Ze slov proroka Izaiáše (7, 14), který praví: „Protož sám Pán dá vám znamení: 'Aj, panna počne, a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)',“ je zřetelné, že Přesvatou Pannu Marii ctíme odůvodněně jako Bohorodici. Také archanděl poukázal snoubenci Josefovi na toto proroctví: „Když pak on o tom přemýšlel, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: 'Josefe synu Davidův, neboj se přijmout Marii manželku svou; neboť což v ní jest počato, z Ducha svatého jest'. Toto pak všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel,‘ kteréž se vykládá: 'S námi Bůh' (Mt 1, 20, 22 -23); A odpověděv anděl, řekl jí: 'Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, nazváno bude Syn Boží'.“ (Lk 1, 35) Alžběta Přesvatou Bohorodici nazvala „Matkou Pána“ – „Jak to, že ke mně přichází matka Pána mého?“ (Lk 1, 43), a to je významově rovno pojmenování „Bohorodice“. O duchovní velikosti Přesvaté Panny Bohorodice se Boží Slovo vyjadřuje rovněž následovně: „Velebí duše má Hospodina, a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém. Že shlédl na ponížení služebnice své; od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení. Neboť veliké věci učinil mi ten, jenž mocný jest, a jméno Jeho je Svaté.“ (Lk 1, 47 – 49) V knize Zjevení se o Ní dále píše: „I ukázal se div veliký na nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama byl měsíc, a na její hlavě byla koruna dvanácti hvězd“ (Zj 12, 1) a v knize Píseň Písní se o Ní hovoří takto: “Jak jsi krásná...“ (verš 4, 1) Sám Ježíš Kristus Ji v průběhu Svého života ctil a ještě i z kříže k Ní projevoval Svou synovskou péči: „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: 'Ženo, hle, tvůj syn!'“ (Jn 19, 26) Ctil Ji také archanděl Gabriel: „Přistoupil k ní a řekl: 'Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou'“ (Lk 1, 28), jakož i jedna neznámá žena: „I stalo se, když on to mluvil, že zvolala jedna žena ze zástupu, a řekla jemu: 'Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, které tě kojili'.“ (Lk 11, 27)

Modlitební oslava Bohorodice a obracení se k Ní v modlitbách jsou založeny především na Božím Slově. O Její mocné přímluvě prorokuje již prorok David: „Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici. Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům, neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj. I dcera Týru svůj dar ti nese, naklonit si tě chtějí boháči z lidu. Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem. V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí. Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác. Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi. Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.“ (Ž 45, 10-18)

S modlitbou se k Přesvaté Bohorodici obracíme proto, neboť Její přímluvy jako Matky Spasitele všech mají u Boha velkou moc. Jestliže Šalamoun v dobách, kdy se nacházel na vrcholu své slávy, neodmítl matčinu prosbu: „Pak řekla: 'Mám k tobě jednu malou prosbu. Neodmítni mě'. Král jí odvětil: 'Žádej, má matko, tebe neodmítnu'.“ (1. Kr 2, 20), o to více pak Boží Syn splní prosby a modlitby Své Matky. On její prosbu vyslyšel i v Káni Galilejské: „Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: 'Vína nemají'. Řekl jí Ježíš: 'Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má'. Řekla matka jeho služebníkům: 'Cokoli by vám řekl, učiňte.' I bylo tu kamenných nádob šest postaveno, podle očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá na dvě až tři míry. Řekl jim Ježíš: 'Naplňte ty nádoby vodou'. I naplnili je až do vrchu. I řekl jim: 'Nalévejte již, a neste vrchnímu správci svatby'. I nesli. A když okusil vrchní správce svatby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce a řekl mu: 'Každý člověk nejprve dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad...'.“ (Jn 2, 3 - 10)


Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!


podle „Průvodce Biblí“ (vladyky Doroteje) zpracoval o. diákon Marek Malík


Svatí nezištní lékaři a divotvůrci
Kosma a Damián

(1. / 14. července)


Svatí mučedníci Kosma a Damián žili v Římě ve 3. století a byli nezištnými lékaři a v mnohém divotvůrci. Tato dvojice světců byla rodnými bratry; pokřtěni byli už jako děti a od útlého mládí byli vychováváni v křesťanském duchu. Od Boha získali velké duchovní dary, nejvíce však Boží blahodať léčit a uzdravovat lidi, ale rovněž zvířata. Zbavovali všechny, kteří se k nim utíkali od všeliké nemoci a strádání, a činili tak většinou vložením své ruky na nemocného. Za své skutky a práci nechtěli nikdy přijímat žádné peníze, a jediné, co si přáli, bylo, aby nemocný, který se na jejich přímluvy uzdravil, uvěřil v Krista jako v Boha.

Veškerý svůj majetek, který zdědili po svých rodičích, rozdávali s velkou radostí všem těm, kteří byli v nouzi, bídným a nemajetným. V té době panoval v Římě císař Carinus, před nějž přivedli oba bratry lékaře-nezištníky, spoutané v okovech a řetězech. Po dlouhém mučení je císař opakovaně nutil, aby se zřekli Krista a přinesli oběť modlám. Avšak Kosma a Damián nejenže císaře neuposlechli, ale ještě mu k jeho vlastní spáse radili, aby se sám zřekl bezduchých model a uznal jediného pravého Boha. „Náš Bůh není stvořený,“ vyznali před císařem, „ale je Stvořitelem všeho, a tvoji bohové jsou pouhými lidskými výmysly a dílem rukou tvých umělců. A jestliže by nebylo těchto umělců, kteří vám učinili tyto bohy, pak byste se neměli ani komu klanět...“ Když Kosma a Damián učinili před císařem zjevný zázrak, a to tak, že jej uzdravili od těžké nemoci, sám císař vyznal víru v Krista a oba bratry v pokoji propustil. Kosma a Damián pak nadále pokračovali ve svém poslání a oslavovali jediného a pravého Boha – Ježíše Krista. Až do svého zesnutí uzdravovali nemocné, takže získali mezi lidmi a národy velkou slávu.

Jeden jejich dávný učitel a slavný lékař však začal Kosmovi a Damiánovi závidět. Usmyslil si proto, že se jich musí zbavit. Pod příslibem, že jim ukáže místo, kde rostou léčivé byliny, přivedl je tento lékař na jedno opuštěné místo do hor, kde je nakonec ubil kamenem. Svatí Kosma a Damián tak završili svůj život mučednickou smrtí za Krista roku 284 po Kristu. Jejich památka započala ještě za jejich života a přetrvala v Církvi až do dnešních dní. Jejich duše byly přijaty do nebeského království, aby tam věčně žili v Boží slávě a radosti.


podle Ochridského prologu (1. 7.) svt. Nikolaje Velimiroviče zpracoval o. diákon Marek Malík

Tropar, hlas 8.
Svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne,
navštivte nemoci naše,
darem jste přijali, darem dejte i nám.


Kondak, hlas 2.
Blahodať k uzdravení jste přijali,
rozšiřujete zdraví všem potřebným,
lékaři a divotvůrci přeslavní,
svými navštíveními vzdor nepřítele jste umlčeli,
a nyní svět uzdravujete zázraky.


Modlitba ke svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi

Utíkáme se k vám, svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne, jako k rychlým pomocníkům a za naše spasení v modlitbě horlivým přímluvcům, a skláníme svá kolena, my nedůstojní, a usilovně k vám vzýváme:

Nepřehlížejte prosby a modlitby nás, hříšných, nemohoucích, upadnuvších do mnoha nespravedlivých skutků a po všechny dny a hodiny našeho života hřešících. Proste Hospodina, aby nepřestával nám, nedůstojným svým služebníkům, udělovat své veliké a hojné milosti.

Zbavte nás od všelikého zármutku, neduhu a nemoci, neboť vy jste přijali od Hospodina a Spasitele našeho Ježíše Krista díky své pevné víře, nezištnému uzdravování a vašemu mučednickému skonu nevyčerpatelnou uzdravující blahodať. Vyslyšte nás modlící se, a vaší laskavou přímluvou u Krista Boha vyproste všem pravoslavným křesťanům vítězství nad nepřátely. Opět a opět se k vám utíkajícím a horlivě vás žádajícím vyproste u Hospodina vše užitečné k našemu dočasnému životu, a nejvíce to, co je potřebné k našemu věčnému spasení. Nechť se díky vašim modlitbám staneme důstojnými a získáme křesťanské skonání života našeho bez bolesti, bez zahanbení a v pokoji, a nechť budeme zbaveni od úkladů ďábelských a věčných muk. Nechť se staneme dědici nekonečného a blaženého nebeského království. Služebníci Boží, Kosmo a Damiáne, nepřestávejte Boha prosit a přimlouvat se za nás, s vírou se k vám utíkající. A ačkoliv pro množství hříchů našich nejsme důstojní vašeho milosrdenství, přesto však, vy, věrní následovníci příkladu Boží lidumilnosti, učiňte, abychom i my přinesli plody důstojného pokání a dostihli věčného pokoje, neustále chválíce a blahoslavíce podivuhodného ve svých svatých, Hospodina a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista a Jeho Přečistou Matku, jakož i vaše horlivé zastání, vždycky, nyní i příště, až na věky věkův. Amen.


Svatí nezištní lékaři a divotvůrci, Kosmo a Damiáne, proste milostivého Boha za nás!



Život svatého a bohabojného knížete
Alexandra Něvského
(1218-1263)

Svatý a bohabojný kníže Alexandr Něvský se narodil roku 1218 jako syn velkého knížete Jaroslava. Od dětství byl celým svým srdcem obrácen k Bohu, vždy miloval pravdu, byl slitovný ke svým bližním a velmi zbožný. Přezíral povrchnost tohoto světa a již od raného mládí si zamiloval Krista. Vždy si přál podobat se svatým Otcům a získat jejich moudrost. To, co mu bylo nejvíce milé, byla všenoční bdění a skryté modlitby k Bohu.

Roku 1236 se sv. Alexandr stal knížetem novgorodským. Ve velké bitvě na řece Něvě porazil 15. července 1240 Švédy, kvůli čemuž byl také nazván Alexandrem „Něvským“. Jeho síla však nevycházela pouze z jeho vojska, ale především z jeho víry v Boží pomoc, a proto nejednou před bojem říkával svým vojákům: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ V předvečer bitvy se Švédy se jednomu z Alexandrových vojevůdců zjevili svatí Boris a Gleb a slíbili Alexandrovi, svému příbuznému, svou nebeskou pomoc.

Když se sv. Alexandr stal roku 1250 velikým knížetem vladimírským, mnoho svých sil vynaložil na to, aby vnesl pořádek a upevnil ruskou zemi v jednotě, která do té doby mnoho vytrpěla od tatarského násilí. Sv. Alexandr byl nejen ochráncem a strážcem svatého Pravoslaví na Rusi, ale i sám nebojácným vyznavačem svaté pravoslavné víry. V tatarské Zlaté Hordě1 se odmítl poklonit modlám a projít skrze obětní oheň, načež pronesl k chánovi Batúovi podivuhodnou větu, která navždy zůstala v paměti ruského národa: „Tobě se pokloním, neboť tě Bůh učinil důstojným království, ale zvířatům, stvořením a modlám se klanět nebudu. Jsem křesťanem a neklaním se stvoření, klaním se Bohu, Jedinému, ve Svaté Trojici oslavovanému, který stvořil nebe i zemi. Jemu sloužím a Jeho uctívám“. Pro jeho moudrost, chrabrost, tělesnou sílu a šlechetnost si jej vážil i tatarský chán. Sv. Alexandr dal za svého života postavit mnoho svatých chrámů a činil nespočetné množství skutků milosrdenství.

Sv. Alexandr vládl bohabojně jako kníže dlouhých dvacet sedm let, přičemž celou svou bytostí se oddával uskutečňování křesťanských skutků a práci pro blaho obyvatel své země. Nakonec, když pocítil, že se přibližuje jeho odchod z tohoto světa, tak kvůli dávnému přání svého srdce, které vždy směřovalo k Bohu, přijal mnišství se jménem Alexij. Krátce poté, co přijal svaté Kristovy tajiny, zesnul v blaženém pokoji 14. listopadu roku 1263, ve svých 45 letech. Jeho svaté tělo bylo přeneseno do Vladimíru, a přesto, že tato cesta trvala dlouhých devět dní, jeho tělesné ostatky zůstaly až do dne jejich uložení do hrobu zcela neporušeny. Dne 23. listopadu (dle církevního kalendáře) Bůh zjevil při jeho pohřbu v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice ve Vladimíru „zázrak podivuhodný a památky důstojný“. Když mu metropolita chtěl do ruky vložit propouštěcí list (list, na němž je napsána modlitba, která se čte nad tělem zesnulého, a který se ukládá spolu s tělem každého pravoslavného křesťana do hrobu), světec si jej z metropolitovy ruky sám vzal a opět ulehl.

Roku 1381 byly ostatky svatého knížete Alexandra Něvského odkryty a uloženy v hlavním monastýrském chrámu. Církevní služba k tomuto světci byla sestavena v roce 1547, za vlády cara Ivana IV., kdy byla rovněž utvrzena jeho památka v církevním kalendáři a stanovena na den jeho pohřbu. Jeho svaté ostatky byly na příkaz cara Petra Velikého přeneseny v roce 1724 do Petrohradu, do Alexandro-Něvské Lávry, kde spočívají dodnes.


Svatý a bohabojný kníže Alexandře, pros milostivého Boha za nás!


připravil o. diákon Marek Malík


Raduj se,
mnohobolestná Matko Boží,
náš zármutek v radost proměňující!

„I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2, 34–35)

Jedno z nejstarších vyobrazení ikony Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ se nacházelo ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslovce ve Vologdské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři mu nebyli schopni pomoci. Když se začal modlit k Boží Matce, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodice ve zvonici chrámu a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu, a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Nynější myrotočivá ikona (tzn., že vydává svaté a libě vonící myro, olej) Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ je litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21. století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslavné církvi znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejném litografickém tisku ikony. Poté, co se na tváři Matky Boží poprvé objevily slzy myra, začala být ikona podrobně sledována. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po nějaké době se na šíji Bohorodice objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. V den svatého archanděla Michaela začala ikona ronit krvavé slzy. Od té doby roní nepřetržitě myro i krvavé slzy. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony a každá z nich také nádherně voněla; dokonce i ty z ikon, které byly do blízkosti ikony „Obměkčení kamenných srdcí“ přineseny jen dočasně.

Ikona „Obměkčení kamenných srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusi. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu a uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života.

Lidé z některých moderních náboženských společností, které vytýkají pravoslavným, že se klanějí obrazům (což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví), začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni k lidem a ke světu promlouvá.

To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, došlo v její blízkosti k mnoha zázračným uzdravením. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen při bolestech fyzických, ale i při řešení svízelné osobní situace.

V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh. Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Na ikoně „Obměkčení kamenných srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči – bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu Svatém symbolizuje číslo „sedm“ plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které Přesv. Bohorodice vytrpěla v pozemském světě.


Ó Přesvatá Bohorodice, obměkči naše zlá srdce,

zmírni útoky těch, kdož nás nenávidí, a všelikou úzkost naší duše odežeň.

Při pohledu na Tvůj svatý obraz

jsme dojati Tvým strádáním a Tvým milosrdenstvím k nám

a rány Tvé líbáme, a svých střel, jež Tě mučí, se hrozíme.

Nedej nám, dobrotivá Matko, zahynout v naší bezcitnosti a kvůli bezohlednosti bližních.

Ty jsi vpravdě kamenných srdcí obměkčení. (Tropar, hlas 5.)


připravil o. diákon Marek Malík


Spasitelovo sestoupení
do pekel
a naše spása

Na mnoha místech Písma Svatého se v českých biblických překladech objevuje pojem „peklo“, který není cizí ani literárnímu vyjádření Svatého Písma, ani duchovním poučením svatých Otců, které byly později zahrnuty i do bohoslužebných textů Církve. Abychom správně pochopili problematiku sestoupení Krista do pekla, a v této souvislosti i existenci podsvětí (řec. hádes), je třeba, abychom ji hned na počátku odlišili od reality věčného utrpení (řec. kolasis aionion), která bude spojena s druhým slavným příchodem Pána Ježíše Krista a všeobecným soudem.

Právě na něm budou souzeny nejen lidské duše, ale i těla, která budou podle slov Spasitele vzkříšena: „A půjdou ti (praví Kristus), kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu." (Jan 5,29). Sv. Jan, milovaný učedník Páně k tomu ve své knize „Zjevení" dodává: „Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt již nemá moci..." (Zj 20,6) Ale nyní již k samotnému sestoupení Spasitele do pekel... 

Do svého díla spásy zahrnul Ježíš Kristus celé lidské bytí, veškeré lidské pokolení počínaje prvním a konče posledním člověkem. On musel spasit i naše předky, když přišel na tento svět. Z tohoto aspektu bylo nevyhnutelné, aby Ježíš Kristus sestoupil do pekel (do podsvětí, řec. hádes), kde se nacházely duše těch, kteří zemřeli do jeho příchodu na tento svět. Kristovo sestoupení do pekel bylo v tomto kontextu zcela přirozené a jeho zvěstování v pekle bylo součástí jeho spasitelného díla (viz Dogmatika pravoslavné církve o. archimandrity Justina Popoviče, Bělehrad 1980).

Tvrzení o Spasitelově sestoupení do pekel zakládá pravoslavná teologie na Božím zjevení. Sv. apoštol Petr se ve svém Poselství vyjadřuje takto: „Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa ze strany těla, ale obživen ze strany Ducha. Skrze něhož i těm, kteříž jsou již v žaláři, duchům přicházeje kázával (těm, kteří byli neposlušní... za dnů praotce Noa)" (1 Pt 3,18-20) Dále sv. apoštol Petr k tomuto tématu dodává: „Proto jest zajisté i mrtvým kázáno evangelium, aby souzeni byli podle lidí, to jest ze strany těla, ale živi byli podle Boha duchem." (1Pt 4,6)

Kristus byl pravým člověkem, a proto jako člověk zemřel. Po smrti se jeho duše oddělila od těla, avšak s jediným rozdílem: po oddělení od těla zůstala hypostaticky spojena s jeho Božstvím. Kristovo Božství tedy neopustilo jeho tělo v hrobě a ani se neoddělilo od duše v pekle. Modlitební vědomí naší Církve potvrzuje tuto věroučnou pravdu takto: „Tělesně v hrobě, v pekle s duší jako Bůh, v ráji s lotrem a na obětním oltáři jsi byl, Kriste, s Otcem a Duchem všechno naplňujíc nepopsatelně." (viz liturgie sv. Jana Zlatoústého). Podobně nás poučuje i sv. prorok David: „Neboť nenecháš duše mé v pekle, aniž dopustíš svatému svému viděti porušení" (Ž 15,10 - Bible Kralická 16,10). Tato slova poukazují na to, že Ježíš Kristus sestoupil svou duší do pekel tehdy, když jeho tělo leželo mrtvé v hrobě; potvrzují to mimo jiné i výroky mnoha svatých: sv. Ireneje Lyonského, sv. Athanásia Velikého, sv. Jana Damašského aj.

V souvislosti s tím, co již bylo uvedeno, je na místě položit si otázku: Proč Kristus vlastně do pekla sestoupil? Odpověď je nasnadě. Kristus zkrátka musel zvěstovat  evangelium i zde, tedy stejné učení, které zvěstoval lidem (žijícím) na zemi, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Podle vyjádření Origena musel Kristus jít zvěstovat evangelium duším bez těla rovněž „svou duší bez těla"... Spasitelova duše se však odlišovala od ostatních duší v pekle tím, že byla hypostaticky spojena s Logem. Samotný způsob „jak" je však pro náš rozum nevysvětlitelný a nepochopitelný.

V jedné ze svých besed na Velký pátek sv. Jan Zlatoústý píše, že Ježíš Kristus vstoupil do pekel a zničil brány pekelné, aby tento žalář nemohl být už nikdy více použit. Tímto skutkem Ježíš Kristus současně naznačil, že smrt už ztratila svou moc. Sv. Simeon Nový Bohoslovec podobně vysvětluje, že Boží Syn zemřel a trpěl za celý lidský rod, včetně těch, kteří žili na tomto světě před jeho příchodem, a proto je pochopitelné, že i On musel vstoupit do pekel, neboť všichni se nacházeli pod zákonem smrti. Vysvobození k nim mohlo přijít pouze skrze Krista.

I sv. Řehoř Palama uvádí, že tím, že Spasitel sestoupil hlásat evangelium duším do podsvětí (pekla), bylo naplněno spasitelné dílo. Sv. Řehoř Nysský zase hovoří v tom smyslu, že Ježíš Kristus musel sestoupit do pekel, na místo, kde přebývá démon (ďábel), neboť musel zničit jeho vládu a moc nad dušemi, které zde věznil od stvoření světa (od pádu našich prarodičů).

Ani bohoslužebné církevní texty nijak neskrývají tuto významnou pravdu o události sestoupení Spasitele do pekel, právě naopak, na mnoha místech svědčí o tom, že Kristus sestoupil svou duší do pekel, aby osvobodil duše všech, zničil moc smrti a zvítězil nad démonem: „Velký zázrak, neboť Stvořitel světa je předán do nezákonných rukou a je ukřižován na Kříži, (On) Lidumil, aby osvobodil zajatce v pekle" (z Postní triody při čtení Kristových strastí na Velký pátek). Anebo na jiném místě: „Když jsi vstoupil na Kříž, Pane, bázeň a strach přišly na lidstvo a Ty jsi bránil zemi, aby nepohltila ty, kteří Tě ukřižovali, peklu jsi přikázal osvobodit zajatce kvůli obnově lidstva..." (tamtéž). A konečně v neděli, na velikonoční jitřní bohoslužbě, již slavnostně Církev vyznává: „Andělský sbor se podivil při pohledu na Tebe mezi mrtvými, kde jsi, Spasiteli, zničil smrtelnou sílu a spolu se sebou jsi pozdvihl Adama a všechny jsi osvobodil z pekla..." Jiný nedělní verš (tropar) vše shrnuje takto: „Když jsi sestoupil ke smrti, Živote nesmrtelný, tehdy jsi umrtvil peklo světlem (svého) Božství, tehdy jsi vzkřísil mrtvé z podsvětí, všechny nebeské síly Ti proto volají: „Dárce života, Kriste Bože náš, sláva Tobě." Sestoupení Krista do pekel je znázorněno i v pravoslavné ikonografii, konkrétně na ikoně s tématikou vysvobození starozákonních spravedlivých z moci zla.

Zpracováno podle knihy Prot. Doc. ThDr. Imricha Belejkaniče, CSc. „Pravoslavné dogmatické bohosloví II." /Prešov 1996/, Životů svatých, bohoslužebných textů pravoslavné církve a Písma Svatého.


Michal Dvořáček


Z POKLADNICE
DUCHOVNÍ MOUDROSTI

(myšlenky pro dobu postní)


Nikdo z nás ať si nemyslí: chodíme do chrámu Božího, modlíme se, konáme mnohé poklony, a proto získáme Království nebeské. Nikoli, získá je ten, kdo plní přikázání Boží. První přikázání, aby miloval Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Matouš 22, 37). Druhé přikázání, abychom milovali bližního jako sebe sama (Matouš 22, 39), to znamená žít nejen pro sebe, ale posloužit i bližnímu. A nic pozemského nemilovat, tj. nemít k ničemu na světě slabost.

Trpělivost spočívá v tom, že v žádné truchlivé, smutné a obtížné situaci nesmíme propadnout smutku a rmoutit se, ani při tělesné námaze, ani v duševních zápasech. Naopak, musíme mužně a dobrodušně přetrpět všechna zlá strádání, včetně smrti, a to v naději na milosrdenství Boží, podle slov Hospodina: Pojďte ke Mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a Já vám dám odpočinout (Matouš 11, 28). A také: kdo setrvá až do konce, ten spasen bude (Matouš 10, 22).

ctihodný Theodor Sanaksarský

Ve světě je zapotřebí nežít světsky

Názor, že ve světě nelze dojít spásy, je správný potud, pokud v něm žijeme světsky, světským životem…

Jestliže je třeba ve světě nežít světským způsobem, pro spásu to neznamená žádné neštěstí. Kolik bylo a je těch, kteří si získali a získávají spásu ve světě? Proč nevstoupit do jejich zástupu?

Svět – to jsou vášně a lidé žijící ve světě výhradně jen pro ně, v zajetí zvyků a prostředků světského života, vynalezených pro uspokojení vášní … Jestliže toho všeho zanecháme, zanecháme a zřekneme se světa, třebaže kolem všichni žijí světsky nebo napůl, tu podle světa, tu ne podle něj, smíšeně.

Život rodinný a občanský sám o sobě není světský, ale bývá takový, když do každodenního života proniknou vášně a jejich uspokojování. Existují přikázání pro rodinný a občanský život (Exodus 20, 2–17; Matouš 22, 37–39). Jestliže si zařídíme náš život tak, aby v něm vládla přikázání, a vyženeme z něj vše, co je plné světské vášně a náruživosti, pak nebudeme žít světským, ale svatým, Bohem požehnaným životem.

světitel Theofan Zatvornik

Jak chránit ve světě sebe sama

Každý z nás má svou vlastní pevnost, posvěcenou a postavenou Božskou mocí, pevnost naší duše. Tato pevnost je nutná proto, abychom uchránili před nepřáteli své nitro, našeho ducha. Naše svatá pevnost má, tak jako každá pevnost, čtyři hradby, které ji chrání.

První hradba je obrácená přímo k vnějšímu světu. Je největší, nejdůležitější a jmenuje se pokora.

Druhá hradba se nazývá sebeodsuzování. Jestliže nás první hradba učí, abychom se nepovyšovali a pokládali se za nejhorší ze všech lidí, pak nám druhá hradba hlásí: «ať se ti přihodí cokoli, pamatuj, že ty sám jsi si ve všem vinen».

Třetí hradba, to je bázeň Boží. Kdo má v sobě postavenu tuto hradbu, ten se bude vyhýbat hříchu, aby neurazil Hospodina.

Čtvrtá hradba znamená pamatování na Boha. Když je postavena tato stěna, člověk ani na minutu nezapomene, že neustále chodí před tváří Boha, který vidí nejen jeho skutky, ale i myšlenky.

Kromě těchto hradeb brání tuto Božskou pevnost také čtyři stráže, u každé hradby jedna.

U první hradby stojí na stráži vnímavost. Tato stráž dohlíží a dává pozor na ty, kdo vcházejí, a vpouští dovnitř jen ty, kteří mají průkaz ctnosti; ostatní nevpouští.

U druhé hradby stojí stráž, která má za úkol očišťovat pevnost od nepřátel, kterým se podařilo proniknout dovnitř. Tato stráž se jmenuje – pokání.

U třetí stěny je na stráži horlivost k Bohu. Hrozivá je tato stráž, zabíjí nepřátele, kterým se přese všechno podařilo proniknout do pevnosti.

A čtvrtý strážný… bičem vyhání a poráží nepřátele, kterým se podařilo skrýt se před první, druhou i třetí stráží. Jméno čtvrté stráže je modlitba Ježíšova: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným!

Hle, jak se opevňuje a utvrzuje pevnost, do které neproniknou žádní nepřátelé, neboť je tam nevpustí stráže. Každý z nás nyní pohleďme, jsou-li hradby naší pevnosti v pořádku. Nejsou někde porušeny? Jsou stráže na svém místě? Je-li tomu tak, buďme spokojeni, naše duše bude pevností ochráněna a stane se příbytkem Samého Boha. A pevnost bude podobna domu, který byl postaven na skále (Matouš 7, 24–25) – a ani bouře, ani vlny všedního života ji nerozboří.

světitel a novomučedník Serafim (Zvezdinskij), biskup Dmitrovský (1883–1937)


připravil o. diákon Marek Malík


Svátek obětování –
Setkání Ježíše Krista
se spravedlivým Simeonem

Ve čtyřicátý den po narození Ježíše Krista přinesla Přesvatá Panna svého Božského Syna do jeruzalémského chrámu, aby jej tam podle židovského zákona zasvětila Bohu a sebe očistila1. A přesto, že ani jeden z obou úkonů nebyl u Krista zapotřebí, Zákonodárce nechtěl, aby byl narušen jeho svatý Zákon, jejž dal skrze svého služebníka a proroka Mojžíše. V té době měl v jeruzalémském chrámu službu spravedlivý Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele. Právě on přivedl Pannu Marii nikoli do prostor určených pro ženy, nýbrž na chrámové místo zasvěcené pannám. Právě v tomto okamžiku se v chrámu udály dvě podivuhodné události. Tou první bylo, když se v chrámu objevili spravedlivý starec Simeon a prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Spravedlivý starec tehdy při pohledu na malého Krista k němu přistoupil, vzal na své ruce Mesiáše a řekl: «Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, v pokoji, neboť viděly oči mé spasení Tvé» (Lk 2, 29). A ve vztahu k mládenci Kristu ještě Simeon dodal: «Hle, On jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli» (Lk 2, 34). Rovněž Anna, která sloužila Bohu od svého dětství v chrámu postem a modlitbami, poznala v malém Ježíši jediného a pravého Mesiáše, oslavovala Boha a řekla obyvatelům Jeruzaléma o příchodu dlouho očekávaného Spasitele. Farizeové, kteří se také nacházeli v chrámu a vše na vlastní oči viděli a vše slyšeli, byli na Zachariáše rozzlobeni, neboť přivedl Pannu Marii na místo určené pro panny, a hned proto žalovali králi Herodesovi. Když se Herodes o všem dozvěděl, pomyslil si, že se určitě jedná o nového „Krále Izraele“, o němž se mu před tím zmínili mudrci z Východu, a hned vydal příkaz, aby vojáci malého Ježíše zabili. Mezitím však Boží rodina na pokyn anděla vyšla z města směrem do Egypta. Den Obětování Páně je slaven od počátku historie Církve Kristovy, nicméně, slavnostní ráz přijal svátek až za císaře Justiniána v roce 544.

O udržení pokoje v rodině

Modlete se, moji bratři, k Boží Matce vždy, když ve vašem domě povstane bouře nepřátelství a zloby. Ona, Přeblahá a Všemocná, dobře, ano, velmi dobře dokáže ztišit a usmířit rozhněvaná lidská srdce. Pokoj a láska pochází od jediného Boha, z něhož vyvěrá jako ze svého pramene, a naše Vládkyně jsouce v Bohu, jedno s Bohem, a jako Matka Krista, jenž je pravým Pokojem, se modlí neustále za pokoj celého světa. A tím spíše za pokoj všech křesťanů. Ona má tu moc, aby pouhým svým pokynutím od nás odehnala všechny podnebeské duchy zloby, kteří nikdy nespí a neustále rozsévají zlobu a nepřátelství mezi lidmi. Ale i všem těm, kteří se s vírou a s láskou utíkají k její vznešené záštitě, Ona brzy a bez meškání daruje pokoj a lásku. Snažte se tedy i vy sami, abyste ve svých srdcích zachovali víru a lásku, neboť jestliže neprokážete ani trochu snahy, pak nebudete hodni přímluv Boží Matky za vás před Bohem. Nezapomínejte ani na to, abyste vždy byli horlivými a bohabojnými ctiteli Matky Nejvyššího Pána, neboť jest vpravdě důstojno blahoslaviti ji, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou, vyvýšenou nade vše stvoření, Ochránkyni lidského pokolení. Snažte se v sobě uchovávat ducha pokory, neboť Ona sama je ztělesněním pokory jako nikdo z nás smrtelných, a svou láskou vzhlíží jen na pokorné. Shlédl na ponížení služebnice své, říká Přesvatá Bohorodice své příbuzné Alžbětě a dodává: v Bohu, v mém Spasiteli... (Lk 1, 48, 47).

Svatý Jan Kronštadtský (z knihy: Můj život v Kristu)

Ježíš a bohatý muž

(Beseda na Evangelium podle Lukáše: 18, 18 – 27)

Následovat Krista znamená: pozorně naslouchat jeho Božímu slovu, které nám popisuje a ukazuje cestu života. A na této cestě, nakolik máme sil – a nejlépe ze všech našich sil – máme být ve všem Kristovými učedníky. Proto je třeba, stejně tak jako i v dřívějších dobách, abychom se osvobodili ode všeho, co nás jinak činí vlastními sluhy a otroky, to, co nás svazuje a zabraňuje nám vejít do věčného života. O tomto musí každý z nás sám ve svém nitru popřemýšlet. Neboť u každého z nás je něco, čemu každý, byť si toho třeba není zcela vědom, a ač to neřekne nahlas, dává před Bohem přednost. Právě z toho důvodu je třeba nahlédnout do našeho nitra a říci: kdyby nyní přede mnou stanul Spasitel a řekl mi: „Zanechej toho, toto je tvoje jediná překážka mezi tebou a věčným životem,“ co bychom mu na to odpověděli? Zanechali bychom toho, anebo bychom řekli: „Nemohu Hospodine, promiň!“? O těchto věcech tedy musíme přemýšlet, protože my všichni jsme přizváni následovat Krista do slávy věčného života. Toto je náš úděl: povstat duchem před tím, než přijde čas (Druhého příchodu), a my povstaneme i tělesně a vejdeme v tajinu Božství, poznáme Boha, jak říká apoštol Pavel, podobně tomu, jak my sami jsme Jím poznáváni, a vzdáme Mu úctu celým svým životem.

(Metropolita Antonij Surožský)


připravil o. diákon Marek Malík


Ctihodný Serafim Sarovský,
divotvůrce

Ctihodný Serafim Sarovský, jež je ctěn jak pravoslavnými, tak jinoslavnými křesťany po celém světě, patří bezesporu k největším ruským světcům všech dob. Jako světec se proslavil jako mimořádný asketa, ale rovněž jako prorok, divotvůrce a v neposlední řadě i jako uzdravitel tělesně i duchovně nemocných.

Sv. Serafim se narodil roku 1759 ve městě Kursk a byl pokřtěn se jménem Prochor. Pocházel z kupecké rodiny a jeho rodiče byli zbožnými křesťany, kteří obdarovávali mnohými dary nejen okolní chrámy, ale i všechny potřebné lidi. Celý život ctihodného Serafima byl doprovázen velkými znameními Boží milosti. Když jej v dětství jeho matka (která po smrti svého muže převzala všechny starosti spojené se stavbou kurského chrámu) jednou s sebou vzala ke stavbě chrámu, malý Prochor spadl z vysoké zvonice. Hospodin jej však ochránil a zachoval zcela nezraněného. Když byl jindy jako dítě nemocný, zjevila se ve snu jeho matce Přesvatá Bohorodice a slíbila jí, že jej uzdraví. Brzy po této události, když kolem jejich domu procházel církevní průvod s divotvornou ikonou Přesvaté Bohorodice „Kurská - Znamení“, maminka malého Prochora vynesla z domu a on se přiložil k ikoně, a brzy na to vyzdravěl. Ve svých sedmnácti letech se Prochor utvrdil ve svém rozhodnutí opustit světský život a vydat se na cestu mnišského života, k čemuž obdržel i matčino požehnání. Jeho matka jej požehnala velkým měděným křížem, který až do konce svého života nosil na hrudi.

Po rozloučení s matkou odešel sv. Serafim na pouť po hlavních ruských pravoslavných svatyních. V Kyjevo-pečerské lávře pak od starce Dositeje1 obdržel požehnání, aby mnišský život započal v Sarovské poustevně (monastýru), zasvěcené Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jež byla známa svým přísným mnišským ústavem. Po dvou letech oddaného poslušenství Prochor těžce onemocněl a dlouhou dobu odmítal pomoc lékařů. Konečně ve třetím roce Prochorovi nemoci se mu zjevila Přesvatá Bohorodice s apoštoly Petrem a Janem a uzdravila jej. V roce 1786 přijal Prochor mnišské postřižení se jménem Serafim (tzn. Plamenný) a v následujícím roce byl rukopoložen na jerodiákona. Při své jerodiákonské službě byl Pánem poctěn spatřit při bohoslužbě svaté anděly i samotného Pána Ježíše Krista. V roce 1793 byl rukopoložen i na jeromonacha. Ve stejném roce odešel do samoty, kde se zcela uzavřel před vnějším světem. Sv. Serafim se usídlil v malé lesní kelii a v plném soustředění se oddával modlitbě k Bohu, k Přesv. Bohorodici a ke svatým. V jeho duchovním zápase jej nepřemohl ani ďábel, a to ani tehdy, když sv. Serafim více než tisíc dnů a nocí klečel na kameni, s rukama pozdvihnutýma k nebi, a modlil se «Bože, buď milostiv mně hříšnému». Zlý duch se jej proto snažil přemoci alespoň tělesně: jednou jej přepadli zlí zloději, kteří jej zbili až k smrti. Boží Matka jej ale uzdravila i potřetí, a ti, kteří jej přepadli, se za ním vrátili a činili pokání. Po svém uzdravení se ctihodný Serafim znovu vrátil do své lesní kelie, kde pokračoval v modlitebním životě; více než tři roky zachovával tvrdou askezi v naprostém mlčení. V roce 1810, po patnáctiletém pobytě v lesní samotě, konečně otevřel dveře své kelie a byl nápomocen všem, kteří potřebovali útěchu ve svých duchovních, ale i tělesných strastech. Za svou lásku k Bohu, pokoru a i oddaný duchovní zápas jej Pán učinil hodným dalších duchovních darů (charismat) – dar jasnozřivosti a činění zázraků. V roce 1825 se mu opět zjevila Přesvatá Bohorodice, spolu se světiteli Klimentem Římským a Petrem Alexandrijským, a nařídila mu zcela ukončit jeho přísné „zátvornictví“.

Ctihodný Serafim od těch chvil přijímal všechny, kteří za ním přicházeli pro radu a duchovní útěchu, a všechny s láskou nazýval «Radosti moje, poklade můj». Jeho útěšná slova, jimiž obdarovával příchozí, byla vždy založena na slovu Božím, utvrzena na dílech svatých Otců a prodchnuta příklady světců. Všechny poutníky vždy poučoval o tom, aby neochvějně stáli ve víře, a objasňoval jim, v čem spočívá svaté Pravoslaví. Svatý Serafim se duchovně staral o sesterstvo budoucího velkého a slavného ženského Divějevského monastýru. Přesvatá Bohorodice jej krátce před smrtí uvědomila o přesném dni jeho zesnutí. Roku 1833 ctihodný Serafim, v době své modlitby, když klečel před ikonou Boží Matky, předal svoji duši do rukou Hospodina. Na přímluvy ctihodného Serafima se už na jeho hrobě konaly mnohé zázraky, uzdravení a znamení, jež pokračují až do dnešních dní... V roce 1903 byl sv. Serafim připočten k zástupu svatých. Jeho církevní památku slavíme 2. ledna a 19. července dle juliánského kalendáře.


připravil o. diákon Marek Malík


Život tří podivuhodných
světců naší Církve


Svatý Mikuláš Divotvorce, arcibiskup Myr Lykejských

Sv. Mikuláš, jemuž je podnes vzdávána sláva na celém světě, byl jediným synem svých rodičů, Theofana a Nony, významných a bohatých obyvatel města Patary v Lykii (ve starověku se jednalo o důležité přístavní město na pobřeží Lykie, v dnešním Turecku). Jako jediného syna, jejž jako dar přijali od Boha, jej opětovně zasvětili Hospodinu. Základům duchovního života se svatý Mikuláš naučil od svého strýce, taktéž Mikuláše, jenž byl biskupem patarským. Mnišství přijal mladý Mikuláš v monastýru Nový Sión, který založil jeho strýc. Po smrti svých rodičů rozdal Mikuláš všechen zděděný majetek chudým, pro sebe si neponechal nic. Jako kněz byl znám svým milosrdenstvím, třebaže se snažil důsledně skrývat skutky svého milosrdenství, pamatujíce na slova Hospodinova: «Ať neví tvá levice, co činí pravice.» (Mat 6, 3) Když se oddal samotě a tiché modlitbě srdce, a pevně přitom doufal, že takto bude smět žít až do smrti, uslyšel hlas shůry: «Mikuláši, jestliže si přeješ být ode mne být korunován, vydej se na službu svému národu». Krátce po tomto zjevení byl Boží prozřetelností vybrán za biskupa Myr Lykejských. Sv. Mikuláš byl vždy milostivým, moudrým a odvážným křesťanem, a jeho duchovní stádce, jemu svěřený lid, jej vždy považoval za pravého „dobrého pastýře“. Během pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána a Maximiána byl sv. Mikuláš uvržen do vězení, avšak ani zde nepřestával poučovat lid o Božím zákoně. Když přestalo Církvi hrozit bezprostřední nebezpečí z pronásledování a byl svolán první slavný „všeobecný sněm“ do města Nikáje (325), účastnil se jej i sv. Mikuláš. Svatá tradice nám prozrazuje, že když sv. Mikuláš viděl, jak heretik Árij rouhavě hovoří o Kristu a popírá jeho Božství, naplněn horlivostí po Boží spravedlnosti neváhal a Árije zpolíčkoval. Kvůli tomuto jednání byl odstraněn ze sněmu a prozatímně zbaven výkonu archijerejské služby, a to až do té doby, než i ostatní archijerejové poznali díky Božímu zjevení, že Ježíš Kristus i Přesv. Bohorodice prokazaují svou blahosklonnost a přízeň právě ke sv. Mikuláši, jenž nikdy nezapomínal na utiskované a ponížené a vždy chránil Boží pravdu mezi lidmi. Dvakrát dokonce zachránil několik lidí od nespravedlivého trestu smrti. Jako anděl Boží chodil mezi lidmi, pro něž se stal upřímným, pravdomluvným a milostivým vzorem Božího služebníka. Už za svého pozemského života na něj lidé pohlíželi jako na skutečného „světce“ a vzývali jej ve svých modlitbách v době těžkého strádání a životních nezdarů. A sv. Mikuláš se jim zjevoval, často ve snu, ale i osobně, a vždy pomáhal těm, kteří se k němu modlili, ať už byli blízko či daleko. Bůh mu uštědřil svou milost, díky níž pomáhal každému. Z jeho tváře vycházela na všechny strany světlost, jako z tváře proroka Mojžíše, poté co se mu zjevil Hospodin, a sv. Mikuláš přinášel lidem útěchu, duchovní zklidnění a dobrou vůli. Už jako šedivý starec byl ještě krátce nemocen. Ale ani tato nemoc mu nezabránila v tom, aby se i nadále namáhal a pracoval pro Hospodina a aby vydával mnohé plody své svatosti a mohl se díky tomu veselit v Nebeském království, odkud nadále oslavuje Jediného a Pravého Boha ve Svaté Trojici a projevuje svou zázračnou pomoc všem věřícím. Sv. Mikuláš zesnul 6. prosince (19. 12. dle občanského kalendáře) léta Páně 343, kdy také oslavujeme jeho světlou památku.

Svatý Ambrož, biskup mediolánský (milánský)

Jako mnozí světci té doby pocházel i sv. Ambrož, velký otec pravoslavné Církve, ze vznešeného a váženého rodu. Jeho otec byl císařským zmocněncem pro Galii a Hispánii, avšak zůstával nevěřícím, naopak matka sv. Ambrože byla křesťankou. Jednou se přihodila následující událost: když byl Ambrož ještě malý, a spal v kolébce, přilétl k jeho blízkosti roj včel a na jeho ústa mu vylil medový nektar, pak zase odletěl. Ještě jako dítě pak také prorocky říkával, a nastavoval přitom ruku: «Polibte ji, neboť jednou budu biskupem». Po smrti svého otce jej císař ustanovil zmocněncem Ligurské oblasti, jejímž centrem a současně hlavním městem bylo Mediolanum (dnešní Miláno). Když zemřel milánský biskup, mezi pravoslavnými křesťany a heretiky (ariány) začaly rozepře o tom, kdo bude zvolen novým biskupem. Ambrož, jelikož byl ze svého úřadu povinen, vešel spolu s ostatními do chrámu, kde probíhala volba biskupa, aby zde nastolil pořádek, když v tom zazněl dětský hlas, který zvolal: «Ambrož biskupem!». Všichni přítomní přijali toto zvolání za Boží hlas a navzdory námitkám samého Ambrože jej jednohlasně zvolili za biskupa. Ambrož poté přijal svatý křest a v následujících sedmi dnech též všechny duchovní stupně, než byl konečně rukopoložen na mediolánského biskupa. Jako biskup upevnil Ambrož pravoslavnou víru, potlačil heretiky, zvelebil křesťanské chrámy, zasloužil se o rozšíření víry mezi nevěřící, napsal mnohé poučné knihy a stal se vzorným příkladem dobrého křesťana a duchovního pastýře. Byl to právě on, kdo složil děkovný hymnus: Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme). Slavný hierarcha Ambrož, pro jehož moudrost a líbeznou řeč jej navštěvovali lidé až z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a ve všem obezřetný. Málo spal, pracoval mnoho a neustále se modlil k Bohu. Rovněž půst zachovával neustálý, kromě sobot a neděl, kdy s bratřími oslavoval slavný den Vzkříšení našeho Pána. Pro jeho ctnosti jej Bůh učinil hodným nejen vidět, ale rovněž činit mnohé zázraky. Ke konci života sv. Ambrož našel a nechal ze země vyzdvihnout ostatky svatých mučedníků Nazaria, Gervasia, Protasia a Celsa (jejich církevní památka spadá na 14. října dle juliánského kalendáře). K prostým lidem byl mírný, s mocnými naopak jednal bez bázně. Tehdejší císařovnu Justinu dokonce obvinil a posléze i usvědčil z heretismu, tyrana a vraha Maximuse proklel, císaře Theodosia I. nevpustil do svatého chrámu dříve, než císař přinesl pokání za své hříchy, s násilníkem a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl setkat. Sv. Ambrožovi, tomuto bohumilému muži, daroval Bůh tolik blahodati, že na jeho prosby se navraceli k životu i mrtví, a často se stávalo, že z lidí vyháněl démony, léčil nemocné a předpovídal věci budoucí... Nakonec zesnul v pokoji, na počátku Velikonoc roku 397. Jeho památku si připomínáme 7. prosince (20. 12. dle občanského kalendáře).

Svatý Spiridon Divotvorce, biskup trimithuntský

Místo jeho rodiště, ostrov Kypr, se sv. Spiridonovi stal i místem jeho celoživotní archijerejské služby. Sv. Spiridon se narodil v prosté rodině zemědělců, a prostým a mírným ke všem také sám zůstal až do své smrti. Ještě v mládí se oženil a měl několik dětí. Po náhlé smrti své ženy se však cele oddal službě Pánu Ježíši Kristu, v něhož uvěřil. Pro svou výjimečnou zbožnost byl vybrán za biskupa města Trimithuntu. Ani jako biskup však sv. Spiridon nezměnil svůj prostý způsob života a nadále se sám staral o svůj dobytek a sám také obdělával půdu. Pro sebe upotřebil z plodů své práce jen málo, vše ostatní rozdával chudým a nemohoucím. Boží mocí a silou prokazoval mnohé a velké divy: nechal přivolat déšť v čase sucha, zastavit tok řeky, vzkřísit několikero mrtvých, uzdravit císaře Konstantiuse z těžké nemoci, ale spatřil též a slyšel Boží anděle, viděl věci, které se měly teprve stát a nahlížel do tajin lidských srdcí. Mnohé lidi díky svým blahodatným darům obrátil na pravou víru. Sv. Spiridon se podobně jako sv. Mikuláš účastnil I. všeobecného sněmu v Nikáji (325), kde svým prostým, ale jasným vyznáním víry a stejně tak i mocnými zázraky přiměl mnohé heretiky navrátit se zpět do lůna svatého Pravoslaví. Svatý biskup Spiridon se odíval tak prostě, že jednou, když se na pozvání císaře dostavil do jeho paláce, místní strážce jej zbil a vyhnal, neboť si myslel, že jde o nějakého žebráka. Spiridon, jsouce mírný a prost jakéhokoli hněvu, pak střážci nastavil i druhou tvář. Svatý kyperský hierarcha oslavil Boha mnohými velkými zázraky a všem vždy nezištně pomáhal; zejména svaté Kristově Církvi přinášel po celý život nemalý prospěch. Nakonec sv. Spiridon zesnul v Pánu roku 348. Jeho svaté ostatky se nyní nacházejí na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), kde do dnešních dní projevují božskou moc a podivuhodné zázraky. Památku sv. Spiridona si Církev připomíná 12. prosince (dle občanského kalendáře 25. 12.)


připravil o. diákon Marek Malík


Poučení svatého
Nikolaje Velimiroviče

Proč přicházejí světové krize?

Ptáš se, proč dnes dochází ke světovým krizím? Kdo jsem ale já, abych něco věděl o tomto velkém tajemství? Sv. Řehoř Bohoslovec řekl: «Hovoř tehdy, když máš něco většího než mlčení». A třebaže si myslím, že mlčení je nyní důležitější než jakákoli slova, z lásky k tobě přece jen napíši, co si o tom myslím.

Řecké slovo «krizis – krize» znamená v překladu «soud». Ve Svatém Písmu se slovo «soud» objevuje na mnoha místech. V Žalmech se dočítáme: Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých (Ž 1,5) a dále O milosrdenství a soudu chci zpívat, tobě Hospodine prozpěvovat žalmy (Ž 101,1). Moudrý Šalamoun píše, že Hospodin připravuje soud a odsouzení pro ty, kteří se rouhají (Přísl 19,29). Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi (Jan 5,22). Přišel totiž čas, aby soud začal z domu Božího, píše apoštol Petr (1. Pt 4,17).

Jestliže slovo «soud» zaměníme slovem «krize», tak se následně ze Sv. Písma dočteme: «...o milosrdenství a krizi chci zpívat», «...na posměváčky jsou přichystány krize» či «přišel totiž čas, aby z domu Božího začala krize».

Za starých časů lidé v Evropě neříkali «krize», nýbrž «soud». Nyní, když namísto slova «soud» používají «krize», slovu, které bylo dříve srozumitelné, přestali nyní rozumět. Dříve, když nastalo sucho, lidé říkali, že je to Boží soud. Záplavy, války, epidemie, zemětřesení, útoky kobylek – všechny tyto rány považovali lidé za projevy Božího soudu. Dříve přicházely krize, protože nastalo sucho, záplavy, války nebo epidemie. I nynější světovou finanční katastrofu lidé chápou jako Boží soud, jen jí nazývají krizí. A neštěstí, které z toho plyne, se tím ještě zvětšuje. Neboť tehdy, když říkali «soud», byla jasná příčina soudu, byl znám Soudce, dopustivší neštěstí a smysl, kvůli němuž se všechno toto událo a stalo. Nyní ale, když slovo «soud», kterému všichni rozuměli, zaměnili lidé za jiné slovo, totiž za málo komu srozumitelný výraz «krize», nemůže nikdo z nich vysvětlit a objasnit, odkud se toto slovo vzalo, proč a nač. Právě v tomto se nynější krize liší od krizí, které byly kdysi a jež měly za následek záplavy, sucha, války a epidemie či útoky kobylek.

A ty se ptáš, proč nastala dnešní krize, resp. Boží soud? Příčina toho je vždy jedna a ta samá – odstoupení člověka od Boha. Odstoupení od Boha je totiž příčina všech neštěstí, všech záplav a všeho sucha. Kvůli tomu, že člověk odpadl od Boha, vznikla i tato krize, a Hospodin ji dopustil, aby se lidé vzpamatovali a navrátili se k Němu. Krize se tedy dějí kvůli našim hříchům. Pohleďte, jak Hospodin, aby přivedl dnešní lidi k rozumu, užívá k tomu současné, moderní věci: banky, burza a celý světový finanční systém zkrachovaly. Hospodin zpřevrhal stoly ve všech zemích, tak jako to učinil v jeruzalémském chrámu (viz Mat 21,12). Přiměl lidi k tomu, aby začali panikařit, On je popudil, vzbudil v nich strach. A vše se stalo proto, aby byli otřeseni všichni evropští a američtí mudrlanti, aby přišli k sobě, aby se rozpomenuli na Hospodina.

Bude-li ještě dlouho tato krize trvat? Bude trvat do té doby, dokud namyšlení původci toho všeho, o čem jsem výše hovořil, se před Hospodinem neskloní. Do té doby, než lidé pochopí, že slovo «krize» je třeba přeložit z nesrozumitelného jazyka a dát mu pravý význam: s pokáním a povzdechem říci: «Boží Soud»! Nazvi tedy i ty současnou krizi Božím soudem, a vše se ti stane jasnějším.

Mlčení

O třech věcech nespěchej mluvit:

o Bohu, dokud se neutvrdíš ve víře v Něho;

o cizím hříchu, dokud nevzpomeneš na ten svůj;

o nastávajícím dni, dokud nespatříš jeho úsvit...


připravil o. diákon Marek Malík


Poučení
valaamského schiigumena
Joana (Alexejeva)

Proč nesmíme nikoho odsuzovat

…Věz, že druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista na tento svět a strašný soud se uskuteční přesně podle svatého Evangelia. My jsme však natolik zesvětštili a zpozemštili, že málo obracíme pozornost na evangelní přikázání, ale naopak vynášíme přísné soudy kvůli některým obřadům. Zajisté, že obřady, konkrétně ty ustanovené svatými Otci, je nutno a třeba plnit a naplňovat, neboť ty poučují duši o zbožnosti. Nicméně, i přesto je třeba vždy více obracet pozornost na samotná evangelní přikázání. Pán říká: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni» (Mat 7, 1) a «Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi» (Mat 7, 12). A my jako hluší neslyšíme, že Pán hovoří k nám, a lehce porušujeme Jeho svatá přikázání.

Ten, jenž odsuzuje, také vždy chybuje a soudí nespravedlivě, neboť my neznáme onu příčinu a důvod toho, kdo zhřešil, a odsuzujeme podle své nálady. Tak, jak je kdo naladěn, tak i o druhých činí své závěry, neboť pokřivené oko se na všechny dívá pokřiveně. Velmi dobře řekl ctihodný Dorotej: «Když stojí nějaký člověk v rohu stavení a projdou kolem něj tři lidé, tak každý z nich si o něm pomyslí to, jaký je on sám. Zbožný si pomyslí: určitě čeká, až zazní úder zvonu a půjde do chrámu. Zloděj si pomyslí: až se setmí, půjde krást. A smilník si pomyslí: dozajista čeká na nějakou ženu kvůli hříchu». Velmi spravedlivě řečeno, a je to patrno takřka na každém kroku.

A jak těžkým hříchem odsuzování je, uvedu na jednom příkladu. V jednom monastýru upadl mnichu do hříchu smilstva. Veliký starec řekl: «Ach, zle učinil». A ten mnich, který upadl do hříchu, umřel, a anděl dle Božího rozhodnutí přinesl jeho duši ke starci a řekl: «Kam rozkážeš, aby byl určen tento mnich – do Nebeského království, nebo do věčných muk»? I zděsil se starec, a pochopil, nakolik je odsuzování těžký hřích, a hořce zaplakal. Po nějaké době mu anděl řekl: «Bůh odpustil jeho hřích». Do své smrti však nepřestal starec plakat za svého bratra.

V Království svém rozpomeň se na nás, Pane!

Jak nasměrovat svůj život na správnou cestu

Kristus uprostřed nás!

…Prosíš mne, abych ti dal návod nebo určil pravidlo anebo dokonce uspořádal a nasměroval tvůj život na správnou cestu. Tvá prosba převyšuje mé rozumové i duchovní schopnosti, ale z poslušnosti, zapomínaje na svou slabost a nezpůsobilost, napíši, co mi Hospodin uloží na srdce.

Usiluj o to, abys nikoho v ničem neodsuzovala. Co si sama nepřeješ, tak nečiň ani druhým. Pamatuj, že za každé prázdné a zbytečné slovo se budeme zodpovídat před Hospodinem na strašném soudu. Dvěma pánům nelze sloužit. Usmiř se s nepřítelem, aby tě neuzavřel do temného vězení. Dej abys nebyla v nepřátelství s nikým, jinak tvoje modlitba nebude Bohu milá; a spíše než to, poslouží k hříchu. Jak nám Bůh odpustí naše hříchy, když my sami jiným neodpustíme?

Tady je základní návod, na kterém spočívá naše spása. Samozřejmě, že je lehké to ukázat a je lehké si to přát, ale naplnit to je velmi těžké. A nám nemohoucím jen naše vlastní síly nestačí, je zapotřebí prosit o pomoc u Boha, aby On dle Svého milosrdenství nám hříšným pomohl. Takto si svatí Otcové zvolili neustálou Ježíšovu modlitbu (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Pro vás, kteří žijete ve světě, je velmi těžké zachovat neustálou modlitbu, ale buď si vědoma toho, že svatí Otcové každý dobrý skutek a dílo připisují modlitbě: dobrou rozmluvu, pamatování na Boha, snášení hanby, výčitky, opovržení a posměchu od druhých apod.

Ty by sis přála mít určité modlitební pravidlo. Ctihodný Izák Syrský radí, abychom na sebe nenakládali těžká břemena a nečetli zbytečně množství modlitebních veršů, a tak se stali otroky nějakého pravidla. Neboť v otrocké donucenosti nespočívá žádný pokoj.

Je naopak možné přečíst vždy několik modliteb ráno a večer, sama si určíš kolik, uzpůsob to času a době, a to vždy tolik, aby to nebylo do větru, ale s vnímavostí. Vnímavost – to je duše modlitby. Každodenně je třeba přečíst alespoň jednu kapitolu ze svatého Evangelia a jedno poselství svatých apoštolů.

Co bylo u mne z Boží milosti na srdci, to jsem i napsal, přijmi to ode mne ne snad jako zákon anebo nařízení, ale jako radu. Sama o tom pouvažuj a zařiď se podle okolností svého života.

Jak číst svaté Evangelium

Svatí Otcové radí, že svaté Evangelium bychom měli číst každý den, a když není dostatek času, tak alespoň jeden úryvek určený na konkrétní den v roce.

Nečti tak, abys text jen přečetl, ale aby ses i vnitřně pomodlil k Hospodinu, aby ti odkryl oči tvého srdce, a tys mohl porozumět moci blahé Kristovy zvěsti. Čti pozorně, jak se patří. Svou vlastní zkušeností poznáš duchovní sílu vycházející z takového čtení, podobně jako evangelní žena postižená krvotokem (Luk 8. 43 - 48).


připravil o. diákon Marek Malík



O síle modlitby

Podivuhodný je Bůh ve svatých svých, Bůh, který nám dává skrze svaté služebníky svoji pomoc a útěchu. Svatá Církev se obrací k Hospodinu Bohu, Boží Matce a svatým služebníkům s modlitbami o splnění našich nejčastějších potřeb: o uzdravení nemocných, poučení zbloudilých, o zbavení se nevraživosti kolem nás. Základem těchto modliteb a proseb jsou příklady podivuhodné pomoci svatých, jež jsou popsány v jejich životech nebo uchovávány v národní paměti.

Modlitba je spojením, které sjednocuje nebeskou a pozemskou Církev. Církev pozemská byla založena samotným Pánem, mocně obohacena blahodatnými dary, je posilována Svatým Duchem a nachází se ve společenství s nebeskou Církví. Nebeská Církev, která je pod svrchovanou mocí samého Pána, je tvořena anděly a dušemi spravedlivých, kteří dosáhli dokonalosti. (Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle. Židům 12, 22 – 23)

Modlitba je pak utvrzována citem vzájemné, nikdy neutuchající lásky (Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine, jazyky – ty ustanou, poznání – to bude překonáno. 1. Korintským 13, 8). My tuto lásku vyjadřujeme v oslavných modlitbách, které vznášíme k Bohu, Boží Matce, ke svatým, když ctíme jejich ctnostné životy (Mějte na paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Židům 13, 7). Nebeská Církev nám tuto lásku projevuje péčí o nás před Bohem (Proto se stále za vás modlíme, aby vás Bůh náš učinil hodnými svého povolání a svou mocí přivedl k naplnění každé vaše dobré rozhodnutí a dílo víry. Takto bude oslaveno jméno Pána našeho Ježíše Krista ve vás a vy v něm, podle milosti Boha našeho a Pána Ježíše Krista. 2 Tesalonickým 1, 11 – 12). V modlitbách vzýváme svaté, protože jejich pomoc neustále potřebujeme a věříme, že: Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého (List Jakubův 5, 16); oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny k jejich prosbám (1. list Petrův 3, 12).

Sám Bůh nám i přikázal, abychom se ke svatým modlili (…Obětujte za sebe zápalnou oběť, a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě… Jób 42, 8). Naše modlitby ke svatým a spravedlivým a účinky těchto modliteb nechápeme tak, jako by oni sami nám poskytovali nějaké dary ze své spravedlnosti, ale tak, že svými modlitbami se za nás přimlouvají u Boha. Jejich velebením oslavujeme podivuhodného Boha ve svatých Jeho: …On dává moc a sílu lidu svému, Bůh požehnaný… (Žalm 68, 36).

Síla modlitby uhášela sílu ohně, krotila vztek, zastavovala bitvy, tišila bouře, vyháněla démony, otevírala bránu nebe, roztrhávala okovy smrti, odvracela všechna neštěstí a pohromy – ano, to vše zmůže modlitba.


Ať bys byl kdekoli, všude můžeš postavit oltář k modlitbě…

svatý Jan Zlatoústý


Přebývej v modlitbě; Hospodin miluje stálého modlitebníka a zjevuje mu své štědré dary.

ctihodný Efrém Syrský


Modlitbu považuj za klíč ke skutečnému smyslu obsaženému v Písmu Božím.

ctihodný Izák Syrský


Nechť v tvých myšlenkách zůstává přesvědčení, že jedno jediné povznesení mysli k Bohu a jedno jediné pokorné pokleknutí ke slávě a cti Boží, je nesrovnatelně cennější nežli všechna bohatství a drahocennosti světa.

ctihodný Nikodým Svatohorec


Pravá modlitba je vždy bojem se smrtí a odříkáním se smrti. Pravá modlitba je vždy bojem za život a utvrzení života. Jaká je tedy pravá modlitba? Ta, která tě činí silnějším než smrt, která poráží strach a děs ze smrti. Jestliže ses pomodlil, a když ses znovu podíval do sebe, jsi pocítil dřívější strach ze smrti, buď si vědom, že tvá modlitba nebyla skutečnou…

světitel Nikolaj Srbský


Obecná modlitba ke svatému

Svatý služebníku Boží (jméno)! Skutky dobré konal jsi na zemi a na nebesích přijal jsi korunu pravdy, kterou přichystal Hospodin všem, kdož ho milují. Hledíce na tvůj svatý obraz, radujeme se z blaženého konce tvého života a ctíme svatou tvoji památku. Ty, jenž nyní stojíš před trůnem Božím, přijmi modlitby naše a přines je Nejmilostivějšímu Bohu, aby nám odpustil všeliká prohřešení, daroval nám pomoc proti ďábelským úkladům, abychom byli zbaveni od zármutků, nemocí, neštěstí, pokušení a jakéhokoli zla, abychom zbožně a správně žili ve věku tomto. Zastaň se nás, abychom navzdory své nedůstojnosti uzřeli blahé v zemi živých, slavíce Jediného ve svatých svých oslavovaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.


připravil o. diákon Marek Malík


Stručná historie ikony
Přesvaté Bohorodice Počájevské

(svátek připadá na 5. srpna / 23. července)


Roku 1559 navštívil Volyň řecký metropolita Neofit, který pobýval jako host několik dní ve vesnici Orlja, která sousedila s Počájevem. Před svým odjezdem daroval metropolita jako požehnání Anně Gojské rozené Kozické, vdově Luckého zemského soudce, jednou starobylou ikonu, kterou přivezl z Konstantinopole.

Přesvatá Bohorodice je na ikoně zobrazena tak, že drží na pravé ruce malého Krista a v levé drží drobné plátno v podobě pleny. Malý Kristus je zobrazen s levou rukou položenou na rameni Bohorodice, v níž drží svitek, a pravou rukou žehná. Matka Boží má hlavu nakloněnu směrem k hlavičce Krista, a to tak, že se spolu dotýkají tvářemi. Na ikoně je kromě Přesvaté Bohorodice s Předvěčným mládencem znázorněno dalších sedm světců. Jmenovitě to jsou: dva na pravé straně – sv. prorok Eliáš, pod ním sv. mučedník Mína; na levé straně – sv. prvomučedník a archidiákon Štěpán, pod ním ctih. Abramij. Přímo dole potom tři svaté ženy: sv. vel. muč. Kateřina, ct. Paraskeva a sv. Irina. Nápisy na ikoně jsou slovanské. Vdova Gojská chránila tuto ikonu ve svém domě více než třicet let, dokud ikona nezačala zjevovat podivuhodná znamení.

Jeden z prvních zázraků se udál v roce 1597 nad jejím rodným bratrem Filipem Kozickým, který byl od svého narození slepý. Anna Gojská přesvědčila svého bratra, aby se před ikonou Matky Boží pomodlil. Poté, co tak její bratr učinil, náhle prozřel na obě dvě oči. Po tomto zázraku se Gojská rozhodla, že posvátnou ikonu předá Počájevskému monastýru.

Na Volyni tehdy nebyla situace pro pravoslavné vůbec jednoduchá, nastaly velmi těžké časy. Uniaté(1) pravoslavné věřící pronásledovali a snažili se je násilně přimět, aby přijali unii s papežským Římem. Gojská proto pozvala pravoslavného biskupa zachovavšího věrnost svatému pravoslaví a s mnohými věřícími a duchovenstvem z okolních vesnic a společně s počájevskými mnichy nechala ikonu ve slavnostním průvodu přenést do počájevského monastýrského chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Od této doby se stala ikona jednou z nejvýznamnějších svatyní svaté Počájevské lávry(2).

Při přenesení svaté ikony darovala Gojská monastýru v Počájevě také rozsáhlé zemědělské a lesní pozemky, jež se nacházely v blízkosti monastýru a díky kterým se Lávra mohla více rozrůstat a získat takto i více soběstačnosti. U svaté ikony se v Počájevském monastýru počaly dít veliké zázraky a mnohá uzdravení věřících, kteří sem s vírou přicházeli. Z celého množství těchto zázraků, které se milostí Boží děly, a pokračují se dít všem, kteří s vírou přicházejí k Počájevské ikoně Matky Boží, uvedeme jen několik.

Jeden počájevský mnich byl zajat Tatary. Během svého neutěšeného zajetí často vzpomínal na velkolepé Počájevo s množstvím místních chrámů a svatyní, povznášejícími bohoslužbami a církevními zpěvy. Nejvíce se mu ale stýskalo, když nadešel den památky Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Mnich se slzami v modlitbách prosil Přečistou, aby jej vysvobodila z jeho zajetí. Najednou díky Přečisté Panně Marii zmizely ze žaláře všechny stěny a on se naopak ocitl u stěn svého drahého monastýru. Ten byl zaplněn věřícími, kteří se sešli k oslavě svátku Zesnutí Panny Marie. Tento zázrak je dodnes ikonograficky zobrazen v hlavním chrámu Počájevské lávry, kde jsou umístěny i okovy vězněného mnicha.

Podivuhodnou pomoc prokázala Matka Boží také ochráncům Počájevské lávry roku 1675 . V tomto roce v létě, když okolo zuřila Zbaražská válka, se dostaly pluky Tatarů pod vedením chána Hurredina až ke stěnám Počájevské lávry a obklíčili ji ze tří stran. Hradby monastýru, povětšinou dřevěné, a několik dalších vnitřních kamenných staveb, nebyly přitom příliš dobře zabezpečeny. Jako jediná naděje pro monastýrské bratrstvo zůstávala Matka Boží. Se slzami se mniši modlili před její ikonou a igumen monastýru nařídil sloužit akathist k její úctě. Igumen Josif Dobromirskij přesvědčil bratry i prosté věřící, kteří našli ochranu uvnitř monastýru, aby se společně obrátili v modlitbě k jejich nebeským zastáncům: Přesvaté Bohorodici a Jobu Počájevskému. Všichni přítomní tehdy se slzami a s vroucím srdcem poklekli a modlili se před ikonou Přesvaté Bohorodice a u svatých ostatků ctihodného Joba. Ráno 5. srpna (podle církevního kalendáře 23. července) s východem slunce, když Tataři zaveleli k dalšímu útoku na monastýr, nařídil igumen monastýru, aby mniši začali zpívat akathist Matce Boží. Když zapěli: „Vzbranoj Vojevodě Pobeditělnaja,…“ (kondak Bohorodici hlas 8.): „Vojevůdkyně v boji vítězná, jenž nás osvobozuješ od zlých, tebou chráněni díky vzdávají, služebníci tvoji Bohorodice; vládnoucí tedy mocí nepřemožitelnou, ze všech běd nás vytrhni, ať k tobě zní naše zvolání: Raduj se, Nevěsto vždy panenská!“... nad chrámem na oblaku se zjevilo podivuhodné zjevení, které viděli i sami Tataři. Ve světle zářících paprsků, nad slunce jasnějších, se zjevila Matka Boží, která držela nad Počájevem svůj ochranný omofor(3), které jakoby pokrývala svojí mocí. Kolem Matky Boží se nacházelo množství andělů ve vojenských stejnokrojích, s plamennými meči v rukou, a spolu s anděly tam byl přítomen i ctihodný Job, který se nacházel v přímé blízkosti Matky Boží a skláněl se před ní a prosil ji o záchranu monastýru. Tatarům se zdálo, že nebeské vojsko na ně útočí, a proto začali střílet ze svých luků na Boží Matku, anděly i ct. Joba. Šípy, které vystřelovali, se ale obracely a vracely nazpět, takže zraňovaly ty, kteří je vypouštěli. Útočníky zachvátil zmatek, a proto začali ve strachu prchat pryč. Obránci Počájeva mohli poté opustit opevnění monastýru a všechny nepřátele porazit; někteří z Tatarů byli tak otřeseni tím, co viděli, že přijali svatý křest a někteří z nich se dokonce dali postřihnout na mnichy. Tataři a Turci, kteří se zúčastnili této bitvy, ještě dlouho potom nemohli zapomenout na drtivou porážku.

O půl století později projížděl počájevský mnich jménem Gavril přes Konstantinopol, kde se dal do řeči s jedním Turkem. Jakmile se Turek dozvěděl, že mnich pochází z Počájeva, zeptal se jej: „Žije ještě vaše bohyně? „Žije a bude věčně žít,“ odpověděl mu mnich, když pochopil položenou otázku. „Ukrutná je vaše bohyně!“ Znepokojeně zvolal Turek. „Tam zahynul můj otec a mnoho našich. Já byl tehdy ještě malý, ale na tuto pohromu nezapomenu.“

Roku 1859 daroval car Alexandr Nikolajevič na památku své návštěvy Počájevské lávry hlavnímu chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice vysoký ikonostas; ve třetí řadě ikon na ikonostase se nachází v rámu, který má podobu hvězdy, divotvorná ikona, která bývá spouštěna vždy v neděli a ve svátečních dnech na ozdobných provazech až k zemi, aby ji věřící mohli ve zbožné úctě políbit.

Památka Počájevské ikony Přesvaté Bohorodice se slaví dvakrát v roce: 5. srpna / 23. července (památka osvobození Počájevské lávry od Tureckého obklíčení, a zjevení se Přesvaté Bohorodice na oblaku nad Počájevskou lávrou) a také 21. / 8. září - v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice.


(1) Bývalí věřící a duchovenstvo pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané, kteří pod politickým a mocenským tlakem přijali jednotu s římským papežem, a stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Kristova na zemi, a vyznávali další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od obecné a apoštolské církve.

(2) „Lávra“ je název užívaný v terminologii pravoslavné církve pro velký nebo významný monastýr.

(3) Z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní Dobrý Pastýř (Kristus), který naleznuvší ztracenou ovci odnesl ji domů na svých ramenou.


Tropar hlas 5.

Před tvojí svatou ikonou, Vládkyně, modlící se k tobě, uzdravení získávají,

poznání pravé víry přijímají a nepřátelské útoky odrážejí.

Také i nám, kteří se před tebou skláníme, vypros odpuštění hříchů,

myšlenkami zbožnými naše srdce prosvětli

a k Synu tvému povznes modlitbu za spásu duší našich.


Kondak hlas 1.

Pramenem uzdravení a pravoslavné víry utvrzením

zjevila se, Bohorodice, tvoje ikona Počájevská.

Vysvoboď nás, kteří se před ní scházíme, od neštěstí a pokušení,

lávru tvoji neporušenou zachovej, utvrď Pravoslaví v okolních zemích

a hříchy odpusť těm, kteří tě v modlitbě vzývají,

neboť, je-li to tvé přání, ty všechno zmůžeš.


Modlitba

K tobě Matko Boží se my hříšní v modlitbách a prosbách utíkáme. Na divy a zázraky ve tvé Počájevské lávře zjevené pamatujeme a kvůli našim přestoupením a hříchům se rmoutíme. Víme Vládkyně, víme, že nejsme důstojní, my hříšní, o cokoli prosit. Jen o to, aby nám naše nezákonné skutky a přestoupení spravedlivý Soudce odpustil. Vše, co jsme v našich životech vytrpěli, zármutky, neštěstí i nemoci, jsou jen plody našich přestoupení, na nás seslané a Bohem dopuštěné k naší nápravě. Takto On přivádí všechny své hříšné služebníky svou spravedlností a svým soudem k tomu, aby v zármutcích se utíkali vždy k tobě, Přečistá, ke tvému zastání. Aby v dojetí svých srdcí vzývali Tebe: hříchů a nezákonných skutků našich, Blažená Panno, nevzpomínej. Raději pozdvihni své přečestné ruce k Synu tvému a předstup před Boha, aby nám vše zlé, námi učiněné, odpustil. Aby tak pro mnohé námi slíbené, avšak nesplněné, sliby neodvrátil svou tvář od služebníků svých. Aby blahodať svoji, k našemu spasení potřebnou a pomáhající, neodňal od duší našich. Vládkyně, budiž o nás a naši spásu starostlivou pečovatelkou.

Shlédni k vzdechům našim, malodušnost naše ať se ti neprotiví, když před tvým divotvorným obrazem, v neštěstích a zármutcích, naše vzdechy k tobě povznášíme. Prosvětli myšlenkami lítosti náš rozum, víru naši posilni, naději upevni. Lásky, onoho nejsladšího daru, učiň nás hodnými, abychom jej mohli přijmout. Těmito dary, ó Přečistá, ne nemocemi a zármutky, náš život ke spasení nechť je provázen. Od mrzutostí a zoufalství naše duše ochraňuj, zbavuj nás malomocné od neštěstí a neduhů, lidských pomluv a nesnesitelných bolestí.

Daruj svým zastáním pokoj a spořádanost lidu křesťanskému, ó Vládkyně. Utvrď pravoslavnou víru v naší zemi i v celém širém světě. Nedopusť, aby Církev apoštolská a obecná se umenšila, ústavy svatých Otců na věky neochvějné ochraňuj. Všechny, kdož k tobě přicházejí, spasiž od propasti zahynutí.

Ty z bratří, kteří jsou herezí oklamáni, anebo víru spasitelnou v hříšných vášních zahubili, opět přiveď k pravé víře a k pokání, aby se spolu s námi klaněli před tvým divotvorným obrazem a záštitu tvoji vyznávali. Dejž, Přečistá Vládkyně Bohorodice, abychom ještě v tomto našem životě spatřili díky tvé záštitě vítězství pravdy. Dejž, abychom přijali onu blahodatnou radost před našim skonem jako kdysi obyvatelé počájevští, když spatřili tvé zjevení, skrze které jsi je ukázala jako vítěze a osvětitele jejich nevěrných nepřátel (Tatarů). Dejž, ať my všichni s vděčným srdcem můžeme spolu s anděly, proroky a apoštoly i se všemi svatými oslavovat tvé milosrdenství a takto vzdávat slávu, čest a klanění v Trojici opěvovanému Bohu: Otci, i Synu, i Svatému Duchu, na věky věkův. Amen.


Raduj se, Pochvalo počájevská, širého světa naděje a útěcho!


připravil o. diákon Marek Malík


Je třeba myslet na to,
co je věčné

(z poučení ctih. Sebastiána Karagandijského)

Dcera Jairova umřela, ale Hospodin ji vzkřísil (Mk 4, 21–43; Lk 8, 40 – 56). Lidská duše umírá takto: skrze hříšné myšlenky, svou vůli a hříšné skutky. Tehdy blahodať odchází a duše umírá. Je to nedbalost vůči naší duši. Neobracíme se k lékaři tehdy, když nemoc započala a my se můžeme lehce uzdravit. Neobracíme se k němu ani v čase nemoci.

A když umřela dcera (duše), tehdy se obrátili k lékaři duše a těla, k Hospodinu: „Dcera moje zemřela.“ „Neumřela, ale spí,“ řekl Hospodin.

Je třeba již od útlého mládí přinášet jako oběť Hospodinu sebe sama, tehdy, kdy se člověk nachází v rozkvětu let, zdraví, čistoty, svěžesti ducha, a ne tehdy, kdy už o to všechno přišel a slouží ďáblu.

„Pracuj, dokud je den (život),“ (Jan 9,4) říká Hospodin, neboť nastane noc, to je stáří, smrt, a tehdy už bude pozdě. Stejně tak pošetilé panny neměly oleje, když nastala noc a přišel ženich, a koupit oleje nebylo kde (Mt 25, 1–13). Prožily den bezstarostně, nedbale, a jejich lampy jim vyhasly, zůstaly prázdné, a tak se jim zavřely dveře do svatební komnaty. Proto přinesme Hospodinu ne to, co je chromé, pokřivené, slepé a shnilé, ale to, co je zdravé, čisté, prvotní. Prorok říká: „Obdělával zemi, zaséval pole, plel a zaléval, a když přišel pro plody, nic nenašel.“ Někde je klas na poli, někde hrozny vinné révy. Hospodinovi nepřátelé přišli, vše ukradli a odnesli.

Tak je tedy zapotřebí, aby člověk na poli své duše nepracoval marně a zbytečně, ale aby byl k sobě vnímavý, aby nepřišli nepřátelé – svět, ďábel, tělo a smrt – a o vše jej neokradli. Přichází svět a bere to, co je jeho, láká bohatstvím, rozkoší, chtivostí slávy. Přichází ďábel a odnáší i to poslední: čistotu, nevinnost, bázeň Boží. Přichází stáří a smrt, člověk si přeje a sám chce něco sklidit, cokoli na tom svém poli, ale nic tam nenachází. A lituje, že prožil život a nezískal dobré skutky pro budoucí život. Přišla smrt, a není už času pro pokání, pro slzy a modlitby. Zvláště pak nebezpečná je nenadálá smrt. Proto je třeba neodkládat pokání a získávání dobrých skutků na stáří, kdy už nebude sil, ani tělesných ani duševních. Naši nepřátelé nám vše ukradnou a v našem nitru nezůstane nic, jen vyhaslé a prázdné lampy.

Je proto zapotřebí modlit se s láskou k Bohu a všechny skutky a činy začínat s modlitbou. Bez modlitby bývají jen věci a skutky pomíjivé. V modlitbě máme prosit o to, aby se naplnila vůle Boží a jeho přikázání, ne to, po čem zrovna toužíme, co si tolik přejeme. Milovat Boha a modlit se je třeba bez ustání (1 Sol 5, 17). Milovat opravdově, modlit se s vírou, a Hospodin a jeho milost nás neopustí. „Na koho pohlédnu, když ne na mírného a pokorného srdcem?“

„Když on mě nemá rád, proto ani já ho přece nebudu mít rád,“ to jsou slova vzatá od běsů. Tak ať tě klidně nemá rád, ale ty musíš překonat jeho nenávist láskou. Přemáhej ji vždy opravdovou láskou a bázní Boží.

Člověk se dívá na tvář, Hospodin na srdce. Bůh promlouvá k mysli poučeními a k srdci vnuknutím.

A zde vás všechny prosím, abyste utěšovali jeden druhého a žili v lásce, v pokoji a abyste na sebe navzájem nikdy nezvyšovali hlas. Více od vás nechci. To je pro spásu hlavní. Zde je vše dočasné a nestálé. Tak kvůli čemu se máme znepokojovat a čeho se neustále pro svůj vlastní prospěch dožadovat? Vše rychle pomíjí. Musíme myslet na to, co je věčné...

Ctihodný vyznavač Sebastián Karagandijský se narodil roku 1884 v Orlovské gubernii, v chudé zemědělské rodině. Když mu bylo pět let, zemřeli mu rodiče a od té doby se o něj staral jeho nejstarší bratr, v jehož rodině vyrůstal. Jeho prostřední bratr přijal mnišský postřih v Optinské poustevně a malý Štěpán (světské jméno ctih. Sebastiána) jej tam často navštěvoval. Počátkem roku 1909 byl přijat do skytu Optinské poustevny jako kelejník ctih. starce Josifa Optinského a po jeho smrti roku 1911 přešel pod duchovní vedení ctih. Nektárije Optinského a zůstal při něm až do roku 1923. Prodchnut blahodatným duchem tradice starectví Optinské poustevny byl v roce 1917 postřižen na mnicha se jménem Sebastián, v době, kdy v Rusku započaly pronásledování a krutá mučení Církve Kristovy. Už počátkem roku 1918 byla Optinská poustevna uzavřena a převedena pod zemědělské družstvo. Část mnichů se stále snažila žít v monastýru, ale v roce 1923 byl monastýr definitivně zabrán bezbožným režimem a zčásti přeměněn na zemědělské družstvo a zčásti na výletní letovisko. Vyhnáni byli i poslední mniši. Ctihodný Sebastián byl do konce existence Optinské poustevny pod duchovním vedením ctih. Nektárije. Roku 1927 přijal otec Sebastián kněžské svěcení a po smrti ctih. Nektárije v roce 1928 odjel do města Kozlov, kde sloužil v chrámu sv. Eliáše. Tam sloužil až do svého uvěznění. Když jej roku 1933 zatkli, při výsleších dal jasnou odpověď: „Na všechna opatření sovětské vlády se dívám jako na hněv Boží a tato vláda je trestem pro lidi. Tyto svoje názory jsem říkal vždy, přede všemi. Je třeba se modlit, modlit se k Bohu a žít v lásce. Jen tehdy se tohoto můžeme zbavit. Nikdy jsem nesouhlasil se zavřením chrámů a monastýrů, neboť takto se rozvrací pravoslavná víra.“ Byl odsouzen k sedmiletému vězení, k těžké práci při těžbě dřeva, bez ohledu na jeho slabé zdraví. Přesto se pevně držel svého mnišského slibu a závazku, a jak sám říkal: „Byl jsem ve vězení, ale posty jsem nenarušoval, když přinesli kousek masa, vždy jsem jej vyměnil za nějaký kousek chleba.“ Po propuštění z vězení zůstává ve vesnici Velká Michajlovka pod Karagandou (Karaganda - město v Kazachstánu). Zůstal v něm a staral se o tamější věřící, většinou také bývalé vězně, kteří byli do Karagandy násilně odvlečeni. Díky trpělivé práci ctih. Sebastiána byly postaveny dva chrámy, z toho při jednom bylo založeno malé mnišské ženské společenství. O starci Sebastiánovi řekl arcibiskup petropavlovský a kustanajský Josif: „Otec Sebastián zde zasadil vinohrad, který vyrostl díky jeho potu a slzám. Je to sice jen malinký chrám a z dálky není vidět, ale jako ohnivý sloup sahá až do nebe.“

Ač se místní komunistické vedení snažilo chrámy založené starcem několikrát uzavřít, pro velkou autoritu ctih. Sebastiána se jim to nikdy nepodařilo.

Starec Sebastián pomáhal svojí modlitbou mnoha lidem a o posedlých zlými duchy, které za ním přiváděli, vždy říkával: „Tady trpí, ale tam budou procházet celnice bez újmy…nechci z vás snímat vaše kříže, tady si vše vytrpte, a získáte velkou odměnu v nebi.“ Starec přikládal velký význam modlitbám za zesnulé, vyzýval k nim proto i své spolubratry a věřící: „Modlete se za zesnulé, co nejvíce. Sláva Bohu za vše!“

V roce 1966 přijal starec Sebastián postřižení do velké schimy z rukou vladyky Pitirima (Nečajeva), který za ním kvůli tomu přijel. V témže roce pak pokojně zesnul v Hospodinu a byl pohřben na místním hřbitově. Roku 1997 byl proslaven jako místně ctěný svatý Almaatské eparchie a v témže roce byly jeho svaté ostatky vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu Narození Přesvaté Bohorodice. Později byly umístěny v chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Karagandě. V roce 2000 byl ctihodný starec Sebastián připočten k zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských.

Pravoslavná církev slaví jeho památku 6. dubna dle církevního kalendáře, tj. 19. dubna dle občanského kalendáře, a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.


Ctihodný otče Sebastiáne, pros za nás Boha!


Dnes krášlí se světlou září nejslavnější z měst, Moskva,
jež jako záři sluneční přijala, Vládkyně, Tvou divotvornou ikonu,
k níž se my všichni utíkáme a modlíme se, vzývajíce Tebe:
Ó podivuhodná Vládkyně Bohorodice! Pros z Tebe vtěleného Krista Boha našeho,
aby zbavil město toto a všechna města a země křesťanské
všech nepřátelských úkladů a zachoval je neporušená
a jako milosrdný Bůh aby spasil duše naše.

(Tropar ikony Bohorodice Vladimirské)


připravil o. diákon Marek Malík


Svatý spravedlivý
vyznavač Jan Ruský

(památka 27. května; dle světského kalendáře 9. června)

Svatý Jan Ruský se narodil na konci 17. století, kolem roku 1690, a pocházel z dnešní Ukrajiny. Za rusko-turecké války sloužil v letech 1711 – 1718 jako vojín v carské armádě Petra I. V jedné z bitev byl zajat Tatary, kteří byli spojenci Turků, a odvlečen do Cařihradu. Poté byl prodán jednomu Turkovi, který jej odvezl do města Prokopion v Cesareji Kapadocké v Malé Asii, aby mu tam sloužil. Jeho nový pán se jej snažil obrátit na muslimskou víru, ale bezvýsledně. Svatý Jan byl proto mnoho mučen, trýzněn a ponižován, spálili mu vlasy a kůži na hlavě. Všechna mučení a ponižování snášel pokorně a s důstojností. Zcela jasně přitom zazářila jeho pevná víra, na násilí svých věznitelů odpovídal dle slov apoštola Pavla: „Kdo mne může odtrhnout od lásky Kristovy? (Řím 8, 35 – 39) Já věřím a mám lásku ke svému Pánu Ježíši Kristu, jednorozenému Synu Božímu, a nic mne nemůže přinutit, abych se odvrátil od Boha. Jsem zajatec, proto poslouchám příkazy svých pánů ohledně své práce. Ale ve víře ve Spasitele Krista nejste mými pány. Pamatuji na Hospodinovu trnovou korunu a na jeho smrt na kříži a sám jsem připraven na ještě větší a strašnější mučení. Jsem připraven zemřít, ale ne odřeknout se od Krista.“

Jan byl ještě mnoho trýzněn a ponižován pro svoji neústupnost ve víře, ale nakonec právě tato jeho neústupnost a zároveň dobrota, pracovitost, pokora a mírnost, obměkčily srdce jeho pána. Nechal ho pracovat ve stáji, kde potom mohl i spát. Mnozí z  Turků, kteří dříve Jana bili a plivali na něj nebo jej jinak ponižovali, pojednou spatřili, jak mnohým i při svojí bídě pomáhá, jak se neustále modlí za druhé na kolenou ve stáji a že skrze jeho přímluvy slyší Bůh prosby místních křesťanů, tvrdě zkoušených pod tureckým jařmem, pro které byl Jan velkou posilou ve víře. Největší oporou v jeho těžkém životě mu byla neustálá modlitba, všenoční bdění, které sám pro sebe tajně sloužil, a každou sobotu přijímání svatých tajin.

Již za jeho života skrze něho ukazoval Hospodin svou milost všem těm, kteří měli oči k vidění. Když nadešel čas, aby svatý Jan odevzdal svou spravedlivou duši Kristu, stal se ještě předtím hodným přijmout svaté tajiny, jež přijal přímo ve stáji z rukou kněze, který je přinesl skryté v jablku, tak aby je Turci nemohli vidět. Tento kněz a místní věřící dostali potom od Turků povolení pohřbít tělo spravedlivého. 27. května roku 1730 (dle světského kalendáře 9. června), byl pohřben se slzami a ve zbožné úctě, obklopen hořícímu svícemi a vonnými kaditelnicemi.

Za tři roky se svatý Jan zjevil knězi, který jej zpovídal a dával mu svaté přijímání, a řekl mu, že skrze blahodať Boží jsou jeho ostatky neporušené, stejné, jako když jej pohřbívali. Kněz měl pochybnosti a nejprve tomu nevěnoval dostatek pozornosti, potom se ale nad hrobem svatého zjevilo nebeské světlo v podobě ohnivého sloupu. Zbožní křesťané poté odkryli jeho svaté ostatky, neporušené a libě vonící, a přenesli je do chrámu.

Mnoho zázraků a uzdravení se stalo u jeho svatých ostatků, chromí a ochrnulí začali chodit, posedlí zlými duchy se stávali pokornými a mírnými, postižení různými nemocemi byli uzdravováni. Uzdravení přijímali nejenom pravoslavní, ale i Arméni, protestanti a Turci.

Po vyhlášení tureckého státu se mnoho Řeků muselo vystěhovat z Malé Asie. Tak se stalo, že Řekové, kteří žili v Prokopionu, se museli vystěhovat do Řecka, do dnešního města Nový Prokopion, a s sebou vzali svaté ostatky Jana Ruského a další církevní svatyně. To se událo, roku 1925. V roce 1930, byl založen chrám (dokončen 1950) zasvěcený svatému Janu, ve kterém se nachází svaté ostatky světce do dnešních dnů. K svatým ostatkům Jana Ruského přicházejí poutníci nejen z celého Řecka, ale z celého světa.

Svatý Jan je velkým ochráncem dětí, jak malých, s jejich malými těžkostmi a nemocemi, tak i starších. Mnohým rodičům pomohl, když jejich starší děti utekly z domova, nebo se dostaly do problémů s drogami či jinak podlehli pokušení „naši nové doby“.

Raduj se, svatý spravedlivý Jane, rychlý pomocníku a přeslavný divotvůrce!

Tropar, hlas 4.

Z tvého pozemského zajetí povolal tě Hospodin do nebeských příbytků,

tvoje tělo zachoval neporušené a přinášející uzdravení,

spravedlivý Jane, zajat jsi byl v Rusku a byl jsi prodán do Asie,

uprostřed bezbožnosti nepřátel ve velké trpělivosti zbožně jsi žil,

tady jsi zaséval se slzami, tam žneš v nevýslovné radosti,

proto pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Modlitba

Svatý nově zjevený služebníku Boží, Jane Ruský! Skutky dobré konal jsi na zemi, na nebesích přijal jsi korunu pravdy, kterou přichystal Hospodin všem, kdož ho milují. Hledíce takto na tvůj svatý obraz, radujeme se o přeslavném skonání tvého života, a ctíme tvoji svatou památku. Ty, který nyní stojíš před trůnem Božím, přijmi naše modlitby, a přednes je všemilostivému Bohu. Aby nám odpustil všeliká prohřešení, daroval nám pomoc proti ďábelským úkladům, abychom byli zbaveni zármutků, nemocí, neštěstí a pokušení, jakéhokoli zla, abychom ve věku tomto žili zbožně a správně. Dej, abychom skrze tvou pomoc, i když toho nejsme hodni, spatřili blaženost v zemi živých, slavíce jediného, ve svých svatých oslavovaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.


připravil o. diákon Marek Malík


Přesvatá Bohorodice -
- obměkčení našich zlých srdcí

Tropar (hlas 5.)

Ó Přesvatá Bohorodice, obměkči naše zlá srdce,

zmírni útoky těch, kdož nás nenávidí, a všelikou úzkost naší duše odežeň.

Při pohledu na Tvůj svatý obraz

jsme dojati Tvým strádáním a Tvým milosrdenstvím k nám

a rány Tvé líbáme, a svých střel, jež Tě mučí, se hrozíme.

Nedej nám, dobrotivá Matko, zahynout v naší bezcitnosti a kvůli bezohlednosti bližních.

Ty jsi vpravdě zlých srdcí obměkčení.


Modlitba

Mnohobolestná Matko Boží, jež ve své čistotě a množstvím strádání, která jsi na zemi zakusila, převyšuješ všechny pozemské dcery! Přijmi naše bolestné vzdechy a ochraňuj nás pod záštitou svojí milosti. Jiného útočiště a jiného vřelého zastání kromě tebe neznáme; majíc smělost před Tím, který se z Tebe narodil, pomoz a spasiž nás svými přímluvami. Nechť bez klopýtnutí dostihneme nebeského království, abychom tam se všemi svatými mohli pět chválu v Trojici jedinému Bohu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.


Raduj se, mnohobolestná Matko Boží, náš zármutek v radost proměňující!


„I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2, 34–35)

Jedno z nejstarších vyobrazení ikony Přesvaté Bohorodice „Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné)“ se nacházelo ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslovce ve Vologdské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři mu nebyli schopni pomoci. Když se začal modlit k Boží Matce, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodice ve zvonici chrámu a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Nynější myrotočivá ikona (tzn., že vydává svaté a libě vonící myro, olej) Přesvaté Bohorodice „Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné)“ je litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21. století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslavné církvi znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony. Poté, co se na tváři Matky Boží poprvé objevily slzy myra, začala být ikona podrobně sledována. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po nějaké době se na šíji Bohorodice objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. V den svatého archanděla Michaela začala ronit krvavé slzy. Od té doby roní nepřetržitě myro i krvavé slzy. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony a každá z nich také nádherně voněla; dokonce i ty z ikon, které byly do blízkosti ikony „Obměkčení zlých srdcí“ přineseny jen dočasně.

Ikona „Obměkčení zlých srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusi. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života.

Lidé z některých moderních náboženských společností, které vytýkají pravoslavným, že se klanějí obrazům (což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví), začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni promlouvá.

To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, došlo v její blízkosti k mnoha zázračným uzdravením. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen při bolestech fyzických, ale i při řešení svízelné osobní situace.

V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh. Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Na ikoně „Obměkčení zlých srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči – bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu svatém číslo sedm symbolizuje plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které vytrpěla v pozemském světě Matka Boží.


připravil o. diákon Marek Malík


Duchovní poučení
ke světlému svátku Vzkříšení
Pána Ježíše Krista

Vzkříšení je pro všechny stejné, ve velký den obnovení povstanou všichni, dobří a s nimi i zlí. Pro všechny bude platit jedno vzkříšení, neboť povstanou všichni v jednom okamžiku. Ale různá bude odměna, neboť každý bude odměněn podle pravdy, každý přijde a usídlí se v té zemi, kterou sám sobě připravil. (ctih. Efrém Syrský)

Každý bude vzkříšen a oblečen svými skutky jako šatem, ať už byly tyto skutky dobré, anebo zlé. (ctih. Izaiáš Poustevník)

Ktomuto duchovnímu vzkříšení, obnovení našich duší, nás zve Církev ve veliký a radostný den světlého Kristova Vzkříšení. „Nyní nadešla spása pro svět, viditelný i neviditelný! Kristus vstal z mrtvých – povstaňte s ním i vy; Kristus vyšel ve své slávě – vyjděte s ním i vy; Kristus povstal z hrobu – i vy se osvoboďte od pout hříchu! Otvírají se brány pekla, smrt je zničena, odkládá se starý Adam, tvoří se (Adam) nový, jak praví Sv. Písmo: ,Kdo je v Kristu, je nové stvoření.‘ (2 Kor 5, 17) Nuže, obnovujte se! (svt. Řehoř Bohoslovec)

Vzkříšení Pána Ježíše Krista z mrtvých se projevilo jako završení celého díla naší spásy, kterou Pán uskutečnil svým vtělením, utrpením za naše hříchy a smrtí na Kříži. Také proto jsou Kříž a Vzkříšení, jak ve věrouce Církve, tak i v jejích bohoslužbách, spolu nerozdílně spojeny. «Kříži tvému, klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme,» zpíváme v nedělní písni. A při zvěsti o Vzkříšení Kristově žehná kněz věřící znamením životodárného Kříže. V této jednotě Kříže a Vzkříšení však přední místo zaujímá Vzkříšení, neboť právě ono božským světlem osvěcuje Kříž a přivádí (všechno a všechny) pod vševládnou ruku Krista. Právě v něm spočívá ona blahá zvěst. (svt. Theofan Zatvornik)

Někteří z nás omezují Paschu na sedmero dnů veselí, ale už při tom nemyslí na nutnost neustálého přibližování se ke Kristu. Podobně jako někteří „se osvěžují tím nejtučnějším z Tvého domu“ (Ž 36, 9), ale už nechtějí ani trochu okusit Ježíšova hořkého kalichu. A co je nejhorší, namísto bdění a zkoumání sebe sama oddávají se ve svaté dny pohanskému klidu: „posadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.“ (1 Kor 10, 7) Čím se ale stane takový svátek? Ach běda, takový svátek bude jen tělem bez duše a pro takové křesťany (o nichž zde byla řeč) – je strašné to připustit, ale nutné to říci – pro takové nebude ani Kristova Vzkříšení… Ó Kriste, Pascha veliká a svatá! Pouč nás o tom, jak slavit Paschu a přistupovat k ní řádně a blahodatně, učiň nás, Pane, důstojnými oslavovat tvou Paschu a vejít v ní slavně a věčně. Amen. (svt. Filaret Moskevský)

Milí bratři, až se budeme - ozářeni touto velkou (paschální) událostí - vracet zpět do našich domovů, vnesme do nich i ony hluboké a spasitelné myšlenky, jež se budou dotýkat našich srdcí. Vzpomínali jsme a živě jsme pohlíželi na skutky božské lásky… Na tuto lásku odpovídali mučedníci potoky své krve, kterou prolili jako vodu; na tuto lásku odpovídali ctihodní umrtvením svého těla s vášněmi a s žádostmi (viz Gal 5, 24); na tuto lásku odpovídali mnozí hříšníci potoky slz, zkroušeným srdcem a vyznáním svých poklesků a hříchů… I my nyní odpovězme na Hospodinovu lásku k nám… životem podle jeho svatých přikázání. Jen toto znamení lásky od nás Pán vyžaduje, jedině toto znamení lásky přijímá. („Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.“ - Jan 14, 23 – 24) Jestliže ale neodpovíme na Hospodinovu lásku k nám svou láskou k němu, potom se musíme ptát, nebyla-li krev Bohočlověka za nás prolita nadarmo, nebylo-li nadarmo mučeno a týráno jeho svaté tělo a nebyla-li nadarmo přinesena a obětována veliká oběť na oltáři Kříže? (svt. Ignatij Brjančaninov)

Kříž je pro nás těžký jen do té míry, dokud zůstává  jen naším křížem. Když se ale promění v Kristův Kříž, pak se stává neobvykle lehkým: „Vždyť jho mé netlačí a břemeno netíží...“ pravil Pán. (Mat 11, 30) (svt. Ignatij Brjančaninov)


připravil o. diákon Marek Malík


Duchovní poučení
pro dobu postní

Světitel Jan Zlatoústý

Nemysleme si, že když odpouštíme bližnímu, že mu tím poskytujeme dobrodiní anebo velkou milost. Ne, tím, kdo ono dobrodiní získává, jsme my sami, neboť tím, že dobrodiní činíme, získáváme pro sebe velký užitek…

Jestliže pohrdneme tímto přikázáním (o odpuštění: Lk 6,37), jakému budeme potom vystaveni odsouzení, když budeme postupovat proti tomu, co říkáme ve slovech modlitby: „… a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim…“?

Jestliže to bude potřeba, omluvme se a prosme o odpuštění ty, kteří k nám chovají nevraživost, a neodmítejme to, i kdybychom se měli cítit jakkoli uraženi. Takovýmto způsobem si pro sebe připravíme velkou odměnu a pevnou naději.

Bůh od nás očekává blahosklonnost a shovívavost k bližním i proto, aby sám nalezl důvod odpouštět nám naše velká provinění.

Světitel Tichon Zadonský

Všiml sis, že sklo, když je špinavé nebo začouzené, nepropouští přirozené světlo? Taková je i lidská duše, ušpiněná a zčernalá hříchy, která dokud přebývá ve hříších, nemůže přijímat Boží blahodať. Hříchy jsou jako temná mlha nebo jako zátaras, který nevpouští Boží světlo do duše a odděluje duši od Boha, jak říká prorok: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Iz 59, 2)

Sklo, když se postupně očišťuje a umývá, začne vpouštět světlo, a čím více se čistí a omývá, tím více světla přijímá. Stejně tak i lidská duše, když se obrací od hříchů k Bohu, začíná se kát a pokáním a vírou v Krista se očišťuje od svých hříchů. Podobně se tedy i ona bude takto prosvětlovat blahodatí. A čím horlivěji a usilovněji činí pokání, tím více se prosvětluje. To nás vede k tomu, abychom se obrátili k Bohu a činili pokání, jestliže chceme získat jeho milost.

Ctihodný Nikodém Svatohorec

Všechno blaho, které máme a všechno dobro, které konáme, je Boží, je od Boha. Proto je naší povinností děkovat Bohu za vše, za všechno blaho, které nám dává jeho štědrá ruka. Za každý dobrý čin, za každý dobrý skutek, za každé vítězství nad nepřáteli našeho spasení máme děkovat v souladu s tím, jak zní Boží přikázání: Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši, aby se tak dálo od vás.“ (1. Sol 5, 18) Snažme se v sobě co nejvíce rozžehnout vědomí vděčnosti vůči Bohu, od prvního okamžiku, kdy se probudíme ze spánku do konce dne, a usínejme opět se slovy díků na rtech…

Bůh nepotřebuje tvé dobrodiní, ale ty potřebuješ Boží dobrodiní… a místem, kde schraňuješ ona dobrodiní, je tvé vděčné srdce. „Nejlepším prostředkem pro zachování dobrodiní, jehož se ti dostalo,“ říká svt. Jan Zlatoústý, „je nikdy nezapomínat na vděčnost svému dobrodinci.“

Svatý spravedlivý Jan Kronštadtský

K čemu vede půst a pokání? Proč jsou tyto věci potřebné? Půst vede k očištění od hříchů, k duševnímu pokoji, ke sjednocení s Bohem, k našemu synovství v Bohu, ke smělosti před Hospodinem. Je tedy mnoho důvodů, proč se postit a z celého srdce se vyznávat. Odměna za svědomitou a usilovnou práci bude nesmírně veliká.

Zda-li má mnoho z nás vědomí synovské lásky k Bohu? Vždyť mnozí z nás smějí s důvěrou a neodsouzeně vzývat nebeského Boha Otce a říkat: „Otče náš!…“ Naproti tomu ale v našich srdcích není vůbec takovýto synovský hlas slyšet. Je v nich zahlušen světským shonem a lpěním na světských marnostech a požitcích. Není-li právě proto náš nebeský Otec od našich srdcí vzdálen? Neměli bychom si snad Boha představit jako Boha mstitele, když jsme se od něj vzdálili do daleké krajiny (Lk 15, 13)? Ano kvůli našim hříchům si všichni zasloužíme jeho spravedlivý hněv a trest, a je podivuhodné, jak velkou má s námi trpělivost, jak nás nenechává uschnout jako ony neplodné fíkovníky (Lk 13,6-9). Pospěšme si proto a usmiřme si jej pokáním a slzami. Vejděme tedy do sebe, se vší přísností pohleďme na svoje nečisté srdce a spatříme, kolik nečistot brání tomu,  aby k němu pronikla božská blahodať. Jen tak si uvědomíme, že jsme duchovně mrtví.


připravil o. diákon Marek Malík


Modlitba k blažené
Xenii Petrohradské

Krátký životopis

Po neočekávané smrti svého muže přijala svatá Xenie velice nesnadný způsob života zvaný jurodivst (bláznovství pro Krista). Toulávala se městem, bez domova, bez teplého oblečení, a mnohokrát snášela posměšky lidí. Vždy přicházela na pomoc těm, kteří ji zrovna potřebovali. Po nocích bděla na modlitbách. Svatá zesnula na konci 18. stol. nebo začátkem 19. stol. Je rychlou pomocnicí v každodenním životě, zejména pak v rodinných záležitostech. Na přímluvy blažené Xenie se věřící zbavují nemocí, zármutků, různých strádání a nouze a nacházejí bydlení a práci. Pravoslavná církev si v modlitbách připomíná svatou Xenii 24. ledna podle juliánského kalendáře (24.1./6.2.).

Tropar, hl. 7.

Chudobu Krista sis zamilovala, / z večeře nesmrtelné se nyní raduješ, /
Zdánlivou svou nerozumností / jsi z nerozumnosti svět usvědčila, /
Skrze pokoru kříže jsi Boží moc přijala, /a proto dar podivuhodné pomoci jsi získala, /
blažená Xenie, / pros Krista Boha, / abychom se zbavili všelikého zla cestou pokání.

Modlitba

Svatá blažená matko Xenie! Žila jsi pod záštitou Nejvyššího a Boží Matka tě znala a posilňovala tě. Snášela jsi hlad a žízeň, chlad a horko, urážky, potupu i pronásledování. Přijala jsi od Boha dar jasnozřivosti a činění zázraků. Nyní přebýváš v příbytcích Všemohoucího a svatá Církev tě oslavuje jako blahovonný květ. Stojíce na místě tvého pohřbení, před tvým svatým obrazem, modlíme se k tobě jako k tomu, kdo je živý a je s námi, a prosíme tebe: přijmi naše prosby a přines je k oltáři milosrdného Otce Nebeského, neboť ty v něj máš smělou naději. Vypros těm, kteří se k tobě utíkají, věčné spasení, štědré požehnání k dobrým skutkům a k jejich práci, vysvobození od všelikých běd a smutku. Předstup před našeho nejmilostivějšího Spasitele se svými svatými prosbami za nás, nedůstojné a hříšné. Pomoz nám, svatá blažená matko Xenie, ozářit nemluvňata světlem svatého Křtu a zapečetit je pečetí daru Ducha Svatého, poučovat děti ve víře, cti a bázni Boží a dětem pomoz k dobrému prospěchu v učení. Uzdrav nemocné a nemohoucí, obdaruj rodiny láskou a jednomyslností, ty, kteří žijí mnišským životem, učiň důstojnými dobrého počínání a ochraňuj je před pohanou. Utvrzuj pastýře v síle Ducha Svatého, ochraňuj lid a naši zemi, aby setrvávali v míru a pokoji, modli se za ty, kteří nemohou v čase smrti přijmout svaté Kristovy Tajiny. Ty jsi naše naděje a důvěra, brzké vyslyšení našich proseb a vysvobození od zlého, tobě díky přinášíme a s tebou oslavujeme Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Modlitba (II.)

Blažená poutnice Xenie, následovnice Nebeského Otce, jež jsi žila na zemi prostě a bez domova! Tak jako mnozí, kteří se před námi skláněli nad tvým náhrobkem, i my se k tobě nyní utíkáme a prosíme tebe: pros za nás, aby se naše kroky řídily podle slov Hospodinových a směřovaly ke konání jeho přikázání. Ať naše pokolení neovládá bezpráví, jež sejí bezbožní lidé a jež zabíjí duši. Skryla ses před moudrými tohoto věku a stala ses známou Bohu, vypros proto, pokorná Xenie, našim srdcím základ mírnosti a lásky, v modlitbách víru, v pokání naději, sílu při práci, v nemocech milost uzdravení a dle možnosti obnovení celého našeho života. Neboť tebe velebíme a v dojetí vyznáváme Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici jednobytnou a nerozdílnou na věky věkův. Amen.


připravil o. diákon Marek Malík


Slovo
ctih. Varsonofije Optinského
na Nový rok (1913)

Blahopřeji vám všem, kteří jste se zde shromáždili („Slovo“ bylo proneseno v chrámu po sv. liturgii), k novému roku. Předně vám blahopřeji k radostem, a přeji vám, ať vám jich Hospodin v nastávajícím roce štědře sešle. Blahopřeji vám i k zármutkům a starostem, které vás v nastávajícím roce dozajista také navštíví. Může se stát, že přijdou dnes, zítra, anebo v nejbližší době. Nermuťte se však pro ně a starostí a zármutků se nebojte. Zármutky, starosti i radosti jsou totiž navzájem těsně spojeny. Může se vám to zdát podivné, ale vzpomeňte na Spasitelova slova: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk...“ (Jan 16, 21) Den střídá noc a noc střídá den, chladné a deštivé počasí naopak střídá vedro; stejně tak se střídají i zármutek a radost.

Apoštol Pavel pronesl hrozivé slovo k těm, kteří nesnesou od Boha žádného pokárání: „…jestliže zůstanete bez takového pokárání, jste cizími dětmi.“ (Žid 12, 7-8) Není tedy třeba kvůli tomu malomyslnět a poddávat se beznaději. Ať se raději poddávají beznaději a malomyslnosti ti, kteří v Boha nevěří; pro ně jsou neštěstí a starosti zajisté těžké, neboť kromě pozemských potěšení nic nemají. Věřící lidé se nemusí poddávat malomyslnosti, vždyť skrze mnohé zármutky a neštěstí získávají právo na dědictví, bez kterého nelze vejít do nebeského Království. „Mládenci, vychovaní ve zbožnosti, pohrdli bezbožným rozkazem, hrozícího ohně se nezalekli, ale uprostřed plamenů stáli a volali: Blahoslaven jsi, Bože, Bože otců našich!“ (irmos svátku Kristova Narození, hlas 1., píseň 7.)

Zármutek a různá neštěstí jsou hrozivým ohněm, neboli zkouškou, a není třeba se jich bát. Ale tak jako oni zbožní mládenci je zapotřebí opěvovat Boha a volat k němu ve svých strádáních a pevně věřit tomu, že jsou nám všechny tyto zkoušky seslány Bohem pro naši spásu.

Ať nás všechny spasí Hospodin a uvede nás do Království nezacházejícího světla! Amen.


přeložil o. diákon Marek Malík


Modlitba
ke svatému a spravedlivému
o. Janu Kronštadtskému

Ještě za svého života se svatý Jan Kronštadtský proslavil mnohými skutky milosrdenství a divotvornou silou svých modliteb. Sám se zcela oddal službě bližním, pročež se vzdával spánku i oddychu. Věřící se ke kronštadtskému divotvůrci modlí nejčastěji modlitbu za své děti o pomoc při učení. Utíkají se k němu mimo jiné také, když podlehnou hříchu opilství, neboť ještě za svého života se sv. Jan modlil za ty, kteří tímto neduhem strádali. Ke sv. Janovi se obracejí rovněž manželé s prosbami za zachování klidu a vzájemné lásky v rodině. Památku sv. Jana Kronštadtského slavíme 20. prosince / 2. ledna, kdy si připomínáme den jeho zesnutí.


Tropar hl. 1.
Ochránce pravoslavné víry, / dobrodinče země Ruské, /
pastýřům pravidlo a správný vzore, / pokání a života v Kristu šiřiteli, /
Božských tajin bohabojný služebníče a za lidi smělý přímluvce, /
spravedlivý otče Jene, uzdraviteli a podivuhodný divotvůrce,/
města Kronštadtu chloubo a Církve naší okraso, /
pros předobrého Boha, aby usmířil svět a spasil duše naše.


Modlitba

Velký Kristův služebníku, svatý spravedlivý otče Jane Kronštadtský, pastýři podivuhodný, rychlý pomocníku a milostivý přímluvce! Když jsi k nebi vznášel své slavosloví trojjedinému Bohu, v modlitbách jsi jej přitom vzýval:

„Jméno Tvé je Láska - neodvrhni mne, chybujícího člověka; Jméno Tvé je Síla - posilni mne, nemohoucího a padajícího; Jméno Tvé je Světlo - osvěť mou duši, zatemněnou vášněmi života; Jméno Tvé je Pokoj - zklidni mou zmatenou duši; Jméno Tvé je Milost - nepřestávej mne milovat. “

Spravedlivý služebníku Boží, nosící jméno Kristovo! Ozáři svou láskou nás hříšné a nemohoucí, dej, abychom přinesli důstojné plody pokání a neodsouzeně přijímali svaté Tajiny Kristovy. Mocí svou v nás posilni víru, v modlitbě nás podporuj, neduhy a nemoci uzdravuj, od neštěstí, nepřátel viditelných i neviditelných nás ochraňuj. Služebníky a představené oltáře Kristova pozdvihuj světlem své tváře ke svatým skutkům pastýřské práce, dětem daruj dobré vychování, mladé poučuj, starým pomáhej, svatyně chrámů a svaté monastýry osvěcuj. Usmiř, divotvůrce a neobyčejný proroku, národy naší země blahodatí a darem Ducha svatého, osvoboď je od hádek a vzájemných sporů, shromáždi rozptýlené, oklamané obrať a připoj ke svaté obecné a apoštolské Církvi; zachovej svou milostí manželství v pokoji a jednomyslnosti, těm kdož žijí mnišským životem, daruj úspěch a požehnání v dobrých skutcích, duchovně slabé utěšuj, ty, kteří strádají od nečistých duchů, od nich osvoboď, nad těmi, kdo jsou v nouzi a neštěstí se smiluj a nás všechny poučuj na cestě spasení. V Kristu živý otče náš Jene! Přiveď nás k nezacházejícímu světlu věčného života, dej, abychom byli učiněni hodnými dosáhnout spolu s tebou věčné blaženosti a chválit a velebit Boha na věky věků. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík


Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století
(pokračování)

Apoštol nechce, abychom při pohledu na naše zesnulé, když přicházíme k jejich hrobům a vzpomínáme na ně, propadali bezútěšnému zármutku, stejně jako to dělají nevěřící, kteří nemají naději. Nevěřící jménem a skutkem, a to třeba jen jediným. My musíme zármutek překonávat vírou a prospěšnou nadějí. Tam, kde je víra a naděje, tam je i útěcha.
(Svatý Ignatij Brjančaninov)

Smrt blízkého člověka

Mnozí lidé, kteří se na nás obracejí, si stěžují na to, že těžce prožívají ztrátu blízkého člověka. Svatý Afanasij (Sacharov) psal své duchovní dceři: „Poplačte si, nemůžeme neplakat. Sám Spasitel plakal u Lazarova hrobu. Slzy ulehčují v zármutku. Poplačte si, ale také se těšte. Plačte kvůli svému osamění, ale těšte se z toho, že vašemu milovanému skončily těžké útrapy. Truchlete, budťe zarmouceni, ale ovládněte se.“ Podle jeho slov škodí přílišný žal našemu duševnímu i tělesnému zdraví. Radí truchlící ženě, aby se šetřila kvůli své dceři. Je zapotřebí, abychom vložili svůj smutek na Hospodina a abychom hledali podporu v modlitbě. V jiném svém dopise píše: „Náš zármutek nad zemřelým je přirozený a pochopitelný… Ale přesto si musíme přiznat, že zármutek nad ztrátou blízkého člověka je do značné míry sobecký. Více hořekujeme proto, že jsme osiřeli. Pro zesnulé však smrt znamená konec jejich utrpení. Tím spíše pro nás, křesťany. Co více by mělo zmírňovat náš zármutek? Věříme přece v Boží milosrdenství.“

Pravoslavný křesťan neumírá. Pro nás lidi je ztráta blízkých těžká, ale nic se neděje bez Boží vůle.

Ve svém dopise matce, která přišla zároveň o syna i vnuka, píše otec Jan (Kresťjankin): „Vaše srdce vám proto říká, že je živý, protože vaše víra je živá a činná. Modlete se za syna i vnuka. Jejich odchod byl nečekaný, proto je zapotřebí, aby se za ně všichni blízcí vroucně modlili.“

V jiném dopise prosí nějaká žena otce Jana, aby se pomodlil za jejího zemřelého syna. A on utěšuje zarmoucenou matku těmito slovy: „…před Bohem není mrtvých, před ním jsme všichni živí,“ a zároveň připomíná rodičovský dluh, a to modlitbu za syna, milodar, obrácení k Bohu a konání skutků pro Boha. Ani slzy ani reptání ani přání vědět proč a zač zemřelému dítěti nepomohou. Bůh činí vše kvůli nám, k našemu prospěchu, ze své lásky k nám. Na závěr svého dopisu otec vysvětluje, že někdy, „aby Bůh zachránil duši před újmou, nedopustí, aby se poskvrnila světem, ale přesune ji do jiného světa“.

Schiigumen Jan (Alexejev) píše ve svých dopisech své duchovní dceři, která přišla o matku, že je těžké vidět a prožít smrt drahého člověka, ale že člověk neumírá, jen přechází do jiného, věčného života. „Tělo je ze země, a do země se vrátí, ale duše je od Boha a půjde k Bohu.“ Hospodin je milostivý a jeho svatá vůle je ve věčném životě určena zemřelému podle jeho skutků. „Nemůžeme rozhodovat o lidských osudech v posmrtném životě – to je Boží vůle.“ Schiigumen Jan nemá pochybnosti o spáse pravoslavné věřící duše. Ale stupně blaženosti dostává každý podle svých zásluh. Je-li duše hříšná, propadá peklu, ale Svatá církev se za ni modlí a Hospodin duši z pekelných muk osvobodí.

Jeromonach Jan (Ludiščev)
připravila Alexandra Bílková


Život ctihodného
Mojžíše Mouřenína (Etiopana)

Ctihodný Mojžíš Mouřenín pocházel z Etiopie (odtud „Mouřenín“, tj. černý) a byl otrokem. Zpočátku se z něho stal vůdce lupičů a zlodějů, kteří v poušti přepadávali karavany. Milost Boží se ale dotkla i srdce tohoto hříšníka a Mojžíš učinil pokání a odešel do jednoho z egyptských monastýrů. Dlouhý čas bojoval s tělesnými myšlenkami a tělesným sváděním. Po poučení a radě ctih. Isidora počal držet co nejpřísnější půst a unavoval svoji tělesnost mnohými poklonami, přesto od něj vášeň, která jej trápila, neodstupovala. Poté mu ctih. Isidor ukázal v duchovním vidění množství démonů na západě, kteří se chystali k bitvě, a na východě ještě větší počet svatých andělů, také se zbrojících k boji. Tehdy mu řekl: „Vidíš, že více je těch, kteří nám pomáhají, nežli těch, kteří povstávají proti nám.“

Po dlouhé době mu ctih. Isidor nakonec řekl: „Od nyní tě tvé vášně přestanou mučit. Věz, že tělesný boj byl na tebe dopuštěn proto, aby sis nemyslel, že jsi mu odolal svým vlastním postem a duchovním zápasem.“ Ctihodný Mojžíš se za svého života stal důstojným hodnosti presbytera a kolem r. 400 zesnul mučednickou smrtí. S ohledem na strastiplný život, který byl nicméně ve svém závěru vítězným, se k ctih. Mojžíšovi obracejí věřící s prosbami, aby je zbavil hněvivosti, opilství a každé tělesné vášně. Památka světce připadá na 28. srpna / 10. září.

Tropar (hlas 1.)

Obyvatel pouště a v těle anděl,
zjevil ses jako divotvůrce, bohonosný otče náš Mojžíši.
Skrze půst, bdění, modlitbu jsi přijal nebeské dary,
uzdravuješ nemohoucí a duše těch, kteří k tobě s vírou přicházejí.
Sláva dajícímu tobě moc, sláva korunujícímu tebe,
sláva konajícímu skrze tebe uzdravení.

(jeden z pěti obecných troparů ke ctihodnému otci - mnichu - které se užívají, když služba v mineji k památce daného světce nemá vlastní tropar)

Modlitba

Veliká sílo pokání a nezměrná hlubino Božího milosrdenství! Ctihodný otče Mojžíši, byl jsi nejdříve lotrem a zlodějem, ale zhroziv se svých hříchů, zarmoutil ses  a v pokání a v lítosti jsi přišel do monastýru. Tam jsi ve velikém pláči pro své dřívější nezákonné skutky setrval v postu a modlitbě až do konce života. Byl jsi důstojný Kristovy blahodati odpouštění a daru konání mnoha divů. Ctihodný, ty jsi došel od těžkých hříchů až k předivným ctnostem! Pomáhej i těm, kteří se k tobě v modlitbě obracejí, vlekouce se do záhuby pro svůj hněv, pro neuměřené užívání vína, které škodí duši a tělu, chrámu Ducha Svatého. Shlédni na ně svým milostivým zrakem a nepřezírej je, vyslyš je, když se k tobě utíkají. Svatý Mojžíši, pros Vládce Krista, jediného milosrdného, ať neodvrhuje tyto bezmocné a nešťastné, hynoucí pro hněv a neuměřené pití vína, dej ať se ďábel nezaraduje z jejich záhuby, neboť všichni jsme jako stvoření Boží vykoupeni přečistou krví jeho Syna. Vyslyš, ctihodný Mojžíši, modlitbu a prosbu jejich i naši. Odežeň od nich ďábla, daruj jim sílu zvítězit nad jejich vášní. Uveď je na cestu dobra, osvoboď je z otroctví vášní, zbav je záhuby hněvu a neuměřeného pití vína, aby si obnoveni v duchovní střízlivosti a čistém rozumu zamilovali všechnu zdrženlivost a zbožnost a věčně oslavovali Předobrotivého Boha, vždy zachraňujícího své stvoření, jemuž patří sláva, čest a klanění na věky věkův. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík


Z poučení igumena
Nikona (Vorobjova) duchovním dětem

Milý …,

Tak mnoho by bylo zapotřebí napsat v reakci na tvůj dopis. Objasním alespoň to hlavní. Boží moudrost je tak velká, že i zlo Hospodin obrací k užitku člověka. Tuto myšlenku odkrývá mnoho svatých otců. Podstata je v tomto: člověk může být spasen skrze víru a plnění všech přikázání. Plnění přikázání mění psychiku (duši) člověka, obnovuje ho, činí jej „novým“ člověkem podle Božího obrazu, přesněji podle obrazu našeho Spasitele, Ježíše Krista. Tou nejzákladnější vlastností onoho „nového člověka“ je pokora („Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný…“, viz Mt 11,29), bez níž se člověk, i kdyby plnil třeba všechna Boží přikázání, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale dokonce se stává Božím nepřítelem. To znamená, jestliže schází pokora, na jejím místě zcela jistě stane pýcha.

Domnívám se, že zejména k této vlastnosti duše se může užít myšlenka evangelia, v níž nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“ (Lk 11, 24–26)

Ctihodný Makários Egyptský objasňuje vztah pokory k ostatním ctnostem pomocí podobenství o honosném obědě přichystaném pro krále a jeho velmože. Protože ale všechno bylo připraveno bez soli (tj. pokory), ten, kdo vystrojil tento oběd, se namísto poděkování vystavuje jen královu hněvu. Takto, bez pokory, jsou nicotné veškeré lidské ctnosti 1 Nezapomíná-li člověk vnímat své vlastní nitro a neustává-li ve svém zápase s hříchem, náhle začne chápat, jak hluboko je zkažen a jak je celá jeho podstata prostoupena pýchou. Když zvítězíme nad veškerou svou domýšlivostí, nad svou pýchou, ješitností a hrdostí, zvítězíme tím současně i nade vším hříchem. Ukazuje se tedy, že pády člověka způsobené hříchem mu mohou pomoci v získávání pokory. Když člověk neviní ve svých pádech nikoho a nic jiného než sebe, je to zcela správné. Neboť ve všem je vinen člověk sám, okolnosti a ďábel jen napomáhají hříchu, přinášejí pokušení. Konečné rozhodnutí přináleží jen člověku, proto je za vše zodpovědný zcela sám. To potvrzují i výčitky svědomí, zejména po vykonání hříchu.

Člověk, který zápasí s hříchem, který v něm žije, a který neustále upadává v jedny nebo druhé hříchy, poznává ze své zkušenosti, a ne jen teoreticky, svoji zkaženost, svoji bezmoc, a postupně získává pokoru. Stále a všude pokořován hříchy se nakonec v hluboké zkroušenosti srdce a se slzami utíká k Hospodinu. Poznává sebe, z celé hloubky svojí duše, poznává sebe ve své hříšnosti, ve své bezmoci sám zvítězit nad hříchem. A nakonec prosí Hospodina: „Bože, chceš-li, můžeš mě očistit (Mt 8,2)...“ tak, jak to řekl malomocný. „Já sám nemůžu udělat nicHospodine, nauč mne činit Tvoji vůli.“ (Ž 143,10) A jinde zase: „Hospodine, vyveď ze žaláře duši mou...“ (Ž 142,7) Tu člověk poznává veliké milosrdenství Boží k padlému člověku, neboť při upřímném pokání jej Hospodin chrání, snímá z něj hřích, uzdravuje ránu na jeho duši, kterou způsobil hřích. Člověk z vlastní zkušenosti poznává Boží bytí, Boží prozřetelnost, poznává, že „blízko jest Hospodin těm, kteří jsou srdce zkroušeného“ (Ž 34, 19), že On je skutečným lékařem našich duší.

A takto, v tomto smyslu, se hřích, který je zlem, stává příčinou velikého dobra. V tom je prozřetelnost Boží podivuhodná, jako ostatně ve všem, ve všem ostatním…

Proto, můj milý …, neklesej na mysli, když upadáš v jakýkoli hřích, ale obviňuj sám sebe před Bohem, vyznej mu svá prohřešení, neviň nikoho jiného, buď pokorný, poznej svoji nemohoucnost ve všem a pros Hospodina, aby ti pomohl plnit jeho svatá přikázání. To neznamená, že ty sám nemáš proti hříchu usilovně bojovat. Je zapotřebí bojovat co nejusilovněji, je zapotřebí učit se z příkladu zápasu svatých otců, je třeba předvídat okolnosti, které způsobují vítězství či porážku a utíkat od posledního a přibíhat k prvnímu, a hlavně, při zrození hříšných myšlenek nepřestávat z celého srdce volat k Bohu o pomoc k přemožení hříchu s vědomím své vlastní bezmoci. A i když upadneš do hříchu, i při činění hříchu samého je třeba volat k Hospodinu a nestydět se, v duchu padnout před Bohem a volat: „Hospodine, ty vidíš, co činím, smiluj se nade mnou, pomoz mi osvobodit se z moci ďábla.“ A plač před Hospodinem ve svém nitru, co možná nejčastěji k němu volej, aby ti pomohl ve všem, v celém životě, neboť je těžké uprostřed tohoto světa plnit přikázání. Stejně tak plakávali i dávní svatí otcové pro lidi naší doby, neboť mnozí budou hynout pro hříchy.

Existuje ještě jeden silný prostředek v boji se všelikým hříchem: jakmile jsi upadl do nějakého velkého hříchu, běž a vyznej jej před duchovním otcem. Jestliže to nelze učinit hned, udělej to při první příležitosti, v žádném případě to neodkládej na zítra či později! Kdo často a hned vyznává svoje hříchy, ten dokazuje, že nenávidí hřích, nenávidí zajetí ďábla a je připraven přetrpět stud při zpovědi, jen aby se zbavil a očistil od hříchu, a za to poté získává od Hospodina i úplné vítězství, a při tomto vítězství se ho nezmocňuje namyšlenost a pýcha. Buď k tomuto pozorný! (Všude jsou sítě ďábla.)

A tak učiň začátek dobrý: bojuj dle své síly, neklesej na mysli při svých pádech, buď zkroušený, volej k Hospodinu, předvídej dopředu okolnosti a utíkej od zkaženého a nebezpečného, zpovídej se bez meškání před duchovním otcem a získávej pokoru. Vzpomínej na minulé hříchy a pády i ty nynější, a Hospodin ti pomůže a staneš se zkušeným vojákem Kristovým, který bude moci následně pomáhat i druhým.

Neoddávej se lenosti… Neodstupuj od svého malého pravidla. Učiň si pravidlem, závazně, alespoň jedenkrát za hodinu se obracet k Hospodinu a Boží Matce s modlitbou o odpuštění a o pomoc, a když bude možnost a síla, tak i častěji.

Hospodin nechť ti pomůže na přímluvy a modlitby ctihodného Sergije a ostatních radoněžských divotvůrců.

1950


připravil o. diákon Marek Malík


Poučení arcibiskupa
Theofana (Bystrova),
arcibiskupa poltavského
a perejaslavského, duchovním dětem

O konání bohoslužby v naší době

Říkáte, že se vám nelíbí způsob konání bohoslužeb ve všech chrámech Varny. Tato situace je podle mne zapříčiněna tím, že duchovenstvo se v dnešní době odnaučilo modlit - mám tím na mysli zejména vnitřní modlitbu, protože kněží se spokojili s tím, že vykonají pouze vnější bohoslužebný postup příslušných obřadů. Také proto se snaží nahradit nedostatek vnitřní duchovnosti čistě formální duchovností, se všemi následky, které z toho pramení.

Nedostatek vnitřní modlitby je patrný nejen v novém, ale i ve starobylém církevním zpěvu. Nový zpěv se vyznačuje koncertním stylem přednesu, starý církevní zpěv se zase prezentuje pouze vnějším provedením starých nápěvů, díky čemuž se stal krajně žalostným, bezcitným a mrtvým. V obou výše uvedených případech se dá modlit jen velmi obtížně. Možná se zeptáte, co se dá v této věci dělat?

Poradím vám. Neobracejte veškeré své vnímání na vnější postup bohoslužby, ale snažte se soustředit a spolu s postupem vnější bohoslužby začněte pronášet svou vlastní vnitřní modlitbu. A pokud se čtení nebo zpěv v chrámu stanou nesrozumitelnými, doporučuji vám, abyste právě tehdy konali tuto vnitřní modlitbu. Nejlépe je konat modlitbu Ježíšovu, tedy vzývat jeho svaté jméno a prosit jej o milost (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Tato modlitba je krátká, ale zato obsahuje vše podstatné a přitom nám nebrání pozorně dál sledovat vnější postup bohoslužby.

20. říjen 1930 Sofie, Bulharsko

Když přichází únava při modlitbě

Co mám dělat, ptáte se, aby únava neovlivnila soustředěnost při modlitbě. Nepíšete ale, jakou modlitbu přitom máte na mysli: osobní, anebo společnou? Proto na váš dotaz odpovím dvakrát. Když se začne projevovat únava během bohoslužby v chrámu, je třeba pronášet slova Ježíšovy modlitby (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Tato modlitba totiž spolupůsobí na modlitební soustředěnost. Dostaví-li se ale únava během domácí modlitby, je zapotřebí se zpočátku alespoň trochu k modlitbě přinutit. A když únava poté, co sami sebe k modlitbě přinutíme, zmizí, je zřejmé, že se jednalo o pokušení od zlého (ďábla). Jestliže však únava nezmizí, raději délku modlitby zkraťte; vždy je rozumnější modlit se méně, ale rozumně a s citem.

21. listopad 1929 Sofie, Bulharsko

Ctihodný otče,

stěžujete si na to, co všechno se děje ve vašem církevním životě. Neznám všechny podrobnosti vašich záležitostí, ale myslím si, že ani hůře ani lépe se nemají věci na nábožensko-mravní úrovni a ve vztazích mezi lidmi ani v ostatních pravoslavných zemích. A pokud ne v jiných zemích, mohu to s jistotou tvrdit o Rusku zotročeném (pod sovětským režimem) a o Rusku v zahraničí. Co se týče stavu církevních věcí v těchto dvou „oblastech“, podařilo se mi získat značné množství materiálů: celkově asi 700 stran textu. Stejně tak vlastním zajímavé a ve své podstatě závažné materiály o církevním životě zde (v ruském zahraničí). Společný závěr, který vyvozuji z těchto informací, je hrozivý. Rozumějme prosím, že uprostřed této tmy je i „kousíček blahodati“, jímž se ještě udržuje pravoslavná víra, jak zde (v ruském zahraničí), tak tam (v Rusku). Naši dobu lze srovnat s tou „poslední“, která má přijít před druhým příchodem našeho Pána. Soli stále ubývá… Mezi nejvyššími pastýři Církve zůstalo nyní převážně ono slabé, temné, zmatené a nesprávné chápání dle litery (zákonické chápaní duchovních věcí); tedy dle litery ubývající duchovní život uprostřed křesťanského společenství, ničící samo křesťanství, které je ve své podstatě skutkem, a ne literou. Je smutné sledovat, do čí péče jsou svěřovány Kristovy ovečky (věřící) a do čích rukou je svěřováno jejich vedení a pasení. Nesmíme však zapomínat, že i toto je dopuštěno Bohem v jeho prozřetelnosti. „A ti, kteří jsou v Judeji, ať běží do hor!“ Těmito slovy před více než šedesáti lety charakterizovali stav církevních věcí ve své době velcí ruští světitelé – metropolita Filaret (Drozdov) a biskup Ignatij (Brjančaninov). Nemáme snad i my dnes právo vyřknout tato hrozivá slova a vztáhnout je k dnešní době?

A co se týče politické situace, nad Evropou se nyní vznáší hrozivý přízrak nové války. Němci i Francouzi se k této válce již pečlivě připravují… a Československo bude předhozeno tomuto nebezpečí jako oběť v první řadě!

9. prosinec 1931 Clamart, Francie


Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století


„Jak bude dítě vychováno a nasměrováno, takové bude - jako plody vyrůstají ze semen, tak na výchově záleží, jak dítě prožije svůj život. Především rodiče napomíná Boží slovo: „Vychovávejte je v poučeních a napomenutích našeho Pána (Ef 6,4).“
(Svatý Tichon Zadonskij)

Problémy s výchovou dětí

V rodině získává dítě svou první duchovní a morální výchovu, představu o lásce a úctě člověka k člověku, učí se poslušnosti vůči rodičům. A v rodině dochází také k prvním zkouškám, které děti velmi těžce prožívají, pokud v rodině schází pravoslavný pohled na svět. O roli rodičů při výchově dětí píše archimandrita Jan (Kresťjankin): „Děti, to jsou přece živé ikony, zapracujte na nich, nezkažte v nich Boží obraz svojí nepozorností a lajdáctvím.“

V jednom ze svých dopisů upozorňuje starec Jan (Kresťjankin) jednu ženu, že může svůj život změnit pouze tehdy, „když zcela vyplní své první sliby – manželské. Křesťanská matka musí vychovat ve víře v Boha své děti i děti svých dětí". A neradí jí, aby odešla do monastýru dříve, než tak naplní svou povinnost k dětem. Dítě nelze ponechat bez materiální a duchovní podpory. Vždy jsme před Bohem zodpovědní za své děti a vnuky, které jsme nevychovali ve víře v Boha, my však utíkáme od kříže, který jsme dostali od Boha a přitahuje nás svévolnost, kvůli které pak umíráme. Archimandrita Jan dále píše: „Být s Pánem – to znamená plnit Boží vůli. Vy jste byla jakožto matka povinna vychovat své děti podle křesťanské víry. Ale jednou už jste to udělat nemohla, tak alespoň teď byste mohla pomoci vnučce."

Neposlušnost vůči rodičům je hřích, z něhož vyrůstá svévolnost a svéhlavost. Lhostejnost k tomu, co říká matka, se v budoucnu stane lhostejností k utrpení vlastního dítěte i okolí. „Dětem přeji úspěchy v učení, ale především v poslušnosti vůči rodičům a v plnění modlitební povinnosti k Bohu,“ píše svému duchovnímu dítěti biskup Benjamin (Milov). Dále pak objasňuje, že nyní je chápání poslušnosti u dětí až na druhém místě, někdy dokonce až na třetím. Ale je důležité, aby Bůh – pramen vší svatosti v nás – byl vždy na prvním místě. Není pro děti nic krásnějšího, než když mají vše „čisté a svaté, to znamená jejich vztah s rodiči, správnou mluvu a úslužnost bez odmlouvání i bezúhonné chování ve škole."

Je třeba ohleduplně, s moudrostí a taktem, vštěpovat dětem vkus k dobru a naučit je chápat, co je dobro a co je zlo a hřích. Abychom děti neztratili, ale přivedli je k Bohu, musíme mít mnoho rozumu, taktu a lásky. Ale mluvit s nimi je třeba „nejen o Bohu, ale také o životě, který může být buď s Bohem, anebo bez Boha". Modlete se za děti. Ukazujte jim v životě stopy Božího plánu, který život utváří. To, co jste si vy uvědomili až v dospělosti, by oni měly poznat a pochopit už v dětství,“ nabádá rodiče otec Jan (Kresťjankin).

Nelze nechávat děti a jejich výchovu jen tak, nelze je ponechávat napospas vlivu televize a ulice. Jeromonach Serafim (Rose) radí: „V domech, kde není dost odvahy na to, aby vyhodili televizi z okna, je nutné její sledování přísně kontrolovat a hlídat, abyste se vyhnuli otravujícímu působení tohoto přístroje, který se stal hlavním učitelem protikřesťanských hodnot a idejí, zvláště u mladých lidí.“ Také otec Jan žádá rodiče: „Modlete se (za děti), a pokud je to možné, ovlivňujte výběr hodnot v jejich životě. Samozřejmě ne násilím, ale domluvou a uvědoměním si pomíjivosti současného vědomí, které je člověku zevně vnucováno.“

Rodiče musí připravit své děti na dospělost, naznačit jim, jak chápat cíl a cesty vedoucí k tomuto cíli. Nelze děti ochránit před tím, jak žijí ostatní lidé. Škola, hudba, počítač, všemožné technické vymoženosti mohou jednomu člověku sloužit ke spáse, ale druhému k záhubě. „Pokud někdo pracuje na počítači na Božím díle anebo jinak ke slávě Boží, např. sází liturgické knihy, dopracuje se tím ke spáse. Ale jestliže používá techniku pro všelijaké neslušnosti a nesmyslné hry, přímo tím hyne," vysvětluje v jednom ze svých dopisů archimandrita Jan (Kresťjankin).

Stává se, že přicházejí dopisy s prosbou o požehnání ke studiu na vysoké škole a otec Jan jej dává i s přáním úspěšného absolvování studia. V jiných dopisech otec Jan ukazuje na unáhlené rozhodnutí rodičů při výběru školy. „Modlete se za dceru,“ píše, „poslali jste ji, aby se učila v takové škole, kterou bych nikomu nepřál.“

Děti musíte vést už odmalička k tomu, aby se chovaly podle Božích přikázání. Tak zmizí mnohé problémy s jejich nesprávným chováním. V dopise světiteli Nikolaji Srbskému si stěžuje jedna matka na vychování svých vlastních dětí, kterým se dostalo zvláštního hudebního vzdělání i výuky francouzštiny. Na její stížnost biskup odpovídá: „Pokud bys najala svým dětem ve své době vychovatele, který by je vychovával podle Božích přikázání, měla bys teď své děti, a ne opici a papouška."

Biskup Venjamin (Milov) v dopise svým duchovním dětem vysvětluje vliv hudby na člověka a doporučuje jim, aby dali dceru do hudební školy. Hudba přivádí lidskou psychiku do ideální nebeské sféry. Abychom se však do této sféry dostali, musíme se prodrat skrze tmavou houštinu všelijakých písní, které po drobtech vyvětrávají z naší duše lidumilnost. „Těžko říci,“ píše biskup, „co je užitečnější: zůstat nevzdělaným s celistvostí srdečného života, anebo se hudebně vzdělávat a ztratit z duše Boží teplo. A protivné ,drnkání‘ na jakýkoli hudební nástroj nás ladí na erotickou ,vlnu‘ a probouzí v naší duši různé druhy vášní.“

Otec Vsevolod Špiller v dopise svému nemocnému duchovnímu dítěti doporučuje, aby poslouchalo „velmi dobrou hudbu, naši a evropskou (Bacha, něco z Brahmse, ne vše od Beethovena, našeho Metnera, něco z Tanějeva)“.

V korespondenci světitele Nikolaje Srbského je dopis, ve kterém sestra hledá pomoc a stěžuje si na svého bratra, o kterého se stará po smrti jejich matky. Z bratra se stal horlivý neznaboh, začal se vysmívat její zbožnosti, modlitbám, ikonám, církvi. Světitel radí sestře, aby se nezlobila kvůli jeho chování, ale raději mlčela a nedráždila ho. A začala se za bratra modlit slovy: „Nejdobrotivější Pane, jakýmkoli způsobem uzdrav duši mého bratra, byť by to bylo třeba skrze těžkou nemoc nebo utrpení.“ Za příklad jí dává ženu, která takovým způsobem vyléčila svého syna. A takto modlitba, kterou bude konat vskrytu, nakonec obměkčí bratrovo srdce.

V dopisech protojerejů otce Vsevoloda Špillera a otce Grigorije Dolbunova se dočteme o tom, jaká má být láska dětí k rodičům a rodičů k dětem. Protojerej Vsevolod Špiller píše svému synovi: „Nikdy se neboj být ohleduplným, pozorným a starostlivým synem své matky, milujícím ji vnitřně i navenek. Náš život je tak krátký, dítě moje. Ať je tedy každý den, každá hodina světlou, tichou, radostnou, abychom nemuseli nikdy ničeho litovat, nebude totiž v našich silách napravit to, co se stalo v minulosti.“ Otec Grigorij oznamuje svému synovi, že dostal jeho dopis a děkuje Hospodinu za to, že „Bůh v tebe, synu, vložil takovou lásku k rodičům a vychovatelům. Ať ti Hospodin odměnou za lásku k nám hříšným dá pravou moudrost.“ Otec Grigorij dále poučuje syna sloužícího v armádě, aby prošel tímto kolbištěm bez výčitek a beze studu a aby se vrátil domů v takovém duchovním stavu, v jakém ho vyprovodili. Radí mu, aby se nestyděl modlit. „Zoceluj se a upevňuj,“ píše otec Grigorij, „Bůh je tvůj pomocník a ochránce ve všech dnech tvého života. Pán je s tebou vždycky a s ním není žádná situace bezvýchodná.“ Prosí syna, aby vždy a za vše děkoval Hospodinu, který nám daroval život. „Jen nevděčné děti urážejí své rodiče i Boha.“

Vše překrývá láska, úcta a poslušnost dětí vůči rodičům. „Cti otce a matku svou,“ tak je to napsáno ve Starém Zákoně.

Zbývá nám připomenout, že jednou z povinností dětí k rodičům je modlitba. V korespondenci biskupa Afanasije (Sacharova) nacházíme v jednom z dopisů tyto řádky. „Děti se musí vždy modlit za své rodiče, ať už jsou jakýmikoliv netvory, lidmi, kteří hanobí a pronásledují víru. Jsem přesvědčen o tom, že svatá Barbora se modlí za svého otce, který ji dokonce sám zabil... Neodvažuji se říci, že všichni nepravoslavní beznadějně zahynuli.“

V dopisech schiigumena Jana (Alexejeva) je dopis od ženy, která neměla děti, ale přála si je. Otec jí odpovídá, že někdy „děti nebývají pro rodiče radostí, ale velikým trápením“. Radí jí, aby se ve všem odevzdala do Boží vůle a modlila se za to, co si přeje. U Hospodina je přece vše možné...


připravila Alexandra Bílková


Z poučení igumena Nikona (Vorobjova) duchovním dětem

Pokoj vám!

Jak snadno se zarmucujete proto, že roky běží a že nejste zabezpečená! Toto všechno je ale z tohoto světa a od knížete jeho. To on vás mate. Mate vaše myšlenky, vnáší vám do nich všechny tyto obavy, lže vám, lže bez konce, a takto se ukazuje ve všech oblastech.

V čem spočívá podstata křesťanství? V tom, že všemohoucí, vševědoucí Tvůrce všehomíra tak miluje člověka a tak s ním soucítí, tak se stará o něj a jeho spasení, že vydal svého jednorozeného Syna na hanbu, kříž a smrt. A nejen o celé lidstvo, ale i o každého člověka zvlášť se Hospodin stará, každou minutu jej drží ve svých rukou. Ochraňuje jej od nepřátel neviditelných a viditelných, poučuje a přivádí k rozumu skrze lidi, knihy a životní okolnosti. Jestliže je nutné napravit či pokárat člověka proto, aby ho takto ochránil od horšího a většího neštěstí, činí tak Bůh milostivě. Když to pak člověk může beze škody přijmout, odměňuje jej tak, jako by želel toho, že jej trestal a pokáral. Komu se trošku otevřel vnitřní zrak, ten vidí tuto udivující prozřetelnost Boží vůči člověku, ve velkém i v malém. A v samé podstatě, jestliže Bůh pro člověka přinesl v oběť to nejdražší – svého Syna, jak může čehokoli litovat, když i celý svět je ničím před touto obětí? Hospodin nelituje, nešetří ničeho především pro ty, kteří k němu směřují, kteří se snaží plnit jeho slovo, kteří se se zarmouceným a zkroušeným srdcem rmoutí pro každý svůj hřích - pro narušení jeho vůle, svoji nevšímavost, nevděčnost a nelásku k němu.

«Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.» (Jan 6,37) Hospodin se raduje z každého, kdo k němu tíhne, nesrovnatelně více, nežli se raduje matka z lásky svého děťátka.

Proto se nemáte bát budoucnosti. «S námi jest Bůh,» dnes, zítra a na věky. Mějte strach jen z toho, že byste Boha mohli jakkoli, jakýmkoli hříchem zarmoutit. Jestliže pro svoji nemohoucnost upadneme v cokoli nedobré, učiňme pokání, a Hospodin nám odpustí. Je jen zapotřebí vědomě si nevybírat zlo (hřích), neospravedlňovat sebe sama, nereptat na Boha. Nebojte se ničeho. Buďte smělá a všechny svoje zármutky, pochybnosti, strachy, urážky od běsů a lidí vložte na Hospodina. On chce a ví, jak vás od nich osvobodit a kdy vám to bude ku prospěchu.

Nevěřte sobě ani lidem. Věřte Slovu Božímu, Evangeliu. Životem, zkušenostmi se učte Evangeliu. Život v Kristu vám dá takovou plnost, takové chápání všeho, duchovní radost, pevnost, že se vám život lidí ve světě bude jevit takovým, jakým skutečně je: nicotným, nezajímavým, chudým, žalostným, marnivým, přeplněným malichernostmi, nepříjemnostmi a zbytečnými zármutky. Jste šťastná. Chraňte toto štěstí. Děkujte za ně Bohu, a on za tento vděk zesílí, mnohonásobně zvětší svoji milost do té míry, kolik jí jen můžete unést. Toto nechť se stane! Ať vás ochraňuje Hospodin a ať vám žehná!

1962


Drahá…!

Není třeba od sebe vyžadovat příliš mnoho. Je lepší být pokorným před Bohem. Odkrývejte mu sebe sama, se všemi skvrnami, a jako malomocný volejte: «Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.» (Mt 8,2) Nedávejte kvůli tomu Bohu lhůtu ke splnění. Dělejte vše, k čemu máte vy sama sílu, a Hospodin vykoná vše nezbytné pro vaši spásu. Jen neodstupujte od Boha. Nepoddávejte se vnuknutím nepřítele, který říká, že je již zbytečné něco konat, že vše již zahynulo a tak podobně. To je dílo ďábla, věčného pomlouvače Boha a všech. Pevně se držte Církve a učení svatých Otců. Ať už byste byla v jakýchkoli pochybnostech, říkejte si pro sebe, a někdy i nahlas (to aby běsi slyšeli): „Pane Ježíši Kriste, věřím, že ty jsi Syn Boží a Pán, věřím, že jsi tolik strádal, abys nás spasil, věřím, že i mě neopustíš, jestliže já sama se od tebe vědomě neodřeknu. Pane, buď ke mně milostivý. Odevzdávám sebe a své spasení do tvých rukou. Věřím, že nedopustíš, abych zahynula. Sláva tobě Bože, sláva tobě Bože, Sláva tobě Bože!“

Ať vás ochraňuje Hospodin. Buďte spaseni!

1963


Drahá…,

jak se cítíš? Jak neseš svůj kříž? Snad na něj nereptáš? Ať ti pomůže Hospodin přetrpět bez reptání a s vděčností vše, co sešle pro tvou spásu. Neboť bez jeho svaté vůle nám nemůže nikdo a nic způsobit nižádnou ránu. Hospodin nám dokázal svou lásku k lidem, když dovolil, aby jej ukřižovali. Bůh jest Láska, a láska nemůže dopustit zla milujícímu. Proto vše, co se s člověkem děje, co jej rmoutí i z čeho má radost, se děje pro jeho blaho. Třebaže tomu tak vždy nerozumíme, nebo lépe řečeno, nikdy to nevidíme a nechápeme. Jen vševědoucí Hospodin ví a zná, co potřebujeme k získávání věčného, blaženého života. A tak buďme pokorní pod milující rukou Boží, snažme se z naší strany vynaložit co největší úsilí , abychom plnili jeho přikázání. Neustále čiňme pokání z mimovolných narušení jeho přikázání, a dokažme tím svou lásku k Hospodinu. Podle slov Pána Ježíše Krista: «Miluje Ho ten, kdo plní přikázání Jeho, a kdo Jej nemiluje, neplní je.» (Jan 14,23-24) Nechť tě poučí Hospodin, dá ti trpělivost, horlivost v úsilí o spásu a modlitbu vycházející ze zkroušeného a pokorného srdce. Buď laskavá a mírnější k lidem, se kterými se setkáváš a  jimž jsi nablízku, i ke svým nadřízeným. Ne proto, aby ses zalíbila lidem, ale pro lásku k nim, kterou nám přikázal Kristus. Pokoj tobě a požehnání od Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista.

1949


připravil o. diákon Marek Malík


Z poučení svatého
Jana Zlatoústého

„Člověk se musí ze všeho nejdříve učit milosrdenství, protože právě ono jej činí člověkem. Kdo nemá milosrdenství, ten jím přestává být. A proč se divíš, že je to hlavní znak lidskosti? Je to znak božství. Milost je královna, činící lidi podobné Bohu.“

„Své dílo nazval Matouš pravdivě evangeliem – poselstvím. Ve skutečnosti zvěstuje všem: nepřátelům, nevědoucím a sedícím v tmách konec trestu, vykoupení, odpuštění hříchů, ospravedlnění, posvěcení a společenství se Synem Božím. Co může překonat takové poselství? Bůh je na zemi, člověk na nebi, vše je obnoveno!

Stalo se zřejmým, že dávný boj skončil, že se naplnilo smíření Boha s lidmi, ďábel je poražen, démoni vyhnáni a smrt přemožena. (...) Zjevila se veliká naděje pro budoucnost!“

„Kristus nás v krátkých a jasných slovech naučil, co znamená dobro (...) On přece říkal, že na dvou přikázáních spočívá celý Zákon i proroci.“

„Peklo a budoucí muka jsou nepředstavitelně strašné, ale i pokud bychom si dokázali představit tisíce pekel, nebylo by nic horšího, než se stát odpornými Kristu a uslyšet od něho: „Neznám vás.“

Je lehčí vydržet úder tisíce blesků, než spatřit, jak se mírná tvář Hospodina od nás odvrací a jeho klidné oči nestrpí pohled na nás . Milující nelituje, že za urážku milovaného musí vytrpět nějaký trest, ale lituje toho, že ho urazil. Musíme se držet toho, že není těžké trpět muka, ale hřešit. A pokud by nás Bůh nepotrestal, museli bychom sami sebe potrestat za to, že jsme byli natolik nevděční jeho dobrotě. Pokud milujeme Krista tak, jak máme, budeme trestat za hříchy sami sebe.“

„Nevěřící obrací na víru ani ne tak zázraky, jako spíše život křesťanů. A tento život neučiní krásnějším nic jiného než láska. Ty, kteří činí zázraky a znamení, nazývají nevěřící často podvodníky, ale čistý život nemohou nijak napadnout. Na druhou stranu ale nic tak silně nepohoršuje jako právě hřích. Vždyť když nevěřící uvidí, jak ti, kterým bylo uloženo milovat i nepřátele, závidí, kradou, jsou lakomí a zasévají nenávist, nazve ty zákony planými řečmi. Když uvidí, jak se křesťan bojí smrti, kdo uvěří jeho slovům o nesmrtelnosti? Když uvidí, jak se rveme k moci a otročíme svým vášním, tím spíše se bude držet svých bludů a nebude si o nás myslet nic velikého.

My, vpravdě my, jsme tou hlavní příčinou, proč nevěřící setrvávají ve svých bludech.“

„Kdo jste se postili i nepostili, radujte se dnes(v den svaté Pachy)!... Všichni přijměte bohatství dobroty!“

„Kristus se s námi usmířil, když jsme byli jeho nepřátelé, a tak se nyní snažme zůstat jeho přáteli. On začal, my se proto snažme alespoň pokračovat. On nás nemiluje kvůli svému užitku, protože mu nic nechybí, ale my se snažme milovat, byť by to mělo být kvůli nějaké výhodě. On miloval svoje nepřátele, my se snažme alespoň milovat se navzájem.“

„Když někdo nemá ani jednoho přítele, je to znak krajní nerozumnosti, protože jenom hlupák by se pyšnil slovy: ,Nemám ani jednoho přítele.´ Jaký může mít život? I kdyby byl neskutečně bohatý, utápěl se v pohodlí a rozkoši, i kdyby byl nejsvatější na zemi – byl by sám a bez pomoci. Mezi přáteli tomu tak není, a i kdyby byli chudí, jsou bohatší než boháči. Přátelství je pro nás základ pohodlí a bezpečí.“

„Nevěřím, že může být spasen ten, kdo nedělá nic pro spasení bližního.“


připravil Pavel Nikolajev


Ať se všichni sejdeme v ráji

z rozhovoru s rumunským starcem Paisijem (Olaru)

Jak můžeme usmířit ty, kdo jsou spolu rozhádaní?

Nejprve se za ně máme modlit. Poté je musíme podpořit v rozhodnutí, aby se vyzpovídali svému duchovnímu otci. A je dobré je poučit slovy ze svatého Evangelia, dle slov Hospodinových: „Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou.“ (Mt 5, 9) Jak jen můžeme, snažme se šířit mír a pokoj, neboť jsme Božími dětmi a nosíme v sobě pokoj Ducha Svatého. Ti, kdo se spolu neusmíří, nemohou jít ke svatému Přijímání.

Co je to pokora?

Pokora je myšlenka našeho srdce, která nás ujišťuje o tom, že jsme nejhříšnější ze všech lidí a nedůstojní milosti Boží. Když sami sebe ponížíme, neznamená to, že máme pokoru. Když nás ale někdo druhý uráží, kritizuje a ponižuje, a to i před lidmi, a my to snášíme a říkáme si: „Bůh přikázal mému bratrovi, aby mne urážel, pro moje hříchy,“ to je pravá pokora. Stejně tak tehdy, když vše přijímáme jako z Boží ruky, z jeho vůle. Když tě někdo uráží, Bůh mu přikazuje, aby tě urážel. Když ti někdo vezme nějakou věc, Bůh mu přikázal, aby ti ji vzal, aby tě učinil mnichem. Když tě tvůj představený přemisťuje sem a tam, Bůh ti mění místo, aby ti změnil povahu a zvyky. To je pravá pokora. Naopak pýcha je, když se spoléháš sám na sebe, na svůj rozum a sílu; když sebe považuješ za dovednějšího, než je druhý, lepšího a hezčího, zkušenějšího v dobrých skutcích a milejšího Bohu než jiní. Tehdy tebou vládne ošklivý hřích pýchy, od kterého nás ochraňuj Bůh, který se ponížil pro naše spasení.

Jak se mám chovat ke svému bližnímu, abych naplnil přikázání lásky?

Považuj svého bližního za lepšího, než jsi sám, žádej od něj radu místo toho, abys mu radil, a jeho nedostatky doplň svojí láskou. Čiň tak a spasíš se.

Který hřích je dnes ve světě nejtěžší?

Nejtěžší hřích, který dnes vládne světem, je nevíra v Boha, neboť z ní se rodí všechny ostatní hříchy na zemi. Protože když člověk nevěří a nebojí se Boha, nemá už žádnou oporu, nemá naději, nemá radost, nemá cíl a padá do všeho zlého, do propasti beznaděje, od čehož nás ochraňuj Kristus a Matka Boží.

Co je znakem duchovního pokroku?

Slzy při modlitbě, myšlenka, že jsi nejhříšnější, veliká radost v srdci a mnoho milosti a lásky ke všemu stvoření.

Jeden kněz se ptá, jak nejlépe vést k Bohu stádo, které mu bylo svěřeno?

Stádo Kristovo se má vést s píšťalou a ne s holí; to znamená s mírností, ne přísně. Má se vést více příkladem vlastního života než pouhým kázáním z ambonu. Tedy více skutky než slovy, aby lidé viděli vaše dobré skutky a oslavovali Boha. Ať také hezky a dobře slouží bohoslužby, s vírou a zbožností; ať obdarovává chudé a nemocné ve farnosti, ať učí věřící pravé víře – staré, mladé i děti; ať je pravidelně zpovídá, ať je posiluje v nesnázích a je jim příkladem ve všem, sytí je bohumilými knihami a rozličným slovem Božím.

Co dělat s dětmi, které, když dovrší šestnáct let, přestanou poslouchat rodiče a žijí v hříších?

V takovém případě jsou vinni rodiče, kteří jim odmalička nedávali křesťanskou výchovu, a nechali je napospas jejich vlastní vůli. Rodiče takových dětí se budou zodpovídat za jejich duše, za to, že jim odmala nevdechli víru a bázeň Boží. Teď sklízejí co zaseli! Přesto ale ať se modlí za své děti, ať je přivedou k dobrému knězi ke zpovědi, ať jim pomohou založit rodinu, ať jim pomohou znovu si zvyknout na chrám, práci, čestnost. Potom budou mít naději na odpuštění a nápravu.

Jedna mladá žena, týraná a donucována ze strany svého muže, aby zabíjela své děti při potratu a bránila početí, se ptá, jakou epitimii má konat, aby přijala odpuštění a spásu od Boha?

Oba dva, ona i její muž, budou zatraceni, jestliže neučiní pokání. V tomto případě je zapotřebí, aby se žena postavila proti zabíjení dětí, anebo aby se hned rozvedla. Předtím ale ať vyzná svoje hříchy zkušenému zpovědníkovi. Potom ať dává křtít děti namísto zabíjených, ať rodí další děti místo těch, které byly zabity. Ať se do konce života postí jeden den v týdnu, obvykle v pátek, až do večera, ať činí poklony a rozdává milodary podle svých možností, a je naděje, že dosáhne spasení a milosti od Boha.

O nutnosti časté zpovědi říkal starec jednomu duchovnímu dítěti:

Pravidelně se zpovídej, protože čím častěji v domě uklízíš, tím milejší je ti v něm bydlet. Když si vypereš košili, je ti příjemné, když si ji oblékáš. Protože když se v domě nakupí mnoho špíny a smetí, je těžší ho vynést ven. Zpovídej se častěji - když ne každý týden, tedy každý měsíc.

O neustálém pokání

Kdykoliv upadneš, povstaň, vyznej svoje hříchy, čiň pokání, konej epitimii, nos nadále svůj kříž s očima upřenýma ke Kristu, dokud nevyjdeš nahoru na Golgotu. My nemůžeme nikdy říci, že budeme spaseni skrze své skutky, bez milosti Boží, bez duchovního otce a bez modlitby církve, ale ať nás okamžik smrti zastihne v boji.

O duchovním vedení

Někoho duchovně vést, být duchovním otcem, je velmi těžké! Na zemi totiž není nic těžšího, než vést duše po cestě spásy. Vždyť více než čtyřicet let jsem svazoval a rozvazoval duše od hříchů. (Mt 16,19) Ale odkud mohu vědět, že jsem nezhřešil? A tak mne Hospodin pokáral touto nemocí, neboť jsem možná svázal to, co bylo třeba rozvázat a rozvázal jsem to, co mělo být svázáno. Přes to všechno vše zůstává na soudu a milosti Boží, neboť člověk je náchylný k hříchu.

Je těžší být duchovním otcem laiků, nebo mnichů?

Těžší je být duchovním otcem mnichů a kněží než laiků, protože mniši a kněží mají větší zodpovědnost. Oni znají Slovo Boží a svaté kánony, ale nedodržují závazky, které mají, to znamená, že hřeší ze své vůle a proti tomu, co znají. Laici mají menší zodpovědnost a mnozí hřeší z nevědomosti. Tady se naplňuje slovo svatého Evangelia, které říká: „Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho žádáno, a komu bylo málo dáno, od toho bude méně žádáno.“ (Lk 12, 48)

Poslední dopis, který napsal starec svým učedníkům:

Šťastné svátky, mnohá léta ve zdraví a trpělivosti, trpělivosti, trpělivosti ve všem. Trpělivosti v nemoci, trpělivosti, když vám bude domlouváno, trpělivosti s vděčností, pro drahocenné spasení! Neustále se modlete, a jestliže vás někdo zarmoutí, odpusťte mu. A když vy někoho zarmoutíte, hledejte odpuštění a s radostí buďte poslušní, neboť poslušnost z donucení není dobře přijímána. A tak život plyne, ať chceme, nebo ne, a zítra či pozítří ať se všichni společně sejdeme tam nahoře v ráji.


připravil o. d. Marek Malík


Poučení ctihodného starce
Kleopy Ilieho o modlitbě

Po ústní modlitbě následuje rozumová modlitba. Ani rozumová modlitba však není dokonalá. Naši Otcové ji proto nazývají „poloviční“ nebo „jednonohou modlitbou“. Důležité je, aby modlitba přešla od rozumu k srdečnému citu. A pak, pronášíme-li ji ústy, chápeme-li ji rozumem a cítíme-li ji srdcem, stává se kulovou, sférickou modlitbou v pohybu naší duše (metafora, kterou starec v souvislosti s dokonalostí modlitby uvádí – přivádí posluchače k představě o dynamice duše, která se neustále pohybuje a modlitba ji přitom povznáší, pozn. překl.). Taková modlitba je o mnoho dokonalejší a nazývá se „modlitbou srdce. „Modlitby srdce dosáhne jen jeden člověk z deseti tisíc,“ říká sv. Izák Syrský.

V modlitbě se spojuje rozum se srdcem. Jedná se o modlitbu rozumu, která probíhá uvnitř lidského srdce, jde o modlitbu čistého srdce. A nezapomeňte, že rozum, který sestoupí do srdce, prochází dvěma celnicemi (nebo bariérami), aby se mohl se srdcem spojit. První celnicí před branami srdce je fantazie nebo představivost, druhou je celnice rozumu. Moudrý člověk jimi projde za chvíli.

Nejzákladnější pravidlo modlitby je: nic si během modlitby nepředstavovat. Neboť jsou tři druhy představivosti: špatná, dobrá a svatá.

Žádnou ale nesmíte ve své mysli uvítat. Pokud se zastavíte u představivosti, nemůžete se během modlitby přes ni dostat s rozumem až do srdce. Svatý Nil Asketa ve Filokalii říká: „Šťastný je rozum, který se dokáže pomodlit ke Kristu bez představivosti, bez tvaru!“ Vždyť Adam kvůli představivosti padl. Co mu řekl had? „Neumřeš, ale budeš jako Bůh a budeš znát dobré a zlé.“ Jakmile si představil, že bude jako Bůh, padl kvůli této představě, dary mu byly odebrány a byl vypovězen z ráje. Proto svatí Otcové nazývají představivost „mostem démonů“. Všechny hříchy přecházejí od rozumu (intelektu) k citu (srdci), pokud si je člověk nejprve představuje.

Proto si během modlitby nesmíš nic představovat. Ani svaté představy ani Krista na ctihodném kříži ani poslední soud. Nic. Protože všechny představy se nacházejí vně srdce a pokud se u nich zastavíš, začneš se klanět jim a nikoli Kristu. U celnice rozumu, která se nachází u brány srdce, čekají na náš rozum jiní zlí duchové, „teologové tmy a filozofové pekla“. Jak poznamenává sv. Basil Veliký, náš rozum má tu vlastnost, že z něj neustále pramení myšlenky, dobré a zlé. Není jeho vinou, že skrze něj vyvěrají na povrch. Neboť to, co vložíme do mlýnu, je semleto. My ale rozhodujeme o tom, jestli tyto myšlenky do svého nitra vpustíme, nebo ne. Při modlitbě se může stát, že dokonce spatříš i slova svatého Písma, stejně jako se dostal do pokušení Spasitel na hoře Karantanie. Jejich role je pokoušet člověka slovy svatého Písma.

Při modlitbě mohou přicházet dokonce různé pravdivé a vznešené myšlenky. Náš nepřítel se pak velmi raduje, když vidí, jak místo slov modlitby myslíme na slova Písma svatého. Bratři moji, nic takového se nesmí při modlitbě stát! Svatý Jan Zlatoústý říká: „Když se modlíš, neteoretizuj o teologii, protože jinak se ti démoni smějí.“ Modlíš-li se, musíš mít zkroušené a zkormoucené srdce a cítit v něm bolest nad svými hříchy a pokání. Jde o tajemství Boha, který je zdrojem rozumu na nebi i na zemi.

Sestup proto do svého srdce skrze modlitbu jediné myšlenky a soustřeď se jen a jen na jméno našeho Pána Ježíše Krista. Rozumem tak sestupujeme do srdce a říkáme přitom neustále: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným (hříšnou)“. Nesestupuj tam však s další myšlenkou. O celnici představivosti jsem ti řekl, že žádná představa, i kdyby byla svatá, se nenachází uvnitř našeho srdce, ale stojí venku, a to ji odtahuje dál od srdce. Podobně je tomu i s celnicí rozumu, protože démon přichází dát tvému rozumu podněty k teologizování a představí ti při modlitbě celé svaté Písmo, jen aby ses nemodlil! On (ďábel) totiž ví, že jej modlitba spálí. Může se totiž stát, že zpyšníš a začneš si říkat: „Aha, mám takové vznešené myšlenky, protože se modlím!“ Démon se však směje. Ty se ale ve skutečnosti nemodlíš, jen přemýšlíš nad slovy Písma svatého. Spasitel nám však ukazuje, jak se máme modlit, když říká: „Modlíce se pak, nebuďte marnomluvní jako pohané; neboť ti se domnívají, že pro svou mnohomluvnost vyslyšeni budou.“ (Mat 6,7)

Kristus od nás vyžaduje tzv. jednovětou modlitbu, tj. modlitbu jedné myšlenky. Slyšel jsi o kananejské ženě? Ta šla za Kristem a zvolala jen několik slov: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ Nemodlila se mnoha slovy, jen několika, ale její volání vycházelo ze srdce a dorazilo k Boží dobrotě, když ji Pán nakonec pochválil slovy: „Ženo, tvá víra je veliká.“

I my při modlitbě, zvláště při modlitbě srdce, když chceme sestoupit rozumem do srdce, se máme takto modlit – jednou myšlenkou. Jestliže při modlitbě ponecháš stranou teologii, rozum se dostane s Boží pomocí až do srdce.

Cílem tohoto úkolu však není ani dosažení sladkosti ani teploty v srdci. Tím podstatným je pokorné srdce, pocit lítosti a bolesti srdce nad hříchy a získání slz pokání. V takovémto stavu pak naše duše pocítí štěstí, lehkost a takovou vřelost a duchovní sladkost, že poté, co z tohoto sjednocení s Kristem v srdci procitne, nemůže říci ani tři slova.

Jestliže se mě zeptáte: „Otče, co máme dělat, neumíme-li se takto modlit? Jsme snad ztraceni?“ odpovím vám: „Jistě že ne! Chtěl jsem vám jen říci pár slov o modlitbě, jaká vlastně opravdová modlitba je a jak jí dosáhnout. Ani já jsem se takovým způsobem nedokázal modlit. To však neznamená, že se o tom nemůžeme něco dozvědět. Vždyť z neznalosti pramení duševní slepota.“

Rovněž dávejme pozor na stav, kdy k nám promlouvá démon pýchy a lhostejnosti a říká nám: „Ty ses dnes ale dobře modlil!“ a my pocítíme při modlitbě slzy. Vězte, že od jedné slzy je k čisté modlitbě ještě tak dlouhá cesta jako od země k nebi. Říkal jsem vám, že růst v modlitbě nikdy nekončí. Při modlitbě se člověk sjednocuje s Bohem, a proto nemůže mít konce. Není v lidských silách, aby po schodech modlitby stoupal vzhůru sám. Musí jen projevit vůli. Kdo se chce modlit, ať se modlí k Bohu tak, jak může. Pravá modlitba srdce je dar od Boha. Při modlitbě se modlete, jak jen to je ve vašich silách. Svatý Makários jednou někomu poradil: „Člověče, vím, že se neumíš modlit, ale dávám ti dobrou radu – modli se tak, jak můžeš, a modli se často. Protože skrze častou modlitbu se člověk naučí skutečné modlitbě…“


z knihy „Rumunští starci“ Ioannichie Balana
připravila Alina Buruiana


Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století

Problémy mezilidských vztahů

„Chraň si své svědomí ve vztahu k bližnímu: nespokojuj se pouze se slušností ve vztahu k bližním.“
(Světitel Ignatij Brjančaninov)

V dopisech duchovních otců se setkáváme s odpověďmi na otázky k problémům, které vznikají v mezilidských vztazích.

Netrpělivost

„Jestliže ty sám nejsi trpělivý ve vztahu ke svému bližnímu, jak má být Bůh trpělivý ve vztahu k tobě?“
(Svatý Jan Zlatoústý)

Člověk, který uvěří v Boha, je často příliš horlivý ve snaze napravovat druhé. Archimandrita Jan (Kresťjankin) psal, že je nutné člověka poučovat tak, aby poslouchal a začal se kát. „Avšak kvůli naší nespravedlnosti můžeme mluvit pouze o sobě, o druhých mlčet a prolévat slzy, vše odevzdávat Bohu.“ Obrací pozornost svého duchovního dítěte na to, co ono samo ze zkušeností zná, jak je těžké překonat i jedinou vášeň, i když o ní člověk ví a uvědomuje si ji. Proto je při jednání s lidmi zapotřebí velké trpělivosti.

Schiigumen Jan (Alexejev) připomíná, že když jsme podrobeni vášním – domýšlivosti, ješitnosti, hněvu, lži a pýchy – tehdy se pod jejich vlivem domníváme, že všichni lidé jsou hříšní a nedobří. Píše: „Nemáme takové přikázání, které by nám ukládalo vyžadovat od druhých lásku a spravedlivost, ale my sami jsme povinni vyplnit přikázání milovat bližního svého a být spravedlivými… bez pomoci Boží se sami nemůžeme upokojit ani usmířit jiné.“

Archimandrita Jan (Kresťjankin) píše: „K tomu, abyste došli k Bohu uvědoměle a s láskou, jste potřebovali celý život, a přitom se nedá říct, že ve vás nebyly položeny základy víry. Tak svého synka také pochopte.“

Vysvětluje, že u lidí vzniká nepochopení, když se snažíme jim vštípit to, co v dané chvíli nejsou schopni přijmout. Své duchovní dceři radí, že její syn se momentálně řídí svými vášněmi a je zapotřebí překrýt jeho nemoc láskou a modlit se za něj. „Jeho, stejně jako Vás, jistě přivede k Bohu utrpení.“

Schiigumen Jan (Alexejev) neradí svému duchovnímu dítěti, aby hořekovalo nad svou kmotřenku a považovalo ji za duchovně mrtvou. Pán Ježíš Kristus nesestoupil z nebe na zemi a nepřijal lidské tělo kvůli spravedlivým, ale kvůli nám hříšníkům. Hospodin ve svém milosrdenství miluje a odpouští, a ty, píše otec Jan, „chceš hubovat svou kmotřenku. Je jí už tak dost těžko, a ty jí chceš ještě přitížit.“ Svatí otcové se k hříšníkům vždy chovali velmi milosrdně. Říkali: „Když uvidíš hříšníky, zakryj je svým oděvem, odejdi a neodsuzuj je.“ Vzpomeň si sama na svá mladá léta, jak ti bylo zatěžko zdržet se podobných přirozených hříchů. A teď jsi zestárla a zapomněla na mládí a přísně odsuzuješ mladé. Modli se za ni, chovej se k ní pokud možno laskavě, a nezhřešíš.“

Igumen Nikon (Vorobjov) radí lidem, aby při společné práci nabídli svůj názor na to, jak si představují její uskutečnění. Pokud nejste vyslyšeni, „poručte věc do Boží vůle, ať ostatní dělají, jak chtějí.“

Chování ve společnosti

„Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ (Mt 5,13)

Archimandrita Jan (Kresťjankin) píše: „Věřící musí být solí země, a ne se před lidmi uzavírat.“ Kázání je nejen to, co je napsáno slovy, ale spíše to, co píše samotný život, trpělivost a láska ke strádajícím a zbloudilým lidem. Schiigumen Jan (Alexejev) nabádal jednu ze svých duchovních dcer k tomu, aby se, když chodí na návštěvu, neoddělovala od druhých, ale byla všímavá sama k sobě a měla v sobě Boží přítomnost… nemá se divit, setká-li se s hrubostí, když druhým něco řekne. „Oni chápou věci jinak než ty. Pouč se a mluv přiměřeně k jejich stavu.“ Pokud je někdo nezkušený, nedoporučuje mu dělit se o své prožitky. Když si všimneme, že po návštěvě jiných lidí a po rozhovorech s nimi je nám teskno, je třeba podle možnosti se takovým lidem vyhnout, a nebýt v rozpacích, pokud s tím nebudou spokojeni.

Odloučení od blízkých

„My jsme zde na zemi jako poutníci: dobré i špatné, vše procházíme jako ve snu. Naším pokladem je Hospodin.“
(Světitel Ignatij Brjančaninov)

Lidé těžce prožívají odloučení od blízkých. Biskup Afanasij (Sacharov), který prožil dlouhá léta ve vyhnanství a potom v domově důchodců, o tom napsal: „Jak je smutné být odloučen od blízkých! Tolik bych se chtěl potěšit osobním setkáním s nimi, rozhovorem, popovídat si nejen za pomoci inkoustu a pera, ale ústně. Ale i to je oběť… Jakou je však naše víra velikou útěchou! Ani v neštěstí nevěšíme hlavu, ale i ve starostech žijeme šťastně. I když jsme rozděleni tělesně, přesto se těšíme z duchovního, modlitebního společenství. Neztrácíme naději, že se setkáme zde, ale pokud by se tak nestalo, věříme, že za zármutek z rozdělení zde na zemi nás Hospodin utěší radostí věčného společenství ve svém nebeském království.“ Píše o tom, že je mu smutno, když si nemůže popovídat s blízkými lidmi, ale to vše se děje v souladu s Boží vůlí. „Všechno vytrpíme pro Hospodina… Duchovního, modlitebního společenství nás nikdo zbavit nemůže… Je to jako včera, když jsme zpívali na počest apoštolů „rozděleni tělesně ale spojeni duchem“.


připravila Alexandra Bílková


Z dopisů igumena Nikona
(Vorobjova) duchovním dětem

Drazí…!

…Všechno lidstvo a každý člověk se nachází v hlubokém pádu a zkaženosti. Člověk nemůže sám sebe spasit a stát se důstojným království Božího. Napravuje jej Pán Ježíš Kristus, který právě proto přišel na zemi. Napravuje ale ty, kdo v něho věří a poznají svoji zkaženost, nebo, jak jsme si zvykli říkat, svoji hříšnost. Pán říká: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé (tj. ty, kteří sami sebe považují za spravedlivé, dobré), ale hříšníky“ (Mt 9, 13) - především ty, kteří uviděli svou zkaženost, hříšnost, svoji neschopnost napravit sebe samého. Ty, kteří se obracejí k Pánu Ježíši Kristu o pomoc, lépe řečeno, prosí Boha o smilování, o očištění od jizev hříchů, o uzdravení od duševního malomocenství a o to, aby jim Bůh daroval nebeské království - jen a jedině ze své milosti, a ne pro naše jakkoli pěkné, dobré skutky.

Ten, kdo jde správnou duchovní cestou, začíná v sobě spatřovat víc a víc hříchů, až nakonec uvidí duchovním zrakem sebe sama celého v hříchu, v duchovním malomocenství, pocítí celým svým srdcem, že je špinavý a nečistý, že je nedůstojný vzývat jméno Boží. A poté už jen jako celník, aniž by se odvážil pozdvihnout své oči k nebi, s bolestí v srdci vzývá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Lk 18, 13) Když se člověk v daném okamžiku nachází delší čas v takovémto duševním rozpoložení, vychází z něho ospravedlněný, tak jako z něj vyšel ospravedlněný celník.

Jestliže se ale někdo považuje za dobrého, a dokonce i těžké hříchy považuje za výjimečné, náhodné, ve kterých není vinen on, ale spíše různé vnější okolnosti nebo lidé nebo běsi, a jeho vina je podle něj jen velmi malá, toto rozpoložení je lživé, tento stav je zjevným nebo skrytým sebeklamem, sebeobelstěním (прелесть), od něhož ať nás ochrání Hospodin.

Abychom šli po správné cestě, je třeba dávat na sebe samého dobrý pozor, dávat svoje skutky, slova, myšlenky, touhy atd. do souladu s Kristovými přikázáními, neospravedlňovat se v ničem, snažit se napravit a, nakolik je to jen možné, neobviňovat a neodsuzovat druhé. Když budeme před Bohem činit pokání, snažit se být pokornými před ním a před lidmi, tehdy nám bude Bůh postupně odkrývat náš pád, naši zkázu, náš nesplatitelný dluh. Jeden byl dlužen pět set denárů, druhý padesát, a stejně oba neměli čím zaplatit. (Lk 7,41)

Oba potřebují, aby jim Hospodin ze své milosti odpustil, to znamená, že není takového spravedlivého, který by nepotřeboval milosti Spasitele.

A tu je moudrost Boží: zjevný hříšník se může stát pokorným, přijít k Bohu a být spasen dříve nežli na pohled spravedlivý. Proto také řekl Pán Ježíš Kristus, že celníci a hříšníci předcházejí do království Božího mnoho z těch, kteří jsou navenek spravedliví. (Mt 21,31)

Pro velikou moudrost Boží napomáhají hříchy a běsové člověku k pokoře, a tím i ke spasení. Proto Pán nepřikazoval vytrhávat plevel ze pšenice (Mt 13,29). Bez plevele by lehce vznikla pýcha, a Bohu se pýcha protiví (Jak 4,6). Pýcha a namyšlenost jsou záhubou člověka.

 Co vyplývá z toho, co zde bylo řečeno? Poznejte svůj neduh a hříšnost, neodsuzujte nikoho, neospravedlňujte se, usilujte o pokoru, a Bůh vás ve správný čas povznese.

Bože, milostiv buď nám hříšným.

Odpusťte mi a modlete se za mne….

1950


Drahá…!

Častěji přemýšlej o smrti a o tom, kdo tě tam potká. Mohou tě potkat světlí andělé, a mohou tě obstoupit temní, zlostní démoni. Z pouhého pohledu na ně je možné přijít o rozum.

Naše spasení spočívá v tom, abychom byli zachráněni z rukou démonů a vešli do království Božího, do nekonečné, nevystižitelné radosti a blaženství. Je zde třeba vynaložit velké úsilí, ale stojí to za to. Démoni jsou pyšní a ovládají pyšné to znamená, že musíme být pokorní. Démoni jsou hněviví, to znamená, že musíme získat dobrotivost a mírnost, aby nás nemohli ovládat, jako by naše duše byla jejich. Démoni jsou pomstychtiví, nemilosrdní, to znamená, že máme rychle odpouštět a vždy se usmířit s těmi, kteří nás urazili, a být ke všem milostiví. A takto ve všem!

Je třeba hubit ve své duši vlastnosti běsů a vštěpovat jí andělské ctnosti, které jsou ukázány ve svatém evangeliu.

Jestliže bude v naší duši po smrti více od běsů, ovládnou nás. Když poznáme už zde svoje běsovské vlastnosti, budeme prosit Boha, aby nám je odpustil a sami budeme odpouštět, Bůh nám odpustí, zničí v nás vše špatné a zlé a nedopustí, abychom padli do rukou démonů. Jestliže zde nebudeme nikoho odsuzovat, Hospodin nás neodsoudí tam. Tak je to ve všem.

Žijme v pokoji, odpouštějme jeden druhému a usmiřujme se navzájem, čiňme ve všem pokání před Bohem a prosme o jeho milost, o spasení před běsy a od věčných muk, dokud je ještě čas.

Nezahrávejme si se svým věčným údělem.

Bůh ať tě poučí. Amen.

1958


Odkaz (závěť)

Velmi prosím všechny rodné a blízké, pevně se držet Pravoslavné křesťanské víry. Prosím aby až do smrti, se snažili, a měli v úmyslu, co nejvíce usilovat o spásu své duše. A to skrze plnění Evangelních přikázání, časté (ne méně než jedenkrát v roce) zpovědi, a sv. přijímání. Během svého života, jsem nacházel útěchu v těch nejtěžších okolnostech, a zlých pokušeních – ve víře v Hospodina Ježíše Krista a v modlitbě.

Prosím o to, aby jste měli slitování druh s druhem, milovali druh druha, pomáhali si v materiální a duchovní nouzi. Kde je pokoj a láska – tam je Bůh, tam je radost a spasení. Nepřátelství, nevraživost, a závist jsou od ďábla. Spaste se.

13. srpna 1963



Duchovní poučení připravil o. diákon Marek Malík


Nebojte se ničeho kromě hříchu

Z dopisů igumena Nikona (Vorobjova)
duchovním dětem


V evangeliu jsou nám odkryta všechna tajemství lidské duše. Je v něm ukázána cesta do Království Božího, odměna i trest, jsou tam odkryta mnohá tajemství posmrtného života. To vše ale nepoznáváme čtením, a dokonce ani modlitbou, ale plněním přikázání.

Nedostatek duchovního úsilí, jakékoliv narušení přikázání můžeme napravovat pokáním, zpovědí, přijímáním svatých tajin. My ale namluvíme mnoho prázdných slov a vět a nic neděláme. Vidím to u sebe i u svých duchovních dětí.

Jsou dvě období v duchovním životě křesťana: poznání své zkaženosti, svého pádu, své hříšnosti a postupné uzdravování duševních jizev.

Bez toho prvního nemůže být ani to druhé. První často vede k upřímné, hluboké pokoře, bez níž není možné získat bez újmy uzdravení a i ostatní dary Boží. Bez pokory nám tyto dary budou ke škodě, nebo dokonce k záhubě.

Stále víc a víc se přede mnou odkrývá hluboký pád lidstva, a tím zároveň i význam Spasitele Ježíše Krista. Žádná duše nebude spasena pro své skutky. Je jen jedno spasení – Kristus, který spasí ty, kdo v něj věří a uvědomují si, že nutně potřebují Spasitele. To znamená, že sami sebe považují za hříšné, nedůstojné Božího Království. Právě takové hříšníky přišel Pán přizvat k pokání a ke spáse.

Nehřešíme pouze, dokud nás drží Hospodin. Jakmile nás ponechá sobě samým, padáme do jedné či druhé propasti. Proto je také přikázáno prosit: „a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ (Mat 6, 9 – 13)

Nedivte se ani vy svým pádům, ale buďte pokorní a jako celník co nejčastěji říkejte: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Luk. 18, 13) Všichni lidé si myslí, že tato modlitba není pro ně. Přitom ale dle slov svatých otců Bůh nepřijímá žádnou modlitbu, pokud v ní není obsaženo ono celníkovo smýšlení. Lidé usilují v modlitbě o vyšší povznášející stavy, ale to je sebeklam. Jsme tak zkažení, hříšní a máme takový dluh před Bohem, že i kdybychom třeba celý život bez ustání vzývali: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ i tehdy bychom se nemohli považovat za osvobozené od tohoto dluhu. Krom tohoto našeho hříšného dluhu je tu ještě dluh našeho vděku vůči Hospodinu. Na splacení tohoto dluhu by nám nestačilo ani milión našich životů!

Celý život konáme svoji vůli (svévoli), dokonce i naše dobré skutky se takto poskvrňují. Tu touto svévolí, tu ješitností, tu vypočítavostí. Jestliže se zadíváme hlouběji do sebe sama, každý bude muset z celého srdce říci slova z jitřní modlitby: „Bože, očistiž mne hříšného, neboť jsem nic dobrého neučinil před Tebou.“ (modlitba první, svatého Makárija Velikého) Toto jsou slova ctihodného Makárija Egyptského, jednoho z největších svatých. Jak potom my nešťastní a ubozí můžeme soudit, odsuzovat druhé, a tím se nad nimi ustanovovat za soudce a povyšovat se nad ně?

Nemysli si, že je lehké vidět svoje hříchy. Ne nadarmo nás svatá Církev učí prosit se zemními poklonami: „Dejž, abych viděl provinění svá.“ Učí nás to proto, že hřích a ďábel člověka oslepují, ukolébávají ho a uspávají, aby nečinil pokání a zahynul.

Co se týče vnitřní duchovní činnosti, řeknu toto: nedělejte si své vlastní plány, a pokud si je uděláte, nesnažte se je uskutečňovat za každou cenu, svou vlastní mocí. Vše nakonec nebude tak, jak si myslíte vy a jak vy sami chcete, ale bude to tak, jak to bude dobré podle Hospodina. Je málo věřit v Boha - „i ďáblové věří“ (Jak 2, 19) - ale je třeba konat jeho vůli. Je třeba odevzdat se jeho prozřetelnosti, zříci se, nebo správněji stále se zříkat, své vůle pro vůli Boží.

Nemůžeš se modlit soustředěně, protože jsi příliš připoutána ke světu a protože ti chybí hluboké poznání své vlastní hříšnosti, ospravedlňuješ sebe sama.

Skrze hlubokou zkroušenost a upřímný pláč se srdce očišťuje a začíná cítit Boží přítomnost, rodí se v něm bázeň Boží. Tehdy je i modlitba vřelejší a soustředěnější. Nebývá dětí bez rodičů, nebývá následujícího bez předchozího.

Je třeba konat i skutky milosrdenství. Almužna (peněžní či jiný dar potřebným), očišťuje od mnohých hříchů. Nejedná se jen o hmotné dary – daleko cennější jsou dary duchovní. Spočívá v tom, že člověk své bližní místo odsuzování lituje, odpouští jim jejich nedostatky a prohřešení a prosí Boha, aby jim odpustil. Je zapotřebí nereptat, když jsi nemocná nebo když cítíš, že si tě lidé kolem tebe nevšímají nebo jsou vůči tobě chladní atd. Je zapotřebí říci si z celého srdce: „Přijímám to, co si zasloužím za své skutky. Rozpomeň se na mne, Pane,  ve svém Království.“

Snaž se být pokornou před Bohem i před lidmi. Více přemýšlej o smrti, o svém budoucím osudu, co tě tam očekává. Přinuť se konat dobro pro druhé podle toho, co řekl Pán: „milosrdní dojdou milosrdenství“ (Mat 5,7) a „soud bez milosrdenství“ nastane tomu, kdo sám „nečinil milosrdenství“.

Ještě tě velmi prosím, snaž se o nikom nic neříkat – ani špatného, ani dobrého. To je nejednodušší způsob, jak nebýt na onom světě odsouzen.

Nelze milovat Boha, a přitom se špatně chovat, třeba jen k jednomu člověku. Je to zcela jasné. Láska s nepřátelstvím nemohou být spolu v jedné duši - buď jedno, nebo druhé. Bude-li v ní láska k bližním, zrodí se z ní i láska k Bohu. Jen zkušenost ukáže člověku hloubku přikázání, v takové míře, v jaké se bude jeho duše skrze jejich naplňování obnovovat.

Duchovní poučení připravil o. diákon Marek Malík


Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století

Podle slov schiigumena Jana (Alexejeva) ukazuje duchovní vůdce člověku cestu, po které šel sám: „Ten, kdo mluví, i ten, kdo poslouchá, si myslí, že získávají poučení, ale teprve když okusí Hospodinovu milost, poznají své chyby. Sv. Petr Damašský o sobě říká: „Hodně mi uškodili nezkušení rádci." Duchovní vůdce musí být zbavený vášní a mít dar uvažování, zvláště pak znát situaci, počínání a sklony člověka, jeho sílu, znalosti, úsilí, věk, tělesné dispozice, zdravotní stav, znát jeho povahu, stav, vědomosti, vychování, náladu, úmysly, jednání, mít pochopení, přirozenou moudrost, pečlivost, být bdělý, rozvážný, znát Boží úmysl, smysl každého výroku Písma svatého a mnoho dalšího.

VÝBĚR DUCHOVNÍHO OTCE A VZTAH K NĚMU

Podle mého názoru je u duchovního otce velikou hodnotou přirozenost a neochvějné následování učení Církve, kterému je cizí jakékoliv vlastní mudrování. (Svatý Ignatij Brjančaninov)

Archimandrita Jan (Kresťjankin) radí svému duchovnímu dítěti, aby nepospíchalo s výběrem svého duchovního otce a nevybíralo si „prvního vstřícného duchovního." Žádá ho, aby chodilo do chrámu, zpovídalo se a ptalo se na otázky, které jej znepokojují, mnoha kněží, a teprve, když pochopí, že z mnoha pouze jeden je mu nejbližší, k tomu ať se obrací jako ke svému duchovnímu. Podle jeho slov nemůže být každý kněz důvěryhodným duchovním vůdcem, a proto je třeba být pozorný. Jako pomoc v takovém případě otec Jan doporučuje knihy Theofana Zatvornika. Archimandrita Jan (Kresťjankin) ve svých dopisech neustále připomíná, že do chrámu přicházíme ne ke knězi, ale k Hospodinu a ke zpovědi doporučuje jít k tomu duchovnímu, který právě stojí u analoje - duchovní je pouze svědkem naší zpovědi.

Metropolita Jan (Snyčev) v dopisech své duchovní dceři objasňuje rozdíl mezi duchovním vedením a zpovědí. Píše o tom: „Abys neměla pochyby, měla bys vědět, že tvůj pastýř a duchovní vůdce je ten, kdo ti ukazuje cestu, a toho jediného poslouchej." Rozlišuje pojem duchovní vedení a zpověď. Zpověď existuje jako tajina, ve které se člověku dostává odpuštění hříchů, ale duchovní vedení je udílení rad, kterými je třeba se řídit při překonávání vášní. Všechny pochybnosti, rozpaky, životní okolnosti doporučuje metropolita Jan odkrývat svému duchovnímu otci a u zpovědi se kát z hříchů, aby se nám dostalo jejich odpuštění. A tehdy nebude pochyb. Když odpovídá na rozpaky své duchovní dcery, píše: „Já tě neposílám k jinému duchovnímu proto, abys u něho hledala rady, ale posílám tě k němu proto, abys odhalila Bohu své nedostatky, a tak dosvědčila své upřímné pokání před knězem jako svědkem. Tedy abys po hříchu konala dobro, abys upevnila své dobré úmysly, proto ti dávám své rady."

Vladyka vysvětluje: „Tělesné odloučení neznamená, že jsi ztratila pastýře. Tak tomu není. I když jsem daleko, stejně jako dřív se za tebe modlím a sleduji pohnutky tvého srdce, mysli a vůle."

V mnoha dopisech duchovním dětem podtrhuje archimandrita Jan (Kresťjankin), že si nesprávně představují význam duchovního otce. Duchovní otec nežije místo svého duchovního dítěte, ale je pouhým pomocníkem, rádcem a tím, kdo se modlí, tím, kdo dává své požehnání k promyšleným návrhům daného člověka.

ZACHOVÁNÍ DUCHOVNÍ SVOBODY

Záleží na tvé vůli, kajícníku, zda budeš žít, nebo umřeš. Na tvé svobodě a na tvé vůli záleží, zda budeš ospravedlněn, nebo odsouzen. (Svatý Efrem Syrský)

Archimandrita Jan (Kresťjankin) píše, že vyrůstal v odlišném prostředí a během celého života se nesetkal s „duchovním diktátem" a záměnou pojmů týkajících se duchovního vedení. S lítostí konstatuje, že množství dopisů, které dostává, svědčí o smutných výsledcích takového otcovství. On sám přeje i kajícníkovi i duchovnímu, ke kterému se kajícník obrací, aby si cenili daru duchovní svobody, vážili si ho a vysvětluje, že „to nijak nenarušuje duchovní vztahy mezi duchovním a jeho duchovním dítětem". Nikdo za nás nemůže řešit životně důležité otázky. A podle slov otce ani v dřívějších letech nepřikazovali starci „následování Boha". Člověk si musí sám promyslet, k čemu si vzít požehnání. Otec Jan uvádí tragický příklad: nějaký duchovní nařídil dvěma slušným manželům, aby žili jako bratr a sestra a za krátkou dobu je požádal, aby se rozvedli. Tak se i stalo. Jako důsledek si manžel k stáru našel jinou „utěšitelku". Děti odsoudily hrdinský čin" své matky a odešli s otcem. Duchovní ji na konec od sebe také odehnal a ona se obrátila k otci Janovi o radu. Otec Jan stále připomíná, že nyní nemůžeme žít bezstarostně. Bůh vládne světu, ale ne lidem. V duchovním životě nemohou být rozkazy. Hospodin daroval člověku duchovní svobodu a on sám v žádném případě člověka nikdy této svobody nezbavuje.

V dopisech schiigumena Jana (Alexejeva) nacházíme poučení o tom, jak opatrně je třeba přistupovat k radám. Vypráví o jeromonachovi Varnavovi, prozíravém starci z Trojicko-Sergejevské lávry. který poradil jednomu kupci, aby vykonal velké dílo, které se potom nezdařilo. Schiigumen Jan vždy jen předkládá svůj názor a uskutečnění rady nechává na vůli toho, kdo se ptal: „Nicméně jednat musíš sám, sama." S lítostí přiznává, že se mu vždy nepodaří utěšit příchozího a uvádí slova ctihodného Mojžíše Skitského, který říkal: „Některé z těch, kteří za mnou přicházeli pro radu, jsem utěšil a ti odcházeli s užitkem. Ale k mé hanbě jsem druhým nedokázal říci nic užitečného. A ti odcházeli neutěšeni."

Igumen Nikon (Vorobjov), který když se zajímal o to, co se děje s jeho duchovními dětmi, psal, aby k jeho názoru zaujímaly obezřetný postoj a dělaly vše co nejlépe a jak jim k tomu požehná sám Bůh, tedy, jak to učil ctihodný Varsonofij Veliký: „Snažte se pochopit Boží vůli z běhu událostí."

Protojerej Valerij Povedskij přiznával, že i ve starých monastýrech, i když měly neobyčejně schopné vedení, zůstávalo mnohé na vůli a úvaze člověka. Uvádí např. slova abby Doroteje, který v jednom ze svých poučení hovoří k bratřím o poslušnosti: radí pracovat tak, že každý má ustupovat názoru jiného bratra, aby si zachoval pokoj, dokonce i tehdy, když se mu práce nepodaří díky nesprávné radě, kterou mu dal jiný bratr.

Duchovní poučení připravila Alexandra Bílková


Duchovní život, který nezávisí na době, ve které žijeme

Úryvek z knihy jeromonacha Serafima (Rouse) „Člověk proti Bohu“, otištěné v sérii „Duchovní dědictví ruského zahraniční“, jíž v roce 2006 vydal Sretenský monastýr v Moskvě.

…atmosféra současného světa se zdá být pro duchovní život skličující… Špatní lidé se postupně utápí v hříšném životě, zatímco ti lepší ztrácejí smysl života v důsledku nedostatku duchovnosti. Už není k čemu směřovat, všeho jsme byli zbaveni, materializmus vítězí, pro svět již není naděje „a zvíře přichází, aby se narodilo“ – přichází antikrist. Svět beznadějně padá do propasti, a není možnost uniknout tomuto směřování…

Na druhé straně máme k dispozici zjevení Pravoslaví, to znamená zjevení Boha své Církvi. Toto zjevení, jež je nám udíleno již po dobu více než dvou tisíc let, je nesmírně bohaté. Zahrnuje svědectví Písma Svatého a díla svatých Otců. Pomáhá vytvářet si jednoznačný duchovní názor, jednoznačný zákon duchovního života. Duchovní život obecně a jeho cíle se v průběhu času nemění. Víme dobře, že od okamžiku prvního kázání Evangelia až do dnešních dní se ze všech končin světa shromažďují občané téhož města, aby se stali dětmi Království nebeského. Všichni obyvatelé tohoto města hovoří jedním jazykem, všichni si vzájemně rozumí, neboť všichni bez rozdílu prošli tímtéž životem v Pravoslaví, prošli skrze tentýž zápas podle zákonů duchovního života.

Svatí Otcové hovořili o poslední době světa (před druhým příchodem Pána Ježíše Krista) jako o době velmi slabé, kdy se již nebudou dít tak velká znamení, jaká se děla v době apoštolské a v době raného křesťanství díky modlitbám prvních mnichů v poustevnách. Tehdy  se děly mnohé zázraky, velcí Otcové křísili z mrtvých, docházelo k mnoha zázračným zjevením; a titíž světci již tehdy ujišťovali, že přijde doba, kdy tato a jim podobná podivuhodná znamení a zázraky přestanou, že před koncem světa už nebude téměř nic podobného a že ti, kteří půjdou po cestě spásy, se od druhých lidí nebudou lišit téměř v ničem kromě jediného, a sice, že v nich zvláštním způsobem nezahyne touha zápasit se všemi různými pokušeními. Tedy, již pouhé uchránění živé jiskry pravé křesťanské víry, a to i bez činění zázraků nebo obecně čehokoli zvláštního, učiní tyto křesťany pokud vydrží až do konce, stejně tak velkými nebo dokonce ještě většími, než byli prvotní světci a divotvůrci, kteří činili neobyčejné zázraky.

Podle toho, co bylo řečeno výše, se zdá, že vnější aktivita pravoslavných křesťanů v naší době je značně omezena v porovnání s minulými staletími. Na první pohled tomu tak skutečně je. Ale veškeré vnitřní duchovní úsilí je možné stejně jako dřív, ovšem pro ty, kdo se nechtějí tomuto „neviditelnému“ duchovnímu zápasu vyhýbat. A skutečně, pokud se podíváme kolem sebe, povšimneme si neuvěřitelných příkladů: svatý spravedlivý Jan Kronštadtský, který učinil tisíce zázraků – možná více než kdo jiný v historii Církve; dále světitel Nektários Eginský z Řecka, nejpokornější člověk, jenž byl přehlížen za špatné vedení své eparchie, ale divotvůrce, zejména po své smrti; a konečně náš arcibiskup Jan (blažený světitel šanghajský a sanfranciský – 1896-1966), který žil v naší době, chodil po této zemi a žehnal ji, zejména Kurskou ikonou Boží Matky. Při pohledu na tyto světce, v nichž spatřujeme sloupy duchovního života, jsme utvrzováni ve víře, že je i dnes možné stát se v pravém slova smyslu asketou, dokonce i v našich slabých a nemocných dobách…

podle www.pravoslavie.ru vybral a přeložil m.d.

Duchovní poučení ctihodných optinských starců

Všemožně se snažte bojovat s podrážděností, a ona potom s pomocí Boží zajisté zeslábne. A když se i stane, že se rozčílíš nebo rozhněváš, tehdy alespoň nic neříkej nebo odejdi anebo zavři svá ústa. To proto, aby nepřeskočil žhavý plamen, a ty aby sis nespálil duši a zbytečně neznepokojil ty, kteří jsou s tebou. Jakmile tento plamen uhasne a tvé srdce se zklidní, tehdy promluv, aby se tvůj bližní napravil.

Všemožně se snažte vyhýbat hněvu z jakékoli příčiny. Každá nepříjemnost, která nás potkává, nepotkává nás sama od sebe, ale je na nás dopuštěna prozřetelností Boží pro ty spasitelné cíle, pro které potkávala i sv. apoštola Pavla: «nebezpečenství od pohanů, nebezpečenství ve městech, na poušti, na moři, nebezpečenství mezi falešnými bratry» (2 Kor 11, 26)

Když všechno toto víte, nevšímejte si už toho, kdo vás urazil a kvůli čemu. Pamatujte si, že nikdo by se vás neodvážil urazit, kdyby to Hospodin nedopustil. Proto raději děkujte Hospodinu, že vás stíhá těžkostmi, neboť takto vám jasně ukazuje, že mu nejste cizí. Skrze tyto těžkosti nás vede do Nebeského Království: «Jestliže napomínání trpíte, Bůh se vám ukazuje jako synům. Neboť který jest syn, jehož by netrestal otec?» (Žid 12, 7)

Zanechte navždy jakoukoli nevlídnost a jednejte s lidmi před Hospodinem jako dobrosrdečné děti.

Přebývejte v lásce Boží, učte se v ní, láskou dýchejte: Bůh je láska, a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm. I v životě přeplněném nesnázemi je sladké žít s láskou Boží.

Není spasení v mnohoslovnosti, ale v dokonalém hlídání sebe sama.

poučení připravili o. diákon Marek Malík a Mirjana Malíková


Aktuální problémy člověka v dopisech duchovních otců 20. století

Problémy rodiny…

„Vztahy v rodině musí být podřízeny duchovním potřebám.“ (Svatý Theofan Zatvornik)

V dopisech duchovních otců 20. století se setkáváme s množstvím problémů, se kterými se potýká moderní rodina. Především je to nepřítomnost představy o tom, co je to rodina a jaké je její určení. Rodina je malá církev, která má žít podle přikázání Evangelia. Podle slov archimandrity Jana (Kresťjankina) je spasením celé rodiny její život v Bohu.

Křesťanská svatba se upevňuje svatou tajinou manželství, ke které je třeba přistoupit zodpovědně a uvědoměle, protože k mnohému zavazuje. Dávají se zde sliby lásky, věrnosti a poslušnosti, které je zapotřebí plnit během celého života. Archimandrita Jan (Kresťjankin) poukazuje na důležitost této tajiny a píše, že víno smíchané s vodou se během svatby pije ze společného poháru až do dna. „Víno symbolizuje radosti společného života, voda společný zármutek, neštěstí, bolesti. Ale my jsme vypili pohár, a svým životem nechceme potvrdit oběť, kterou jsme dali Bohu.“

Schiarchimandrita Vitalij (Sidorenko) radí své duchovní dceři, aby v rodinném životě nesla svůj kříž s vděčností: „Je třeba milovat, trpět, mlčet a vzdávat díky.“

Protojerej Alexej Mečev připomíná, že v rodinném životě musí každý zcela zapomínat sám na sebe a myslet pouze na druhé. Takové vztahy mezi jednotlivými členy rodiny spojují tuto rodinu tak, že všichni pocítí, že žádnému z nich nelze žít bez toho druhého.

Pastýři stále připomínají, že štěstí člověka spočívá ve sjednocení s Bohem, v plnění jeho spasitelných přikázání a že řešení našich vážných životních rodinných problémů je možné pouze z této pozice.

Problémy při zakládání rodin

„Ženy, které září svou duševní krásou, čím více uplyne času a čím více odhalují svoji ušlechtilost, si tím silněji připoutávají své muže a tím více zapalují jejich lásku.“ (Svatý Jan Zlatoústý)

Otec Jan (Kresťjankin) v jednom z dopisů lidem, kteří si přáli založit rodinu, říká, že se nemá s manželstvím pospíchat, pokud má člověk mnoho špatných zvyků, které mu brání poznat sebe sama jako křesťana. Také v období duchovního zápasu a utváření osobnosti je lepší nespojovat se pouty manželskými, pro které je zapotřebí žádat požehnání za prvé od rodičů a za druhé od duchovního otce. Je nutné vyzkoušet čisté přátelství, které musí být v základech čisté rodiny.

Také upozorňuje na to, že do základu vznikající rodiny nelze klást hřích předčasného sblížení. „Chraňte jeden druhého. Jestliže položíte do základu budoucí rodiny hřích, potom už nemůžete očekávat nic dobrého. Ani není třeba se obtěžovat se svatbou.“ Šťastná rodina se tvoří trpělivě a stojí to množství námahy na obou stranách. Aby se prověřily city budoucích manželů, jejich odpovědnost před Bohem za založení rodiny, navrhuje otec Jan dvouletou „zkušební dobu“. „Jen když sami v sobě vychováte křesťanskou trpělivost, pokoru a lásku, můžete svůj život spojit se životem druhého člověka.“

Moskevský starec protojerej Alexej Mečev psal: „Budoucí manželé musí především hledat krásu duševní, která je cenná nade vše, a ne krásu vnější, která je pomíjivá.“ Je zapotřebí, aby navzájem překrývali své nedostatky láskou, a tehdy díky takovému vztahu jednoho k druhému si začali být blízkými a dožívali se toho, co vytváří jedno srdce a jednoho ducha.

Velmi opatrně se otec Jan (Kresťjankin) staví k požehnání ke svatbě s nevěřícími lidmi a jinověrci. Jako člověk, který už má svá léta, který mnoho viděl, a jako kněz a duchovní velmi dobře ví, že vstupovat do manželství s nevěřícím je kříž velmi těžký a pro mnohé neúnosný. Takové manželství nebude křesťanské, protože se neutvoří domácí církev. Archimandrita Jan (Kresťjankin) v odpovědi na písemnou prosbu o požehnání k takové svatbě píše: „Vy jako manžel se nebudete moci smířit s jinak smýšlející partnerkou, právem po ní můžete požadovat pochopení a porozumění ve všem. Ať už jste svými lidskými i duševními vlastnostmi jakkoliv dobrým člověkem, nedostatek křesťanského jádra ve vašem světonázoru mi nedovolí zvednout ruku k požehnání, vždyť vám ho ani není třeba.“

Ve stejném dopise uvádí otec Jan také to, že nikoho nesvazuje svými slovy a každý člověk je svobodný při rozhodování o svém budoucím životě. Neposuzuje stav domácí církve, budoucí družky ani to, kdo ponese jaký kříž. Ale existuje kříž vedoucí ke spasení, který neseme s pomocí a s požehnáním Hospodina, a existuje rovněž kříž domácí, pod kterým člověk často padá, protože nemá pomoc shora, a tento kříž neutěšuje člověka nadějí na spasení. „Odvažuji si myslet, že právě takovým domácím křížem by byl váš sňatek,“ píše otec Jan.

Otec Jan také varuje před manželstvími, kde už jeden z manželů měl několik rodin a nezachoval si před nimi žádnou odpovědnost. „Kolik žen má tvůj přítel?“ ptá se otec Jan své duchovní dcery. „A proč si myslíš, že budeš lepší než ony… jednu miloval, druhou obšťastnil dítětem, třetí ukonejšil perspektivou lásky.“

V dalším dopise upřímně vyčítá ženě, která se k němu obrací: „Co je to za plány? Tajný sňatek s cizím mužem? A to jste věřící? Jak můžete takto přemýšlet a mluvit?“

Velmi opatrně se otec staví také ke sňatkům partnerů s velkým věkovým rozdílem: „Vždyť vaše zamilovanost je jen pokušení. Takovéto nerovné sňatky ani dříve, při mnohem vyšší morálce než dnes, nepřinesly nikomu štěstí, a teď je to úplná cesta do záhuby a nesnesitelného trápení. Je třeba znát i církevní kánony – připouští se rozdíl (plus minus) pět let, větší je nepřípustný. Takže opusťte svoji zamilovanost jako pokušení, které nemáte zapotřebí.“

připravila Alexandra Bílková


Z poučení světitele a novomučedníka Serafima (Zvezdinského) (1883-1937)

Jak se modlit v chrámu během svaté liturgie

Aby ses mohl snáze a soustředěněji účastnit svaté liturgie, snaž se modlit tímto způsobem: v době čtení hodinek (tj. 1., 3. a 6. hodinky) vzpomínej na zesnulé a živé. Toto tvé modlitební vzpomínání se povznese spolu se vzpomínáním kněze k nebi a dodá útěchu těm, za které se modlíš. Nehraje roli, zda jsou jejich jména vzpomínána v oltáři u žertveníku či u dveří oltáře nebo v chrámu – Hospodin je uslyší všude.

Svatá liturgie začíná vždy slovy: „Blahoslaveno budiž Království…“, modli se tedy za to, aby i tebe učinil Hospodin důstojným nebeského Království. Během první ektenie se modli, aby ti Hospodin daroval svůj pokoj, pro celý tento den. Nic tak dobře a prospěšně nepůsobí na lidskou duši jako klidný a mírný stav člověka; takto nejlépe odrazíš nepřítele tvého spasení. Právě on (ďábel) se totiž snaží co nejvíce tento pokoj a klid na duši narušit, vyvést člověka z mírného a klidného duševního stavu, vnést mu do srdce spory, podrážděnost, zlobu, mrzutost a pocity nespokojenosti. Proto se modli za seslání pokoje do tvé duše, soustřeď se na své nitro, jako kdyby ses držel pouhého trámku uprostřed rozbouřených vln, uvědom si svou bezmoc a pros o pomoc od Hospodina.

Za zpěvu antifon čte kněz modlitby za zachování a ochranu Církve. I ty se pomodli za totéž a také za to, aby Hospodin zbavil město, ve kterém žiješ, nevíry, hereze a různých jiných roztržek.

Dále, krátce před začátkem malého vchodu, čte kněz modlitbu, jež zní: „...se vchodem naším spoj i vchod svatých andělů, kteří by tobě s námi společně sloužili...“. Právě v tomto okamžiku se chrámový prostor naplňuje nesčíslným množstvím andělů. Proto i ty se modli ke svému andělu ochránci, aby stanul po tvé pravici a spolu s tebou vznesl modlitbu k Hospodinu: „Svatý anděli ochránce, smiluj se nade mnou, navštiv mne nyní v tomto čase a pomodli se se mnou a za mne.“

V době, kdy se čtou Skutky apoštolské a svaté Evangelium, rozsvěcují za nás andělé nekonečné množství svící. Tuto realitu dosvědčují též slova kněžské modlitby, která se nyní čte: „Rozsvěť v srdcích našich, lidumilný Vládce, nehynoucí světlo božského poznání svého a otevři duševní oči naše k chápání evangelních hlásání tvých.“ V tu chvíli se pomodli, aby i tobě seslal Hospodin své božské světlo a rozsvítil je ve tvém srdci.

Nyní následuje takzvaná vroucí ektenie, kdy na každou prosbu věřící v chrámu odpovídají zpěvem trojího „Hospodi pomiluj.“ Tato ektenie symbolizuje celý Pánův pozemský život, když za ním šly zástupy lidu a volaly: „Smiluj se nad námi!“ Vzpomeň si nyní na ženu kananejskou, na slepce i na malomocného. Celou svou duší padni k Pánovým nohám, představ si, že ty jsi ten malomocný, posedlý a slepý. Je dobré, když se skloníme před ikonou našeho Spasitele a v duchu uchopíme cíp Pánova roucha a poprosíme jej o smilování. Kněžské zvolání, které po ektenii následuje, přináší naději, že Pán tvůj nářek vyslyší pro svou velkou milost: „Neboť milostivý a lidumilný Bůh jsi ty, a tobě chválu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu…“

Během další ektenie, která se vznáší k Pánu za všechny katechumeny (připravující se na křest), se modli i za nevěřící. Možná jsou nevěřícími někteří lidé z tvého okolí, snad i nejbližší příbuzní. Modli se, aby se nad nimi Hospodin smiloval a osvítil jejich duše světlem víry. Poté poděkuj Hospodinu za to, že ty sám, díky jeho prozřetelnosti, se nacházíš mezi těmi, kteří již víru nalezli.

Cherubínská píseň je naopak usilovnou modlitbou Pána v zahradě Getsemanské. Zde se rozpomeň na celý jeho vnitřní zápas, na jeho modlitbu, jež byla provázena až krvavým potem a dále na jeho následné dobrovolné strádání za hříchy lidí. Vzpomeň si, že i ty jsi prošel před jeho očima se všemi svými hříchy a pády. Uvědom si, že i za tebe Pán Ježíš Kristus v tu noc mnoho strádal. Hlavně si plně uvědom svoji nedůstojnost a to, čím odplácíš Hospodinu za to, co on učinil pro tebe, a pros jej o smilování. Tak jak byl Pán poslušný vůči vůli svého Otce, podobně i ty svěř svůj život do vůle Hospodina. Rozhodni se trpělivě nést Kříž, který ti byl seslán.

Pomalu se blíží okamžik velkého vchodu, jenž představuje ukřižování Ježíše Krista, pros jej proto, aby se v této chvíli ve svém nebeském Království rozpomenul i na tebe. Při zvolání „Pokoj všem!“, při kterém Pán sestupuje do pekel, pros za spásu zesnulých, kteří se nacházejí v pekle až do jeho druhého příchodu. Modli se takto: „Sestup Pane do pekla mé duše a spasiž mne.“ Když uslyšíš zvolání „Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali...“, modli se, aby do tebe Hospodin vložil svou svatou lásku a abys mohl milovat všechny, hlavně ty, které nemiluješ nebo jim nějak křivdíš, i ty, kteří naopak křivdí tobě nebo tě z různých důvodů nemají rádi.

Při zvolání „Stůjmež důstojně, stůjmež s bázní…“ se modli, aby do tebe Hospodin vložil svou bázeň, s níž bys vždy pamatoval na jeho všudypřítomnost.

Při zvolání „Vzdávejme díky Hospodinu…“ především děkuj, vyjadřuj svou vděčnost. V této chvíli čte kněz modlitbu, při které připomíná všechna Hospodinova dobrodiní učiněná lidem, děkuje za ně i za konanou bohoslužbu. Každý z nás je zavázán za to Pánovi děkovat. Především za to, čím každého z nás obdaroval, jakými nás zahrnul milostmi.

Ve chvíli, kdy se zpívá „Tebe opěváme“, je třeba si vzpomenout na svoje hříchy, hlavně na ty těžké, kterých jsme se dopustili, a prosit Hospodina, aby nám je odpustil. Jestliže takto strávíš svatou liturgii, se vší pozorností a horlivou snahou, získáš zajisté velký prospěch.

Co je nejdůležitější při výchově dětí

Při výchově dětí je nejhlavnější modlitba, kterou za ně vznášíme k Hospodinu. Vždy se snaž trávit čas s dětmi poté, co pro sebe získáš nějakou duchovní útěchu. Třeba hned po svaté liturgii, zvláště když jsi přijal svaté Tajiny. Je dobré, abys právě v těchto chvílích rozmlouval s dětmi, říkal jim něco dobrého a prospěšného nebo s nimi jen mlčky poseděl. Boží blahodať se v tuto chvíli dotkla tvého srdce a dotkne se tvým prostřednictvím i něžného srdce dítěte, zejména, pokud jste pokrevní příbuzní.


Krátká biografie světce

Svatý světitel a nový mučedník Serafim byl posledním představeným monastýru zasvěceného svátku „Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách“, který se nacházel v Moskevském Kremlu (monastýr byl bohužel zbořen, pozn. překl.). Zanedlouho po zničení monastýru byl sv. Serafim (Zvezdinskij) rukopoložen na biskupa (1919). V děkovné řeči při svém rukopoložení hovořil světitel Serafim o strastiplné cestě Ježíše Krista při jeho výstupu na Golgotu. Když se jej jeho duchovní děti ptaly: „Báťuško, proč jste pronesl takovou smutnou a útrpnou řeč v tak významný a radostný den?“ Světitel Serafim, připravený vydat se za Kristem a přijmout mučednická strádání, na to prorocky odvětil: „Protože tak smutná a žaluplná doba brzy nastane.“ Světitel Serafim byl spolu s Ruskou pravoslavnou církví přiveden až na mučednickou Golgotu. Avšak ani ve vězení a ve vyhnanství nezanechal vladyka Serafim své arcipastýřské péče o své duchovní děti, se kterými byl ve styku prostřednictvím dopisů. Roku 1937 byl za svou „kontrarevoluční činnost“ zastřelen. Jeho památka se slaví v den jeho popravy, 13. / 26. srpna, a v den památky sv. nových mučedníků a vyznavačů ruských.

připravil o. diákon Marek Malík


Otec Serafim Rouse - Filosof a učitel

Jeromonach Serafim (Rose) často upozorňoval na to, že duchovní otrava zvaná „nihilismus“ (Teoretický nihilismus odmítá možnost jakéhokoli poznání. Praktický nihilismus popírá všechny mravní hodnoty, nevěří, že by kdy mohla vzniknout slušná a spořádaná lidská společnost.), tolik rozšířená ve 20. století, je přítomná více nebo méně v každém z nás. A člověk by si toho měl být vědom, přeje-li si, aby proti nihilismu ve svém nitru mohl účinně bojovat.

Jako dobrý lékař diagnostikuje otec Serafim nebezpečnou nemoc, přitom však neopomíjí udílet slovo útěchy a podpory. A poté samozřejmě předepisuje i vhodný lék, pomocí něhož člověk vystřízliví i z toho největšího duchovního opilství, jež člověku brání ve společenství s Bohem. Jde o lék, který nemocnému umožní vydat se opět na cestu do chrámu, do prostředí svaté Církve, kde začíná opravdové proměnění těla i duše. Jaký je to lék?

Na jednom místě otec Serafim napsal:

„Křesťan od křesťanství může a smí očekávat jen jediné: ukřižování. Druhé cesty ke světlému Vzkříšení není, a ani být nemůže. Pokud je tedy lékem Kristův kříž, kterým přišla radost celému světu a skrze který se stala všechna strádání a všechna muka jednou pro vždy smysluplnými, pak ten, kdo strádá a je mučen, se musí rozhodnout, že ponese tento Kristův kříž. Křížů, které pravoslavní křesťané nosí, jsou, dle učení světitele Theofana Zatvornika, tři druhy, a ve všech případech jde o výraz následování Spasitele.

První kříž je vnější, který pochází od vnějších neštěstí a běd, nemocí a životních nesnází, které člověka v životě potkávají; druhý je vnitřní, který vznikne v duši během boje proti vášni, žádostivosti, hříchu a proti potření Božího řádu ve svém nitru; třetí kříž je pak kříž blahodatný, který nám na ramena vkládá sám Hospodin, když se zcela oddáme jeho svaté vůli.

Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto realitu poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce padá. A přitom to přijímá jako největší požehnání.

Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky. Právě proto pravoslavní křesťané milují svatý kříž a radují se z něho jako ze svého nejdražšího přítele, který je přivádí do Nebeského království.

Ti, kteří milují svět, na kříž pohlížejí jako na bláznovství, Kristovu oběť na kříži přehlížejí, a takto se rouhají Kristu i křesťanům. Ve své bláhovosti nám křesťanům říkají: „Sestupte s kříže!“ Jejich tragédie tkví ovšem v tom, že i oni, nehledě na to, že si myslí, jak jsou v tomto světě šťastní, budou jednou od tohoto světa také ukřižováni. Neboť svět neustále přibíjí na kříž, jak ty, kteří tento svět milují, tak ty, kteří jej přezírají a hledají proto útěchu a pomoc v Boží náruči.

Všechna pozemská uspokojení mají i svou míru bolesti, jak praví sv. Maxim Vyznavač. A čím více a větší jsou pozemská uspokojení, o to více přichází později bolesti a neštěstí, až si nakonec svět, tato hromada hříchu a vášní, přijde pro svou odměnu… (pod světem zde není chápáno Boží stvoření, nýbrž, jak učí ctihodný Izák Syrský, „všeliká hříšnost světa“).

Nakonec to dopadá tak, že na Golgotě bývají ukřižováni spolu s Bohočlověkem Kristem všichni lidé: jedni po jeho pravici, druzí po jeho levici. Po pravici jsou rozumní lotři, hříšníci a hříšnice, tedy ti, kteří padají pod tíhou hříchu a kteří si jsou svého pádu vědomi a současně se chytají za ruku svého Pána a vzývají jej přitom slovy: „Rozpomeň se na nás, Pane, v království svém!“ Po levici jsou naopak pomlouvači, kteří nenávidí Dobro, a také ti, kteří i v mukách nacházejí větší uspokojení v tom, že se rouhají Bohu, než v tom, že by mysleli na svou spásu. Ti první po vytrpěných mukách uslyší: „Amen pravím vám, ještě dnes se mnou budete v ráji!“; zatímco ti po Kristově levici, stále se držící „stébla“ světských požitků, utonou ve víru sebeubíjejícího zoufalství…“

Duchovní poučení ctihodných optinských starců

Před tím, než cokoli řeknete, posuďte, zda vaše slovo nebo váš skutek neurazí Boha anebo bližního.

Neodsuzujte cizího služebníka, ať stojí nebo padá: má svého Boha, který má moc jej od pádu odvrátit, nebo v jeho pádu zastavit.

Pamatujte na to, že čas, který vám odebírá vaše lenost, může být i posledním ve vašem životě. A za ním může následovat smrt a soud. Varujte se poživačnosti.

Nepůsobte nikomu bolest a na nadávku neodpovídejte nadávkou, ani na zármutek zármutkem. Potom bude vaše jméno zapsáno v knize života spolu se ctihodnými.

Prosím vás, přátelé moji, neopovrhujte žádnou možností, díky které se můžete zalíbit Bohu. Takových možností je mnoho: chovat se laskavě k druhým, utěšovat smutné, zastávat se utiskovaných, dávat milodary potřebným, odvracet oči od nemravných věcí a skutků, mít odpor k nemravným myšlenkám, přemáhat se k modlitbě, být trpěliví, milosrdní, spravedliví a vše ostatní tomu podobné. Plnění těchto svatých ctností k nám bude přitahovat všemohoucí Boží pomoc. S ní můžeme překonat všechny těžkosti, které se předtím zdály nepřekonatelné a nad naše síly.

připravili o. diákon Marek Malík a Mirjana Malíková


Dopis otce Serafima Rouse

Okolo roku 1979 napsal jeden pravoslavný věřící, jménem Thomas Brecht, dopis otci Serafimu (Rousovi), neboť usilovně hledal duchovní vedení a poučení. Na jeho dopis (napsaný ve Spojených Státech Amerických ve 2. pol. 70. let 20. stol.) mu o. Serafim Rouse odpověděl následující:

Drahý bratře v Kristu!

Zdravím tě v Pánu našem, Ježíši Kristu! Děkuji ti za dopis. Jsem si vědom vážnosti toho, co jsi napsal, a se stejnou vážností ti také odpovím.

Nejprve ze všeho ti musím říci, že alespoň pokud je nám známo, nežijí dnes již takoví starci jako v dřívějších dobách; to znamená skuteční bohonosní starci (v duchu optinských starců), kteří by tě mohli vést ne svou vlastní moudrostí anebo tlumočením děl svatých Otců, ale spíše skrze osvícení Duchem Svatým. Tento způsob duchovního vedení není určen pro naši dobu a, po pravdě řečeno, my si jej ani nezasluhujeme, neboť jsme již velmi slabí, zkažení a hříšní.

Pro naši dobu je určen jiný, poněkud skromnější způsob duchovního života, který biskup Ignatij Brjančaninov ve své pozoruhodné knize Přínos dnešnímu mnišství (máš ji?) nazývá „životem skrze poučení“, tj. životem podle Božích přikázání, které poznáváme z Písma Svatého a učení svatých Otců, životem, ve kterém nám pomáhají ti, kteří jsou starší a zkušenější než my. Starec může dávat přikázání, „rádce“ dává radu, kterou musíš podrobit zkoušce. Nevíme, zda existuje někdo, kdo by byl natolik způsobilý, aby ti poradil v anglickém jazyce. Pokud je ti ho opravdu zapotřebí, Bůh ti ho pošle ve správný čas a podle tvé víry a potřeby, není třeba, abys jej nějak zvláště hledal.

Protože jsi mi však napsal, dovolím si, na základě toho, cos mi řekl ve svých dopisech, poukázat na několik obecných rad, založených na zkušenosti našeho malého monastýrského příbytku a čtení svatých Otců.

1. Především se nauč, abys s pokorou přijal tu duchovní situaci, která ti je určena a abys ji také využil co možná nejlepším způsobem. Pokud se nacházíš v duchovní pustině, nedopusť aby tě to zbavilo odvahy; naopak, nechť tvá práce na tom, co ty sám můžeš udělat pro svůj duchovní život, je ještě horlivější. Přijímání svatých tajin a tvá řádná přítomnost na církevních bohoslužbách představuje sama o sobě velmi důležitý krok. Kromě toho by ses měl poctivě modlit jitřní a večerní modlitby se svou rodinou a rovněž číst duchovní literaturu; čti vše, ale pamatuj, že to musí být v souladu s tvou silou a možnostmi, které máš.

2. Hovoříme-li o duchovní literatuře, bylo by třeba, abys četl ponejvíce knihy, které jsou určeny pro lidi, kteří žijí ve světě (laiky). Mezi vhodné knihy, jež představují „abecedu duchovního života“, patří např. Můj život v Kristu sv. Jana Kronštadtského, Neviditelný boj sv. Nikodema Svatohorce a životy svatých vůbec, jakož i Přínos dnešnímu mnišství světitele Ignatije Brjančaninova. Posledně jmenovaná kniha je určena poslušníkům, tj. novicům, ale hodí se i pro lidi, kteří žijí ve světě, neboť představuje obecně přijatelnou „abecedu duchovního života“, použitelnou v dnešní moderní době.

3. Bylo by také dobré, aby sis vedl deník (sešity s tvrdou vazbou, které se prodávají v papírnictví, jsou k tomu nejvhodnější), který ti pomůže ve tvém duchovním růstu a bude tě utvrzovat v duchovní pravdě; bylo by třeba, aby deník obsahoval úryvky z duchovních knih, které čteš a které budou pro tebe důležité a užitečné. Možná bys mohl přidat i své osobní komentáře k tomuto čtení a rozjímání včetně krátkých zápisků o tvých nedostatcích, které bude třeba napravovat. Svatý Jan Kronštadtský poznal, že mu tento postup velmi prospěl: jen pohlédni do jeho knihy Můj život v Kristu.

4. Nekritizuj a neodsuzuj druhé lidi; na všechny lidi se dívej jako na anděly, ospravedlňuj jejich nedostatky a slabosti, odsuzuj jen sebe jako nejhoršího hříšníka. To je první krok na jakémkoli stupni duchovního života.

Zasílám ti tato poučení a doufám, že ti budou ku pomoci. S radostí ti odpovím na všechny tvé otázky, zvláště v souvislosti se svatootcovským učením; díla svatých Otců jsou nám dostupná i v ruském jazyce.

Modli se za nás.

S láskou v Kristu mnich Serafim

Duchovní poučení ctihodných optinských starců

V čase zoufalství vězte, že vás neopustil Pán, ale vy Pána. Pro jméno Boží vyslechněte, jak žít, když jste sami: i kdyby vám bylo smutno, i kdyby se vám nechtělo, vždy v myšlenkách a ve svém srdci vzývejte Pána Ježíše Krista, který žije ve vaší duši.

Ti, kteří chtějí být poslušnými Kristu, nechť mají stále před očima ne svou vůli, ale vůli Boží. Máme na mysli Boží vůli, která zabránila i apoštolům, podobně jako brání i vám, abyste se zvědavě dotazovali na budoucnost. Neboť věci budoucí vložil Bůh pod svou vládu.

Jestliže žijete ve společnosti druhých, služte jim jako samému Bohu. A za svou lásku nehledejte lásku druhých ani za pokoru pochvalu ani za službu druhým jejich vděčnost.

Vše, čím byste snad mohli urazit nebo pohoršit své bližní, to již od nynějška nečiňte. Když vás někdo urazí, nepovažujte to za urážku, ale pohlížejte na to jako na nástroj, který vám byl seslán od Boha a pomocí něhož, budete-li chtít, vykořeníte ze svého nitra všelikou nečistotu srdce...

připravili o. diákon Marek Malík a Mirjana Malíková


Z dopisů otce igumena Nikona svým duchovním dětem...

Drahá M...,

Hospodin si přeje spasit každého člověka, ne každý člověk však ve skut