Měsíční poučení

(z tištěného programu bohoslužeb)

Svatý velikomučedník
Jiří Vítězný, divotvorce

(památka 23. dubna dle církevního kalendáře / 6. května dle světského)

Tento vítězoslavný světec se narodil v Kappadokii (vnitrozemí Malé Asie, dnešní Turecko) v rodině zámožných a zároveň i zbožných rodičů. Jeho otec přijal strádání pro Krista a matka poté, co se stala vdovou, se z Kappadokie vrátila domů do Lyddy v Palestině. Když Jiří vyrostl, odešel do vojska, kde ve svých dvaceti letech získal hodnost tribuna (tribun - jeden ze šesti důstojníků legie, kteří se původně střídali jako velitelé legie, později tvořících štáb velitele (legáta) legie - lat. tribunus militum), a jako takový se nacházel ve službě při císaři Diokleciánovi (římský císař v letech 284–305).

Když tento císař započal strašné pronásledování křesťanů, odvážně před něj předstoupil a vyznal, že i on je křesťanem. Císař jej dal uvrhnout do vězení a přikázal, aby mu dali nohy do klád a na hruď položili těžký kámen.

Potom přikázal, aby byl mučedník přivázán na kolo, pod kterým byly desky s velkými hřeby, a když jej potom na kole otáčeli, jeho tělo bylo jedna krvavá rána. Potom jej zakopali do země, až mu vyčnívala jen hlava, a nechali jej v zemi po tři dny a tři noci. Po těchto mukách mu jeden modloslužebník podal smrtonosný jed, svatý Jiří se však ani pod tlakem tohoto mučení nevzdal naděje a neustále se tajně modlil k Bohu, a Bůh jej vždy v pravém okamžiku uzdravil a spasil od smrti, k velkému údivu všeho lidu. Když i mrtvého svojí modlitbou vzkřísil k životu, tehdy mnozí přijímali víru Kristovu. Mezi nimi byla i císařova žena Alexandra a hlavní žrec Athanásij, dále pak rolníci Glykerij a Valerij, Donát a Terin.

Nakonec císař odsoudil Jiřího i svoji ženu Alexandru ke stětí hlavy mečem. Blažená Alexandra vydechla naposled na popravišti před svým stětím a svatý Jiří byl setnut roku 303. Zázraky a divy, které se děly a stále dějí na hrobu svatého Jiří, nemohou být sečteny. Nemohou být sečteny ani jeho zjevení, skrze něž se zjevil buď to ve snu, anebo zjevně mnohým, kteří jej vzývali a kteří doufali v jeho pomoc podobně, jak činí a k němu se s nadějí a vírou obracejí lidé i v našich dnech.

Poněvadž vzplanul láskou ke Kristu, nebylo svatému Jiřímu zatěžko zanechat všeho ostatního pro tuto nadpozemskou Lásku. I hodnost, i bohatství, i císařskou úctu, přátele a celý svět. A za jeho lásku k Bohu jej Pán odměnil korunou věčné slávy na nebi i na zemi, životem věčným ve Svém království. Navíc mu Bůh daroval sílu a moc, aby pomáhal v nemocech a neštěstích těm, kteří jeho jméno neustále vzývají.

O křesťanské lásce

První křesťané milovali Boha, milovali každého člověka, neboť jestliže miluješ toho, který vše zrodil, tak miluješ i od něj zrozeného, a každý křesťan je přece zrozen od Boha ve svaté tajině Křtu. Svatý apoštol říká, abychom milovali druh druha (Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce. 1 Jan 3, 18 – 19) a byli pokorní.

Protože pokud někoho miluješ, tak se před ním stáváš pokorným (a milovat je zapotřebí každého, neboť každý člověk je obrazem Božím, třebas je tento obraz Boží v člověku znečištěn, může se ale omýt a opět stát čistým). Kde je láska, tam je pokora, kde zloba, tam je pýcha.

Prosím a přeji vám, aby mezi vámi byla láska. Je zapotřebí milovat každého člověka, vidouce v něm obraz Boží, nehledíce na nedostatky a vady. Ten, kdo si přeje získat lásku, musí odvrhnout všeliké zlobné a nepokojné myšlenky, kdy už o takovýchto skutcích a slovech nemluví, a musí odpouštět křivdy a urážky, spravedlivé i ty nespravedlivé.

Z dopisů ctih. Ctih. Nikona Optinského duchovním dětem

Střežte pravoslavnou víru

Když se učedníci zeptali Pána, jak dostihnout Království Božího, On odpověděl: A kam já jdu, víte, i cestu víte. (Jan 14, 4). Pán učil: Ať nermoutí se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve Mne věřte (Jan 14,1). Přímá cesta do Nebe je tedy – pevná a neochvějná víra, tuto cestu také ukazuje naše pravoslavná Církev.

Život nám zadává obtížné úkoly, ale nermuťte se, stojíte na pravé cestě, nemáte se čeho bát. Život je sám o sobě prostý, avšak ve stejném okamžiku může být rovněž nesmírně obtížný. Na první pohled jsou tyto dvě mínění neslučitelné. Ale tu není nic, co by si protiřečilo.

Prostý je pro ty, kteří sebe sama svěří Božímu vedení, nestrachují se o nic…, avšak pro ty, kteří mudrují o spáse, domýšlejí si a přiznávají si své zvláštní skutky a činy,pro ty je pak nesmírně obtížný.

U každého z nás existuje jeho vlastní kříž, ale nikdo ať si nemyslí, že cizí kříž je méně těžký. Může být, že ten, kdo takto přemýšlí, se mýlí, a je to on, kdo ve svém životě nese daleko lehčí kříž. I před vámi jsou rozličné cesty, pro někoho cesta mnišství, ale ne všichni jsou způsobnými odejít do monastýru. Je možné dosáhnout spásy i ve světě, jen nezapomínejte na Pána a dle svých sil dodržujte a plňte Jeho přikázání.

To hlavní – střežte pravoslavnou víru a neměňte ji za nižádné klenoty tohoto světa. Třebas jste lenivými, ne vše plníte a dokonce i klopýtáte, ničeho se nebojte, Bůh odpustí, jen se pevně držte naší víry, naší pravoslavné víry. Třebas se vám smějí a ukazují si na zdánlivou nedokonalost vaší víry, nehleďte na to. Jménem Pána Ježíše Krista, prosím vás: stůjte pevně a nevcházejte do duchovního obecenství s nevěřícími anebo s heretiky. Za ně se můžete jen modlit.

Ctih. Varsonofij Optinský

O skutcích

A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu (Jan 5, 29). Hle, čím se vše skončí! Jak řeky tečou, každá do svého moře, tak i tok našich životů nakonec přijde na svoje místo, každý podle své povahy. A ti, kteří budou vzkříšeni k životu, budou na soudu, ale soud jen zvěční jejich ospravedlnění a určení k životu. Naproti tomu druzí budou vzkříšeni k tomu, aby vyslechli odsouzení k věčné smrti. Život a smrt je charakterizují už nyní, to proto, že jedni činí skutky živé a druzí skutky mrtvé a umrtvující. Živé skutky jsou ty, které jsou činěny podle přikázání s radostí ducha, v Boží slávě. Mrtvé jsou ty, které jsou činěny v protikladu s přikázáními, s opomenutím Boha, ve svůj prospěch a ve prospěch svých vášní. Mrtvé skutky – jsou všechny skutky, které, třebas formálně, se neprotiví přikázáním, ale jsou činěny bez jakékoli myšlenky na Boha a věčnou spásu, jen v rámci vlastních, sebe-milujících úmyslů.

Bůh je život a živé je jen to, v čem je Jeho účast. A tak, u koho jsou jen mrtvé a umrtvující skutky, ten přímo jde a posledního dne dojde k odsouzení smrti. A u koho jsou všechny jeho skutky živé, ten jde a posledního dne naopak dojde k získání života věčného.

Svt. Theofan Zatvornik

O SVÁTCÍCH
PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE

Už ve Starém zákoně je samým Hospodinem přesně nařízeno odlišovat sváteční dny od všedních (Ex 13, 3, 8 -10; Lv 23, 2). Svátky, které byly ustanoveny na památku projevení zvláštního Božího dobrodiní k člověku, jsou například Padesátnice – darování zákona na Sinaji (Ex 19), svátek Purim (Est 9, 20 – 22) a další. Ježíš Kristus se rovněž ve sváteční dny účastnil bohoslužeb (Luk 4, 16; Jan 5, 14) a prokazoval zde lidem své skutky milosrdenství (Mat 12, 11 – 12).

Podle příkladu Ježíše Krista, také apoštolové světili sváteční dny a vyzývali věřící k modlitbě a službě Bohu. V této řadě svátečních dnů má svůj počátek, a to již od dob apoštolů, také den Vzkříšení – neděle (Mk 16, 9; Jn 20, 19; Sk 20, 7 – 9; 1K 16, 1 – 3). V den vzkříšení byl apoštol Jan hoden milosti slyšet Boží hlas (Zj 1, 10). Kromě neděle – dne vzkříšení byly v pravoslavné Církvi ustanoveny i jiné, další svátky – svátky Páně, na počest Matky Boží, svatého Jana Předchůdce, svatých apoštolů, andělů a dalších Božích služebníků a světců. Největším svátkem ze všech svátků je pak Pascha, Světlé Kristovo Vzkříšení (1K 15, 14).

V době Starého zákona byla za sváteční den ustanovena sobota jako památka dne, kdy Bůh odpočíval po stvoření světa (Gn 2, 3; Ex 20, 8 -13; Iz 58, 13 – 14).

Ale Bůh nepodléhá únavě a nepotřebuje odpočívat. Tímto nařízením však dal základ počítání času a řádem své stvořitelské činnosti dal lidem příklad k tomu, aby také oni šest dní pracovali a sedmého dne přerušili svou práci a zasvětili tento den Bohu.

Způsob, jakým lidé slavili sobotu – den klidu od Adama až po Mojžíše, nám z Bible není znám. Důvod, kvůli kterému dal Bůh opětovně Židům příkaz slavit sobotu, se připomíná v textu 5. Knihy Mojžíšovi 5, 15, tj. na památku vysvobození z fyzického otroctví v Egyptě. Toto vysvobození Mojžíšem sloužilo jako předobraz duchovního vysvobození lidí z duchovního otroctví, které se uskutečnilo až Božím Synem na Golgotském Kříži (Řím 4, 25) a díky němuž se člověk stal novým stvořením (2K 5, 17; Ga 6,15; 2K 13, 1 - 7). Svým Vzkříšením Ježíš Kristus tento den, kdy se tak stalo, pozvedl a posvětil. V den svého Vzkříšení se také zjevil Marii Magdaleně, apoštolu Tomášovi i jiným apoštolům a daroval jim moc odpouštět hříchy (Jn 20, 23) a dechl na ně Svatého Ducha. Také proto se apoštolové začali scházet k modlitbám a k vykonávání tajiny Přijímání (lámání chleba) prvního dne v týdnu, v den vzkříšení (Sk 1, 13; 20, 7). Svatému apoštolu Janovi se v neděli dostalo zjevení (Zj 1, 10) a tuto neděli rovněž začali mnozí věřící ctít. V den vzkříšení se rovněž uskutečnilo Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly, a také proto od té doby začali křesťané tento den oslavovat.

Nenarušují tak věřící čtvrté Boží přikázání (Pamatuj, abys den odpočinku světil; šest dní budeš pracovat a konat všechny své práce, sedmého dne je však odpočinutí Hospodina Boha tvého!)? Přestoupením přikázání by takové jednání bylo, kdyby křesťanům nebyla sobota nahrazena jiným dnem – dnem vzkříšení. V tento den křesťané přistupovali ke svatému Přijímání a vykonávali společné bohoslužby. Apoštol Pavel věřící učil, aby tento den rozdávali dary a činili milosrdenství (1 Kor 16, 2), slavení nedělního dne se stalo závazným pro všechny křesťany, což můžeme vidět i z listu svatého Ignátia k Magnezským, v kapitole 9. – Když tedy ti, kteří byli zvyklí žít ve starých skutcích, přešli k nové naději, nedrží už sobotu, ale žijí podle dne Páně, kdy také vzešel náš život skrze Něho…

podle „Průvodce Biblí – O svátcích Pravoslavné Církve“
Dorotej arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska)

A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem

(Pátý článek Symbolu víry)

Kdyby nebyl Pán Ježíš z mrtvých vstal, nebyla by se víra křesťanská ujala. Kdyby byl život jeho býval navždy ukončen na Golgotě a ve hrobě, do něhož jeho mrtvé tělo bylo položeno, bylo by tříleté jeho působení zůstalo jen pouhou pomíjející událostí, jak si toho přáli jeho odpůrci. Víra samých apoštolů byla by pominula. Zmrtvýchvstání Pána Ježíše však způsobilo, že strašné jejich velkopáteční zážitky změnily se v jásot, nadšení a odhodlání učinit vše pro rozšíření jeho učení mezi lidmi a obětovat i životy za pravdu tohoto učení. Sebeklam nebyl by býval s to, aby z něho povstalo něco tak velkolepého, jako je Církev křesťanská.

Pán Ježíš vyšel z hrobu v oslaveném těle a nesmrtelný. Jeho zmrtvýchvstání je hlavním základem pravoslavné víry. Proto Pascha, to jest svátek Jeho vzkříšení, je největším svátkem a střediskem celého církevního roku. Tu služby Boží jsou plny jásotu: „Vstal z mrtvých Kristus!“ Je to i svátek vzájemného odpuštění a usmíření. Stává se často, že k sobě přistupují a usmiřují se i největší nepřátelé, když slyší zpěv: „Jest vzkříšení den, povznesme se slavností a druh druha obejměme! Říkejme „bratří“ také těm, kdož nás nenávidí, odpusťme vše pro vzkříšení a takto zvolejme: Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“

Gorazdův pravoslavný katechismus

Svatá Theodora z Arty

(památka dle církevního kalendáře 11. / dle světského 24. března)

Svatá Theodora z Arty, patronka řeckého města Arta, velká církevní osobnost, jež svým bohulibým životem podala příklad vyznavačství a svědectví o pravoslavné víře. Svatá Theodora přinesla svým životem a smrtí mnoho spasitelných vzorů jako manželka, matka, královna, mniška, jako zastánkyně pravoslaví, ale rovněž jako veřejná činitelka či jako podporovatelka velkých kulturních počinů a stavitelka byzantských chrámů, které dodnes umocňují krásu Arty.

Život a skutky ctihodné matky Theodory, královny Arty

Theodora byla výhonkem velké a významné byzantské rodiny Petralifů. Jejím otcem byl Jan Petralifas, který vlastnil titul „sevastokrátora“* a byl správcem Thessalie a Makedonie. Právě v těchto letech (okolo roku 1210) se narodila Theodora, a byla vychovávána svými rodiči „ve vzdělání a napomínání Páně“; rodiči, kteří pro ni vždy představovali, díky jejich pravoslavné zbožnosti a mravnosti, jakož i velké lidumilnosti, vzor k napodobování.

Její otec zemřel brzy a zanechal Theodoru ještě v mladém věku. Její ochranu převzal vévoda z Epiru Theodor, který mezitím dobyl Soluň a ještě více rozšířil svůj stát. Krátce na to byl však Theodor oslepen bulharským vládcem Asanem, který jej porazil v jedné bitvě. Asan povolal z Morie mladého Michala (synovce Theodora) jako zákonného následovníka, aby po něm převzal správu státu, který mu zanechal jeho otec – Michal I. Angelos Komnenos. Na své cestě do Arty procházel Michal kolem obce Servia, města v oblasti Kozáni, které v té době představovalo silnou pevnost a významný vojenský strategický bod. Právě zde se poprvé setkal s mladou Theodorou, která na něj učinila velký dojem, zejména svou krásou a duševní i tělesnou ušlechtilostí. Okamžitě se do ní zamiloval a zatoužil se s ní oženit. A tak Theodora a mladý vévoda uzavřeli svatbu, doprovázenou velkou vznešeností. Stalo se tak ve městě Servia v roce 1230. Za krátko po svatbě odešel mladý pár do Arty, již učinil Michal hlavním městem svého státu.

V Artě začíná pro mladý pár nový život. Michal byl silnou osobností, avšak neklidným a ambiciózním duchem. Zcela přirozeně usiloval o konsolidaci a rozšíření své moci. Mladá vévodkyně Theodora se stala první dámou epirského Despotátu. V její nové a významné funkci, jak nás spravuje spisovatel jejího Života, mnich Job, netoužila ani po slávě ani po touze z radovánek či plodech své moci, ale „pouze po Bohu volala, ve ctnosti se pilně cvičila, v čistotě tělesné i duševní žila, pokoru objímala, jako nikdo jiný dosahovala bdění, lásky, čistoty, soustrastnosti a skutků milosrdenství a skrze Boha všechny uzdravovala“. Svatá Theodora žila jako svícen, aby svým světlem zazářila na všechny strany a na všechny obyvatele svého města, své milované poddané, a aby rozptýlila lásku a víru Kristovu, skrze kterou vedla svůj každodenní křesťanský zápas a přitahovala tak k sobě blahodať Ducha Svatého.

V ohni zármutků

V životě lidském není nic stálého a neměnného. Ani šťastné chvíle královského páru proto neměly dlouhého trvání. Nepřejícný a závistivý ďábel, který nemohl snést štěstí a ctnosti svaté Theodory, začal vrhat své jedovaté střely na jejího manžela, kterého uvrhl do pokušení smilstva. Michal se skutečně dopustil smilstva s jednou bohatou šlechtičnou z Arty, jménem Gangréna. Té se podařilo pomocí magie duševně zotročit Michala a obrátit jej s nenávistí proti jeho zákonné manželce. Ta však překonala

všechna protivenství s ušlechtilostí, „neupadajíce na mysli a neničíce dobrý (manželský) stav, ale hledajíce uzdravení u Boha“.

Svatá královna Theodora nepřestala doufat v Boží pomoc ani neklesala na mysli ani neupadala do zoufalství, ale zůstala pevná ve víře jako nějaký drahokam. Bez jakékoli pomoci od lidí, oděna nadějí v Boha, opustila královský palác. Strávila pak dlouhých pět let v pustině, spolu se svým prvorozeným synem (který se narodil ve vyhnanství), a snášela zde chlad a horko, hlad i žízeň. Nikomu povědomá, špatně oděná, s hořkým vědomím nespravedlnosti procházela Theodora po svazích hor a propastech a snažila se vyhnout běsnění svého muže. Navzdory tomu, nebo snad právě díky těmto těžkostem, svatá Theodora zazářila a její svatost se projevila tím více, čím obtížnější byly podmínky, podobně jako se zlato čistí v ohni zkoušek…

Z jejích úst také nikdy nevzešlo nic ponižujícího. Ani nikoho neodsoudila ani neproklela. Jen se stále modlila k milosrdnému Bohu a upínala na něj všechnu svou naději. Uprostřed těchto běd a strádání nalezla určitou útěchu v blízkosti kněze Prenistase. Ten, když ji jednoho dne spatřil, jak sbírá zeleninové plody pro sebe a své dítě, a trval na tom, aby mu prozradila svou totožnost, poznal, o koho jde, a okamžitě jí nabídl útočiště ve svém domě.

Okamžik rehabilitace svaté Theodory

Pravda se přece jen nakonec ukázala. Šlechetní pánové z Arty, jsouce donuceni zpustlým chováním vévody Michala a arogancí smilnice Gangrény, vyhnali tuto ženu z královského paláce. Mysl vévody Michala se pak přece jen rozjasnila; najednou prozřel a pochopil, čeho se dopustil. Rychle proto vyslal své věrné poddané, aby nalezli jeho zákonnou manželku, kterou přijal opět ve svém paláci se vší uctivostí, láskou a na své straně s hlubokým pokáním. Pro oba manžele začala nová etapa jejich života; Michal činil pokání a byl rozhodnut podniknout zápas za dosažení svatosti, po vzoru své ženy. Město Arta se díky novým skutkům svého vládce obléklo do světla: byly zakládány nové chrámy, monastýry, a skutky lidumilnosti Michala byly náhle přirozeným důsledkem jeho upřímné lásky k Theodoře a následně její oddanosti místnímu lidu a městu. Na svět také přicházejí další čtyři děti: Jannis, Dimitris (Michal), Helena a Anna. Celý další život královského páru se dále řídil již jen Božím vedením.

Odchod do monastýru

Když později vévoda Michal II., po dovršení čtyřiceti dlouhých let prožitých v manželství s Theodorou, odešel k Pánu, „Theodora oblékla mnišskou schimu“. Prožila ještě deset let jako mniška v monastýru svatého Jiří, který v souladu s podáním sama založila. Zde, „s ještě větším úsilím, tělesným i duševním“, odevzdala svůj život Tomu, po němž zatoužila již od útlého mládí celým svým srdcem. O této etapě života píše spisovatel jejího Života, mnich Job, že, „… se cvičila ve ctnostech, zabývala se bděním a dlouhým stáním, pronášela bez ustání žalmy a duchovní písně…“. Stala se uvnitř svého „sesterství“, v mnišském stavu, pro všechny vším, aby všechny získala, zachovávajíc vždy své srdce v pokoře, jak učil svatý apoštol Pavel.

Ctihodná smrt

Když nadešel její odchod z tohoto života, či spíše začátek skutečného života v nebesích, svatá Theodora poznala pravý okamžik, kdy se tak mělo stát. Pro svaté je posmrtný život „dotekem s Bohem“, jde o skutečný život uvnitř nevečerního dne v království trojjediného Boha. Svatá Theodora prosila v modlitbách přesvatou Bohorodici a svatého velkomučedníka Jiřího, aby ji ještě alespoň šest měsíců zachovali při životě, „než dokončí stavbu chrámu“, jak se i stalo. Když nadešla poslední hodina jejího života, ještě naposledy podala rady svým sestrám v Kristu, aby nikdy nepřestaly žít a zápasit za život „v Duchu Svatém“, „a s radostí odevzdala svého ducha do Božích rukou“, nejpravděpodobněji kolem roku 1280 ve stáří sedmdesáti let. Byla pohřbena v nartexu chrámu svatého velkomučedníka Jiřího (dnes chrám sv. Theodory), kde se dodnes nachází její svatý hrob. Zázraky, vykonané na přímluvy svaté Theodory, a sláva této královny, kterými oslavila Hospodina, jsou nesčetné a dějí se i v dnešních dnech. Svatá Theodora nepřestala ani na chvíli podávat svoji mocnou záštitu svému milovanému lidu a duchovním dětem.

Chronologie vyzvednutí jejích svatých ostatků

Každý rok, v neděli následující po svátku Všech svatých, slaví místní Řecká pravoslavná církev památku slavného vyzdvižení ostatků svaté Theodory. Jelikož byli mnozí, kteří zpochybňovali samu přítomnost jejích svatých ostatků v Artě a tvrdili, že byly zcizeny Franky, jak se stalo s mnoha dalšími svatými ostatky, tehdejší metropolita Arty Serafim Byzantský přikázal, aby byl její hrob otevřen. Tak se i stalo. V úterý 20. března roku 1873, přesně o půl druhé ráno, otevřel správce chrámu za zpěvů všeho duchovenstva a za přítomnosti mnoha významných osob: velvyslance Ruska a osvobozeného řeckého státu, v čele s archimandritou Stefanem Kleomvrotem a vším zbožným lidem hrob svaté Theodory… Překvapení bylo nesmírné. Uvnitř hrobu se nacházely svaté ostatky, patřící beze všech pochybností svaté Theodoře, které navíc vydávaly libou vůni. Její ostatky byly poté uloženy do dřevěné schrány u královských dveří chrámu sv. Jiří, aby se věřící mohli během celonočního bdění poklonit její svatosti.

Den její kanonizace

Dodnes je nejzářivějším dnem města Arty oslava svátku svaté Theodory, která připadá na 11. března. Všichni obyvatelé Arty, ale rovněž obyvatelé Epiru a Akarnanie, zaplňují chrám a jeho nejbližší prostranství, aby se poklonili jejím svatým ostatkům a přijali Boží blahodať a požehnání „blažené a požehnané (ženy)“ a ctihodné matky Theodory. Ústředním motivem celého svátku je litanie, čili průvod se svatými ostatky a s ikonou svaté Theodory. Prostřednictvím této události chce pravoslavná Církev zdůraznit dnešní společnosti dvě podstatné věci: a) že svatí neumírají, ale žijí mezi námi, v našich městech a sousedstvích, a nikdy nepřestávají vznášet své modlitby za nás ke Kristu, aby nám neustále připomínali, že i my máme usilovat o dosažení svatosti, b) a za druhé, že i vznešenost a sláva spjatá se slavnostní litanií symbolizuje cestu naší Církve do nebeského království, kam máme směřovat my všichni. Jedině pak má naše osobní cesta a život každého z nás smysl, když se přidáme na cestu nevěsty naší Církve vedoucí ke svému ženichovi Kristu, která vyvrcholí v den Jeho slavného druhého Příchodu**.

*Titul „σεβαστοκράτωρ” (sevastokrátor) existoval v Byzantské říši a byl udělován některým bratrům a přátelům císaře.

** ΓΙΑΝΝΟΥΛΗ, ΓΡ. Δ.: Η Άγια Θεοδώρα. Βασίλισσα της Άρτης. Βίος και Παρακλητικός κανών. Έκδοσεις Ι. Ν. Άγιου Νικολάου Άρτης, 2008. Více viz http://www.imartis.gr/imartis/theodora.php.

připravil Michal Dvořáček

Světitel nový mučedník Petr (Zverev),
arcibiskup Voroněžský

(památka 25. ledna / 7. února dle světského kalendáře a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Nový mučedník, se narodil 18. ledna (tj. 31. leden dle světského kalendáře) 1878, v Moskvě v rodině protojereje. Po studiu na fakultě historie a filologie Moskevské Carské Univerzity, nastoupil na Kazaňskou Duchovní Akademii, kde v roce 1900, dva roky před ukončením přijal mnišské postřižení se jménem Petr. V posledním ročníku, byl rukopoložen na jeromonacha.

Po ukončení Akademie jeromonach Petr učil v Orlovském Duchovním Semináři a poté vykonával funkci eparchiálního misionáře při Moskevském eparchiálním domu. Od roku 1907 byl jmenován do funkce inspektora Novgorodské Duchovní Semináře, během let 1909 – 1917 byl představeným monastýru Svatého Proměnění Páně ve městě Belev v Tulské eparchii, již v hodnosti archimadrita. V té době navštěvuje nedalekou Optinskou poustevnu, kde mnoho času věnoval rozhovorům a besedám s Optinskými starci. Jako kněz se účastnil 1. světové války.

V roce 1917 nastoupilo období bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů.

Od roku 1918 archimadrita Petr, zažívá stále častější zatýkání a věznění, nehledě však na tyto těžkosti, je v této době rukopoložen v únoru roku 1919 na biskupa, svt. Tichonem patriarchou moskevským, byl ustanoven biskupem Balachninským, vikářem Novgorodské eparchie. Jeho zatýkání a věznění neustávalo, vladyka Petr, však pevně nesl kříž vyznavačství, nehledě na to kde se nacházel, ať už ve vězení nebo na svobodě. V prosinci 1921 byl propuštěn z vězení, vrátil se do Moskvy, kde byl ustanoven biskupem Starickým, vikářem Tverské eparchie. Zanedlouho byl, ale opět uvězněn, a to kvůli svému prohlášení vydanému k věřícím Tverské eparchie, ve kterém objasňoval podstatu tzv. obnovlenectví (obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol, bylo hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. říjnové revoluci roku 1917. Svým cílem si ustanovilo „obnovu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavili se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, při čemž oznámili, plnou podporu tehdejšího nového režimu. Přes všechny své snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo). V následujících letech kdy byl opětovně vězněn, onemocněl kurdějemi a přitom zcela přišel o zuby. V létě roku 1924 byl propuštěn z vězení, a v následujícím roce, v červenci 1925, byl ustanoven jako pomocný biskup do Voroněžské metropolie, po zesnutí metropolity Vladimíra (Šimkeviča), byl jmenován na Voroněžskou katedru, přitom byl zároveň povýšen do hodnosti arcibiskupa.

Jeho pastva si jej zamilovala, neboť byl neobyčejně přívětivý, ohleduplný, laskavý a vnímavý ke všem, všechny miloval, každý z jeho věřících, mu byl jako jeho rodný příbuzný. Věřící jej považovali za ochránce čistoty pravoslavné víry v těžkých časech. Chrámy kde sloužil, byly vždy přeplněné věřícími, a služby byly slouženy podle athoského bohoslužebného řádu (Athoským bohoslužebným řádem je myšleno, celý postup bohoslužeb od půlnoční, jitřní, svaté liturgie a večerní, ve sváteční a všední dny po dobu celého roku, utvořeným na svaté hoře Athos a vycházející z bohoslužebného řádu studijského a jeruzalémského). Při arcibiskupu Petrovi, započal všeobecný návrat chrámů do pravoslaví, které přešly k tzv. obnovlencům. Vladyka Petr, velmi slavnostně přijímal duchovenstvo zpět do lůna pravoslavné církve, které se odklonilo k tomuto rozkolu, skrze pokání před všemi věřícími.

Přesto přese všechno, jej roku 1926 postihlo jeho poslední zatčení a uvěznění, byl odsouzen za kontrarevoluční činnost proti sovětské vládě na 10 let pracovně nápravného tábora a odeslán na Solovky (Solovecké ostrovy, Solovky - skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska. Na nich se nachází i Solovecký monastýr Proměnění Páně. Za sovětského Ruska, zde v roce 1920 byl založen tzv. Solovecký tábor zvláštního určení, jeden z největších nápravně pracovních táborů - Gulagů). V zimě 1928 arcibiskup Petr spolu s dalšími duchovními, byl převeden na ostrov Anzer (druhý největší z ostrovů, na něm se nacházel od 17. století skit Golgotský – Svatého ukřižováni založený ctihodným Eleazárem Anzerským, za vlády bolševiků, zde byl následně zbudován šestý zvláštní oddělení táborů, nyní se znovuobnovuje svatý skit). Zde svatý vladyka sepsal akathist ctihodnému Hermanu Soloveckému. Ke konci roku 1928 onemocněl vladyka tyfem, v lednu 1929 byl přemístěn do provizorní ubikace pro vězně nemocné tyfem, který musel být otevřen kvůli epidemii tyfu, která se na ostrově rozšířila. Vladyka byl nemocný dva týdny a už se zdálo, že krize minula, ale vladyka byl příliš slabý a nemohl přijímat jídlo. Dne 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) roku 1929 světitel a nový mučedník Petr zesnul.

Nejprve byl pochován ve společném hrobě, pro oběti tyfu. Pátý den po jeho smrti, ale byly jeho ostatky tajně vyzdvihnuty ze společného hrobu, podle svědectví jeho svaté tělo s rukama složenýma na hrudi bylo čistě bíle. Nato bylo tělo archijereje oblečeno do archijerejského oblečení, duchovenstvem tábora, byl odsloužen pohřeb, a nad jeho hrobem, pod horou zvanou Golgota, byl postaven kříž.

Roku 1999 byly svaté ostatky opět vyzdvihnuty a nyní přebývají v hlavním chrámu Soloveckého monastýru. V témže roce byl kanonizován ve voroněžské eparchii. V srpnu 2000, byl připočten do zástupu svatých Novomučedníků a Vyznavačů Ruských, na jubilejním sněmu Ruské Pravoslavné Církve. Jeho památka je v den jeho zesnutí 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Z jednoho dopisu vladyky Petra:

Zdravím vás v Pánu milá A. L. s nadcházejícími svátky Kristova Narození, Obřezání a Pokřtění Páně. V modlitbách vám přeji od Hospodina všechny milosti a duševní spasení – to poslední, je to samo nejhlavnější: když bude to, bude i všechno ostatní, jen se snažte zamilovat si Krista, snažte Jím jediným dýchat, žít, jen o Něm přemýšlet, k Němu směřovat, o Něm mluvit, Jeho slova v Evangeliu číst, učit se je a v životě uskutečňovat. Snažte se zamilovat si Krista, a všem okolo vás bude mile, pokojně a vůbec ne úzko. Pomodlete se, aby i mne Hospodin naučil této jediné potřebné nauce. Buďte zdraví, pokojní a šťastní, nechť vás všechny chrání Matka Boží a svatí naši světitelé. Pokoj všem a Boží požehnání.

Sbor třech učitelů a hierarchů: Basila Velikého, Řehoře Theologa a Jana Zlatoústého

(památka dle církevního kalendáře 30. ledna/ dle světského 12. února)

Každý z těchto svatých otců Basil Veliký, Řehoř Theolog a Jan Zlatoústý, má svůj vlastní svátek. Svatý Basil Veliký 1. ledna (dle světského 14. ledna), svatý Řehoř Theolog 25. Ledna (dle světského 7. února) a svatý Jan Zlatoústý 27. ledna (dle světského 9. února) a 13. listopadu (26. listopadu). Tento jejich společný svátek, byl ustanoven v 11. století, za doby vlády císaře Alexiose I. Komnenose (vládl v letech 1081 - 1118).

Stalo se tehdy, že se odkud si mezi lidmi vzala rozepře o tom, kdo z těchto tří hierarchů je nejvýše hodný úcty. Jedni vyzdvihovali svatého Basila, pro jeho čistotu a chrabrost, jiní vyzdvihovali svatého Řehoře pro nedostižné hloubky a výšiny jeho rozumu a teologie a třetí zase, vyzdvihovali svatého Jana, pro jeho dar řeči a jasný výklad víry. Jedni se začali nazývat Basiliáni, druzí pojmenovali se podle Řehoře a třetí podle Jana.

Skrze prozřetelnost Boží, byla však tato rozepře, vyřešena ve prospěch církve a k ještě větší slávě trojice těchto světců.

Z vůle Boží, se tedy biskupu Joanu, metropolitovy Euchaitskému roku 1084 (Jan metropolita Euchaitský - Ιωάννης Εὐχάιτα – jeden z nejvýznamnějších církevních spisovatelů a hymnografů 11. století. Zesnul na konci 11. století. Kromě jiného sepsal službu Třem Světitelům, kánon Ježíši Nejsladšímu, kánon Andělu Ochránci, dva kánony svatému Theodoru Tyrskému, které jsou dodnes v církvi užívány; jeho památka je 14. června/ 27. června a 5. října/ 18. října) událo ve snu vidění a to, že nejprve se mu zjevil každý ze tří světitelů zvlášť, poté ve veliké slávě a nevyslovitelné nádheře, všichni tři světitelé společně. Tehdy mu tito tři světci řekli: Jsme jedno v Bohu, tak jak to ty nyní vidíš, není mezi námi nic, co si protiřečí … není mezi námi prvý nebo druhý. I řekli mu ještě, aby jim byla sepsána jedna společná služba a aby jim byl určen jeden společný den památky. Skrze toto podivuhodné vidění svt. Joannu Euchaitu, byla vyřešena rozepře a společná památka Tří Světitelů byla určena na 30. ledna (dle světského 12. února).

připravil otec Marek Malík

Světitel Basil Veliký

(památka dle církevního kalendáře 1. ledna, dle světského 14. ledna)

Světitel Basil Veliký, arcibiskup Ceasereje Kapadokijské, se narodil okolo roku 330, v době panování císaře Konstantina. Vzdělání získal nejprve od svého otce, který byl advokát, poté se učil u nejlepších učitelů Ceasereje Kapadokijské. Později odchází do škol v Konstantinopoli a své vzdělání završuje v Athénách, centru tehdejší vzdělanosti. Vynikajících výsledků dosahuje ve všech naukách tehdejší vzdělanosti: ve filosofii, rétorice, zákonodárství, astronomii a dalších. V Athénách mu byli spolužáky Julián (Iulianus Flavius Claudius), pozdější císař-odpadlík, a svt. Řehoř Bohoslovec, se kterým jej pojilo celoživotní přátelství. Okolo roku 357 se sv. Basil vrátil zpět do Ceasereje, kde vstoupil na cestu asketického života. Přijal svatý křest od biskupa Ceaserejského Diania a byl jím postřižen na čtece. Poté odchází do Egypta a navštěvuje rovněž Sýrii, Palestinu, kde se seznamuje s tehdejším výkvětem asketiky a mnišství. Vrací se zpět do Ceasereje a usazuje se u řeky Iris; tam za ním přicházejí další mniši i bývalý spolužák a pozdější biskup Řehoř Bohoslovec.

Když se začala rozrůstat Áriova hereze, povolala Církev svatého Basila ke službě. Nejprve byl roku 362 rukopoložen na diákona a poté, v roce 364, na presbytera. Roku 370 následovalo rukopoložení na biskupa ceaserejského. Jako biskup se proslavil svou svatostí, hlubokým poznáním svatého Písma, velikou učeností a pracovitostí, pílí a snahou po církevním pokoji a jednotě ve víře. Protože v době, kdy byl biskupem, docházelo k velkému útlaku pravoslavných ze strany ariánů, snažil svt. Basil co nejvíce utvrzovat a posilňovat pravoslavné křesťany ve víře, vyzýval je ke zmužilosti a trpělivosti ve snášení příkoří. Všechny hmotné prostředky, které měl, oddával ve prospěch chudých a potřebných, zakládal domy, ve kterých byli syceni hladoví, léčeni nemocní, a všem těmto byl utěšitelem a pomocníkem; založil též dva monastýry, mužský a ženský. Všechny tyto jeho skutky vzbuzovaly nenávist ze strany ariánů. Ariáni jej neustále pronásledovali, vyhrožovali mu vyhnanstvím, vězením, mučením a smrtí. On na to odpovídá: «Smrt je pro mne dobrodiním, ona mne brzy přivede k Bohu, pro kterého žiji a pracuji. »

Nemoci, které jej provázely od mládí, jeho práce učence a biskupa, asketické boje, zdrženlivost, starosti a strádání pastýřského života a archijerejské služby, jej předčasně vysílily, a tak roku 379 zesnul v Hospodinu ve věku čtyřiceti devíti let. Ode dne jeho zesnutí počala církev ctít jeho památku. Současník svt. Basila Velikého, svt. Amfilochij, biskup ikonijský, takto ocenil jeho zásluhy: «On náleží nejen jedné církvi ceaserejské a nejen své době, nejen svým soukmenovcům byl užitečným, ale všem zemím a všem městům světa a všem lidem přinášel a přináší prospěch. A pro křesťany vždy byl a bude učitelem spásonosným. »

Světitel Silvestr, papež římský

(památka dle církevního kalendáře 2. ledna, dle světského 15. ledna)

Světitel Silvestr, papež římský, se narodil v Římě křesťanským rodičům, kteří jej od mladosti vychovávali ve zbožné víře Kristově. Svůj život vždy řídil dle evangelních přikázání. Mnohé získal z poučení svatého vyznavače biskupa Timoteje, který pobýval více než rok v domě, v němž žil svatý Silvestr, a mnohé přitom obrátil ke Kristu. Sám svatý Silvestr byl přítomen mučednické smrti svého učitele, jehož příkladem se řídil po celý svůj život. Když bylo Silvestrovi třicet let, byl přijat do duchovenstva římské církve, nejprve byl rukopoložen na diákona, poté na presbytera. Po smrti papeže Melchiada byl vybrán za biskupa římského. Se svatou horlivostí se staral o čistotu života jemu svěřených oveček, o duchovenstvo církve, aby řádně plnilo svou duchovní službu, aby duchovní život nezatěžovalo světskými činnostmi. Svými modlitbami a zázraky pomohl k tomu, aby se císař Konstantin a jeho matka Helena obrátili na pravou Kristovu víru a přijali svatý křest. Svatý Silvestr se staral a vedl římskou církev po dvacet let, požívaje hluboké úcty u věrných křesťanů. Svůj život dokonal v tichosti a v hlubokém stáří roku 355.

Sbor svatého slavného proroka a předchůdce Páně, Jana Křtitele

(památka dle církevního kalendáře 7. ledna, podle světského 20. ledna)

Protože se Janova hlavní úloha v životě uskutečnila v den Zjevení Páně, Církev už odedávna zasvětila následující den právě jemu. K tomuto dni se váže i událost spojená s rukou Předchůdce Jana. Evangelista Lukáš si přál, aby bylo Janovo tělo přeneseno ze Sebasté, kde byla velkému proroku z rozhodnutí Heroda setnuta hlava, do Antiochie, Lukášova rodného města. Lukáš uspěl, ale získat pouze jednu ruku, která byla v Antiochii uchovávána až do 10. století, potom byla přenesena do Cařihradu, kde během turecké okupace zmizela. O ruce svatého Jana se tradovalo, že ji každý rok, v den památky svatého, archijerej vynašel před národ. Někdy byla ruka roztažená, někdy skrčená. V prvém případě to označovalo bohatou a velkou úrodu, v druhém pak neúrodu a hlad.

Svatý Jan Křtitel se oslavuje několikráte v roce, ale největším svátkem je právě tento den, 7. leden. Vedle apoštolů, které obklopovali Spasitele, zaujímá osobnost Jana Křtitele zvláštní místo. A to jak způsobem svého příchodu na svět, tak i svým životem ve světě, svou úlohou Křtitele lidí i božského Mesiáše, a v neposlední řadě i svým tragickým odchodem z tohoto světa. Svatý Jan Křtitel dosáhl takové morální čistoty, že jej svaté Písmo může nazvat andělem, někým více než jen smrtelným člověkem. Ode všech ostatních proroků se svatý Jan odlišuje především tím, že mohl ukázat světu Toho, o Němž prorokoval: „Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.“ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (Jan 1, 29–34).

Svatý mučedník Polyevkt

(památka dle církevního kalendáře 9. ledna, dle světského 22. ledna)

Město Melitené (dnes Malatiya) v Arménii je nasáté krví křesťanských mučedníků, tak jako celá země Arménská. Svatý Polyevkt se stal prvním křesťanem tohoto města, který za svou víru položil svůj život. Stalo se tak roku 259, za vlády císaře Valeriána.

V Melitené žili dva přátelé-vojáci, Nearch a Polyevkt. Nearch byl pokřtěný, Polyevkt zatím nikoli. Když byl v té době vydán císařský příkaz o pronásledování křesťanů, Nearch se připravoval na mučednickou smrt. Bylo mu líto, že svého přítele nestačil přivést k pravé víře. Když se však Polyevkt dozvěděl, k čemu se připravuje Nearch, rozhodl se a slíbil, že přijme křesťanství. Zdál se mu totiž sen, ve kterém se mu zjevil Hospodin ve slávě, sňal z Polyevkta starý oděv a oblékl jej do nového, přesvětlého oděvu. Polyevkt pak řekl Nearchovi: «od této chvíle jsem připraven sloužit Kristu». Když to dopověděl Nearchovi, zahořel duchem a odešel na hlavní městské náměstí, kde roztrhal císařský příkaz o pronásledování křesťanů a o povinnosti vzdát úctu pohanským bohům a modlám, a ještě přitom zničil ve městě mnoho pohanských model. Polyevktův tchán, vládce Feloks, který měl dohlížet na plnění císařského příkazu, se zděsil jeho činu, řekl mu: «nyní budeš muset umřít, jdi a rozluč se s ženou a dětmi». Když přišla k Polyevktovi jeho žena a v slzách jej prosila, aby se odřekl Krista, plakal přitom i jeho tchán Feloks. Svatý mučedník však zůstal neoblomným ve svém rozhodnutí přijmout jakékoli utrpení pro Krista. S radostí sklonil svoji hlavu pod meč, a přijal tak svatý křest ve své vlastní krvi. Polyevktův přítel Nearch přijal mučednickou smrt v ohni a jeho památka je 22. dubna.

Uctívání okovů svatého apoštola Petra

(památka dle církevního kalendáře 16. ledna, dle světského 29. ledna)

V tento den se nám připomínají řetězy, okovy svatého apoštola Petra, kterými byl spoután Herodem Agrippou II. O těchto okovech hovoří svaté Písmo: «Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. Anděl udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle! Vstaň!" A s Petrových rukou spadly řetězy. » (Skutky apoštolské 12, 7) Zbožní křesťané uchovali Petrovy řetězy nejen z úcty ke svatému apoštolu, ale i pro jejich uzdravující moc, neboť mnozí nemocní se uzdravili, poté co se jich dotkli. Okovy byly chráněny v Jeruzalémě, až do patriarchy Juvenalia, který je daroval císařovně Eudokii, manželce císaře Theodosia mladšího; mezi léty 437-439 byly tedy přeneseny z Jeruzaléma do Cařihradu. Eudokie okovy rozdělila na dvě poloviny a jednu část poslala do Říma své dceři, císařovně Eudoxii, ženě Valentinianově. V Římě spojila Eudoxie tuto část okovů s jinými okovy, kterými byl svatý apoštol Petr spoután před svou smrtí, a dala vystavět chrám ke cti svatého apoštola Petra, ve kterém tyto okovy byly uloženy.

připravil otec Marek Malík

Půst před svátkem
Kristova Narození

Půst před svátkem Kristova Narození začíná každoročně 28. listopadu (podle církevního kalendáře 15. listopadu). Tento půst není tak přísný jako Svatá Čtyřicátnice, tedy období Velkého Půstu před Paschou. Ve vánočním půstu je církevním ústavem předepsáno (kromě obvyklého zdržování se masa, mléka, vajíček a sýru) každý týden, po tři dny, v pondělí, ve středu a v pátek – zdržovat se v jídle ryby, vína a oleje a až po večerní bohoslužbě přijímat jen nevařený pokrm, tzv. suchou stravu – сухоядение. V úterý a ve čtvrtek se v jídle zdržujeme už jen ryby. V sobotní a nedělní dny tohoto postu a také ve dny, kdy si připomínáme památku nějakého velkého světce, nebo v den chrámového svátku, se dovoluje jíst i ryba. Takové je monastýrské pravidlo půstu před Kristovým Narozením. Сухоядение čili suchá postní strava (tj. chléb, sůl a voda a taktéž syrová zelenina a ovoce, sušené ovoce, med a různé ořechy) v čase postu ovšem představuje přísnou formu postu, která je povinná především pro ty, kdo žijí mnišským životem. Pro věřící, kteří žijí ve světě, je považován za doplňující způsob postu, doplňující jejich duchovní život, a jestliže se pro takovýto způsob rozhodnou, vždy je zapotřebí přijmout pro něj požehnání duchovního.

Jak byl ustanoven půst před svátkem Kristova Narození

Ustanovení půstu před Kristovým Narozením, jakož i u ostatních vícedenních půstů, se vztahuje k dávným počátkům křesťanství. Už ve 4. století svt. Ambrož mediolánský (milánský), svt. Philastrius bresciaský či blažený Augustin tento půst ve svých dílech vzpomínali. V pátém století se o tomto půstu zmiňuje např. svatý biskup Lev Veliký. Ponejprve se půst držel po dobu sedmi dní, jiní jej zase drželi o něco déle. Na sněmu roku 1166, který byl při konstantinopolském patriarchovi Lukášovi (Lukas Chrysovergis) a byzantském císaři Manuelovi (Manuel I. Komnenos) bylo všem křesťanům předloženo zachovávat půst před velikým svátkem Kristova Narození po dobu čtyřiceti dnů.

Antiochijský patriarcha Theodoros (Valsamon) píše ve svém díle «Výklad svatých a božských pravidel svatých a všechvalných Apoštolů a svatých sněmů všeobecných i místních a svatých Otců» (neboli Σχόλια), že ačkoli dny těchto půstů (před svátky Zesnutí Panny Marie a před Kristovým Narozením) nejsou stanoveny pravidlem, je třeba následovat nepsanou církevní tradici a postit se od 15. dne listopadu.

Půst před svátkem Kristova Narození je poslední vícedenní půst v roce. Začíná 15. (podle světského kalendáře 28. listopadu) listopadu a končí 25. prosince (7. ledna), trvá čtyřicet dní, a proto se podle církevních pravidel nazývá Čtyřicátnicí, stejně jako i Velký Půst. A protože posledním dnem před počátkem půstu je svátek svatého apoštola Filipa (památka dle církevního kalendáře 14. / dle světského 27. listopadu), tak se tento půst nazývá „Filipovým“.

Proč byl ustanoven půst před svátkem Kristova Narození

Tento půst je zimním půstem a slouží nám k posvěcení poslední části roku, k tajemnému obnovení duchovní jednoty s Bohem a současně též jako příprava ke svátku Kristova Narození.

Světitel Lev Veliký píše: Samo zachovávání zdrženlivosti zapečetěno je čtyřmi ročními obdobími, abychom v průběhu roku sami poznali, že je nám zapotřebí neustále se očišťovat, a že při roztržitosti našeho života je třeba se vždy při půstu a milodarech starat o to, aby byl vyhnán hřích, který se umnožil slabostí těla a nečistotou přání.

Podle svatého Lva Velikého je půst před Kristovým Narozením: obětí Bohu za shromážděné plody. Jako k nám byl Hospodin štědrý skrze své dary z plodů země, tak i my v čase tohoto půstu máme být štědří k těm, kteří nemají nic a jsou chudí.

Svt. Simeon Soluňský píše, že půst Čtyřicátnice před Kristovým Narozením nám zobrazuje půst Mojžíšův, který se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, a získal na kamenných deskách napsaná Boží slova. A my, postíce se čtyřicet dní, poznáváme a přijímáme živé slovo od Panny, napsané nikoli na kamenech, ale vtělené a narozené, a my přijímáme Jeho Božské tělo. Půst před Kristovým Narozením byl ustanoven proto, abychom ke dni Kristova Narození očistili sebe pokáním, modlitbou a půstem, abychom s čistým srdcem, duší a tělem mohli zbožně uvítat na svět zjeveného Božího Syna a abychom Mu kromě obvyklých darů a obětí přinesli naše čisté srdce, snahu a přání následovat Jeho učení.

Kdy se začal slavit svátek Kristova narození

Počátek tohoto svátku se vztahuje k apoštolským dobám. V Apoštolských pravidlech se praví: Střežte a chraňte, bratři, dny sváteční, a jako první den Kristova Narození, který nechť slavíte 25. dne desátého měsíce (desembri – podle římského kalendáře). Tam se také dále píše: den Kristova narození nechť je slavený, neboť v něm neočekávaná blahodať byla dána lidem skrze Narození Božího Slova z Marie Panny ke spáse světa.

Ve 2. století poukazuje na 25. prosince (dle juliánského kalendáře) jako den Kristova Narození svt. Kliment Alexandrijský.

Ve 3. století je svátek Kristova Narození připomínán svt. muč. Hyppolitem římským.

V čase pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána (284 – 305), na počátku 4. stol., v roce 302, bylo 20 000 křesťanů z Nikomedie (památka 28. prosince/ 10. ledna) upáleno v chrámu přímo v den svátku Kristova Narození.

Od doby, kdy Církev získala svobodu a kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím v Římské říši, nacházíme svátek Kristova Narození slavený v Církvi po celém světě, jak je možné vidět v poučeních ke svátku Kristova Narození u ctih. Efréma syrského, svt. Basila Velikého, svt. Řehoře Theologa, svt. Řehoře Naziánského, svt. Ambrože Mediolánského, svt. Jana Zlatoústého a dalších otců Církve z období 4. století.

Nikefor Kallistos (církevní historik, mnich ze Sofijského monastýru v Konstantinopoli) ve své církevní historii (v osmnácti dílech) píše, že císař Justinián I. (527–565) ustanovil v 6. stol., aby bylo Kristovo Narození slaveno po celé říši.

V 5. století konstantinopolský patriarcha Anatolios, v 7. stol. Sofronios a Andreas, patriarchové Jeruzalémští, v 8. stol. ctih. Jan damašský, ctih. Kosma jeruzalémský – maiumský a Herman, patriarcha jeruzalémský, v 9. stol. pak ctihodná Kassia konstantinopolská a další, jména kterých jsou nám neznáma, sepsali ke svátku Kristova Narození mnohé církevní zpěvy, které lze dodnes slyšet v chrámech k oslavě světlého svátku Kristova Narození.

připravil otec Marek Malík

Světitel Jan Zlatoústý

(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle světského: přenesení ostatků; 30. ledna / 12. února: Sbor třech učitelů a hierarchů; 14. září / 27. září: den zesnutí, Církev ale kvůli svátku Povýšení sv. Kříže slaví jeho památku 13. listopadu / 26. listopadu)

Narodil se v Antiochii * roku 354. Po brzké smrti otce Sekunda se Janovy výchovy ujala jeho zbožná matka Anthusie, která se po smrti svého muže již nikdy neprovdala a zcela se věnovala výchově svého syna. Od mládí se Jan učil řecké filosofii a rétorice, tyto vědy se mu však pro jejich bezbožnost zprotivily, a on se zcela oddal osvojení si křesťanské víry, kterou přijímal jako jedinou a všeobecnou pravdu. Svatý křest přijal od Melétia, patriarchy antiochijského (památka 12. /25. února), křest pak přijala i jeho matka. Po smrti své matky odešel Jan do pouště, aby se věnoval přísně asketickému životu, a nakonec přijal mnišství, které nazývá skutečnou filozofií. Tehdy byl poprvé vyzván, aby přijal archijerejskou chirotonii, čemuž se ale ze své skromnosti dlouho bránil.

V této době Jan sepsal svých Šest slov o kněžství, veliké dílo pravoslavného pastýřského bohosloví. Další čtyři roky Jan prožil poustevnickým samotářským životem, kdy sepsal dílo Proti těm, kdož brojí proti toužícím po mnišském životě a Srovnání moci, bohatství a předností královských s pravou a křesťanskou láskou k moudrosti mnišského života. Dva roky tehdy zachovával v jedné osamocené jeskyni, která sloužila jako jeho cela, plnou mlčenlivost. Protože se však jeho zdraví velmi zhoršovalo, musel se odebrat do Antiochie, kde jej svt. Melétios vysvětil na diákona. V následných letech sestavil svatý Jan tato teologická díla: O prozřetelnosti, Kniha o panenství, K mladé vdově (dvě slova), Kniha o svatém Vavilovi a Proti Juliánovi a pohanům.

Roku 386 byl svatý Jan rukopoložen antiochijským patriarchou Flaviánem na presbytera a bylo mu určeno vykonávat funkci katedrálního kazatele. Jan se ukázal být vynikajícím kazatelem se vzácným darem Bohem inspirovaných slov k šíření Evangelia, díky čemuž byl později nazván „Zlatoústým“.

Proslaven svou moudrostí, asketickým způsobem života a mocí slova byl Jan vybrán na přání císaře Arkádia (Flavius Arcadius) roku 398 za patriarchu konstantinopolského. Šest let spravoval Jan s velkou horlivostí a moudrostí konstantinopolskou církev jako její patriarcha. Vyslal misionáře k pohanským Keltům a Skythům. Vymítil svatokupectví v Církvi, přitom sesadil mnoho biskupů, kteří tento zlozvyk činili. Rozšířil skutky milosrdenství, které zahrnovaly všechny potřebné. Sepsal též postup svaté liturgie. Vším co činil, byl prospěšný křesťanům, členům Církve, heretiky naopak jeho činy zostuzovaly. Známé je např. jeho odsouzení císařovny Eudokie.

Svatý Jan nejlépe ze všech vyložil smysl a moudrost svatého Písma, díky čemuž zanechal Církvi mnoho drahocenných spisů a kázání, které dodnes neztratily na své autentičnosti. Lidé jej oslavovali, závistiví jej nenáviděli, císařovna Eudokie jej dvakrát poslala do vyhnanství. Ve vyhnanství prožil celkem tři roky a zde také zesnul v den Povýšení Svatého Kříže (14. / 27. září) ve městě Komana v Arménii (dnešní Abcházie). Před jeho smrtí se mu zjevili svatí apoštolové Jan a Petr spolu se svatým mučedníkem Vasiliskem, v jehož chrámu naposledy přijímal svaté Kristovy tajiny. Sláva Bohu za vše! - byla jeho poslední slova, a s těmito slovy se duše „zlatoústého“ patriarchy přenesla do Ráje. Stalo se tak 14. září roku 407.

Jeho svaté ostatky byly později - roku 438 - přeneseny do Konstantinopole a uloženy v chrámu svatých apoštolů. V čase rabování Konstantinopole křižáky roku 1204 byly jeho svaté ostatky odvezeny do Říma, kde se nacházely až do roku 2004, kdy byly opět navráceny konstantinopolskému patriarchátu spolu s ostatky svt. Řehoře Theologa.

Tropar hlas 8.

Milost úst tvých jako světlo ohně se zaskvěvší osvítila celý svět,
poklady nezištnosti jemu nalezla;
ale uče nás slovům svým, otče Jane Zlatoústý,
pros Slovo, Krista, Boha, aby spasil duše naše.

Svatý velký mučedník Minas

(památka dle církevního kalendáře 11. listopadu / dle světského 24. listopadu)

Mučedník Minas byl původem Egypťan a svým povoláním voják, který sloužil ve městě Kotuan *. To bylo za doby vlády císařů Diokleciána a Maximiána*. Minas byl křesťanem a protivilo se mu pozorovat obřady spojené s obětováním modlám, a tak se jednoho dne rozhodl opustit vojsko, město i lidi, a odešel na opuštěné místo v horách, kde se oddával postu a modlitbě. To vše proto, že pro Minase bylo snadnější žít s divokými zvířaty nežli s bezbožnými lidmi.

Jednoho dne však svatý Minas spatřil, jak se v dalekém městě Kotuan začaly konat bezbožné oslavy v den pohanského svátku. Rozhodl se odejít do města a přede všemi vyznat víru v Krista, jako živého Boha, a usvědčit jejich modloslužebnictví ze lživosti a temnoty.

Kníže tohoto města Piros, který, když spatřil, jak Minas přichází, se jej zeptal, kým je a odkud přichází. Svatý mu odpověděl: „Mým domovem je Egypt a jmenuji si Minas, byl jsem vojákem, ale když jsem viděl obětování modlám, zřekl jsem se všeho, co jsem doposud měl, všech poct a vyznamenání. A nyní jsem přišel na toto místo, abych přede všemi vyznal Krista, pravého Boha, aby i On mne později uznal za hodna svého nebeského Království.

Když tato slova Piros uslyšel, vyzval Minase, aby obětoval modlám. To ale Minas odmítl. Proto byl Minas vydán hrozným mučením: byl bičován, trhán železnými drápy, pálen svícemi a mučen mnoha dalšími mukami, až jej nakonec dali setnout mečem. Jeho tělo uvrhli do ohně, aby je křesťané nemohli odnést a uctívat. Křesťané však zachránili a z ohně vytáhli alespoň některé části jeho těla. Tyto svaté ostatky byly potom v hluboké úctě pohřbeny a ještě později přeneseny do Alexandrie, tam znovu pochovány a nad nimi vystavěn chrám, zasvěcený svatému Minasovi.

Svatý velký mučedník Minas strádal za Krista a zesnul okolo roku 304. Jeho duše spočinula v nebeském Kristově království. Ten, kdo s vírou oslavoval a vzýval svatého Minase v nesnázích, a žádal jej o pomoc, tomu svatý velkomučedník vždy pomohl. Místo spočinutí jeho svatých ostatků bylo proslaveno mnoha divy a modlitební ochranou svatého.

Svatý apoštol Filip

(památka dle církevního kalendáře 14. / dle světského 27. listopadu)

Pocházel z Betsaidy u Galilejského jezera, stejně jako apoštolové Petr a Ondřej (viz Jan 1, 44). Od svého mládí byl vzděláván v Písmu Svatém a byl znalcem starozákonních proroctví o Mesiáši. Když jej Spasitel vyzval k následování, šel za Ním (viz Jan 1, 43), poznav v něm Spasitele. Ke Kristu přivedl i apoštola Nathanaela (srov. Jan 1, 45 - 51).

Po sestoupení Svatého Ducha, Filip horlivě šířil Evangelium v mnoha částech Asie a Řecka. Při šíření Božího Slova v Galileji činil mnohé zázraky. V Řecku se jej pokoušeli zabít místní Židé, když mezi nimi kázal o Vzkříšeném Kristu, ale Hospodin jej zázračně zachránil. Ti, kteří se rozhodli zabít Filipa, náhle oslepli, ale po jeho modlitbě znovu nabyli zraku a uvěřili v Ježíše Krista. Z Řecka odešel do Parthi (Parthská říše, dnešní Irán), poté do města Ašdod (leží na izraelské pobřežní planině), kde uzdravil nemocné oči Nikoklidose, který jej přijal do svého domu a poté se dal s celou svou rodinou pokřtít.

Z Ašdodu odešel apoštol Filip do Hierapole Syrské, kde od farizejů navedení Židé zapálili dům, ve kterém apoštol přebýval. Když potom následně spatřili zázraky, které Filip při šíření Božího Slova činil: uzdravení nemohoucí ruky místního vládce Aristarcha, který chtěl udeřit apoštola, a z mrtvých vzkříšení chlapce, který zemřel na rukách své matky, učinili ze svých skutků pokání a dali se pokřtít.

Následně apoštol odešel do Sýrie, Malé Asie, Lydie * a Misie *, a všude tam šířil Evangelium a snášel mnohá strádání. Filipa a jeho sestru Mariannu (Mariamna), která jej doprovázela, mnohokráte kamenovali, věznili a vyháněli z měst. Svatý apoštol poté přišel do Frýgie *, do města Hierapol, kde se nacházelo mnoho pohanských chrámů. Jeden z těchto chrámů byl zasvěcen hadům a při tomto chrámu také jeden takový veliký had žil, kterému byly přinášeny oběti. Apoštol Filip silou své modlitby tohoto hada zahubil a uzdravil mnohé z těch, kteří byli jedovatými hady uštknuti. Mezi uzdravenými byla i manželka správce města Anthipata, která přijala křesťanství. Když se to Anthipat dozvěděl, přikázal apoštola Filipa, jeho sestru a apoštola Bartoloměje, kteří byli s ním, zatknout. Apoštolové byli na popud pohanských kněží ukřižováni. Ve stejné době však začalo velké zemětřesení a všichni ti, kteří byli na soudu, byli zasypáni pod zem. Apoštol Filip, který byl na kříži, se neustále modlil za své mučitele i za ty, kteří utrpěli od následků zemětřesení. Shromáždění lidé, když spatřili, co se stalo, uvěřili v Krista a vyžádali si, aby byli apoštolové sňati z křížů. Apoštol Bartoloměj, který ukřižování přežil, byl osvobozen, pokřtil všechen věřící lid a ustavil jim biskupa. Apoštol Filip, skrze jehož modlitby byli všichni - kromě Anthipata a pohanských kněží - zachráněni, zesnul na kříži. Jeho sestra Marianna pochovala tělo svého bratra a spolu s apoštolem Bartolomějem potom putovala až do Arménie, aby dále šířila Boží slovo. V Arménii však nakonec svatý Bartoloměj přijal smrt na kříži (jeho památka je 11.června/ 24. června), zatímco spravedlivá Marianna (její památka se slaví 16.února/ 1. března) šířila Evangelium až do konce svého života v Lykanii (Malá Asie).

připravil otec Marek Malík

Světitel a mučedník Kyprián
a mučednice Justýna

(památka dle církevního kalendáře 2. října/ to jest 15. října dle světského)

Ve 3. století, za časů vlády římského císaře Decia (Gaius Messius Quintus Traianus Decius, římský císař 249–251), žil v Antiochii pohanský mudrc, věhlasný mág a čaroděj Kyprián. Od svého dětství sloužil knížeti tmy, předkládal mu své oběti a zcela se oddal do jeho moci. Mnozí se na něho pro jeho umění obraceli a on jim pak pomáhal svojí ďábelskou silou.

V Antiochii ve stejné době žila i dívka jménem Justýna spolu se svými rodiči Edesiem a Kleodonií. Její otec Edesij byl také pohanským knězem, stejně jako Kyprián, a celá jeho rodina byla rovněž pohanská. Stalo se však, že když se dívka Justýna procházela po městě, navštívila několik křesťanských chrámů, poznala křesťanskou víru a obrátila pak na víru v Krista i svého otce a matku. Všichni pak společně přijali křest od biskupa Optatuse.

Jedenkrát se stalo, že kvůli Justýně, která byla nesmírně krásná, přišel za čarodějem Kypriánem mladík Aglaidus, syn bohatých a významných měšťanů. Ten nejprve přišel za Justýnou sám a žádal jí, aby se stala jeho ženou, neboť byl poražen její krásou. Justýna mu však na jeho návrh odpověděla: Ženichem mým je Kristus, Jemu já sloužím a pro Něj zachovám svoji čistotu. A tak, když Aglaidus viděl, že Justýna zůstává vůči jeho návrhům neoblomná, doufal, že mu pomocí kouzel pomůže Kyprián.

Kyprián, který byl vyhlášený svým magickým uměním, vyvolával zlé duchy, kterými chtěl spoutat duši a tělo panny, aby pak byla svolná nečistým žádostem Aglaiduse. Všechna snaha a umění Kypriána se ale minuly účinkem, neboť Justýna se chránila znamením svatého kříže, půstem a modlitbou, a takto s pomocí Krista Spasitele zvítězila nad jejich marnými snahami. Tehdy se Kyprián rozhněval, že prostá křesťanská dívka předčila jeho vědění a jeho proslulou a všemi chválenou kouzelnou moc. I začal se Justýně mstít. Nejprve na ni poslal mor a jiné nemoci, poté, když se to minulo účinkem, tak svými kouzly proklel i celý dům Justýny, a když ani to nebylo nic platné, tak proklel i celé město. Justýna se však nepřestávala modlit, naopak ještě horlivěji se obracela o pomoc ke svému Spasiteli. Když celé město vidělo, co děje pomocí modliteb Justýny, všichni oslavovali Krista a mnoho z lidí přijalo svatý křest.

A dokonce i Kyprián, když spatřil marnost svého snažení a nemohoucnost svých kouzel, nakonec poznal moc svatého kříže, vyznal se ze všeho zlého, co učinil, před místním biskupem Anthimosem, všechny své knihy, kterými se pyšnil, mu dal ke spálení a prosil jej, aby ho pokřtil.

Kyprián tedy změnil svůj život, sedm dní po svatém křtu byl postřižen na čtece, za dvacet dní nato byl rukopoložen na hypodiákona, za třicet dní na diákona a rok po svém křtu přijal tajinu kněžství. Po nějakém čase byl ustanoven biskupem a žil svatým životem zbožného křesťana tak, že jeho nový život mohl být srovnán s životy velkých světců.

Při pronásledování křesťanů za vlády císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus - římský císař 284–305), Kypriána a Justýnu pomluvili a vsadili do vězení. Poté byl vydán příkaz, aby svatého Kypriána pověsili a trhali mu tělo, Justýna pak měla být nemilosrdně bita přes ústa a oči. Dále, po hrozných mučeních a utrpení, byli společně vhozeni do vařícího kotle, který jim však, k údivu všech, nic zlého nezpůsobil. Oba dva svatí mučedníci byli pak nakonec odsouzeni k stětí hlavy mečem*. Když nevinou smrt mučedníků viděl všemu mučení přítomný vojín Theoktist, i on vyznal své křesťanství a přijal mučednickou smrt, kterou jeho vyznání přivolalo.

Těla všech mučedníků byla po šest dnů ponechána na místě jejich strádání. Nějací poutníci pak vzali tajně jejich svaté ostatky a odvezli je do Říma, kde je ponechali v ochraně jedné svaté a zbožné ženy Rufíny. Ta pohřbila těla svatých mučedníků Kypriána, Justýny a Theoktista se vší úctou. Na jejich hrobě se udála mnohá uzdravení těm, kteří k nim přicházeli s vírou. Na přímluvy a modlitby těchto svatých mučedníků nechť Hospodin uzdraví i naše tělesné i duševní nemoci. Amen.

*Svatí mučedníci přijali utrpení pro Krista ke konci 3. nebo na počátku 4. století za vlády císaře Diokleciána. Pochvalné slovo k těmto svatým mučedníkům sepsal světitel Řehoř Theolog.

Blažený Ondřej Konstantinopolský, pro Krista jurodivý

(památka dle církevního kalendáře 2. října/ to jest 15. října dle světského)

Blažený Ondřej, blázen pro Krista čili jurodivý, byl původem Slovan*. Jako otrok byl vykoupen bohatým měšťanem Theognostem v Konstantinopoli v 10. století za vlády byzantského císaře Lva Moudrého (Leon VI. Moudrý, 886–912), který byl synem císaře Basila Makedonského (Basileios I. 867–886).

Ondřej se stal oblíbeným služebníkem svého pána, který mu umožnil i studium, a Ondřej si již od počátku nejvíce oblíbil četbu knih o životě svatých a mučedníků. Ondřej se také s velikou horlivostí modlil k Bohu a s láskou navštěvoval církevní bohoslužby. Jednou se stalo, že se mu dostalo nebeského zjevení, na základě nějž se rozhodl pro život v jurodivosti pro Krista**, toto zjevení se událo během spánku.

Jindy, když stál Ondřej na modlitbě, spatřil démony a ve strachu se před nimi ukryl v pokoji, načež usnul. Ovšem i ve snu se mu zjevily dvě armády, na jedné straně množství mužů černých, mračných a strašných, na straně druhé mužové oblečeni v rouších světlých a zářících. Pak tam ještě spatřil anděla Božího, který držel v rukou dvě podivuhodné a krásné koruny, a ten mu řekl, že tyto koruny nejsou okrasami pozemského světa, ale nebeským klenotem a pokladem, kterým Hospodin odměňuje své vojíny, kteří vítězí nad armádou mračných a strašných (démonů). Jdi na dobrý boj, řekl potom anděl Ondřejovi, buď jurodivým pro mě a mnoho získáš v den mého Království. A blažený Ondřej poznal, že sám Hospodin jej vyzval k tomuto druhu duchovního zápasu.

Od toho dne začal Ondřej chodit po ulicích města v hadrech, jakoby se pominul na rozumu. Ve dne tedy chodil jako pomatený na rozumu, večer a v noci se pak oddával všenoční modlitbě k Bohu. Když takovou proměnu spatřil jeho pán, velmi se tím zarmoutil a jako posedlého jej dal spoutat a odvést do chrámu sv. Anastásie, která je ctěna jako přímluvkyně a léčitelka těch, kteří jsou pomateni na rozumu.

Zde se blaženému zjevila svatá Anastásie spolu se svatým Janem Zlatoústým, který se jí zeptal: Anastásie, uzdravíš-li tohoto Ondřeje? Na to mu svatá mučednice odpověděla: Uzdravení není potřeba, neboť ho léčil Ten, který mu řekl: buď jurodivým pro Mne. Po druhé se mu dostalo podobného zjevení, kdy se zjevil celý pluk běsů, který na něj zaútočil se záměrem jej zabít, ale Ondřej byl nakonec zachráněn svatým Janem Theologem, při čemž jej nebeský ochránce znovu povzbudil a vyzval na dobrý boj a řekl mu, že mu bude vždy pomocníkem a ochráncem. Po třetí mu bylo zjeveno, jako by byl v císařském paláci před samotným císařem. Ten císař mu dal ponejprve ochutnat cosi hořkého a řekl: Toto je i strádání na cestě těch, kteří Mu slouží v tomto životě. Poté mu dal okusit druhý pokrm, který byl sladší než mana a řekl: Tento pokrm je připraven pro ty, kteří pracují pro Mě a hrdinně snáší vše až do konce. Zakonči i ty svůj boj hrdinně, tak jako jsi jej započal, budeš muset trochu trpět, ale navěky budeš přebývat v nekonečném životě.

Ondřejův pán, bohatý Theognost, když viděl, že ani po čtyřech měsících jeho služebník nevyzdravěl a zůstal nadále bez rozumu, propustil jej a udělil mu svobodu.

Blažený Ondřej poté žil bez střechy nad hlavou, běhal po ulicích města, mnoho let snášel posměšky a urážky. Dobromyslně však snášel bytí, hlad i žízeň, chlad a horko, a prosil o almužnu, kterou, když dostal, rozdával ji dále potřebným. Za svoji velikou trpělivost a pokoru získal svatý Ondřej od Hospodina dar proroctví a jasnozřivosti, mnohé spasil před duševní záhubou a mnohé, kteří žili nemravně, usvědčoval a napravoval.

Během modlitby ve Vlachernském chrámu*** byl svatý Ondřej učiněn hodným uzřít Přesvatou Bohorodici, zahalenou při modlitbě do svého omoforu****. Blažený Ondřej zesnul v pokoji roku 936.

*V některých životech svatých je psáno, že byl Skyth (viz Skýthové, řecky Σκύθαι). Tento název znamenal souhrnné pojmenování pro příslušníky kočovných kmenů íránského původu, obývajících ve starověku značnou část východní Evropy, přibližně území dnešní Ukrajiny a Ruska, popřípadě dalších států.

**Pro Krista jurodivý – ze slovanského оуродъ – юродъ, což znamená: blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, ztrativší rozum.

Být pro Krista jurodivým se zdá být jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Takto žijí ve společenství ostatních lidí ti, kteří na sebe vzali tento duchovní podvih, tj. duchovní zápas, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému, a nakonec žili neméně samotářským způsobem života jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji nevýznamnost, hanbu či ponížení proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.

Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném a světském chápání světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivosti pro Krista - jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

1. list Korintským 27- 29

 

*** Vlachernský chrám – Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli (v řečtině Θεοτòκος τών Βλαχερνών) byl vystavěn spolu s monastýrem v 5. století (kolem roku 450) svatou císařovnou Pulcherií (Πουλχερία 399-453; její památka je slavena 10./23. září) v čest ikony přesvaté Bohorodice, která byla nalezena císařovnou Eudokií v Jeruzalémě a odtud byla zaslána do Konstantinopole, kde jí byl vystavěn tento chrám. Ve Vlachernském chrámu bylo uschováno roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Chrám byl roku 1434 zcela zničen Turky a pak znovu obnoven, ač již ne ve své původní velkoleposti a slávě roku 1867. Je jednou z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.

**** Omofor, řecky ΩΜΟΦΌΡΙΟ tj. ώμος — rameno a φόρος — nést, nosit; podle řeckého významu „nošený, nosící se na ramenou“; je součástí bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži; symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje a připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí podobně jako evangelní dobrý pastýř, který naleznuvši ztracenou ovci nese ji domů na svých ramenou.

připravil otec Marek Malík

Památka obnovení
svatého chrámu Vzkříšení
našeho Pána Ježíše Krista
(335)

(památka dle církevního kalendáře 13. září/ 26. září dle světského)

Svaté místo, na němž byl mučen, ukřižován, pohřben a nakonec vstal z mrtvých náš Spasitel, bylo po událostech Nového zákona dlouhá desetiletí pošlapáváno a znevažováno pohany. Když v roce 70 dobyl římský císař Titus Jeruzalém, zničil celé město a dal zbořit i Šalamounův chrám, ze kterého nezůstal kámen na kameni, tak jak to předpověděl Spasitel v jedné besedě s učedníky (A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!" Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." Mk. 13; 1 - 2).

Pozdější císař, horlivý pohan Hadrián (Publius Aelius Hadrianus) nechal vystavět na místě zničeného Jeruzaléma nové město, které dal pojmenovat podle sebe Aelia, a zakázal je nazývat dřívějším jménem. Svatý Hrob dal zasypat zemí a kamením a postavit na tomto místě modlu, zatímco na Golgotě, kde byl ukřižován Spasitel, vybudoval roku 119 chrám zasvěcený Venuši. Na místě narození našeho Pána byla vztyčena socha Adónise. Vše činil proto, aby se zapomnělo na Spasitele Krista a nikdy nebyla už vzpomínána ani tato místa. Když nastoupil svoji vládu císař Konstantin Veliký, první z římských císařů, který přiznal křesťanskou víru, rozhodl se se svou matkou císařovnou Helenou obnovit město Jeruzalém a očistit všechna svatá místa ode všeho pohanského. Na místech Kristova strádání a Vzkříšení byl vystavěn nový chrám.

Zbožná císařovna Helena odjela do Svaté Země s velkou sumou zlata, určenou na obnovu svatých míst, zatímco apoštolům rovný císař Konstantin napsal list patriarchovi Makariovi I., ve kterém jej žádal, aby jeho matce poskytl veškerou pomoc při obnově křesťanských svatyní. Císařovna Helena nechala zničit všechna pohanská obětiště, celé město zbavila pohanských model a svatá místa dala znovu vysvětit. Zasypaný Kristův Hrob byl znovu nalezen, stejně jako místo Kristova ukřižování. Pod Golgotou byl odkryt i sv. Kristův Kříž, který se proslavil velikými zázraky a divy, jež si připomínáme v den Povýšení Svatého Kříže.

Poté započala svatá císařovna stavbu velkolepého chrámu, který svou střechou pokryl jak místo Kristova ukřižování – Golgotu, tak Kristův Hrob. Obě svatá místa ležela nedaleko od sebe, podle slov svatého Jana Bohoslova: V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (Jan 19; 41 – 42). Chrám Kristova Vzkříšení se stavěl deset let, svatá císařovna Helena se ovšem nedožila jeho dokončení, neboť zesnula roku 327. V době, kdy žila ve Svaté Zemi, byly postaveny též chrámy v Betlémě, na Olivové hoře, v Getsemanii a na dalších místech spojených s životem Spasitele a událostmi Starého i Nového Zákona.

Když byl Chrám Kristova Vzkříšení dokončen, byl nazván Martirion, na památku utrpení Spasitele na Kříži. V době dokončení chrámu probíhal právě Týrský sněmu a císař Konstantin slavil třicetiletí své vlády. Celé město Jeruzalém bylo vysvěceno 13. září 335, v kterýžto den se od té doby slaví svátek Obnovení svatého chrámu Vzkříšení. Svatá církev nás v tento den vyzývá, abychom odložili starého člověka a obnovili se, abychom žili novým životem, a vše to, z čeho pochází smrt, drželi na uzdě. Máme mít v nenávisti každé sousto ze stromu hříchu, myslet jen na to, jak zanechat starého způsobu života a takto sebe sama obnovovat, podobně jako byl obnoven svatý chrám Božího Hrobu.

Tys postavil svou církev jako mohutný sloup, neboť jsi ji založil na skále víry. Proto zůstává nepohnutou na věky, poněvadž má tebe, který ses stal kvůli ní v posledních dnech neproměnitelně člověkem. Za to ti svým zpěvem děkujeme a rceme: „Ty jsi byl před věky, jsi na věky a jsi stále náš Král, sláva tobě!“

(3. stichira na »Hospodine, k tobě volám«, hlas 6.)

Povýšení Svatého Kříže

(památka dle církevního kalendáře 14. září/ 27. září dle světského)

V den svátku Povýšení si připomínáme dvě události spojené se svatým a čestným Křížem Kristovým: jeho nalezení na Golgotě a jeho navrácení z Persie do Jeruzaléma.

O místě, kde se nalézal Kristův Kříž, pověděl císařovně Heleně jeden židovský stařec jménem Juda. On jediný věděl, že byl zakopán pod Venušiným chrámem. Když jej tam svatá císařovna Helena (památka 21. května/3. června) při obnově místa Kristova ukřižování našla, nalezla tehdy kříže tři, spolu s Pilátovou tabulkou s nápisem Ježíš Nazaretský, král Židovský (Jan 19, 19) a čtyřmi hřeby, kterými byl Kristus proboden.

Svatá císařovna byla na pochybách, který z křížů byl Křížem Kristovým, když tu kolem procházel smuteční průvod se zesnulým. Světitel Makarij, biskup jeruzalémský, přikázal, aby na mrtvého položili postupně všechny tři kříže. Po přiložení třetího kříže zesnulý ožil. Tak byl rozpoznán čestný a životodárný Kříž Kristův. Přiložili jej pak také k jedné nemocné ženě, která se ihned uzdravila. Patriarcha Makarij poté vyzdvihl svatý Kříž, aby jej viděl celý zbožný národ, a všichni společně zazpívali: Κύριε ελέησον, Hospodi pomiluj, Pane, smiluj se! Císařovna dala zhotovit stříbrnou schránu, do které byl svatý Kříž uložen. Událost se odehrála r. 326.

Židovský stařec Juda spolu s dalšími židy, kteří spatřili tyto pozoruhodné divy na vlastní oči, uvěřili v Krista a přijali svatý křest. Juda přijal jméno Kyriak a později byl rukopoložen na biskupa jeruzalémského. V době vlády Juliána Apostaty (361 - 363) přijal mučednickou smrt pro Krista (památka 28. října/10. listopadu).

Svatá císařovna Helena vyznačila místa spojená s pozemským životem Spasitele tím, že ve Svaté Zemi dala postavit více než osmdesát chrámů. Vznikly chrámy v Betlémě, na místě Kristova narození, na Olivové hoře, odkud se Spasitel vystoupil na nebe, v Getsemanii, kde se Spasitel modlil před Svým utrpením a kde byla též pohřbena Boží Matka. Do Konstantinopole převezla svatá Helena část životodárného Kříže a hřeby.

V tento den se vzpomíná i navrácení čestného Kříže do Jeruzaléma po jeho čtrnáctiletém zajetí v Persii. V době vlády byzantského císaře Foky (602-610) porazil perský král Husrav II. řecké vojsko, vyraboval Jeruzalém a vzal do zajetí životodárný Kříž Páně a spolu s ním i patriarchu Zachariáše (609–633; památka 21. února/6. března). Kříž pobyl v Persii čtrnáct let, a teprve za císaře Herakleia (610-641) se vrátil do rukou křesťanů. Po vítězství nad Husravem II. přinesl Herakleios životodárný Kříž s velkou slávou zpět do Jeruzaléma. U dveří, které vedly na Golgotu, se však císař zastavil a nemohl se pohnout dále. Svatý patriarcha Zachariáš, který jej doprovázel, objasnil císaři, že v jeho cestě mu brání Anděl Páně, neboť Ten, který nesl na Golgotu Kříž, aby vykoupil svět z hříchu, prošel křížovou cestou v pokorném odění. Herakleios tedy sňal císařskou korunu i plášť, oblékl prostý šat a poté už bez překážek vnesl Kříž Kristův do chrámu, pro radost a útěchu celého křesťanského světa.

Tropar hlas 1.

Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému!
Vítězství daruj nad nepřáteli pravoslavným křesťanům
a ochraňuj věrné své Křížem svým.

připravil otec Marek Malík

Půst před svátkem
Zesnutí Přesvaté Bohorodice

Postní období před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice nastává měsíc po půstu ke svátku svatých apoštolů Petra a Pavla. Tento půst byl ustanoven před velikými svátky Proměnění Páně a Zesnutí Přesvaté Bohorodice a trvá dva týdny od 14. srpna (podle církevního kalendáře 1. srpna) do 28. srpna (15. srpna) a datuje se k samotným počátkům křesťanství.

V poučení svt. Lva Velikého (Lev I. Veliký, papež římský, 440 - 461) nacházíme jasný návod k tomuto půstu. Svt. Lev říká: Církevní půsty jsou stanoveny po dobu celého roku tak, že pro každé roční období jsou předepsána jeho vlastní ustanovení, jeho zákon zdrženlivosti. Tak je tomu na jaře, kdy je jarní půst, tj. svatá Čtyřicátnice, pro léto, kdy nastává letní půst, konkrétně týden po svaté padesátnici, tj. Petro–pavlovský půst, dále k podzimu tzv. podzimní půst před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice a konečně pro zimu onen zimní půst před svátkem Kristova Narození.

Svatý Simeon Soluňský (arcibiskup města Soluně – konec 14. a začátek 15. stol.) uvádí k Uspenskému půstu tato slova: Půst v srpnu byl ustanoven na památku Matky Boha-Slova, která, když poznala, že se blíží čas jejího zesnutí, nepřestávala setrvávat v půstu a v modlitbě, a to i přesto, že byla již svatá svým životem. Ona se ale postila a setrvávala v neustálé modlitbě kvůli nám a pro nás, zejména tehdy, když se připravovala přejít z života vezdejšího do věčnosti. A proto i my se musíme postit a opěvovat Ji, napodobovat Její život a takto Ji žádat o modlitbu za sebe, za nás za všechny. Někteří také ještě říkají, že tento půst byl ustanoven z důvodu dvou svátků, tj. Proměnění Páně a Zesnutí (Přesv. Bohorodice). I já takto stejně smýšlím a myslím si, že je nezbytné vzpomínat a pamatovat na oba tyto svátky; jeden, který nám dává posvěcení a požehnání, a druhý, který nám dává milosrdenství a zastání.

Konečné ustanovení a utvrzení půstu před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice bylo učiněno na konstantinopolském sněmu roku 1166, který proběhl pod vedením konstantinopolského patriarchy Lukáše (Lukas Chrysoverges, konstantinopolským patriarchou od 1156 do 1169). Na tomto sněmu bylo tedy potvrzeno a ustanoveno, že všichni pravoslavní křesťané, v souladu se starobylými ustanoveními a tradicí Církve, jsou povinni dodržovat tento letní půst ke cti Přesvaté Bohorodice.

Svátek Proměnění Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista na hoře Tábor

(památka dle církevního kalendáře 6. srpna/ to jest 19. srpna dle světského)

Ve třetím roce svého učení na zemi, Pán Ježíš častěji hovořil ke svým učedníkům o svém blízkém strádání, ale zároveň i své slávě, která nastane po trpkém utrpení na kříži.

Aby nadcházející strádání neoslabilo Jeho učedníky a oni od něj neodpadli, On, ve své velemoudrosti, jim chtěl před svým strádáním odhalit i svoji božskou slávu. Proto s sebou vzal Petra, Jakuba a Jana a vyšel s nimi za noci na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. A Jeho tvář zářila jako slunce a Jeho šat byl oslnivě bílý (Mat 17, 2).

A zjevili se vedle něj Mojžíš a Eliáš, velcí starozákonní proroci. A když je spatřili učedníci, podivili se, a Petr řekl: Pane, dobré jest nám zde býti. Chceš-li, uděláme zde tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Elijášovi jeden. Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A, hlas z toho oblaku řkoucí: Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo, toho poslouchejte. To uslyševše učedníci, padli na tváři své a báli se velmi. A přistoupiv Ježíš, dotkl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se. (Mat 17, 4-7)

Proč vzal Pán na horu Tábor jen trojici učedníků, a ne všechny? To proto, neboť Jidáš nebyl důstojný vidět božskou slávu Učitele, které ho měl zradit, a Pán nechtěl nechat jeho samotného pod horou, aby tak tento zrádce nemohl ospravedlnit svoji zradu.

Proč se ale Pán proměnil na hoře, a nikoli v nížině? Aby nás naučil třem ctnostem: pracovitosti, zbožnosti a pamatování na Boha. Neboť k výstupu do výšin je zapotřebí námahy, a ona výšina, na kterou učedníci vyšli, představuje výšinu našich myšlenek, tj. zbožnosti a pamatování na Boha.

Proč se však proměnil za noci? Neboť noc je k modlitbě a zbožným myšlenkám vhodnější nežli den a také proto, že noc pokrývá tmou pozemskou krásu a odkrývá krásu hvězdného nebe.

A proč se zjevili Mojžíš a Elijáš? Aby byl zničen a potřen omyl a klam židů, že Kristus je jeden z proroků, Elijáš, Jeremiáš anebo nějaký jiný prorok, a proto se On zjevil jako Král nad proroky, a také proto se zjevili Mojžíš a Elijáš jako Jeho služebníci. Do té doby Pán mnohokráte ukázal učedníkům svoji božskou moc, ale na Táboře jim odhalil svoji božskou přirozenost. Toto vidění Jeho Božství a vyslyšení nebeského svědectví o Něm jako o Synu Božím bylo zapotřebí, aby posloužilo učedníkům ve dnech strádání Páně, pro jejich upevnění neochvějné víry v Něho a v Jeho konečného vítězství.

Svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice

(památka dle církevního kalendáře 15. srpna/ to jest 28. srpna dle světského)

Hospodin, který na hoře Sinaj ustanovil v pátém přikázání: Cti otce svého i matku svou… (Exodus 20,12), ukázal svým vlastním příkladem, jak je třeba ctít své vlastní rodiče. Visíce v mukách na kříži, pamatoval na svou Matku, a ukázavší na apoštola Jana, řekl jí: Ženo, hle, tvůj syn! (Jan 19, 26) Poté řekl Janovi: Hle, tvá matka! (Jan 19, 27) Takto, když se postaral o svoji Matku, nakloniv hlavu, skonal. (Jan 19, 30)

Jan bydlel ve svém domě na Siónu v Jeruzalémě, ve kterém poté žila i Bohorodice až do konce svých pozemských dní. Svými modlitbami, dobrými radami, mírností a trpělivostí velmi mnoho pomáhala apoštolům svého Syna.

Nejvíce času do svého zesnutí trávila v Jeruzalémě, kde navštěvovala všechna ona čestná místa, která ji připomínala veliké události a veliké skutky jejího Syna. Zvláště často navštěvovala Golgotu, Betlém a Olivovou horu. Z jejích delších cest můžeme vzpomenout její návštěvu sv. Ignátije Bohonosce v Antiochii, návštěvu sv. Lazara Čtyřdenního, biskupa kyperského, návštěvu Svaté Hory Athos, které věnovala své požehnání a konečně i její pobyt v Efezu spolu se sv. Janem, což se dělo v době, kdy byly v Jeruzalémě pronásledováni křesťané.

Ve svém stáří se často modlila k Bohu na Olivové hoře, na místě Jeho slavného Nanebevstoupení. Jedenkráte, když se takto na Olivové hoře modlila a se slzami prosila svého Syna, aby ji vzal k sobě, zjevil se jí archanděl Gabriel a zvěstoval jí, že za tři dny v pokoji spočine; přitom jí Boží Anděl daroval palmovou větvičku, která potom byla nesena při jejím pohřebním průvodu. S velkou radostí se poté Přesv. Bohorodice vrátila do Janova domu na Siónu, s přáním, aby ještě jedenkrát ve svém životě mohla spatřit všechny Kristovy apoštoly. Pán jí splnil toto její přání a všichni apoštolové byli v jednom okamžiku zázračně přeneseni anděly na oblacích do Janova domu na Siónu. S velikou radostí pohlédla na všechny apoštoly, povzbudila je, udělila jim své rady a útěchu a poté v pokoji odevzdala svoji duši Bohu, bez bolesti, tělesné nemoci či jakékoli muky. Apoštolové poté vzali schránu s jejím tělem, z níž vycházela blahá vůně, a za doprovodu velkého množství křesťanů ji přenesli do Getsemanské zahrady, do hrobky jejích rodičů, svatých Jáchyma a Anny.

Před těmi, které ovládly zlé myšlenky, bylo její tělo z Boží prozřetelnosti skryto v oblaku. Nevěřící, kteří neměli v lásce už jejího Syna, zlostně pohlíželi i na apoštoly a snažili se nějakým způsobem znesvětit pohřeb Boží Matky. Jeden z nevěřících se rozhodl strčit do přečistého těla Bohorodice tak, aby upadlo, ale sotva se dotkl jejího lože, Boží anděl mu usekl ruce. V tom okamžiku tento zlý člověk pochopil, čeho strašného se dopustil, uvěřil v Krista, učinil pokání a s prosbou o odpuštění zvolal k Přesvaté Bohorodici, která mu poté obě ruce uzdravila. Při pohřbení těla Boží Matky se pak událo ještě mnoho dalších podivuhodných zázraků.

Apoštol Tomáš se k pohřbu Boží Matky opozdil. Stalo se tak ale proto, aby, z Boží prozřetelnosti, bylo znovu odkryto jedno další a přeslavné tajemství o Přesvaté Bohorodici. Třetího dne, když Tomáš dorazil do Getsemanské zahrady, přál si, aby mohl uctít a políbit tělo Nejsvětější a Přečisté Boží Matky. Když ale apoštolové hrob odkryli, našli v něm jen pláštěnici, tj. plátno, ve kterém byla Boží Matka uložena do hrobu, její tělo však v hrobu nebylo.

Ještě téhož večera se Bohorodice zjevila apoštolům, byvše doprovázená velkým množstvím andělů, a řekla jim: Radujte se! Já budu s vámi po všechny dny. I když Bohorodice opustila zemi tělesně, neopustila ji svojí milostí. Ze své výsosti shlíží na nás jako starostlivá a laskavá matka, plní naše dobrá přání, odvrací nás ode všeho hříchu, zastává se nás před spravedlivým Božím hněvem a svými modlitbami zbavuje naši duši jisté smrti.

připravil otec Marek Malík

Narození svatého Jana Křtitele,
Předchůdce Páně

(památka dle církevního kalendáře 24. června/ dle světského to je 7. července)

Šest měsíců předtím, než se zjevil v Nazaretu Přesvaté Bohorodici, zjevil se svatý archanděl Gabriel (Lk 1:26) i svatému Zachariášovi v jeruzalémském chrámu. Předtím, než zjevil podivuhodné početí Spasitele Přesvaté Bohorodici, zjevil podivuhodné početí bezdětné a staré ženě Alžbětě. Zachariáš hned slovům Božího posla neuvěřil, a proto Bůh dopustil na Zachariáše němotu, která trvala do osmého dne po narození Janově. V tento den se shromáždili příbuzní svatých Zachariáše a Alžběty kvůli obřezání chlapce, který se Alžbětě narodil, a aby mu bylo dáno jméno. Když se zeptali otce dítěte, jaké jméno chce dát synovi, on, protože byl ještě postižen němotou pro svoji nevíru, napsal na desku jméno „Jan“. V tom okamžiku, kdy napsal jméno, se mu jazyk rozvázal a on opět mohl mluvit.

Dům Zachariášův byl v kopcích mezi Betlémem a Chebronem. Po celém Izraeli se roznesla zvěst o tom, že se anděl Boží zjevil Zachariášovi, dále o tom, že oněměl a že nemohl mluvit až do času, kdy napsal na desku jméno Jan. Tato zvěst došla až k Herodesovi, a ten proto poslal své služebníky, aby ubili děti v okolí Betléma. Tito jeho služebníci došli i do domu rodiny Zachariáše s úmyslem zabít i jeho syna Jana. Alžběta však zavčas skryla své dítě. Císař Herodes, jsouce z tohoto vývoje událostí rozlícen, poslal své katy do chrámu k Zachariášovi, (na kterého v tom čase opět padla řada, aby sloužil) aby ho zabili.

Mezi předsíní a chrámem byl tehdy Zachariáš skutečně zabit a jeho krev se vpila do kamenů dlažby, kde zůstala jako svědectví proti Herodesovi. Alžběta se poté s dítětem skryla do jeskyně, brzy nato však zesnula. Mládenec Jan zůstal na poušti sám, v péči Boha a Jeho svatých andělů. Jan zůstal na poušti do té doby, než vyšel zvěstovat o pokání a sám se stal poté i důstojným toho, aby pokřtil na svět přišedšího Spasitele Krista.

Ctihodný Sampson, hostitel cizinců

(památka dle církevního kalendáře 27. června/ dle světského to je 10. července)

Tento světec se narodil ve starém Římě, v  bohaté a významné rodině. V Římě se také naučil všelikému světskému vědění toho času a obzvláště lékařské nauce. Sampson se tak stal lékařem, a byl vskutku lékařem milosrdným a nezištným, který nemocným dával léky pro tělo i duši a každému radil, aby ctil pravidla křesťanské víry.

Sampson se po čase odstěhoval do Cařihradu, kde žil v jednom malém domě. Z jeho domu rozdával na všechny strany almužnu, útěchu, radu, uzdravující léky a vůbec všelikou pomoc tělesnou i duchovní, kterou dával všem stejně bez rozdílu, tak jako i slunce dává své paprsky všem potřebným. Jednou se cařihradský patriarcha dozvěděl o těchto velikých ctnostech Sampsona a neváhal jej rukopoložit na kněze. V tom čase onemocněl císař Justinián Veliký (Justinián I. - Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus; Byzantským císařem 527 - 565) a jeho nemoc, podle všech lékařů, kteří byli k němu povoláni, byla nemocí nevyléčitelnou. Tehdy se nemocný císař pomodlil s velikým úsilím k Bohu, i stalo se a Bůh císaři zjevil ve snu, že jej uzdraví a vyléčí ctihodný Sampson. A opravdu, když se císař dozvěděl o Sampsonovi a pozval jej na císařský dvůr, sotva se jeho ruce dotkly nemocného těla císaře, ten byl uzdraven. A když jej císař nutil, aby přijal od něj dary za to, že jej uzdravil, Sampson poděkoval, všechno nabízené bohatství ale odmítl a císaři řekl: Ach císaři, i já jsem měl kdysi mnoho zlata a stříbra a všeho ostatního jmění a bohatství, ale vše to jsem opustil pro Krista, abych získal věčné blaho nebeské. Císař byl však neústupný a chtěl Sampsonovi něco darovat za jeho uzdravení. Sampson tedy poprosil císaře, aby mu dal postavit jeden dům pro chudé. A v tom domě, který císař dal na prosbu světce skutečně postavit, Sampson sám sloužil a staral se o všechny ubohé a chudé jako rodič o děti svoje.

Milosrdenství k chudým a nemocným bylo jeho součástí a současně přirozeností Sampsonovi duše. Ke konci jeho pozemského života tento svatý člověk, zcela naplněn mocí a dobrotou nebeskou, zesnul v pokoji a tichosti 27. června (roku 530). Byl pochován v chrámu svatého mučedníka Mokia. Po svém zesnutí pomáhal Sampson ještě více všem těm, kteří se k němu obraceli o pomoc.

Svatá velká mučednice Marína (Margarita)

(památka dle církevního kalendáře 17. července/ dle světského to je 30. července)

Narodila se v Malé Asii ve městě Antiochie, v rodině pohanského kněze. Přesto, že se narodila v pohanské rodině, v jejím mladém srdci se vzňala láska k Pánu a Spasiteli našemu Ježíši Kristu, a Marína se proto rozhodla, že se nikdy neprovdá, ale že se plně oddá službě Pánu. Její otec jí proto začal opovrhovat a od té doby ji již více nepovažoval za svou dceru.

I stalo se, že Marínu potkal jednou císařský regent Olimbrius, a ten, když ji poznal, přál si, aby se stala jeho ženou. Když se však od Maríny dozvěděl, že je křesťankou a že se nechce nikdy provdat, snažil se ji přinutit, aby se alespoň poklonila modlám. Na to mu však Marína odpověděla: Nechci se poklonit, ani přinést oběť mrtvým modlám, které samy neví, že se jim někdo klaní a že je někdo uctívá, nebudu jim dávat něco, co patří jen samotnému mému Stvořiteli.

Tehdy ji Olimbrius vystavil přetěžkým mukám, a poté jí celou posetou ranami uvrhl do žaláře. V žaláři se Marína v modlitbě obracela k Bohu. Po modlitbě se jí zjevil ďábel v podobě strašného hada, který jí obmotával hlavu. Když se však Marína přežehnala svatý křížem, had se rozplynul a zmizel. Nato v žaláři zazářila nebeská záře a Marína viděla, jak v té záři zmizely zdi a střecha žaláře a zjevil se zářivý a veliký Kříž, na jehož vrcholku seděla holubice, od níž vyšel hlas: Raduj se, Maríno, rozumná holubice Kristova, dcero Siónu nebeského, neboť nadešel den tvého veselí. A Marína byla rázem uzdravena Boží mocí ode všech ran a bolestí.

Nerozumný soudce přikázal, aby byla Marína na druhý den opět mučena v ohni a vodě, ale ona to vše přetrpěla, jako by byla v cizím těle. Po mnoha mučeních byla nakonec odsouzena ke stětí mečem. Před smrtí se jí zjevil Spasitel náš Ježíš Kristus se zástupem andělů. Setnuta byla svatá Marína za časů císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus - římský císař 284–305), nicméně, duší, mocí a silou zůstala živou na nebesích i na zemi.

připravil otec Marek Malík

Rady ctihodného
Nektarije Optinského

Postavení Joba – jest přikázáním a zákonem pro každého člověka. Dokud je člověk bohatý, urozený, v bezpečí, šťastný a žije v hojnosti, do té doby se k Bohu neobrací. Až když se člověk ocitne na hnojišti, tehdy se zjevuje Bůh a Sám rozmlouvá s člověkem, a člověk jen naslouchá, vzývá a dovolává se: Hospodi, pomiluj! Pane, smiluj se nade mnou! Jen ony stupně zkoušek jsou různé.

To, co je hlavní: vyvarovat se odsuzování bližních. Když už k tomu ale dojde, a do vaší hlavy vejde odsuzování, tak se ihned, pozorně a s vnímáním, obraťte k Bohu se slovy: Pane, daruj mi, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého.

Starec Nektarij hovořil o vyšší posloupnosti duchovního života, o tom, že ke všemu je zapotřebí se nutit. Vždyť když byl předložen oběd, a vy chcete jíst a už cítíte jeho dobrou vůni, lžíce vám přece sama od sebe jídlo nepřinese. Je zapotřebí se přinutit vstát, přijít, vzít si lžíci, a až poté můžeme jíst. A také, žádné dílo nelze učinit ihned, vždy je zapotřebí posečkat a mít trpělivost.

Člověku byl dán život, aby mu život sloužil a ne aby člověk sloužil životu. To znamená, že člověk nemá být otrokem vnějších okolností a nemá přinášet své vnitřní za oběť vnějšímu. Sloužíce světskému životu, člověk ztrácí souměrnost, harmonii, pracuje bez rozvážnosti a dochází do velmi smutných, malomyslných rozpaků, neví ani, proč vlastně žije.

Ptáte se, jakou cestou jít k Bohu. Jděte cestou pokory! S pokorným nesením všech oněch těžkých okolností našeho života. S pokorným a trpělivým přijímáním Hospodinem dopouštěných nemocí.

S pokornou nadějí, že nebudete Hospodinem opuštěni, který je váš rychlý pomocník a láskyplný Otec nebeský. S pokornou prosbou a modlitbou o pomoc shůry, o odehnání zasmušilosti a pocitu beznaděje, kterým se nás nepřítel našeho spasení snaží dovést do zoufalství, tolik zhoubného pro člověka, zbavujíce ho blahodati a vzdalujíce od něho milosrdenství Boží.

Smysl křesťanského života, dle slov svatého apoštola Pavla, které psal Korintským, jest následující: Oslavujte tedy Boha tělem svým i duchem svým, kteréžto věci Boží jsou (1 Kor 6, 20). A takto, napsav tato svatá slova v duších a srdcích, je zapotřebí se postarat o to, aby rozpoložení a počínání v našem životě sloužily vždy slávě Boží a k poučení bližním.

Starec často a s láskou mluvil o modlitbě. Učil vytrvalosti v modlitbě, pokládal za dobré znamení od Pána, když prosby nebyly vyplněny. Je zapotřebí pokračovat v modlitbě, a hlavně nemalomyslnět – poučoval otec. Modlitba je velký kapitál. Čím déle zůstává, tím více procent přináší. Pán posílá Svou milost tehdy, když je Mu to k blahu potřebné a když to vede k našemu užitku, přijmeme-li tuto milost. Někdy se stává, že Pán až za rok plní naše prosby. Je třeba si vzít příklad od Jáchyma a Anny. Oni se modlili celý život, a přitom nepadali na duchu, nebyli malomyslní, a jaké jim Pán poslal utěšení! Starec jedenkráte radil: Modlete se prostě – Pane, daruj mi Svou milost! Přichází na vás mračno smutku a truchlivosti? Tehdy se modlete: Pane, daruj mi Svou milost! A Pán od vás tuto bouřku odvrátí.

Starec Nektarij zřídkakdy dával předpisy jak žít. Očividně tomu tak bylo proto, aby nenakládal příliš velké jařmo a aby ti, kteří se ptali, nestrádali od zodpovědnosti kvůli nesplnění toho, co jim nařídil. Ale na přímé otázky podával starec vždy přímou odpověď. Jedné dámě, která si stěžovala na zlé myšlenky, radil: Opakuj Hospodi pomiluj – Pane, smiluj se, a uvidíš, jak vše pozemské odejde. V jiném případě radil: Nevšímej si zlých myšlenek. A díky milosti Boží myšlenky přestaly znepokojovat ty, které tolik trápily.

Při všech potížích, nezdarech a neúspěších starec radil říkat: Pane, věřím, že trpím to, co je nezbytné, a dostávám to, co si zasluhuji, ale Ty Pane, z milosrdenství Svého, odpusť mi a smiluj se nade mnou. Tato slova máme opakovat několikrát, dokud nepocítíme v naší duši pokoj. Modli se, aby Pán kraloval ve tvém srdci, potom se (tvé srdce) naplní velikou radostí a žádný zármutek a bol nebude mít moc tě znepokojit. Pro dosažení tohoto cíle starec radil, aby se člověk modlil takto: Pane, otevři mi dveře Své milosti.

Ctihodný Nektarij Optinský

(památka dle církevního kalendáře připadá na 29. dubna/ tj. 12. května dle světského kalendáře a také na den sboru ctihodných Optinských starců 11. října dle církevního kalendáře/ tj. 24. října dle světského kalendáře)

Ctihodný Nektarij Optinský byl posledním sborově zvoleným optinským starcem. Do monastýru Optinská poustevna přišel roku 1873, přičemž si s sebou přinesl jen Evangelium. Mladého Nikolaje (to bylo jeho světské jméno) přijal ctihodný starec Amvrosij Optinský. O čem spolu hovořili, nikdy ctihodný Nektarij nikomu neřekl, ale po rozhovoru se ctihodným starcem už navždy zůstal v optinském skytu. Stal se duchovním synem ctihodného Anatolije Optinského a pro rady chodil ke ctihodnému Amvrosijovi. Ve skytu měl poslušenství ponomara (tj. ten, který se stará doslova o vše potřebné v chrámu, v tomto případě monastýru, skytu). Dveřmi jeho kelije se vcházelo přímo do chrámu skytu, v níž prožil dvacet let, aniž by kdy promluvil třebas jen slovo s kterýmkoliv z mnichů. Vždy chodil jen ke starci, nebo ke svému duchovnímu, a nazpět. On sám rád vyprávěl, že mnich má jen dva východy ze své kelije – do chrámu a do hrobu. Roku 1912 jej optinští spolubratři vybrali za starce. Ctihodný Nektarij to ale odmítal a říkal: „Ne, otcové a bratři! Já jsem tupý a chudý duchem a takovou tíhu unést nemohu“. Jen z poslušnosti nakonec souhlasil a přijal na sebe starectví. Když byl monastýr roku 1923 uzavřen, byl ctihodný Nektarij uvězněn. Po propuštění žil starec ve vesnici Cholmišči. Pokora starce byla mimořádná: uzdravoval nemocné, ovládajíce dary prozřetelnosti, divotvornosti a dobrého úsudku. Tyto dary však vždy skrýval pod vnějším oblekem „bláznovství pro Krista“ (jurodivostí). Zesnul v hlubokém stáří v roce 1928 a byl pochován na místním hřbitově. Po opětovné obnově Optinské poustevny byly jeho svaté ostatky vyzdviženy a přeneseny do rodného monastýru.

připravil otec Marek Malík

O ÚCTĚ
K PŘESVATÉ BOHORODICI

Všechnu naději svou v tebe jsem složil, Matko Boží, zachovej mne pod krovem svým.

Přesvatá Panna Marie, Matka našeho Pána Ježíše Krista, dcera spravedlivých Jáchyma a Anny, pocházela z královského rodu Davidova. Již od raného dětství byla rodiči zasvěcena Bohu. Ze slov proroka Izaiáše (7, 14), který praví: „Protož sám Pán dá vám znamení: 'Aj, panna počne, a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)',“ je zřetelné, že Přesvatou Pannu Marii ctíme odůvodněně jako Bohorodici.

Také archanděl poukázal snoubenci Josefovi na toto proroctví: „Když pak on o tom přemýšlel, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: 'Josefe synu Davidův, neboj se přijmout Marii manželku svou; neboť což v ní jest počato, z Ducha svatého jest'. Toto pak všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel,‘ kteréž se vykládá: 'S námi Bůh' (Mt 1, 20, 22 -23); A odpověděv anděl, řekl jí: 'Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, nazváno bude Syn Boží'.“ (Lk 1, 35) Alžběta Přesvatou Bohorodici nazvala „Matkou Pána“ – „Jak to, že ke mně přichází matka Pána mého?“ (Lk 1, 43), a to je významově rovno pojmenování „Bohorodice“. O duchovní velikosti Přesvaté Panny Bohorodice se Boží Slovo vyjadřuje rovněž následovně: „Velebí duše má Hospodina, a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém. Že shlédl na ponížení služebnice své; od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení. Neboť veliké věci učinil mi ten, jenž mocný jest, a jméno Jeho je Svaté.“ (Lk 1, 47 – 49) V knize Zjevení se o Ní dále píše: „I ukázal se div veliký na nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama byl měsíc, a na její hlavě byla koruna dvanácti hvězd“ (Zj 12, 1) a v knize Píseň Písní se o Ní hovoří takto: “Jak jsi krásná…“ (verš 4, 1) Sám Ježíš Kristus Ji v průběhu Svého života ctil a ještě i z kříže k Ní projevoval Svou synovskou péči: „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: 'Ženo, hle, tvůj syn!'“ (Jn 19, 26) Ctil Ji také archanděl Gabriel: „Přistoupil k ní a řekl: 'Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou'“ (Lk 1, 28), jakož i jedna neznámá žena: „I stalo se, když on to mluvil, že zvolala jedna žena ze zástupu, a řekla jemu: 'Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, které tě kojili'.“ (Lk 11, 27)

Modlitební oslava Bohorodice a obracení se k Ní v modlitbách jsou založeny především na Božím Slově. O Její mocné přímluvě prorokuje již prorok David: „Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici. Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům, neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj. I dcera Týru svůj dar ti nese, naklonit si tě chtějí boháči z lidu. Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem. V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí. Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác. Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi. Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.“ (Ž 45, 10-18)

S modlitbou se k Přesvaté Bohorodici obracíme proto, neboť Její přímluvy jako Matky Spasitele všech mají u Boha velkou moc. Jestliže Šalamoun v dobách, kdy se nacházel na vrcholu své slávy, neodmítl matčinu prosbu: „Pak řekla: 'Mám k tobě jednu malou prosbu. Neodmítni mě'. Král jí odvětil: 'Žádej, má matko, tebe neodmítnu'.“ (1. Kr 2, 20), o to více pak Boží Syn splní prosby a modlitby Své Matky. On její prosbu vyslyšel i v Káni Galilejské: „Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: 'Vína nemají'. Řekl jí Ježíš: 'Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má'. Řekla matka jeho služebníkům: 'Cokoli by vám řekl, učiňte.' I bylo tu kamenných nádob šest postaveno, podle očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá na dvě až tři míry. Řekl jim Ježíš: 'Naplňte ty nádoby vodou'. I naplnili je až do vrchu. I řekl jim: 'Nalévejte již, a neste vrchnímu správci svatby'. I nesli. A když okusil vrchní správce svatby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce a řekl mu: 'Každý člověk nejprve dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad…’.“ (Jn 2, 3 – 10)

podle PRŮVODCE BIBLÍ - Dorotej arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska

O ikoně přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí - Sedmibolestné

„I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2, 34–35)

Jedno z nejstarších vyobrazení ikony Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ se nacházelo ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslovce ve Vologdské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři mu nebyli schopni pomoci. Když se začal modlit k Boží Matce, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodice ve zvonici chrámu a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu, a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Nynější myrotočivá ikona (tzn., že vydává svaté a libě vonící myro, olej) Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ je litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21. století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět.

Tento jev je v pravoslavné církvi znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejném litografickém tisku ikony. Poté, co se na tváři Matky Boží poprvé objevily slzy myra, začala být ikona podrobně sledována. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po nějaké době se na šíji Bohorodice objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. V den svatého archanděla Michaela začala ikona ronit krvavé slzy. Od té doby roní nepřetržitě myro i krvavé slzy. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony a každá z nich také nádherně voněla; dokonce i ty z ikon, které byly do blízkosti ikony „Obměkčení kamenných srdcí“ přineseny jen dočasně.

Ikona „Obměkčení kamenných srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusi. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu a uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností, které vytýkají pravoslavným, že se klanějí obrazům (což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví), začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni k lidem a ke světu promlouvá.

To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, došlo v její blízkosti k mnoha zázračným uzdravením. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen při bolestech fyzických, ale i při řešení svízelné osobní situace.

V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh. Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil. Na ikoně „Obměkčení kamenných srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči – bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu Svatém symbolizuje číslo „sedm“ plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které Přesvatá Bohorodice vytrpěla v pozemském světě.

Tropar, hlas 5.

Ó Přesvatá Bohorodice, obměkči naše zlá srdce,

zmírni útoky těch, kdož nás nenávidí, a všelikou úzkost naší duše odežeň.

Při pohledu na Tvůj svatý obraz

jsme dojati Tvým strádáním a Tvým milosrdenstvím k nám

a rány Tvé líbáme, a svých střel, jež Tě mučí, se hrozíme.

Nedej nám, dobrotivá Matko, zahynout v naší bezcitnosti a kvůli bezohlednosti bližních.

Ty jsi vpravdě kamenných srdcí obměkčení.

Modlitba k Přesvaté Bohorodici
před ikonou Obměkčení zlých srdcí – Sedmibolestná

Mnohobolestná Matko Boží, jež ve své čistotě a množstvím svých strádání, které jsi na zemi zakusila, převyšuješ všechny pozemské dcery! Přijmi mnohobolestné naše povzdechy a ochraňuj nás pod záštitou Tvojí milosti. Jiného útočiště a jiného vřelého zastání, kromě tebe, neznáme, ale majíce smělost před Tím, který se z Tebe narodil, pomoz a spasiž nás Tvými modlitbami. Nechť bez klopýtnutí dostihneme Nebeského Království, abychom tam, se všemi svatými, mohli pět chválu v Trojici Jedinému Bohu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

2. neděle po Pasše –
Tomášova neděle

(Jan 20; 19 - 31)

Dnes činíme památku svatého apoštola Tomáše, kterého si všichni připomínají jako toho, který pochyboval o Kristově Vzkříšení, když mu o tom ostatní učedníci pověděli. I my si občas říkáme, kým vlastně byl, jaký byl člověk, proč mohl vůbec pochybovat?

Kromě místa, kde se evangelium zmiňuje o jeho vybrání Spasitelem k apoštolství (Mat 10, 2 – 4; Mk 3, 16 – 19; Luk 6, 13 – 15;), dočítáme se o apoštolovi Tomášovi jen dvakrát. A hned prvé místo je významné. Když Kristus mluví ke svým učedníkům o tom, že je zapotřebí, aby se vrátil do Judska, kvůli tomu, aby tam vzkřísil svého přítele Lazara, učedníci se snaží Spasitele přesvědčit, aby byl co nejdále od nebezpečného Jeruzaléma. Jen apoštol Tomáš říká: Pojďme i my, abychom zemřeli s ním (Jan 11, 7 - 16). Ještě do Vzkříšení Kristova, tehdy, když ostatní učedníci viděli v Kristu jen učitele, on byl připraven pro lásku a věrnost k Němu s Ním i zemřít; jen zemřít, ani Ho ochránit, ani v nic doufat, ale jen spolu s Ním sdílet Jeho osud.

A tento člověk, který byl s takovou oddaností a věrností připraven podělit se spolu se Spasitelem o smrt, odpovídá ostatním učedníkům na zprávu o Vzkříšení Krista: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím (Jan 20, 25). Proč se tak ale vyjádřil?

Ne-li proto, že do svaté Padesátnice, do toho okamžiku, kdy byl Duch Svatý seslán na apoštoly, sami apoštolové zůstávali těmi samými bázlivými, často nechápajícími, často pochybujícími lidmi?

Jak mohl ale svatý Tomáš uvěřit, že Kristus vstal z mrtvých, když jediným svědectvím, jediným důkazem o Jeho Vzkříšení bylo, že ostatní učedníci jásali a radovali se, ale jinak zůstávali těmi samými lidmi, nezměniv se, ničím se neodlišujíce od toho, jakými byli dříve? Aby uvěřil zprávě o vzkříšení, bylo mu zapotřebí něco hodnověrného, než jen prostá radostná slova apoštolů, jelikož on chápal, že jestliže vstal z mrtvých Kristus, tak vše se na světě změnilo, že láska zvítězila, a nikoli nenávist, že nyní žijeme v novém světě, protože vpravdě Bůh přišel na tento svět a proměnil jej na věčný život…

A když se Spasitel postavil před ním, on uvěřil, protože ve Spasiteli byla záře věčného života, a On předstoupil před Svými učedníky už ne jako ten Ježíš z Nazareta, který byl jejich učitelem, ale jako Pán, který vstal z mrtvých, v moci a ve slávě Svého vzkříšení, avšak s rukama, nohama a bokem probodnutými hřeby a kopím.

Vzkříšení Kristovo nesnímá, nevylučuje ono tragické v životě. Kristus vešel do života, aby nesl všechnu jeho tragédii a proměnil ji ve vítězství, ale dokud bude třebas jen jeden hříšník na zemi, Kristovo tělo zůstává tělem ukřižovaného Krista. Ve věčnosti On předstoupí před nás právě takovým, neboť Jeho ukřižování jasně hovoří o nekonečné Boží lásce.

A vidíce Jeho, ukřižovaného Krista, ve slávě Vzkříšení, Tomáš se Mu poklonil a pronesl poslední, vítězné svědectví, které my máme a musíme pronést skrze celý svět, skrze náš život a skrze život světa: Pán můj a Bůh můj!

Ale těm, kterým řekneme o Vzkříšení Kristově, těm kterým zjevíme, že On vstal z mrtvých, že On – Bůh zvítězil, jak tito lidé budou moci uvěřit, jestliže my zůstaneme podobni oněm apoštolům, kteří mohou jásat jen proto, že přežili, ale nemohou zjevit ani moc ani slávu Vzkříšení?

A proto my, kteří věříme ve Vzkříšení Kristovo, musíme se stát národem novým, jinými lidmi, lidmi, kteří věří v život, a to v život věčný, ve kterém triumfuje vítězství nad smrtí již nyní, neboť my, kteří jsme s Ním sjednoceni a máme účast na smrti Kristově (Řím. 6, 5), žijeme – máme a musíme žít věčným životem Vzkříšeného Krista, životem Božím…

Potom se už nebudeme bát smrti, nebudeme se bát strádání, nebudeme se bát ničeho na světě, neboť tento život nám nikdo nemůže vzít. Staneme se poté živými, vítěznými a přesvědčenými svědky toho, že vstal z mrtvých Kristus, a poté v nás ostatní spatří lidi věčně živé, kteří se naučili lásce, a kteří se naučili věřit v člověka, jak jen Bůh umí věřit v člověka. Doufat v naději, vítězit a bezmezně sebe oddávat radosti, lásce a vítězství Pána. Amen.

Podle kázání metropolity Antonije Surožského

Svatý apoštol Tomáš

(2. neděle po Pasše; dále dle církevního kalendáře 30. června/ dle světského 13. července – Sbor dvanácti apoštolů; dále dle církevního kalendáře 6. října/ dle světského 19. října)

Svatý apoštol Tomáš, jeden ze dvanácti apoštolů, skrze jehož pochyby o vzkříšení Krista jsme získali nový důkaz, nové utvrzení o této nádherné, podivuhodné a spásonosné události. Vstavší z mrtvých Pán se znovu zjevil učedníkům, aby přesvědčil i Tomáše.

A řekl Pán Tomášovi: Vlož prst svůj sem, a pohleď na ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vlož ji v bok můj, a nebuď nevěřící, ale věřící. A Tomáš zvolal: Pán můj a Bůh můj! (Jan 20, 27 - 28)

Po seslání Svatého Ducha, když apoštolové losem rozdělovali, kam každý z nich má jít šířit slovo Boží, dopadl Tomášův los tak, že se měl vydat do Indie. Tomáš byl zprvu trochu zarmoucen, že bude muset jít tak daleko, ale zjevil se mu Pán, který jej posilnil na jeho cestě. Než došel na místo určené mu losem, šířil víru i v Sýrii a v Persii. Když dorazil do Indie, obrátil zde svatý Tomáš mnohé ke Kristu, mocné i chudé, a založil zde Kristovu Církev a ustanovil novým věřícím kněze a biskupy. Mezi mnohými, které obrátil sv. Tomáš na víru Kristovu, byly dvě sestry, ženy dvou indických knížat. Pro svou víru tyto sestry mnoho vytrpěly od svých mužů, neboť po svém křtu už s nimi nechtěly žít v bezbožnosti. Nakonec tyto sestry byly propuštěny od svých mužů a žily bohumilým životem až do smrti. Dalšími z těch, kteří zasvětili svůj život Bohu po vyslechnutí slova apoštola Tomáše, byli Dionýsij a Pelagia, kteří byli nejprve snoubenci. Když uslyšeli o Kristu, rozhodli se zasvětit svůj život Bohu. Pelagie svůj život zakončila jako mučednice a Dionýsij byl ustanoven apoštolem Tomášem za biskupa.

Jeden kníže, kterému sv. Tomáš pokřtil ženu a syna, odsoudil apoštola k smrti a poslal pět vojáků, aby jej zabili. Tito vojáci apoštola Tomáše skutečně zabili, když jej probodli svými pěti kopími. Tímto způsobem předal svatý apoštol Tomáš svou duši Kristu.

Před svou smrtí byl sv. Tomáš, podobně jako i ostatní apoštolové, podivuhodně přenesen do Jeruzaléma k události pohřbení Přesvaté Bohorodice. Protože však přišel pozdě, hořce litoval, že nemohl být při pohřbení Matky Boží. Po jeho prosbě byl hrob Přesvaté Bohorodice odkryt, ale její tělo v něm nalezeno nebylo. Pán vzal Svou Matku do Svého nebeského příbytku. A stejně jako apoštol Tomáš svojí nevírou utvrdil víru ve Vzkříšení Krista, i zde svým zmeškáním pro nás podivuhodně oslavil Matku Boží.

Podle knihy svt. Nikolaje Velimiroviće Ochridský Prolog (Охридски Пролог)

připravil otec Marek Malík

Zvěstování přesvaté
Bohorodice

Když se Přesvaté Panně završil jedenáctý rok jejího přebývání a sloužení při Jeruzalémském chrámu, a čtrnáctý rok od jejího narození, a když poté vstoupila do patnáctého roku svého života, řekli jí chrámoví kněží, že podle zákona již nemůže více zůstávat při chrámu, ale je třeba, aby se zasnoubila a vstoupila do manželství. Jaké bylo však jejich překvapení, když Přesvatá Panna odpověděla, že ona se zasvětila Bohu a že si přeje zůstat pannou až do smrti, a nevstoupit s nikým do manželského svazku. Tehdy z Boží prozřetelnosti a z Božího vnuknutí se domluvil přední kněz Zachariáš, otec svatého Předchůdce a Křtitele Jana, s ostatními kněžími a shromáždili dvanáct svobodných mužů z rodu Davidova, aby jednomu z nich svěřili Pannu Marii, aby ochraňoval její panenskou nevinnost a staral se o ni.

Panna Marie byla nakonec svěřena starému Josefovi z Nazareta, který byl i jejím příbuzným. V domě Josefově, Přesvatá Panna pokračovala žít stejně zbožně jako v Šalamounově chrámu, kdy čas trávila čtením Svatého Písma, modlitbami, neustálým pamatováním na Boha, půstem a prací. Nikdy nevycházela z domu, nezajímala se a nezabývala se žádnými světskými věcmi. Málo kdy s někým promluvila, a když, tak jen z vážných důvodů. Nejčastěji se družila v domu s dvěma dcerami Josefovými.

Když se však naplnil čas prorokovaný prorokem Danielem, a když Bůh požehnal, aby se naplnil slib daný vyhnanému Adamu a prorokům, zjevil se veliký archanděl Gabriel Přesvaté Panně v jejím pokoji v okamžiku, kdy podle svatých Otců držela v rukou otevřeno proroctví proroka Izaiáše a rozmýšlela nad verši jeho velkého proroctví: Aj, panna počne, a porodí syna. (Izaiáš 7, 14) I zjevil se jí Gabriel a pravil jí: Raduj se (Zdráva buď), milostiplná! Pán s tebou! A potom se vše stalo tak, jak je napsáno v Evangeliu božského Lukáše (Lukáš 1, 26 - 38).

S touto archandělskou blahou zvěstí a sestoupením Ducha Svatého na Přečistou Pannu se začala uskutečňovat spása lidského rodu a obnovení celého stvoření. Historii Nového Zákona otevřel archanděl Gabriel slovy: Raduj se! (Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich...) Archanděl těmito slovy naznačil, že Nový Zákon znamená radost pro lidi a pro všechno stvoření, a proto se na Zvěstování vzhlíží jako na veliký a radostný svátek.

Slovo svt. Nikolaje Velimiroviće na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice,
z knihy Ochridský Prolog (Охридски Пролог)

Vzkříšení Kristovo

Církev pravoslavná nazývá velikonoční svátek svátkem všech svátků. Naše Církev plesá o těchto svátcích nebeskou radostí nad Vzkříšením Páně a toto Vzkříšení je jedinou myšlenkou, která se ozývá v srdcích pravoslavných křesťanů.

Jestliže se při svaté liturgii v tento den čte v chrámu Evangelium (Jan 1, 1-17) o Slovu, které bylo na počátku, o Slovu, které bylo u Boha, o Slovu, které bylo Bůh, o Slovu, které jako světlo svítí v temnotách, o Slovu, které tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi, o Slovu, o němž vydal svědectví Jan Křtitel – má to všechno svůj vážný důvod. Právě toto Evangelium spadá velmi případně do rámce Kristova Vzkříšení.

Tímto Slovem není míněn nikdo jiný než Syn Boží, z Otce narozený přede všemi věky, který, když dozrál čas, se stal člověkem, aby nám jako člověk zjevil nebeského Otce a ukázal nám, jak lidé mají žít, aby se stali opravdu lidmi, jak mají žít, aby se stali účastni Božího života, jak mají žít, aby se stali Božími dětmi.

Tímto slovem není míněn nikdo jiný než Ježíš Kristus, o němž své svědectví vydal Jan Křtitel; není jím míněn nikdo jiný než Spasitel světa, který od vlastních nebyl pochopen, nebyl přijat, ale byl za spásu světa ukřižován.

Toto Evangelium o věčném Slovu nám má učinit pochopitelným právě to, proč Ježíš Kristus nezůstal v hrobě, proč vstal z mrtvých, proč nezůstal poražen, nýbrž triumfoval jako vítěz nad lidskou zlobou, a to jako vítěz jednou provždy, jako vítěz navěky!

Zcela správně vydal o něm své výmluvné svědectví Jan Křtitel, když pravil: Já nejsem Kristus, nejsem ani Eliáš, ani žádný z dosavadních proroků; já jsem jen ten, který má připravit cestu tomu, jemuž nejsem hoden rozvázati řeménka u obuvi jeho, který je neskonale větší než já, který stojí již mezi vámi, ale jehož vy neznáte. (Mat 3, 1 – 12; Mk 1, 1 – 8; Luk 3, 2 – 17; Jan 1, 19 - 31)

Stručný, ale výstižný obsah Janova kázání a svědectví je tento: Já nejsem nic, ale Kristus je všechno. Kristus je ten Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Kristus je ten Beránek tichý, který nad světem vítězí.

Nuže, v těchto dnech oslavujeme toto veliké vítězství Beránka Božího, který za nás se obětoval a pro nás též zvítězil. K němu obracejme své zraky, jak to činil Jan Křtitel. Buďme si vědomi své vlastní nicoty a jeho božské velikosti. K němu jako ke svému světlu vzhlížejme, kdykoli nás obklíčí temnoty hříchu, utrpení nebo dokonce zoufalství. Amen.

Slovo z kázání svt. Gorazda, nového mučedníka a biskupa českého a moravsko-slezského

připravil otec Marek Malík

Jak se chovat,
když jsme zaneprázdněni
každodenními světskými záležitostmi

Světských věcí a záležitostí, které je třeba vykonat, je velmi mnoho a jsou různého charakteru, přihlédneme-li k tomu, jakou máme práci a v ní určené povinnosti a hodnosti.

Všechny naše každodenní světské záležitosti, které neprotiřečí mravnímu zákonu a které musíme vykonat proto, že to vyplývá z našich povinností, je zapotřebí učinit a nahlížet na ně jako na dílo Boží, které je nám svěřeno od samotného Hospodina. Neboť Bůh, jakožto Král celé země (Ž 47, 7), ustanovil různé povinnosti, hodnosti a stavy, a je to právě On, nikoli my, lidé, kdo dopouští, abychom přijímali ony světské tituly a hodnosti.

Bez Boží vůle nebo bez Božího dopuštění se na světě nic neděje. A proto, ať bys konal jakoukoli práci či skutky, všechno čiň, jako bys to činil pro samotného Boha, a odměnu za to získáš přímo od Něj. Výsledky práce toho, kdo nepracuje a nenamáhá se pro Boha, jsou velmi bídné, a také odměnu nedostane od Boha, ale od sebe anebo od lidí. A jaká je to odměna, kterou získáme od sebe anebo od lidí? Pozemská, dočasná a nicotná.

Budeš-li činit všechny své povinnosti a svoji práci pro samotného Pána Boha, dělej vše tak, jak je zapotřebí, aby bylo Boží dílo vykonáno; to znamená, dělej vše z celé své duše, ochotně a s radostí, starostlivě, nedělej nic neochotně a nedbale, ale s čistým svědomím, neboť je řečeno: „Proklet buď, kdo koná Hospodinovo dílo nespolehlivě!“ (Jeremiáš 48, 10)

Jestliže to, co děláš, vychází úspěšně, nepyšni se tím a hlavně nepřipisuj úspěch v tom, co děláš, svým vlastním silám a schopnostem, neboť sám Pán řekl svým učedníkům: „Beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jan 15, 5)

Jestliže, naopak, to, co máš vykonat a čím se máš zabývat, je složité, nepříjemné, ba dokonce ponižující, nenese to náležitou úctu, nedaří se ti to a jde to pomalu, je k tomu zapotřebí obzvláště velká dávka trpělivosti, nebo tě to přivádí k malomyslnosti. Pak nebuď malodušný, nebuď lenivý, nehněvej se kvůli tomu, neoddávej se zlobě, netrpělivosti ani reptání. Ale oživuj a posilňuj se spíše myšlenkou na to, že to, co děláš, co tě nyní tak tíží, co je ti tak nepříjemné a co tě rozčiluje, nebude trvat věčně. Uplynutím pozemského života všechno toto skončí, a poté Hospodin „odplatí jednomu každému podle skutků jeho“ (Řím 2, 6). A v tom, co máš nyní učinit, udržuj se zbožným zpěvem, skrytou modlitbou, přemýšlením o Boží pravdě, přemýšlením o tom, co děláme, a vůbec povznášej své srdce k Bohu v krátkém modlitebním povzdechu, vysílaném k Jeho osobě.

Jako příklad nechť ti slouží tato zvolání:
  - Jak neskonale a nezměrně nás Pán miluje!
  - Co vše jen pro nás učinil a nadále činí!
  - Čím vším nás obohacuje!
  - Bože, jak je zapotřebí být vděčný Tobě!
  - Pane, požehnej mi! Očisti mne! Osvěť mne!
  - Jen Ty, Pane, nás tak mnoho miluješ!
  - Kéž by všichni lidé poznali, jak jsi blahý, Pane!
  - Kdybych Tě jen, Pane, miloval celým svým srdcem!
  - Pane, kdy Tě budu spolu se všemi svatými věčně oslavovat?
  - Pane! Ty jsi moje útočiště, Ty jsi moje útěcha, Ty jsi moje naděje, Ty jsi můj pokoj. Ty jsi moje světlo. Ty jsi moje sláva. Ty jsi moje radost. Ty jsi moje blaženost!

Tato a podobná zvolání, jestliže si navykneš je v duchu pronášet, budou ti v čase tvé práce drahocenným a neocenitelným pomocníkem. Neustále proto udržuj svou duši ve spojení s Bohem. Tato zvolání a tato spojení tě budou neustále oživovat, budou odhánět všeliké zlo, posilňovat v dobru a velmi blahodárně utvrzovat i tvé tělesné síly. Kdo se takto snaží při vykonávání všech svých světských záležitostí a povinností, ten se snaží a činí v souladu s tím, co je zapotřebí činit k Boží slávě.

Samo sebou se rozumí, že je třeba vykonat tímto způsobem zejména ty věci, kterou jsou naléhavé a velmi důležité; takové, které nemohou být odkládány. Nejdříve je třeba popřemýšlet o tom, jak a co nejlépe učinit a také myslet na to, že nikdy není zapotřebí dělat to, co se neshoduje s Božím zákonem.

Když začínáme jakoukoli svou povinnost, je především potřebné usilovně se pomodlit k Bohu o seslání Božího požehnání na naši práci. Je zapotřebí pronést modlitbu Před počátkem jakékoliv práce a poté popřemýšlet, jak nejlépe udělat tu či onu věc, a teprve poté přistoupit k samotnému dílu. Po obvyklé práci následuje oběd a malý odpočinek. Křesťan by měl vědět i to, jak se má chovat v čase oběda a v čase odpočinku, který následuje po obědě.

Před obědem a před večeří vždy povznášej k Bohu horlivou modlitbu, modli se i po obědě a po večeři. Neboť vše potřebné k utištění našeho hladu a žízně nám nesesílá nikdo jiný než sám Hospodin. On dává našemu jídlu výživnou sílu pro naše tělo a našemu tělu dává onu schopnost obracet tuto výživnou sílu ve zdraví. Ten, kdo se před obědem, večeří a po jejím skončení nemodlí, je spíše nic nechápající člověk nebo zatvrzelý egoista.

Náš stůl má být vždy střídmý. Jídlo je pro tělo nezbytné; nesmíme je našemu tělu odříkat, ale pro zachování střídmosti je lépe, když přestaneme jíst v tom okamžiku, kdy máme ještě nutkání k jídlu. «Jez tolik, abys zahnal hlad» říká svatý Jan Zlatoústý. «Zdrženlivě pij a málo jez, zdráv pak budeš» říká další světitel Boží Mitrofan. Zkušenost dosvědčuje, že zdrženliví lidé žijí zdravě, dlouhověce a dobře.

Velmi nerozumně činí ti, kteří si dovolují více a přesycují se jídlem příliš sytým, neboť přesycování se je velmi škodlivé jak pro naše tělo, tak pro naši duši. Žaludeční potíže, a s tím spojené různé nemoci či dokonce předčasná smrt, jsou následky přesycenosti. Nezdrženlivý není způsobilý ani k žádným duchovním cvičením: nemůže se modlit, ani rozmýšlet o tom, co je božské. U toho, kdo je přesycený, jest bohem jeho žaludek a celá propast nečistých myšlenek a přání.

V době oběda a večeře nikdy neříkej nic špatného a hříšného. To je urážlivé a potupné u Boha, kterého dary požíváš, a může se to též stát pokušením pro tvé bližní. Naopak, při obědě je zapotřebí říci anebo vyslechnout něco poučného, anebo jen v hluboké tichosti, se zbožností přijímat pokrm. Skuteční křesťané se převážně v čase jídla starali o to, aby pamatovali na smrt a na Strašný Soud. Zbytečné řeči – jsou příznakem lidí nerozumných a prázdných, každodenní poučování se v moudrosti – to je úděl lidí moudrých.

Kdo takto přijímá svůj oběd a večeři, tj. s mírou a s vděčností k Bohu, ten činí tak, jak je zapotřebí, jak je to správné a Bohu milé.

Po obědě je bezpochyby nutný i odpočinek. Ale odpočinek je zapotřebí přijímat jako lék pro obnovu sil duševních i tělesných. Proto je třeba, aby odpočinek nebyl příliš dlouhý. «Zahálka učí mnohé špatnosti» (Sír 33, 28). «Nelibý je před Hospodinem klid tělesný» říká svatý Varsonofij Veliký. Takto je zapotřebí, aby přemýšlel ten, kdo vstal od stolu. Je třeba poděkovat Bohu a po malém oddechu opět pokračovat ve své práci.

Čas odpočinku nevyužívej k tomu, jak to dělají mnozí nerozumní, k radovánkám nebo marnostem či nesmyslným hrám. Hra a křesťan jsou dvě nesmiřitelné věci. Aby nevešly v čase potřebného odpočinku do hlavy Bohu protivné myšlenky a do srdce Bohu protivná přání, křesťan, hledíce na stav své duše, stará se a sytí sebe různými duchovními myšlenkami a srdečným vzýváním k Bohu.

Takovéto myšlenky a vzývání, více než cokoli jiného, daleko dříve posilní naše tělesné síly a kromě toho též posilní a utvrdí naši duši v dobru.

Schiigumen Sáva (Ostapenko)

připravil otec Marek Malík

Evangelium o celném a farizeji

Luk. 18,10–14

Celník odchází do svého domu ospravedlněn více než farizej. Pokorný vyznavač svých hříchů odchází do svého domu ospravedlněný více, než onen pyšný vychloubač. Ospravedlněn byl ostýchavý kajícník a ne nestoudný, samolibý a domýšlivý nafoukanec. Lékař byl milosrdný a uzdravil nemocného, který uznal svoji nemoc, svůj neduh a který požádal o lék; s prázdnou, naopak, odešel ten, který přišel k Lékaři, aby se mu pochlubil svým zdravím.

Jedním slovem, povýšen bude ten, kdo bude činit jako celník. Farizej je nevyléčitelně nemocný, své nemoci si však vědom není. Celník je nemocný, který se ale uzdraví, protože poznal svoji nemoc, přišel k Lékaři a přijal od něj léky. První je podoben hladkému a vysokému stromu se shnilou útrobou, který však Hospodáři není k ničemu užitečný. Druhý je podoben stromu hrubému a nevzhlednému, který Hospodář opracuje a udělá z něj desky a vezme je do svého domu.

Evangelium o marnotratném synu

Luk. 15,11–32

Skrze pokání můžeme zpětně získat utracenou důstojnost syna. V podobenství o marnotratném synu se vypráví o tom, jak člověk, který ztratil právo být synem Božím, může skrze pokání zpětně získat důstojnost syna. Apoštol Pavel říká: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: «Abba, Otče! » A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy i dědic Boží skrze Krista.“ (Gal 4, 4 - 7) Z výše řečeného jasně vyplývá, že jelikož synovství se získává ve křtu, v pokání a ve všem, v čem nás poučuje a učí Církev Boží, je tedy jasné, že «komu Církev není matkou, tomu není Bůh Otcem». Takovému je Bůh – Stvořitelem, Pánem a Soudcem, a nikoli Otcem; Otcem je On těm, kteří si přejí být Jeho syny – v Hospodinu našem Ježíši Kristu.

Svatý Nikolaj Velimirović

Evangelium o Strašném Soudu

Mat. 25, 31 – 46

V tomto podobenství zvláštní pozornost poutá spor lidí s Bohem, a sice jejich námitky u Jeho Soudu. Ti, kteří jsou odsouzeni i ospravedlněni přijímají stejnými slovy Jeho Soud, ale zároveň tato jejich slova vyjadřují mravní rozpoložení přímo opačné. To, co se zdá v odpovědích spravedlivých a hříšníků na soudu jako společné, poukazuje na to, že se jim jeví nemožné, aby se Bůh mohl nacházet v poníženém postavení. V zásadě o této možnosti věděli, ale ve skutečnosti se jim jevila naprosto nemyslitelnou. Bůh jim ale odpovídá slovem zcela jasným…1

Dále pak jedni i druzí uznávají Jeho Soud za nesprávný, jedni proto, že Jeho Soud je příliš přísný, druzí proto, že je příliš milostivý a blahosklonný. Jedni říkají, že u nich byly dobré skutky, a není jim tedy co vyčítat, a proto ani nemohou být odsouzeni. Druzí uznávají vše, co udělali, za natolik nicotné, že jejich odměna se jim jeví jako nezaslouženě velká. Jedni stojí před Bohem s pocity zloby a uraženosti, druzí pak se smířením.

Zjev Soudce se jeví nemilostivým, ale Jeho Soud není zvážením skutků učiněnými lidmi a Jeho rozsudek není pomstou. Jeho Soud je jen výrazem mravního stavu lidí ocitnuvších se na soudu a Jeho rozsudek je výsledkem zatvrzelé a neoblomné zloby jedněch a kajícné smířlivosti druhých.

Zatvrzelost těch, kteří neučinili pokání a neprokázali svoji lítost, je strašlivou bezohledností a krutostí. Ukazuje to na plné ochladnutí srdcí a jejich odloučení od lásky. V takovémto rozpoložení tito lidé prožili celý svůj život, a ve stejném rozpoložení předstoupí před Soudce v Jeho slávě.

Mohlo by se stát, že by snad byli milostivějšími a ohleduplnějšími, kdyby jim byla dána milost? Ne, takovéto zatvrzelosti není možné prokázat milost, neboť skrze takovouto milost stali by se ještě zatvrzelejšími.

Času už více nebude, je konec váhání mezi dobrem a zlem, Hospodin soudí ten mravní stav, ve kterém povolal lidi, ve kterém lidé před Něj předstoupili. Hospodin od nás neočekává mnoho, co do počtu dobrých a ctnostných skutků a činů, očekává však, že budeme skutečně pokorní, smířliví, milostiví a milosrdní.

Když se otevírají dveře, osvěcuje se celá temná místnost. Takto se osvěcuje i duše, když se otevírají dveře pokání, a tam, kde je pokání, tam je naděje na spásu.

Metropolita Antonij (Chrapovický)

připravil otec Marek Malík

Narození Kristovo

Připrav se, Betléme; otevři se všem, ráji!
Okrášli se Efratho, neboť v jeskyni rozkvete z Panny strom života.
Z jejího lůna zjevil se duchovní ráj, v němž je Božský sad.
Jedíce z něho, živi budeme a neumřeme jako Adam.
Kristus se rodí, aby obnovil kdysi padlý obraz.

                 Tropar Předsvátku (hlas 4.)

Takto nás Církev připravuje ke svátku Narození. Ještě, když se nacházíme ve světském shonu, když se v našich domech chystáme na tento svátek, nám svatá Církev potichu odkrývá tajemství: Připrav se, Betléme…

Jak se připravil Betlém? Skrze jeskyni, do které se vháněl dobytek. Připrav se, Betléme… Betlém se připravil. K čemu se ale připravil? Co se tam stalo? V Betlémě, v jeskyni pro dobytek, stalo se veliké, převeliké tajemství. V oné jeskyni se zjevil, jak bylo řečeno Církví v troparu v předvečer svátku, Ráj ve kterém vzrostl novozákonní Strom Života.

Adam měl život, protože měl v Ráji přístup ke Stromu života, který zde byl přítomen, strom Starého Zákona, ze kterého Adam jedl. Díky této síle, kterou získával v tomto pokrmu, měl Adam obecenství s Bohem. Byla to nevyslovitelná radost, kterou Adam ztratil, když se za ním zavřely rajské brány; náhle ztratil možnost jíst ze Stromu života. Bůh Stvořitel, který měl lítost s Adamem, mu však poskytl předzvěst a proroctví o tom, že tento Strom života bude znovu obnoven. A dnes se tento strom obnovuje.

A svatá Církev, jak již bylo řečeno, praví: Připrav se, Betléme… Tu se neobrací pozornost k tomu, zda budou paláce, bude-li vše zalito oslepujícím elektrickým světlem, bude-li vše v sametu a hedvábí… Nikoli. Protože Betlém měl jen jeskyni pro dobytek, před níž stál stařec Josef. Ve stejné době byli přítomni i pastýři, kteří vytvořili pravou stráž. Byli pravými židy, kteří očekávali Mesiáše. Pro ně se odkryla nebesa a oni uslyšeli andělský zpěv: Sláva na výsostech Bohu (Luk 2, 14). A za nimi přišli praví hledači Pravdy – Mudrci jdoucí za hvězdou. Hledali, a hvězda je vedla, a oni poznali a rozpoznali podle hvězd, že se událo cosi velikého (Mat 2, 1 - 2).

Církev nám ukazuje, koho zvala betlémská jeskyně: Pastýře, kteří pravdu očekávali a Mudrce, kteří pravdu hledali. Stejně tak i nás zve Církev, bratři a sestry, k tomu, co je jediné pravé a opravdové. A k čemu pravému? K jakému Stromu života? Co je to za Strom života, který vyrostl a rozkvetl v betlémské jeskyni?

Pochopení Stromu života nám odkrývá sám Kristus ve slovech: Já jsem ten Chléb Živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který Já dám, je mé Tělo, dané za život světa. (Jan 6,51)

Zde vidíme, že Kristus je Stromem života, je tím Chlebem, který my jíme. A říká to ještě jednou přesněji v 6. kapitole Evangelia od Jana: Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný, a Já jej vzkřísím v poslední den. (Jan 6,54) Tělo mé pravý je pokrm a krev má pravý je nápoj. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, ve mně přebývá a já v něm. (Jan 6,55 - 56) Takovým je On Stromem. A k takovému svátku nás pozvala Církev, potichu nám to vše opakovala v průběhu celého týdne prostřednictvím troparu: Připrav se, Betléme; otevři se všem, Ráji! Okrášli se Efratho - neboť přichází Strom života, proto aby nám dal život.

A co se nyní děje kolem nás v přírodě? Nyní se země obrací ke slunci a do země vlévá se životodárná síla, a za nějaký ten čas rozkvete naše země a v každém koutu budou květy a budou růst plody. A takto se to děje každý rok. Podobně i v duchovním životě. Nyní, když jsme spolu učinili první krok k betlémské jeskyni, nám svatá Církev v apoštolském čtení, v poselství ke Galatským, říká: Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna … abychom byli přijati za syny. (Gal 4, 4 -7) Je to jako v přírodě, nehledě na to, zda se zemi chce, či nikoli, stejně se do ní vlévá životodárná síla. Jen tam, kde je trní a křovisko, zbude zápach a hniloba. A tam, kde je vše připraveno k přijetí semene, tam bude radost a libá vůně. A tak je to i s námi. Tam, kde se naše duše připravovala k přijetí betlémské jeskyně, budeme přijati za syny. Co to znamená? To znamená, že se do naší duše vlije neobyčejná, nepopsatelná, tak jako v přírodě, blahodatná síla, která učiní to, že pocítíme naši blízkost ke Stvořiteli, jako k opravdovému Otci. Všichni pocítíme to samé k jednomu Otci. Jinými slovy, utvoří se jedna rodina. Jestliže bude taková rodina, a ona bude, ona už zde existuje, tak je to Bohu milé, tak se bude v této rodině uskutečňovat tajina Kristova – obnovený Strom života.

V takovéto křesťanské rodině se může uskutečňovat Tajemná Večeře, může se uskutečňovat Božská Eucharistie. V ní se uskutečňuje Tajina Těla a Krve Krista, Tajina Stromu života, který je pro nás slovy nepostižitelná.

Lidé to nechápou a nerozumí. A může to být proto, že o tom nepřemýšlejí, anebo to nechtějí ukázat, ani přiznat, přesto všechno se to děje mimo ně.

Projevuje se to v maličkostech, v dárcích, které druh druhu chceme dát, nechápajíce to, co je to nejhlavnější, co je zapotřebí dát. A dát je zapotřebí to, aby člověk pocítil sebe sama jako syna Pána našeho Ježíše Krista, aby pocítil sebe sama jako součást rodiny. K tomu je zapotřebí hledět do srdce člověka, je zapotřebí být trpělivým, vydržet těžkosti, sklopit hlavu a říci: Bože buď milostiv mně hříšnému, protože víc ani nemám. A tak je to s každým z nás.

Nechť bude dnešní den, tento vzácný svátek, svátkem posvěcení našeho srdce, abychom byli přijati za syny, abychom mohli učinit dobrý začátek tohoto zápasu, jejž daruje Kristus. Připrav se, Betléme… Kristus se rodí, aby obnovil kdysi padlý obraz.

podle vladyky Andreje (Rymarenka), arcibiskupa rocklandského,
připravil ke svátku Narození l. P. 2010 otec Marek Malík

Ctihodný Herman Aljašský,
divotvůrce

(12. / 25. prosince a rovněž 2. / 15. června)

Svatý Herman pocházel z kupeckého rodu z města Serpuchova v Moskevské eparchii. Když mu bylo 16 let, vstoupil do Svato Trojicko-Sergijevské poustevny, která se nachází poblíž Finského zálivu, vzdálena asi 15,5 km od Petrohradu. Zde pobyl pět nebo šest let a potom přešel do Valaamského monastýru zasvěcenému Proměnění Páně. Roku 1794 byl spolu s dalšími valaamskými mnichy vybrán k misii na tehdy ještě ruské Aljašce.

Svatý Herman se oddal misionářské práci celým svým srdcem. Na Aljašce se místem jeho mnišského života stal na více než 40 let Jedlový ostrov, jejž sv. Herman později nazval „Nový Valaam“. Na něm postavil nevelkou kelii, kapli a svatý Kříž. Sv. Herman byl velkým asketou: v létě i v zimě nosil tentýž oděv, spal na dřevěné lavici a k přikrytí mu sloužila dřevěná deska, kterou nazýval svojí pokrývkou.

Vyslovil přání, aby jej, až zemře, přikryli jen jeho „dřevenou pokrývkou“. Sv. Herman byl též velký postník a nosil na svém těle verigy…3. Přibližně šestikilogramové verigy sv. Hermana se dnes spolu s jeho svatými ostatky nacházejí v jeho chrámu na Aljašce. Svatý Herman se otcovsky staral o původní obyvatele Ameriky, kteří žili na Aljašce, učil se je jich jazykům, modlil se spolu s nimi a byl jim ochráncem před mocnými tohoto světa. Zastával se ponižovaných, pomáhal potřebným, jak jen mohl, za což trpěl i mnohé nepříjemnosti a útisk.

Je však třeba říci, že po besedě se starcem se mnozí z těchto „mocných“ stávali dobrými křesťany; dokonce jeden z těch, kteří si na něj stěžovali, poté, co ovdověl, stal se skrze modlitby svatého Hermana zbožným mnichem na Valaamu. Starec rád besedoval o věčnosti, o spasení, o budoucím životě a mnoho vyprávěl o životě svatých. Nikdy nemluvil zbytečně a prázdně. Nic si pro sebe v životě nepřál. Ve své pokoře nepřijal ani hodnost jeromonacha ani archimandrity, a tak navždy zůstal prostým mnichem. Na přímluvy svatého Hermana se některým místům, za něž svatý Herman prosil Boha o pomoc, zázračně vyhýbaly povodně a požáry; dále k němu přicházela dravá zvířata a ptáci a nechávala se krmit z jeho rukou. Světec rovněž předpověděl čas svého zesnutí i způsob pohřbení, a vše se podle jeho slov skutečně splnilo.

Když ctihodný Herman zemřel, bylo mu 81 let. Ti, kteří znali jeho bohumilý život, divy, které za svého života činil, když viděli naplnění jeho proroctví a jeho blažené zesnutí, nepřestávali se k němu obracet ani po smrti a se svými prosbami se utíkali k jeho hrobu. Roku 1842, pět let po zesnutí starce, když plul kolem Jedlového ostrova arcibiskup Inokentij Kamčatský a Aleutský (pozdější metropolita Moskevský, svatořečený r. 1988), který se nacházel v ohrožení života na rozbouřeném moři, vzhlédl k Jedlovému ostrovu a ve svém nitru se modlil: „Jestliže jsi se, otče Hermane, zalíbil svým životem Bohu, dej, ať přestane tato bouře“. A skutečně neuplynulo ani čtvrt hodiny a bouře utichla a oni mohli v klidu plout dál. Sám arcibiskup Inokentij z vděčnosti odsloužil panychidu na hrobě ctihodného starce.

Ctihodný mučedník Juvenalij Aljašský

(12. / 25. prosince a rovněž 2. / 15. června)

Ctihodný mučedník Juvenalij Aljašský se narodil roku 1761 ve městě Nerčinsk (Нерчинск) na Sibiři. Jeho světské jméno bylo Jan Feodorovič Chovoruchin; byl ženatý, a poté co mu zemřela v roce 1791 žena, vstoupil do monastýru v Petrohradě, kde byl postřižen na mnicha se jménem Juvenalij. Žil příkladným a zbožným mnišským životem v okolí Ladožského jezera, v severní části Ruska, v blízkosti Finska, konkrétně v Konevském a Valaamském monastýru. Byl vysvěcen na jerodiákona a poté i na jeromonacha. V roce 1793 byl vybrán do skupiny osmy mnichů z Valaamského monastýru, aby šířili Boží slovo. Tehdy odešel, podobně jako svatý Herman, jako misionář na Aljašku.

Když v roce 1794 připlul na ostrov Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška) spolu s jeromonachem Makárijem, dva měsíce obeplouvali místní ostrovy a křtili místní obyvatelstvo. Juvenalij putoval po souši i po vodě a všude zvěstoval mezi místními obyvateli Kristovo evangelium. Následujícího roku (1795) pokřtil na 700 Čugačů (etnikum Jupiků žijící na Aljašce) a v roce 1796 přešel k ústí řeky Kuskokwim…2, blízko k současnému městu Kwinhagak (Quinhagak), kde byl zabit domorodci.

Způsob smrti ani důvod nebyl znám, později světitel Innokentij (metropolita moskevský a celé Rusi, památka 13. dubna/ 31. března) zjistil a zapsal slova místních obyvatel. Ti říkali, že, když jej napadli, protože vstoupil na jejich území, nepokusil se ani bránit, ani se nepokusil o útěk. Poté co byl udeřen ze zadu, obrátil se čelem k těm, co jej napadli, a mírně, v pokoji, je vyzval, aby se dali pokřtít a tak učinili pokání; mniši, kteří konali misii mezi místními domorodými kmeny, se vždy nejprve naučili jejich jazyk. Místní obyvatelé potom ještě řekli světiteli Inokentijovi, že poté co zabili ctihodného Juvenalije, ten znovu vstal, šel za nimi a vyzýval je k pokání. Ti na něj znovu zaútočili, a to se několikrát opakovalo, až nakonec domorodci svatého mučedníka rozřezali na kusy a jeho svaté ostatky potom rozházeli po lese. Na místě jeho smrti bylo po dlouhou dobu vidět sloup světla dosahující do nebe.

Takto se v Bohu horlivý Juvenalij stal prvním pravoslavným křesťanem, který byl korunován korunou mučednictví v Americe. Šaman, který patřil k těm, co napadli svatého mučedníka, vzal z jeho těla náprsní kříž a dal si jej na sebe jako trofej. Potom ale nemohl vykonat své pohanské rituály. Tehdy řekl svým lidem, že v nadcházejících dobách bude třeba s velkou vážností přijímat a naslouchat těm, kteří nosí takovýto znak, tj. kříž. Později se členové tohoto divokého kmenu stali hluboce věřícími pravoslavnými křesťany. Ctihodný mučedník Juvenalij byl roku 1980 proslaven v zástupu ruských svatých.

Svatý mučedník Petr Aleutský

(12. / 15. prosince a rovněž 2. / 15. června)

Svatý mučedník Petr Aleut (v rodném jazyce Cungagnaq) byl rodák z ostrova Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška) a živil se jako lovec kožešin; na Kodiaku v ruské misii valaamských mnichů (založena roku 1793) přijal svatý křest se jménem Petr. Roku 1815 odplul ve svém kajaku, spolu s dalšími, na jih do Fort Ross…1 pro podporu komunit žijících na Aljašce. V té době Kalifornie spadala pod Španělské království, a Španělé hleděli s nedůvěrou a s obavami na ruské aktivity na severu Ameriky; báli se, že Rusko napadne a obsadí San Francisko. V roce 1815 španělský guvernér nařídil okamžité zastavení ruského obchodu, načež bylo v Kalifornii zatknuto téměř sto Aleutů a Rusů, se kterými bylo nakládáno jako s otroky.

Když byl mučedník Petr spolu s dalšími lovci kožešin zajat, nejprve byl odvezen do San Pedra (nyní přístavní čtvrť města Los Angeles), odkud jej potom spolu s ostatními převezli do San Franciska, do věznice k výslechům. Ve vězení se jej místní jezuité snažili přinutit, aby přijal římskou víru (římský katolicismus). Na což on bezelstně odpověděl, že je křesťanem, že už byl pokřtěn a ukázal svůj náprsní kříž (ze svatého křtu). Jezuité na něj ale dále křičeli, že je kacíř a schizmatik a pokud nebude souhlasit s přijetím římské víry, bude spolu s ostatními mučen, a aby si dobře rozmyslel, co nakonec odpoví. Když se o chvíli později kněží vrátili a zjistili, že se Aleuti odmítli vzdát pravoslaví, vzali Petra a dali mu odseknout jednu část nohy pod kotníkem. Mučedník Petr přitom jen prostě volal: «Já jsem křesťan, nechci zradit svou víru». To samé mu ještě učinili na druhé noze a nakonec i na rukou, kde mu nejprve odsekli prsty. Svatý Petr opět a opět opakoval to stejné: «Já jsem křesťan» a své pravoslavné víry se nevzdal.

Svatý mučedník Petr zemřel ve velkém utrpení. Když jezuité chtěli přistoupit k dalšímu z Aleutů a podobně jako Petra jej donutit násilím zříci se pravoslavné víry, přišel rozkaz, aby Španělé propustili všechny zajatce. Očití svědci tohoto mučení tak mohli potom vydat svědectví o pevné a neoblomné víře nového amerického mučedníka.

Když se všichni zajatci tehdy konečně mohli navrátit zpátky na rodný ostrov Kodiak, vyprávěli o svém svědectví i ctihodnému Hermanovi. Ten se při slovech o svědectví o vyznavačství mladého Aleuta přežehnal a zeptal se na jeho jméno, oni mu řekli, že znají jen to jeho křestní, Petr. Na to ctihodný Herman zvolal: «Svatý nový mučedníku Petře, pros Boha za nás! ».

O svatém Petrovi víme jen velmi málo, ale to, co víme s jistotou, že pocházel z ostrova Kodiak, byl zajat, mučen a zabit Španěly, protože odmítl přestoupit na římsko-katolickou víru. Jeho mučednictví připomíná mučednictví starých i nových mučedníků, které zasvitlo světu v dávných i nedávných časech. Nyní se svatý Petr raduje spolu s nimi, v nebeském Království, kde velebí Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův, amen.

připravil o. Marek Malík

CTIHODNÁ
MATRONA CAŘIHRADSKÁ

(památka dle církevního kalendáře 9. října / dle světského 22. listopadu)

Ctihodná Matrona se narodila ve městě Perge v Pamfilii (Malá Asie) v 5. století. Byla provdána za velmi majetného velmože jménem Dometián. Když se manželům narodila dcera Theodotie, přestěhovali se do Cařihradu. Matrona, které bylo dvacet pět let, velmi ráda navštěvovala Boží chrám a celé dny v něm přebývala, horlivě se modlila k Hospodinu, zatímco plakala o svých hříších.

V chrámu se seznámila se dvěma zbožnými starými ženami, které v něm od svého mládí vedly svůj skromný, zbožný život v postu a modlitbě. Ctihodná Matrona začala napodobovat jejich bohumilý život, své tělo činila pokorným vůči své duši skrze půst a zdrženlivost, vždy brzy ráno odcházela do chrámu a pozdě večer se z něj vracela domů. Horlivě se modlila Bohu, aby ji osvobodil od manželského jha, aby mohla neustále sloužit Bohu. Mezitím ji však její muž, když viděl, jak jeho žena každodenně odchází z domu, začal podezírat, žárlit a domýšlet si, že takto nečiní pro modlitbu, ale že páchá nějaké hříšné skutky. Proto se na ní začal zlobit, byl k ní hrubý, nadával ji a už jí nedovoloval, aby odcházela z domu do Božího chrámu. Její duše však již směřovala k plnému zřeknutí se světa. Po dlouhých váháních se ctihodná Matrona rozhodla opustit rodinu, zatímco Hospodina prosila, aby jí zjevil, zdali je vhodné takovéto rozhodnutí učinit.

Hospodin vyslyšel její prosby a modlitby, a jedenkráte, když usnula, měla ve snu vidinu toho, jak utíká od svého muže, který ji však dohání. Svatá se ve snu schovala v zástupu mnichů, kteří šli naproti, a muž si jí už nevšiml. Tento sen přijala ctihodná Matrona jako Boží pokyn, aby vstoupila do mužského monastýru, kde by ji její muž nepomyslel hledat. Svojí dceru dala na vychování jedné zbožné ženě Zuzaně, sama si ostříhala vlasy, převlékla se do mužských šatů a takto přišla do monastýru ctihodného Vassiana (10. /23. října). V tomto monastýru ctihodná Matrona vydávala sebe za eunucha Vavilu, a díky tomu byla přijata do monastýrského bratrstva. Velmi se bála, aby mniši nepoznali, že je žena, a tak neustále přebývala v trvalém mlčení a nikdy neustávající práci. Jedenkráte se stalo, když svatá spolu s dalšími mnichy pracovala na monastýrském vinohradu, že mnich jménem Varnava si povšiml, že má propíchnuté uši a zeptal se jí nato. «Je zapotřebí, bratře, zemi obdělávat a ne se dívat na cizí tváře, to není vhodné pro mnicha» odpověděla svatá.

Za nějaký čas bylo igumenovi monastýru, ctihodnému Vassianovi, zjeveno ve snu, že eunuch Vavila je žena. Ctihodný Vassian si zavolal svatou Matronu a přísně se jí ptal na důvody, pro které vnikla do mužského monastýru, zda proto, aby svedla mnichy a monastýru tak učinila hanbu. Na to ctihodná se slzami pověděla igumenovi vše o celém svém životě, o pronásledování, kterého se ji dostalo ze strany muže, který nenáviděl její modlitby a všenoční bdění, a o Božím vidění, které jí naznačilo, aby odešla do mužského monastýru. Když se igumen ctihodný Vassian přesvědčil o tom, že její úmysly byly čisté a bezúhonné, dal ji požehnání a poslal ji do města Emesa (dnes Hims – město na severu Sýrie) do ženského monastýru. V tomto monastýru svatá prožila mnoho let a svým asketickým životem udivovala všechny ostatní sestry v Kristu. Když v monastýru zemřela představená igumenie, po jednomyslném přání a volbě sester se igumenií stala právě ctihodná Matrona.

Sláva o jejích ctnostech, o podivuhodném daru uzdravování, který získala od Hospodina, se rozšířila daleko za stěny monastýru. O jejím asketickém životě se jednou dozvěděl i Dometián. Když se svatá Matrona dozvěděla, že její muž přišel do monastýru, aby ji spatřil, tajně odešla do Jeruzaléma, potom na horu Sinaj a odtud odešla do města Berit (dnešní Bejrút v Libanonu), kde se usadila ve starém opuštěném pohanském chrámu. Místní obyvatelé se dozvěděli o jejím před světem uzavřeném a skrytém životě, a začali za ní přicházet. Mnohé z nich svatá odvrátila od pohanské bezbožnosti a obrátila je ke Kristu. Kolem příbytku ctihodné se postupně začaly usazovat ženy a panny a brzy nato, tam vznikl i nový monastýr. Plníce vůli Boží, která ji byla zjevena ve snu, opustila Berit a odešla do Cařihradu, kde se dozvěděla, že její muž již zemřel. S požehnáním svého duchovního otce, ctihodného Vassiana, zůstala v Cařihradu, kde založila ženský monastýr, do kterého se přestěhovaly sestry z Beritského monastýru. Cařihradský monastýr ctihodné Matrony byl znám svojí přísností mnišského ústavu a ctnostným životem zdejších sester.

V hlubokém stáří se svatá Matrona stala důstojnou vidění přejasného ráje, jakož i místa, které tam pro ni Bůh připravil za 75 let jejího neustávajícího mnišského zápasu. Ve věku rovných sta let odešla ctihodná Matrona, požehnav sestrám, tiše k Hospodinu. To se stalo kolem roku 492 po Kristu.

CTIHODNÍ MUČEDNÍCI
GURIJ, SAMON A AVIV

(památka dle církevního kalendáře 15. listopadu / dle světského 28. listopadu)

Svatý Gurij a Samon byli přátelé a významní občané města Edessy (dnes Şanlıurfa, město v Turecku). V době pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána (284 – 305) a Galeria (305 – 311) se tito dva zbožní křesťané, kteří byli velikými šiřiteli křesťanství, schovali před útlakem a mučením mimo město, kde žili v postu a modlitbě. Byli ale chyceni a předvedeni před soudce, aby se poklonili a obětovali modlám, na což odpověděli: «Jestliže se pokoříme před císařským nařízením a skloníme se před modlami, zahyneme, i kdybys nás nedal zabít». Na což byli krutě mučeni a poté byli uvrženi do žaláře, ve kterém zůstali od 1. srpna do 10. Listopadu a byli zde souženi hladem, zimou, a museli zůstat v neustálé tmě. Ve vězení se mučedníci modlili těmito slovy:

«Když volám, vyslyš mne, Bože spravedlnosti mé. Ty jsi mi v úzkosti zjednal svobodu. Smiluj se nade mnou, a vyslyš modlitbu mou (Žalm 4,1). Tys utěšil proroka Davida v jeho soužení, proroka Daniela jsi učinil nad lvy silnějšího (Daniel 6) a mládencům jsi daroval vítězství nad mučitelem a jeho plameny (Daniel 3), ty nyní vidíš naši nemohoucnost, vidíš i onu zlobu, která povstala proti nám. Nepřítel snaží se od Tebe odtrhnout dílo pravice Tvé a oloupit nás o Tvoji Slávu. Ty však zhlédni milosrdným svým zrakem na nás a zachovej v nás neuhasínající světlo přikázání Tvých. Světlem svým spravuj kroky naše a učiň nás důstojnými Tvé blažennosti, neboť Ty jsi Blahoslavený na věky věkův».

Ze svého žaláře byli ještě několikráte vyvedeni a opětovně mučeni, ale protože zůstali neochvějní a pevní ve víře Kristově, byli jedné noci mučedníci vyvezeni za město, a tam jim mučitelé mečem setnuli hlavy. Zbožní křesťané poté pohřbili jejich svatá těla.

Za několik let byla na křesťany za posledního pohanského císaře Licinia (308 – 324) započata nová pronásledování. Císař vydal rozhodnutí k zatčení diákona Aviva, horlivého šiřitele křesťanské víry. Diákon Edesské církve Aviv však přišel před městské paláce sám, neboť si nepřál, aby při jeho hledání a pronásledování strádali i ostatní křesťané. Svatý Aviv vyznal svojí víru, sám vešel do ohně, kde s modlitbou odevzdal svoji duši Hospodinu (†322). Když oheň sám utichl, matka svatého spolu s ostatními spatřili, že tělo Aviva je neporušené, a nakonec jeho tělo pochovali vedle mučedníků Gurije a Samona.

Když pronásledování křesťanů pominulo, křesťané vystavěli chrám na památku tří mučedníků: Gurija, Samona a Aviva, jejichž svaté a divotvorné ostatky uložili do jedné schrány. Mnoho zázraků se dělo těm, kdo s vírou a láskou vzývali tyto svaté na pomoc.

Z mnohých zázraků a divů těchto Božích mučedníků je jeden, který je nejvýznamnější. Jedna vdova v Edesse měla dceru, zbožnou dívku Euthimii, se kterou se oženil jeden Gót (Gótové byli východogermánské etnikum, které podle tradice pocházelo z jižního Švédska a ostrova Gotlandu), voják z řeckého vojska. Matka této dívky se však o ni velmi strachovala a nechtěla ji pustit samotnou do daleké země. Nakonec se ji podařilo přimět Góta, aby se zapřísáhl u schrány svatých tří mučedníků, že nic zlého dívce neučiní, že jí pojme za svoji zákonnou ženu, neboť tvrdil, že je svobodný. Ve skutečnosti byl však již ženatý, a když dívku Euthimii odvedl do své vlasti, držel jí tam ne jako ženu, ale jako otrokyni, dokud nezemřela jeho vlastní žena. Potom se rozhodl, že spolu se svojí zesnulou ženou pohřbí i tuto živou dívku – otrokyni Euthimii. Dívka s pláčem prosila a modlila se ke svatým mučedníkům, aby ji zachránili. I zjevili se jí tehdy tito svatí mučedníci a zachránili ji tak, že ji v okamžiku zázračně přenesli z gótské země do Edessy, do chrámu svatých mučedníků. Druhý den ráno, když se chrám otevíral k bohoslužbě, našli dívku u schrány se svatými ostatky mučedníků.

Svatí mučedníci Gurij, Samon a Aviv jsou známi v pravoslavné tradici jako ochránci manželství a šťastné rodiny a věřící se k nim takto s vírou obracejí.

připravil o. Marek Malík

Ctihodný
Amvrosij Optinský

Ctihodný Amvrosij Optinský (světským jménem Alexandr) se narodil 23. listopadu roku 1812 ve vesnici Velká Lipovica (Большая Липовица) v Tambovské gubernii v početné rodině ponomara…6 Michaila Fedoroviče a Marty Nikolajevny Grenkových.

Když mu bylo 12 let, rodiče jej poslali do učení do Tambovské duchovní školy, po které nastoupil do Tambovského duchovního semináře. V posledním ročníku semináře těžce onemocněl a v důsledku této nemoci dal Alexandr slib Bohu, že když se uzdraví, vstoupí do monastýru. Přestože se uzdravil, několik let splnění tohoto slibu odkládal. Poté, co úspěšně zakončil seminář, se Alexandr Michailovič stal nejprve domácím učitelem a potom také přednášejícím v Lipecké duchovní škole. Nakonec ale roku 1839 přece jen vstoupil do monastýru v čest Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně v Kalužské eparchii. Při vstupu do monastýru byl svěřen do duchovní péče velkého starce Lva…5. Alexandr byl určen do monastýrského skýtu…4, kde měl vykonávat poslušenství ve formě pomocníka kuchaře. Těžká práce v kuchyni však ani trochu nezarmucovala bývalého učitele duchovní školy. Přijal s radostí tuto práci a vykonával ji s pokorou, jakoby mu jí přikázal konat samotný Hospodin. Práce v kuchyni zaujímala u mladého poslušníka vetší část dne, stávalo se tedy, že mu pro bohoslužby zbývalo jen málo času; díky této službě se však o to více naučil vnitřní modlitbě.

Ve svých třiceti letech, po třech letech zkušební doby, přijal Alexandr mnišský postřih se jménem Amvrosij v čest svatého biskupa mediolánského (milánského) Ambrosije (Ambrože)…3, a v témže roce byl rukopoložen na jerodiákona a po dalších třech letech i na jeromonacha. Znovu velmi těžce onemocněl, a již nikdy se zcela neuzdravil; již během této nemoci přijal velikou schimu se zachováním svého mnišského jména…2. Nezarmucoval se však pro svoji nemoc a nemohoucnost, naopak, všechno utrpení považoval za poučení pro svoji duši. Všem nemocným, kteří za ním pro jeho svatý život začali přijíždět, proto pro poučení říkal: Bůh nepotřebuje od nemocného tělesné skutky ke spáse, ale jen trpělivost spolu s pokorou a vděčností.

Jeroschimonach Amvrosij začal pomáhat svému duchovnímu otci, kterým se stal po zesnutí ctih. Lva ctihodný Makárij…1, kdy přijímal poutníky a podílel se na překladech a vydávání děl svatých otců a duchovních knih; sám Amvrosij znal a dokonale ovládal pět cizích jazyků. Po zesnutí ctihodného Makárija roku 1860 se ctihodný Amvrosij stal duchovním učitelem a rádcem celého mnišského bratrstva Optinské poustevny. Pro duchovní poučení za ním přicházely tisíce poutníků, lidé věřící i nevěřící, z celého Ruska.

Kvůli duchovnímu poučení a rozhovoru za ním přijížděli takové osobnosti, jakými byli: kníže Konstantin Konstantinovič Romanov starší, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Konstantin Nikolajevič Leontijev (později mnich Kliment), Alexej Konstantinovič Tolstoj, Lev Nikolajevič Tolstoj, Michail Petrovič Pogodin a mnozí další. Ctihodný Amvrosij si nikdy nedovolil pronést nějaké prázdné slovo, vždy hovořil ve snaze pomoci, napravit a duchovně poučit. Na častou a naléhavou otázku "Jak žít?" – dával prostou odpověď: "Žít a netruchlit, nikoho nesoudit, nikoho netrápit, a všem takovým má úcta". "My musíme žít na zemi tak jako kolo, které se otáčí. To se vždy jednou svou částí dotýká země, ale ostatními hned směřuje zase nahoru. My však, jakmile padneme a zalehneme na zem, tak ani už vstát nedovedeme".

Ctihodný Amvrosij měl dar jasnozřivosti, uzdravoval nemocné, mnoho pomáhal potřebným a chudým. Aby mohl starec, sám tělesně nemohoucí, pomáhat druhým, zjevoval se ctih. Amvrosij lidem na velkou dálku, zjevně i ve snu. Ke konci života pomohl ctih. Amvrosij založit ženský Šamordinský monastýr, v čest ikony Přesvaté Bohorodice Kazaňské, kam posílal - žít nebo pro pomoc – ženy nemocné, chudé a bez pomoci, ale i zbožné dívky a sirotky. Ctihodný Amvrosij byl velký modlitebník za celou zemi, a mnohdy se stávalo, že jeho tvář během modlitby zářila světlem.

Ctihodný Amvrosij zesnul 10. /23. října 1891 v Šamordinském monastýru a pochován byl v Optinské poustevně, vedle hrobu ctihodného starce Makárija. Po svém zesnutí se zjevil mnoha lidem z různých částí Ruska, a nadále pomáhal potřebným a uzdravoval nemocné. Pravoslavný lid jej proto vždy měl a choval ve velké úctě, zejména pro svatost jeho života, která se projevovala jeho neutuchajícím zájmem a opravdovou láskou k bližnímu.

Roku 1988 byl ctihodný Amvrosij na místním sněmu Ruské pravoslavné církve přičleněn k zástupu svatých služebníků Božích. Jeho vyzdvižené svaté ostatky se nacházejí v katedrálním chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně.

Jak se připodobnit k Bohu

Svatý apoštol Pavel ve svém Poselství k Efezským píše: Buďte tedy následovníci Boží, jakožto děti milované. (Ef 5, 1) Opravdoví křesťané se mohou připodobnit Bohu tehdy, když naplní zejména tato evangelní přikázání:

1. Pán ve svatém Evangeliu říká: «Buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest» a dále též «On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. » (Luk 6, 36; Mat 5, 45)

Toto přikázání za prvé znamená, že člověk musí být slitovný a soucitný k bližním, především tehdy, když dává milodary a nerozlišuje přitom důstojné od nedůstojných. Za druhé, toto přikázání od nás vyžaduje shovívavost k bližním a odpouštění jejich všelikých nedostatků, křivd a prohřešků.

2. Svatý apoštol Petr píše: «Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás před tím ovládaly, v době vaší nevědomosti, ale jako je svatý Ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť Já jsem svatý. » (1 Petr 1, 14 - 16)

Toto přikázání znamená, že člověk musí chránit počestnost, tělesnou i duševní čistotu, a to nejenom ve vztahu k vášni smilstva, ale i ohledně dalších vášní, protože i závist, nenávist a zlé smýšlení o druhých činí duši nečistou.

3. V Evangeliu od Matouše je napsáno: «Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest. » (Mat 5, 48)

Křesťanská dokonalost spočívá podle slov ctih. Izáka Syrského v hloubce pokory; Farizej tak, jak sám o sobě svědčil, nebyl náchylný k žádné neřesti, ale protože se povýšil, odsoudil a ponížil celníka, nejen že ztratil vše, ale byl zavrhnut Bohem. Z tohoto důvodu Pán říká: «Tak i vy, když učiníte vše, což vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učinit, učinili jsme. » (Luk 17, 10)

Jakkoli by byl kdo z křesťanů pevný, neochvějný a přesný v plnění svých křesťanských povinností, takovéto jeho plnění a duchovní činění se může dle slov svatých Otců připodobnit jen k malé studánce nebo k tomu nejmenšímu jezírku. Přikázání Boží se dají přirovnat k velikému moři podle svědectví svatého proroka Davida: «Přikázání Tvé, nezměrně rozsáhlé... » (Ž 119, 96)

Před touto nezměrnou rozsáhlostí zůstali bezděčně pokornými všichni velcí svatí, kteří se považovali být zemí a popelem a za horší než kterékoli stvoření. Podobně jak to vyjádřil nejmoudřejší z apoštolů, svatý Pavel: «Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou poctu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my. » (Fil 3, 13 - 15).

Památka ctih. Amvrosije se slaví v den vyzdvižení (odkrytí) jeho svatých ostatků 27. června dle církevního kalendáře / 10. července dle světského; v den zesnutí 10. /23. října; a v den Sboru ctihodných optinských starců 11. /24. října.

připravil o. Marek Malík

Svatý nový mučedník Gorazd,
biskup český a moravsko-slezský
(1879–1942)

„Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře!“

(Žid. 13,7)

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“

(Jan 15,12-14)

„Hospodin je ten, který dává lidu svému sílu. Co chceme dokázati bez Něho? Nenajdeš duševního klidu, dokud nespočineš v Bohu. Snaž se vyvarovati všeho, co se protiví přikázáním Božím. Bdi nad sebou, nad svými pocity, myšlenkami, hnutími srdce i vášněmi; pros Boha, aby sám připomenul ti sebe, jestliže ty na Něho zapomeneš. Ve všem nechať je tvým učitelem Pán Ježíš Kristus.“

„Prosíme svaté a děkujeme jim, stejně jako prosíme a děkujeme lidem, kteří žijí na zemi. Máme-li před sebou svaté, každého stáří a povolání, nevymlouvejme se ani na mládí, ani na stáří, ani na povolání, ani na jakékoliv životní okolnosti, ale snažme se je následovat, hledíce přitom na Spasitele a Pána Ježíše Krista.“

„Každý nový den jest darem Božím. Darem Božím je zdraví, darem Božím jsou schopnosti, kterých se nám dostalo, a požehnání, jež doprovází naši práci, štěstí pro nás je zrození rodičů a křesťanská výchova. Darem Božím je každé odpuštění hříchů, každá účast na svaté liturgické oběti, každé svaté přijímání, jímž se Pán Ježíš s námi spojuje, aby nás posvětil, naplnil svatou vnitřní radostí a přetvořil v Boží lidi…“

„Vzdávám vroucí díky Hospodinu Bohu za pomoc nám dosud poskytovanou a prosím Ho, aby ani v budoucnosti od nás nevzdaloval svou žehnající ruku. Děkuji všem… Prosím vás, abyste v práci neumdlévali … Pracujme všichni jako Boží služebníci ve mnohé trpělivosti, v čistotě, ve bdění, v lásce upřímné, v Duchu Svatém a v moci Boží. Hlasme se všude a vždy ke své pravoslavné víře. Hospodin pak, který trůní na nebesích a jehož moc nade vším vládne, nechat’ nám dává vždy větší a lepší poznání pravdy své, nechat’ nás přitáhne k sobě, abychom v Něho všichni věřili, v Něho doufali, Jeho milovali, Jemu se klaněli, Jeho chválili, Jeho svatý zákon zachovávali a Jeho oslavovali, a nechat’ žehná v pokoji naší svaté církvi. Amen.“

Z listu svt. Gorazda věřícím, rok před svým umučením

Velebíme tě, svatý náš otče Gorazde, a uctíváme svatou tvoji památku,

ty pak pros za nás Krista, Boha našeho.

Tropar hlas 4.

Pravoslavných vůdce a moravské církve obnoviteli,

v Bohu moudrý přední z pastýřů, otče Gorazde,

jenž jsi s radostí trpěl za Pravdu,

pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.

Kondak hlas 2.

Uprostřed proudů nejistoty duchovní

setrval jsi v pravdě jako démant tvrdý

a svému rodnému národu zvěstoval jsi cestu spásy, Pravoslaví.

Po bohumilém životě učitele Evangelia, velekněze a pastýře

přijal jsi trpělivě a hrdinně korunu mučednickou od Spasitele Krista.

Mučedníku, světiteli, otče Gorazde,

pros za nás v Království Božím.

Modlitba

Ó, posvěcená hlavo, podivuhodný arcipastýři a Kristův mučedníče, otče Gorazde! K tobě se utíkáme a prosíme tě my hříšní, otce dítky své milujícího: zasej do srdcí našich lásku, kterou jsi byl za svého pozemského života k Bohu i lidem naplněn, která tě přivedla, že jsi duši svou položil za druhy své. Nauč nás tebe následovat, Boha a bližních našich milovat, přikázání Boží plnit, abychom se stali skutečnými Božími dítkami a celým svým životem to v každý čas dokazovali. Vzhlédni milostivě na každou duši křesťanskou, milosti a pomoci Boží žádající. Buď nám v nemocech našich lékařem, v zármutku utěšitelem, ze všeliké bídy a nouze vysvoboditelem. Pomocí tvých svatých modliteb nechť se i nám hříšným dostane věčné spásy i účasti v Království Božím. Svatý otče náš Gorazde, Kristův věrný služebníče a mučedníče, neodvracej tvář svou od modliteb a naděje naší, projev k nám i nyní milostivou pomoc a ochranu, abychom slavili a velebili lidumilnost Boží, podivuhodně skrze svaté své působící, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Podle: Akathist (chvalozpěv) Sv. mučedníku světiteli Gorazdovi, episkopu českému a moravskoslezskému.
Pravoslavný monastýr sv. Gorazda v Hrubé Vrbce 1999.
připravil o. Marek Malík

V čem spočívá
podstata křesťanství

Říkají, že v lásce. Ne, posečkejte. Láska – to je kvetoucí a plody přinášející sad. Nejprve je ale zapotřebí očistit půdu, zorat, zasít a teprve až pak může vše růst. Co řekl Hospodin o svém Příchodu? Proč přišel? Aby nalezl a spasil vše ztracené, hynoucí. A hynoucí budou spaseni jak? Odkládajíce staré a oblékajíce se v nové. Především je třeba svléci, shodit ze sebe a od sebe všechnu tu veteš vášní a hříchů, a z toho se potom zrodí to nové. Přichází bázeň Boží a rodí se pokání, pokání přivádí k činění dobrých skutků, z nichž už se poté rodí láska.

Svatý Izák Syrský říká následující: «Tak, jako je nemožné přeplout velké moře bez lodi a člunu, tak nikdo nemůže bez bázně dostihnout lásky. Páchnoucí moře mezi námi a duchovním rájem ve smyslu naší mysli můžeme překonat jen na lodi pokání, na které jsou veslaři naplněni bázní. Jestliže ale tito veslaři neřídí loď pokání, na které se po moři tohoto světa přibližujeme k Bohu, pak se v tomto páchnoucím moři topíme. Pokání je lodí, korábem, a bázeň je jejím kormidelníkem, láska pak Božským přístavem. Proto nás bázeň přivádí k lodi pokání, převáží nás po onom páchnoucím moři života a přivádí nás do Božského přístavu, kterým je láska. K tomuto přístavu přicházejí všichni, kteří se namáhají a jsou obtíženi pokáním. »

Modlitba

Modlitba je prvním skutkem, prvotním činem v křesťanském životě. Modlitba je dechem duše. Když existuje modlitba, žije duch, když není modlitby, není ani života v duchu.

Stát před ikonou a činit poklony není modlitba, ale toliko součást modlitby; číst modlitby nazpaměť nebo z knížky, nebo je poslouchat, to také ještě není modlitba, ale toliko nástroj modlitby, způsob jejího hledání nebo jejího probuzení.

Samotná modlitba je postupné zrození v našem srdci zbožných myslí a našeho pocitu k Bohu – vědomí sebeponížení, oddanosti, vděčnosti, chvály, prosby, lítosti, pokornosti vůči vůli Boží.

Obraz a podoba Boží

Obraz a podoba Boží se vztahuje ne k tělu, ale k duši. Obraz Boží spočívá v podstatě duše a podoba spočívá ve svobodně a dobrovolně jí samou získaných Bohu podobných vlastností. To, že naše duše je nehmotná, prostá, duchovní, nesmrtelná a rozumně-svobodná, to náleží k obrazu Božímu. A když ona skrze patřičné užití rozumu a svobody pozná pravdu, a počne ji vroucně a upřímně zachovávat, srdce ozdobí všelikými ctnostmi, jimiž jsou: mírnost, milosrdenství, zdrženlivost, mírumilovnost, trpělivost a tomu podobné (ctnosti), a tehdy tyto vlastnosti v ní vytvoří Boží podobnost.

Podoba, obtisknuta pomocí blahodati v (Božím) obraze, objímá vše vnitřní v nás: naše myšlenky, rozpoložení, pocity a činí Bohu podobným i mysl, vůli a srdce.

Naše Bohu-podobná mysl, když si je jasně vědoma Vyznání víry, pak se přidržuje všeho v něm obsaženém bez licoměrnosti. Apoštol Pavel hovoří o sobě a o všech apoštolech: My pak mysl Kristovu máme (1. Kor. 2, 16). A tuto mysl Kristovu apoštolové nezadržovali v sobě samých, ale předali ji Církvi a věřícím v živém slově a v Písmu.

Svatá Církev ji shromáždila všechnu v jedno a vyložila krátce ve Vyznání víry. Tak tedy, ten, kdo věří vroucně a upřímně, pevně zachovává vše, čemu učí Vyznání víry, ten má mysl Kristovu, neboli, je u něho mysl podobná mysli Kristově, mysl Bohu-podobná.

Tvůrčí moc člověka bývá Bohu podobna tehdy, když se ozdobí všemi ctnostmi, které byly ukázány Pánem v učení o Blahoslavenstvích (Mat. 5, 3–12). Že tomu tak je, o tom nám svědčí svatý apoštol Pavel.

Co může oživit člověka?

Kolik let posloucháme Evangelium, a jeho slova útěchy se míjejí svým účinkem, prolétají kolem naší hlavy. I dá nakonec Bůh člověku nějakou příležitost, a on Jej uslyší svým srdcem. Tehdy slovo vstoupivší dovnitř učiní zde své podivuhodné, rozrušující a současně vytvářející dílo, podstatou kterého je skutečný a pravý život.

Nesení svého kříže

U každého z nás je jeho vlastní kříž. Skládá se ze všeho, co znepokojuje a tíží našeho ducha, co mučí naše srdce na pravé cestě k Pánu, a co se děje po všechny dny našeho života.

První druh kříže představují neduhy naší přirozené povahy a špatné nasměrování našich sil, jimiž jsou: omezenost, nesoudnost a nezralost v rozhodnutí, nedostatek síly naší vůle, její strnulost a neochota reagovat na dlužné skutky (vůči našemu Spasiteli). Skleslost našich smyslů a jejich náklonnost k marnivosti, především k potomkům našeho já – zástupům vášní a všeho druhu žádostivosti těla. Probudivšího ducha, který toto všechno v sobě vidí, toto vše tíží, a on to na sobě nosí jako nějaký zločinec, kterému byla za trest k ramenům přivázána tlející mrtvola. Toto je kříž padlého lidského pokolení.

Druhý druh kříže představují všechny životní námahy a mrzutosti. Přejeme si spokojenost, dobré vztahy se všemi, aby vše, co děláme, probíhalo v pořádku, ale většinou ve všech stránkách našeho života, skoro každou minutu, nás potkávají nepříjemnosti a někdy i neštěstí. V naší snaze se vyhnout nepříjemnostem, bojujeme s nimi a svůj život vláčíme podobně tomu, jako když někdo prochází uprostřed trnů a šípkoví a každou chvíli získá na těle nějaký škrábanec a oděrku. To je kříž života.

Třetí druh kříže se skládá z práce, kterou každý máme uloženu a jsme povinni ji konat. Každý z nás je obklopen povinnostmi a každá povinnost má svůj okruh činností; u každé činnosti je přitom zapotřebí práce a trpělivosti, aby byla vykonána od začátku až do konce v tom duchu, pořádku a plnosti, jaká je její podstata.

Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto skutečnost poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce upadá. A přitom to přijímá jako největší požehnání.

Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky.

Svt. Theofan Zatvornik

připravil o. Marek Malík

Petropavlovský půst
a svátek svatých apoštolů
Petra a Pavla

O postu

Půst přikázal Hospodin Bůh již prvním lidem v ráji („Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." 1. M 2, 17). Rovněž Mojžíš se připravoval postem k obdržení desek zákona („A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.“ 2. M 34, 28; „To bude pro vás provždy platné nařízení. Desátého dne sedmého měsíce budete pokořovat duší svých, a nebudete vykonávat žádnou práci, ani doma zrozený ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host.“ 3. M 16, 29), čtyřicet dní se postil Eliáš („A vstav, jedl a pil, a šel v síle pokrmu toho čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až na horu Boží Oréb.“ 1. Kr. 19, 8), postil se také David („Já, když byli nemocni, jsem chodil v rouchu žíněném a pokořoval jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí.“ Ž 34/35, 13).

Postem bylo doprovázeno pokání lidí, kteří upadli do hříchu („Uložte půst, svolejte shromáždění, shromážděte starší a všechny obyvatele země do domu Hospodina Boha vašeho, a volejte k Hospodinu.“ Joel 1, 14; „A proto ještě teď, praví Hospodin, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku.“ Joel 2, 12; „Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.“ Jonáš 3, 4 -5). Postil se Jan Předchůdce („Jan měl roucho z velbloudí srsti, a pás kožený okolo beder svých, a pokrm jeho byl kobylky a med lesní.“ Mat. 3, 4), a postil se také Sám Pán Ježíš Kristus („Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.“ Mat. 4, 2). Postem je dosahováno vítězství nad ďáblem („Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."“ Mk. 9, 29). K rukopoložení kněží se apoštolové také připravovali postem („V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.“ Sk. 14, 23). A proto tento Bohem požehnaný zvyk konat půst přijala pro své děti také Pravoslavná Církev.

podle Průvodce Biblí arcibiskupa pražského Doroteje (Filipa),
metropolity českých zemí a Slovenska

PetroPavlovský půst

je jediným z postů v průběhu církevního roku, který nemá určenou délku trvání, jež je závislá na dni oslavy Svaté Paschy. Petropavlovský půst začíná vždy týden po dni Svaté Trojice a trvá až do dne svatých nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla, tj. do 12. července dle občanského a 29. června dle církevního kalendáře. Může tedy trvat od osmi dní až do šesti týdnů.

Tento půst je jedním z nejstarších v Církvi. Nejprve se nazýval Apoštolským. O církevním postupu a ustanoveních tohoto postu se poprvé zmiňuje ve svém spise Apoštolská tradice (Traditio apostolica) sv. Hyppolit Římský (3. stol.). Petropavlovský půst byl potvrzen za císaře sv. Konstantina Velikého, kdy byly v Konstantinopoli a v Římě postaveny chrámy ke cti nepřednějších z apoštolů Petra a Pavla. Z hluboké úcty k těmto apoštolům byl konstantinopolský chrám vysvěcen v den jejich památky 29. června (12. července). Od té chvíle se oslava dne jejich památky šířila po celém křesťanském světě. Zároveň byl ustanoven i půst, neboť již od časů prvních křesťanů v Církvi existovala tradice, podle níž se věřící připravovali k velkým svátkům postem a modlitbou.

Počínaje 4. stol. se stále častěji objevují svědectví sv. otců Církve o apoštolském postu: zmiňují se o něm sv. Athanasios Veliký, sv. Ambrož Milánský a v 5. stol. sv. Lev Veliký a Teodorit Kirský. Například sv. Lev Veliký píše takto o Apoštolském postu takto: „Po Padesátnici oslavujte jeden týden a potom se postěte; spravedlnost vyžaduje, abychom se po přijetí darů od Boha radovali a postili se pro úlevu tělu … aby se nám tímto postem očistily myšlenky a my se stali důstojnými darů Svatého Ducha … z tohoto důvodu byl ustanoven neměnný a spasitelný zvyk – po svatých a radostných dnech, které slavíme ke cti a památce Pána vzkříšeného z mrtvých a potom vstoupivšího na nebesa, a po přijetí daru Svatého Ducha přichází ke slovu půst. Tento zvyk je důležité svědomitě dodržovat i proto, aby v nás nadále přebývaly ty dary, které byly Bohem nyní předány Církvi.“

Jak praví světitel, „tento půst je přikázán, aby nás ochránil od bezstarostnosti a lehkomyslnosti, do které velmi lehce můžeme vpadnout, jestliže si dlouhodobě povolujeme všeliký pokrm. Jestliže nebudeme pole našeho těla nepřetržitě obdělávat, budou na něm snadno vzrůstat trny a bodláčí a bude potom přinášet takové plody, které nejsou přijímány do mlýnice, ale jsou určeny ke spálení. Odvrátit toto zlo je možné jen milostí a postem.“

Svatý apoštol Petr

Svatý Petr, syn Jonášův a bratr Ondřeje prvozvaného, pocházel z rodu Šimonova, z města Betsaida. Byl rybářem a nejprve se jmenoval Šimon, ale Pán se rozhodl nazvat jej Kéfou neboli Petrem („Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas, což se překládá: Petr."“ J 1, 42). On jako první z učedníků jasně vyjádřil víru v Pána Ježíše, když řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého (Mat. 16. 16). Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra v Pána se postupně utvrzovala. Když však byl Pán vzat na soud, Petr jej třikráte zapřel, ale stačil jeden jediný pohled do tváře Páně, a duše Petrova se naplnila studem a pokáním. Po sestoupení Svatého Ducha se stal Petr nebojácným a úspěšným zvěstovatelem a šiřitelem Svatého Evangelia. Po jednom jeho kázání v Jeruzalémě se obrátilo na víru kolem tří tisíc duší. Šířil Evangelium v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (Ilýrie bylo ve starověku území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů) a Itálii. Činil velké a mocné divy, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, a nemocní se uzdravovali dokonce od jeho stínů. Vedl velký boj s Šimonem Mágem (Sk. 8, 9 – 24), který se vydával za boha, ale ve skutečnosti byl sluhou satana. Nakonec jej Petr zahanbil a zvítězil nad ním. Z příkazu císaře Nerona, přítele Šimona Mága, byl Petr odsouzen na smrt. Před svou mučednickou smrtí ustanovil za římského biskupa sv. Lina, a uděliv poslední rady a útěchu Kristovu stádu, podstoupil Petr radostně smrt. Když spatřil před sebou kříž, poprosil své mučitele, aby jej ukřižovali naopak, hlavou dolů, protože se cítil nedůstojný toho, aby zemřel stejně jako jeho Pán. A takto zesnul veliký služebník velikého Pána, přijav korunu věčné slávy.

Svatý apoštol Pavel

Rodem byl z Tarsu (Tarsus - město na jižním pobřeží dnešního Turecka), z pokolení Benjamín. Nejprve se jmenoval Saul, byl učedníkem Gamaliela, farizejem a pronásledovatelem křesťanů. Na křesťanskou víru byl zázračně obrácen samotným Pánem, který se mu jasně zjevil na jeho cestě do Damašku (Sk. 9, 3 - 6). Pokřtěn byl apoštolem Ananiášem (Sk. 9, 18), poté byl nazván Pavlem a povolán na službu velkých apoštolů. S plamennou horlivostí šířil Evangelium na všechny strany, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy i mezi pohany. Byl nazván apoštolem pohanů. Čím strašnější byla jeho strádání, tím větší byla jeho nadlidská trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, byl jeho každodenní život stále na hranici života a smrti. Protože naplnil všechny dny a noci prací a strádáním za Krista a protože rozšiřoval Církev Boží na mnoha místech světa, dosáhl onu míru dokonalosti, že mohl říci: «nežiji už já, ale žije ve mně Kristus» (Gal. 2, 20). Popraven byl v Římě, za časů císaře Nerona, podobně jako apoštol Petr.

připravil o. Marek Malík

Památka svatých mučedníků
Víta, jeho vychovatele Modesta
a jeho kojné Kriskentie

(památka dle církevního kalendáře 16. / dle světského 29. května a též 15. / 28. června)

Svatí mučedníci Vít, Modest, jeho vychovatel, a Kriskentie, kojná svatého Víta, vytrpěli mučení a smrt pro svou víru v Pána Ježíše Krista za vlády císaře Diokleciána (284 – 305). Svatý mučedník Vít byl synem urozeného sicilského velmože, pohana Gilase. Ještě když byl malým dítětem, svatý Vít zahořel plamennou láskou ke Kristu a neustále se k Němu modlil. Pro jeho zbožnost mu Hospodin daroval dar činění zázraků. Vít uzdravoval nemocné a obracel ke Kristu mnoho pohanů.

Když se o tom dozvěděl místní vládce Valerián, pozval si Gilase, Vítova otce, a radil mu, aby co nejdříve odvrátil syna od jeho víry v Krista. V tom čase totiž vydal císař státní příkaz o pronásledování křesťanů, a proto nejenom chlapec Vít, ale i všichni, kdo žili v domě jeho otce, mohli být nyní mučeni nebo pronásledováni. Gilasovi se ale nepodařilo svého syna, sv. Víta, přesvědčit, a začal jej proto bít. Vládce Valerián se mezitím dozvěděl, že svatý Vít odmítl přinést oběť pohanským modlám, a vyzval jej k sobě na soud. Před soudem svatý chlapec neochvějně a vytrvale vyznával svoji víru a znovu se vší rozhodností odmítl přinést oběť modlám. Strážní začali svatého Víta opět nemilosrdně bít, avšak když vládce vydal příkaz k zesílení mučení a natáhl svoji ruku, aby dal pokyn mučitelům, v tom okamžiku jeho ruka uschla. Na přímluvy a modlitby svatého byl však vládce uzdraven; Valerián pak soud přerušil a rozhodl, aby byl mladík poslán zpět ke svému otci s příkazem, aby jej, ať by to stálo cokoli, odvrátil od víry v Krista.

Gilas se snažil, jak mohl, obklopil Víta tou největší rozkoší, kterou mohl, přivedl do svého domu krásné dívky, které mu sloužili, svatému bylo nabízeno to nejlepší jídlo, na jeho počest se pořádaly různé zábavy a hry…, nicméně, to, co si Gilas přál, se stejně nepodařilo uskutečnit. Svatý Vít se nepřestával modlit k Bohu a znovu a znovu prosil o Boží pomoc v pokušeních. Zjevili se mu andělé, kteří se potom modlili spolu s ním. Když Gilas vešel za synem a pohlédl na tyto anděly, rázem oslepl. Gilas přísahal, že se zřekne svého modloslužebnictví a svatý Vít jej nakonec uzdravil. Ve své zatvrzelosti však Gilas svůj slib nesplnil. Jeho laskavá náklonnost k synovi se v něm obrátila v silnou nenávist, až se nakonec rozhodl, že svého syna zabije.

Aby byl chlapec zachráněn, jeho vychovatel Modest a jeho kojná Kriskentie, kteří byli také křesťany, jej tajně vyvedli z domu rodičů. U řeky spatřili loďku, do níž nastoupili s andělem ochráncem, který je poté odvezl do kraje Lukánie…1, kde se svatí skrývali před svými mučiteli.

Svatý Vít nepřestával uzdravovat nemocné a obracet pohany ke Kristu. Zvěsti o něm se počaly šířit i zde. Vít i Modest museli nakonec předstoupit před císaře Diokleciána. Císař, překvapen a zasažen smělostí a krásou mladého Víta, se jej zprvu snažil mírnými slovy přesvědčit, aby přinesl oběť modlám. Svatý chlapec však bez jakékoli bázně obvinil císaře v nesmyslnosti a nerozumnosti jeho modloslužebnictví. Sám potom uzdravil Diokleciánova syna, který byl posedlý zlým duchem. Císař, když to viděl, znovu se snažil mírně přesvědčit Víta, aby se zřekl Krista, nabízel mu velikou slávu, bohatství, čest a vysoké pocty. Mladý a rozhodný křesťan Vít toto všechno ale odmítl a znovu vyznal svou křesťanskou víru.

Spolu s Modestem byl Vít poté opět uvězněn. Vězněným mučedníkům se zjevil sám Ježíš Kristus, který je posiloval v jejich zápase a daroval jim svou moc, takže jejich okovy samy spadly z jejich rukou. Císař Dikolecián však tento zázrak považoval za pouhý kouzelnický trik, a rozhodl se vhodit svatého Víta do kotle s vařícím olovem. Svatý Vít v něm ale stál jako v chladné vodě a zůstal nezraněn. Poté byl na něj vypuštěn veliký lev, chlapec se ale stačil přežehnat svatým křížem a strašné zvíře si pokorně lehlo u jeho nohou a začalo mu je olizovat.

Svaté mučedníky nakonec pověsili na sloupech, na kterých je začali řezat železnými háky. Svatá Kriskentie, která byla dosud skryta v davu, vyznala, že i ona je křesťankou, a vyčetla samotnému císaři jeho krutost. I ji proto císařova stráž podrobila stejnému mučení. Pak náhle svatý Vít zvolal k Bohu prosbu: «Bože spasiž nás, silou Svojí zbav nás od zlého». Vtom okamžiku začalo zemětřesení a mnozí pohané zemřeli pod zničenými budovami, zatímco císař Dikolecián ve strachu utekl na svůj dvůr. Anděl sňal svaté mučedníky ze sloupů a přenesl je opět do Lukánie.

Tam se znovu pomodlil svatý mučedník Vít k Bohu, aby milostivý Bůh v pokoji přijal jejich duše a nezbavil Svých dobrodiní všechny ty, kteří budou ctít jejich památku. Z nebe se ozval hlas: «Vyslyšena byla modlitba tvá». Svatí s radostí odevzdali své duše Bohu. K utrpení svatých mučedníků Víta, Modesta a Kriskentie došlo okolo roku 303. Jejich památka je ctěna 16. května. Ostatky svatého mučedníka Víta byly přeneseny do Prahy. Tam dal svatý bohabojný kníže Václav český postavit chrám zasvěcený památce svatého mučedníka Víta.

Obecný tropar svatému mučedníku Vítovi (hlas 4.)

Mučedník Tvůj Vít, v utrpení svém, Hospodine,

přijal nepomíjející korunu od Tebe, Boha našeho,

neboť maje sílu od Tebe, přemohl své mučitele

a pokořil i bezmocný vzdor démonů.

Na jeho přímluvu spasiž duše naše.

Modlitba ke svatému mučedníku Vítovi

Svatý mučedníku Víte, od svých dvanácti let blahodatí Svatého Ducha osvícený, poznal jsi pravého Boha a jemu ses v modlitbě a v ctnostných skutcích zalíbil a zavděčil. I dal ti Hospodin dar činění zázraků a jasnou mysl, takže jsi mnohé obrátil ke Kristu a přivedl je na pravou cestu. Krutá muka jsi přetrpěl pro víru Kristovu, drahocennými poklady a všelikými svody tohoto světa, kterými tě tvůj vlastní otec zkoušel zlákat, nenechal ses obelstít, a přese vše nezřekl ses Krista. Před svým skonem, vyprosils u Hospodina všem, kteří ctí tvoji památku, záštitu a ochranu ode všeho zlého v životě tomto a cestu bez klopýtnutí do Království nebeského.

Svatý mučedníku Víte, vyslyš ty, kteří tě uctívají, a ty, kteří se k tobě obracejí, ochraň nás od neduhu, zla a strádání, pomoz nám stát se hodnými Království Božího, které je na celém světě jediným předmětem našich tužeb po Bohu. Nemocným a strádajícím staň se ochráncem a zastáncem, svatý Víte, tak jako i za svého pozemského života jsi uzdravoval rozličné neduhy a nemoci, tak i nyní neopouštěj nemocné, především ty, kteří jsou postiženi a mučeni padoucnicí…2. Milosrdně je uzdrav a dej jim plné uzdravení, aby nezesnuli v bezvědomí, ale aby ve zdravém těle a při zdravém rozumu oslavovali Boha na věky věků. Amen.

připravil o. Marek Malík

Slovo světitele
Jana Šanghajského a Sanfranciského,

pronesené v Šanghaji v den památky svatých slovanských věrozvěstů

(40. léta 20. stol.)

“Svatí Cyril a Metoděj“ - Jaký radostný výkřik vděčnosti vyjde z úst lidí, kteří od svého narození dleli v temné jeskyni a byli zbaveni světla, když se jim pojednou otevře jejich pochmurný příbytek, do něhož se vlijí oživující paprsky slunce, a tito lidé jsou poté vyvedeni na svobodu!

Takovýto pocit vděčnosti musíme pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metodějovi. „Přebývajícím v zemi stínu smrti…“ (Iz. 9, 2), tedy uprostřed pohanství, přinesli právě oni všem slovanským kmenům světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím Království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha!

Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly (viz. 1. irmos paschální jitřní) a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží.

Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.

Od svatých Cyrila a Metoděje se započíná úspěšnost Slovanů ve všech oblastech života. Dřívější zpola loupeživé kmeny se stávají velikými národy a vytvářejí mocné státy, které jsou prodchnuty duchem křesťanství. A tak, kamkoli pohlédneme, všude, kde u Slovanů září světlo a koná se dobro, my vidíme šlépěje svatého Cyrila a Metoděje.

Pohlédneme na duchovní nebe – tam jest nesčetný zástup svatých služebníků Božích, horlivě pracujících v různých slovanských zemích. To jsou ony plody semen, zasetých svatými bratry. Pohlédneme na zemi – uvidíme slavné slovanské mocnosti, historii naplněnou bohabojnými skutky slovanských národů, úspěchy Slovanů v oblastech vědy a umění. Za to máme být vděčni těmto našim svatým Prvoučitelům.

A proto v den jejich památky je naším prvořadým dluhem oslavovat jejich dílo a životy a s vděčností k nim pronášet: Sláva vám, bratři svatí, Slovanů osvětitelé!

Šanghaj 1941

Život svatých apoštolům rovných Cyrila a Metoděje

Svatí Cyril a Metoděj, apoštolům rovní, byli rodnými bratry, původem ze Soluně, a jejich rodiče byli významní a bohatí soluňští měšťané Lev a Marie. Starší bratr Metoděj jako důstojník prožil deset let mezi (makedonskými) Slovany, kde se v této své službě ještě více seznámil se slovanským jazykem.

Poté se však vzdálil na horu Olymp v Malé Asii, kde se zcela oddal mnišství a askezi. Ke svému bratru Metodějovi se později přidal i mladší bratr Cyril (Konstantin). Když chazarský kníže Kagan požádal císaře Michaela (Michael III. Methystes 840 – 867) o kazatele křesťanské víry, tehdy byli dle příkazu císaře oba bratři vyhledáni a vysláni mezi Chazary. Když Kagana plně utvrdili v křesťanské víře, pokřtili jej spolu s velkým počtem jeho dvořanů a ještě větším počtem jeho národa. Po nějaké době se vrátili znovu do Cařihradu, kde sestavili slovanskou abecedu, skládající se ze třiceti osmi písmen, a započali s překladem církevních knih z řečtiny do slovanského jazyka.

Na pozvání svatého knížete Rostislava odešli na Moravu, kde šířili zbožnou (pravoslavnou) víru a utvrdili ji mezi lidem a knížaty. Knihy slovanské rozmnožili a ty pak předali kněžím, aby jejich prostřednictvím učili lid. Na pozvání papeže poté odešli do Říma, kde Cyril onemocněl a zesnul 14. února roku 869. Metoděj se poté vrátil na Moravu, kde horlivě pracoval až do své smrti, aby byla utvrzena víra Kristova mezi Slovany. Po jeho smrti, když 6. dubna roku 885 zesnul v Pánu, jeho učedníci, pětipočetníci Gorazd, Kliment, Angelár, Naum a Sáva, přešli Dunaj a pokračovali dále na jih do Makedonie, kde z Ochridu pokračovali mezi Slovany v Bohu libém díle, které započali sv. Cyril a Metoděj na severu.

Tropar, hlas 4.

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Kondak, hlas 3.

Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů, kteří nám přeložením Božských Písem otevřeli pramen bohopoznání, z něhož až do dneška hojně čerpáme a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději, kteří stojíte před trůnem Nejvyššího a vroucně se modlíte za duše naše.

podle knihy svt. Nikolaje Velimiroviće Охридски Пролог (Ochridský Prolog) připravil o. diákon Marek Malík

Poučení ctihodného otce
Theodora Studity
ke svátku svaté Paschy

Bratři a otcové, strádání a utrpení Pána našeho Ježíše Krista mají sílu zrodit v našich duších střízlivost…1 vždy, když o nich přemýšlíme, především pak v nynější dny, kdy se tato strádání a utrpení uskutečňují postupně jedny za druhými: dohoda o vydání na smrt, uvrhnutí do žaláře ze strany Židů, soud před Pilátem, odsouzení, pohlavkování, poplivání, zostouzení, vysmívání, ukřižování, probití rukou a nohou hřeby, napájení octem, probodnutí žebra a mnoho dalšího, co se nedá dostatečným způsobem ani popsat, a to nejen lidskými, ale ani všemi jazyky andělskými.

Ó jak velké a podivuhodné tajemství! Slunce, když spatřilo, co se stalo, pohaslo, když to spatřil měsíc, tak zešeřel, pocítila to země a zatřásla se, pocítily to kameny a rozpukly se. A tak, jestliže bezduché a bezcitné živly se sklonily a změnily z bázně Boží a ze spatření dopuštěného, můžeme snad zůstat nepozornými a lhostejnými v tyto dny my, kteří jsme se stali hodnými rozumu a pro které Kristus zemřel?

Jak my, kteří jsme nerozumnější než zvířata a bezcitnější než kameny, můžeme zůstávat stranou toho, co se právě odehrává? Ne, moji bratři, ne! Přesto se ale snažme získat onu Bohu milou střízlivost, prolijme slzy, změňme se pomocí dobré vnitřní proměny a umrtvěme své vášně.

Cožpak není vidno, jakým všelikým utrpením nás k tomu nabádá Boží láska? Byl-li kdo někdy uvězněn ve vězení za své druhy, anebo obětoval-li kdo sebe sama za své milé? A náš dobrý a milostivý Bůh ne jedno, ne dvě, ale nesčíslné množství utrpení a strádání vytrpěl za nás odsouzené. A podobně svatí, kteří ačkoli neměli ničeho, čím by mohli oplatit za tuto lásku, přinášeli Mu svá těla a krev, stávali se duchovními vojíny a mučedníky a zpívali píseň Davidovu: Čím se odplatím Hospodinu za všechna dobrodiní Jeho mně učiněná? (Žalm 116 12). Tuto píseň, bratři, i my neustále opakujme, k slávě Hospodinově pracujíce, s neuhasitelným lásky citem. A nikdo z nás ať v tom neustává, ale směřujme k výšinám, abychom se stali podobnými Kristu a všem jeho svatým.

A tak tedy již nastal čas svatého Vzkříšení. Buďme proto pozorní, abychom prožili tento svátek světle a Bohu mile, protože to je Pascha – prvý a největší dar Boží ikonomie spásy (tj. péče o své stvoření; viz Kniha Přísloví kapitola 9.). S pomocí zbožnosti zkrotíme své tělo tak, aby, třebaže by se i proměnil náš pokrm, nezměnilo by se naše duchovní bytí.

Duše se raduje příchodem Paschy, neboť jí přináší a dává pokoj a ulehčení od množství práce.

Pročpak ale očekáváme Paschu s takovou netrpělivostí, když tento svátek přichází a zase odchází? Neoslavovali jsme ji již tolikrát předtím dříve? I letošní (Pascha) přijde a odejde – v tomto čase a době není ničeho stálého a naše dny procházejí jako stín a život běží tak, jak posel běží se zprávou. A tak tomu bude, dokud nedostihneme konce skutečného života.

Spolu se vzkříšením i celé stvoření shazuje ze sebe onu zimní chmuru a nevlídnost jako nějakou strnulost, vidíme, jak všechno stvoření znovu rozkvétá a ožívá. A tak spatřujeme zemi, která se zazelenala, moře, které se uklidnilo, všechnu zvířenu skákající a vše se měnící k lepšímu.

Ne náhodou jsem se o tom zmínil, chci říci hlavně to, že jestliže třebas to, co je bezduché a nerozumné, takto spolu oslavuje přesvětlé vzkříšení a zdobí je, o to více my, kteří jsme byli důstojnými nabýt rozum a být obrazem Božím, máme zkrášlovat sebe a stávat se blahovonnými! Skutečnou a pravou libou vůní Kristovou je ten, kdo se neustále zkrášluje ctnostmi, k čemuž nás pobízí apoštol, který říká: Jsme totiž Kristova vůně dobrá Bohu (II. Kor 2,15).

Řeknu ještě i to, že Adam před tím, než padl, byl libou vůní Bohu a byl ozdoben nesmrtelností a neporušitelností a přebýval v nebeském rozjímání. Proto byl jako nějaký blahovonný a mnohokvětý citroník vysazen v ráji.

Budeme tedy i my, bratři, vonět blahou vůní duchovní, kterou každý z nás jako ten nejzkušenější voňavkář může ze sebe učinit tím, že bude sbírat ctnosti. Tato blahá vůně je požehnaná, tato blahá vůně je příjemná Bohu, tato blahá vůně přitahuje anděly a odpuzuje démony.

Když proběhne Pascha a svátek je u konce, nemysleme si, že veškerá radost a oslava se skončila, protože my máme onu možnost radovat se a oslavovat neustále. Jak je to možné? Je to možné tehdy, jestliže máme vždy v živé paměti utrpení Spasitele našeho Krista, to jest to, že Pán Slávy byl ukřižován za nás, sestoupil do hrobu a povstal třetího dne a spolu se sebou tak vzkřísil a oživil i nás, takže můžeme spolu s apoštolem říci: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne (Gal. 2, 20).

Neříkej: svatá Čtyřicátnice už skončila. Pro toho, kdo neustále vede duchovní zápas, svatá Čtyřicátnice stále pokračuje. Neříkej: já už mnoho let bojuji a vedu tento duchovní zápas a nyní si trochu oddychnu a odpočinu. V tomto životě však není odpočinutí.

Neříkej: zestárl jsem v ctnostech a ničeho se už nebojím. Vždy je možnost nebezpečí pádu. Satan mnohé z těch, kteří zestárli v ctnostech, v jednom okamžiku svrhl ke hříchu. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. (I. Kor 10,12)

Ať tedy neochabují naše vzpomínky na Paschu jen proto, že svátek už proběhl, ale mějme raději vždy před svými zraky spasitelná utrpení našeho Pána, Jeho ukřižování, pohřbení a vzkříšení, abychom tak neustávajícím pamatováním na toto vše přebývali nepodmaněni a nezotročeni vášním.

Celý náš život s nadějí hledí na věčnou Paschu, protože nynější Pascha, přestože je velká a důležitá, je, jak říkají svatí Otcové, jen obrazem oné věčné Paschy. Tato (Pascha) se slaví v jednom dni a odchází, zatímco ta druhá, ta je věčná. Nebude ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť to, co bylo, pominulo. (Zj 21,4)

Tam je věčná radost, veselí a jásot, tam jsou hlasy slavících, jásot vítězících a patření na věčné světlo. Tam je blažená hostina Kristova spolu s hojností věčných blah.

Pamatujíce na toto všechno, všichni svatí hrdinně přetrpěli rozličná strádání, kdy považovali nedostatek a nouzi za štěstí, nesvobodu za potěšení, mučení a duchovní zápas za radost a zalíbení, smrt za život.

A tak i my, budeme-li se snažit a usilovat o věčnou Paschu, přetrpíme se shovívavostí a dobrosrdečně, a o to vás, bratři, prosím, toto nynější, současné utrpení, a náš Dobrodinec a Vládce, Bůh, budeme-li Jemu věrně sloužit až do konce, učiní nás důstojnými té věčné a nebeské Paschy, kterou nechť jsou naplněni všichni lidumilností a blahodatí Pána našeho Ježíše Krista, ukřižovaného a pohřbeného a vzkříšeného, Jehož je síla a sláva s Otcem i Svatým Duchem nyní i vždycky, až na věky věkův, Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

ŽIVOTY SVATÝCH MUŽŮ A ŽEN
VZPOMÍNANÝCH VE VYBRANÝCH
VELKOPOSTNÍCH NEDĚLÍCH!

Památka světitele Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského
(2. neděle)

Otec sv. Řehoře Palamy byl senátorem a rovněž významným hodnostářem na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (který vládl v letech 1282 – 1328). Nadaný mladík Řehoř, když dovršil světské vzdělání, odmítl službu na císařském dvoře, která mu slibovala velkou kariéru, a raději se vzdálil na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství. Jako mnich pobýval v monastýrech Vatoped…4 a v Lávře ctihodného Athanasia Athosského…3. Ve své době vedl významnou teologickou při s heretikem Varlaamem, v níž mu nakonec dala Církev plně za pravdu a potvrdila jeho učení o nestvořených energiích. Roku 1347 byl vysvěcen na metropolitu soluňského. Už během svého života byl Řehoř ctěn jako velký teolog, asketa, hierarcha a rovněž velký divotvůrce, takže po své smrti byl zcela přirozeně oslavován jako Boží světec. Ještě během svého života se stal důstojným mnoha zjevení: zejména Přesvaté Bohorodice, svatých Jana Teologa, velkého mučedníka Dimitria, sv. Antonia Velikého či sv. Jana Zlatoústého a Božích andělů, kteří se mu rovněž zjevili. Jako „dobrý pastýř“ se staral soluňskou metropolii po dobu dlouhých třinácti let, z nichž jeden rok prožil v otroctví u Saracénů v Asii. Zesnul v pokoji roku 1359 a přešel do nebeského království. Jeho svaté ostatky se nacházejí v Soluni. Sv. Řehoř byl svatořečen roku 1368 za vlády patriarchy Filothea, který rovněž sepsal jeho životopis a vytvořil církevní službu tomuto světci.

Památka ctihodného otce Jana Lestvičníka
(4. neděle)

Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem, který sepsal znamenitou Lestvici, neboli Žebřík…2. Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny…1 už jako šestnáctiletý chlapec. Právě zde prošel několika stupni svého mnišského povolání: nejprve jako poslušník, posléze jako mnich a poustevník a nakonec jako sinajský igumen, kterým byl až do svého osmdesátého roku života. Jeho životopisec, mnich Daniel, o něm říkal, že se „tělem povznesl na Sinajskou horu a duchem na horu nebeskou“. U svého duchovního otce Martýria prožil v poslušenství devatenáct let. Anastasij Sinajský, který jednou viděl mladého Jana, o něm předpověděl, že se stane igumenem sinajského monastýru, což se také později vyplnilo. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem.

Svatý Jan Lestvičník byl rovněž velkým přímluvcem u Boha za své spolubratry. Jeho učedník Mojžíš jednoho dne usnul ve stínu velkého kamene, který hrozil, že se na něj sesune. Ctihodný Jan v modlitbě spatřil ve své kelii, v jakém je nebezpečí jeho učedník, a začal se proto usilovně za jeho záchranu modlit k Bohu. Učedník Mojžíš jej poté spatřil ve snu, jak na něj volá a křičí, díky čemuž se probudil a utekl v poslední chvíli před jistou smrtí. Kdyby neutekl, kámen by jej byl zavalil.

Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena, a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem nebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti.

Jindy se zase přihodilo, že do Sinajského monastýru přišlo na šest set poutníků. Při pohoštění těchto poutníků najednou všichni spatřili jednoho úslužného mladíka v židovském oděvu, kterak slouží u stolů poutníků a ostatním spolusloužícím sám říká, co a jak mají dělat. Za nějakou chvíli tento mladík zmizel, a když si toho všichni všimli a začali jej hledat, řekl jim svatý Jan: nehledejte ho, to sám prorok Mojžíš nám posloužil na tomto svém posvátném místě...

Po dobu, kdy přebýval v tichu jeskyně, napsal sv. Jan mnoho užitečných knih, ze kterých se nejslovutnější, a dodnes velmi užívanou, stala kniha známá pod názvem „Lestvice“ čili Žebřík, ve které se popisuje způsob výstupu duše k Bohu po jednotlivých stupních po vzoru žebříku. Před svou smrtí určil sv. Jan za igumena monastýru svého bratra Georgia. Ten se ale mnoho soužil kvůli svému odloučení se svým bratrem Janem, a tehdy mu sv. Jan řekl, že když se stane důstojným toho, aby byl v blízkosti Boží na onom světě, bude se modlit, aby i on, Georgios, byl stejného roku vzat do nebe. A tak se i stalo. Za deset měsíců odešel ve spánku Georgios mezi obyvatele království nebeského, jak mu to předpověděl jeho veliký bratr Jan Lestvičník.

Památka ctihodné matky Marie Egyptské
(5. neděle)

Životopis této podivuhodné světice sepsal světitel Sofronios, patriarcha jeruzalémský. Jednou se stalo, že jeromonach Zosima z monastýru sv. Jana Křtitele odešel v době Velkého postu do zajordánské pouště, po níž dvacet dní putoval. Pojednou spatřil nějaké lidské stvoření, vyhublé, seschlé a neoděné, s vlasy bílými jako sníh. Když tato lidská bytost spatřila starce Zosimu, začala běžet pryč z jeho dohledu. Starec se rozběhl, aby ubohému stvoření pomohl, ale musel běžet dlouho, než se tato osoba zastavila u jednoho potoka, a tehdy na něj zvolala: «Abba5 Zosimo, odpusť mi pro Hospodina, že se k tobě nemohu obrátit, neboť jsem žena a nemám na sobě žádný oděv, kterým bych přikryla svoji nahotu! » Starec Zosima této ženě proto hodil horní díl svého mnišského oblečení a ona se do něj oblékla a konečně se k němu otočila. Na starce padla bázeň, když z úst této neznámé ženy uslyšel své jméno. Po jeho dlouhém naléhání mu tato žena pověděla o svém životě následující: Jmenovala se Marie a narodila se v Egyptě. Když jí bylo dvanáct let, odešla z domova do města Alexandrie, kde bez rodičovského dohledu, mladá a nezkušená, se oddala marnivému životu. A nebylo nikoho z lidí, kdo by ji na této zkázonosné cestě zastavil. Když byla o něco starší, její život se zcela naplnil tělesnými neřestmi a vášněmi, takže v hříchu a zvrácenosti prožila dlouhých sedmnáct let.

Pronásledovaná tělesným ohněm smilstva usedla jednoho dne na loď, s níž se plavili poutníci do Svaté Země, do Jeruzaléma. Plujíce spolu s poutníky na lodi, nepřestávala svádět své bližní a hřešit. Když přišla do Svatého Města, chtěla i ona, stejně jako ostatní, vstoupit do chrámu Kristova Vzkříšení, aby se tam poklonila Čestnému a Svatému Kříži. Přestože do chrámu vcházelo velké množství poutníků, Marie do něj vejít nemohla, protože nějaká neviditelná síla jí zadržovala a nedovolovala ji vejít dovnitř. S velkým strachem proto pohlédla na ikonu Přesvaté Bohorodice, která je umístěna v předdveří chrámu, a modlila se před ní, aby byla vpuštěna dovnitř do chrámu, aby se i ona mohla poklonit Svatému Kříži, políbit jej a vyznat svoji hříšnost a nečistotu, ve které až doposud žila. Zapřísáhla se tehdy, že odejde činit pokání tam, kam ji Přesvatá Bohorodice sama určí. Když takto pomyslila a takto se pomodlila, v tom okamžiku jí už nikdo nebránil, takže mohla volně vstoupit do chrámu. Poté, co políbila Svatý Kříž, opět odešla do předdveří, aby tam poděkovala Přesvaté Bohorodici před její ikonou, když v tom uslyšela tento hlas: «Když přejdeš Jordán, najdeš skutečný mír! » Marie proto nemeškala a hned odešla, koupila si tři chleby a vyšla za Jordán, kam došla ještě téhož večera. V poušti potom žila přísným a odříkavým životem, který byl naplněn postem, modlitbou a nepřestajným pokáním, 48 let. Žila ve velkém odříkání a utrpení, v boji s hříšnými myšlenkami i ve strachu před divokými zvířaty; přitom se živila jen travou, a takto v sobě zcela vykořenila hříšná přání i myšlenky a svojí útrobu učinila čistým chrámem Ducha Svatého (I. Kor 6, 19).

Když viděl starec Zosima ctihodnou Marii, jak se při slovech o svém životě neustále tiše modlí, spatřil, že stála pozdvižena ve vzduchu. Ctihodná Marie žádala starce Zosimu, aby za ní následujícího roku opět přišel a udělil ji svaté Přijímání, neboť skrze Boží prozřetelnost věděla, že Zosima je knězem, který takto může učinit. Následujícího roku starec Zosima skutečně přišel jednoho večera se svatými Kristovými Dary k břehu Jordánu, i počal přemýšlet, jak ona slabá žena bude moci přejít tuto řeku. V tom okamžiku spatřil ve světle měsíce, jak Marie přišla až ke břehu řeky, přežehnala ji svatým Křížem a přešla po vodě jako po souši. Když jí starec Zosima podal svaté Přijímání, ona jej poprosila, aby za ní přišel ještě jednou, opět na stejné místo, kde se prvně setkali. Starec Zosima pak odešel zpět za svými bratřími do monastýru. Následujícího roku však nalezl na určeném místě tělo ctihodné matky Marie již mrtvé. U její hlavy v písku bylo napsáno: Abba Zosimo, pohřbi na tomto místě tělo pokorné Marie, zanech prach prachu, zesnula jsem 1. dubna v samu noc spásonosného utrpení Kristova, po přijímání Božských Tajin...

Starec Zosima, který žil v jordánském monastýru sv. Jana Křtitele, se tak díky Boží prozřetelnosti stal důstojným spatřit a setkat se v poušti s touto ctihodnou ženou. Byl zasažen její svatostí, darem pokání a Boží prozíravostí. Starec s úctou pochoval její svaté ostatky v poušti, přičemž mu pomohl lev, který přišel na toto místo a svými tlapami vyhrabal jámu k pohřbení těla spravedlivé. To se stalo okolo roku 530 po Kr. Když se starec Zosima vrátil zpět do svého monastýru a pověděl bratřím celou historii jejího života, bratři se zaradovali a děkovali Hospodinu, který takto proslavil pokání této dávné hříšnice, jež se skrze svou proměnu v moci Kristově stala zářivým příkladem pokání.

podle knihy „Ochridský Prolog“ svt. Nikolaje Velimiroviće připravil o. diákon Marek Malík

„BOŽE, BUĎ MILOSTIV
MNĚ HŘÍŠNÉMU!“

(Luk 18,13)

Poučení svatého Ignátije Brjančaninova, biskupa stavropolského a kavkazského

Z jakého důvodu určila svatá Církev čtení tohoto Evangelia před samotným vstoupením do kolbiště Velkého postu (úryvek podle Luk 18,10–14 se čte v Neděli o celném a farizeji)? Je tomu tak proto, aby nás ochránila před domýšlivostí, ješitností a ponižováním bližních, které nám brání, aby si naše srdce osvojilo a pochopilo smysl a význam pokání. Jestliže půst nezíská jako své plody pokání, pak veškerý náš postní zápas zůstane zbytečným a marným. A to je přitom jen to nejmenší, neboť takto nevydařený zápas přinese i škodu, když se v nás ještě zesílí domýšlivost a klamné sebevědomí.

Farizej byl sám se sebou spokojen, považoval se za důstojného před Bohem, za jediného, který se může Bohu zalíbit. Tento pád do obelstění, který je vždy spojen s takzvaným - běsovským sebeklamem – prelestí (csl. бесовская прелесть - běsovský sebeklam, takto jej i nazývají svatí Otcové), spočívá v tom, že lež je přijímána za pravdu, jde vlastně o zaujetí a zálibu ve lži.

Ponurý a pochmurný je pohled farizejův na lidstvo kvůli jeho upadnutí do sebeklamu! Nejsem jako jiní lidé, - říkal si, vyděrači, nespravedliví, nepoctivci, cizoložníci, anebo i jako tento celník (Luk 18, 11). Odkud získal takovéto poznání? Jak mohl vědět se vší přesností a podrobností o skutcích, o svědomí všech lidí, aby na ně mohl naložit takto těžké obvinění? Očividně bylo toto jeho odsouzení učiněno ukvapeně, unáhleně, a tedy ne proto, že by ostatní lidé a celník byli takovými, jak o nich farizej mluvil, ale proto, že jeho nemoc, neduh sebeklamu a samolibost mu všechny ostatní lidi takto představovaly. Farizejové měli o Božím Zákonu nesprávnou a zkreslenou představu, a stejně zkresleně a mylně jej také chápali. Tím, že se zabývali studiem Zákona jen dle jeho litery, a nikoli ze zkušenosti, či prostřednictvím jeho naplňování a uskutečňování, chtěli získat nikoli pokoru a smíření, které člověk získává a ke kterým je člověk přiváděn skrze opravdové a skutečné poznání Boha, ale chtěli získat neobyčejnou vznešenost a povýšenost. Směřovali k tomu sloužit a zavděčit se Bohu skrze naplňování své vůle a podle svého uvažování, které také považovali za jediné a naprosto dobré a správné (tedy svou vůli a rozum). Při tomto postupu však člověk, chtě nechtě, takřka vždy koná zlo, které samozřejmě považuje za něco dobré, a činí-li někdy snad nějaké dobro, tak jej činí sám za sebe, a proto si jej také přisvojuje, podobně jako si jej přisvojoval i farizej. Takto se ale samotné dobro stává příčinou zla, neboť uvádí do nitra člověka domýšlivost, ješitnost a takto do něj zasazuje, živí a pěstuje v něm tu nejzhoubnější vášeň ze všech vášní, kterou je pýcha…

Evangelium nezmiňuje nic o hříšnosti ani o spravedlnosti celníka, ale jen podává jako příklad k následování způsob jeho modlitby, která sestává výhradně z pochopení, uvědomění a přiznání si své hříšnosti, a z pokorné prosby k Bohu o milost. Příčina takového vysvětlení je zjevná. Všichni lidé bez výjimky jsou před Bohem hříšní, všichni potřebují k dosažení spásy odpuštění a milost. A Bůh, ve své neomezené dokonalosti, odpouští stejně všechny hříchy, malé i velké.

Celník, který sám sebe uznal za hříšníka, se ani neosmělil, aby pozdvihl své oči k nebi, zatímco farizej, který se považoval za spravedlivého, klidně pozdvihoval vzhůru svůj pyšný zrak. Celník si tím, že pocítil tíhu hříchů, připadal obtěžkán tímto břemenem. Opačný vzhled naproti tomu přijalo tělo farizeje, povzbuzené, nasměrované a okřídlené ješitností a domýšlivostí. Zatímco tvář celníka byla pokryta smutkem, tvář farizeje zářila samolibostí…

Znalec lidských srdcí, Pán Ježíš Kristus, uzavřel toto podobenství následujícími slovy: Pravím vám, že tento celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen (Luk 18, 14), a to znamená, že celník byl ospravedlněn jako ten, který se utekl k ospravedlnění darovanému Bohem, avšak farizej byl nakonec odsouzen jako někdo, kdo odmítl ospravedlnění darované mu od Boha…

Buďme proto ostražití a pozorně dbejme na své chování a smýšlení, všímejme si našich nedostatků a chyb! Prosme a modleme se k Bohu, aby nám odkryl naše pády, naši hříšnost!

Neustálá snaha plnit Boží vůli v nás pozvolna zničí uspokojení nad sebou samým a obleče nás do blažené prostoty ducha. Takto oblečeni, tímto svatým a blahodatným rouchem, naučíme se takovému způsobu vcházení před Boží tvář, které je jediné Bohu milé a pro které byl v evangeliu pochválen právě pokorný celník.

Tím, že se budeme modlit z hluboké upřímnosti a srdečného poznání vlastní hříšnosti, dozajista získáme odpuštění hříchů a hojnost opravdových blah, jak těch dočasných, tak i těch věčných: Neboť každý, kdo se ponižuje, bude povýšen, všemocnou a přeblahou pravicí Hospodina Boha, Stvořitele a Spasitele našeho. Amen.

poučení připravil o. diákon Marek Malík

NAROZENÍ PÁNA,
BOHA A SPASITELE
JEŽÍŠE KRISTA

Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého (Gal 4, 4) aby spasil lidský rod. Když se naplnilo devět měsíců od blahého zvěstování, které zjevil archanděl Gabriel Přesvaté Panně v Nazaretu, řka: Raduj se milostiplná… hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš (Lk 1, 28; 31). Tehdy vyšel příkaz od císaře Augusta, aby byl sečten všechen lid v římském císařství. Kvůli tomuto příkazu bylo zapotřebí, aby všichni odešli do svého města a tam se zapsali. Proto přišel spravedlivý Josef spolu s Přesvatou Bohorodicí do Betléma, města Davidova, neboť oba dva pocházeli z císařského rodu Davidova. A protože se do tohoto malého města sešlo mnoho lidu, aby se tam zapsalo, nenašli už Josef a Marie ani jeden dům, ani jeden pokoj k přenocování, a tak se usadili v jedné jeskyni, ve které pastýři zavírali na noc svá stáda ovcí. V této jeskyni, v noci mezi sobotou a nedělí, 25. prosince porodila Přesvatá Panna Spasitele světa, Pána Ježíše Krista. Porodila Jej bez bolesti, neboť Jej počala bez hříchu, z Ducha Svatého, ne z člověka. A sama Jej zavinula do plenek. Poklonila se mu jako Bohu a položila Jej do jesliček. Potom přišel spravedlivý Josef a i on se Kristu poklonil jako božskému plodu panenské útroby. Dále přišli pastýři, z polí, kterým o Kristu zvěstovali andělé Boží, a také se mu poklonili jako Spasiteli. Pastýři slyšeli velký počet andělů Božích, kteří zpívali: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle (Lk 2, 14). Nakonec přišli i tři mudrci z Východu, vedeni podivuhodnou hvězdou, se svými dary: zlatem, vonným kadidlem a myrhou, a poklonili se mu jako Králi nade všemi králi a předali mu své dary (Mt 2, 11). Takto přišel na svět Ten, jehož příchod byl zvěstován proroky, narodil se, tak jak bylo prorokováno, z Přečisté Panny, ve městě Betlémě, z rodu Davidova, a v čase, kdy nebude v Jeruzalémě krále z rodu Judova. Po mnohých předobrazech a zaslíbeních o svém příchodu, z úst poslů a zvěstovatelů, proroků a spravedlivých, mudrců a králů, se naposledy zjevil On sám, Vládce světa a Král nade všemi králi, aby završil dílo spásy rodu lidského, které nemohli završit jeho služebníci. Jemu, nechť je věčná sláva a chvála. Amen.

Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. (Jan 16, 28)

Syn Boží jednorozený, narozený ve věčnosti z Otce bez matky, narodil se v čase z matky bez otce. Ono první narození je nepoznanou tajinou Svaté Trojice ve věčnosti, ono druhé je nepoznanou tajinou moci a lidumilnosti Boží v čase. Největší tajině v čase odpovídá největší tajina ve věčnosti. Nemůžeme vstoupit s malou svící našeho rozumu do této největší tajiny a osvítit ji nad naše síly…, buďme tedy vděční za poznání, že naše spása pochází nikoli z člověka, a nikoli ze země, ale z nejvyšších výšin božského neviditelného světa. Taková je milost Boží a taková je důstojnost člověka, že sám Bůh Syn sestoupil z věčnosti do času, z nebe na zemi, z trůnu slávy do jeskyně pastýřů jen proto, aby spasil lidi, očistil je od hříchu a navrátil je zpět do Ráje. Vyšel z Otce, kde měl vše, a přišel na svět, který mu nemůže dát nic. V jeskyni se narodil Pán, aby ukázal, že celý svět je temnou jeskyní, kterou jen On sám může osvětlit. V Betlému se narodil Pán – a Betlém znamená dům chleba – aby ukázal, že On je jediný chléb života, hodný a důstojný těch pravých lidí. Ó Pane Ježíši, předvěčný Syne Boha Živého a Syne Panny Marie, osvěť nás a nasyť nás Tebou. Tobě patří sláva a chvála na věky věkův. Amen.

Obřezání Páně

Obřezání bylo ustanoveno Bohem ve Starém Zákoně, jako znamení Boží smlouvy s Abrahamem a jeho potomstvem. Hospodin Ježíš Kristus v osmý den po Svém narození, dodržel zákon, podvolil se naplnění zákona, obřadu obřezání, (Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán Genesis 17,12), (Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Leviticus 12,2-3) a přijetím jména Ježíš (Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Lukáš 2,21), (Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Lukáš 1,31). Jméno Ježíš, znamená Spasitel, a podle svědectví apoštola Petra: není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Skutky apoštolské 4,12). Starozákonní obřezání, bylo předobrazem tajiny křtu. Vstoupivší do nové smlouvy s Bohem, jsou povinni být obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou (Koloským 2,11), což znamená, že máme odložit hříšný způsob života, který spočívá v plnění žádostivostí těla, a nyní už, máme žít dle nového, tj. pro slávu Boží a pro naši spásu.

Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu

Když Pán Ježíš Kristus dovršil třicet let od svého tělesného narození, započal svou učitelskou a spasitelskou činnost. A samotný počátek počátku je naznačen křtem v Jordáně. Svt. Cyril Jeruzalémský o tom říká: «Počátek světa je voda, počátek Evangelia je Jordán.» Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), o kterém se ve Starém Zákoně předpovídalo a ve starém Egyptě a Indii jen básnilo. Toto tajemství je tajemství Božské Svaté Trojice. Otec se zjevil – smyslu sluchu, Duch se zjevil – smyslu zraku a Syn mimo to, že se zjevil, se zjevil – smyslu našeho hmatu. Otec vyslovil své svědectví o Synu, Syn byl pokřtěn ve vodě a Duch Svatý v podobě holubice se vznášel nad vodou. A když Jan Křtitel vydal svědectví a řekl o Kristu: «Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa», když jej ponořil a pokřtil v Jordánu, tak se tím ukázalo i Kristovo poslání ve světě a cesta naší spásy. Co z toho tedy pro nás vyplývá? Pán na sebe vzal hříchy lidského pokolení, zemřel (ponoření) a ožil (východ z vody); a proto i my musíme stejně zemřít jako starý hříšný člověk a ožít jako člověk očištěný, obnovený a znovuzrozený. Toto je Spasitel a toto je cesta spásy. Svátek Zjevení Páně (Богоявление, θεοφάνεια) se nazývá také Osvícením (v pravoslavné tradici má tento svátek tři názvy: Pokřtění Páně, Svaté Bohozjevení a Osvícení), neboť tato událost, která se udála ve vodách Jordánu, nás osvěcuje, ukazuje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. To je to první. Dalším významem tohoto svátku je – že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže býváme osvojeni za syny Otcem Světla zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.

podle Ochridského prologu svt. Nikolaje Velimiroviče připravil o. diákon Marek Malík

Z KÁZÁNÍ
PATRIARCHY SRBSKÉHO PAVLA

(1914 – 2009)

Věřící v Hospodina získává pochopení smyslu života

Pro nás věřící je Hospodin, bratři a sestry, vším na světě. On je chlebem života, On je živou vodou, On je světlem, On je dobrým pastýřem. Tedy vším pro nás život. My, kteří v Něj věříme, Jím žijeme, dosahujeme skrze Něj smyslu a cíle našeho života a stáváme se způsobilými, abychom vešli do nepomíjející blaženosti Království Nebeského. Proto mějme vždy na mysli to, abychom žili s Kristem. Svatý Apoštol Pavel říká: «Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus» (Gal 2,20). Tímto způsobem, žijíce v Kristu a s Kristem tímto věčným životem dáváme najevo a opakujeme, že dosahujeme smyslu a cíle našeho života, za nějž je třeba dle svatých evangelních slov považovat „blaženost nepomíjejícího Božího Království“. Na závěr tedy přeji Vám i sobě, abychom do této blaženosti Nebeského Království vstoupili již v tomto životě.

O křesťanské horlivosti

Náš Spasitel jednou z chrámu vyhnal ziskuchtivé trhovce, tak jak o tom napsal sv. Apoštol Jan (viz Jan 2,15-16), a učinil tak z horlivosti, neboť po této události si jeho učedníci vzpomněli, že právě o Něm je napsáno: «Horlivost pro tvůj dům mne stráví» (Jan 2,17). Tady nám Hospodin ukazuje příklad horlivosti. Chceme-li však vědět, jakou míru horlivosti máme mít, je třeba si připomenout slova Apoštola Pavla o těch členech židovského národa, kteří nepřijali Krista. O nich svatý Apoštol říká: «Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání» (Řím. 10,2).

Pravá horlivost je ta, která je rozumná, evangelní, stejně jako ta, kterou ukázal Spasitel. Je zapotřebí, abychom měli právě takovou horlivost, aby byla rozumná. Když jí dosáhneme, vyhneme se jakémukoli fanatismu a přehánění. Nechť nám Hospodin pomáhá, abychom i my získali takovouto horlivost ve ctnosti ke každému dobrému skutku, tedy takovou, jakou jí ve svém srdci choval On k domu Svého Otce!

O nekonečné Boží lásce

Drazí bratři a sestry, mějme vždy před naším duchovním zrakem onu nekonečnou Boží lásku, lásku Syna Božího, který pro nás hříšné sestoupil na tento svět, narodil se jako člověk, trpěl všechna pronásledování a nakonec i Kříž a smrt, a to jedině pro nás a pro naši spásu, ze Své velké lásky k nám. Na Jeho lásku můžeme reagovat naší láskou k Němu, a protože nejsme bohatými králi, kteří mu přinesli zlato, vonné kadidlo a myrhu, přinesme Mu alespoň naše čistá srdce a čisté duše. Aby nás Pán, až před Něj předstoupíme, přijal a poznal nás jako své vlastní, a aby se také, a to připomínám sobě i vám všem, kteří máte uši k slyšení, aby se také zaradovali naši předkové, když před ně předstoupíme, také oni aby v nás rozpoznali své potomky a přijali nás za své nejbližší, za své příbuzné. Bůh vám žehnej!

Láska nás sjednocuje s Bohem

Láska je největší ctnost, ale my k ní, tedy k lásce, která je největší ze všeho a která je spojením všech dokonalostí, nemůžeme přijít ihned, nejprve je třeba získat i ostatní ctnosti, počínaje pokorou a mírností. Také sv. Apoštol Pavel nás upozorňuje na to, že:

«… nyní pak zůstává víra, naděje, láska, ale největší z té trojice je láska» (1. Kor 13,13).

Když budeme svá srdce očišťovat, potom můžeme spatřit Boha i zde, na tomto světě. A spatříme Ho, i na onom světě (ve věčnosti), když budeme natolik důstojní, abychom uzřeli Jeho tvář, jestliže se ovšem nestane to, že budeme kvůli našim hříchům posláni do věčné tmy. Když tedy budeme svá srdce nadále očišťovat, tehdy naše víra přejde do oblasti poznání, uvědomění. A naděje, naděje se pak promění ve skutky. Naše naděje spočívá v tom, abychom vešli do Nebeského Království, abychom se ocitli v zástupu všech těch nespočetných svatých, kteří hledí na Boží tvář. Naše naděje teprve pak dojde ke svému naplnění. A láska, ta už nemá, kam výše by mohla vystoupat. Ona je už nyní, ale i potom bude naším spojením s Bohem. Láska, která nás sjednocuje s Bohem, spojuje naše síly, dokonce i ty racionální v nás, sjednocuje nás se všemi lidmi dobré vůle, a tehdy nacházíme pokoj, klid. Proto je láska největší ctností. Usilujme nadále, abychom vešli do Božího Království, tím že budeme plnit Boží přikázání, a připravujme se během každého dne, abychom dosáhli té největší ctnosti, lásky, která nás sjednocuje s Bohem a se všemi svatými, abychom vešli do Božího Království. Bůh vám žehnej!

podle „Информативна служба Српске Православне Цркве“
(http://patrijarh-pavle.spc.rs/besede.htm)
převzal a přeložil o. diákon Marek Malík

Sbor archanděla Michaela
a dalších nebeských beztělesných mocností:
archandělů Gabriela, Rafaela, Uriela,
Salafaela, Jehudiela, Barachiela a Jeremiela

(8. / 21. listopadu)

Památka sboru archanděla Božího Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností byla ustanovena v Církvi na počátku 4. století, na místním Laodicejském sněmu (r. 343), který se uskutečnil několik málo let před 1. všeobecným sněmem. Laodicejský sněm ve svém 35. pravidle odsoudil a odmítl heretické klanění se andělům jako stvořitelům a vládcům světa, a ustanovil jejich pravoslavné uctívání.2 Jejich památka byla poté ustanovena na listopad, tedy devátý měsíc počínaje měsícem března, od něhož se dříve v minulosti začínal počítat kalendářní rok – v souladu s počtem devíti andělských hodností (řádů). Osmý den nám poukazuje na budoucí shromáždění (sbor) všech nebeských Mocností, v den Strašného soudu, který svatí Otcové nazývají „osmým dnem“, neboť podle věku tohoto jdoucího podle sedmice dnů nastoupí „den osmý“, a tehdy „přijde Syn člověka ve Své Slávě a všichni svatí Andělé s ním, a posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25, 31).

Andělské hodnosti se rozdělují do tří hierarchií – vyšší, střední a nižší. Každou hierarchii pak tvoří tři hodnosti.

Do vyšší hierarchie patří Serafíni, Cherubíni a Trůnové.

Nejblíže všech, předstoupeni před Přesvatou Trojicí, jsou šestikřídlí Serafíni (Plamenní, Ohniví - Izaiáš 6,2), kteří hoří láskou k Bohu, k níž pobízejí i druhé...

Po Serafínech jsou před Hospodinem předstoupeni mnohoocí Cherubíni (Gn 3,24). Jejich jméno znamená záře velemoudrosti, osvícení, neboť skrze ně, kteří září světlem bohopoznání a chápání Božích tajin, sesílá se velemoudrost a osvícení ke skutečnému poznání Boha.

Za Cherubíny stojí bohonosní po blahodati, danou jim pro jejich službu, Trůnové (Kol 1, 16), tajemně a nepostižitelně nosící Boha. Oni slouží spravedlnosti Boží.

Střední hierarchii andělů tvoří tři hodnosti – Panstva, Síly a Mocnosti.

Panstva (Kol 1, 16) panují nad dalšími hodnostmi andělů. Oni učí Bohem dané pozemské mocnáře moudrému vládnutí, krotí a tiší hříšné žádosti, podmaňují tělo duši, učí vládnout nad svojí vůlí, vítězit nad pokušeními.

Síly (1. Pt 3, 22) plní Boží vůli. Ony činí divy a sesílají blahodať k tvoření divů a prozřetelnosti služebníkům Božím. Síly pomáhají lidem nést poslušenství, posilňují je v trpělivosti, darují duchovní sílu a hrdinství.

Mocnosti (1. Pt 3, 22; Kol 1, 16) mají moc krotit sílu ďábla. Odráží od lidí pokušení běsů, upevňují askety, brání je, pomáhají lidem v boji se zlými myšlenkami.

Do nižší hierarchie, se řadí tři hodnosti – Vlády, Archandělé a Andělé.

Vlády (Kol 1, 16; Ef 1, 20-22) vládnou nad nižšími anděly, vysílají je k naplňování Božích příkazů. Jim je poručeno a svěřeno velet všehomírem, ochraňovat země, národy a lidská plemena. Vlády učí lidi vzdávat čest každému dle jeho důstojenství. Učí ty, co vládnou plnit jim určené povinnosti, ne pro osobní slávu a výhody, ale pro čest Boží a ku prospěchu bližních.

Archandělé (1. Sol 4, 16) zvěstují o velkém a přeslavném, odkrývají tajiny víry, proroctví a pochopení vůle Boží, posilňují v lidech svatou víru, osvěcují jejich mysl světlem svatého Evangelia.

Andělé (1. Pt 3, 22) jsou nejblíže k lidem. Oni zvěstují Boží úmysly, učí lidi ctnostnému a svatému životu. Ochraňují věřící, brání je před pádem, pomáhají vstát těm, kteří již padli, nikdy nás neopouštějí a vždy jsou připraveni pomoci, jestliže si to my přejeme.

Všechny hodnosti nebeských Mocností mají pojmenování andělů – z podstaty své služby. Hospodin odkrývá svou vůli vyšším andělům, a ti zase poučují ostatní.

Nade všemi devíti hodnostmi andělů byl Hospodinem ustanoven za vůdce svatý archanděl Michael (jeho jméno v překladu z hebrejského jazyka znamená Ten, kdo je jako Bůh). Tento věrný služebník Boží vládne neobyčejnou duchovní silou. Když před stvořením viditelného světa jeden z andělů zpyšněl, stal se hrdým, povstal proti Bohu a sebou strhl třetinu andělů, archanděl Michael shromáždil všechny hodnosti andělské do boje proti těm, kteří povstali, zvítězil nad nimi a svrhl satana (dřívějšího anděla) spolu s jeho duchy zloby z Nebe, a poté shromáždil všechny věrné anděly k slavnostnímu velebení Boha.

Tropar hlas 4.

Nebeských zástupů vrchní vojevůdče, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdče mocností nebeských.

Modlitba

Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděli Michaeli, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova.

Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům naším, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.

Svatí Archandělé a nebeské beztělesné Mocnosti, proste milostivého Boha za nás!

připravil o. diákon Marek Malík

Památka svatých Otců
7. všeobecného sněmu (r. 787)

V 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný zápas proti uctívání ikon (ikonoborectví), které pokračovalo ještě při jeho synovi a vnukovi. Roku 787 byl proti této ikonoborecké herezi sezván císařovnou Irenou 7. všeobecný sněm ve městě Niceji, kterého se zúčastnilo 367 otců.

Všeobecné sněmy (jichž bylo dosud sedm) byly sezvány proto, aby byly pochopeny otázky víry, které nebyly vyjasněny, anebo jejich nepřesné výklady se staly příčinami neklidu a herezí…1 v Církvi. Na všeobecných sněmech se taktéž tvořila a ustanovovala pravidla církevního života.

Ke konci osmého století povstala nová hereze – ikonoborectví. Ikonoborci odmítali úctu k pozemské svatosti Boží Matky a svatých božích služebníků, obviňovali pravoslavné věřící z toho, že se klanějí člověkem stvořenému obrazu – ikoně. Kolem otázky uctívání ikon vznikl nesmírný zápas, kdy na záštitu svatyní povstali mnozí věřící, kteří však byli kvůli tomu krutě pronásledováni.

Kvůli tomu všemu bylo tedy zapotřebí, aby Církev, ústy svých biskupů, vyjasnila a přesně vyložila své učení o ikoně a zabránila jejímu nesprávnému chápání a uctívání, jak se také někde dělo. Pravá úcta k ikonám byla vždy úzce spjata s uctíváním svatého Kříže a svatého Evangelia.

Svatí Otcové 7. všeobecného sněmu shromáždili církevní zkušenost a praxi v uctívání svatých ikon z prvních dob křesťanství, zdůvodnili ji a zformovali dogmata…2 o úctě ke svatým ikonám, na všechny časy a pro všechny národy, které vyznávají pravoslavnou víru. Svatí Otcové prohlásili úctu ke svatým ikonám zákonným předpisem a tradicí Církve, která je sesílána a inspirována Svatým Duchem, nacházejícím se v Církvi. Obraznost ikon je nerozlučná s evangelním podáním. A to, co nám evangelní slovo hlásá skrze sluch, to samé nám pak ikona ukazuje skrze své zobrazení.

Sedmý sněm potvrdil, že ikonopisectví je mimořádnou formou zjevení Boží skutečnosti, a skrze Bohoslužbu a ikonu se tak toto Boží zjevení stává vlastnictvím věřících. Skrze ikonu, tak jako i skrze Svaté Písmo, se nejen dozvídáme o Bohu, ale Boha též poznáváme. Skrze ikony svatých božích služebníků se přibližujeme a dotýkáme se proměněného člověka, který přijal božský život. Skrze ikonu získáváme všeposvěcující blahodať Svatého Ducha. Každý den Církev oslavuje prostřednictvím ikony Boží Matku a slaví památku svatých božích služebníků. Jejich ikony se pokládají před námi na analoj…3, kde se jim projevuje náležitá úcta. Ikonám se klaníme, neboť tím získáváme živý náboženský prožitek a osobní zkušenost našeho postupného proměnění se skrze tyto ikony ve vzory, jejichž památku máme stále před očima. Stáváme se díky tomu věrnými služebníky svaté pravoslavné církve. A právě za toto poznání jsme vděčni mnoha stovkám a tisícům vyznavačům a mučedníků a odvaze a moudrosti svatých Otců, kteří toto učení na 7. všeobecném sněmu teologicky zformulovali. Ze všech vítězství nad množstvím různých herezí je právě vítězství nad ikonoborectvím a samotné obnovení úcty ke svatým ikonám nazváno „Vítězstvím Pravoslaví“. A víra otců sedmi všeobecných sněmů je věčným a nezměnitelným základem pravoslavného křesťanství.

Oslavujíce památku svatých Otců 7. všeobecného sněmu musíme mít na paměti, že především jim jsme zavázáni vzdávat díky za to, že naše chrámy a domovy mohou být posvěceny svatými ikonami, za to, že se před nimi zahřívají živé plamínky lampád, že se před nimi můžeme sklánět v úctě s poklonami a že vůně z kadidla povznáší naše srdce k nebesům. A tato upřímná vděčnost za dotek s těmito svatyněmi naplňuje mnohé srdce láskou k Bohu…

Tropar svatým Otcům 7. všeobecného sněmu, (hlas 8.):

Nade vše proslaven jsi, Kriste, Bože náš,

jenž jsi Otce naše postavil na zemi jako světla

a jimi jsi nás pravé víře naučil:

Mnohomilosrdný, sláva Tobě.

Dogma třistašedesátisedmi svatých Otců sedmého všeobecného sněmu v Niceji o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých otců a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich, čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.

Svatí a bohonostní Otcové, proste milostivého Boha za nás!

připravil o. diákon Marek Malík

Svatí a spravedliví
rodiče Přesv. Bohorodice -
- Jáchym a Anna

Svatý Jáchym pocházel z pokolení Judova a byl potomkem krále Davida. Svatá Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Marie se vdala a usadila se v Betlémě, kde porodila Salomé. Rovněž Sofie se provdala do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma, a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici - Pannu Marii.

Jáchym a Anna žili v manželském svazku padesát let, během něhož však zůstávali bezdětní. Žili bohabojně, ve zbožnosti a tichosti, a ze svých zisků upotřebili pro sebe vždy jen jednu třetinu, a druhou rozdávali chudým a třetí obětovali pro chrám. Jelikož byli oba pokročilého věku a neměli vlastní děti, velmi se kvůli tomu rmoutili, neboť na bezdětnost se v židovském národě pohlíželo jako na Boží trest za spáchané hříchy.

Jednou, když stárnoucí svatý Jáchym odešel do Jeruzaléma, aby přinesl oběť Bohu, začal jej kněz kárat a řekl mu: „Ty nejsi důstojný, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Poté se jej začali i další lidé, kteří byli v chrámu a na rozdíl od něj děti měli, ponižovat a považovat za nedůstojného. Toto chování jeho židovských souvěrců Jáchyma velmi zarmoutilo, a proto se vrátil s velkým žalem zpět domů.

Zkormoucen a zahanben se Jáchym uchýlil do pouště, kde dlouho v slzách volal k Hospodinu. Utekl se k Bohu, aby jej svými prosbami a vroucí modlitbou obměkčil, aby s ním Hospodin učinil zázrak, jako kdysi s Abrahamem a Sárou, a daroval mu potomka, který by jemu i jeho manželce Anně přinesl útěchu v jejich stáří. Když se svatá Anna dozvěděla, co se přihodilo jejímu muži, i ona se ihned počala modlit k Bohu, aby shlédl na její rodinu a obdaroval ji svou milostí. Prosby obou manželů byly nakonec vyslyšeny a archanděl Gabriel přinesl Jáchymovi a Anně radostnou zvěst, že jim Bůh sešle dceru, opěvovanou Pannu, radost celého světa, kterou budou blahoslavit všechna lidská pokolení. Měla se jim narodil dcera, jež se později stala matkou samotného Spasitele světa.

Po devíti měsících porodila spravedlivá Anna svatou Pannu Marii. Svatý Jáchym se dožil osmdesáti a Anna sedmdesáti let..., poté oba pokojně zesnuli v Hospodinu.

Tropar, hlas 1.

Jako spravedliví v blahodati zákona porodili nám, Jáchym a Anna, Bohem dané dítko. Proto dnes Boží Církev radostně slaví a jasně oslavuje vaši čestnou památku, oslavujíce Boha, který pro nás povýšil moc spásy v domě Davidově.

Kondak, hlas 2.

Nyní se raduje Anna, jež se zbavila pout neplodnosti, a kojíce Přečistou vyzývá všechny opěvovat toho, jenž daroval lidem z jejího nitra jedinou a vždypanenskou Matku.

Modlitba ke svatým a spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně

V Kristu spravedliví, vždy oslavovaní, svatí rodičové Jáchyme a Anno, vy, kteří stojíte před nebeským trůnem Velikého Krále a kteří máte před ním velkou smělost, neboť On si přál vtělit se z nejblahoslavenější vaší dcery, Přečisté Bohorodice a vždycky Panny Marie!

K vám, jako k mocným ochráncům a horlivým za nás přímluvcům se my, hříšní a nedůstojní, utíkáme. Proste Jeho dobrotivost, aby odvrátil od nás svůj hněv, kvůli našim skutkům, na nás spravedlivě pozdvihnutý. Nechť přehlédne mnohé naše prohřešení, obrátí nás na cestu pokání a na cestě svých přikázání nás upevní. Rovněž náš život zachovejte díky svým modlitbám a vyproste ve všem zdar, a vše potřebné k životu a zbožnosti nám od Boha darujte.

Od všelikých soužení, pokušení, běd a náhlé smrti nás zbavujte vašim mocným zastáním a vždy ochraňujte ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Abychom tiše a pokojně prožili tento dočasný život ve světě, ve vší zbožnosti a čistotě, a dostihli tak věčného pokoje, kde bychom se díky vašim svatým modlitbám stali důstojnými účastníky nebeského království Krista Boha našeho, jemuž s Otcem i Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění na věky věků. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

O úctě
k Přesvaté Bohorodici

Přesvatá Panna Marie, Matka našeho Pána Ježíše Krista, dcera spravedlivých Jáchyma a Anny, pocházela z královského rodu Davidova. Již od raného dětství byla rodiči zasvěcena Bohu. Ze slov proroka Izaiáše (7, 14), který praví: „Protož sám Pán dá vám znamení: 'Aj, panna počne, a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)',“ je zřetelné, že Přesvatou Pannu Marii ctíme odůvodněně jako Bohorodici. Také archanděl poukázal snoubenci Josefovi na toto proroctví: „Když pak on o tom přemýšlel, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: 'Josefe synu Davidův, neboj se přijmout Marii manželku svou; neboť což v ní jest počato, z Ducha svatého jest'. Toto pak všechno stalo se, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emmanuel,‘ kteréž se vykládá: 'S námi Bůh' (Mt 1, 20, 22 -23); A odpověděv anděl, řekl jí: 'Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, nazváno bude Syn Boží'.“ (Lk 1, 35) Alžběta Přesvatou Bohorodici nazvala „Matkou Pána“ – „Jak to, že ke mně přichází matka Pána mého?“ (Lk 1, 43), a to je významově rovno pojmenování „Bohorodice“. O duchovní velikosti Přesvaté Panny Bohorodice se Boží Slovo vyjadřuje rovněž následovně: „Velebí duše má Hospodina, a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém. Že shlédl na ponížení služebnice své; od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení. Neboť veliké věci učinil mi ten, jenž mocný jest, a jméno Jeho je Svaté.“ (Lk 1, 47 – 49) V knize Zjevení se o Ní dále píše: „I ukázal se div veliký na nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama byl měsíc, a na její hlavě byla koruna dvanácti hvězd“ (Zj 12, 1) a v knize Píseň Písní se o Ní hovoří takto: “Jak jsi krásná...“ (verš 4, 1) Sám Ježíš Kristus Ji v průběhu Svého života ctil a ještě i z kříže k Ní projevoval Svou synovskou péči: „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: 'Ženo, hle, tvůj syn!'“ (Jn 19, 26) Ctil Ji také archanděl Gabriel: „Přistoupil k ní a řekl: 'Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou'“ (Lk 1, 28), jakož i jedna neznámá žena: „I stalo se, když on to mluvil, že zvolala jedna žena ze zástupu, a řekla jemu: 'Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, které tě kojili'.“ (Lk 11, 27)

Modlitební oslava Bohorodice a obracení se k Ní v modlitbách jsou založeny především na Božím Slově. O Její mocné přímluvě prorokuje již prorok David: „Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici. Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům, neboť král zatouží po tvé kráse; je to tvůj pán a jemu se klaněj. I dcera Týru svůj dar ti nese, naklonit si tě chtějí boháči z lidu. Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem. V zářivém oděvu ji vedou králi a za ní její panenské družky, k tobě je uvádějí. Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje v královský palác. Namísto otců budeš mít syny, učiníš je velmoži po celé zemi. Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky a navždy.“ (Ž 45, 10-18)

S modlitbou se k Přesvaté Bohorodici obracíme proto, neboť Její přímluvy jako Matky Spasitele všech mají u Boha velkou moc. Jestliže Šalamoun v dobách, kdy se nacházel na vrcholu své slávy, neodmítl matčinu prosbu: „Pak řekla: 'Mám k tobě jednu malou prosbu. Neodmítni mě'. Král jí odvětil: 'Žádej, má matko, tebe neodmítnu'.“ (1. Kr 2, 20), o to více pak Boží Syn splní prosby a modlitby Své Matky. On její prosbu vyslyšel i v Káni Galilejské: „Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: 'Vína nemají'. Řekl jí Ježíš: 'Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má'. Řekla matka jeho služebníkům: 'Cokoli by vám řekl, učiňte.' I bylo tu kamenných nádob šest postaveno, podle očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá na dvě až tři míry. Řekl jim Ježíš: 'Naplňte ty nádoby vodou'. I naplnili je až do vrchu. I řekl jim: 'Nalévejte již, a neste vrchnímu správci svatby'. I nesli. A když okusil vrchní správce svatby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce a řekl mu: 'Každý člověk nejprve dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad...'.“ (Jn 2, 3 - 10)

Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!

podle „Průvodce Biblí“ (vladyky Doroteje) zpracoval o. diákon Marek Malík

Svatí nezištní lékaři a divotvůrci
Kosma a Damián

(1. / 14. července)

Svatí mučedníci Kosma a Damián žili v Římě ve 3. století a byli nezištnými lékaři a v mnohém divotvůrci. Tato dvojice světců byla rodnými bratry; pokřtěni byli už jako děti a od útlého mládí byli vychováváni v křesťanském duchu. Od Boha získali velké duchovní dary, nejvíce však Boží blahodať léčit a uzdravovat lidi, ale rovněž zvířata. Zbavovali všechny, kteří se k nim utíkali od všeliké nemoci a strádání, a činili tak většinou vložením své ruky na nemocného. Za své skutky a práci nechtěli nikdy přijímat žádné peníze, a jediné, co si přáli, bylo, aby nemocný, který se na jejich přímluvy uzdravil, uvěřil v Krista jako v Boha.

Veškerý svůj majetek, který zdědili po svých rodičích, rozdávali s velkou radostí všem těm, kteří byli v nouzi, bídným a nemajetným. V té době panoval v Římě císař Carinus, před nějž přivedli oba bratry lékaře-nezištníky, spoutané v okovech a řetězech. Po dlouhém mučení je císař opakovaně nutil, aby se zřekli Krista a přinesli oběť modlám. Avšak Kosma a Damián nejenže císaře neuposlechli, ale ještě mu k jeho vlastní spáse radili, aby se sám zřekl bezduchých model a uznal jediného pravého Boha. „Náš Bůh není stvořený,“ vyznali před císařem, „ale je Stvořitelem všeho, a tvoji bohové jsou pouhými lidskými výmysly a dílem rukou tvých umělců. A jestliže by nebylo těchto umělců, kteří vám učinili tyto bohy, pak byste se neměli ani komu klanět...“ Když Kosma a Damián učinili před císařem zjevný zázrak, a to tak, že jej uzdravili od těžké nemoci, sám císař vyznal víru v Krista a oba bratry v pokoji propustil. Kosma a Damián pak nadále pokračovali ve svém poslání a oslavovali jediného a pravého Boha – Ježíše Krista. Až do svého zesnutí uzdravovali nemocné, takže získali mezi lidmi a národy velkou slávu.

Jeden jejich dávný učitel a slavný lékař však začal Kosmovi a Damiánovi závidět. Usmyslil si proto, že se jich musí zbavit. Pod příslibem, že jim ukáže místo, kde rostou léčivé byliny, přivedl je tento lékař na jedno opuštěné místo do hor, kde je nakonec ubil kamenem. Svatí Kosma a Damián tak završili svůj život mučednickou smrtí za Krista roku 284 po Kristu. Jejich památka započala ještě za jejich života a přetrvala v Církvi až do dnešních dní. Jejich duše byly přijaty do nebeského království, aby tam věčně žili v Boží slávě a radosti.

podle Ochridského prologu (1. 7.) svt. Nikolaje Velimiroviče zpracoval o. diákon Marek Malík

Tropar, hlas 8.
Svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne,
navštivte nemoci naše,
darem jste přijali, darem dejte i nám.

Kondak, hlas 2.
Blahodať k uzdravení jste přijali,
rozšiřujete zdraví všem potřebným,
lékaři a divotvůrci přeslavní,
svými navštíveními vzdor nepřítele jste umlčeli,
a nyní svět uzdravujete zázraky.

Modlitba ke svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi

Utíkáme se k vám, svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne, jako k rychlým pomocníkům a za naše spasení v modlitbě horlivým přímluvcům, a skláníme svá kolena, my nedůstojní, a usilovně k vám vzýváme:

Nepřehlížejte prosby a modlitby nás, hříšných, nemohoucích, upadnuvších do mnoha nespravedlivých skutků a po všechny dny a hodiny našeho života hřešících. Proste Hospodina, aby nepřestával nám, nedůstojným svým služebníkům, udělovat své veliké a hojné milosti.

Zbavte nás od všelikého zármutku, neduhu a nemoci, neboť vy jste přijali od Hospodina a Spasitele našeho Ježíše Krista díky své pevné víře, nezištnému uzdravování a vašemu mučednickému skonu nevyčerpatelnou uzdravující blahodať. Vyslyšte nás modlící se, a vaší laskavou přímluvou u Krista Boha vyproste všem pravoslavným křesťanům vítězství nad nepřátely. Opět a opět se k vám utíkajícím a horlivě vás žádajícím vyproste u Hospodina vše užitečné k našemu dočasnému životu, a nejvíce to, co je potřebné k našemu věčnému spasení. Nechť se díky vašim modlitbám staneme důstojnými a získáme křesťanské skonání života našeho bez bolesti, bez zahanbení a v pokoji, a nechť budeme zbaveni od úkladů ďábelských a věčných muk. Nechť se staneme dědici nekonečného a blaženého nebeského království. Služebníci Boží, Kosmo a Damiáne, nepřestávejte Boha prosit a přimlouvat se za nás, s vírou se k vám utíkající. A ačkoliv pro množství hříchů našich nejsme důstojní vašeho milosrdenství, přesto však, vy, věrní následovníci příkladu Boží lidumilnosti, učiňte, abychom i my přinesli plody důstojného pokání a dostihli věčného pokoje, neustále chválíce a blahoslavíce podivuhodného ve svých svatých, Hospodina a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista a Jeho Přečistou Matku, jakož i vaše horlivé zastání, vždycky, nyní i příště, až na věky věkův. Amen.

Svatí nezištní lékaři a divotvůrci, Kosmo a Damiáne, proste milostivého Boha za nás!

Život svatého a bohabojného knížete
Alexandra Něvského
(1218-1263)

Svatý a bohabojný kníže Alexandr Něvský se narodil roku 1218 jako syn velkého knížete Jaroslava. Od dětství byl celým svým srdcem obrácen k Bohu, vždy miloval pravdu, byl slitovný ke svým bližním a velmi zbožný. Přezíral povrchnost tohoto světa a již od raného mládí si zamiloval Krista. Vždy si přál podobat se svatým Otcům a získat jejich moudrost. To, co mu bylo nejvíce milé, byla všenoční bdění a skryté modlitby k Bohu.

Roku 1236 se sv. Alexandr stal knížetem novgorodským. Ve velké bitvě na řece Něvě porazil 15. července 1240 Švédy, kvůli čemuž byl také nazván Alexandrem „Něvským“. Jeho síla však nevycházela pouze z jeho vojska, ale především z jeho víry v Boží pomoc, a proto nejednou před bojem říkával svým vojákům: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ V předvečer bitvy se Švédy se jednomu z Alexandrových vojevůdců zjevili svatí Boris a Gleb a slíbili Alexandrovi, svému příbuznému, svou nebeskou pomoc.

Když se sv. Alexandr stal roku 1250 velikým knížetem vladimírským, mnoho svých sil vynaložil na to, aby vnesl pořádek a upevnil ruskou zemi v jednotě, která do té doby mnoho vytrpěla od tatarského násilí. Sv. Alexandr byl nejen ochráncem a strážcem svatého Pravoslaví na Rusi, ale i sám nebojácným vyznavačem svaté pravoslavné víry. V tatarské Zlaté Hordě1 se odmítl poklonit modlám a projít skrze obětní oheň, načež pronesl k chánovi Batúovi podivuhodnou větu, která navždy zůstala v paměti ruského národa: „Tobě se pokloním, neboť tě Bůh učinil důstojným království, ale zvířatům, stvořením a modlám se klanět nebudu. Jsem křesťanem a neklaním se stvoření, klaním se Bohu, Jedinému, ve Svaté Trojici oslavovanému, který stvořil nebe i zemi. Jemu sloužím a Jeho uctívám“. Pro jeho moudrost, chrabrost, tělesnou sílu a šlechetnost si jej vážil i tatarský chán. Sv. Alexandr dal za svého života postavit mnoho svatých chrámů a činil nespočetné množství skutků milosrdenství.

Sv. Alexandr vládl bohabojně jako kníže dlouhých dvacet sedm let, přičemž celou svou bytostí se oddával uskutečňování křesťanských skutků a práci pro blaho obyvatel své země. Nakonec, když pocítil, že se přibližuje jeho odchod z tohoto světa, tak kvůli dávnému přání svého srdce, které vždy směřovalo k Bohu, přijal mnišství se jménem Alexij. Krátce poté, co přijal svaté Kristovy tajiny, zesnul v blaženém pokoji 14. listopadu roku 1263, ve svých 45 letech. Jeho svaté tělo bylo přeneseno do Vladimíru, a přesto, že tato cesta trvala dlouhých devět dní, jeho tělesné ostatky zůstaly až do dne jejich uložení do hrobu zcela neporušeny. Dne 23. listopadu (dle církevního kalendáře) Bůh zjevil při jeho pohřbu v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice ve Vladimíru „zázrak podivuhodný a památky důstojný“. Když mu metropolita chtěl do ruky vložit propouštěcí list (list, na němž je napsána modlitba, která se čte nad tělem zesnulého, a který se ukládá spolu s tělem každého pravoslavného křesťana do hrobu), světec si jej z metropolitovy ruky sám vzal a opět ulehl.

Roku 1381 byly ostatky svatého knížete Alexandra Něvského odkryty a uloženy v hlavním monastýrském chrámu. Církevní služba k tomuto světci byla sestavena v roce 1547, za vlády cara Ivana IV., kdy byla rovněž utvrzena jeho památka v církevním kalendáři a stanovena na den jeho pohřbu. Jeho svaté ostatky byly na příkaz cara Petra Velikého přeneseny v roce 1724 do Petrohradu, do Alexandro-Něvské Lávry, kde spočívají dodnes.

Svatý a bohabojný kníže Alexandře, pros milostivého Boha za nás!

připravil o. diákon Marek Malík

Raduj se,
mnohobolestná Matko Boží,
náš zármutek v radost proměňující!

„I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2, 34–35)

Jedno z nejstarších vyobrazení ikony Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ se nacházelo ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslovce ve Vologdské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři mu nebyli schopni pomoci. Když se začal modlit k Boží Matce, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodice ve zvonici chrámu a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu, a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Nynější myrotočivá ikona (tzn., že vydává svaté a libě vonící myro, olej) Přesvaté Bohorodice „Obměkčení kamenných srdcí (Sedmibolestné)“ je litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21. století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslavné církvi znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejném litografickém tisku ikony. Poté, co se na tváři Matky Boží poprvé objevily slzy myra, začala být ikona podrobně sledována. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po nějaké době se na šíji Bohorodice objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. V den svatého archanděla Michaela začala ikona ronit krvavé slzy. Od té doby roní nepřetržitě myro i krvavé slzy. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony a každá z nich také nádherně voněla; dokonce i ty z ikon, které byly do blízkosti ikony „Obměkčení kamenných srdcí“ přineseny jen dočasně.

Ikona „Obměkčení kamenných srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusi. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu a uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života.

Lidé z některých moderních náboženských společností, které vytýkají pravoslavným, že se klanějí obrazům (což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví), začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni k lidem a ke světu promlouvá.

To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, došlo v její blízkosti k mnoha zázračným uzdravením. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen při bolestech fyzických, ale i při řešení svízelné osobní situace.

V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh. Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Na ikoně „Obměkčení kamenných srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči – bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu Svatém symbolizuje číslo „sedm“ plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které Přesv. Bohorodice vytrpěla v pozemském světě.

Ó Přesvatá Bohorodice, obměkči naše zlá srdce,

zmírni útoky těch, kdož nás nenávidí, a všelikou úzkost naší duše odežeň.

Při pohledu na Tvůj svatý obraz

jsme dojati Tvým strádáním a Tvým milosrdenstvím k nám

a rány Tvé líbáme, a svých střel, jež Tě mučí, se hrozíme.

Nedej nám, dobrotivá Matko, zahynout v naší bezcitnosti a kvůli bezohlednosti bližních.

Ty jsi vpravdě kamenných srdcí obměkčení. (Tropar, hlas 5.)

připravil o. diákon Marek Malík

Spasitelovo sestoupení
do pekel
a naše spása

Na mnoha místech Písma Svatého se v českých biblických překladech objevuje pojem „peklo“, který není cizí ani literárnímu vyjádření Svatého Písma, ani duchovním poučením svatých Otců, které byly později zahrnuty i do bohoslužebných textů Církve. Abychom správně pochopili problematiku sestoupení Krista do pekla, a v této souvislosti i existenci podsvětí (řec. hádes), je třeba, abychom ji hned na počátku odlišili od reality věčného utrpení (řec. kolasis aionion), která bude spojena s druhým slavným příchodem Pána Ježíše Krista a všeobecným soudem.

Právě na něm budou souzeny nejen lidské duše, ale i těla, která budou podle slov Spasitele vzkříšena: „A půjdou ti (praví Kristus), kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu." (Jan 5,29). Sv. Jan, milovaný učedník Páně k tomu ve své knize „Zjevení" dodává: „Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt již nemá moci..." (Zj 20,6) Ale nyní již k samotnému sestoupení Spasitele do pekel... 

Do svého díla spásy zahrnul Ježíš Kristus celé lidské bytí, veškeré lidské pokolení počínaje prvním a konče posledním člověkem. On musel spasit i naše předky, když přišel na tento svět. Z tohoto aspektu bylo nevyhnutelné, aby Ježíš Kristus sestoupil do pekel (do podsvětí, řec. hádes), kde se nacházely duše těch, kteří zemřeli do jeho příchodu na tento svět. Kristovo sestoupení do pekel bylo v tomto kontextu zcela přirozené a jeho zvěstování v pekle bylo součástí jeho spasitelného díla (viz Dogmatika pravoslavné církve o. archimandrity Justina Popoviče, Bělehrad 1980).

Tvrzení o Spasitelově sestoupení do pekel zakládá pravoslavná teologie na Božím zjevení. Sv. apoštol Petr se ve svém Poselství vyjadřuje takto: „Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa ze strany těla, ale obživen ze strany Ducha. Skrze něhož i těm, kteříž jsou již v žaláři, duchům přicházeje kázával (těm, kteří byli neposlušní... za dnů praotce Noa)" (1 Pt 3,18-20) Dále sv. apoštol Petr k tomuto tématu dodává: „Proto jest zajisté i mrtvým kázáno evangelium, aby souzeni byli podle lidí, to jest ze strany těla, ale živi byli podle Boha duchem." (1Pt 4,6)

Kristus byl pravým člověkem, a proto jako člověk zemřel. Po smrti se jeho duše oddělila od těla, avšak s jediným rozdílem: po oddělení od těla zůstala hypostaticky spojena s jeho Božstvím. Kristovo Božství tedy neopustilo jeho tělo v hrobě a ani se neoddělilo od duše v pekle. Modlitební vědomí naší Církve potvrzuje tuto věroučnou pravdu takto: „Tělesně v hrobě, v pekle s duší jako Bůh, v ráji s lotrem a na obětním oltáři jsi byl, Kriste, s Otcem a Duchem všechno naplňujíc nepopsatelně." (viz liturgie sv. Jana Zlatoústého). Podobně nás poučuje i sv. prorok David: „Neboť nenecháš duše mé v pekle, aniž dopustíš svatému svému viděti porušení" (Ž 15,10 - Bible Kralická 16,10). Tato slova poukazují na to, že Ježíš Kristus sestoupil svou duší do pekel tehdy, když jeho tělo leželo mrtvé v hrobě; potvrzují to mimo jiné i výroky mnoha svatých: sv. Ireneje Lyonského, sv. Athanásia Velikého, sv. Jana Damašského aj.

V souvislosti s tím, co již bylo uvedeno, je na místě položit si otázku: Proč Kristus vlastně do pekla sestoupil? Odpověď je nasnadě. Kristus zkrátka musel zvěstovat  evangelium i zde, tedy stejné učení, které zvěstoval lidem (žijícím) na zemi, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Podle vyjádření Origena musel Kristus jít zvěstovat evangelium duším bez těla rovněž „svou duší bez těla"... Spasitelova duše se však odlišovala od ostatních duší v pekle tím, že byla hypostaticky spojena s Logem. Samotný způsob „jak" je však pro náš rozum nevysvětlitelný a nepochopitelný.

V jedné ze svých besed na Velký pátek sv. Jan Zlatoústý píše, že Ježíš Kristus vstoupil do pekel a zničil brány pekelné, aby tento žalář nemohl být už nikdy více použit. Tímto skutkem Ježíš Kristus současně naznačil, že smrt už ztratila svou moc. Sv. Simeon Nový Bohoslovec podobně vysvětluje, že Boží Syn zemřel a trpěl za celý lidský rod, včetně těch, kteří žili na tomto světě před jeho příchodem, a proto je pochopitelné, že i On musel vstoupit do pekel, neboť všichni se nacházeli pod zákonem smrti. Vysvobození k nim mohlo přijít pouze skrze Krista.

I sv. Řehoř Palama uvádí, že tím, že Spasitel sestoupil hlásat evangelium duším do podsvětí (pekla), bylo naplněno spasitelné dílo. Sv. Řehoř Nysský zase hovoří v tom smyslu, že Ježíš Kristus musel sestoupit do pekel, na místo, kde přebývá démon (ďábel), neboť musel zničit jeho vládu a moc nad dušemi, které zde věznil od stvoření světa (od pádu našich prarodičů).

Ani bohoslužebné církevní texty nijak neskrývají tuto významnou pravdu o události sestoupení Spasitele do pekel, právě naopak, na mnoha místech svědčí o tom, že Kristus sestoupil svou duší do pekel, aby osvobodil duše všech, zničil moc smrti a zvítězil nad démonem: „Velký zázrak, neboť Stvořitel světa je předán do nezákonných rukou a je ukřižován na Kříži, (On) Lidumil, aby osvobodil zajatce v pekle" (z Postní triody při čtení Kristových strastí na Velký pátek). Anebo na jiném místě: „Když jsi vstoupil na Kříž, Pane, bázeň a strach přišly na lidstvo a Ty jsi bránil zemi, aby nepohltila ty, kteří Tě ukřižovali, peklu jsi přikázal osvobodit zajatce kvůli obnově lidstva..." (tamtéž). A konečně v neděli, na velikonoční jitřní bohoslužbě, již slavnostně Církev vyznává: „Andělský sbor se podivil při pohledu na Tebe mezi mrtvými, kde jsi, Spasiteli, zničil smrtelnou sílu a spolu se sebou jsi pozdvihl Adama a všechny jsi osvobodil z pekla..." Jiný nedělní verš (tropar) vše shrnuje takto: „Když jsi sestoupil ke smrti, Živote nesmrtelný, tehdy jsi umrtvil peklo světlem (svého) Božství, tehdy jsi vzkřísil mrtvé z podsvětí, všechny nebeské síly Ti proto volají: „Dárce života, Kriste Bože náš, sláva Tobě." Sestoupení Krista do pekel je znázorněno i v pravoslavné ikonografii, konkrétně na ikoně s tématikou vysvobození starozákonních spravedlivých z moci zla.

Zpracováno podle knihy Prot. Doc. ThDr. Imricha Belejkaniče, CSc. „Pravoslavné dogmatické bohosloví II." /Prešov 1996/, Životů svatých, bohoslužebných textů pravoslavné církve a Písma Svatého.

Michal Dvořáček

Z POKLADNICE
DUCHOVNÍ MOUDROSTI

(myšlenky pro dobu postní)

Nikdo z nás ať si nemyslí: chodíme do chrámu Božího, modlíme se, konáme mnohé poklony, a proto získáme Království nebeské. Nikoli, získá je ten, kdo plní přikázání Boží. První přikázání, aby miloval Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Matouš 22, 37). Druhé přikázání, abychom milovali bližního jako sebe sama (Matouš 22, 39), to znamená žít nejen pro sebe, ale posloužit i bližnímu. A nic pozemského nemilovat, tj. nemít k ničemu na světě slabost.

Trpělivost spočívá v tom, že v žádné truchlivé, smutné a obtížné situaci nesmíme propadnout smutku a rmoutit se, ani při tělesné námaze, ani v duševních zápasech. Naopak, musíme mužně a dobrodušně přetrpět všechna zlá strádání, včetně smrti, a to v naději na milosrdenství Boží, podle slov Hospodina: Pojďte ke Mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a Já vám dám odpočinout (Matouš 11, 28). A také: kdo setrvá až do konce, ten spasen bude (Matouš 10, 22).

ctihodný Theodor Sanaksarský

Ve světě je zapotřebí nežít světsky

Názor, že ve světě nelze dojít spásy, je správný potud, pokud v něm žijeme světsky, světským životem…

Jestliže je třeba ve světě nežít světským způsobem, pro spásu to neznamená žádné neštěstí. Kolik bylo a je těch, kteří si získali a získávají spásu ve světě? Proč nevstoupit do jejich zástupu?

Svět – to jsou vášně a lidé žijící ve světě výhradně jen pro ně, v zajetí zvyků a prostředků světského života, vynalezených pro uspokojení vášní … Jestliže toho všeho zanecháme, zanecháme a zřekneme se světa, třebaže kolem všichni žijí světsky nebo napůl, tu podle světa, tu ne podle něj, smíšeně.

Život rodinný a občanský sám o sobě není světský, ale bývá takový, když do každodenního života proniknou vášně a jejich uspokojování. Existují přikázání pro rodinný a občanský život (Exodus 20, 2–17; Matouš 22, 37–39). Jestliže si zařídíme náš život tak, aby v něm vládla přikázání, a vyženeme z něj vše, co je plné světské vášně a náruživosti, pak nebudeme žít světským, ale svatým, Bohem požehnaným životem.

světitel Theofan Zatvornik

Jak chránit ve světě sebe sama

Každý z nás má svou vlastní pevnost, posvěcenou a postavenou Božskou mocí, pevnost naší duše. Tato pevnost je nutná proto, abychom uchránili před nepřáteli své nitro, našeho ducha. Naše svatá pevnost má, tak jako každá pevnost, čtyři hradby, které ji chrání.

První hradba je obrácená přímo k vnějšímu světu. Je největší, nejdůležitější a jmenuje se pokora.

Druhá hradba se nazývá sebeodsuzování. Jestliže nás první hradba učí, abychom se nepovyšovali a pokládali se za nejhorší ze všech lidí, pak nám druhá hradba hlásí: «ať se ti přihodí cokoli, pamatuj, že ty sám jsi si ve všem vinen».

Třetí hradba, to je bázeň Boží. Kdo má v sobě postavenu tuto hradbu, ten se bude vyhýbat hříchu, aby neurazil Hospodina.

Čtvrtá hradba znamená pamatování na Boha. Když je postavena tato stěna, člověk ani na minutu nezapomene, že neustále chodí před tváří Boha, který vidí nejen jeho skutky, ale i myšlenky.

Kromě těchto hradeb brání tuto Božskou pevnost také čtyři stráže, u každé hradby jedna.

U první hradby stojí na stráži vnímavost. Tato stráž dohlíží a dává pozor na ty, kdo vcházejí, a vpouští dovnitř jen ty, kteří mají průkaz ctnosti; ostatní nevpouští.

U druhé hradby stojí stráž, která má za úkol očišťovat pevnost od nepřátel, kterým se podařilo proniknout dovnitř. Tato stráž se jmenuje – pokání.

U třetí stěny je na stráži horlivost k Bohu. Hrozivá je tato stráž, zabíjí nepřátele, kterým se přese všechno podařilo proniknout do pevnosti.

A čtvrtý strážný… bičem vyhání a poráží nepřátele, kterým se podařilo skrýt se před první, druhou i třetí stráží. Jméno čtvrté stráže je modlitba Ježíšova: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným!

Hle, jak se opevňuje a utvrzuje pevnost, do které neproniknou žádní nepřátelé, neboť je tam nevpustí stráže. Každý z nás nyní pohleďme, jsou-li hradby naší pevnosti v pořádku. Nejsou někde porušeny? Jsou stráže na svém místě? Je-li tomu tak, buďme spokojeni, naše duše bude pevností ochráněna a stane se příbytkem Samého Boha. A pevnost bude podobna domu, který byl postaven na skále (Matouš 7, 24–25) – a ani bouře, ani vlny všedního života ji nerozboří.

světitel a novomučedník Serafim (Zvezdinskij), biskup Dmitrovský (1883–1937)

připravil o. diákon Marek Malík

Svátek obětování –
Setkání Ježíše Krista
se spravedlivým Simeonem

Ve čtyřicátý den po narození Ježíše Krista přinesla Přesvatá Panna svého Božského Syna do jeruzalémského chrámu, aby jej tam podle židovského zákona zasvětila Bohu a sebe očistila1. A přesto, že ani jeden z obou úkonů nebyl u Krista zapotřebí, Zákonodárce nechtěl, aby byl narušen jeho svatý Zákon, jejž dal skrze svého služebníka a proroka Mojžíše. V té době měl v jeruzalémském chrámu službu spravedlivý Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele. Právě on přivedl Pannu Marii nikoli do prostor určených pro ženy, nýbrž na chrámové místo zasvěcené pannám. Právě v tomto okamžiku se v chrámu udály dvě podivuhodné události. Tou první bylo, když se v chrámu objevili spravedlivý starec Simeon a prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Spravedlivý starec tehdy při pohledu na malého Krista k němu přistoupil, vzal na své ruce Mesiáše a řekl: «Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, v pokoji, neboť viděly oči mé spasení Tvé» (Lk 2, 29). A ve vztahu k mládenci Kristu ještě Simeon dodal: «Hle, On jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli» (Lk 2, 34). Rovněž Anna, která sloužila Bohu od svého dětství v chrámu postem a modlitbami, poznala v malém Ježíši jediného a pravého Mesiáše, oslavovala Boha a řekla obyvatelům Jeruzaléma o příchodu dlouho očekávaného Spasitele. Farizeové, kteří se také nacházeli v chrámu a vše na vlastní oči viděli a vše slyšeli, byli na Zachariáše rozzlobeni, neboť přivedl Pannu Marii na místo určené pro panny, a hned proto žalovali králi Herodesovi. Když se Herodes o všem dozvěděl, pomyslil si, že se určitě jedná o nového „Krále Izraele“, o němž se mu před tím zmínili mudrci z Východu, a hned vydal příkaz, aby vojáci malého Ježíše zabili. Mezitím však Boží rodina na pokyn anděla vyšla z města směrem do Egypta. Den Obětování Páně je slaven od počátku historie Církve Kristovy, nicméně, slavnostní ráz přijal svátek až za císaře Justiniána v roce 544.

O udržení pokoje v rodině

Modlete se, moji bratři, k Boží Matce vždy, když ve vašem domě povstane bouře nepřátelství a zloby. Ona, Přeblahá a Všemocná, dobře, ano, velmi dobře dokáže ztišit a usmířit rozhněvaná lidská srdce. Pokoj a láska pochází od jediného Boha, z něhož vyvěrá jako ze svého pramene, a naše Vládkyně jsouce v Bohu, jedno s Bohem, a jako Matka Krista, jenž je pravým Pokojem, se modlí neustále za pokoj celého světa. A tím spíše za pokoj všech křesťanů. Ona má tu moc, aby pouhým svým pokynutím od nás odehnala všechny podnebeské duchy zloby, kteří nikdy nespí a neustále rozsévají zlobu a nepřátelství mezi lidmi. Ale i všem těm, kteří se s vírou a s láskou utíkají k její vznešené záštitě, Ona brzy a bez meškání daruje pokoj a lásku. Snažte se tedy i vy sami, abyste ve svých srdcích zachovali víru a lásku, neboť jestliže neprokážete ani trochu snahy, pak nebudete hodni přímluv Boží Matky za vás před Bohem. Nezapomínejte ani na to, abyste vždy byli horlivými a bohabojnými ctiteli Matky Nejvyššího Pána, neboť jest vpravdě důstojno blahoslaviti ji, Bohorodici, vždy blahoslavenou a přečistou, vyvýšenou nade vše stvoření, Ochránkyni lidského pokolení. Snažte se v sobě uchovávat ducha pokory, neboť Ona sama je ztělesněním pokory jako nikdo z nás smrtelných, a svou láskou vzhlíží jen na pokorné. Shlédl na ponížení služebnice své, říká Přesvatá Bohorodice své příbuzné Alžbětě a dodává: v Bohu, v mém Spasiteli... (Lk 1, 48, 47).

Svatý Jan Kronštadtský (z knihy: Můj život v Kristu)

Ježíš a bohatý muž

(Beseda na Evangelium podle Lukáše: 18, 18 – 27)

Následovat Krista znamená: pozorně naslouchat jeho Božímu slovu, které nám popisuje a ukazuje cestu života. A na této cestě, nakolik máme sil – a nejlépe ze všech našich sil – máme být ve všem Kristovými učedníky. Proto je třeba, stejně tak jako i v dřívějších dobách, abychom se osvobodili ode všeho, co nás jinak činí vlastními sluhy a otroky, to, co nás svazuje a zabraňuje nám vejít do věčného života. O tomto musí každý z nás sám ve svém nitru popřemýšlet. Neboť u každého z nás je něco, čemu každý, byť si toho třeba není zcela vědom, a ač to neřekne nahlas, dává před Bohem přednost. Právě z toho důvodu je třeba nahlédnout do našeho nitra a říci: kdyby nyní přede mnou stanul Spasitel a řekl mi: „Zanechej toho, toto je tvoje jediná překážka mezi tebou a věčným životem,“ co bychom mu na to odpověděli? Zanechali bychom toho, anebo bychom řekli: „Nemohu Hospodine, promiň!“? O těchto věcech tedy musíme přemýšlet, protože my všichni jsme přizváni následovat Krista do slávy věčného života. Toto je náš úděl: povstat duchem před tím, než přijde čas (Druhého příchodu), a my povstaneme i tělesně a vejdeme v tajinu Božství, poznáme Boha, jak říká apoštol Pavel, podobně tomu, jak my sami jsme Jím poznáváni, a vzdáme Mu úctu celým svým životem.

(Metropolita Antonij Surožský)

připravil o. diákon Marek Malík

Ctihodný Serafim Sarovský,
divotvůrce

Ctihodný Serafim Sarovský, jež je ctěn jak pravoslavnými, tak jinoslavnými křesťany po celém světě, patří bezesporu k největším ruským světcům všech dob. Jako světec se proslavil jako mimořádný asketa, ale rovněž jako prorok, divotvůrce a v neposlední řadě i jako uzdravitel tělesně i duchovně nemocných.

Sv. Serafim se narodil roku 1759 ve městě Kursk a byl pokřtěn se jménem Prochor. Pocházel z kupecké rodiny a jeho rodiče byli zbožnými křesťany, kteří obdarovávali mnohými dary nejen okolní chrámy, ale i všechny potřebné lidi. Celý život ctihodného Serafima byl doprovázen velkými znameními Boží milosti. Když jej v dětství jeho matka (která po smrti svého muže převzala všechny starosti spojené se stavbou kurského chrámu) jednou s sebou vzala ke stavbě chrámu, malý Prochor spadl z vysoké zvonice. Hospodin jej však ochránil a zachoval zcela nezraněného. Když byl jindy jako dítě nemocný, zjevila se ve snu jeho matce Přesvatá Bohorodice a slíbila jí, že jej uzdraví. Brzy po této události, když kolem jejich domu procházel církevní průvod s divotvornou ikonou Přesvaté Bohorodice „Kurská - Znamení“, maminka malého Prochora vynesla z domu a on se přiložil k ikoně, a brzy na to vyzdravěl. Ve svých sedmnácti letech se Prochor utvrdil ve svém rozhodnutí opustit světský život a vydat se na cestu mnišského života, k čemuž obdržel i matčino požehnání. Jeho matka jej požehnala velkým měděným křížem, který až do konce svého života nosil na hrudi.

Po rozloučení s matkou odešel sv. Serafim na pouť po hlavních ruských pravoslavných svatyních. V Kyjevo-pečerské lávře pak od starce Dositeje1 obdržel požehnání, aby mnišský život započal v Sarovské poustevně (monastýru), zasvěcené Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jež byla známa svým přísným mnišským ústavem. Po dvou letech oddaného poslušenství Prochor těžce onemocněl a dlouhou dobu odmítal pomoc lékařů. Konečně ve třetím roce Prochorovi nemoci se mu zjevila Přesvatá Bohorodice s apoštoly Petrem a Janem a uzdravila jej. V roce 1786 přijal Prochor mnišské postřižení se jménem Serafim (tzn. Plamenný) a v následujícím roce byl rukopoložen na jerodiákona. Při své jerodiákonské službě byl Pánem poctěn spatřit při bohoslužbě svaté anděly i samotného Pána Ježíše Krista. V roce 1793 byl rukopoložen i na jeromonacha. Ve stejném roce odešel do samoty, kde se zcela uzavřel před vnějším světem. Sv. Serafim se usídlil v malé lesní kelii a v plném soustředění se oddával modlitbě k Bohu, k Přesv. Bohorodici a ke svatým. V jeho duchovním zápase jej nepřemohl ani ďábel, a to ani tehdy, když sv. Serafim více než tisíc dnů a nocí klečel na kameni, s rukama pozdvihnutýma k nebi, a modlil se «Bože, buď milostiv mně hříšnému». Zlý duch se jej proto snažil přemoci alespoň tělesně: jednou jej přepadli zlí zloději, kteří jej zbili až k smrti. Boží Matka jej ale uzdravila i potřetí, a ti, kteří jej přepadli, se za ním vrátili a činili pokání. Po svém uzdravení se ctihodný Serafim znovu vrátil do své lesní kelie, kde pokračoval v modlitebním životě; více než tři roky zachovával tvrdou askezi v naprostém mlčení. V roce 1810, po patnáctiletém pobytě v lesní samotě, konečně otevřel dveře své kelie a byl nápomocen všem, kteří potřebovali útěchu ve svých duchovních, ale i tělesných strastech. Za svou lásku k Bohu, pokoru a i oddaný duchovní zápas jej Pán učinil hodným dalších duchovních darů (charismat) – dar jasnozřivosti a činění zázraků. V roce 1825 se mu opět zjevila Přesvatá Bohorodice, spolu se světiteli Klimentem Římským a Petrem Alexandrijským, a nařídila mu zcela ukončit jeho přísné „zátvornictví“.

Ctihodný Serafim od těch chvil přijímal všechny, kteří za ním přicházeli pro radu a duchovní útěchu, a všechny s láskou nazýval «Radosti moje, poklade můj». Jeho útěšná slova, jimiž obdarovával příchozí, byla vždy založena na slovu Božím, utvrzena na dílech svatých Otců a prodchnuta příklady světců. Všechny poutníky vždy poučoval o tom, aby neochvějně stáli ve víře, a objasňoval jim, v čem spočívá svaté Pravoslaví. Svatý Serafim se duchovně staral o sesterstvo budoucího velkého a slavného ženského Divějevského monastýru. Přesvatá Bohorodice jej krátce před smrtí uvědomila o přesném dni jeho zesnutí. Roku 1833 ctihodný Serafim, v době své modlitby, když klečel před ikonou Boží Matky, předal svoji duši do rukou Hospodina. Na přímluvy ctihodného Serafima se už na jeho hrobě konaly mnohé zázraky, uzdravení a znamení, jež pokračují až do dnešních dní... V roce 1903 byl sv. Serafim připočten k zástupu svatých. Jeho církevní památku slavíme 2. ledna a 19. července dle juliánského kalendáře.

připravil o. diákon Marek Malík

Život tří podivuhodných
světců naší Církve

Svatý Mikuláš Divotvorce, arcibiskup Myr Lykejských

Sv. Mikuláš, jemuž je podnes vzdávána sláva na celém světě, byl jediným synem svých rodičů, Theofana a Nony, významných a bohatých obyvatel města Patary v Lykii (ve starověku se jednalo o důležité přístavní město na pobřeží Lykie, v dnešním Turecku). Jako jediného syna, jejž jako dar přijali od Boha, jej opětovně zasvětili Hospodinu. Základům duchovního života se svatý Mikuláš naučil od svého strýce, taktéž Mikuláše, jenž byl biskupem patarským. Mnišství přijal mladý Mikuláš v monastýru Nový Sión, který založil jeho strýc. Po smrti svých rodičů rozdal Mikuláš všechen zděděný majetek chudým, pro sebe si neponechal nic. Jako kněz byl znám svým milosrdenstvím, třebaže se snažil důsledně skrývat skutky svého milosrdenství, pamatujíce na slova Hospodinova: «Ať neví tvá levice, co činí pravice.» (Mat 6, 3) Když se oddal samotě a tiché modlitbě srdce, a pevně přitom doufal, že takto bude smět žít až do smrti, uslyšel hlas shůry: «Mikuláši, jestliže si přeješ být ode mne být korunován, vydej se na službu svému národu». Krátce po tomto zjevení byl Boží prozřetelností vybrán za biskupa Myr Lykejských. Sv. Mikuláš byl vždy milostivým, moudrým a odvážným křesťanem, a jeho duchovní stádce, jemu svěřený lid, jej vždy považoval za pravého „dobrého pastýře“. Během pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána a Maximiána byl sv. Mikuláš uvržen do vězení, avšak ani zde nepřestával poučovat lid o Božím zákoně. Když přestalo Církvi hrozit bezprostřední nebezpečí z pronásledování a byl svolán první slavný „všeobecný sněm“ do města Nikáje (325), účastnil se jej i sv. Mikuláš. Svatá tradice nám prozrazuje, že když sv. Mikuláš viděl, jak heretik Árij rouhavě hovoří o Kristu a popírá jeho Božství, naplněn horlivostí po Boží spravedlnosti neváhal a Árije zpolíčkoval. Kvůli tomuto jednání byl odstraněn ze sněmu a prozatímně zbaven výkonu archijerejské služby, a to až do té doby, než i ostatní archijerejové poznali díky Božímu zjevení, že Ježíš Kristus i Přesv. Bohorodice prokazaují svou blahosklonnost a přízeň právě ke sv. Mikuláši, jenž nikdy nezapomínal na utiskované a ponížené a vždy chránil Boží pravdu mezi lidmi. Dvakrát dokonce zachránil několik lidí od nespravedlivého trestu smrti. Jako anděl Boží chodil mezi lidmi, pro něž se stal upřímným, pravdomluvným a milostivým vzorem Božího služebníka. Už za svého pozemského života na něj lidé pohlíželi jako na skutečného „světce“ a vzývali jej ve svých modlitbách v době těžkého strádání a životních nezdarů. A sv. Mikuláš se jim zjevoval, často ve snu, ale i osobně, a vždy pomáhal těm, kteří se k němu modlili, ať už byli blízko či daleko. Bůh mu uštědřil svou milost, díky níž pomáhal každému. Z jeho tváře vycházela na všechny strany světlost, jako z tváře proroka Mojžíše, poté co se mu zjevil Hospodin, a sv. Mikuláš přinášel lidem útěchu, duchovní zklidnění a dobrou vůli. Už jako šedivý starec byl ještě krátce nemocen. Ale ani tato nemoc mu nezabránila v tom, aby se i nadále namáhal a pracoval pro Hospodina a aby vydával mnohé plody své svatosti a mohl se díky tomu veselit v Nebeském království, odkud nadále oslavuje Jediného a Pravého Boha ve Svaté Trojici a projevuje svou zázračnou pomoc všem věřícím. Sv. Mikuláš zesnul 6. prosince (19. 12. dle občanského kalendáře) léta Páně 343, kdy také oslavujeme jeho světlou památku.

Svatý Ambrož, biskup mediolánský (milánský)

Jako mnozí světci té doby pocházel i sv. Ambrož, velký otec pravoslavné Církve, ze vznešeného a váženého rodu. Jeho otec byl císařským zmocněncem pro Galii a Hispánii, avšak zůstával nevěřícím, naopak matka sv. Ambrože byla křesťankou. Jednou se přihodila následující událost: když byl Ambrož ještě malý, a spal v kolébce, přilétl k jeho blízkosti roj včel a na jeho ústa mu vylil medový nektar, pak zase odletěl. Ještě jako dítě pak také prorocky říkával, a nastavoval přitom ruku: «Polibte ji, neboť jednou budu biskupem». Po smrti svého otce jej císař ustanovil zmocněncem Ligurské oblasti, jejímž centrem a současně hlavním městem bylo Mediolanum (dnešní Miláno). Když zemřel milánský biskup, mezi pravoslavnými křesťany a heretiky (ariány) začaly rozepře o tom, kdo bude zvolen novým biskupem. Ambrož, jelikož byl ze svého úřadu povinen, vešel spolu s ostatními do chrámu, kde probíhala volba biskupa, aby zde nastolil pořádek, když v tom zazněl dětský hlas, který zvolal: «Ambrož biskupem!». Všichni přítomní přijali toto zvolání za Boží hlas a navzdory námitkám samého Ambrože jej jednohlasně zvolili za biskupa. Ambrož poté přijal svatý křest a v následujících sedmi dnech též všechny duchovní stupně, než byl konečně rukopoložen na mediolánského biskupa. Jako biskup upevnil Ambrož pravoslavnou víru, potlačil heretiky, zvelebil křesťanské chrámy, zasloužil se o rozšíření víry mezi nevěřící, napsal mnohé poučné knihy a stal se vzorným příkladem dobrého křesťana a duchovního pastýře. Byl to právě on, kdo složil děkovný hymnus: Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme). Slavný hierarcha Ambrož, pro jehož moudrost a líbeznou řeč jej navštěvovali lidé až z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a ve všem obezřetný. Málo spal, pracoval mnoho a neustále se modlil k Bohu. Rovněž půst zachovával neustálý, kromě sobot a neděl, kdy s bratřími oslavoval slavný den Vzkříšení našeho Pána. Pro jeho ctnosti jej Bůh učinil hodným nejen vidět, ale rovněž činit mnohé zázraky. Ke konci života sv. Ambrož našel a nechal ze země vyzdvihnout ostatky svatých mučedníků Nazaria, Gervasia, Protasia a Celsa (jejich církevní památka spadá na 14. října dle juliánského kalendáře). K prostým lidem byl mírný, s mocnými naopak jednal bez bázně. Tehdejší císařovnu Justinu dokonce obvinil a posléze i usvědčil z heretismu, tyrana a vraha Maximuse proklel, císaře Theodosia I. nevpustil do svatého chrámu dříve, než císař přinesl pokání za své hříchy, s násilníkem a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl setkat. Sv. Ambrožovi, tomuto bohumilému muži, daroval Bůh tolik blahodati, že na jeho prosby se navraceli k životu i mrtví, a často se stávalo, že z lidí vyháněl démony, léčil nemocné a předpovídal věci budoucí... Nakonec zesnul v pokoji, na počátku Velikonoc roku 397. Jeho památku si připomínáme 7. prosince (20. 12. dle občanského kalendáře).

Svatý Spiridon Divotvorce, biskup trimithuntský

Místo jeho rodiště, ostrov Kypr, se sv. Spiridonovi stal i místem jeho celoživotní archijerejské služby. Sv. Spiridon se narodil v prosté rodině zemědělců, a prostým a mírným ke všem také sám zůstal až do své smrti. Ještě v mládí se oženil a měl několik dětí. Po náhlé smrti své ženy se však cele oddal službě Pánu Ježíši Kristu, v něhož uvěřil. Pro svou výjimečnou zbožnost byl vybrán za biskupa města Trimithuntu. Ani jako biskup však sv. Spiridon nezměnil svůj prostý způsob života a nadále se sám staral o svůj dobytek a sám také obdělával půdu. Pro sebe upotřebil z plodů své práce jen málo, vše ostatní rozdával chudým a nemohoucím. Boží mocí a silou prokazoval mnohé a velké divy: nechal přivolat déšť v čase sucha, zastavit tok řeky, vzkřísit několikero mrtvých, uzdravit císaře Konstantiuse z těžké nemoci, ale spatřil též a slyšel Boží anděle, viděl věci, které se měly teprve stát a nahlížel do tajin lidských srdcí. Mnohé lidi díky svým blahodatným darům obrátil na pravou víru. Sv. Spiridon se podobně jako sv. Mikuláš účastnil I. všeobecného sněmu v Nikáji (325), kde svým prostým, ale jasným vyznáním víry a stejně tak i mocnými zázraky přiměl mnohé heretiky navrátit se zpět do lůna svatého Pravoslaví. Svatý biskup Spiridon se odíval tak prostě, že jednou, když se na pozvání císaře dostavil do jeho paláce, místní strážce jej zbil a vyhnal, neboť si myslel, že jde o nějakého žebráka. Spiridon, jsouce mírný a prost jakéhokoli hněvu, pak střážci nastavil i druhou tvář. Svatý kyperský hierarcha oslavil Boha mnohými velkými zázraky a všem vždy nezištně pomáhal; zejména svaté Kristově Církvi přinášel po celý život nemalý prospěch. Nakonec sv. Spiridon zesnul v Pánu roku 348. Jeho svaté ostatky se nyní nacházejí na řeckém ostrově Korfu (Kerkyra), kde do dnešních dní projevují božskou moc a podivuhodné zázraky. Památku sv. Spiridona si Církev připomíná 12. prosince (dle občanského kalendáře 25. 12.)

připravil o. diákon Marek Malík

Poučení svatého
Nikolaje Velimiroviče

Proč přicházejí světové krize?

Ptáš se, proč dnes dochází ke světovým krizím? Kdo jsem ale já, abych něco věděl o tomto velkém tajemství? Sv. Řehoř Bohoslovec řekl: «Hovoř tehdy, když máš něco většího než mlčení». A třebaže si myslím, že mlčení je nyní důležitější než jakákoli slova, z lásky k tobě přece jen napíši, co si o tom myslím.

Řecké slovo «krizis – krize» znamená v překladu «soud». Ve Svatém Písmu se slovo «soud» objevuje na mnoha místech. V Žalmech se dočítáme: Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých (Ž 1,5) a dále O milosrdenství a soudu chci zpívat, tobě Hospodine prozpěvovat žalmy (Ž 101,1). Moudrý Šalamoun píše, že Hospodin připravuje soud a odsouzení pro ty, kteří se rouhají (Přísl 19,29). Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi (Jan 5,22). Přišel totiž čas, aby soud začal z domu Božího, píše apoštol Petr (1. Pt 4,17).

Jestliže slovo «soud» zaměníme slovem «krize», tak se následně ze Sv. Písma dočteme: «...o milosrdenství a krizi chci zpívat», «...na posměváčky jsou přichystány krize» či «přišel totiž čas, aby z domu Božího začala krize».

Za starých časů lidé v Evropě neříkali «krize», nýbrž «soud». Nyní, když namísto slova «soud» používají «krize», slovu, které bylo dříve srozumitelné, přestali nyní rozumět. Dříve, když nastalo sucho, lidé říkali, že je to Boží soud. Záplavy, války, epidemie, zemětřesení, útoky kobylek – všechny tyto rány považovali lidé za projevy Božího soudu. Dříve přicházely krize, protože nastalo sucho, záplavy, války nebo epidemie. I nynější světovou finanční katastrofu lidé chápou jako Boží soud, jen jí nazývají krizí. A neštěstí, které z toho plyne, se tím ještě zvětšuje. Neboť tehdy, když říkali «soud», byla jasná příčina soudu, byl znám Soudce, dopustivší neštěstí a smysl, kvůli němuž se všechno toto událo a stalo. Nyní ale, když slovo «soud», kterému všichni rozuměli, zaměnili lidé za jiné slovo, totiž za málo komu srozumitelný výraz «krize», nemůže nikdo z nich vysvětlit a objasnit, odkud se toto slovo vzalo, proč a nač. Právě v tomto se nynější krize liší od krizí, které byly kdysi a jež měly za následek záplavy, sucha, války a epidemie či útoky kobylek.

A ty se ptáš, proč nastala dnešní krize, resp. Boží soud? Příčina toho je vždy jedna a ta samá – odstoupení člověka od Boha. Odstoupení od Boha je totiž příčina všech neštěstí, všech záplav a všeho sucha. Kvůli tomu, že člověk odpadl od Boha, vznikla i tato krize, a Hospodin ji dopustil, aby se lidé vzpamatovali a navrátili se k Němu. Krize se tedy dějí kvůli našim hříchům. Pohleďte, jak Hospodin, aby přivedl dnešní lidi k rozumu, užívá k tomu současné, moderní věci: banky, burza a celý světový finanční systém zkrachovaly. Hospodin zpřevrhal stoly ve všech zemích, tak jako to učinil v jeruzalémském chrámu (viz Mat 21,12). Přiměl lidi k tomu, aby začali panikařit, On je popudil, vzbudil v nich strach. A vše se stalo proto, aby byli otřeseni všichni evropští a američtí mudrlanti, aby přišli k sobě, aby se rozpomenuli na Hospodina.

Bude-li ještě dlouho tato krize trvat? Bude trvat do té doby, dokud namyšlení původci toho všeho, o čem jsem výše hovořil, se před Hospodinem neskloní. Do té doby, než lidé pochopí, že slovo «krize» je třeba přeložit z nesrozumitelného jazyka a dát mu pravý význam: s pokáním a povzdechem říci: «Boží Soud»! Nazvi tedy i ty současnou krizi Božím soudem, a vše se ti stane jasnějším.

Mlčení

O třech věcech nespěchej mluvit:

o Bohu, dokud se neutvrdíš ve víře v Něho;

o cizím hříchu, dokud nevzpomeneš na ten svůj;

o nastávajícím dni, dokud nespatříš jeho úsvit...

připravil o. diákon Marek Malík

Poučení
valaamského schiigumena
Joana (Alexejeva)

Proč nesmíme nikoho odsuzovat

…Věz, že druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista na tento svět a strašný soud se uskuteční přesně podle svatého Evangelia. My jsme však natolik zesvětštili a zpozemštili, že málo obracíme pozornost na evangelní přikázání, ale naopak vynášíme přísné soudy kvůli některým obřadům. Zajisté, že obřady, konkrétně ty ustanovené svatými Otci, je nutno a třeba plnit a naplňovat, neboť ty poučují duši o zbožnosti. Nicméně, i přesto je třeba vždy více obracet pozornost na samotná evangelní přikázání. Pán říká: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni» (Mat 7, 1) a «Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi» (Mat 7, 12). A my jako hluší neslyšíme, že Pán hovoří k nám, a lehce porušujeme Jeho svatá přikázání.

Ten, jenž odsuzuje, také vždy chybuje a soudí nespravedlivě, neboť my neznáme onu příčinu a důvod toho, kdo zhřešil, a odsuzujeme podle své nálady. Tak, jak je kdo naladěn, tak i o druhých činí své závěry, neboť pokřivené oko se na všechny dívá pokřiveně. Velmi dobře řekl ctihodný Dorotej: «Když stojí nějaký člověk v rohu stavení a projdou kolem něj tři lidé, tak každý z nich si o něm pomyslí to, jaký je on sám. Zbožný si pomyslí: určitě čeká, až zazní úder zvonu a půjde do chrámu. Zloděj si pomyslí: až se setmí, půjde krást. A smilník si pomyslí: dozajista čeká na nějakou ženu kvůli hříchu». Velmi spravedlivě řečeno, a je to patrno takřka na každém kroku.

A jak těžkým hříchem odsuzování je, uvedu na jednom příkladu. V jednom monastýru upadl mnichu do hříchu smilstva. Veliký starec řekl: «Ach, zle učinil». A ten mnich, který upadl do hříchu, umřel, a anděl dle Božího rozhodnutí přinesl jeho duši ke starci a řekl: «Kam rozkážeš, aby byl určen tento mnich – do Nebeského království, nebo do věčných muk»? I zděsil se starec, a pochopil, nakolik je odsuzování těžký hřích, a hořce zaplakal. Po nějaké době mu anděl řekl: «Bůh odpustil jeho hřích». Do své smrti však nepřestal starec plakat za svého bratra.

V Království svém rozpomeň se na nás, Pane!

Jak nasměrovat svůj život na správnou cestu

Kristus uprostřed nás!

…Prosíš mne, abych ti dal návod nebo určil pravidlo anebo dokonce uspořádal a nasměroval tvůj život na správnou cestu. Tvá prosba převyšuje mé rozumové i duchovní schopnosti, ale z poslušnosti, zapomínaje na svou slabost a nezpůsobilost, napíši, co mi Hospodin uloží na srdce.

Usiluj o to, abys nikoho v ničem neodsuzovala. Co si sama nepřeješ, tak nečiň ani druhým. Pamatuj, že za každé prázdné a zbytečné slovo se budeme zodpovídat před Hospodinem na strašném soudu. Dvěma pánům nelze sloužit. Usmiř se s nepřítelem, aby tě neuzavřel do temného vězení. Dej abys nebyla v nepřátelství s nikým, jinak tvoje modlitba nebude Bohu milá; a spíše než to, poslouží k hříchu. Jak nám Bůh odpustí naše hříchy, když my sami jiným neodpustíme?

Tady je základní návod, na kterém spočívá naše spása. Samozřejmě, že je lehké to ukázat a je lehké si to přát, ale naplnit to je velmi těžké. A nám nemohoucím jen naše vlastní síly nestačí, je zapotřebí prosit o pomoc u Boha, aby On dle Svého milosrdenství nám hříšným pomohl. Takto si svatí Otcové zvolili neustálou Ježíšovu modlitbu (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Pro vás, kteří žijete ve světě, je velmi těžké zachovat neustálou modlitbu, ale buď si vědoma toho, že svatí Otcové každý dobrý skutek a dílo připisují modlitbě: dobrou rozmluvu, pamatování na Boha, snášení hanby, výčitky, opovržení a posměchu od druhých apod.

Ty by sis přála mít určité modlitební pravidlo. Ctihodný Izák Syrský radí, abychom na sebe nenakládali těžká břemena a nečetli zbytečně množství modlitebních veršů, a tak se stali otroky nějakého pravidla. Neboť v otrocké donucenosti nespočívá žádný pokoj.

Je naopak možné přečíst vždy několik modliteb ráno a večer, sama si určíš kolik, uzpůsob to času a době, a to vždy tolik, aby to nebylo do větru, ale s vnímavostí. Vnímavost – to je duše modlitby. Každodenně je třeba přečíst alespoň jednu kapitolu ze svatého Evangelia a jedno poselství svatých apoštolů.

Co bylo u mne z Boží milosti na srdci, to jsem i napsal, přijmi to ode mne ne snad jako zákon anebo nařízení, ale jako radu. Sama o tom pouvažuj a zařiď se podle okolností svého života.

Jak číst svaté Evangelium

Svatí Otcové radí, že svaté Evangelium bychom měli číst každý den, a když není dostatek času, tak alespoň jeden úryvek určený na konkrétní den v roce.

Nečti tak, abys text jen přečetl, ale aby ses i vnitřně pomodlil k Hospodinu, aby ti odkryl oči tvého srdce, a tys mohl porozumět moci blahé Kristovy zvěsti. Čti pozorně, jak se patří. Svou vlastní zkušeností poznáš duchovní sílu vycházející z takového čtení, podobně jako evangelní žena postižená krvotokem (Luk 8. 43 - 48).

připravil o. diákon Marek Malík

O síle modlitby

Podivuhodný je Bůh ve svatých svých, Bůh, který nám dává skrze svaté služebníky svoji pomoc a útěchu. Svatá Církev se obrací k Hospodinu Bohu, Boží Matce a svatým služebníkům s modlitbami o splnění našich nejčastějších potřeb: o uzdravení nemocných, poučení zbloudilých, o zbavení se nevraživosti kolem nás. Základem těchto modliteb a proseb jsou příklady podivuhodné pomoci svatých, jež jsou popsány v jejich životech nebo uchovávány v národní paměti.

Modlitba je spojením, které sjednocuje nebeskou a pozemskou Církev. Církev pozemská byla založena samotným Pánem, mocně obohacena blahodatnými dary, je posilována Svatým Duchem a nachází se ve společenství s nebeskou Církví. Nebeská Církev, která je pod svrchovanou mocí samého Pána, je tvořena anděly a dušemi spravedlivých, kteří dosáhli dokonalosti. (Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle. Židům 12, 22 – 23)

Modlitba je pak utvrzována citem vzájemné, nikdy neutuchající lásky (Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine, jazyky – ty ustanou, poznání – to bude překonáno. 1. Korintským 13, 8). My tuto lásku vyjadřujeme v oslavných modlitbách, které vznášíme k Bohu, Boží Matce, ke svatým, když ctíme jejich ctnostné životy (Mějte na paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Židům 13, 7). Nebeská Církev nám tuto lásku projevuje péčí o nás před Bohem (Proto se stále za vás modlíme, aby vás Bůh náš učinil hodnými svého povolání a svou mocí přivedl k naplnění každé vaše dobré rozhodnutí a dílo víry. Takto bude oslaveno jméno Pána našeho Ježíše Krista ve vás a vy v něm, podle milosti Boha našeho a Pána Ježíše Krista. 2 Tesalonickým 1, 11 – 12). V modlitbách vzýváme svaté, protože jejich pomoc neustále potřebujeme a věříme, že: Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého (List Jakubův 5, 16); oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny k jejich prosbám (1. list Petrův 3, 12).

Sám Bůh nám i přikázal, abychom se ke svatým modlili (…Obětujte za sebe zápalnou oběť, a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě… Jób 42, 8). Naše modlitby ke svatým a spravedlivým a účinky těchto modliteb nechápeme tak, jako by oni sami nám poskytovali nějaké dary ze své spravedlnosti, ale tak, že svými modlitbami se za nás přimlouvají u Boha. Jejich velebením oslavujeme podivuhodného Boha ve svatých Jeho: …On dává moc a sílu lidu svému, Bůh požehnaný… (Žalm 68, 36).

Síla modlitby uhášela sílu ohně, krotila vztek, zastavovala bitvy, tišila bouře, vyháněla démony, otevírala bránu nebe, roztrhávala okovy smrti, odvracela všechna neštěstí a pohromy – ano, to vše zmůže modlitba.

Ať bys byl kdekoli, všude můžeš postavit oltář k modlitbě…

svatý Jan Zlatoústý

Přebývej v modlitbě; Hospodin miluje stálého modlitebníka a zjevuje mu své štědré dary.

ctihodný Efrém Syrský

Modlitbu považuj za klíč ke skutečnému smyslu obsaženému v Písmu Božím.

ctihodný Izák Syrský

Nechť v tvých myšlenkách zůstává přesvědčení, že jedno jediné povznesení mysli k Bohu a jedno jediné pokorné pokleknutí ke slávě a cti Boží, je nesrovnatelně cennější nežli všechna bohatství a drahocennosti světa.

ctihodný Nikodým Svatohorec

Pravá modlitba je vždy bojem se smrtí a odříkáním se smrti. Pravá modlitba je vždy bojem za život a utvrzení života. Jaká je tedy pravá modlitba? Ta, která tě činí silnějším než smrt, která poráží strach a děs ze smrti. Jestliže ses pomodlil, a když ses znovu podíval do sebe, jsi pocítil dřívější strach ze smrti, buď si vědom, že tvá modlitba nebyla skutečnou…

světitel Nikolaj Srbský

Obecná modlitba ke svatému

Svatý služebníku Boží (jméno)! Skutky dobré konal jsi na zemi a na nebesích přijal jsi korunu pravdy, kterou přichystal Hospodin všem, kdož ho milují. Hledíce na tvůj svatý obraz, radujeme se z blaženého konce tvého života a ctíme svatou tvoji památku. Ty, jenž nyní stojíš před trůnem Božím, přijmi modlitby naše a přines je Nejmilostivějšímu Bohu, aby nám odpustil všeliká prohřešení, daroval nám pomoc proti ďábelským úkladům, abychom byli zbaveni od zármutků, nemocí, neštěstí, pokušení a jakéhokoli zla, abychom zbožně a správně žili ve věku tomto. Zastaň se nás, abychom navzdory své nedůstojnosti uzřeli blahé v zemi živých, slavíce Jediného ve svatých svých oslavovaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

Stručná historie ikony
Přesvaté Bohorodice Počájevské

(svátek připadá na 5. srpna / 23. července)

Roku 1559 navštívil Volyň řecký metropolita Neofit, který pobýval jako host několik dní ve vesnici Orlja, která sousedila s Počájevem. Před svým odjezdem daroval metropolita jako požehnání Anně Gojské rozené Kozické, vdově Luckého zemského soudce, jednou starobylou ikonu, kterou přivezl z Konstantinopole.

Přesvatá Bohorodice je na ikoně zobrazena tak, že drží na pravé ruce malého Krista a v levé drží drobné plátno v podobě pleny. Malý Kristus je zobrazen s levou rukou položenou na rameni Bohorodice, v níž drží svitek, a pravou rukou žehná. Matka Boží má hlavu nakloněnu směrem k hlavičce Krista, a to tak, že se spolu dotýkají tvářemi. Na ikoně je kromě Přesvaté Bohorodice s Předvěčným mládencem znázorněno dalších sedm světců. Jmenovitě to jsou: dva na pravé straně – sv. prorok Eliáš, pod ním sv. mučedník Mína; na levé straně – sv. prvomučedník a archidiákon Štěpán, pod ním ctih. Abramij. Přímo dole potom tři svaté ženy: sv. vel. muč. Kateřina, ct. Paraskeva a sv. Irina. Nápisy na ikoně jsou slovanské. Vdova Gojská chránila tuto ikonu ve svém domě více než třicet let, dokud ikona nezačala zjevovat podivuhodná znamení.

Jeden z prvních zázraků se udál v roce 1597 nad jejím rodným bratrem Filipem Kozickým, který byl od svého narození slepý. Anna Gojská přesvědčila svého bratra, aby se před ikonou Matky Boží pomodlil. Poté, co tak její bratr učinil, náhle prozřel na obě dvě oči. Po tomto zázraku se Gojská rozhodla, že posvátnou ikonu předá Počájevskému monastýru.

Na Volyni tehdy nebyla situace pro pravoslavné vůbec jednoduchá, nastaly velmi těžké časy. Uniaté(1) pravoslavné věřící pronásledovali a snažili se je násilně přimět, aby přijali unii s papežským Římem. Gojská proto pozvala pravoslavného biskupa zachovavšího věrnost svatému pravoslaví a s mnohými věřícími a duchovenstvem z okolních vesnic a společně s počájevskými mnichy nechala ikonu ve slavnostním průvodu přenést do počájevského monastýrského chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Od této doby se stala ikona jednou z nejvýznamnějších svatyní svaté Počájevské lávry(2).

Při přenesení svaté ikony darovala Gojská monastýru v Počájevě také rozsáhlé zemědělské a lesní pozemky, jež se nacházely v blízkosti monastýru a díky kterým se Lávra mohla více rozrůstat a získat takto i více soběstačnosti. U svaté ikony se v Počájevském monastýru počaly dít veliké zázraky a mnohá uzdravení věřících, kteří sem s vírou přicházeli. Z celého množství těchto zázraků, které se milostí Boží děly, a pokračují se dít všem, kteří s vírou přicházejí k Počájevské ikoně Matky Boží, uvedeme jen několik.

Jeden počájevský mnich byl zajat Tatary. Během svého neutěšeného zajetí často vzpomínal na velkolepé Počájevo s množstvím místních chrámů a svatyní, povznášejícími bohoslužbami a církevními zpěvy. Nejvíce se mu ale stýskalo, když nadešel den památky Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Mnich se slzami v modlitbách prosil Přečistou, aby jej vysvobodila z jeho zajetí. Najednou díky Přečisté Panně Marii zmizely ze žaláře všechny stěny a on se naopak ocitl u stěn svého drahého monastýru. Ten byl zaplněn věřícími, kteří se sešli k oslavě svátku Zesnutí Panny Marie. Tento zázrak je dodnes ikonograficky zobrazen v hlavním chrámu Počájevské lávry, kde jsou umístěny i okovy vězněného mnicha.

Podivuhodnou pomoc prokázala Matka Boží také ochráncům Počájevské lávry roku 1675 . V tomto roce v létě, když okolo zuřila Zbaražská válka, se dostaly pluky Tatarů pod vedením chána Hurredina až ke stěnám Počájevské lávry a obklíčili ji ze tří stran. Hradby monastýru, povětšinou dřevěné, a několik dalších vnitřních kamenných staveb, nebyly přitom příliš dobře zabezpečeny. Jako jediná naděje pro monastýrské bratrstvo zůstávala Matka Boží. Se slzami se mniši modlili před její ikonou a igumen monastýru nařídil sloužit akathist k její úctě. Igumen Josif Dobromirskij přesvědčil bratry i prosté věřící, kteří našli ochranu uvnitř monastýru, aby se společně obrátili v modlitbě k jejich nebeským zastáncům: Přesvaté Bohorodici a Jobu Počájevskému. Všichni přítomní tehdy se slzami a s vroucím srdcem poklekli a modlili se před ikonou Přesvaté Bohorodice a u svatých ostatků ctihodného Joba. Ráno 5. srpna (podle církevního kalendáře 23. července) s východem slunce, když Tataři zaveleli k dalšímu útoku na monastýr, nařídil igumen monastýru, aby mniši začali zpívat akathist Matce Boží. Když zapěli: „Vzbranoj Vojevodě Pobeditělnaja,…“ (kondak Bohorodici hlas 8.): „Vojevůdkyně v boji vítězná, jenž nás osvobozuješ od zlých, tebou chráněni díky vzdávají, služebníci tvoji Bohorodice; vládnoucí tedy mocí nepřemožitelnou, ze všech běd nás vytrhni, ať k tobě zní naše zvolání: Raduj se, Nevěsto vždy panenská!“... nad chrámem na oblaku se zjevilo podivuhodné zjevení, které viděli i sami Tataři. Ve světle zářících paprsků, nad slunce jasnějších, se zjevila Matka Boží, která držela nad Počájevem svůj ochranný omofor(3), které jakoby pokrývala svojí mocí. Kolem Matky Boží se nacházelo množství andělů ve vojenských stejnokrojích, s plamennými meči v rukou, a spolu s anděly tam byl přítomen i ctihodný Job, který se nacházel v přímé blízkosti Matky Boží a skláněl se před ní a prosil ji o záchranu monastýru. Tatarům se zdálo, že nebeské vojsko na ně útočí, a proto začali střílet ze svých luků na Boží Matku, anděly i ct. Joba. Šípy, které vystřelovali, se ale obracely a vracely nazpět, takže zraňovaly ty, kteří je vypouštěli. Útočníky zachvátil zmatek, a proto začali ve strachu prchat pryč. Obránci Počájeva mohli poté opustit opevnění monastýru a všechny nepřátele porazit; někteří z Tatarů byli tak otřeseni tím, co viděli, že přijali svatý křest a někteří z nich se dokonce dali postřihnout na mnichy. Tataři a Turci, kteří se zúčastnili této bitvy, ještě dlouho potom nemohli zapomenout na drtivou porážku.

O půl století později projížděl počájevský mnich jménem Gavril přes Konstantinopol, kde se dal do řeči s jedním Turkem. Jakmile se Turek dozvěděl, že mnich pochází z Počájeva, zeptal se jej: „Žije ještě vaše bohyně? „Žije a bude věčně žít,“ odpověděl mu mnich, když pochopil položenou otázku. „Ukrutná je vaše bohyně!“ Znepokojeně zvolal Turek. „Tam zahynul můj otec a mnoho našich. Já byl tehdy ještě malý, ale na tuto pohromu nezapomenu.“

Roku 1859 daroval car Alexandr Nikolajevič na památku své návštěvy Počájevské lávry hlavnímu chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice vysoký ikonostas; ve třetí řadě ikon na ikonostase se nachází v rámu, který má podobu hvězdy, divotvorná ikona, která bývá spouštěna vždy v neděli a ve svátečních dnech na ozdobných provazech až k zemi, aby ji věřící mohli ve zbožné úctě políbit.

Památka Počájevské ikony Přesvaté Bohorodice se slaví dvakrát v roce: 5. srpna / 23. července (památka osvobození Počájevské lávry od Tureckého obklíčení, a zjevení se Přesvaté Bohorodice na oblaku nad Počájevskou lávrou) a také 21. / 8. září - v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice.

(1) Bývalí věřící a duchovenstvo pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané, kteří pod politickým a mocenským tlakem přijali jednotu s římským papežem, a stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Kristova na zemi, a vyznávali další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od obecné a apoštolské církve.

(2) „Lávra“ je název užívaný v terminologii pravoslavné církve pro velký nebo významný monastýr.

(3) Z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní Dobrý Pastýř (Kristus), který naleznuvší ztracenou ovci odnesl ji domů na svých ramenou.

Tropar hlas 5.

Před tvojí svatou ikonou, Vládkyně, modlící se k tobě, uzdravení získávají,

poznání pravé víry přijímají a nepřátelské útoky odrážejí.

Také i nám, kteří se před tebou skláníme, vypros odpuštění hříchů,

myšlenkami zbožnými naše srdce prosvětli

a k Synu tvému povznes modlitbu za spásu duší našich.

Kondak hlas 1.

Pramenem uzdravení a pravoslavné víry utvrzením

zjevila se, Bohorodice, tvoje ikona Počájevská.

Vysvoboď nás, kteří se před ní scházíme, od neštěstí a pokušení,

lávru tvoji neporušenou zachovej, utvrď Pravoslaví v okolních zemích

a hříchy odpusť těm, kteří tě v modlitbě vzývají,

neboť, je-li to tvé přání, ty všechno zmůžeš.

Modlitba

K tobě Matko Boží se my hříšní v modlitbách a prosbách utíkáme. Na divy a zázraky ve tvé Počájevské lávře zjevené pamatujeme a kvůli našim přestoupením a hříchům se rmoutíme. Víme Vládkyně, víme, že nejsme důstojní, my hříšní, o cokoli prosit. Jen o to, aby nám naše nezákonné skutky a přestoupení spravedlivý Soudce odpustil. Vše, co jsme v našich životech vytrpěli, zármutky, neštěstí i nemoci, jsou jen plody našich přestoupení, na nás seslané a Bohem dopuštěné k naší nápravě. Takto On přivádí všechny své hříšné služebníky svou spravedlností a svým soudem k tomu, aby v zármutcích se utíkali vždy k tobě, Přečistá, ke tvému zastání. Aby v dojetí svých srdcí vzývali Tebe: hříchů a nezákonných skutků našich, Blažená Panno, nevzpomínej. Raději pozdvihni své přečestné ruce k Synu tvému a předstup před Boha, aby nám vše zlé, námi učiněné, odpustil. Aby tak pro mnohé námi slíbené, avšak nesplněné, sliby neodvrátil svou tvář od služebníků svých. Aby blahodať svoji, k našemu spasení potřebnou a pomáhající, neodňal od duší našich. Vládkyně, budiž o nás a naši spásu starostlivou pečovatelkou.

Shlédni k vzdechům našim, malodušnost naše ať se ti neprotiví, když před tvým divotvorným obrazem, v neštěstích a zármutcích, naše vzdechy k tobě povznášíme. Prosvětli myšlenkami lítosti náš rozum, víru naši posilni, naději upevni. Lásky, onoho nejsladšího daru, učiň nás hodnými, abychom jej mohli přijmout. Těmito dary, ó Přečistá, ne nemocemi a zármutky, náš život ke spasení nechť je provázen. Od mrzutostí a zoufalství naše duše ochraňuj, zbavuj nás malomocné od neštěstí a neduhů, lidských pomluv a nesnesitelných bolestí.

Daruj svým zastáním pokoj a spořádanost lidu křesťanskému, ó Vládkyně. Utvrď pravoslavnou víru v naší zemi i v celém širém světě. Nedopusť, aby Církev apoštolská a obecná se umenšila, ústavy svatých Otců na věky neochvějné ochraňuj. Všechny, kdož k tobě přicházejí, spasiž od propasti zahynutí.

Ty z bratří, kteří jsou herezí oklamáni, anebo víru spasitelnou v hříšných vášních zahubili, opět přiveď k pravé víře a k pokání, aby se spolu s námi klaněli před tvým divotvorným obrazem a záštitu tvoji vyznávali. Dejž, Přečistá Vládkyně Bohorodice, abychom ještě v tomto našem životě spatřili díky tvé záštitě vítězství pravdy. Dejž, abychom přijali onu blahodatnou radost před našim skonem jako kdysi obyvatelé počájevští, když spatřili tvé zjevení, skrze které jsi je ukázala jako vítěze a osvětitele jejich nevěrných nepřátel (Tatarů). Dejž, ať my všichni s vděčným srdcem můžeme spolu s anděly, proroky a apoštoly i se všemi svatými oslavovat tvé milosrdenství a takto vzdávat slávu, čest a klanění v Trojici opěvovanému Bohu: Otci, i Synu, i Svatému Duchu, na věky věkův. Amen.

Raduj se, Pochvalo počájevská, širého světa naděje a útěcho!

připravil o. diákon Marek Malík

Je třeba myslet na to,
co je věčné

(z poučení ctih. Sebastiána Karagandijského)

Dcera Jairova umřela, ale Hospodin ji vzkřísil (Mk 4, 21–43; Lk 8, 40 – 56). Lidská duše umírá takto: skrze hříšné myšlenky, svou vůli a hříšné skutky. Tehdy blahodať odchází a duše umírá. Je to nedbalost vůči naší duši. Neobracíme se k lékaři tehdy, když nemoc započala a my se můžeme lehce uzdravit. Neobracíme se k němu ani v čase nemoci.

A když umřela dcera (duše), tehdy se obrátili k lékaři duše a těla, k Hospodinu: „Dcera moje zemřela.“ „Neumřela, ale spí,“ řekl Hospodin.

Je třeba již od útlého mládí přinášet jako oběť Hospodinu sebe sama, tehdy, kdy se člověk nachází v rozkvětu let, zdraví, čistoty, svěžesti ducha, a ne tehdy, kdy už o to všechno přišel a slouží ďáblu.

„Pracuj, dokud je den (život),“ (Jan 9,4) říká Hospodin, neboť nastane noc, to je stáří, smrt, a tehdy už bude pozdě. Stejně tak pošetilé panny neměly oleje, když nastala noc a přišel ženich, a koupit oleje nebylo kde (Mt 25, 1–13). Prožily den bezstarostně, nedbale, a jejich lampy jim vyhasly, zůstaly prázdné, a tak se jim zavřely dveře do svatební komnaty. Proto přinesme Hospodinu ne to, co je chromé, pokřivené, slepé a shnilé, ale to, co je zdravé, čisté, prvotní. Prorok říká: „Obdělával zemi, zaséval pole, plel a zaléval, a když přišel pro plody, nic nenašel.“ Někde je klas na poli, někde hrozny vinné révy. Hospodinovi nepřátelé přišli, vše ukradli a odnesli.

Tak je tedy zapotřebí, aby člověk na poli své duše nepracoval marně a zbytečně, ale aby byl k sobě vnímavý, aby nepřišli nepřátelé – svět, ďábel, tělo a smrt – a o vše jej neokradli. Přichází svět a bere to, co je jeho, láká bohatstvím, rozkoší, chtivostí slávy. Přichází ďábel a odnáší i to poslední: čistotu, nevinnost, bázeň Boží. Přichází stáří a smrt, člověk si přeje a sám chce něco sklidit, cokoli na tom svém poli, ale nic tam nenachází. A lituje, že prožil život a nezískal dobré skutky pro budoucí život. Přišla smrt, a není už času pro pokání, pro slzy a modlitby. Zvláště pak nebezpečná je nenadálá smrt. Proto je třeba neodkládat pokání a získávání dobrých skutků na stáří, kdy už nebude sil, ani tělesných ani duševních. Naši nepřátelé nám vše ukradnou a v našem nitru nezůstane nic, jen vyhaslé a prázdné lampy.

Je proto zapotřebí modlit se s láskou k Bohu a všechny skutky a činy začínat s modlitbou. Bez modlitby bývají jen věci a skutky pomíjivé. V modlitbě máme prosit o to, aby se naplnila vůle Boží a jeho přikázání, ne to, po čem zrovna toužíme, co si tolik přejeme. Milovat Boha a modlit se je třeba bez ustání (1 Sol 5, 17). Milovat opravdově, modlit se s vírou, a Hospodin a jeho milost nás neopustí. „Na koho pohlédnu, když ne na mírného a pokorného srdcem?“

„Když on mě nemá rád, proto ani já ho přece nebudu mít rád,“ to jsou slova vzatá od běsů. Tak ať tě klidně nemá rád, ale ty musíš překonat jeho nenávist láskou. Přemáhej ji vždy opravdovou láskou a bázní Boží.

Člověk se dívá na tvář, Hospodin na srdce. Bůh promlouvá k mysli poučeními a k srdci vnuknutím.

A zde vás všechny prosím, abyste utěšovali jeden druhého a žili v lásce, v pokoji a abyste na sebe navzájem nikdy nezvyšovali hlas. Více od vás nechci. To je pro spásu hlavní. Zde je vše dočasné a nestálé. Tak kvůli čemu se máme znepokojovat a čeho se neustále pro svůj vlastní prospěch dožadovat? Vše rychle pomíjí. Musíme myslet na to, co je věčné...

Ctihodný vyznavač Sebastián Karagandijský se narodil roku 1884 v Orlovské gubernii, v chudé zemědělské rodině. Když mu bylo pět let, zemřeli mu rodiče a od té doby se o něj staral jeho nejstarší bratr, v jehož rodině vyrůstal. Jeho prostřední bratr přijal mnišský postřih v Optinské poustevně a malý Štěpán (světské jméno ctih. Sebastiána) jej tam často navštěvoval. Počátkem roku 1909 byl přijat do skytu Optinské poustevny jako kelejník ctih. starce Josifa Optinského a po jeho smrti roku 1911 přešel pod duchovní vedení ctih. Nektárije Optinského a zůstal při něm až do roku 1923. Prodchnut blahodatným duchem tradice starectví Optinské poustevny byl v roce 1917 postřižen na mnicha se jménem Sebastián, v době, kdy v Rusku započaly pronásledování a krutá mučení Církve Kristovy. Už počátkem roku 1918 byla Optinská poustevna uzavřena a převedena pod zemědělské družstvo. Část mnichů se stále snažila žít v monastýru, ale v roce 1923 byl monastýr definitivně zabrán bezbožným režimem a zčásti přeměněn na zemědělské družstvo a zčásti na výletní letovisko. Vyhnáni byli i poslední mniši. Ctihodný Sebastián byl do konce existence Optinské poustevny pod duchovním vedením ctih. Nektárije. Roku 1927 přijal otec Sebastián kněžské svěcení a po smrti ctih. Nektárije v roce 1928 odjel do města Kozlov, kde sloužil v chrámu sv. Eliáše. Tam sloužil až do svého uvěznění. Když jej roku 1933 zatkli, při výsleších dal jasnou odpověď: „Na všechna opatření sovětské vlády se dívám jako na hněv Boží a tato vláda je trestem pro lidi. Tyto svoje názory jsem říkal vždy, přede všemi. Je třeba se modlit, modlit se k Bohu a žít v lásce. Jen tehdy se tohoto můžeme zbavit. Nikdy jsem nesouhlasil se zavřením chrámů a monastýrů, neboť takto se rozvrací pravoslavná víra.“ Byl odsouzen k sedmiletému vězení, k těžké práci při těžbě dřeva, bez ohledu na jeho slabé zdraví. Přesto se pevně držel svého mnišského slibu a závazku, a jak sám říkal: „Byl jsem ve vězení, ale posty jsem nenarušoval, když přinesli kousek masa, vždy jsem jej vyměnil za nějaký kousek chleba.“ Po propuštění z vězení zůstává ve vesnici Velká Michajlovka pod Karagandou (Karaganda - město v Kazachstánu). Zůstal v něm a staral se o tamější věřící, většinou také bývalé vězně, kteří byli do Karagandy násilně odvlečeni. Díky trpělivé práci ctih. Sebastiána byly postaveny dva chrámy, z toho při jednom bylo založeno malé mnišské ženské společenství. O starci Sebastiánovi řekl arcibiskup petropavlovský a kustanajský Josif: „Otec Sebastián zde zasadil vinohrad, který vyrostl díky jeho potu a slzám. Je to sice jen malinký chrám a z dálky není vidět, ale jako ohnivý sloup sahá až do nebe.“

Ač se místní komunistické vedení snažilo chrámy založené starcem několikrát uzavřít, pro velkou autoritu ctih. Sebastiána se jim to nikdy nepodařilo.

Starec Sebastián pomáhal svojí modlitbou mnoha lidem a o posedlých zlými duchy, které za ním přiváděli, vždy říkával: „Tady trpí, ale tam budou procházet celnice bez újmy…nechci z vás snímat vaše kříže, tady si vše vytrpte, a získáte velkou odměnu v nebi.“ Starec přikládal velký význam modlitbám za zesnulé, vyzýval k nim proto i své spolubratry a věřící: „Modlete se za zesnulé, co nejvíce. Sláva Bohu za vše!“

V roce 1966 přijal starec Sebastián postřižení do velké schimy z rukou vladyky Pitirima (Nečajeva), který za ním kvůli tomu přijel. V témže roce pak pokojně zesnul v Hospodinu a byl pohřben na místním hřbitově. Roku 1997 byl proslaven jako místně ctěný svatý Almaatské eparchie a v témže roce byly jeho svaté ostatky vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu Narození Přesvaté Bohorodice. Později byly umístěny v chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Karagandě. V roce 2000 byl ctihodný starec Sebastián připočten k zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských.

Pravoslavná církev slaví jeho památku 6. dubna dle církevního kalendáře, tj. 19. dubna dle občanského kalendáře, a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Ctihodný otče Sebastiáne, pros za nás Boha!

Dnes krášlí se světlou září nejslavnější z měst, Moskva,
jež jako záři sluneční přijala, Vládkyně, Tvou divotvornou ikonu,
k níž se my všichni utíkáme a modlíme se, vzývajíce Tebe:
Ó podivuhodná Vládkyně Bohorodice! Pros z Tebe vtěleného Krista Boha našeho,
aby zbavil město toto a všechna města a země křesťanské
všech nepřátelských úkladů a zachoval je neporušená
a jako milosrdný Bůh aby spasil duše naše.

(Tropar ikony Bohorodice Vladimirské)

připravil o. diákon Marek Malík

Svatý spravedlivý
vyznavač Jan Ruský

(památka 27. května; dle světského kalendáře 9. června)

Svatý Jan Ruský se narodil na konci 17. století, kolem roku 1690, a pocházel z dnešní Ukrajiny. Za rusko-turecké války sloužil v letech 1711 – 1718 jako vojín v carské armádě Petra I. V jedné z bitev byl zajat Tatary, kteří byli spojenci Turků, a odvlečen do Cařihradu. Poté byl prodán jednomu Turkovi, který jej odvezl do města Prokopion v Cesareji Kapadocké v Malé Asii, aby mu tam sloužil. Jeho nový pán se jej snažil obrátit na muslimskou víru, ale bezvýsledně. Svatý Jan byl proto mnoho mučen, trýzněn a ponižován, spálili mu vlasy a kůži na hlavě. Všechna mučení a ponižování snášel pokorně a s důstojností. Zcela jasně přitom zazářila jeho pevná víra, na násilí svých věznitelů odpovídal dle slov apoštola Pavla: „Kdo mne může odtrhnout od lásky Kristovy? (Řím 8, 35 – 39) Já věřím a mám lásku ke svému Pánu Ježíši Kristu, jednorozenému Synu Božímu, a nic mne nemůže přinutit, abych se odvrátil od Boha. Jsem zajatec, proto poslouchám příkazy svých pánů ohledně své práce. Ale ve víře ve Spasitele Krista nejste mými pány. Pamatuji na Hospodinovu trnovou korunu a na jeho smrt na kříži a sám jsem připraven na ještě větší a strašnější mučení. Jsem připraven zemřít, ale ne odřeknout se od Krista.“

Jan byl ještě mnoho trýzněn a ponižován pro svoji neústupnost ve víře, ale nakonec právě tato jeho neústupnost a zároveň dobrota, pracovitost, pokora a mírnost, obměkčily srdce jeho pána. Nechal ho pracovat ve stáji, kde potom mohl i spát. Mnozí z  Turků, kteří dříve Jana bili a plivali na něj nebo jej jinak ponižovali, pojednou spatřili, jak mnohým i při svojí bídě pomáhá, jak se neustále modlí za druhé na kolenou ve stáji a že skrze jeho přímluvy slyší Bůh prosby místních křesťanů, tvrdě zkoušených pod tureckým jařmem, pro které byl Jan velkou posilou ve víře. Největší oporou v jeho těžkém životě mu byla neustálá modlitba, všenoční bdění, které sám pro sebe tajně sloužil, a každou sobotu přijímání svatých tajin.

Již za jeho života skrze něho ukazoval Hospodin svou milost všem těm, kteří měli oči k vidění. Když nadešel čas, aby svatý Jan odevzdal svou spravedlivou duši Kristu, stal se ještě předtím hodným přijmout svaté tajiny, jež přijal přímo ve stáji z rukou kněze, který je přinesl skryté v jablku, tak aby je Turci nemohli vidět. Tento kněz a místní věřící dostali potom od Turků povolení pohřbít tělo spravedlivého. 27. května roku 1730 (dle světského kalendáře 9. června), byl pohřben se slzami a ve zbožné úctě, obklopen hořícímu svícemi a vonnými kaditelnicemi.

Za tři roky se svatý Jan zjevil knězi, který jej zpovídal a dával mu svaté přijímání, a řekl mu, že skrze blahodať Boží jsou jeho ostatky neporušené, stejné, jako když jej pohřbívali. Kněz měl pochybnosti a nejprve tomu nevěnoval dostatek pozornosti, potom se ale nad hrobem svatého zjevilo nebeské světlo v podobě ohnivého sloupu. Zbožní křesťané poté odkryli jeho svaté ostatky, neporušené a libě vonící, a přenesli je do chrámu.

Mnoho zázraků a uzdravení se stalo u jeho svatých ostatků, chromí a ochrnulí začali chodit, posedlí zlými duchy se stávali pokornými a mírnými, postižení různými nemocemi byli uzdravováni. Uzdravení přijímali nejenom pravoslavní, ale i Arméni, protestanti a Turci.

Po vyhlášení tureckého státu se mnoho Řeků muselo vystěhovat z Malé Asie. Tak se stalo, že Řekové, kteří žili v Prokopionu, se museli vystěhovat do Řecka, do dnešního města Nový Prokopion, a s sebou vzali svaté ostatky Jana Ruského a další církevní svatyně. To se událo, roku 1925. V roce 1930, byl založen chrám (dokončen 1950) zasvěcený svatému Janu, ve kterém se nachází svaté ostatky světce do dnešních dnů. K svatým ostatkům Jana Ruského přicházejí poutníci nejen z celého Řecka, ale z celého světa.

Svatý Jan je velkým ochráncem dětí, jak malých, s jejich malými těžkostmi a nemocemi, tak i starších. Mnohým rodičům pomohl, když jejich starší děti utekly z domova, nebo se dostaly do problémů s drogami či jinak podlehli pokušení „naši nové doby“.

Raduj se, svatý spravedlivý Jane, rychlý pomocníku a přeslavný divotvůrce!

Tropar, hlas 4.

Z tvého pozemského zajetí povolal tě Hospodin do nebeských příbytků,

tvoje tělo zachoval neporušené a přinášející uzdravení,

spravedlivý Jane, zajat jsi byl v Rusku a byl jsi prodán do Asie,

uprostřed bezbožnosti nepřátel ve velké trpělivosti zbožně jsi žil,

tady jsi zaséval se slzami, tam žneš v nevýslovné radosti,

proto pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Modlitba

Svatý nově zjevený služebníku Boží, Jane Ruský! Skutky dobré konal jsi na zemi, na nebesích přijal jsi korunu pravdy, kterou přichystal Hospodin všem, kdož ho milují. Hledíce takto na tvůj svatý obraz, radujeme se o přeslavném skonání tvého života, a ctíme tvoji svatou památku. Ty, který nyní stojíš před trůnem Božím, přijmi naše modlitby, a přednes je všemilostivému Bohu. Aby nám odpustil všeliká prohřešení, daroval nám pomoc proti ďábelským úkladům, abychom byli zbaveni zármutků, nemocí, neštěstí a pokušení, jakéhokoli zla, abychom ve věku tomto žili zbožně a správně. Dej, abychom skrze tvou pomoc, i když toho nejsme hodni, spatřili blaženost v zemi živých, slavíce jediného, ve svých svatých oslavovaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

Přesvatá Bohorodice -
- obměkčení našich zlých srdcí

Tropar (hlas 5.)

Ó Přesvatá Bohorodice, obměkči naše zlá srdce,

zmírni útoky těch, kdož nás nenávidí, a všelikou úzkost naší duše odežeň.

Při pohledu na Tvůj svatý obraz

jsme dojati Tvým strádáním a Tvým milosrdenstvím k nám

a rány Tvé líbáme, a svých střel, jež Tě mučí, se hrozíme.

Nedej nám, dobrotivá Matko, zahynout v naší bezcitnosti a kvůli bezohlednosti bližních.

Ty jsi vpravdě zlých srdcí obměkčení.

Modlitba

Mnohobolestná Matko Boží, jež ve své čistotě a množstvím strádání, která jsi na zemi zakusila, převyšuješ všechny pozemské dcery! Přijmi naše bolestné vzdechy a ochraňuj nás pod záštitou svojí milosti. Jiného útočiště a jiného vřelého zastání kromě tebe neznáme; majíc smělost před Tím, který se z Tebe narodil, pomoz a spasiž nás svými přímluvami. Nechť bez klopýtnutí dostihneme nebeského království, abychom tam se všemi svatými mohli pět chválu v Trojici jedinému Bohu, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Raduj se, mnohobolestná Matko Boží, náš zármutek v radost proměňující!

„I požehnal jim Simeon, a řekl k Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2, 34–35)

Jedno z nejstarších vyobrazení ikony Přesvaté Bohorodice „Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné)“ se nacházelo ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslovce ve Vologdské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři mu nebyli schopni pomoci. Když se začal modlit k Boží Matce, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodice ve zvonici chrámu a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Nynější myrotočivá ikona (tzn., že vydává svaté a libě vonící myro, olej) Přesvaté Bohorodice „Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné)“ je litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21. století, však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslavné církvi znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony. Poté, co se na tváři Matky Boží poprvé objevily slzy myra, začala být ikona podrobně sledována. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po nějaké době se na šíji Bohorodice objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. V den svatého archanděla Michaela začala ronit krvavé slzy. Od té doby roní nepřetržitě myro i krvavé slzy. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony a každá z nich také nádherně voněla; dokonce i ty z ikon, které byly do blízkosti ikony „Obměkčení zlých srdcí“ přineseny jen dočasně.

Ikona „Obměkčení zlých srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusi. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života.

Lidé z některých moderních náboženských společností, které vytýkají pravoslavným, že se klanějí obrazům (což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví), začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje a kdo skrze ni promlouvá.

To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona, je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, došlo v její blízkosti k mnoha zázračným uzdravením. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen při bolestech fyzických, ale i při řešení svízelné osobní situace.

V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh. Jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Na ikoně „Obměkčení zlých srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči – bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu svatém číslo sedm symbolizuje plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které vytrpěla v pozemském světě Matka Boží.

připravil o. diákon Marek Malík

Duchovní poučení
ke světlému svátku Vzkříšení
Pána Ježíše Krista

Vzkříšení je pro všechny stejné, ve velký den obnovení povstanou všichni, dobří a s nimi i zlí. Pro všechny bude platit jedno vzkříšení, neboť povstanou všichni v jednom okamžiku. Ale různá bude odměna, neboť každý bude odměněn podle pravdy, každý přijde a usídlí se v té zemi, kterou sám sobě připravil. (ctih. Efrém Syrský)

Každý bude vzkříšen a oblečen svými skutky jako šatem, ať už byly tyto skutky dobré, anebo zlé. (ctih. Izaiáš Poustevník)

Ktomuto duchovnímu vzkříšení, obnovení našich duší, nás zve Církev ve veliký a radostný den světlého Kristova Vzkříšení. „Nyní nadešla spása pro svět, viditelný i neviditelný! Kristus vstal z mrtvých – povstaňte s ním i vy; Kristus vyšel ve své slávě – vyjděte s ním i vy; Kristus povstal z hrobu – i vy se osvoboďte od pout hříchu! Otvírají se brány pekla, smrt je zničena, odkládá se starý Adam, tvoří se (Adam) nový, jak praví Sv. Písmo: ,Kdo je v Kristu, je nové stvoření.‘ (2 Kor 5, 17) Nuže, obnovujte se! “ (svt. Řehoř Bohoslovec)

Vzkříšení Pána Ježíše Krista z mrtvých se projevilo jako završení celého díla naší spásy, kterou Pán uskutečnil svým vtělením, utrpením za naše hříchy a smrtí na Kříži. Také proto jsou Kříž a Vzkříšení, jak ve věrouce Církve, tak i v jejích bohoslužbách, spolu nerozdílně spojeny. «Kříži tvému, klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme,» zpíváme v nedělní písni. A při zvěsti o Vzkříšení Kristově žehná kněz věřící znamením životodárného Kříže. V této jednotě Kříže a Vzkříšení však přední místo zaujímá Vzkříšení, neboť právě ono božským světlem osvěcuje Kříž a přivádí (všechno a všechny) pod vševládnou ruku Krista. Právě v něm spočívá ona blahá zvěst. (svt. Theofan Zatvornik)

Někteří z nás omezují Paschu na sedmero dnů veselí, ale už při tom nemyslí na nutnost neustálého přibližování se ke Kristu. Podobně jako někteří „se osvěžují tím nejtučnějším z Tvého domu“ (Ž 36, 9), ale už nechtějí ani trochu okusit Ježíšova hořkého kalichu. A co je nejhorší, namísto bdění a zkoumání sebe sama oddávají se ve svaté dny pohanskému klidu: „posadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.“ (1 Kor 10, 7) Čím se ale stane takový svátek? Ach běda, takový svátek bude jen tělem bez duše a pro takové křesťany (o nichž zde byla řeč) – je strašné to připustit, ale nutné to říci – pro takové nebude ani Kristova Vzkříšení… Ó Kriste, Pascha veliká a svatá! Pouč nás o tom, jak slavit Paschu a přistupovat k ní řádně a blahodatně, učiň nás, Pane, důstojnými oslavovat tvou Paschu a vejít v ní slavně a věčně. Amen. (svt. Filaret Moskevský)

Milí bratři, až se budeme - ozářeni touto velkou (paschální) událostí - vracet zpět do našich domovů, vnesme do nich i ony hluboké a spasitelné myšlenky, jež se budou dotýkat našich srdcí. Vzpomínali jsme a živě jsme pohlíželi na skutky božské lásky… Na tuto lásku odpovídali mučedníci potoky své krve, kterou prolili jako vodu; na tuto lásku odpovídali ctihodní umrtvením svého těla s vášněmi a s žádostmi (viz Gal 5, 24); na tuto lásku odpovídali mnozí hříšníci potoky slz, zkroušeným srdcem a vyznáním svých poklesků a hříchů… I my nyní odpovězme na Hospodinovu lásku k nám… životem podle jeho svatých přikázání. Jen toto znamení lásky od nás Pán vyžaduje, jedině toto znamení lásky přijímá. („Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.“ - Jan 14, 23 – 24) Jestliže ale neodpovíme na Hospodinovu lásku k nám svou láskou k němu, potom se musíme ptát, nebyla-li krev Bohočlověka za nás prolita nadarmo, nebylo-li nadarmo mučeno a týráno jeho svaté tělo a nebyla-li nadarmo přinesena a obětována veliká oběť na oltáři Kříže? (svt. Ignatij Brjančaninov)

Kříž je pro nás těžký jen do té míry, dokud zůstává  jen naším křížem. Když se ale promění v Kristův Kříž, pak se stává neobvykle lehkým: „Vždyť jho mé netlačí a břemeno netíží...“ pravil Pán. (Mat 11, 30) (svt. Ignatij Brjančaninov)

připravil o. diákon Marek Malík

Duchovní poučení
pro dobu postní

Světitel Jan Zlatoústý

Nemysleme si, že když odpouštíme bližnímu, že mu tím poskytujeme dobrodiní anebo velkou milost. Ne, tím, kdo ono dobrodiní získává, jsme my sami, neboť tím, že dobrodiní činíme, získáváme pro sebe velký užitek…

Jestliže pohrdneme tímto přikázáním (o odpuštění: Lk 6,37), jakému budeme potom vystaveni odsouzení, když budeme postupovat proti tomu, co říkáme ve slovech modlitby: „… a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim…“?

Jestliže to bude potřeba, omluvme se a prosme o odpuštění ty, kteří k nám chovají nevraživost, a neodmítejme to, i kdybychom se měli cítit jakkoli uraženi. Takovýmto způsobem si pro sebe připravíme velkou odměnu a pevnou naději.

Bůh od nás očekává blahosklonnost a shovívavost k bližním i proto, aby sám nalezl důvod odpouštět nám naše velká provinění.

Světitel Tichon Zadonský

Všiml sis, že sklo, když je špinavé nebo začouzené, nepropouští přirozené světlo? Taková je i lidská duše, ušpiněná a zčernalá hříchy, která dokud přebývá ve hříších, nemůže přijímat Boží blahodať. Hříchy jsou jako temná mlha nebo jako zátaras, který nevpouští Boží světlo do duše a odděluje duši od Boha, jak říká prorok: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Iz 59, 2)

Sklo, když se postupně očišťuje a umývá, začne vpouštět světlo, a čím více se čistí a omývá, tím více světla přijímá. Stejně tak i lidská duše, když se obrací od hříchů k Bohu, začíná se kát a pokáním a vírou v Krista se očišťuje od svých hříchů. Podobně se tedy i ona bude takto prosvětlovat blahodatí. A čím horlivěji a usilovněji činí pokání, tím více se prosvětluje. To nás vede k tomu, abychom se obrátili k Bohu a činili pokání, jestliže chceme získat jeho milost.

Ctihodný Nikodém Svatohorec

Všechno blaho, které máme a všechno dobro, které konáme, je Boží, je od Boha. Proto je naší povinností děkovat Bohu za vše, za všechno blaho, které nám dává jeho štědrá ruka. Za každý dobrý čin, za každý dobrý skutek, za každé vítězství nad nepřáteli našeho spasení máme děkovat v souladu s tím, jak zní Boží přikázání: „Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši, aby se tak dálo od vás.“ (1. Sol 5, 18) Snažme se v sobě co nejvíce rozžehnout vědomí vděčnosti vůči Bohu, od prvního okamžiku, kdy se probudíme ze spánku do konce dne, a usínejme opět se slovy díků na rtech…

Bůh nepotřebuje tvé dobrodiní, ale ty potřebuješ Boží dobrodiní… a místem, kde schraňuješ ona dobrodiní, je tvé vděčné srdce. „Nejlepším prostředkem pro zachování dobrodiní, jehož se ti dostalo,“ říká svt. Jan Zlatoústý, „je nikdy nezapomínat na vděčnost svému dobrodinci.“

Svatý spravedlivý Jan Kronštadtský

K čemu vede půst a pokání? Proč jsou tyto věci potřebné? Půst vede k očištění od hříchů, k duševnímu pokoji, ke sjednocení s Bohem, k našemu synovství v Bohu, ke smělosti před Hospodinem. Je tedy mnoho důvodů, proč se postit a z celého srdce se vyznávat. Odměna za svědomitou a usilovnou práci bude nesmírně veliká.

Zda-li má mnoho z nás vědomí synovské lásky k Bohu? Vždyť mnozí z nás smějí s důvěrou a neodsouzeně vzývat nebeského Boha Otce a říkat: „Otče náš!…“ Naproti tomu ale v našich srdcích není vůbec takovýto synovský hlas slyšet. Je v nich zahlušen světským shonem a lpěním na světských marnostech a požitcích. Není-li právě proto náš nebeský Otec od našich srdcí vzdálen? Neměli bychom si snad Boha představit jako Boha mstitele, když jsme se od něj vzdálili do daleké krajiny (Lk 15, 13)? Ano kvůli našim hříchům si všichni zasloužíme jeho spravedlivý hněv a trest, a je podivuhodné, jak velkou má s námi trpělivost, jak nás nenechává uschnout jako ony neplodné fíkovníky (Lk 13,6-9). Pospěšme si proto a usmiřme si jej pokáním a slzami. Vejděme tedy do sebe, se vší přísností pohleďme na svoje nečisté srdce a spatříme, kolik nečistot brání tomu,  aby k němu pronikla božská blahodať. Jen tak si uvědomíme, že jsme duchovně mrtví.

připravil o. diákon Marek Malík

Modlitba k blažené
Xenii Petrohradské

Krátký životopis

Po neočekávané smrti svého muže přijala svatá Xenie velice nesnadný způsob života zvaný jurodivst (bláznovství pro Krista). Toulávala se městem, bez domova, bez teplého oblečení, a mnohokrát snášela posměšky lidí. Vždy přicházela na pomoc těm, kteří ji zrovna potřebovali. Po nocích bděla na modlitbách. Svatá zesnula na konci 18. stol. nebo začátkem 19. stol. Je rychlou pomocnicí v každodenním životě, zejména pak v rodinných záležitostech. Na přímluvy blažené Xenie se věřící zbavují nemocí, zármutků, různých strádání a nouze a nacházejí bydlení a práci. Pravoslavná církev si v modlitbách připomíná svatou Xenii 24. ledna podle juliánského kalendáře (24.1./6.2.).

Tropar, hl. 7.

Chudobu Krista sis zamilovala, / z večeře nesmrtelné se nyní raduješ, /
Zdánlivou svou nerozumností / jsi z nerozumnosti svět usvědčila, /
Skrze pokoru kříže jsi Boží moc přijala, /a proto dar podivuhodné pomoci jsi získala, /
blažená Xenie, / pros Krista Boha, / abychom se zbavili všelikého zla cestou pokání.

Modlitba

Svatá blažená matko Xenie! Žila jsi pod záštitou Nejvyššího a Boží Matka tě znala a posilňovala tě. Snášela jsi hlad a žízeň, chlad a horko, urážky, potupu i pronásledování. Přijala jsi od Boha dar jasnozřivosti a činění zázraků. Nyní přebýváš v příbytcích Všemohoucího a svatá Církev tě oslavuje jako blahovonný květ. Stojíce na místě tvého pohřbení, před tvým svatým obrazem, modlíme se k tobě jako k tomu, kdo je živý a je s námi, a prosíme tebe: přijmi naše prosby a přines je k oltáři milosrdného Otce Nebeského, neboť ty v něj máš smělou naději. Vypros těm, kteří se k tobě utíkají, věčné spasení, štědré požehnání k dobrým skutkům a k jejich práci, vysvobození od všelikých běd a smutku. Předstup před našeho nejmilostivějšího Spasitele se svými svatými prosbami za nás, nedůstojné a hříšné. Pomoz nám, svatá blažená matko Xenie, ozářit nemluvňata světlem svatého Křtu a zapečetit je pečetí daru Ducha Svatého, poučovat děti ve víře, cti a bázni Boží a dětem pomoz k dobrému prospěchu v učení. Uzdrav nemocné a nemohoucí, obdaruj rodiny láskou a jednomyslností, ty, kteří žijí mnišským životem, učiň důstojnými dobrého počínání a ochraňuj je před pohanou. Utvrzuj pastýře v síle Ducha Svatého, ochraňuj lid a naši zemi, aby setrvávali v míru a pokoji, modli se za ty, kteří nemohou v čase smrti přijmout svaté Kristovy Tajiny. Ty jsi naše naděje a důvěra, brzké vyslyšení našich proseb a vysvobození od zlého, tobě díky přinášíme a s tebou oslavujeme Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Modlitba (II.)

Blažená poutnice Xenie, následovnice Nebeského Otce, jež jsi žila na zemi prostě a bez domova! Tak jako mnozí, kteří se před námi skláněli nad tvým náhrobkem, i my se k tobě nyní utíkáme a prosíme tebe: pros za nás, aby se naše kroky řídily podle slov Hospodinových a směřovaly ke konání jeho přikázání. Ať naše pokolení neovládá bezpráví, jež sejí bezbožní lidé a jež zabíjí duši. Skryla ses před moudrými tohoto věku a stala ses známou Bohu, vypros proto, pokorná Xenie, našim srdcím základ mírnosti a lásky, v modlitbách víru, v pokání naději, sílu při práci, v nemocech milost uzdravení a dle možnosti obnovení celého našeho života. Neboť tebe velebíme a v dojetí vyznáváme Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici jednobytnou a nerozdílnou na věky věkův. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

Slovo
ctih. Varsonofije Optinského
na Nový rok (1913)

Blahopřeji vám všem, kteří jste se zde shromáždili („Slovo“ bylo proneseno v chrámu po sv. liturgii), k novému roku. Předně vám blahopřeji k radostem, a přeji vám, ať vám jich Hospodin v nastávajícím roce štědře sešle. Blahopřeji vám i k zármutkům a starostem, které vás v nastávajícím roce dozajista také navštíví. Může se stát, že přijdou dnes, zítra, anebo v nejbližší době. Nermuťte se však pro ně a starostí a zármutků se nebojte. Zármutky, starosti i radosti jsou totiž navzájem těsně spojeny. Může se vám to zdát podivné, ale vzpomeňte na Spasitelova slova: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk...“ (Jan 16, 21) Den střídá noc a noc střídá den, chladné a deštivé počasí naopak střídá vedro; stejně tak se střídají i zármutek a radost.

Apoštol Pavel pronesl hrozivé slovo k těm, kteří nesnesou od Boha žádného pokárání: „…jestliže zůstanete bez takového pokárání, jste cizími dětmi.“ (Žid 12, 7-8) Není tedy třeba kvůli tomu malomyslnět a poddávat se beznaději. Ať se raději poddávají beznaději a malomyslnosti ti, kteří v Boha nevěří; pro ně jsou neštěstí a starosti zajisté těžké, neboť kromě pozemských potěšení nic nemají. Věřící lidé se nemusí poddávat malomyslnosti, vždyť skrze mnohé zármutky a neštěstí získávají právo na dědictví, bez kterého nelze vejít do nebeského Království. „Mládenci, vychovaní ve zbožnosti, pohrdli bezbožným rozkazem, hrozícího ohně se nezalekli, ale uprostřed plamenů stáli a volali: Blahoslaven jsi, Bože, Bože otců našich!“ (irmos svátku Kristova Narození, hlas 1., píseň 7.)

Zármutek a různá neštěstí jsou hrozivým ohněm, neboli zkouškou, a není třeba se jich bát. Ale tak jako oni zbožní mládenci je zapotřebí opěvovat Boha a volat k němu ve svých strádáních a pevně věřit tomu, že jsou nám všechny tyto zkoušky seslány Bohem pro naši spásu.

Ať nás všechny spasí Hospodin a uvede nás do Království nezacházejícího světla! Amen.

přeložil o. diákon Marek Malík

Modlitba
ke svatému a spravedlivému
o. Janu Kronštadtskému

Ještě za svého života se svatý Jan Kronštadtský proslavil mnohými skutky milosrdenství a divotvornou silou svých modliteb. Sám se zcela oddal službě bližním, pročež se vzdával spánku i oddychu. Věřící se ke kronštadtskému divotvůrci modlí nejčastěji modlitbu za své děti o pomoc při učení. Utíkají se k němu mimo jiné také, když podlehnou hříchu opilství, neboť ještě za svého života se sv. Jan modlil za ty, kteří tímto neduhem strádali. Ke sv. Janovi se obracejí rovněž manželé s prosbami za zachování klidu a vzájemné lásky v rodině. Památku sv. Jana Kronštadtského slavíme 20. prosince / 2. ledna, kdy si připomínáme den jeho zesnutí.

Tropar hl. 1.
Ochránce pravoslavné víry, / dobrodinče země Ruské, /
pastýřům pravidlo a správný vzore, / pokání a života v Kristu šiřiteli, /
Božských tajin bohabojný služebníče a za lidi smělý přímluvce, /
spravedlivý otče Jene, uzdraviteli a podivuhodný divotvůrce,/
města Kronštadtu chloubo a Církve naší okraso, /
pros předobrého Boha, aby usmířil svět a spasil duše naše.

Modlitba

Velký Kristův služebníku, svatý spravedlivý otče Jane Kronštadtský, pastýři podivuhodný, rychlý pomocníku a milostivý přímluvce! Když jsi k nebi vznášel své slavosloví trojjedinému Bohu, v modlitbách jsi jej přitom vzýval:

„Jméno Tvé je Láska - neodvrhni mne, chybujícího člověka; Jméno Tvé je Síla - posilni mne, nemohoucího a padajícího; Jméno Tvé je Světlo - osvěť mou duši, zatemněnou vášněmi života; Jméno Tvé je Pokoj - zklidni mou zmatenou duši; Jméno Tvé je Milost - nepřestávej mne milovat. “

Spravedlivý služebníku Boží, nosící jméno Kristovo! Ozáři svou láskou nás hříšné a nemohoucí, dej, abychom přinesli důstojné plody pokání a neodsouzeně přijímali svaté Tajiny Kristovy. Mocí svou v nás posilni víru, v modlitbě nás podporuj, neduhy a nemoci uzdravuj, od neštěstí, nepřátel viditelných i neviditelných nás ochraňuj. Služebníky a představené oltáře Kristova pozdvihuj světlem své tváře ke svatým skutkům pastýřské práce, dětem daruj dobré vychování, mladé poučuj, starým pomáhej, svatyně chrámů a svaté monastýry osvěcuj. Usmiř, divotvůrce a neobyčejný proroku, národy naší země blahodatí a darem Ducha svatého, osvoboď je od hádek a vzájemných sporů, shromáždi rozptýlené, oklamané obrať a připoj ke svaté obecné a apoštolské Církvi; zachovej svou milostí manželství v pokoji a jednomyslnosti, těm kdož žijí mnišským životem, daruj úspěch a požehnání v dobrých skutcích, duchovně slabé utěšuj, ty, kteří strádají od nečistých duchů, od nich osvoboď, nad těmi, kdo jsou v nouzi a neštěstí se smiluj a nás všechny poučuj na cestě spasení. V Kristu živý otče náš Jene! Přiveď nás k nezacházejícímu světlu věčného života, dej, abychom byli učiněni hodnými dosáhnout spolu s tebou věčné blaženosti a chválit a velebit Boha na věky věků. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století
(pokračování)

Apoštol nechce, abychom při pohledu na naše zesnulé, když přicházíme k jejich hrobům a vzpomínáme na ně, propadali bezútěšnému zármutku, stejně jako to dělají nevěřící, kteří nemají naději. Nevěřící jménem a skutkem, a to třeba jen jediným. My musíme zármutek překonávat vírou a prospěšnou nadějí. Tam, kde je víra a naděje, tam je i útěcha.
(Svatý Ignatij Brjančaninov)

Smrt blízkého člověka

Mnozí lidé, kteří se na nás obracejí, si stěžují na to, že těžce prožívají ztrátu blízkého člověka. Svatý Afanasij (Sacharov) psal své duchovní dceři: „Poplačte si, nemůžeme neplakat. Sám Spasitel plakal u Lazarova hrobu. Slzy ulehčují v zármutku. Poplačte si, ale také se těšte. Plačte kvůli svému osamění, ale těšte se z toho, že vašemu milovanému skončily těžké útrapy. Truchlete, budťe zarmouceni, ale ovládněte se.“ Podle jeho slov škodí přílišný žal našemu duševnímu i tělesnému zdraví. Radí truchlící ženě, aby se šetřila kvůli své dceři. Je zapotřebí, abychom vložili svůj smutek na Hospodina a abychom hledali podporu v modlitbě. V jiném svém dopise píše: „Náš zármutek nad zemřelým je přirozený a pochopitelný… Ale přesto si musíme přiznat, že zármutek nad ztrátou blízkého člověka je do značné míry sobecký. Více hořekujeme proto, že jsme osiřeli. Pro zesnulé však smrt znamená konec jejich utrpení. Tím spíše pro nás, křesťany. Co více by mělo zmírňovat náš zármutek? Věříme přece v Boží milosrdenství.“

Pravoslavný křesťan neumírá. Pro nás lidi je ztráta blízkých těžká, ale nic se neděje bez Boží vůle.

Ve svém dopise matce, která přišla zároveň o syna i vnuka, píše otec Jan (Kresťjankin): „Vaše srdce vám proto říká, že je živý, protože vaše víra je živá a činná. Modlete se za syna i vnuka. Jejich odchod byl nečekaný, proto je zapotřebí, aby se za ně všichni blízcí vroucně modlili.“

V jiném dopise prosí nějaká žena otce Jana, aby se pomodlil za jejího zemřelého syna. A on utěšuje zarmoucenou matku těmito slovy: „…před Bohem není mrtvých, před ním jsme všichni živí,“ a zároveň připomíná rodičovský dluh, a to modlitbu za syna, milodar, obrácení k Bohu a konání skutků pro Boha. Ani slzy ani reptání ani přání vědět proč a zač zemřelému dítěti nepomohou. Bůh činí vše kvůli nám, k našemu prospěchu, ze své lásky k nám. Na závěr svého dopisu otec vysvětluje, že někdy, „aby Bůh zachránil duši před újmou, nedopustí, aby se poskvrnila světem, ale přesune ji do jiného světa“.

Schiigumen Jan (Alexejev) píše ve svých dopisech své duchovní dceři, která přišla o matku, že je těžké vidět a prožít smrt drahého člověka, ale že člověk neumírá, jen přechází do jiného, věčného života. „Tělo je ze země, a do země se vrátí, ale duše je od Boha a půjde k Bohu.“ Hospodin je milostivý a jeho svatá vůle je ve věčném životě určena zemřelému podle jeho skutků. „Nemůžeme rozhodovat o lidských osudech v posmrtném životě – to je Boží vůle.“ Schiigumen Jan nemá pochybnosti o spáse pravoslavné věřící duše. Ale stupně blaženosti dostává každý podle svých zásluh. Je-li duše hříšná, propadá peklu, ale Svatá církev se za ni modlí a Hospodin duši z pekelných muk osvobodí.

Jeromonach Jan (Ludiščev)
připravila Alexandra Bílková

Život ctihodného
Mojžíše Mouřenína (Etiopana)

Ctihodný Mojžíš Mouřenín pocházel z Etiopie (odtud „Mouřenín“, tj. černý) a byl otrokem. Zpočátku se z něho stal vůdce lupičů a zlodějů, kteří v poušti přepadávali karavany. Milost Boží se ale dotkla i srdce tohoto hříšníka a Mojžíš učinil pokání a odešel do jednoho z egyptských monastýrů. Dlouhý čas bojoval s tělesnými myšlenkami a tělesným sváděním. Po poučení a radě ctih. Isidora počal držet co nejpřísnější půst a unavoval svoji tělesnost mnohými poklonami, přesto od něj vášeň, která jej trápila, neodstupovala. Poté mu ctih. Isidor ukázal v duchovním vidění množství démonů na západě, kteří se chystali k bitvě, a na východě ještě větší počet svatých andělů, také se zbrojících k boji. Tehdy mu řekl: „Vidíš, že více je těch, kteří nám pomáhají, nežli těch, kteří povstávají proti nám.“

Po dlouhé době mu ctih. Isidor nakonec řekl: „Od nyní tě tvé vášně přestanou mučit. Věz, že tělesný boj byl na tebe dopuštěn proto, aby sis nemyslel, že jsi mu odolal svým vlastním postem a duchovním zápasem.“ Ctihodný Mojžíš se za svého života stal důstojným hodnosti presbytera a kolem r. 400 zesnul mučednickou smrtí. S ohledem na strastiplný život, který byl nicméně ve svém závěru vítězným, se k ctih. Mojžíšovi obracejí věřící s prosbami, aby je zbavil hněvivosti, opilství a každé tělesné vášně. Památka světce připadá na 28. srpna / 10. září.

Tropar (hlas 1.)

Obyvatel pouště a v těle anděl,
zjevil ses jako divotvůrce, bohonosný otče náš Mojžíši.
Skrze půst, bdění, modlitbu jsi přijal nebeské dary,
uzdravuješ nemohoucí a duše těch, kteří k tobě s vírou přicházejí.
Sláva dajícímu tobě moc, sláva korunujícímu tebe,
sláva konajícímu skrze tebe uzdravení.

(jeden z pěti obecných troparů ke ctihodnému otci - mnichu - které se užívají, když služba v mineji k památce daného světce nemá vlastní tropar)

Modlitba

Veliká sílo pokání a nezměrná hlubino Božího milosrdenství! Ctihodný otče Mojžíši, byl jsi nejdříve lotrem a zlodějem, ale zhroziv se svých hříchů, zarmoutil ses  a v pokání a v lítosti jsi přišel do monastýru. Tam jsi ve velikém pláči pro své dřívější nezákonné skutky setrval v postu a modlitbě až do konce života. Byl jsi důstojný Kristovy blahodati odpouštění a daru konání mnoha divů. Ctihodný, ty jsi došel od těžkých hříchů až k předivným ctnostem! Pomáhej i těm, kteří se k tobě v modlitbě obracejí, vlekouce se do záhuby pro svůj hněv, pro neuměřené užívání vína, které škodí duši a tělu, chrámu Ducha Svatého. Shlédni na ně svým milostivým zrakem a nepřezírej je, vyslyš je, když se k tobě utíkají. Svatý Mojžíši, pros Vládce Krista, jediného milosrdného, ať neodvrhuje tyto bezmocné a nešťastné, hynoucí pro hněv a neuměřené pití vína, dej ať se ďábel nezaraduje z jejich záhuby, neboť všichni jsme jako stvoření Boží vykoupeni přečistou krví jeho Syna. Vyslyš, ctihodný Mojžíši, modlitbu a prosbu jejich i naši. Odežeň od nich ďábla, daruj jim sílu zvítězit nad jejich vášní. Uveď je na cestu dobra, osvoboď je z otroctví vášní, zbav je záhuby hněvu a neuměřeného pití vína, aby si obnoveni v duchovní střízlivosti a čistém rozumu zamilovali všechnu zdrženlivost a zbožnost a věčně oslavovali Předobrotivého Boha, vždy zachraňujícího své stvoření, jemuž patří sláva, čest a klanění na věky věkův. Amen.

připravil o. diákon Marek Malík

Z poučení igumena
Nikona (Vorobjova) duchovním dětem

Milý …,

Tak mnoho by bylo zapotřebí napsat v reakci na tvůj dopis. Objasním alespoň to hlavní. Boží moudrost je tak velká, že i zlo Hospodin obrací k užitku člověka. Tuto myšlenku odkrývá mnoho svatých otců. Podstata je v tomto: člověk může být spasen skrze víru a plnění všech přikázání. Plnění přikázání mění psychiku (duši) člověka, obnovuje ho, činí jej „novým“ člověkem podle Božího obrazu, přesněji podle obrazu našeho Spasitele, Ježíše Krista. Tou nejzákladnější vlastností onoho „nového člověka“ je pokora („Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný…“, viz Mt 11,29), bez níž se člověk, i kdyby plnil třeba všechna Boží přikázání, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale dokonce se stává Božím nepřítelem. To znamená, jestliže schází pokora, na jejím místě zcela jistě stane pýcha.

Domnívám se, že zejména k této vlastnosti duše se může užít myšlenka evangelia, v níž nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“ (Lk 11, 24–26)

Ctihodný Makários Egyptský objasňuje vztah pokory k ostatním ctnostem pomocí podobenství o honosném obědě přichystaném pro krále a jeho velmože. Protože ale všechno bylo připraveno bez soli (tj. pokory), ten, kdo vystrojil tento oběd, se namísto poděkování vystavuje jen královu hněvu. Takto, bez pokory, jsou nicotné veškeré lidské ctnosti …1 Nezapomíná-li člověk vnímat své vlastní nitro a neustává-li ve svém zápase s hříchem, náhle začne chápat, jak hluboko je zkažen a jak je celá jeho podstata prostoupena pýchou. Když zvítězíme nad veškerou svou domýšlivostí, nad svou pýchou, ješitností a hrdostí, zvítězíme tím současně i nade vším hříchem. Ukazuje se tedy, že pády člověka způsobené hříchem mu mohou pomoci v získávání pokory. Když člověk neviní ve svých pádech nikoho a nic jiného než sebe, je to zcela správné. Neboť ve všem je vinen člověk sám, okolnosti a ďábel jen napomáhají hříchu, přinášejí pokušení. Konečné rozhodnutí přináleží jen člověku, proto je za vše zodpovědný zcela sám. To potvrzují i výčitky svědomí, zejména po vykonání hříchu.

Člověk, který zápasí s hříchem, který v něm žije, a který neustále upadává v jedny nebo druhé hříchy, poznává ze své zkušenosti, a ne jen teoreticky, svoji zkaženost, svoji bezmoc, a postupně získává pokoru. Stále a všude pokořován hříchy se nakonec v hluboké zkroušenosti srdce a se slzami utíká k Hospodinu. Poznává sebe, z celé hloubky svojí duše, poznává sebe ve své hříšnosti, ve své bezmoci sám zvítězit nad hříchem. A nakonec prosí Hospodina: „Bože, chceš-li, můžeš mě očistit (Mt 8,2)...“ tak, jak to řekl malomocný. „Já sám nemůžu udělat nic… Hospodine, nauč mne činit Tvoji vůli.“ (Ž 143,10) A jinde zase: „Hospodine, vyveď ze žaláře duši mou...“ (Ž 142,7) Tu člověk poznává veliké milosrdenství Boží k padlému člověku, neboť při upřímném pokání jej Hospodin chrání, snímá z něj hřích, uzdravuje ránu na jeho duši, kterou způsobil hřích. Člověk z vlastní zkušenosti poznává Boží bytí, Boží prozřetelnost, poznává, že „blízko jest Hospodin těm, kteří jsou srdce zkroušeného“ (Ž 34, 19), že On je skutečným lékařem našich duší.

A takto, v tomto smyslu, se hřích, který je zlem, stává příčinou velikého dobra. V tom je prozřetelnost Boží podivuhodná, jako ostatně ve všem, ve všem ostatním…

Proto, můj milý …, neklesej na mysli, když upadáš v jakýkoli hřích, ale obviňuj sám sebe před Bohem, vyznej mu svá prohřešení, neviň nikoho jiného, buď pokorný, poznej svoji nemohoucnost ve všem a pros Hospodina, aby ti pomohl plnit jeho svatá přikázání. To neznamená, že ty sám nemáš proti hříchu usilovně bojovat. Je zapotřebí bojovat co nejusilovněji, je zapotřebí učit se z příkladu zápasu svatých otců, je třeba předvídat okolnosti, které způsobují vítězství či porážku a utíkat od posledního a přibíhat k prvnímu, a hlavně, při zrození hříšných myšlenek nepřestávat z celého srdce volat k Bohu o pomoc k přemožení hříchu s vědomím své vlastní bezmoci. A i když upadneš do hříchu, i při činění hříchu samého je třeba volat k Hospodinu a nestydět se, v duchu padnout před Bohem a volat: „Hospodine, ty vidíš, co činím, smiluj se nade mnou, pomoz mi osvobodit se z moci ďábla.“ A plač před Hospodinem ve svém nitru, co možná nejčastěji k němu volej, aby ti pomohl ve všem, v celém životě, neboť je těžké uprostřed tohoto světa plnit přikázání. Stejně tak plakávali i dávní svatí otcové pro lidi naší doby, neboť mnozí budou hynout pro hříchy.

Existuje ještě jeden silný prostředek v boji se všelikým hříchem: jakmile jsi upadl do nějakého velkého hříchu, běž a vyznej jej před duchovním otcem. Jestliže to nelze učinit hned, udělej to při první příležitosti, v žádném případě to neodkládej na zítra či později! Kdo často a hned vyznává svoje hříchy, ten dokazuje, že nenávidí hřích, nenávidí zajetí ďábla a je připraven přetrpět stud při zpovědi, jen aby se zbavil a očistil od hříchu, a za to poté získává od Hospodina i úplné vítězství, a při tomto vítězství se ho nezmocňuje namyšlenost a pýcha. Buď k tomuto pozorný! (Všude jsou sítě ďábla.)

A tak učiň začátek dobrý: bojuj dle své síly, neklesej na mysli při svých pádech, buď zkroušený, volej k Hospodinu, předvídej dopředu okolnosti a utíkej od zkaženého a nebezpečného, zpovídej se bez meškání před duchovním otcem a získávej pokoru. Vzpomínej na minulé hříchy a pády i ty nynější, a Hospodin ti pomůže a staneš se zkušeným vojákem Kristovým, který bude moci následně pomáhat i druhým.

Neoddávej se lenosti… Neodstupuj od svého malého pravidla. Učiň si pravidlem, závazně, alespoň jedenkrát za hodinu se obracet k Hospodinu a Boží Matce s modlitbou o odpuštění a o pomoc, a když bude možnost a síla, tak i častěji.

Hospodin nechť ti pomůže na přímluvy a modlitby ctihodného Sergije a ostatních radoněžských divotvůrců.

1950

připravil o. diákon Marek Malík

Poučení arcibiskupa
Theofana (Bystrova),
arcibiskupa poltavského
a perejaslavského, duchovním dětem

O konání bohoslužby v naší době

Říkáte, že se vám nelíbí způsob konání bohoslužeb ve všech chrámech Varny. Tato situace je podle mne zapříčiněna tím, že duchovenstvo se v dnešní době odnaučilo modlit - mám tím na mysli zejména vnitřní modlitbu, protože kněží se spokojili s tím, že vykonají pouze vnější bohoslužebný postup příslušných obřadů. Také proto se snaží nahradit nedostatek vnitřní duchovnosti čistě formální duchovností, se všemi následky, které z toho pramení.

Nedostatek vnitřní modlitby je patrný nejen v novém, ale i ve starobylém církevním zpěvu. Nový zpěv se vyznačuje koncertním stylem přednesu, starý církevní zpěv se zase prezentuje pouze vnějším provedením starých nápěvů, díky čemuž se stal krajně žalostným, bezcitným a mrtvým. V obou výše uvedených případech se dá modlit jen velmi obtížně. Možná se zeptáte, co se dá v této věci dělat?

Poradím vám. Neobracejte veškeré své vnímání na vnější postup bohoslužby, ale snažte se soustředit a spolu s postupem vnější bohoslužby začněte pronášet svou vlastní vnitřní modlitbu. A pokud se čtení nebo zpěv v chrámu stanou nesrozumitelnými, doporučuji vám, abyste právě tehdy konali tuto vnitřní modlitbu. Nejlépe je konat modlitbu Ježíšovu, tedy vzývat jeho svaté jméno a prosit jej o milost (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Tato modlitba je krátká, ale zato obsahuje vše podstatné a přitom nám nebrání pozorně dál sledovat vnější postup bohoslužby.

20. říjen 1930 Sofie, Bulharsko

Když přichází únava při modlitbě

Co mám dělat, ptáte se, aby únava neovlivnila soustředěnost při modlitbě. Nepíšete ale, jakou modlitbu přitom máte na mysli: osobní, anebo společnou? Proto na váš dotaz odpovím dvakrát. Když se začne projevovat únava během bohoslužby v chrámu, je třeba pronášet slova Ježíšovy modlitby (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Tato modlitba totiž spolupůsobí na modlitební soustředěnost. Dostaví-li se ale únava během domácí modlitby, je zapotřebí se zpočátku alespoň trochu k modlitbě přinutit. A když únava poté, co sami sebe k modlitbě přinutíme, zmizí, je zřejmé, že se jednalo o pokušení od zlého (ďábla). Jestliže však únava nezmizí, raději délku modlitby zkraťte; vždy je rozumnější modlit se méně, ale rozumně a s citem.

21. listopad 1929 Sofie, Bulharsko

Ctihodný otče,

stěžujete si na to, co všechno se děje ve vašem církevním životě. Neznám všechny podrobnosti vašich záležitostí, ale myslím si, že ani hůře ani lépe se nemají věci na nábožensko-mravní úrovni a ve vztazích mezi lidmi ani v ostatních pravoslavných zemích. A pokud ne v jiných zemích, mohu to s jistotou tvrdit o Rusku zotročeném (pod sovětským režimem) a o Rusku v zahraničí. Co se týče stavu církevních věcí v těchto dvou „oblastech“, podařilo se mi získat značné množství materiálů: celkově asi 700 stran textu. Stejně tak vlastním zajímavé a ve své podstatě závažné materiály o církevním životě zde (v ruském zahraničí). Společný závěr, který vyvozuji z těchto informací, je hrozivý. Rozumějme prosím, že uprostřed této tmy je i „kousíček blahodati“, jímž se ještě udržuje pravoslavná víra, jak zde (v ruském zahraničí), tak tam (v Rusku). Naši dobu lze srovnat s tou „poslední“, která má přijít před druhým příchodem našeho Pána. Soli stále ubývá… Mezi nejvyššími pastýři Církve zůstalo nyní převážně ono slabé, temné, zmatené a nesprávné chápání dle litery (zákonické chápaní duchovních věcí); tedy dle litery ubývající duchovní život uprostřed křesťanského společenství, ničící samo křesťanství, které je ve své podstatě skutkem, a ne literou. Je smutné sledovat, do čí péče jsou svěřovány Kristovy ovečky (věřící) a do čích rukou je svěřováno jejich vedení a pasení. Nesmíme však zapomínat, že i toto je dopuštěno Bohem v jeho prozřetelnosti. „A ti, kteří jsou v Judeji, ať běží do hor!“ Těmito slovy před více než šedesáti lety charakterizovali stav církevních věcí ve své době velcí ruští světitelé – metropolita Filaret (Drozdov) a biskup Ignatij (Brjančaninov). Nemáme snad i my dnes právo vyřknout tato hrozivá slova a vztáhnout je k dnešní době?

A co se týče politické situace, nad Evropou se nyní vznáší hrozivý přízrak nové války. Němci i Francouzi se k této válce již pečlivě připravují… a Československo bude předhozeno tomuto nebezpečí jako oběť v první řadě!

9. prosinec 1931 Clamart, Francie

Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století

„Jak bude dítě vychováno a nasměrováno, takové bude - jako plody vyrůstají ze semen, tak na výchově záleží, jak dítě prožije svůj život. Především rodiče napomíná Boží slovo: „Vychovávejte je v poučeních a napomenutích našeho Pána (Ef 6,4).“
(Svatý Tichon Zadonskij)

Problémy s výchovou dětí

V rodině získává dítě svou první duchovní a morální výchovu, představu o lásce a úctě člověka k člověku, učí se poslušnosti vůči rodičům. A v rodině dochází také k prvním zkouškám, které děti velmi těžce prožívají, pokud v rodině schází pravoslavný pohled na svět. O roli rodičů při výchově dětí píše archimandrita Jan (Kresťjankin): „Děti, to jsou přece živé ikony, zapracujte na nich, nezkažte v nich Boží obraz svojí nepozorností a lajdáctvím.“

V jednom ze svých dopisů upozorňuje starec Jan (Kresťjankin) jednu ženu, že může svůj život změnit pouze tehdy, „když zcela vyplní své první sliby – manželské. Křesťanská matka musí vychovat ve víře v Boha své děti i děti svých dětí". A neradí jí, aby odešla do monastýru dříve, než tak naplní svou povinnost k dětem. Dítě nelze ponechat bez materiální a duchovní podpory. Vždy jsme před Bohem zodpovědní za své děti a vnuky, které jsme nevychovali ve víře v Boha, my však utíkáme od kříže, který jsme dostali od Boha a přitahuje nás svévolnost, kvůli které pak umíráme. Archimandrita Jan dále píše: „Být s Pánem – to znamená plnit Boží vůli. Vy jste byla jakožto matka povinna vychovat své děti podle křesťanské víry. Ale jednou už jste to udělat nemohla, tak alespoň teď byste mohla pomoci vnučce."

Neposlušnost vůči rodičům je hřích, z něhož vyrůstá svévolnost a svéhlavost. Lhostejnost k tomu, co říká matka, se v budoucnu stane lhostejností k utrpení vlastního dítěte i okolí. „Dětem přeji úspěchy v učení, ale především v poslušnosti vůči rodičům a v plnění modlitební povinnosti k Bohu,“ píše svému duchovnímu dítěti biskup Benjamin (Milov). Dále pak objasňuje, že nyní je chápání poslušnosti u dětí až na druhém místě, někdy dokonce až na třetím. Ale je důležité, aby Bůh – pramen vší svatosti v nás – byl vždy na prvním místě. Není pro děti nic krásnějšího, než když mají vše „čisté a svaté, to znamená jejich vztah s rodiči, správnou mluvu a úslužnost bez odmlouvání i bezúhonné chování ve škole."

Je třeba ohleduplně, s moudrostí a taktem, vštěpovat dětem vkus k dobru a naučit je chápat, co je dobro a co je zlo a hřích. Abychom děti neztratili, ale přivedli je k Bohu, musíme mít mnoho rozumu, taktu a lásky. Ale mluvit s nimi je třeba „nejen o Bohu, ale také o životě, který může být buď s Bohem, anebo bez Boha". Modlete se za děti. Ukazujte jim v životě stopy Božího plánu, který život utváří. To, co jste si vy uvědomili až v dospělosti, by oni měly poznat a pochopit už v dětství,“ nabádá rodiče otec Jan (Kresťjankin).

Nelze nechávat děti a jejich výchovu jen tak, nelze je ponechávat napospas vlivu televize a ulice. Jeromonach Serafim (Rose) radí: „V domech, kde není dost odvahy na to, aby vyhodili televizi z okna, je nutné její sledování přísně kontrolovat a hlídat, abyste se vyhnuli otravujícímu působení tohoto přístroje, který se stal hlavním učitelem protikřesťanských hodnot a idejí, zvláště u mladých lidí.“ Také otec Jan žádá rodiče: „Modlete se (za děti), a pokud je to možné, ovlivňujte výběr hodnot v jejich životě. Samozřejmě ne násilím, ale domluvou a uvědoměním si pomíjivosti současného vědomí, které je člověku zevně vnucováno.“

Rodiče musí připravit své děti na dospělost, naznačit jim, jak chápat cíl a cesty vedoucí k tomuto cíli. Nelze děti ochránit před tím, jak žijí ostatní lidé. Škola, hudba, počítač, všemožné technické vymoženosti mohou jednomu člověku sloužit ke spáse, ale druhému k záhubě. „Pokud někdo pracuje na počítači na Božím díle anebo jinak ke slávě Boží, např. sází liturgické knihy, dopracuje se tím ke spáse. Ale jestliže používá techniku pro všelijaké neslušnosti a nesmyslné hry, přímo tím hyne," vysvětluje v jednom ze svých dopisů archimandrita Jan (Kresťjankin).

Stává se, že přicházejí dopisy s prosbou o požehnání ke studiu na vysoké škole a otec Jan jej dává i s přáním úspěšného absolvování studia. V jiných dopisech otec Jan ukazuje na unáhlené rozhodnutí rodičů při výběru školy. „Modlete se za dceru,“ píše, „poslali jste ji, aby se učila v takové škole, kterou bych nikomu nepřál.“

Děti musíte vést už odmalička k tomu, aby se chovaly podle Božích přikázání. Tak zmizí mnohé problémy s jejich nesprávným chováním. V dopise světiteli Nikolaji Srbskému si stěžuje jedna matka na vychování svých vlastních dětí, kterým se dostalo zvláštního hudebního vzdělání i výuky francouzštiny. Na její stížnost biskup odpovídá: „Pokud bys najala svým dětem ve své době vychovatele, který by je vychovával podle Božích přikázání, měla bys teď své děti, a ne opici a papouška."

Biskup Venjamin (Milov) v dopise svým duchovním dětem vysvětluje vliv hudby na člověka a doporučuje jim, aby dali dceru do hudební školy. Hudba přivádí lidskou psychiku do ideální nebeské sféry. Abychom se však do této sféry dostali, musíme se prodrat skrze tmavou houštinu všelijakých písní, které po drobtech vyvětrávají z naší duše lidumilnost. „Těžko říci,“ píše biskup, „co je užitečnější: zůstat nevzdělaným s celistvostí srdečného života, anebo se hudebně vzdělávat a ztratit z duše Boží teplo. A protivné ,drnkání‘ na jakýkoli hudební nástroj nás ladí na erotickou ,vlnu‘ a probouzí v naší duši různé druhy vášní.“

Otec Vsevolod Špiller v dopise svému nemocnému duchovnímu dítěti doporučuje, aby poslouchalo „velmi dobrou hudbu, naši a evropskou (Bacha, něco z Brahmse, ne vše od Beethovena, našeho Metnera, něco z Tanějeva)“.

V korespondenci světitele Nikolaje Srbského je dopis, ve kterém sestra hledá pomoc a stěžuje si na svého bratra, o kterého se stará po smrti jejich matky. Z bratra se stal horlivý neznaboh, začal se vysmívat její zbožnosti, modlitbám, ikonám, církvi. Světitel radí sestře, aby se nezlobila kvůli jeho chování, ale raději mlčela a nedráždila ho. A začala se za bratra modlit slovy: „Nejdobrotivější Pane, jakýmkoli způsobem uzdrav duši mého bratra, byť by to bylo třeba skrze těžkou nemoc nebo utrpení.“ Za příklad jí dává ženu, která takovým způsobem vyléčila svého syna. A takto modlitba, kterou bude konat vskrytu, nakonec obměkčí bratrovo srdce.

V dopisech protojerejů otce Vsevoloda Špillera a otce Grigorije Dolbunova se dočteme o tom, jaká má být láska dětí k rodičům a rodičů k dětem. Protojerej Vsevolod Špiller píše svému synovi: „Nikdy se neboj být ohleduplným, pozorným a starostlivým synem své matky, milujícím ji vnitřně i navenek. Náš život je tak krátký, dítě moje. Ať je tedy každý den, každá hodina světlou, tichou, radostnou, abychom nemuseli nikdy ničeho litovat, nebude totiž v našich silách napravit to, co se stalo v minulosti.“ Otec Grigorij oznamuje svému synovi, že dostal jeho dopis a děkuje Hospodinu za to, že „Bůh v tebe, synu, vložil takovou lásku k rodičům a vychovatelům. Ať ti Hospodin odměnou za lásku k nám hříšným dá pravou moudrost.“ Otec Grigorij dále poučuje syna sloužícího v armádě, aby prošel tímto kolbištěm bez výčitek a beze studu a aby se vrátil domů v takovém duchovním stavu, v jakém ho vyprovodili. Radí mu, aby se nestyděl modlit. „Zoceluj se a upevňuj,“ píše otec Grigorij, „Bůh je tvůj pomocník a ochránce ve všech dnech tvého života. Pán je s tebou vždycky a s ním není žádná situace bezvýchodná.“ Prosí syna, aby vždy a za vše děkoval Hospodinu, který nám daroval život. „Jen nevděčné děti urážejí své rodiče i Boha.“

Vše překrývá láska, úcta a poslušnost dětí vůči rodičům. „Cti otce a matku svou,“ tak je to napsáno ve Starém Zákoně.

Zbývá nám připomenout, že jednou z povinností dětí k rodičům je modlitba. V korespondenci biskupa Afanasije (Sacharova) nacházíme v jednom z dopisů tyto řádky. „Děti se musí vždy modlit za své rodiče, ať už jsou jakýmikoliv netvory, lidmi, kteří hanobí a pronásledují víru. Jsem přesvědčen o tom, že svatá Barbora se modlí za svého otce, který ji dokonce sám zabil... Neodvažuji se říci, že všichni nepravoslavní beznadějně zahynuli.“

V dopisech schiigumena Jana (Alexejeva) je dopis od ženy, která neměla děti, ale přála si je. Otec jí odpovídá, že někdy „děti nebývají pro rodiče radostí, ale velikým trápením“. Radí jí, aby se ve všem odevzdala do Boží vůle a modlila se za to, co si přeje. U Hospodina je přece vše možné...

připravila Alexandra Bílková

Z poučení igumena Nikona (Vorobjova) duchovním dětem

Pokoj vám!

Jak snadno se zarmucujete proto, že roky běží a že nejste zabezpečená! Toto všechno je ale z tohoto světa a od knížete jeho. To on vás mate. Mate vaše myšlenky, vnáší vám do nich všechny tyto obavy, lže vám, lže bez konce, a takto se ukazuje ve všech oblastech.

V čem spočívá podstata křesťanství? V tom, že všemohoucí, vševědoucí Tvůrce všehomíra tak miluje člověka a tak s ním soucítí, tak se stará o něj a jeho spasení, že vydal svého jednorozeného Syna na hanbu, kříž a smrt. A nejen o celé lidstvo, ale i o každého člověka zvlášť se Hospodin stará, každou minutu jej drží ve svých rukou. Ochraňuje jej od nepřátel neviditelných a viditelných, poučuje a přivádí k rozumu skrze lidi, knihy a životní okolnosti. Jestliže je nutné napravit či pokárat člověka proto, aby ho takto ochránil od horšího a většího neštěstí, činí tak Bůh milostivě. Když to pak člověk může beze škody přijmout, odměňuje jej tak, jako by želel toho, že jej trestal a pokáral. Komu se trošku otevřel vnitřní zrak, ten vidí tuto udivující prozřetelnost Boží vůči člověku, ve velkém i v malém. A v samé podstatě, jestliže Bůh pro člověka přinesl v oběť to nejdražší – svého Syna, jak může čehokoli litovat, když i celý svět je ničím před touto obětí? Hospodin nelituje, nešetří ničeho především pro ty, kteří k němu směřují, kteří se snaží plnit jeho slovo, kteří se se zarmouceným a zkroušeným srdcem rmoutí pro každý svůj hřích - pro narušení jeho vůle, svoji nevšímavost, nevděčnost a nelásku k němu.

«Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.» (Jan 6,37) Hospodin se raduje z každého, kdo k němu tíhne, nesrovnatelně více, nežli se raduje matka z lásky svého děťátka.

Proto se nemáte bát budoucnosti. «S námi jest Bůh,» dnes, zítra a na věky. Mějte strach jen z toho, že byste Boha mohli jakkoli, jakýmkoli hříchem zarmoutit. Jestliže pro svoji nemohoucnost upadneme v cokoli nedobré, učiňme pokání, a Hospodin nám odpustí. Je jen zapotřebí vědomě si nevybírat zlo (hřích), neospravedlňovat sebe sama, nereptat na Boha. Nebojte se ničeho. Buďte smělá a všechny svoje zármutky, pochybnosti, strachy, urážky od běsů a lidí vložte na Hospodina. On chce a ví, jak vás od nich osvobodit a kdy vám to bude ku prospěchu.

Nevěřte sobě ani lidem. Věřte Slovu Božímu, Evangeliu. Životem, zkušenostmi se učte Evangeliu. Život v Kristu vám dá takovou plnost, takové chápání všeho, duchovní radost, pevnost, že se vám život lidí ve světě bude jevit takovým, jakým skutečně je: nicotným, nezajímavým, chudým, žalostným, marnivým, přeplněným malichernostmi, nepříjemnostmi a zbytečnými zármutky. Jste šťastná. Chraňte toto štěstí. Děkujte za ně Bohu, a on za tento vděk zesílí, mnohonásobně zvětší svoji milost do té míry, kolik jí jen můžete unést. Toto nechť se stane! Ať vás ochraňuje Hospodin a ať vám žehná!

1962

Drahá…!

Není třeba od sebe vyžadovat příliš mnoho. Je lepší být pokorným před Bohem. Odkrývejte mu sebe sama, se všemi skvrnami, a jako malomocný volejte: «Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.» (Mt 8,2) Nedávejte kvůli tomu Bohu lhůtu ke splnění. Dělejte vše, k čemu máte vy sama sílu, a Hospodin vykoná vše nezbytné pro vaši spásu. Jen neodstupujte od Boha. Nepoddávejte se vnuknutím nepřítele, který říká, že je již zbytečné něco konat, že vše již zahynulo a tak podobně. To je dílo ďábla, věčného pomlouvače Boha a všech. Pevně se držte Církve a učení svatých Otců. Ať už byste byla v jakýchkoli pochybnostech, říkejte si pro sebe, a někdy i nahlas (to aby běsi slyšeli): „Pane Ježíši Kriste, věřím, že ty jsi Syn Boží a Pán, věřím, že jsi tolik strádal, abys nás spasil, věřím, že i mě neopustíš, jestliže já sama se od tebe vědomě neodřeknu. Pane, buď ke mně milostivý. Odevzdávám sebe a své spasení do tvých rukou. Věřím, že nedopustíš, abych zahynula. Sláva tobě Bože, sláva tobě Bože, Sláva tobě Bože!“

Ať vás ochraňuje Hospodin. Buďte spaseni!

1963

Drahá…,

jak se cítíš? Jak neseš svůj kříž? Snad na něj nereptáš? Ať ti pomůže Hospodin přetrpět bez reptání a s vděčností vše, co sešle pro tvou spásu. Neboť bez jeho svaté vůle nám nemůže nikdo a nic způsobit nižádnou ránu. Hospodin nám dokázal svou lásku k lidem, když dovolil, aby jej ukřižovali. Bůh jest Láska, a láska nemůže dopustit zla milujícímu. Proto vše, co se s člověkem děje, co jej rmoutí i z čeho má radost, se děje pro jeho blaho. Třebaže tomu tak vždy nerozumíme, nebo lépe řečeno, nikdy to nevidíme a nechápeme. Jen vševědoucí Hospodin ví a zná, co potřebujeme k získávání věčného, blaženého života. A tak buďme pokorní pod milující rukou Boží, snažme se z naší strany vynaložit co největší úsilí , abychom plnili jeho přikázání. Neustále čiňme pokání z mimovolných narušení jeho přikázání, a dokažme tím svou lásku k Hospodinu. Podle slov Pána Ježíše Krista: «Miluje Ho ten, kdo plní přikázání Jeho, a kdo Jej nemiluje, neplní je.» (Jan 14,23-24) Nechť tě poučí Hospodin, dá ti trpělivost, horlivost v úsilí o spásu a modlitbu vycházející ze zkroušeného a pokorného srdce. Buď laskavá a mírnější k lidem, se kterými se setkáváš a  jimž jsi nablízku, i ke svým nadřízeným. Ne proto, aby ses zalíbila lidem, ale pro lásku k nim, kterou nám přikázal Kristus. Pokoj tobě a požehnání od Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista.

1949

připravil o. diákon Marek Malík

Z poučení svatého
Jana Zlatoústého

„Člověk se musí ze všeho nejdříve učit milosrdenství, protože právě ono jej činí člověkem. Kdo nemá milosrdenství, ten jím přestává být. A proč se divíš, že je to hlavní znak lidskosti? Je to znak božství. Milost je královna, činící lidi podobné Bohu.“

„Své dílo nazval Matouš pravdivě evangeliem – poselstvím. Ve skutečnosti zvěstuje všem: nepřátelům, nevědoucím a sedícím v tmách konec trestu, vykoupení, odpuštění hříchů, ospravedlnění, posvěcení a společenství se Synem Božím. Co může překonat takové poselství? Bůh je na zemi, člověk na nebi, vše je obnoveno!

Stalo se zřejmým, že dávný boj skončil, že se naplnilo smíření Boha s lidmi, ďábel je poražen, démoni vyhnáni a smrt přemožena. (...) Zjevila se veliká naděje pro budoucnost!“

„Kristus nás v krátkých a jasných slovech naučil, co znamená dobro (...) On přece říkal, že na dvou přikázáních spočívá celý Zákon i proroci.“

„Peklo a budoucí muka jsou nepředstavitelně strašné, ale i pokud bychom si dokázali představit tisíce pekel, nebylo by nic horšího, než se stát odpornými Kristu a uslyšet od něho: „Neznám vás.“

Je lehčí vydržet úder tisíce blesků, než spatřit, jak se mírná tvář Hospodina od nás odvrací a jeho klidné oči nestrpí pohled na nás . Milující nelituje, že za urážku milovaného musí vytrpět nějaký trest, ale lituje toho, že ho urazil. Musíme se držet toho, že není těžké trpět muka, ale hřešit. A pokud by nás Bůh nepotrestal, museli bychom sami sebe potrestat za to, že jsme byli natolik nevděční jeho dobrotě. Pokud milujeme Krista tak, jak máme, budeme trestat za hříchy sami sebe.“

„Nevěřící obrací na víru ani ne tak zázraky, jako spíše život křesťanů. A tento život neučiní krásnějším nic jiného než láska. Ty, kteří činí zázraky a znamení, nazývají nevěřící často podvodníky, ale čistý život nemohou nijak napadnout. Na druhou stranu ale nic tak silně nepohoršuje jako právě hřích. Vždyť když nevěřící uvidí, jak ti, kterým bylo uloženo milovat i nepřátele, závidí, kradou, jsou lakomí a zasévají nenávist, nazve ty zákony planými řečmi. Když uvidí, jak se křesťan bojí smrti, kdo uvěří jeho slovům o nesmrtelnosti? Když uvidí, jak se rveme k moci a otročíme svým vášním, tím spíše se bude držet svých bludů a nebude si o nás myslet nic velikého.

My, vpravdě my, jsme tou hlavní příčinou, proč nevěřící setrvávají ve svých bludech.“

„Kdo jste se postili i nepostili, radujte se dnes(v den svaté Pachy)!... Všichni přijměte bohatství dobroty!“

„Kristus se s námi usmířil, když jsme byli jeho nepřátelé, a tak se nyní snažme zůstat jeho přáteli. On začal, my se proto snažme alespoň pokračovat. On nás nemiluje kvůli svému užitku, protože mu nic nechybí, ale my se snažme milovat, byť by to mělo být kvůli nějaké výhodě. On miloval svoje nepřátele, my se snažme alespoň milovat se navzájem.“

„Když někdo nemá ani jednoho přítele, je to znak krajní nerozumnosti, protože jenom hlupák by se pyšnil slovy: ,Nemám ani jednoho přítele.´ Jaký může mít život? I kdyby byl neskutečně bohatý, utápěl se v pohodlí a rozkoši, i kdyby byl nejsvatější na zemi – byl by sám a bez pomoci. Mezi přáteli tomu tak není, a i kdyby byli chudí, jsou bohatší než boháči. Přátelství je pro nás základ pohodlí a bezpečí.“

„Nevěřím, že může být spasen ten, kdo nedělá nic pro spasení bližního.“

připravil Pavel Nikolajev

Ať se všichni sejdeme v ráji

z rozhovoru s rumunským starcem Paisijem (Olaru)

Jak můžeme usmířit ty, kdo jsou spolu rozhádaní?

Nejprve se za ně máme modlit. Poté je musíme podpořit v rozhodnutí, aby se vyzpovídali svému duchovnímu otci. A je dobré je poučit slovy ze svatého Evangelia, dle slov Hospodinových: „Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou.“ (Mt 5, 9) Jak jen můžeme, snažme se šířit mír a pokoj, neboť jsme Božími dětmi a nosíme v sobě pokoj Ducha Svatého. Ti, kdo se spolu neusmíří, nemohou jít ke svatému Přijímání.

Co je to pokora?

Pokora je myšlenka našeho srdce, která nás ujišťuje o tom, že jsme nejhříšnější ze všech lidí a nedůstojní milosti Boží. Když sami sebe ponížíme, neznamená to, že máme pokoru. Když nás ale někdo druhý uráží, kritizuje a ponižuje, a to i před lidmi, a my to snášíme a říkáme si: „Bůh přikázal mému bratrovi, aby mne urážel, pro moje hříchy,“ to je pravá pokora. Stejně tak tehdy, když vše přijímáme jako z Boží ruky, z jeho vůle. Když tě někdo uráží, Bůh mu přikazuje, aby tě urážel. Když ti někdo vezme nějakou věc, Bůh mu přikázal, aby ti ji vzal, aby tě učinil mnichem. Když tě tvůj představený přemisťuje sem a tam, Bůh ti mění místo, aby ti změnil povahu a zvyky. To je pravá pokora. Naopak pýcha je, když se spoléháš sám na sebe, na svůj rozum a sílu; když sebe považuješ za dovednějšího, než je druhý, lepšího a hezčího, zkušenějšího v dobrých skutcích a milejšího Bohu než jiní. Tehdy tebou vládne ošklivý hřích pýchy, od kterého nás ochraňuj Bůh, který se ponížil pro naše spasení.

Jak se mám chovat ke svému bližnímu, abych naplnil přikázání lásky?

Považuj svého bližního za lepšího, než jsi sám, žádej od něj radu místo toho, abys mu radil, a jeho nedostatky doplň svojí láskou. Čiň tak a spasíš se.

Který hřích je dnes ve světě nejtěžší?

Nejtěžší hřích, který dnes vládne světem, je nevíra v Boha, neboť z ní se rodí všechny ostatní hříchy na zemi. Protože když člověk nevěří a nebojí se Boha, nemá už žádnou oporu, nemá naději, nemá radost, nemá cíl a padá do všeho zlého, do propasti beznaděje, od čehož nás ochraňuj Kristus a Matka Boží.

Co je znakem duchovního pokroku?

Slzy při modlitbě, myšlenka, že jsi nejhříšnější, veliká radost v srdci a mnoho milosti a lásky ke všemu stvoření.

Jeden kněz se ptá, jak nejlépe vést k Bohu stádo, které mu bylo svěřeno?

Stádo Kristovo se má vést s píšťalou a ne s holí; to znamená s mírností, ne přísně. Má se vést více příkladem vlastního života než pouhým kázáním z ambonu. Tedy více skutky než slovy, aby lidé viděli vaše dobré skutky a oslavovali Boha. Ať také hezky a dobře slouží bohoslužby, s vírou a zbožností; ať obdarovává chudé a nemocné ve farnosti, ať učí věřící pravé víře – staré, mladé i děti; ať je pravidelně zpovídá, ať je posiluje v nesnázích a je jim příkladem ve všem, sytí je bohumilými knihami a rozličným slovem Božím.

Co dělat s dětmi, které, když dovrší šestnáct let, přestanou poslouchat rodiče a žijí v hříších?

V takovém případě jsou vinni rodiče, kteří jim odmalička nedávali křesťanskou výchovu, a nechali je napospas jejich vlastní vůli. Rodiče takových dětí se budou zodpovídat za jejich duše, za to, že jim odmala nevdechli víru a bázeň Boží. Teď sklízejí co zaseli! Přesto ale ať se modlí za své děti, ať je přivedou k dobrému knězi ke zpovědi, ať jim pomohou založit rodinu, ať jim pomohou znovu si zvyknout na chrám, práci, čestnost. Potom budou mít naději na odpuštění a nápravu.

Jedna mladá žena, týraná a donucována ze strany svého muže, aby zabíjela své děti při potratu a bránila početí, se ptá, jakou epitimii má konat, aby přijala odpuštění a spásu od Boha?

Oba dva, ona i její muž, budou zatraceni, jestliže neučiní pokání. V tomto případě je zapotřebí, aby se žena postavila proti zabíjení dětí, anebo aby se hned rozvedla. Předtím ale ať vyzná svoje hříchy zkušenému zpovědníkovi. Potom ať dává křtít děti namísto zabíjených, ať rodí další děti místo těch, které byly zabity. Ať se do konce života postí jeden den v týdnu, obvykle v pátek, až do večera, ať činí poklony a rozdává milodary podle svých možností, a je naděje, že dosáhne spasení a milosti od Boha.

O nutnosti časté zpovědi říkal starec jednomu duchovnímu dítěti:

Pravidelně se zpovídej, protože čím častěji v domě uklízíš, tím milejší je ti v něm bydlet. Když si vypereš košili, je ti příjemné, když si ji oblékáš. Protože když se v domě nakupí mnoho špíny a smetí, je těžší ho vynést ven. Zpovídej se častěji - když ne každý týden, tedy každý měsíc.

O neustálém pokání

Kdykoliv upadneš, povstaň, vyznej svoje hříchy, čiň pokání, konej epitimii, nos nadále svůj kříž s očima upřenýma ke Kristu, dokud nevyjdeš nahoru na Golgotu. My nemůžeme nikdy říci, že budeme spaseni skrze své skutky, bez milosti Boží, bez duchovního otce a bez modlitby církve, ale ať nás okamžik smrti zastihne v boji.

O duchovním vedení

Někoho duchovně vést, být duchovním otcem, je velmi těžké! Na zemi totiž není nic těžšího, než vést duše po cestě spásy. Vždyť více než čtyřicet let jsem svazoval a rozvazoval duše od hříchů. (Mt 16,19) Ale odkud mohu vědět, že jsem nezhřešil? A tak mne Hospodin pokáral touto nemocí, neboť jsem možná svázal to, co bylo třeba rozvázat a rozvázal jsem to, co mělo být svázáno. Přes to všechno vše zůstává na soudu a milosti Boží, neboť člověk je náchylný k hříchu.

Je těžší být duchovním otcem laiků, nebo mnichů?

Těžší je být duchovním otcem mnichů a kněží než laiků, protože mniši a kněží mají větší zodpovědnost. Oni znají Slovo Boží a svaté kánony, ale nedodržují závazky, které mají, to znamená, že hřeší ze své vůle a proti tomu, co znají. Laici mají menší zodpovědnost a mnozí hřeší z nevědomosti. Tady se naplňuje slovo svatého Evangelia, které říká: „Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho žádáno, a komu bylo málo dáno, od toho bude méně žádáno.“ (Lk 12, 48)

Poslední dopis, který napsal starec svým učedníkům:

Šťastné svátky, mnohá léta ve zdraví a trpělivosti, trpělivosti, trpělivosti ve všem. Trpělivosti v nemoci, trpělivosti, když vám bude domlouváno, trpělivosti s vděčností, pro drahocenné spasení! Neustále se modlete, a jestliže vás někdo zarmoutí, odpusťte mu. A když vy někoho zarmoutíte, hledejte odpuštění a s radostí buďte poslušní, neboť poslušnost z donucení není dobře přijímána. A tak život plyne, ať chceme, nebo ne, a zítra či pozítří ať se všichni společně sejdeme tam nahoře v ráji.

připravil o. d. Marek Malík

Poučení ctihodného starce
Kleopy Ilieho o modlitbě

Po ústní modlitbě následuje rozumová modlitba. Ani rozumová modlitba však není dokonalá. Naši Otcové ji proto nazývají „poloviční“ nebo „jednonohou modlitbou“. Důležité je, aby modlitba přešla od rozumu k srdečnému citu. A pak, pronášíme-li ji ústy, chápeme-li ji rozumem a cítíme-li ji srdcem, stává se kulovou, sférickou modlitbou v pohybu naší duše (metafora, kterou starec v souvislosti s dokonalostí modlitby uvádí – přivádí posluchače k představě o dynamice duše, která se neustále pohybuje a modlitba ji přitom povznáší, pozn. překl.). Taková modlitba je o mnoho dokonalejší a nazývá se „modlitbou srdce. „Modlitby srdce dosáhne jen jeden člověk z deseti tisíc,“ říká sv. Izák Syrský.

V modlitbě se spojuje rozum se srdcem. Jedná se o modlitbu rozumu, která probíhá uvnitř lidského srdce, jde o modlitbu čistého srdce. A nezapomeňte, že rozum, který sestoupí do srdce, prochází dvěma celnicemi (nebo bariérami), aby se mohl se srdcem spojit. První celnicí před branami srdce je fantazie nebo představivost, druhou je celnice rozumu. Moudrý člověk jimi projde za chvíli.

Nejzákladnější pravidlo modlitby je: nic si během modlitby nepředstavovat. Neboť jsou tři druhy představivosti: špatná, dobrá a svatá.

Žádnou ale nesmíte ve své mysli uvítat. Pokud se zastavíte u představivosti, nemůžete se během modlitby přes ni dostat s rozumem až do srdce. Svatý Nil Asketa ve Filokalii říká: „Šťastný je rozum, který se dokáže pomodlit ke Kristu bez představivosti, bez tvaru!“ Vždyť Adam kvůli představivosti padl. Co mu řekl had? „Neumřeš, ale budeš jako Bůh a budeš znát dobré a zlé.“ Jakmile si představil, že bude jako Bůh, padl kvůli této představě, dary mu byly odebrány a byl vypovězen z ráje. Proto svatí Otcové nazývají představivost „mostem démonů“. Všechny hříchy přecházejí od rozumu (intelektu) k citu (srdci), pokud si je člověk nejprve představuje.

Proto si během modlitby nesmíš nic představovat. Ani svaté představy ani Krista na ctihodném kříži ani poslední soud. Nic. Protože všechny představy se nacházejí vně srdce a pokud se u nich zastavíš, začneš se klanět jim a nikoli Kristu. U celnice rozumu, která se nachází u brány srdce, čekají na náš rozum jiní zlí duchové, „teologové tmy a filozofové pekla“. Jak poznamenává sv. Basil Veliký, náš rozum má tu vlastnost, že z něj neustále pramení myšlenky, dobré a zlé. Není jeho vinou, že skrze něj vyvěrají na povrch. Neboť to, co vložíme do mlýnu, je semleto. My ale rozhodujeme o tom, jestli tyto myšlenky do svého nitra vpustíme, nebo ne. Při modlitbě se může stát, že dokonce spatříš i slova svatého Písma, stejně jako se dostal do pokušení Spasitel na hoře Karantanie. Jejich role je pokoušet člověka slovy svatého Písma.

Při modlitbě mohou přicházet dokonce různé pravdivé a vznešené myšlenky. Náš nepřítel se pak velmi raduje, když vidí, jak místo slov modlitby myslíme na slova Písma svatého. Bratři moji, nic takového se nesmí při modlitbě stát! Svatý Jan Zlatoústý říká: „Když se modlíš, neteoretizuj o teologii, protože jinak se ti démoni smějí.“ Modlíš-li se, musíš mít zkroušené a zkormoucené srdce a cítit v něm bolest nad svými hříchy a pokání. Jde o tajemství Boha, který je zdrojem rozumu na nebi i na zemi.

Sestup proto do svého srdce skrze modlitbu jediné myšlenky a soustřeď se jen a jen na jméno našeho Pána Ježíše Krista. Rozumem tak sestupujeme do srdce a říkáme přitom neustále: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným (hříšnou)“. Nesestupuj tam však s další myšlenkou. O celnici představivosti jsem ti řekl, že žádná představa, i kdyby byla svatá, se nenachází uvnitř našeho srdce, ale stojí venku, a to ji odtahuje dál od srdce. Podobně je tomu i s celnicí rozumu, protože démon přichází dát tvému rozumu podněty k teologizování a představí ti při modlitbě celé svaté Písmo, jen aby ses nemodlil! On (ďábel) totiž ví, že jej modlitba spálí. Může se totiž stát, že zpyšníš a začneš si říkat: „Aha, mám takové vznešené myšlenky, protože se modlím!“ Démon se však směje. Ty se ale ve skutečnosti nemodlíš, jen přemýšlíš nad slovy Písma svatého. Spasitel nám však ukazuje, jak se máme modlit, když říká: „Modlíce se pak, nebuďte marnomluvní jako pohané; neboť ti se domnívají, že pro svou mnohomluvnost vyslyšeni budou.“ (Mat 6,7)

Kristus od nás vyžaduje tzv. jednovětou modlitbu, tj. modlitbu jedné myšlenky. Slyšel jsi o kananejské ženě? Ta šla za Kristem a zvolala jen několik slov: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ Nemodlila se mnoha slovy, jen několika, ale její volání vycházelo ze srdce a dorazilo k Boží dobrotě, když ji Pán nakonec pochválil slovy: „Ženo, tvá víra je veliká.“

I my při modlitbě, zvláště při modlitbě srdce, když chceme sestoupit rozumem do srdce, se máme takto modlit – jednou myšlenkou. Jestliže při modlitbě ponecháš stranou teologii, rozum se dostane s Boží pomocí až do srdce.

Cílem tohoto úkolu však není ani dosažení sladkosti ani teploty v srdci. Tím podstatným je pokorné srdce, pocit lítosti a bolesti srdce nad hříchy a získání slz pokání. V takovémto stavu pak naše duše pocítí štěstí, lehkost a takovou vřelost a duchovní sladkost, že poté, co z tohoto sjednocení s Kristem v srdci procitne, nemůže říci ani tři slova.

Jestliže se mě zeptáte: „Otče, co máme dělat, neumíme-li se takto modlit? Jsme snad ztraceni?“ odpovím vám: „Jistě že ne! Chtěl jsem vám jen říci pár slov o modlitbě, jaká vlastně opravdová modlitba je a jak jí dosáhnout. Ani já jsem se takovým způsobem nedokázal modlit. To však neznamená, že se o tom nemůžeme něco dozvědět. Vždyť z neznalosti pramení duševní slepota.“

Rovněž dávejme pozor na stav, kdy k nám promlouvá démon pýchy a lhostejnosti a říká nám: „Ty ses dnes ale dobře modlil!“ a my pocítíme při modlitbě slzy. Vězte, že od jedné slzy je k čisté modlitbě ještě tak dlouhá cesta jako od země k nebi. Říkal jsem vám, že růst v modlitbě nikdy nekončí. Při modlitbě se člověk sjednocuje s Bohem, a proto nemůže mít konce. Není v lidských silách, aby po schodech modlitby stoupal vzhůru sám. Musí jen projevit vůli. Kdo se chce modlit, ať se modlí k Bohu tak, jak může. Pravá modlitba srdce je dar od Boha. Při modlitbě se modlete, jak jen to je ve vašich silách. Svatý Makários jednou někomu poradil: „Člověče, vím, že se neumíš modlit, ale dávám ti dobrou radu – modli se tak, jak můžeš, a modli se často. Protože skrze častou modlitbu se člověk naučí skutečné modlitbě…“

z knihy „Rumunští starci“ Ioannichie Balana
připravila Alina Buruiana

Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století

Problémy mezilidských vztahů

„Chraň si své svědomí ve vztahu k bližnímu: nespokojuj se pouze se slušností ve vztahu k bližním.“
(Světitel Ignatij Brjančaninov)

V dopisech duchovních otců se setkáváme s odpověďmi na otázky k problémům, které vznikají v mezilidských vztazích.

Netrpělivost

„Jestliže ty sám nejsi trpělivý ve vztahu ke svému bližnímu, jak má být Bůh trpělivý ve vztahu k tobě?“
(Svatý Jan Zlatoústý)

Člověk, který uvěří v Boha, je často příliš horlivý ve snaze napravovat druhé. Archimandrita Jan (Kresťjankin) psal, že je nutné člověka poučovat tak, aby poslouchal a začal se kát. „Avšak kvůli naší nespravedlnosti můžeme mluvit pouze o sobě, o druhých mlčet a prolévat slzy, vše odevzdávat Bohu.“ Obrací pozornost svého duchovního dítěte na to, co ono samo ze zkušeností zná, jak je těžké překonat i jedinou vášeň, i když o ní člověk ví a uvědomuje si ji. Proto je při jednání s lidmi zapotřebí velké trpělivosti.

Schiigumen Jan (Alexejev) připomíná, že když jsme podrobeni vášním – domýšlivosti, ješitnosti, hněvu, lži a pýchy – tehdy se pod jejich vlivem domníváme, že všichni lidé jsou hříšní a nedobří. Píše: „Nemáme takové přikázání, které by nám ukládalo vyžadovat od druhých lásku a spravedlivost, ale my sami jsme povinni vyplnit přikázání milovat bližního svého a být spravedlivými… bez pomoci Boží se sami nemůžeme upokojit ani usmířit jiné.“

Archimandrita Jan (Kresťjankin) píše: „K tomu, abyste došli k Bohu uvědoměle a s láskou, jste potřebovali celý život, a přitom se nedá říct, že ve vás nebyly položeny základy víry. Tak svého synka také pochopte.“

Vysvětluje, že u lidí vzniká nepochopení, když se snažíme jim vštípit to, co v dané chvíli nejsou schopni přijmout. Své duchovní dceři radí, že její syn se momentálně řídí svými vášněmi a je zapotřebí překrýt jeho nemoc láskou a modlit se za něj. „Jeho, stejně jako Vás, jistě přivede k Bohu utrpení.“

Schiigumen Jan (Alexejev) neradí svému duchovnímu dítěti, aby hořekovalo nad svou kmotřenku a považovalo ji za duchovně mrtvou. Pán Ježíš Kristus nesestoupil z nebe na zemi a nepřijal lidské tělo kvůli spravedlivým, ale kvůli nám hříšníkům. Hospodin ve svém milosrdenství miluje a odpouští, a ty, píše otec Jan, „chceš hubovat svou kmotřenku. Je jí už tak dost těžko, a ty jí chceš ještě přitížit.“ Svatí otcové se k hříšníkům vždy chovali velmi milosrdně. Říkali: „Když uvidíš hříšníky, zakryj je svým oděvem, odejdi a neodsuzuj je.“ Vzpomeň si sama na svá mladá léta, jak ti bylo zatěžko zdržet se podobných přirozených hříchů. A teď jsi zestárla a zapomněla na mládí a přísně odsuzuješ mladé. Modli se za ni, chovej se k ní pokud možno laskavě, a nezhřešíš.“

Igumen Nikon (Vorobjov) radí lidem, aby při společné práci nabídli svůj názor na to, jak si představují její uskutečnění. Pokud nejste vyslyšeni, „poručte věc do Boží vůle, ať ostatní dělají, jak chtějí.“

Chování ve společnosti

„Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ (Mt 5,13)

Archimandrita Jan (Kresťjankin) píše: „Věřící musí být solí země, a ne se před lidmi uzavírat.“ Kázání je nejen to, co je napsáno slovy, ale spíše to, co píše samotný život, trpělivost a láska ke strádajícím a zbloudilým lidem. Schiigumen Jan (Alexejev) nabádal jednu ze svých duchovních dcer k tomu, aby se, když chodí na návštěvu, neoddělovala od druhých, ale byla všímavá sama k sobě a měla v sobě Boží přítomnost… nemá se divit, setká-li se s hrubostí, když druhým něco řekne. „Oni chápou věci jinak než ty. Pouč se a mluv přiměřeně k jejich stavu.“ Pokud je někdo nezkušený, nedoporučuje mu dělit se o své prožitky. Když si všimneme, že po návštěvě jiných lidí a po rozhovorech s nimi je nám teskno, je třeba podle možnosti se takovým lidem vyhnout, a nebýt v rozpacích, pokud s tím nebudou spokojeni.

Odloučení od blízkých

„My jsme zde na zemi jako poutníci: dobré i špatné, vše procházíme jako ve snu. Naším pokladem je Hospodin.“
(Světitel Ignatij Brjančaninov)

Lidé těžce prožívají odloučení od blízkých. Biskup Afanasij (Sacharov), který prožil dlouhá léta ve vyhnanství a potom v domově důchodců, o tom napsal: „Jak je smutné být odloučen od blízkých! Tolik bych se chtěl potěšit osobním setkáním s nimi, rozhovorem, popovídat si nejen za pomoci inkoustu a pera, ale ústně. Ale i to je oběť… Jakou je však naše víra velikou útěchou! Ani v neštěstí nevěšíme hlavu, ale i ve starostech žijeme šťastně. I když jsme rozděleni tělesně, přesto se těšíme z duchovního, modlitebního společenství. Neztrácíme naději, že se setkáme zde, ale pokud by se tak nestalo, věříme, že za zármutek z rozdělení zde na zemi nás Hospodin utěší radostí věčného společenství ve svém nebeském království.“ Píše o tom, že je mu smutno, když si nemůže popovídat s blízkými lidmi, ale to vše se děje v souladu s Boží vůlí. „Všechno vytrpíme pro Hospodina… Duchovního, modlitebního společenství nás nikdo zbavit nemůže… Je to jako včera, když jsme zpívali na počest apoštolů „rozděleni tělesně ale spojeni duchem“.

připravila Alexandra Bílková

Z dopisů igumena Nikona
(Vorobjova) duchovním dětem

Drazí…!

…Všechno lidstvo a každý člověk se nachází v hlubokém pádu a zkaženosti. Člověk nemůže sám sebe spasit a stát se důstojným království Božího. Napravuje jej Pán Ježíš Kristus, který právě proto přišel na zemi. Napravuje ale ty, kdo v něho věří a poznají svoji zkaženost, nebo, jak jsme si zvykli říkat, svoji hříšnost. Pán říká: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé (tj. ty, kteří sami sebe považují za spravedlivé, dobré), ale hříšníky“ (Mt 9, 13) - především ty, kteří uviděli svou zkaženost, hříšnost, svoji neschopnost napravit sebe samého. Ty, kteří se obracejí k Pánu Ježíši Kristu o pomoc, lépe řečeno, prosí Boha o smilování, o očištění od jizev hříchů, o uzdravení od duševního malomocenství a o to, aby jim Bůh daroval nebeské království - jen a jedině ze své milosti, a ne pro naše jakkoli pěkné, dobré skutky.

Ten, kdo jde správnou duchovní cestou, začíná v sobě spatřovat víc a víc hříchů, až nakonec uvidí duchovním zrakem sebe sama celého v hříchu, v duchovním malomocenství, pocítí celým svým srdcem, že je špinavý a nečistý, že je nedůstojný vzývat jméno Boží. A poté už jen jako celník, aniž by se odvážil pozdvihnout své oči k nebi, s bolestí v srdci vzývá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Lk 18, 13) Když se člověk v daném okamžiku nachází delší čas v takovémto duševním rozpoložení, vychází z něho ospravedlněný, tak jako z něj vyšel ospravedlněný celník.

Jestliže se ale někdo považuje za dobrého, a dokonce i těžké hříchy považuje za výjimečné, náhodné, ve kterých není vinen on, ale spíše různé vnější okolnosti nebo lidé nebo běsi, a jeho vina je podle něj jen velmi malá, toto rozpoložení je lživé, tento stav je zjevným nebo skrytým sebeklamem, sebeobelstěním (прелесть), od něhož ať nás ochrání Hospodin.

Abychom šli po správné cestě, je třeba dávat na sebe samého dobrý pozor, dávat svoje skutky, slova, myšlenky, touhy atd. do souladu s Kristovými přikázáními, neospravedlňovat se v ničem, snažit se napravit a, nakolik je to jen možné, neobviňovat a neodsuzovat druhé. Když budeme před Bohem činit pokání, snažit se být pokornými před ním a před lidmi, tehdy nám bude Bůh postupně odkrývat náš pád, naši zkázu, náš nesplatitelný dluh. Jeden byl dlužen pět set denárů, druhý padesát, a stejně oba neměli čím zaplatit. (Lk 7,41)

Oba potřebují, aby jim Hospodin ze své milosti odpustil, to znamená, že není takového spravedlivého, který by nepotřeboval milosti Spasitele.

A tu je moudrost Boží: zjevný hříšník se může stát pokorným, přijít k Bohu a být spasen dříve nežli na pohled spravedlivý. Proto také řekl Pán Ježíš Kristus, že celníci a hříšníci předcházejí do království Božího mnoho z těch, kteří jsou navenek spravedliví. (Mt 21,31)

Pro velikou moudrost Boží napomáhají hříchy a běsové člověku k pokoře, a tím i ke spasení. Proto Pán nepřikazoval vytrhávat plevel ze pšenice (Mt 13,29). Bez plevele by lehce vznikla pýcha, a Bohu se pýcha protiví (Jak 4,6). Pýcha a namyšlenost jsou záhubou člověka.

 Co vyplývá z toho, co zde bylo řečeno? Poznejte svůj neduh a hříšnost, neodsuzujte nikoho, neospravedlňujte se, usilujte o pokoru, a Bůh vás ve správný čas povznese.

Bože, milostiv buď nám hříšným.

Odpusťte mi a modlete se za mne….

1950

Drahá…!

Častěji přemýšlej o smrti a o tom, kdo tě tam potká. Mohou tě potkat světlí andělé, a mohou tě obstoupit temní, zlostní démoni. Z pouhého pohledu na ně je možné přijít o rozum.

Naše spasení spočívá v tom, abychom byli zachráněni z rukou démonů a vešli do království Božího, do nekonečné, nevystižitelné radosti a blaženství. Je zde třeba vynaložit velké úsilí, ale stojí to za to. Démoni jsou pyšní a ovládají pyšné to znamená, že musíme být pokorní. Démoni jsou hněviví, to znamená, že musíme získat dobrotivost a mírnost, aby nás nemohli ovládat, jako by naše duše byla jejich. Démoni jsou pomstychtiví, nemilosrdní, to znamená, že máme rychle odpouštět a vždy se usmířit s těmi, kteří nás urazili, a být ke všem milostiví. A takto ve všem!

Je třeba hubit ve své duši vlastnosti běsů a vštěpovat jí andělské ctnosti, které jsou ukázány ve svatém evangeliu.

Jestliže bude v naší duši po smrti více od běsů, ovládnou nás. Když poznáme už zde svoje běsovské vlastnosti, budeme prosit Boha, aby nám je odpustil a sami budeme odpouštět, Bůh nám odpustí, zničí v nás vše špatné a zlé a nedopustí, abychom padli do rukou démonů. Jestliže zde nebudeme nikoho odsuzovat, Hospodin nás neodsoudí tam. Tak je to ve všem.

Žijme v pokoji, odpouštějme jeden druhému a usmiřujme se navzájem, čiňme ve všem pokání před Bohem a prosme o jeho milost, o spasení před běsy a od věčných muk, dokud je ještě čas.

Nezahrávejme si se svým věčným údělem.

Bůh ať tě poučí. Amen.

1958

Odkaz (závěť)

Velmi prosím všechny rodné a blízké, pevně se držet Pravoslavné křesťanské víry. Prosím aby až do smrti, se snažili, a měli v úmyslu, co nejvíce usilovat o spásu své duše. A to skrze plnění Evangelních přikázání, časté (ne méně než jedenkrát v roce) zpovědi, a sv. přijímání. Během svého života, jsem nacházel útěchu v těch nejtěžších okolnostech, a zlých pokušeních – ve víře v Hospodina Ježíše Krista a v modlitbě.

Prosím o to, aby jste měli slitování druh s druhem, milovali druh druha, pomáhali si v materiální a duchovní nouzi. Kde je pokoj a láska – tam je Bůh, tam je radost a spasení. Nepřátelství, nevraživost, a závist jsou od ďábla. Spaste se.

13. srpna 1963

Duchovní poučení připravil o. diákon Marek Malík

Nebojte se ničeho kromě hříchu

Z dopisů igumena Nikona (Vorobjova)
duchovním dětem

V evangeliu jsou nám odkryta všechna tajemství lidské duše. Je v něm ukázána cesta do Království Božího, odměna i trest, jsou tam odkryta mnohá tajemství posmrtného života. To vše ale nepoznáváme čtením, a dokonce ani modlitbou, ale plněním přikázání.

Nedostatek duchovního úsilí, jakékoliv narušení přikázání můžeme napravovat pokáním, zpovědí, přijímáním svatých tajin. My ale namluvíme mnoho prázdných slov a vět a nic neděláme. Vidím to u sebe i u svých duchovních dětí.

Jsou dvě období v duchovním životě křesťana: poznání své zkaženosti, svého pádu, své hříšnosti a postupné uzdravování duševních jizev.

Bez toho prvního nemůže být ani to druhé. První často vede k upřímné, hluboké pokoře, bez níž není možné získat bez újmy uzdravení a i ostatní dary Boží. Bez pokory nám tyto dary budou ke škodě, nebo dokonce k záhubě.

Stále víc a víc se přede mnou odkrývá hluboký pád lidstva, a tím zároveň i význam Spasitele Ježíše Krista. Žádná duše nebude spasena pro své skutky. Je jen jedno spasení – Kristus, který spasí ty, kdo v něj věří a uvědomují si, že nutně potřebují Spasitele. To znamená, že sami sebe považují za hříšné, nedůstojné Božího Království. Právě takové hříšníky přišel Pán přizvat k pokání a ke spáse.

Nehřešíme pouze, dokud nás drží Hospodin. Jakmile nás ponechá sobě samým, padáme do jedné či druhé propasti. Proto je také přikázáno prosit: „a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ (Mat 6, 9 – 13)

Nedivte se ani vy svým pádům, ale buďte pokorní a jako celník co nejčastěji říkejte: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Luk. 18, 13) Všichni lidé si myslí, že tato modlitba není pro ně. Přitom ale dle slov svatých otců Bůh nepřijímá žádnou modlitbu, pokud v ní není obsaženo ono celníkovo smýšlení. Lidé usilují v modlitbě o vyšší povznášející stavy, ale to je sebeklam. Jsme tak zkažení, hříšní a máme takový dluh před Bohem, že i kdybychom třeba celý život bez ustání vzývali: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ i tehdy bychom se nemohli považovat za osvobozené od tohoto dluhu. Krom tohoto našeho hříšného dluhu je tu ještě dluh našeho vděku vůči Hospodinu. Na splacení tohoto dluhu by nám nestačilo ani milión našich životů!

Celý život konáme svoji vůli (svévoli), dokonce i naše dobré skutky se takto poskvrňují. Tu touto svévolí, tu ješitností, tu vypočítavostí. Jestliže se zadíváme hlouběji do sebe sama, každý bude muset z celého srdce říci slova z jitřní modlitby: „Bože, očistiž mne hříšného, neboť jsem nic dobrého neučinil před Tebou.“ (modlitba první, svatého Makárija Velikého) Toto jsou slova ctihodného Makárija Egyptského, jednoho z největších svatých. Jak potom my nešťastní a ubozí můžeme soudit, odsuzovat druhé, a tím se nad nimi ustanovovat za soudce a povyšovat se nad ně?

Nemysli si, že je lehké vidět svoje hříchy. Ne nadarmo nás svatá Církev učí prosit se zemními poklonami: „Dejž, abych viděl provinění svá.“ Učí nás to proto, že hřích a ďábel člověka oslepují, ukolébávají ho a uspávají, aby nečinil pokání a zahynul.

Co se týče vnitřní duchovní činnosti, řeknu toto: nedělejte si své vlastní plány, a pokud si je uděláte, nesnažte se je uskutečňovat za každou cenu, svou vlastní mocí. Vše nakonec nebude tak, jak si myslíte vy a jak vy sami chcete, ale bude to tak, jak to bude dobré podle Hospodina. Je málo věřit v Boha - „i ďáblové věří“ (Jak 2, 19) - ale je třeba konat jeho vůli. Je třeba odevzdat se jeho prozřetelnosti, zříci se, nebo správněji stále se zříkat, své vůle pro vůli Boží.

Nemůžeš se modlit soustředěně, protože jsi příliš připoutána ke světu a protože ti chybí hluboké poznání své vlastní hříšnosti, ospravedlňuješ sebe sama.

Skrze hlubokou zkroušenost a upřímný pláč se srdce očišťuje a začíná cítit Boží přítomnost, rodí se v něm bázeň Boží. Tehdy je i modlitba vřelejší a soustředěnější. Nebývá dětí bez rodičů, nebývá následujícího bez předchozího.

Je třeba konat i skutky milosrdenství. Almužna (peněžní či jiný dar potřebným), očišťuje od mnohých hříchů. Nejedná se jen o hmotné dary – daleko cennější jsou dary duchovní. Spočívá v tom, že člověk své bližní místo odsuzování lituje, odpouští jim jejich nedostatky a prohřešení a prosí Boha, aby jim odpustil. Je zapotřebí nereptat, když jsi nemocná nebo když cítíš, že si tě lidé kolem tebe nevšímají nebo jsou vůči tobě chladní atd. Je zapotřebí říci si z celého srdce: „Přijímám to, co si zasloužím za své skutky. Rozpomeň se na mne, Pane,  ve svém Království.“

Snaž se být pokornou před Bohem i před lidmi. Více přemýšlej o smrti, o svém budoucím osudu, co tě tam očekává. Přinuť se konat dobro pro druhé podle toho, co řekl Pán: „milosrdní dojdou milosrdenství“ (Mat 5,7) a „soud bez milosrdenství“ nastane tomu, kdo sám „nečinil milosrdenství“.

Ještě tě velmi prosím, snaž se o nikom nic neříkat – ani špatného, ani dobrého. To je nejednodušší způsob, jak nebýt na onom světě odsouzen.

Nelze milovat Boha, a přitom se špatně chovat, třeba jen k jednomu člověku. Je to zcela jasné. Láska s nepřátelstvím nemohou být spolu v jedné duši - buď jedno, nebo druhé. Bude-li v ní láska k bližním, zrodí se z ní i láska k Bohu. Jen zkušenost ukáže člověku hloubku přikázání, v takové míře, v jaké se bude jeho duše skrze jejich naplňování obnovovat.

Duchovní poučení připravil o. diákon Marek Malík

Problémy moderního člověka
v dopisech duchovních 20. století

Podle slov schiigumena Jana (Alexejeva) ukazuje duchovní vůdce člověku cestu, po které šel sám: „Ten, kdo mluví, i ten, kdo poslouchá, si myslí, že získávají poučení, ale teprve když okusí Hospodinovu milost, poznají své chyby. Sv. Petr Damašský o sobě říká: „Hodně mi uškodili nezkušení rádci." Duchovní vůdce musí být zbavený vášní a mít dar uvažování, zvláště pak znát situaci, počínání a sklony člověka, jeho sílu, znalosti, úsilí, věk, tělesné dispozice, zdravotní stav, znát jeho povahu, stav, vědomosti, vychování, náladu, úmysly, jednání, mít pochopení, přirozenou moudrost, pečlivost, být bdělý, rozvážný, znát Boží úmysl, smysl každého výroku Písma svatého a mnoho dalšího.

VÝBĚR DUCHOVNÍHO OTCE A VZTAH K NĚMU

Podle mého názoru je u duchovního otce velikou hodnotou přirozenost a neochvějné následování učení Církve, kterému je cizí jakékoliv vlastní mudrování. (Svatý Ignatij Brjančaninov)

Archimandrita Jan (Kresťjankin) radí svému duchovnímu dítěti, aby nepospíchalo s výběrem svého duchovního otce a nevybíralo si „prvního vstřícného duchovního." Žádá ho, aby chodilo do chrámu, zpovídalo se a ptalo se na otázky, které jej znepokojují, mnoha kněží, a teprve, když pochopí, že z mnoha pouze jeden je mu nejbližší, k tomu ať se obrací jako ke svému duchovnímu. Podle jeho slov nemůže být každý kněz důvěryhodným duchovním vůdcem, a proto je třeba být pozorný. Jako pomoc v takovém případě otec Jan doporučuje knihy Theofana Zatvornika. Archimandrita Jan (Kresťjankin) ve svých dopisech neustále připomíná, že do chrámu přicházíme ne ke knězi, ale k Hospodinu a ke zpovědi doporučuje jít k tomu duchovnímu, který právě stojí u analoje - duchovní je pouze svědkem naší zpovědi.

Metropolita Jan (Snyčev) v dopisech své duchovní dceři objasňuje rozdíl mezi duchovním vedením a zpovědí. Píše o tom: „Abys neměla pochyby, měla bys vědět, že tvůj pastýř a duchovní vůdce je ten, kdo ti ukazuje cestu, a toho jediného poslouchej." Rozlišuje pojem duchovní vedení a zpověď. Zpověď existuje jako tajina, ve které se člověku dostává odpuštění hříchů, ale duchovní vedení je udílení rad, kterými je třeba se řídit při překonávání vášní. Všechny pochybnosti, rozpaky, životní okolnosti doporučuje metropolita Jan odkrývat svému duchovnímu otci a u zpovědi se kát z hříchů, aby se nám dostalo jejich odpuštění. A tehdy nebude pochyb. Když odpovídá na rozpaky své duchovní dcery, píše: „Já tě neposílám k jinému duchovnímu proto, abys u něho hledala rady, ale posílám tě k němu proto, abys odhalila Bohu své nedostatky, a tak dosvědčila své upřímné pokání před knězem jako svědkem. Tedy abys po hříchu konala dobro, abys upevnila své dobré úmysly, proto ti dávám své rady."

Vladyka vysvětluje: „Tělesné odloučení neznamená, že jsi ztratila pastýře. Tak tomu není. I když jsem daleko, stejně jako dřív se za tebe modlím a sleduji pohnutky tvého srdce, mysli a vůle."

V mnoha dopisech duchovním dětem podtrhuje archimandrita Jan (Kresťjankin), že si nesprávně představují význam duchovního otce. Duchovní otec nežije místo svého duchovního dítěte, ale je pouhým pomocníkem, rádcem a tím, kdo se modlí, tím, kdo dává své požehnání k promyšleným návrhům daného člověka.

ZACHOVÁNÍ DUCHOVNÍ SVOBODY

Záleží na tvé vůli, kajícníku, zda budeš žít, nebo umřeš. Na tvé svobodě a na tvé vůli záleží, zda budeš ospravedlněn, nebo odsouzen. (Svatý Efrem Syrský)

Archimandrita Jan (Kresťjankin) píše, že vyrůstal v odlišném prostředí a během celého života se nesetkal s „duchovním diktátem" a záměnou pojmů týkajících se duchovního vedení. S lítostí konstatuje, že množství dopisů, které dostává, svědčí o smutných výsledcích takového otcovství. On sám přeje i kajícníkovi i duchovnímu, ke kterému se kajícník obrací, aby si cenili daru duchovní svobody, vážili si ho a vysvětluje, že „to nijak nenarušuje duchovní vztahy mezi duchovním a jeho duchovním dítětem". Nikdo za nás nemůže řešit životně důležité otázky. A podle slov otce ani v dřívějších letech nepřikazovali starci „následování Boha". Člověk si musí sám promyslet, k čemu si vzít požehnání. Otec Jan uvádí tragický příklad: nějaký duchovní nařídil dvěma slušným manželům, aby žili jako bratr a sestra a za krátkou dobu je požádal, aby se rozvedli. Tak se i stalo. Jako důsledek si manžel k stáru našel jinou „utěšitelku". Děti odsoudily hrdinský čin" své matky a odešli s otcem. Duchovní ji na konec od sebe také odehnal a ona se obrátila k otci Janovi o radu. Otec Jan stále připomíná, že nyní nemůžeme žít bezstarostně. Bůh vládne světu, ale ne lidem. V duchovním životě nemohou být rozkazy. Hospodin daroval člověku duchovní svobodu a on sám v žádném případě člověka nikdy této svobody nezbavuje.

V dopisech schiigumena Jana (Alexejeva) nacházíme poučení o tom, jak opatrně je třeba přistupovat k radám. Vypráví o jeromonachovi Varnavovi, prozíravém starci z Trojicko-Sergejevské lávry. který poradil jednomu kupci, aby vykonal velké dílo, které se potom nezdařilo. Schiigumen Jan vždy jen předkládá svůj názor a uskutečnění rady nechává na vůli toho, kdo se ptal: „Nicméně jednat musíš sám, sama." S lítostí přiznává, že se mu vždy nepodaří utěšit příchozího a uvádí slova ctihodného Mojžíše Skitského, který říkal: „Některé z těch, kteří za mnou přicházeli pro radu, jsem utěšil a ti odcházeli s užitkem. Ale k mé hanbě jsem druhým nedokázal říci nic užitečného. A ti odcházeli neutěšeni."

Igumen Nikon (Vorobjov), který když se zajímal o to, co se děje s jeho duchovními dětmi, psal, aby k jeho názoru zaujímaly obezřetný postoj a dělaly vše co nejlépe a jak jim k tomu požehná sám Bůh, tedy, jak to učil ctihodný Varsonofij Veliký: „Snažte se pochopit Boží vůli z běhu událostí."

Protojerej Valerij Povedskij přiznával, že i ve starých monastýrech, i když měly neobyčejně schopné vedení, zůstávalo mnohé na vůli a úvaze člověka. Uvádí např. slova abby Doroteje, který v jednom ze svých poučení hovoří k bratřím o poslušnosti: radí pracovat tak, že každý má ustupovat názoru jiného bratra, aby si zachoval pokoj, dokonce i tehdy, když se mu práce nepodaří díky nesprávné radě, kterou mu dal jiný bratr.

Duchovní poučení připravila Alexandra Bílková

Duchovní život, který nezávisí na době, ve které žijeme

Úryvek z knihy jeromonacha Serafima (Rouse) „Člověk proti Bohu“, otištěné v sérii „Duchovní dědictví ruského zahraniční“, jíž v roce 2006 vydal Sretenský monastýr v Moskvě.

…atmosféra současného světa se zdá být pro duchovní život skličující… Špatní lidé se postupně utápí v hříšném životě, zatímco ti lepší ztrácejí smysl života v důsledku nedostatku duchovnosti. Už není k čemu směřovat, všeho jsme byli zbaveni, materializmus vítězí, pro svět již není naděje „a zvíře přichází, aby se narodilo“ – přichází antikrist. Svět beznadějně padá do propasti, a není možnost uniknout tomuto směřování…

Na druhé straně máme k dispozici zjevení Pravoslaví, to znamená zjevení Boha své Církvi. Toto zjevení, jež je nám udíleno již po dobu více než dvou tisíc let, je nesmírně bohaté. Zahrnuje svědectví Písma Svatého a díla svatých Otců. Pomáhá vytvářet si jednoznačný duchovní názor, jednoznačný zákon duchovního života. Duchovní život obecně a jeho cíle se v průběhu času nemění. Víme dobře, že od okamžiku prvního kázání Evangelia až do dnešních dní se ze všech končin světa shromažďují občané téhož města, aby se stali dětmi Království nebeského. Všichni obyvatelé tohoto města hovoří jedním jazykem, všichni si vzájemně rozumí, neboť všichni bez rozdílu prošli tímtéž životem v Pravoslaví, prošli skrze tentýž zápas podle zákonů duchovního života.

Svatí Otcové hovořili o poslední době světa (před druhým příchodem Pána Ježíše Krista) jako o době velmi slabé, kdy se již nebudou dít tak velká znamení, jaká se děla v době apoštolské a v době raného křesťanství díky modlitbám prvních mnichů v poustevnách. Tehdy  se děly mnohé zázraky, velcí Otcové křísili z mrtvých, docházelo k mnoha zázračným zjevením; a titíž světci již tehdy ujišťovali, že přijde doba, kdy tato a jim podobná podivuhodná znamení a zázraky přestanou, že před koncem světa už nebude téměř nic podobného a že ti, kteří půjdou po cestě spásy, se od druhých lidí nebudou lišit téměř v ničem kromě jediného, a sice, že v nich zvláštním způsobem nezahyne touha zápasit se všemi různými pokušeními. Tedy, již pouhé uchránění živé jiskry pravé křesťanské víry, a to i bez činění zázraků nebo obecně čehokoli zvláštního, učiní tyto křesťany pokud vydrží až do konce, stejně tak velkými nebo dokonce ještě většími, než byli prvotní světci a divotvůrci, kteří činili neobyčejné zázraky.

Podle toho, co bylo řečeno výše, se zdá, že vnější aktivita pravoslavných křesťanů v naší době je značně omezena v porovnání s minulými staletími. Na první pohled tomu tak skutečně je. Ale veškeré vnitřní duchovní úsilí je možné stejně jako dřív, ovšem pro ty, kdo se nechtějí tomuto „neviditelnému“ duchovnímu zápasu vyhýbat. A skutečně, pokud se podíváme kolem sebe, povšimneme si neuvěřitelných příkladů: svatý spravedlivý Jan Kronštadtský, který učinil tisíce zázraků – možná více než kdo jiný v historii Církve; dále světitel Nektários Eginský z Řecka, nejpokornější člověk, jenž byl přehlížen za špatné vedení své eparchie, ale divotvůrce, zejména po své smrti; a konečně náš arcibiskup Jan (blažený světitel šanghajský a sanfranciský – 1896-1966), který žil v naší době, chodil po této zemi a žehnal ji, zejména Kurskou ikonou Boží Matky. Při pohledu na tyto světce, v nichž spatřujeme sloupy duchovního života, jsme utvrzováni ve víře, že je i dnes možné stát se v pravém slova smyslu asketou, dokonce i v našich slabých a nemocných dobách…

podle www.pravoslavie.ru vybral a přeložil m.d.

Duchovní poučení ctihodných optinských starců

Všemožně se snažte bojovat s podrážděností, a ona potom s pomocí Boží zajisté zeslábne. A když se i stane, že se rozčílíš nebo rozhněváš, tehdy alespoň nic neříkej nebo odejdi anebo zavři svá ústa. To proto, aby nepřeskočil žhavý plamen, a ty aby sis nespálil duši a zbytečně neznepokojil ty, kteří jsou s tebou. Jakmile tento plamen uhasne a tvé srdce se zklidní, tehdy promluv, aby se tvůj bližní napravil.

Všemožně se snažte vyhýbat hněvu z jakékoli příčiny. Každá nepříjemnost, která nás potkává, nepotkává nás sama od sebe, ale je na nás dopuštěna prozřetelností Boží pro ty spasitelné cíle, pro které potkávala i sv. apoštola Pavla: «nebezpečenství od pohanů, nebezpečenství ve městech, na poušti, na moři, nebezpečenství mezi falešnými bratry» (2 Kor 11, 26)

Když všechno toto víte, nevšímejte si už toho, kdo vás urazil a kvůli čemu. Pamatujte si, že nikdo by se vás neodvážil urazit, kdyby to Hospodin nedopustil. Proto raději děkujte Hospodinu, že vás stíhá těžkostmi, neboť takto vám jasně ukazuje, že mu nejste cizí. Skrze tyto těžkosti nás vede do Nebeského Království: «Jestliže napomínání trpíte, Bůh se vám ukazuje jako synům. Neboť který jest syn, jehož by netrestal otec?» (Žid 12, 7)

Zanechte navždy jakoukoli nevlídnost a jednejte s lidmi před Hospodinem jako dobrosrdečné děti.

Přebývejte v lásce Boží, učte se v ní, láskou dýchejte: Bůh je láska, a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm. I v životě přeplněném nesnázemi je sladké žít s láskou Boží.

Není spasení v mnohoslovnosti, ale v dokonalém hlídání sebe sama.

poučení připravili o. diákon Marek Malík a Mirjana Malíková

Aktuální problémy člověka v dopisech duchovních otců 20. století

Problémy rodiny…

„Vztahy v rodině musí být podřízeny duchovním potřebám.“ (Svatý Theofan Zatvornik)

V dopisech duchovních otců 20. století se setkáváme s množstvím problémů, se kterými se potýká moderní rodina. Především je to nepřítomnost představy o tom, co je to rodina a jaké je její určení. Rodina je malá církev, která má žít podle přikázání Evangelia. Podle slov archimandrity Jana (Kresťjankina) je spasením celé rodiny její život v Bohu.

Křesťanská svatba se upevňuje svatou tajinou manželství, ke které je třeba přistoupit zodpovědně a uvědoměle, protože k mnohému zavazuje. Dávají se zde sliby lásky, věrnosti a poslušnosti, které je zapotřebí plnit během celého života. Archimandrita Jan (Kresťjankin) poukazuje na důležitost této tajiny a píše, že víno smíchané s vodou se během svatby pije ze společného poháru až do dna. „Víno symbolizuje radosti společného života, voda společný zármutek, neštěstí, bolesti. Ale my jsme vypili pohár, a svým životem nechceme potvrdit oběť, kterou jsme dali Bohu.“

Schiarchimandrita Vitalij (Sidorenko) radí své duchovní dceři, aby v rodinném životě nesla svůj kříž s vděčností: „Je třeba milovat, trpět, mlčet a vzdávat díky.“

Protojerej Alexej Mečev připomíná, že v rodinném životě musí každý zcela zapomínat sám na sebe a myslet pouze na druhé. Takové vztahy mezi jednotlivými členy rodiny spojují tuto rodinu tak, že všichni pocítí, že žádnému z nich nelze žít bez toho druhého.

Pastýři stále připomínají, že štěstí člověka spočívá ve sjednocení s Bohem, v plnění jeho spasitelných přikázání a že řešení našich vážných životních rodinných problémů je možné pouze z této pozice.

Problémy při zakládání rodin

„Ženy, které září svou duševní krásou, čím více uplyne času a čím více odhalují svoji ušlechtilost, si tím silněji připoutávají své muže a tím více zapalují jejich lásku.“ (Svatý Jan Zlatoústý)

Otec Jan (Kresťjankin) v jednom z dopisů lidem, kteří si přáli založit rodinu, říká, že se nemá s manželstvím pospíchat, pokud má člověk mnoho špatných zvyků, které mu brání poznat sebe sama jako křesťana. Také v období duchovního zápasu a utváření osobnosti je lepší nespojovat se pouty manželskými, pro které je zapotřebí žádat požehnání za prvé od rodičů a za druhé od duchovního otce. Je nutné vyzkoušet čisté přátelství, které musí být v základech čisté rodiny.

Také upozorňuje na to, že do základu vznikající rodiny nelze klást hřích předčasného sblížení. „Chraňte jeden druhého. Jestliže položíte do základu budoucí rodiny hřích, potom už nemůžete očekávat nic dobrého. Ani není třeba se obtěžovat se svatbou.“ Šťastná rodina se tvoří trpělivě a stojí to množství námahy na obou stranách. Aby se prověřily city budoucích manželů, jejich odpovědnost před Bohem za založení rodiny, navrhuje otec Jan dvouletou „zkušební dobu“. „Jen když sami v sobě vychováte křesťanskou trpělivost, pokoru a lásku, můžete svůj život spojit se životem druhého člověka.“

Moskevský starec protojerej Alexej Mečev psal: „Budoucí manželé musí především hledat krásu duševní, která je cenná nade vše, a ne krásu vnější, která je pomíjivá.“ Je zapotřebí, aby navzájem překrývali své nedostatky láskou, a tehdy díky takovému vztahu jednoho k druhému si začali být blízkými a dožívali se toho, co vytváří jedno srdce a jednoho ducha.

Velmi opatrně se otec Jan (Kresťjankin) staví k požehnání ke svatbě s nevěřícími lidmi a jinověrci. Jako člověk, který už má svá léta, který mnoho viděl, a jako kněz a duchovní velmi dobře ví, že vstupovat do manželství s nevěřícím je kříž velmi těžký a pro mnohé neúnosný. Takové manželství nebude křesťanské, protože se neutvoří domácí církev. Archimandrita Jan (Kresťjankin) v odpovědi na písemnou prosbu o požehnání k takové svatbě píše: „Vy jako manžel se nebudete moci smířit s jinak smýšlející partnerkou, právem po ní můžete požadovat pochopení a porozumění ve všem. Ať už jste svými lidskými i duševními vlastnostmi jakkoliv dobrým člověkem, nedostatek křesťanského jádra ve vašem světonázoru mi nedovolí zvednout ruku k požehnání, vždyť vám ho ani není třeba.“

Ve stejném dopise uvádí otec Jan také to, že nikoho nesvazuje svými slovy a každý člověk je svobodný při rozhodování o svém budoucím životě. Neposuzuje stav domácí církve, budoucí družky ani to, kdo ponese jaký kříž. Ale existuje kříž vedoucí ke spasení, který neseme s pomocí a s požehnáním Hospodina, a existuje rovněž kříž domácí, pod kterým člověk často padá, protože nemá pomoc shora, a tento kříž neutěšuje člověka nadějí na spasení. „Odvažuji si myslet, že právě takovým domácím křížem by byl váš sňatek,“ píše otec Jan.

Otec Jan také varuje před manželstvími, kde už jeden z manželů měl několik rodin a nezachoval si před nimi žádnou odpovědnost. „Kolik žen má tvůj přítel?“ ptá se otec Jan své duchovní dcery. „A proč si myslíš, že budeš lepší než ony… jednu miloval, druhou obšťastnil dítětem, třetí ukonejšil perspektivou lásky.“

V dalším dopise upřímně vyčítá ženě, která se k němu obrací: „Co je to za plány? Tajný sňatek s cizím mužem? A to jste věřící? Jak můžete takto přemýšlet a mluvit?“

Velmi opatrně se otec staví také ke sňatkům partnerů s velkým věkovým rozdílem: „Vždyť vaše zamilovanost je jen pokušení. Takovéto nerovné sňatky ani dříve, při mnohem vyšší morálce než dnes, nepřinesly nikomu štěstí, a teď je to úplná cesta do záhuby a nesnesitelného trápení. Je třeba znát i církevní kánony – připouští se rozdíl (plus minus) pět let, větší je nepřípustný. Takže opusťte svoji zamilovanost jako pokušení, které nemáte zapotřebí.“

připravila Alexandra Bílková

Z poučení světitele a novomučedníka Serafima (Zvezdinského) (1883-1937)

Jak se modlit v chrámu během svaté liturgie

Aby ses mohl snáze a soustředěněji účastnit svaté liturgie, snaž se modlit tímto způsobem: v době čtení hodinek (tj. 1., 3. a 6. hodinky) vzpomínej na zesnulé a živé. Toto tvé modlitební vzpomínání se povznese spolu se vzpomínáním kněze k nebi a dodá útěchu těm, za které se modlíš. Nehraje roli, zda jsou jejich jména vzpomínána v oltáři u žertveníku či u dveří oltáře nebo v chrámu – Hospodin je uslyší všude.

Svatá liturgie začíná vždy slovy: „Blahoslaveno budiž Království…“, modli se tedy za to, aby i tebe učinil Hospodin důstojným nebeského Království. Během první ektenie se modli, aby ti Hospodin daroval svůj pokoj, pro celý tento den. Nic tak dobře a prospěšně nepůsobí na lidskou duši jako klidný a mírný stav člověka; takto nejlépe odrazíš nepřítele tvého spasení. Právě on (ďábel) se totiž snaží co nejvíce tento pokoj a klid na duši narušit, vyvést člověka z mírného a klidného duševního stavu, vnést mu do srdce spory, podrážděnost, zlobu, mrzutost a pocity nespokojenosti. Proto se modli za seslání pokoje do tvé duše, soustřeď se na své nitro, jako kdyby ses držel pouhého trámku uprostřed rozbouřených vln, uvědom si svou bezmoc a pros o pomoc od Hospodina.

Za zpěvu antifon čte kněz modlitby za zachování a ochranu Církve. I ty se pomodli za totéž a také za to, aby Hospodin zbavil město, ve kterém žiješ, nevíry, hereze a různých jiných roztržek.

Dále, krátce před začátkem malého vchodu, čte kněz modlitbu, jež zní: „...se vchodem naším spoj i vchod svatých andělů, kteří by tobě s námi společně sloužili...“. Právě v tomto okamžiku se chrámový prostor naplňuje nesčíslným množstvím andělů. Proto i ty se modli ke svému andělu ochránci, aby stanul po tvé pravici a spolu s tebou vznesl modlitbu k Hospodinu: „Svatý anděli ochránce, smiluj se nade mnou, navštiv mne nyní v tomto čase a pomodli se se mnou a za mne.“

V době, kdy se čtou Skutky apoštolské a svaté Evangelium, rozsvěcují za nás andělé nekonečné množství svící. Tuto realitu dosvědčují též slova kněžské modlitby, která se nyní čte: „Rozsvěť v srdcích našich, lidumilný Vládce, nehynoucí světlo božského poznání svého a otevři duševní oči naše k chápání evangelních hlásání tvých.“ V tu chvíli se pomodli, aby i tobě seslal Hospodin své božské světlo a rozsvítil je ve tvém srdci.

Nyní následuje takzvaná vroucí ektenie, kdy na každou prosbu věřící v chrámu odpovídají zpěvem trojího „Hospodi pomiluj.“ Tato ektenie symbolizuje celý Pánův pozemský život, když za ním šly zástupy lidu a volaly: „Smiluj se nad námi!“ Vzpomeň si nyní na ženu kananejskou, na slepce i na malomocného. Celou svou duší padni k Pánovým nohám, představ si, že ty jsi ten malomocný, posedlý a slepý. Je dobré, když se skloníme před ikonou našeho Spasitele a v duchu uchopíme cíp Pánova roucha a poprosíme jej o smilování. Kněžské zvolání, které po ektenii následuje, přináší naději, že Pán tvůj nářek vyslyší pro svou velkou milost: „Neboť milostivý a lidumilný Bůh jsi ty, a tobě chválu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu…“

Během další ektenie, která se vznáší k Pánu za všechny katechumeny (připravující se na křest), se modli i za nevěřící. Možná jsou nevěřícími někteří lidé z tvého okolí, snad i nejbližší příbuzní. Modli se, aby se nad nimi Hospodin smiloval a osvítil jejich duše světlem víry. Poté poděkuj Hospodinu za to, že ty sám, díky jeho prozřetelnosti, se nacházíš mezi těmi, kteří již víru nalezli.

Cherubínská píseň je naopak usilovnou modlitbou Pána v zahradě Getsemanské. Zde se rozpomeň na celý jeho vnitřní zápas, na jeho modlitbu, jež byla provázena až krvavým potem a dále na jeho následné dobrovolné strádání za hříchy lidí. Vzpomeň si, že i ty jsi prošel před jeho očima se všemi svými hříchy a pády. Uvědom si, že i za tebe Pán Ježíš Kristus v tu noc mnoho strádal. Hlavně si plně uvědom svoji nedůstojnost a to, čím odplácíš Hospodinu za to, co on učinil pro tebe, a pros jej o smilování. Tak jak byl Pán poslušný vůči vůli svého Otce, podobně i ty svěř svůj život do vůle Hospodina. Rozhodni se trpělivě nést Kříž, který ti byl seslán.

Pomalu se blíží okamžik velkého vchodu, jenž představuje ukřižování Ježíše Krista, pros jej proto, aby se v této chvíli ve svém nebeském Království rozpomenul i na tebe. Při zvolání „Pokoj všem!“, při kterém Pán sestupuje do pekel, pros za spásu zesnulých, kteří se nacházejí v pekle až do jeho druhého příchodu. Modli se takto: „Sestup Pane do pekla mé duše a spasiž mne.“ Když uslyšíš zvolání „Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali...“, modli se, aby do tebe Hospodin vložil svou svatou lásku a abys mohl milovat všechny, hlavně ty, které nemiluješ nebo jim nějak křivdíš, i ty, kteří naopak křivdí tobě nebo tě z různých důvodů nemají rádi.

Při zvolání „Stůjmež důstojně, stůjmež s bázní…“ se modli, aby do tebe Hospodin vložil svou bázeň, s níž bys vždy pamatoval na jeho všudypřítomnost.

Při zvolání „Vzdávejme díky Hospodinu…“ především děkuj, vyjadřuj svou vděčnost. V této chvíli čte kněz modlitbu, při které připomíná všechna Hospodinova dobrodiní učiněná lidem, děkuje za ně i za konanou bohoslužbu. Každý z nás je zavázán za to Pánovi děkovat. Především za to, čím každého z nás obdaroval, jakými nás zahrnul milostmi.

Ve chvíli, kdy se zpívá „Tebe opěváme“, je třeba si vzpomenout na svoje hříchy, hlavně na ty těžké, kterých jsme se dopustili, a prosit Hospodina, aby nám je odpustil. Jestliže takto strávíš svatou liturgii, se vší pozorností a horlivou snahou, získáš zajisté velký prospěch.

Co je nejdůležitější při výchově dětí

Při výchově dětí je nejhlavnější modlitba, kterou za ně vznášíme k Hospodinu. Vždy se snaž trávit čas s dětmi poté, co pro sebe získáš nějakou duchovní útěchu. Třeba hned po svaté liturgii, zvláště když jsi přijal svaté Tajiny. Je dobré, abys právě v těchto chvílích rozmlouval s dětmi, říkal jim něco dobrého a prospěšného nebo s nimi jen mlčky poseděl. Boží blahodať se v tuto chvíli dotkla tvého srdce a dotkne se tvým prostřednictvím i něžného srdce dítěte, zejména, pokud jste pokrevní příbuzní.

Krátká biografie světce

Svatý světitel a nový mučedník Serafim byl posledním představeným monastýru zasvěceného svátku „Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách“, který se nacházel v Moskevském Kremlu (monastýr byl bohužel zbořen, pozn. překl.). Zanedlouho po zničení monastýru byl sv. Serafim (Zvezdinskij) rukopoložen na biskupa (1919). V děkovné řeči při svém rukopoložení hovořil světitel Serafim o strastiplné cestě Ježíše Krista při jeho výstupu na Golgotu. Když se jej jeho duchovní děti ptaly: „Báťuško, proč jste pronesl takovou smutnou a útrpnou řeč v tak významný a radostný den?“ Světitel Serafim, připravený vydat se za Kristem a přijmout mučednická strádání, na to prorocky odvětil: „Protože tak smutná a žaluplná doba brzy nastane.“ Světitel Serafim byl spolu s Ruskou pravoslavnou církví přiveden až na mučednickou Golgotu. Avšak ani ve vězení a ve vyhnanství nezanechal vladyka Serafim své arcipastýřské péče o své duchovní děti, se kterými byl ve styku prostřednictvím dopisů. Roku 1937 byl za svou „kontrarevoluční činnost“ zastřelen. Jeho památka se slaví v den jeho popravy, 13. / 26. srpna, a v den památky sv. nových mučedníků a vyznavačů ruských.

připravil o. diákon Marek Malík

Otec Serafim Rouse - Filosof a učitel

Jeromonach Serafim (Rose) často upozorňoval na to, že duchovní otrava zvaná „nihilismus“ (Teoretický nihilismus odmítá možnost jakéhokoli poznání. Praktický nihilismus popírá všechny mravní hodnoty, nevěří, že by kdy mohla vzniknout slušná a spořádaná lidská společnost.), tolik rozšířená ve 20. století, je přítomná více nebo méně v každém z nás. A člověk by si toho měl být vědom, přeje-li si, aby proti nihilismu ve svém nitru mohl účinně bojovat.

Jako dobrý lékař diagnostikuje otec Serafim nebezpečnou nemoc, přitom však neopomíjí udílet slovo útěchy a podpory. A poté samozřejmě předepisuje i vhodný lék, pomocí něhož člověk vystřízliví i z toho největšího duchovního opilství, jež člověku brání ve společenství s Bohem. Jde o lék, který nemocnému umožní vydat se opět na cestu do chrámu, do prostředí svaté Církve, kde začíná opravdové proměnění těla i duše. Jaký je to lék?

Na jednom místě otec Serafim napsal:

„Křesťan od křesťanství může a smí očekávat jen jediné: ukřižování. Druhé cesty ke světlému Vzkříšení není, a ani být nemůže. Pokud je tedy lékem Kristův kříž, kterým přišla radost celému světu a skrze který se stala všechna strádání a všechna muka jednou pro vždy smysluplnými, pak ten, kdo strádá a je mučen, se musí rozhodnout, že ponese tento Kristův kříž. Křížů, které pravoslavní křesťané nosí, jsou, dle učení světitele Theofana Zatvornika, tři druhy, a ve všech případech jde o výraz následování Spasitele.

První kříž je vnější, který pochází od vnějších neštěstí a běd, nemocí a životních nesnází, které člověka v životě potkávají; druhý je vnitřní, který vznikne v duši během boje proti vášni, žádostivosti, hříchu a proti potření Božího řádu ve svém nitru; třetí kříž je pak kříž blahodatný, který nám na ramena vkládá sám Hospodin, když se zcela oddáme jeho svaté vůli.

Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto realitu poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce padá. A přitom to přijímá jako největší požehnání.

Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky. Právě proto pravoslavní křesťané milují svatý kříž a radují se z něho jako ze svého nejdražšího přítele, který je přivádí do Nebeského království.

Ti, kteří milují svět, na kříž pohlížejí jako na bláznovství, Kristovu oběť na kříži přehlížejí, a takto se rouhají Kristu i křesťanům. Ve své bláhovosti nám křesťanům říkají: „Sestupte s kříže!“ Jejich tragédie tkví ovšem v tom, že i oni, nehledě na to, že si myslí, jak jsou v tomto světě šťastní, budou jednou od tohoto světa také ukřižováni. Neboť svět neustále přibíjí na kříž, jak ty, kteří tento svět milují, tak ty, kteří jej přezírají a hledají proto útěchu a pomoc v Boží náruči.

Všechna pozemská uspokojení mají i svou míru bolesti, jak praví sv. Maxim Vyznavač. A čím více a větší jsou pozemská uspokojení, o to více přichází později bolesti a neštěstí, až si nakonec svět, tato hromada hříchu a vášní, přijde pro svou odměnu… (pod světem zde není chápáno Boží stvoření, nýbrž, jak učí ctihodný Izák Syrský, „všeliká hříšnost světa“).

Nakonec to dopadá tak, že na Golgotě bývají ukřižováni spolu s Bohočlověkem Kristem všichni lidé: jedni po jeho pravici, druzí po jeho levici. Po pravici jsou rozumní lotři, hříšníci a hříšnice, tedy ti, kteří padají pod tíhou hříchu a kteří si jsou svého pádu vědomi a současně se chytají za ruku svého Pána a vzývají jej přitom slovy: „Rozpomeň se na nás, Pane, v království svém!“ Po levici jsou naopak pomlouvači, kteří nenávidí Dobro, a také ti, kteří i v mukách nacházejí větší uspokojení v tom, že se rouhají Bohu, než v tom, že by mysleli na svou spásu. Ti první po vytrpěných mukách uslyší: „Amen pravím vám, ještě dnes se mnou budete v ráji!“; zatímco ti po Kristově levici, stále se držící „stébla“ světských požitků, utonou ve víru sebeubíjejícího zoufalství…“

Duchovní poučení ctihodných optinských starců

Před tím, než cokoli řeknete, posuďte, zda vaše slovo nebo váš skutek neurazí Boha anebo bližního.

Neodsuzujte cizího služebníka, ať stojí nebo padá: má svého Boha, který má moc jej od pádu odvrátit, nebo v jeho pádu zastavit.

Pamatujte na to, že čas, který vám odebírá vaše lenost, může být i posledním ve vašem životě. A za ním může následovat smrt a soud. Varujte se poživačnosti.

Nepůsobte nikomu bolest a na nadávku neodpovídejte nadávkou, ani na zármutek zármutkem. Potom bude vaše jméno zapsáno v knize života spolu se ctihodnými.

Prosím vás, přátelé moji, neopovrhujte žádnou možností, díky které se můžete zalíbit Bohu. Takových možností je mnoho: chovat se laskavě k druhým, utěšovat smutné, zastávat se utiskovaných, dávat milodary potřebným, odvracet oči od nemravných věcí a skutků, mít odpor k nemravným myšlenkám, přemáhat se k modlitbě, být trpěliví, milosrdní, spravedliví a vše ostatní tomu podobné. Plnění těchto svatých ctností k nám bude přitahovat všemohoucí Boží pomoc. S ní můžeme překonat všechny těžkosti, které se předtím zdály nepřekonatelné a nad naše síly.

připravili o. diákon Marek Malík a Mirjana Malíková

Dopis otce Serafima Rouse

Okolo roku 1979 napsal jeden pravoslavný věřící, jménem Thomas Brecht, dopis otci Serafimu (Rousovi), neboť usilovně hledal duchovní vedení a poučení. Na jeho dopis (napsaný ve Spojených Státech Amerických ve 2. pol. 70. let 20. stol.) mu o. Serafim Rouse odpověděl následující:

Drahý bratře v Kristu!

Zdravím tě v Pánu našem, Ježíši Kristu! Děkuji ti za dopis. Jsem si vědom vážnosti toho, co jsi napsal, a se stejnou vážností ti také odpovím.

Nejprve ze všeho ti musím říci, že alespoň pokud je nám známo, nežijí dnes již takoví starci jako v dřívějších dobách; to znamená skuteční bohonosní starci (v duchu optinských starců), kteří by tě mohli vést ne svou vlastní moudrostí anebo tlumočením děl svatých Otců, ale spíše skrze osvícení Duchem Svatým. Tento způsob duchovního vedení není určen pro naši dobu a, po pravdě řečeno, my si jej ani nezasluhujeme, neboť jsme již velmi slabí, zkažení a hříšní.

Pro naši dobu je určen jiný, poněkud skromnější způsob duchovního života, který biskup Ignatij Brjančaninov ve své pozoruhodné knize Přínos dnešnímu mnišství (máš ji?) nazývá „životem skrze poučení“, tj. životem podle Božích přikázání, které poznáváme z Písma Svatého a učení svatých Otců, životem, ve kterém nám pomáhají ti, kteří jsou starší a zkušenější než my. Starec může dávat přikázání, „rádce“ dává radu, kterou musíš podrobit zkoušce. Nevíme, zda existuje někdo, kdo by byl natolik způsobilý, aby ti poradil v anglickém jazyce. Pokud je ti ho opravdu zapotřebí, Bůh ti ho pošle ve správný čas a podle tvé víry a potřeby, není třeba, abys jej nějak zvláště hledal.

Protože jsi mi však napsal, dovolím si, na základě toho, cos mi řekl ve svých dopisech, poukázat na několik obecných rad, založených na zkušenosti našeho malého monastýrského příbytku a čtení svatých Otců.

1. Především se nauč, abys s pokorou přijal tu duchovní situaci, která ti je určena a abys ji také využil co možná nejlepším způsobem. Pokud se nacházíš v duchovní pustině, nedopusť aby tě to zbavilo odvahy; naopak, nechť tvá práce na tom, co ty sám můžeš udělat pro svůj duchovní život, je ještě horlivější. Přijímání svatých tajin a tvá řádná přítomnost na církevních bohoslužbách představuje sama o sobě velmi důležitý krok. Kromě toho by ses měl poctivě modlit jitřní a večerní modlitby se svou rodinou a rovněž číst duchovní literaturu; čti vše, ale pamatuj, že to musí být v souladu s tvou silou a možnostmi, které máš.

2. Hovoříme-li o duchovní literatuře, bylo by třeba, abys četl ponejvíce knihy, které jsou určeny pro lidi, kteří žijí ve světě (laiky). Mezi vhodné knihy, jež představují „abecedu duchovního života“, patří např. Můj život v Kristu sv. Jana Kronštadtského, Neviditelný boj sv. Nikodema Svatohorce a životy svatých vůbec, jakož i Přínos dnešnímu mnišství světitele Ignatije Brjančaninova. Posledně jmenovaná kniha je určena poslušníkům, tj. novicům, ale hodí se i pro lidi, kteří žijí ve světě, neboť představuje obecně přijatelnou „abecedu duchovního života“, použitelnou v dnešní moderní době.

3. Bylo by také dobré, aby sis vedl deník (sešity s tvrdou vazbou, které se prodávají v papírnictví, jsou k tomu nejvhodnější), který ti pomůže ve tvém duchovním růstu a bude tě utvrzovat v duchovní pravdě; bylo by třeba, aby deník obsahoval úryvky z duchovních knih, které čteš a které budou pro tebe důležité a užitečné. Možná bys mohl přidat i své osobní komentáře k tomuto čtení a rozjímání včetně krátkých zápisků o tvých nedostatcích, které bude třeba napravovat. Svatý Jan Kronštadtský poznal, že mu tento postup velmi prospěl: jen pohlédni do jeho knihy Můj život v Kristu.

4. Nekritizuj a neodsuzuj druhé lidi; na všechny lidi se dívej jako na anděly, ospravedlňuj jejich nedostatky a slabosti, odsuzuj jen sebe jako nejhoršího hříšníka. To je první krok na jakémkoli stupni duchovního života.

Zasílám ti tato poučení a doufám, že ti budou ku pomoci. S radostí ti odpovím na všechny tvé otázky, zvláště v souvislosti se svatootcovským učením; díla svatých Otců jsou nám dostupná i v ruském jazyce.

Modli se za nás.

S láskou v Kristu mnich Serafim

Duchovní poučení ctihodných optinských starců

V čase zoufalství vězte, že vás neopustil Pán, ale vy Pána. Pro jméno Boží vyslechněte, jak žít, když jste sami: i kdyby vám bylo smutno, i kdyby se vám nechtělo, vždy v myšlenkách a ve svém srdci vzývejte Pána Ježíše Krista, který žije ve vaší duši.

Ti, kteří chtějí být poslušnými Kristu, nechť mají stále před očima ne svou vůli, ale vůli Boží. Máme na mysli Boží vůli, která zabránila i apoštolům, podobně jako brání i vám, abyste se zvědavě dotazovali na budoucnost. Neboť věci budoucí vložil Bůh pod svou vládu.

Jestliže žijete ve společnosti druhých, služte jim jako samému Bohu. A za svou lásku nehledejte lásku druhých ani za pokoru pochvalu ani za službu druhým jejich vděčnost.

Vše, čím byste snad mohli urazit nebo pohoršit své bližní, to již od nynějška nečiňte. Když vás někdo urazí, nepovažujte to za urážku, ale pohlížejte na to jako na nástroj, který vám byl seslán od Boha a pomocí něhož, budete-li chtít, vykořeníte ze svého nitra všelikou nečistotu srdce...

připravili o. diákon Marek Malík a Mirjana Malíková

Z dopisů otce igumena Nikona svým duchovním dětem...

Drahá M...,

Hospodin si přeje spasit každého člověka, ne každý člověk však ve skutečnosti spasen být chce. Slovy chtějí být spaseni všichni, přijde-li ale řada na skutky, spásu odmítají. Čím ji odmítají? Jistě ne svými hříchy, neboť v minulosti žili velcí hříšníci jako lotr na kříži nebo ctihodná Marie Egyptská a mnozí další. Ti učinili pokání ze svých hříchů a Hospodin jim odpustil a oni byli spaseni. Hyne jen ten, kdo hřeší a nečiní pokání, a ještě sám sebe ve svých hříších ospravedlňuje. To je ten nejstrašnější a nejzhoubnější způsob odpadnutí od Boha. Hospodin říká: „Já jsem přišel přizvat k pokání ne spravedlivé, ale hříšníky.“ Co pod tím máme rozumět? Boží slovo říká, že „není spravedlivého, není ani jednoho...“ Všichni jsou hříšní, ale čím více je člověk svatý, tím více hříchů ve svém nitru spatřuje. Hospodin proto přišel přizvat hříšníky k pokání, a skrze toto pokání spasit ty, kteří poznávají své hříchy, kají se z nich před Hospodinem a prosí jej o odpuštění. Ale ty, kteří své hříchy nevidí nebo sami sebe ospravedlňují, Hospodin odmítá. Tak Bůh odvrhl a odsoudil ještě na zemi farizeje, kteří sami sebe považovali za spravedlivé anebo dokonce za vzor pro druhé. Jak hrozný je tento stav - ochraň od něj, Bože, každého člověka!

Ctihodný Sisoj Veliký prosil anděly, kteří přišli pro jeho duši, aby se za něj pomodlili, aby mu Hospodin dal ještě čas ke konání pokání. Ctihodný Pimen Veliký zase říkal: „Věřte bratři, kde bude satan, tam budu uvržen i já.“ A přitom Pimen Veliký křísil za svého života i mrtvé. Všichni služebníci Boží až do samé smrti oplakávali své hříchy jako svůj nesplatitelný dluh před Bohem. A my, ze své sebelásky, své hříchy skrýváme, ospravedlňujeme se z nich, činíme věci zlé, zatímco už jednou nohou stojíme v hrobě… Podívej se na svůj život a ze všeho, o čem víš, čiň pokání. Pros se slzami, jak prosí svatá Církev, prostřednictvím zemních poklon: „Dejž, Pane, abych viděl provinění svá.“ (Z modlitby ctih. Efrema Syrského.) Jestliže člověk nevidí své hříchy, neznamená to ještě, že žádné nemá. Znamená to, že se nenachází pouze v hříších, ale navíc i v duchovní slepotě. A jestliže nás duchovní otec nebo i jakýkoli cizí člověk obviňuje z našich prohřešků, není zapotřebí, abychom se ospravedlňovali, ale naopak je třeba prosit Hospodina, aby nám naše hříchy odkryl a aby nám dal možnost učinit z nich pokání ještě před příchodem smrti a získat zde na zemi odpuštění…

(1958)

Drahá dcero !

Tvůj dopis jsem dostal. Pomáhej ti Hospodin přežít v této propasti, přeplout moře života a dostihnout tichého přístavu. V dnešních dnech je život velmi obtížný, zvláště pro mladé lidi! Vždy proto pros o pomoc Hospodina a Matku Boží. Buď si pevně vědoma, že jestliže člověk z hloubi své duše nechce vykonat hřích, ani celé peklo mu nemůže ublížit, protože při něm bude stát Boží pomoc. Pokud se ale člověk sám od sebe přikloní k hříchu, bude s ním nejdříve vést rozhovory v myšlenkách a nebude všechny zlé a dotěrné myšlenky odmítat jako jedovatou zmiji, tehdy nepřítel našeho spasení najde vchod do jeho srdce a Hospodin dopustí, aby učinil hřích. Stejně tak Bůh ve své prozřetelnosti dopouští pád člověka pro jeho namyšlenost, hrdost a pýchu nebo neustálé odsuzování bližních. Proto je třeba být bdělý a nechovat ve svém srdci a myšlenkách žádný jed, který by nás mohl otrávit. Jen bděním nad sebou, zdrženlivostí vnějších smyslů (zraku, sluchu, hmatu) a nepřestávajícím - dle našich možností - vzýváním Božího jména je možné zničit všechny výpady nepřítele a nedopustit, abychom upadli do velkého hříchu. Je třeba ničit jménem Ježíše Krista všechny rodící se hříšné myšlenky a pocity, jež povstávají z naší hříšné a zkažené přirozenosti a také vlivem běsů, dokud ještě nevyrostly a zcela nezapustily kořeny. Není jiné cesty a jiného prostředku k očištění sebe sama než bděním a modlitbou, jak praví sv. apoštol Pavel: „Bděte a modlete se bez ustání,“ abychom se vyhnuli všem neštěstím, nepřátelům a jejich zbraním. Vydrž a snaž se, bojuj, nedávej svou ruku nepříteli, buď věrná Hospodinu a on tě neopustí a nedopustí, abys byla poražena, kdyby proti tobě jediné povstal třeba celý svět. „S námi je Bůh, rozumějte národy a usmiřte se s Ním, neboť s námi je Bůh…“

Hospodin nechť ti žehná a ochraňuje tě...

Krátký životopis igumena Nikona

Otec igumen Nikon (Nikolaj Nikolajevič Vorobjov) se narodil roku 1894 v Tverské gubernii, Bežeckém újezdu, kde po absolvování reálného gymnázia nastoupil na petrohradský Neuropatologický institut. Z něj odešel a v r. 1917 nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Tu nemohl dokončit, protože byla v r. 1919 bolševickým režimem uzavřena. V r. 1931 přijal v Minsku mnišský postřih a za rok zde byl též rukopoložen na kněze. Krátce nato byl poslán na Sibiř do sběrných táborů a po svém propuštění pracoval jako pomocná síla u lékaře ve Vyšním Voločku. Když se ke konci 2. světové války začaly znovu otevírat po revoluci zavřené chrámy, o. Nikon byl poslán na službu nejprve do Kozelska a poté byl (1948) převeden do Belova, Efremova a do Smolenska. Odtud byl poslán do města Gžatske, kde zůstal až do své smrti (+ 7. 9. 1963). V sebraných duchovních dopisech otce igumena Nikona je podstatou jeho odpovědí především vtělení Boha jako projev nekonečné lásky Boha k člověku a skutečnost pekelných muk pro ty, kteří se této lásky vědomě zříkají. Pramenem jeho učení mu byly dva sloupy východní asketiky: sv. Jan Lestvičnik (6. stol.) a sv. Izák Syrský (6. - 7. stol.), z ruských svatých potom světitel Ignatij Brjančaninov. Podobně jako oni vyzývá i otec igumen Nikon zejména k opravdové pokoře, bez které „nemůže být nikdy dosaženo žádného úspěchu v duchovním životě a bez níž nelze dosáhnout ani spásy“.

připravil o. diákon Marek Malík

Poučné slovo na Velkou neděli Paschy

Ctihodný Theodor Studita

Co je to, co vidím, nejmilejší moji bratři, milovníci Krista, kteří ctíte svátky? Jaká světlonosná oslava? Jaká hojnost světla a veselí? Co tak ozářilo Církev? Co tak rozjasnilo celou zemi? Co je příčinou tak velké radosti a světla? Ještě včera jste přebývali v zármutku, dnes však již přebýváte v duševní blaženosti; včera v naříkání, dnes ve světle; včera v usedavém pláči, ale dnes již v radostném zvolání... Možná se zeptáte: Co je příčinou toho všeho? Co způsobilo takovou radost a světlo? Kristus vstal z mrtvých, a proto se celý svět raduje. Svou životodárnou smrtí totiž zničil smrt a všichni, kteří přebývají v podsvětí, se osvobodili z okovů; otevřel Ráj a učinil jej dostupným všem. Ó hlubino nedomyslitelná! Ó výšino nezměřitelná! Ó tajemství strašné, převyšující sílu rozumu! Andělé zpívají a veselí se z našeho spasení. Proroci se radují při pohledu na svá vyplněná proroctví... Veškeré stvoření společně oslavuje, neboť pro ně zazářil spasitelný den, znovu zazářilo Slunce pravdy. Kdo důstojně oslaví blahodať tohoto světlého dne? Kdo velkolepě vyjádří sílu tohoto tajemství? Kdo jiný než náš zlatý otec Jan, jehož hlas všude proniká, hromohlasý kazatel, nejsvětlejší a nejzářivější svíce oikumény, pravý pastýř a učitel, nejmoudřejší a nejzručnější lékař duší, věrný přímluvce hříšníků, jenž kolem sebe rozlévá zlatoslové potoky mohutněji než sám Nil… Zlatý, zlatý jazykem a zlatý ústy – sám sv. Jan Zlatoústý. On nechť zvelebí, oslaví a zahrne chválami onu sílu tajemství, a nechť nám zvěstuje několika krátkými slovy o blahodati tohoto svátku. Hle, to je on, již přichází. Je připraven, aby hovořil jako krasomluvec, vládnoucí hojností slov, a jako velehlasná polnice Ducha Svatého. A my se připravme jej vyslechnout a buďme pozorní, abychom pochopili, co nám zvěstuje druhý zvěstovatel pokání. Poslechněme nyní, co říká ve svém poučném slově náš svatý otec Jan Zlatoústý, arcibiskup cařihradský, ve svatý a světlý den slavného a spasitelného Vzkříšení Krista Boha našeho…

Slovo sv. Jana Zlatoústého

Je-li kdo zbožný a bohabojný, nechť se pokochá touto blahou a jasnou slavností. Je-li kdo sluhou moudrým, nechť vejde s veselím v radost Pána svého. Strádal-li kdo tím, že se postil, nechť obdrží nyní odměnu. Pracoval-li kdo od první hodiny, nechť přijme dnes mzdu spravedlivou. Přišel-li kdo po třetí hodině, nechť koná slavnost s díky. Dospěl-li kdo po šesté hodině, nechť nezoufá, neboť nic mu nebude ubráno. Dospěl-li kdo po deváté hodině, ať přistoupí bez rozpaků a bázně. Přišel-li kdo o jedenácté hodině, ať se nebojí a přistoupí: neboť Vládce jest laskavý a přijme posledního jako prvního; uspokojí toho, kdo přišel o jedenácté hodině, právě tak jako dělníka od hodiny první (Mat 20,13); milostiv jest k poslednímu a laskavý k prvnímu; i onomu dává i tohoto obdaruje; přijímá skutky a vítá úmysly; váží si činnosti a chválí návrhy. Pročež vejděte všichni v radost Pána svého. I první i druzí mzdu přijměte. Bohatí i chudí společně jásejte; zdrženliví i nedbalí ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůl jest plný, požívejte všichni. Pokrm jest připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty. Nikdo ať nenaříká, že má nedostatek; neboť zjevilo se společné království. Nikdo ať nepláče nad přestupky, neboť z hrobu zazářilo odpuštění. Nikdo se neboj smrti, neboť nás vysvobodila smrt Spasitelova. Zničil ji ten, který od ní byl jat, a přemohl peklo, když do něho sestoupil. Peklo se zarmoutilo, když okusilo z jeho těla. Předvídaje to, prorok Izaiáš zvolal: Peklo bylo plno trpkosti, když tebe tam dole potkalo (Iz 14,19). Bylo plno trpkosti, neboť bylo odstaveno. Bylo plno trpkosti, neboť bylo přemoženo, bylo plno trpkosti, neboť bylo umrtveno; bylo plno trpkosti, neboť bylo sesazeno; bylo plno trpkosti, neboť bylo spoutáno. Přijalo tělo a připadlo Bohu. Přijalo zemi a utkalo se s nebem. Přijalo, co vidělo, a upadlo do toho, čeho nevidělo. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde, peklo, tvé vítězství (1 Kor 15,55)? Kristus vstal z mrtvých, a tys svrženo. Kristus vstal z mrtvých, a padli démonové. Kristus vstal z mrtvých, a radují se andělé. Kristus vstal z mrtvých, a vládne život. Kristus vstal, a není nikoho v hrobě. Kristus vstal z mrtvých, stav se prvotinou těch, kteří zesnuli (1 Kor 15,20). Jemu náleží sláva a panování na věky věkův. Amen.

připravil m.d.

Cestou k Velikému postu

Vyvrcholením každého církevního roku a jeho liturgického dění je nepochybně svátek Vzkříšení. Velikonocím však předchází doba zasvěcená rozjímání, intenzivní tělesné i duchovní askezi a celkovému boji s hříšnými vášněmi – období čtyřicetidenního Velikého postu. Ke svátku Vzkříšení vede přímá, a nutno říci jediná cesta: cesta kříže. V ní na sebe bereme to, co nás tíží, a spolu s Kristem vystupujeme na pomyslnou Golgotu, kde se odhalují všechny naše prohřešky, ale kde současně tento tíživý náklad odkládáme na Kříž. Upřímné vyznání našich hříchů a jejich zanechání, kterému obecně říkáme pokání, je spolu s pevnou vírou v Boží milosrdenství základem našeho postupného proměnění v člověka podobného Kristu: „... až bychom se všichni sběhli v jednotu víry a poznání Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova…“ (Ef 4,13) Zamysleme se proto nyní nad příběhy celníka a farizeje a následně marnotratného syna, kterými procházíme jako vstupní branou do období Velikého postu.

V prvním podobenství přišli do chrámu dva rozdílní lidé, aby se modlili: jeden farizej a druhý celník. Farizej ve své okázalé modlitbě děkoval Bohu mimo jiné i za to, že není jako celník a další jemu podobní lidé, kterými farizeové pohrdali. Ba co víc, farizej se též chlubil tím, jak správně zachovává Mojžíšův zákon, že se dvakrát týdně postí a dává desátky ze svého zisku. S jakým duchovním ziskem vyšel z chrámu farizej, nevíme, jisté je však to, že většího ospravedlnění se dostalo celníkovi. Celník znal své prohřešky a svoji špatnou pověst ve společnosti, a nechtěl proto pozdvihnouti své oči k nebi, ale bil se v prsa, volaje: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ Celník se ničím nechlubil, snad ani neměl čím, jen ve své modlitbě myslel na slova krále Davida: „Smiluj se nade mnou, ó Bože, podle velikého milosrdenství svého…“ „Smiluj se nade mnou,“ tak volají všichni, kteří poznali tíhu svých provinění, tak volají všichni, kteří, podobně jako lotr visící po pravici Krista na kříži, vyznávají: „Rozpomeň se na mne, Pane, v království svém!“ Rozdíl mezi farizejem a celníkem můžeme zahlédnout i v životním příběhu sv. apoštola Pavla. I on byl zprvu farizejem, a nikoli ledajakým: patřil mezi nejpřednější a nejhorlivější zastánce této izraelské politicko-náboženské sekty. A přesto poté, co poznal Krista, se raději stal „celníkem pro Krista“, než aby byl od něho odloučen.

V příběhu marnotratného syna k nám promlouvá nestálost našeho vlastního nitra, jež touží na jedné straně po poznání, štěstí a svobodě, na druhé straně nenachází nikdy dokonalý klid, dokud nespočine v Boží náruči. Duchovní bohatství, jež dostal mladší syn od svého otce, vzápětí neuváženě promarnil. Zanedlouho zchudl natolik, že mu již jeho svoboda nepřinášela takové uspokojení, jaké od ní kdysi očekával. Byl v nouzi, duchovně vyprahlý, a přitom toužící po nebeském pokrmu, jímž by se mohl sytit stále. Právě tehdy „přišel (sám) k sobě“, procitl z duchovního mraku, jenž jej obklopoval, zatoužil po otcovské náruči a jeho lásce. Uvědomil si, že je daleko lepší být posledním nádeníkem v domě svého otce, než se takto trápit. Síla jeho pokání byla tak velká, že po návratu ke svému otci jen volal: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a již nejsem hoden nazývat se tvým synem.“ Zde vidíme podobnost se všemi opravdově se kajícími lidmi: králem Davidem, celníkem i lotrem na kříži. Ke všem těmto lidem se Bůh obrací se stejnou radostí a říká: „Tento můj syn byl mrtev, a zase ožil, byl ztracen, ale je opět nalezen.“ Jaké větší poučení lze získat z těchto podobenství než to, že Otcova náruč je otevřena pro každého z nás!

A jak nás poučuje sv. Jan Zlatoústý: „Bůh je laskavý a přijme každého, posledního jako prvního, milostiv je k poslednímu a laskavý k prvnímu, i onomu dává i tohoto obdaruje…“

připravil Michal Dvořáček

Poučení ctihodného starce Siluána Athonského

Dříve jsem si myslel, že Bůh vyslyší modlitby a učiní zázraky pouze pro světce. Ale nyní jsem již poznal, že i pro hříšníka učiní zázrak, jestliže jeho duše dosáhne pokory, neboť když se člověk naučí pokoře, Bůh vyslyší každou jeho modlitbu.

(ctih. Siluán Athonský)

Zakusil jsem, když jsem ztratil pokoru, jak jsem se stal hněvivým. Ale moje duše si pamatovala pokoru Krista a toužila po ní; a tak jsem začal prosit Boha, aby mi odpustil, očistil mne od hrdosti a dal mi utišení. A tak když moje duše začala nenávidět hřích, Duch Svatý mne naučil neustálé modlitbě a lásce. Když jsem poznal, nakolik Bůh miluje svůj lid a především zesnulé, začal jsem za ně každý večer prolévat slzy. Bylo mi nesmírně líto, že se lidé sami odcizují tak milostivému Bohu. Jednou jsem proto řekl svému duchovnímu otci: „Je mi líto lidí, kteří se trápí v pekle, každou noc se za ně modlím, a moje duše je tak smutná, že je mi líto dokonce i běsů.“ Můj duchovní otec mi odpověděl, že tato má modlitba pochází od Boží blahodati.

(ctih. Siluán Athonský)

Když oplýváme mnohým věděním, chválíme za to Boha. Ale jenom vědění nestačí; je nutné mít v duši plody Ducha Svatého, alespoň malé zrníčko, které ve správný čas vzejde a vydá bohatou úrodu.

(ctih. Siluán Athonský)

Modlitební pravidlo ctihodného Serafima Sarovského

Modlitba Páně (třikrát)

Otče náš, jenž jsi na nebesích! Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Raduj se, Bohorodice Panno (třikrát)

Raduj se, Bohorodice Panno, milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.

Vyznání víry (jednou)

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest; a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce. A zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož Království nebude konce. I v  Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž z Otce vychází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest a mluvil skrze proroky. I v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám z mrtvých vzkříšení a život věku budoucího. Amen.

Ráno, když vstaneš, přežehnej se svatým křížem. Postav se na vybrané místo a začni číst nebo se zpaměti modlit spasitelnou modlitbu, kterou dal lidem sám Spasitel Ježíš Kristus, Otče náš (třikrát), po ní Raduj se, Bohorodice Panno (také třikrát) a nakonec jedenkrát Vyznání víry.

Po skončení tohoto ranního pravidla, až započneš své denní povinnosti, říkej si pro sebe tiše Ježíšovu modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným (hříšnou).

Pokud budeš při svých denních povinnostech obklopen lidmi, říkej jen: Hospodi pomiluj (Pane, smiluj se nade mnou).

Takto pokračuj až do oběda, před obědem potom znovu zopakuj stejné pravidlo jako ráno.

Po obědě se při práci modli takto: Přesvatá Bohorodice, spasiž mne hříšného (hříšnou). S touto modlitbou setrvej až do večera. Stane-li se, že budeš přes den o samotě, modli se: Pane Ježíši Kriste, na přímluvy Přesvaté Bohorodice spas mne hříšného (hříšnou).

Večer před usnutím potom znovu zopakuj modlitební pravidlo a po jeho splnění se přežehnej svatým křížem.

Ctihodný Serafim ke svému pravidlu říkal, poukazuje na zkušenosti svatých otců, že jestliže se křesťan bude držet tohoto malého modlitebního pravidla jako spásonosné kotvy uprostřed vln moře světských marností a s pokorou je bude pilně plnit, může dosáhnout velké míry křesťanské dokonalosti a lásky, protože tyto modlitby jsou základy křesťanství. První z nich, Otče náš, jsou slova samotného Hospodina, které on sám určil za předobraz všech modliteb. Druhou, Raduj se, Bohorodice Panno, přinesl z nebe archanděl jako pozdravení Bohorodici, matce našeho Spasitele, a jako základní kámen Nového zákona. Třetí, Vyznání víry, v sobě zahrnuje všechna dogmata křesťanského učení..

Toto modlitební pravidlo se doporučuje namísto jitřních a večerních modliteb těm, kteří začínají s modlitbou, nemocným a lidem, kteří jsou během dne velmi zaneprázdněni nebo unaveni.

Krátké poučení ctihodného Serafima Sarovského o modlitbě

Zajisté tedy každá ctnost, která se koná pro Krista, nám daruje milost Ducha Svatého. Nejvíce ale zmůže modlitba, která je vždy v našich rukou jako nástroj k získávání duchovní milosti. Stává se například, že chcete jít do chrámu, ale ten není nablízku nebo jsou bohoslužby už u konce; chcete dát chudému almužnu, ale chudý není přítomen nebo vy sami nic nemáte; chtěli byste si zachovat čistotu, ale vaše přirozenost vám to nedovolí; chcete vykonat nějaké dobré skutky pro Krista, ale chybějí vám k tomu síly nebo nenacházíte příležitost, která by k tomu byla vhodná. U modlitby tomu tak ale není. Je možná v každém čase a dostupná každému člověku: bohatému i pro chudému, vznešenému i prostému, pro silného i slabému, zdravému i nemocnému, zbožnému i pro hříšníkovi. Síla modlitby je velká, neboť silněji než všechno ostatní přitahuje Ducha Svatého, a přitom je tak jednoduchá, že ji může konat každý. V modlitbě se stáváme hodnými rozmlouvat s naším dobrým Bohem a Vykupitelem, který nám přináší spásu.“

připravil o. diákon Marek Malík

Krátké připomenutí těm, kteří přistupují ke svatému přijímání

Ten, kdo přistupuje k přijímání Svatých Tajin, by měl dodržet následující pravidla:

Vyznat knězi u zpovědi své hříchy a přestoupení. Bez zpovědi a požehnání kněze, který nás zpovídal, nemůžeme přistoupit ke svatému přijímání.

Být zdrženlivý v jídle a pití (od půlnoci nic nejíst ani nepít až do svatého přijímání).

Splnit modlitební pravidlo (to se skládá z pravidelných modliteb večerních a ranních, z kánonu ke svatému přijímání, kajícného kánonu k Ježíši Kristu, prosebného kánonu k Přesvaté Bohorodici a z dalších jiných modliteb a chvalozpěvů, které se nacházejí v každém pravoslavném modlitebníku).

V den před svatým přijímáním být přítomen na večerní bohoslužbě.

Postit se od masa, mléka a mléčných výrobků, vajec a ryb, to vše po domluvě se zpovědníkem, který nám podle míry našich možností požehná způsob postu před svatým příjímáním.

Ti, kteří žijí v manželství, se mají zdržet od manželského lože před přijímáním a po něm.

Poprosit za odpuštění všechny, kterým jsme nějak ublížili nebo je urazili.

Ti, kdo se nezbavili hříšného zlozvyku kouření, nemají před přijímáním a po něm kouřit.

Ženy mají přistupovat ke svatému přijímání ve dnech, kdy se jejich tělo neočišťuje. Měly by dbát na to, aby přistupovaly s pokrytou hlavou a nenamalovanými rty. Krášlit se máme duchovní modlitbou a bohumilými ctnostmi, ne pomíjející světskou krásou.

Mít na krku křížek.

Přistupující ke svatému přijímání mají mít ruce složeny na hrudi ve znamení svatého kříže (pravou ruku přes levou) a pomalu přistupovat ke svaté číši. Už se nežehnáme křížem, to proto, abychom náhodou z neopatrnosti nevrazili rukou do svaté číše. Děti a novokřtěnce pouštějí věřící ke svatému přijímání jako první.

Po přijetí Těla a Krve Kristovy si necháme otřít ústa a s bohabojnou pokorou políbíme spodní část svaté číše (jako samotný bok Kristův, ze kterého vytekla krev a voda ), poodstoupíme, vezmeme si kousek z prosfory (tzv. antidor) a odejdeme na naše předešlé místo v chrámu. Do té doby, než po ambonové modlitbě políbíme svatý kříž v rukou kněze, už nelíbáme svaté ikony a kojencům nedáváme dudlík. To proto, aby se částečka svaté Eucharistie neocitla tam, kde by mohla být znevážena.

Po svatém přijímání si přečteme v chrámu nebo doma modlitby po svatém přijímání. Po celý den se potom musíme vzdalovat od všeho světského (stejně tak jako před svatou zpovědí a svatým přijímáním), vědomi si toho, že skrze svaté přijímání v nás, v našem těle, přebývá náš Pán Ježíš Kristus.

K Tajině Eucharistie nás obrací i modlitba Páně. Skoro všechny prosby modlitby Páně mají vztah k Eucharistii, jako například „přijď Království Tvé“. Království Boží se uskutečňuje v první řadě v Božské Eucharistii. Kristus skrze ni skutečně přebývá ve svém národě a ďábel je zahanben. Když se, podle mínění sv. Ignátia, „často spolu scházíte kvůli Eucharistii, ničíte tím moc satana“. Hlavně, když pronášíme prosbu „chléb náš vezdejší dejž nám dnes“, povznášíme se k onomu chlebu, který „sestoupil s Nebe“, chlebu Božské Eucharistie. Materiální chléb se stává obrazem chleba duchovního.

(archimandrita Georgios, igumen monastýru sv. Grigoria na Athosu)

Sláva Hospodinu, že nám dal pokání, jímž budeme všichni spaseni. Spaseni nebudou jen ti, kdo nechtějí činit pokání; z lítosti nad nimi mnoho pláči. Každá duše, která ztratila pokoj, musí činit pokání a Hospodin jí odpustí a poté v její duši opět zavládne radost a pokoj.

(ctihodný Siluan Athoský)

Svatá Pravoslavná Církev učí, že není lidského hříchu, který by nemohla omýt krev Hospodina Boha, našeho Spasitele Ježíše Krista. Kolikrát by se lidský hřích neopakoval, krev Bohočlověka jej může omýt. Hříchy všeho světa nic neznamenají ve srovnání s přesvatou krví vtěleného Pána, již za nás prolil. „On pak raněn jest pro přestoupení naše, zmučen pro nepravosti naše; trestání snášel pro náš pokoj, jizvami jeho jsme uzdraveni.“ (Iz 53, 5) Neuzdraveným zůstává jenom ten, kdo sám odmítá uzdravení a spásu, darované jemu i všem lidem. Tak hojně se na nás vylila milost Boží, že i ten nejtěžší hřích, ať by jej člověk opakoval třeba tisíckrát, může být zahlazen pokáním.

(ze sebraných spisů světitele Ignatije Brjančaninova, biskupa kavkazského)

Má duše zná milost Boha k hříšnému člověku a píši pravdu před tváří Boží, když říkám, že my všichni hříšníci budeme spaseni a ani jedna duše nezahyne, jestliže učiníme pokání. Neboť Hospodin je dobrý ze své podstaty, tak, že je nemožné to popsat jakýmikoliv slovy.

(ctihodný Siluan Athonský)

připravil o. diákon Marek Malík