Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Historie pravoslaví v Brně


Svatý Rostislav kníže Velkomoravský

Svatý Rostislav
kníže Velkomoravský

„Blahoslavení jste, když budou zlořečiti vám
a pronásledovati vás, a všechno zlé o vás lhouce mluviti pro Mne.
Radujte se a veselte se nebo odplata vaše hojná jest v nebesích:
tak zajisté pronásledovali i proroky, kteříž před vámi byli.“
(Mat 5, 11-12)


Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly svatými Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani násilné zavedení unie v roce 1649. V Čechách a na Moravě proto ani vyhnáním sázavských mnichů slovanská liturgie nezanikla. Za panování Karla IV. byl Řím nucen se touto otázkou několikrát vážně zabývat a nakonec povolil r. 1347 zbudovat v Praze klášter na Slovanech, kde se sloužilo východním obřadem. Rovněž husité vážně pomýšleli  na opětovné spojení s pravoslavnou církví. Roku 1451 vyslali do Konstantinopole (Cařihradu) poselstvo, které zahájilo jednání o možném připojení k pravoslaví, avšak tuto slibnou diplomacii přerušilo dobytí Cařihradu Turky. Husité tímto ztrácejí možnost přímého kontaktu s pravoslavím a postupem času se orientují na reformaci přicházející z Německa.

Počátky skutečného obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. Revoluční rok 1848 přinesl první záblesk svobody. O pravoslaví se v Čechách objevuje zájem v kruzích intelektuálů – do pravoslaví přestupuje i K. Sladkovský, vynikající český politik a vlastenec, bojující za národní práva, iniciátor vybudování Národního divadla v Praze a mnozí další. Po roce 1870, v němž se konal I. vatikánský koncil římské církve, který vyhlásil papežskou neomylnost, vytvořila se proti tomuto dogmatu v římskokatolickém prostředí opozice a vznikla starokatolická církev, která navázala okamžitě styky s pravoslavím. Pravoslaví přijímají také mnozí Češi, kteří jako vystěhovalci z vlasti nalézají nový domov ve volyňské gubernii ruské říše. Možnost stěhování Čechů na Volyň otevřelo jednání české reprezentace (Palacký, Rieger, Erben aj.) v r. 1869 na Národopisné výstavě slovanské v Moskvě. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přestupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslavná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro církevní organizaci, až by to poměry umožnily. To nastalo až státním převratem roku 1918.

V uherské části Rakousko-Uherského státu se pravoslaví udrželo ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanským a osobitými karpatoruskými zpěvy, i když byl věřící lid nucen od 17. stol. přijmout pod násilím formální církevní unii s Římem. Svědčí to o tom, že zde nebyla přerušena kontinuita existence pravoslavné církve. Jen pravoslavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům legálně církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na začátku 19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního Slovenska začala opět obnovovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě trestaly. I zde došlo ke svobodnému hnutí za obnovu pravoslaví po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto hnutí překvapila tehdejší politické činitele.

Po skončení I. světové války vznikla na troskách Rakouska-Uherska republika Československá. Její demokraticky liberální struktura umožnila volný náboženský život. O pravoslaví projevilo opravdový zájem také reformní katolické duchovenstvo, které se po odmítnutí svých snah Vatikánem rozhodlo vystoupit z římskokatolické církve a ohlíželo se po církevním útvaru s apoštolskou posloupností, národními liturgickými tradicemi a ženatým duchovenstvem. Vznikla tak v r. 1920 svébytná Československá církev. Navázala na národní husitské a cyrilometodějské tradice a obrátila svůj zřetel k srbské pravoslavné církvi. Veřejnost považovala zpočátku hnutí církve československé za obnovenou církev katolickou-cyrilometodějskou, takže nikoho příliš nepřekvapovala její orientace na pravoslaví a slovanství. O tento její směr se značnou měrou zasloužil jeden z vedoucích činitelů hnutí Matěj Pavlík (později pravoslavný sv. biskup Gorazd). Zatímco biskup Gorazd hájil neochvějně pravoslavnou orientaci v československém náboženském hnutí, brzy se v něm objevily proudy jiné, zejména liberálně radikální směr, který se zříkal návaznosti na klasickou křesťanskou věrouku a církevní struktury. Tento směr byl veden dr. Karlem Farským. Biskup Gorazd spolu se stejně smýšlejícími byl nucen r. 1924 opustit hnutí československé církve, měli-li zůstat skutečně pravoslavnými. Zpočátku se připojili k České náboženské obci pravoslavné v Praze, v níž byl biskup Gorazd zvolen jejím duchovním správcem, potom byla vytvořena eparchie (diecéze) se sídlem v Praze a zároveň přijata srbská církevní jurisdikce, jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou. Biskup Gorazd začal budovat svou eparchii s mimořádnou energií. Zabezpečoval ji liturgickými knihami, učebnicemi a různými vzdělávacími spisy. Sám jako vynikající hudebník vytvořil notové sborníky pro pěvecké sbory a sestavil Sborník motliteb a zpěvů pro lidový zpěv. Napsal mnoho studií, článků a celou řadu důležitých knih, mezi nimi i Katechismus, dílo o sv. Cyrilu a Metoději, také právní spisy. V době jeho působení byl z prostředků věřících a jejich darů vybudován každoročně v některé církevní obci chrám nebo kaple. V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé republice až ke zřízení dvou eparchií - eparchie české a eparchie podkarpatoruské. Významným způsobem k obnově pravoslaví na Slovensku přispěli ti, kteří v těžkých dobách odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli schopni morálně, finančně i organizačně podpořit obnovující se církevní obce. Začátkem 20. let byla tato práce posílena jak činností protibolševické ruské emigrace, tak zřízením pravoslavného monastýru sv. Iova Počájevského, který vznikl na Slovensku pod vedením archimandrity Vitalije v obci Ladomirova. Zřízením eparchií dosáhla jak česká, tak karpatoruská pravoslavná církev řádných kanonických jednotek, které vytvořily základní předpoklady budoucí autokefální církve na území Československé republiky.

Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však otřesen událostmi válečných let 1939-1945. Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie nacisty znemožnění spojení se srbským patriarchátem. (obě eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému metropolitovi), 3) mučednickou oběť sv. biskupa Gorazda a jeho druhů, po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům protinacistického odboje parašutistům z Anglie, kteří zorganizovali atentát na tehdejšího říšského protektora R. Haydricha a byli ukrýváni v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na Resslově ul., 4) následnou perzekuci, provedenou fašisty, veškerého českého pravoslavného duchovenstva i části laických pracovníků církve (bylo popraveno 265 kněží a významných pravoslavných činitelů, ostatní byli odvlečeni na otrocké práce do Německa) a posléze 5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého majetku (září 1942). Teprve v roce 1945 byl život takto zdecimované české pravoslavné eparchie v osvobozeném Československu opět obnoven.

Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od Československé republiky a přičleněna k SSSR, bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní obce, které z bývalé mukačevsko-prešovské eparchie zůstaly na Slovensku. Ty vyjádřily přání přijmout jurisdikci ruské církve. Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8. 11. 1945 v Olomouci se usneslo požádat o vyvázání z jurisdikce srbské církve a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne 14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát moskevské patriarchie v Československu, který zahrnul všechny církevní obce na území Československa. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii). Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské patriarchie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).

Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. prosince 1949 eparchiální shromáždění rozhodlo zřídit další samostatnou pravoslavnou olomoucko-brněnskou eparchii. Jejím prvním biskupem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráčmar). Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustavena samostatná prešovská eparchie v čele s biskupem Alexijem (Děchtěrevem). Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla konstituována nová pravoslavná eparchie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím eparchiálním biskupem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími sjednotil s pravoslavnou církví.

V roce 1948 byl otevřen v Karlových Varech duchovní seminář pro výchovu pravoslavného duchovního dorostu. Následujícího roku byl přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo přeneseno do Prešova a později bylo vytvořeno její detašované pracoviště v Olomouci. (Dnes působí v rámci Prešovské univerzity v Prešově).

Dne 2. října 1951 exarchátní rada, požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. To bylo akceptováno rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostní vyhlášení autokefality Pravoslavné církve v Československu proběhlo 8. prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a  v neděli 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad představitel nové autokefální pravoslavné církve metropolita pražský a celého Československa Jelevferij.

V roce 1987 byl v katedrálním chrámě sv. Gorazada I. v Olomouci kanonizován jako světec novomučedník sv. biskup Gorazd. A v roce 1994 byl v katedrálních chrámech v Prešově a Brně Pravoslavnou církví kanonizován svatý Rostislav, kníže Velkomoravský, který se velkou měrou zasloužil o apoštolskou misii sv. Cyrila a Metoděje na území Velké Moravy.

VIII. řádný místní sněm Pravoslavné církve v Československu, konaný v Prešově 11. a 12. prosince 1992 reagoval na samostatný státotvorný vývoj v českých zemích a na Slovensku, který vyústil ve vznik samostatné České republiky a samostatné Slovenské republiky dne 1. ledna 1993.  Na základě jeho rozhodnutí zůstala pravoslavná církev v obou státech nerozdělená avšak pod novým názvem – Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.

Postavení pravoslavné církve v dějinách našich národů nebylo nikdy snadné. Avšak stejně jako se v minulosti církev opírala o živé zdroje Kristova evangelia, které se snažila světu sdělovat v tradicí prověřených a osvědčených formách, bude i nadále tiše nést znamení kříže a spásy – vzkříšení – i tomuto světu, vyhlížejíc druhý a slavný příchod Pána Ježíše Krista. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku netouží po mocenském uplatnění, ale chce naopak tiše a nevtíravě svědčit o naléhavosti a nenahraditelnosti Kristovy lásky k lidem a ukazovat cestu ke spáse z našeho ohrožení hříchem. Neustále se ohlíží k dílu, v němž tkví svými kořeny; k misii svatých bratří Cyrila a Metoděje a jejich žáků, následovatelů, obdivovatelů a pokračovatelů. Chce pomáhat dnešnímu člověku v jeho mravní tísni, odpovídat na závažné otázky jeho duchovní existence a uplatnit svůj pohled na řešení základních otázek lidského poslání. Své misijní snahy zaměřuje směrem k oběti pro druhé, pro každého jednotlivého trpícího člověka, pro národ, v němž žije, i pro celé lidské společenství na zemi. Směřuje k „městu Boha svého, novému, z nebe sestupujícímu Jeruzalému“ (Zj  21.2,10), ke Království Kristovy přítomnosti, kterou již zde na zemi tajemně prožívá.


Brno 2001
Zpracováno podle: Ústava pravoslavné církve
v českých zemích a na Slovensku
Pavel Aleš, Pravoslavná církev u nás

Zpět nahoru



Historie pravoslaví v Brně



80. výročí založení brněnské farnosti

Začátky pravoslaví v Brně

Hlavní milníky života brněnské farnosti

Otec V. A. Ševčík - krátká biografie prvního duchovního správce

Otec Jozef Fejsak - krátká biografie současného duchovního správce

O sestře Pravomile Studené



Brněnský chrám po rekonstrukci; prosinec 2003

Brněnský chrám po rekonstrukci;
prosinec 2003

80. výročí založení brněnské farnosti

V roce 2004 oslavila pravoslavná církevní obec v Brně 80. výročí své existence. Jde bezesporu o velice krásné jubileum, zvážíme-li pohnutou historii naší farnosti. Nezměrnou zásluhu na jejím vzniku má blahé paměti o. Václav Ševčík a svatý mučedník vladyka Gorazd. Otec Ševčík nám spolu s aktivními věřícími brněnské farnosti, obzvláště nezapomenutelnou sestrou Pravomilou Studenou, postavili nádherný chrám, který se stal ozdobou pravoslavné víry a církve ve městě Brně. Již krátce po založení farnosti byl zorganizován jeden z nejkvalitnějších sborů v Brně, v němž zpívali významné osobnosti města, jako např. brněnský starosta Tomeš se svou chotí a mnozí další.

Velkou zkouškou prošla naše církevní obec během 2. světové války. Gestapo tehdy nechalo farnost zavřít, duchovní otec Jaroslav Rosák byl odveden na nucené práce do koncentračního tábora a mnozí naši farníci byli popraveni v Kounicových kolejích. Náboženský život byl obnoven až po válce, kdy se otec Rosák vrátil z koncentračního tábora a znovu neúnavně organizoval duchovní život brněnské farnosti.

Věřící se však dlouho netěšili: přišel únor 1948 a církev pozbyla své náboženské svobody. Nastal úpadek duchovního života, věřící se po dlouhou dobu obávali účasti na bohoslužbách.

Postupnou obnovu církevního života naší farnosti lze zaznamenat až po roce 1989. Chrám se začíná naplňovat věřícími jak české, tak jiné národnosti a do obce spontánně přicházejí mladí lidé, kteří zde nacházejí především intenzivní duchovní zázemí, živou víru a posvěcení. K hlavním stavebním počinům počátku 90. let patří stavba zvonice s baptistériem, v němž přijímají mnozí mladí i starší věřící svatou tajinu Křtu a stávají se pravoslavnými křesťany. I chrámový pěvecký sbor získává nové členy a bohoslužebný řád nabývá postupně své duchovní krásy. Svátky Velikonoc – světlého Kristova vzkříšení – odkrývají dlouho utajenou sílu Pravoslaví v naší zemi. Na Paschu se zaplňuje věřícími nejen chrám, ale i jeho bezprostřední okolí. Duchovní radost je cítit z každého věřícího člověka, který přichází do chrámu.

Při farnosti byla založena též Svatováclavská hudební škola, v níž dosud studovalo na sto malých žáků pod vedením zkušených učitelů. Farnost začala postupně pracovat i literárně a vedle překladatelské činnosti našla mezi sebou i nadšenou mládež, která založila brněnský pravoslavný věstník s názvem „Dobrý pastýř“. Vedle hudební a literární činnosti je třeba uvést též činnost pravoslavného filmového klubu, jenž především o velkých svátcích seznamuje věřící s bohatou krásou pravoslavné duchovnosti.

Na sklonku r. 2003 mohla být díky štědrým darům věřících uskutečněna rozsáhlá rekonstrukce vnější stavby chrámu včetně pozlacení kopule a taktéž byl opraven církevní dům na Úvoze 62.

Jako duchovního správce mne naplňuje nesmírnou radostí zejména rozmanitá aktivita naší mládeže, která se spolupodílí na vytváření aktivního duchovního života při různých událostech a aktivitách naší farnosti. K nim patří v neposlední řadě též poutní zájezdy, zaměřené na poznávání pravoslavných svatyní na Ukrajině, Podkarpatské Rusi, v Rusku, Francii, Řecku či ve Svaté Zemi.

Při takto významném jubileu můžeme zvolat spolu s prorokem Davidem žalmická slova: „Toto je den, který učinil Hospodin, radujme se a veselme se z něj!“ Přeji Vám všem, drazí bratři a sestry v Kristu, požehnanou duchovní radost od Hospodina, která nás bude každodenně provázet v našem osobním i duchovním životě.

prot. Mgr. Jozef Fejsak, duchovní správce


Zpět na historii pravoslaví v Brně


Začátky pravoslaví v Brně aneb Jak povstala naše farnost

Abychom docenili význam často nadlidské práce některých významných osobností naší farnosti, musíme stanout uprostřed chrámu, jenž byl jejich přispěním postaven, otevřít knihu, jíž zasvětili často celý svůj život, anebo rozmlouvat s pamětníkem, který stál při zrodu farnosti a nyní vydává dlouho ukrývané svědectví. Nahlédněme tedy nejprve do kroniky naší farnosti, již začal psát památného roku 1924 bratr František Jakubíček.

Počátky pravoslavné organizace v Brně sahají vlastně až k prosinci roku 1920, kdy brněnská náboženská obec tehdejší Církve československé uspořádala v Besedním domě přednášku dr. Karla Farského. Nově vznikající národní Církev československá se brzy po svém počátku stala rodnou dcerou Srbské pravoslavné církve, od níž přijímala kanonickou posloupnost. Tento vztah byl stvrzen vysvěcením prvního novodobého českého biskupa pravoslavného, pozdějšího mučedníka sv. Gorazda. V Československé církvi však nakonec převážil silný radikální proud, který odmítl pravoslavnou orientaci a strhl na svou stranu většinu dosavadních členů. Rozkol v nové církvi se projevil zákonitě i v Brně, a tak byli zdejší přesvědčení zastánci pravoslaví, věrní svému arcipastýři Gorazdovi, nuceni vystoupit z Československé církve a založit novou brněnskou náboženskou obec pravoslavnou. V jejich čele tehdy stojí nezapomenutelný duchovní Václav Ševčík. Jedno sto korun českých tvořilo tehdy první hmotnou rezervu, ke které postupně přibývaly další.

Bylo třeba zabezpečit prostory ke konání bohoslužeb, jež se vůbec poprvé konaly dne 14. září 1924 v Besedním domě v Králově Poli a později byly přesunuty do místnosti lycea na Husově třídě. První sv. liturgie byla sloužena duchovním o. Rezkem z Olomouce a účastnilo se jí asi sto osob. Další věřící rychle přibývali. Mezi hlavní pilíře brněnské farnosti patřili od počátku o. Ševčík, dr. Soldát, br. Zezula, br. Petržilka, sestra Studená aj. Ti všichni a mnozí další se nesmazatelně vepsali do historie naší farnosti. Začala usilovná práce, směřovaná k zajištění základních liturgických, duchovních i materiálních potřeb farnosti, v neposlední řadě bohoslužebného zpěvu.

Svěcení základního kamene 6.7.1930 - vl. Gorazd

Svěcení základního kamene
6.7.1930 - vl. Gorazd

V roce 1925 byla ustanovena rada starších, v jejímž čele stanul dr. Soldát. Intenzivně se spolupracovalo i se zástupci ruského pravoslaví v Brně, jejichž sbor často zpíval při církevních obřadech brněnské obce. Začaly se konat bohoslužby, panychidy za zemřelé, přednášky o pravoslaví a postupně i sbírky na budoucí chrám, zbudovaný až v roce 1931. Jak Z historie pravoslaví v Brně podotýká sám spisovatel naší kroniky p. František Jakubíček, „začátky byly těžké: majetek sestával z bohoslužebných nádob a rouch a kancelářského zařízení, které jsme museli při odchodu ponechat církvi československé (...) Bylo proti nám bojováno pomluvami, tiskem i ústně, že jsme zaostalí, že jsme se odcizili ideálům husitským a českobratrským apod.,“ dodává náš kronikář.

V roce 1926 bylo dospělých členů brněnské obce jen 148 a dětí 29. Ve stejný rok se do Brna vrátil pozdější druhý duchovní o. Petr Kauer, jenž studoval více než 12 měsíců pravoslavnou teologii v Jugoslávii na pozvání Jeho Přeosvícenosti vladyky Dositeje nišského. Postupně přibývalo bohoslužebných rouch, liturgických nádob a dalšího farního vybavení díky finančním darům sestry Studené, sester Sonnevendových a Homolových, sestry Tesaříkové, Tomanové a mnoha dalších. Ruské Bratrstvo ctihodného Sergije Radoněžského zapůjčilo naší obci Pláštěnici a trojitý svícen k bohoslužbám a ještě toho roku zpívalo spolu s brněnským sborem při slavnosti pravoslavné Paschy.

V roce 1927 bylo věřících pravoslavné obce v Brně už 251 a příjem na dani náboženské činil 12.742 Kč. V témže roce se sbormistrovské funkce ujal Petr Žerděv, ruský vysokoškolský student, s odměnou 100 Kč měsíčně. 19. června navštívil naši farnost vladyka Gorazd a sloužil slavnostní archijerejskou liturgii spolu s duchovním o. Ševčíkem a o. Nerudou z Kounic. Koncem r. 1927 se čeští pravoslavní zúčastnili též archijerejské liturgie pražského vladyky Sergije, který navštívil zdejší obec ruských emigrantů. S vladykou Sergijem sloužili o. Ševčík, o. Vaněk, o. Neruda a další kněží.

Rok 1928 byl poznamenán postupnými přípravami ke stavbě chrámu sv. Václava: docházelo k častým sbírkám, obec žádala město o vhodný pozemek, byl vypracován první architektonický návrh chrámu. Ve stejném roce byla uskutečněna naší obcí veřejná přednáška dr. Soldáta, předsedy sboru starších, na téma „Jak mluví pravoslavný chrám k lidské duši“. Přišlo mnoho lidí, kteří se upřímně zajímali o pravoslaví. Žádost o stavební místo ke stavbě chrámu na ulici Kounicově u Městského soudu byla však, podobně jako předešlé žádosti, odmítnuta. Byla proto podána nová žádost o stavební místo na Špilberku.

V roce 1929 přislíbil ing. arch. Petr Levický vypracovat zdarma plán chrámu. Městská rada brněnská vydala souhlas s prodejem pozemku a stavbou chrámu, již měl provést stavitel Vladimír Stavíček. Česká pravoslavná církev společně oslavila 1000. výročí mučednické smrti sv. Václava. Byl založen Kroužek pravoslavné mládeže, který spolupracoval s hnutím ruských studentů a jenž se v pozdějších letech přetvořil v místní Besedu pravoslavné mládeže. K aktivitám spolku patřily i kursy ruštiny. Od roku 1924 bylo vykonáno 76 křtů, 40 svateb a 45 pohřbů. Na účtu ke stavbě chrámu bylo v té době 239 tisíc Kč. Největším finančním obnosem, který pokryl téměř polovinu výdajů spojených s výstavbou budoucího chrámu, přispěla nezapomenutelná sestra Pravomila Studená.


Zleva: vladykové Gorazd, Josif Bitolský a Sergij Pražský při vysvěcení chrámu (25.5.1931)

Zleva: vladykové Gorazd, Josif Bitolský a Sergij Pražský při vysvěcení chrámu (25.5.1931)


Chrám po dokončení v r. 1931

Chrám po dokončení v r. 1931

V roce 1930 se v Besedním domě v Brně konal koncert duchovních písní. Sál byl vyprodán, účinkovali sólisté, náš chrámový sbor, ale též mužský sbor ruské mládeže, jejž řídil dirigent Žerděv. Akce se setkala s velkým morálním i finančním úspěchem. Dne 6. července byl položen základní kámen ke stavbě chrámu. Archijerejská sv. liturgie byla sloužena v improvizované kapli německého dívčího gymnázia na Husově třídě. Poté se věřící odebrali na Špilberk, kde byl za účasti mnoha hostí i zástupců různých církví položen a posvěcen základní kámen našeho chrámu ke cti sv. Václava. Čestného úkolu se ujal sám vladyka Gorazd. Položení základního kamene brněnského chrámu se stalo velkou událostí a svědectvím nezdolné životaschopnosti pravoslaví uprostřed našeho národa, v jehož historii mělo být několikrát vyhubeno cokoli, co připomínalo východní křesťanství. První brněnský duchovní prot. Václav Ševčík se nového chrámu již nedočkal. 25. srpna, krátce po výkopových pracích na základu chrámu, byl stižen infarktem při procházce lesem...


Zpět na historii pravoslaví v Brně


Hlavní milníky života brněnské farnosti

1924 založena česká pravoslavná obec v Brně

1925 ustavující schůze sboru starších

1926 usnesení o založení mužského a později smíšeného pěveckého sboru

1927 sbormistrovské funkce se ujímá Petr Žerděv

1928 podána žádost o místo ke stavbě chrámu na Špilberku

1929 založen Kroužek pravoslavné mládeže v Brně

1930 vysvěcen základní kámen ke stavbě chrámu; umírá první duchovní otec Ševčík

1931 25. 5. vysvěcen chrám sv. Václava na Špilberku

1933 umírá druhý sbormistr Isaajev, jeho nástupcem se stává dirigent Šamraj

1934 otec Kauer odchází do Prahy; novým duchovním se stává otec Rosák

1937 vzniká Beseda pravoslavné mládeže, předsedkyní se stává sestra Nemravová

1941 zabaveny celkem čtyři zvony, farnosti zůstal pouze jeden, nejmenší

1942 za heydrichiády je zastřelen bratr R. Charbula s dcerou Vlastimilou, později též bratr Jan Sonnevend, jeho choť Marie a dcera Ludmila; při prohlídce gestapa je znesvěcen celý chrám; Česká pravoslavná církev je zakázána

1945 v koncentračním táboře Dachau umírá K. Tomeš, bývalý starosta Brna; po osvobození jsou slavnostně obnoveny pravoslavné bohoslužby v Brně

1946 brněnskou farnost navštěvuje vladyka Jelevferij; rozvíjí se činnost pravoslavné Besedy.

1948 Pascha je poprvé slavena podle juliánského kalendáře, s obrovskou účastí

1950 návštěva vladyky Čestmíra, biskupa olomoucko-brněnského

1952 smíšený pěvecký sbor při chrámu sv. Václava zpívá v tomto roce celkem dvěstěosmnáctkrát

1954 přes zavedení plynového topení je v zimě teplota v chrámu – 18°C

1955 chrám navštěvuje druhý brněnsko-olomoucký biskup Kliment

1956 bohoslužby jsou slouženy pravidelně, jedenkrát v měsíci vždy církevněslovansky

1957 počet pravoslavných v Brně dosahuje 765 osob

1958 správa farnosti se stěhuje do činžovního domu na Úvoze 62

1959 28. 4. umírá sestra Pravomila Studená

1960 vnitřní výmalba chrámu sv. Václava

1961 farnost navštívil Jeho Blaženost metropolita Jan

1962 umírá Ing. Dr. Zdeněk Soldát, bývalý zasloužilý předseda církevní obce

60. a 70. léta po odchodu otce Rosáka do důchodu zůstává farnost dlouho bez stálé duchovní péče; do Brna přijíždějí a bohoslužby slouží různí kněží, převážně z Třebíče a z Dolních Kounic

70. a 80. léta farnost spravuje otec Jiří Címa

1982 biskupem olomoucko-brněnským se stává vladyka Nikanor

1984 na počátku roku přichází do brněnské farnosti dnešní duchovní správce otec Jozef Fejsak a dne 18. 3. slouží v chrámu sv. Václava první liturgii

1986 55. výročí svěcení chrámu sv. Václava

1987 vladyka Nikanor je vyslýchán StB a kvůli své velké církevní aktivitě je nucen opustit biskupský stolec a vzápětí i Československo

1988 dalším olomoucko-brněnským biskupem se stává vladyka Kryštof

1989 17. listopad a s ním spojený pád komunismu se stává přelomovým mezníkem i pro Pravoslavnou církev, která získává úplnou svobodu

1990 Pravoslavná církevní obec v Brně se začíná svobodně rozvíjet, chrám se začíná při bohoslužbách zaplňovat věřícími; na svátky Velikonoc (pravoslavné Paschy) je zaplněn do posledního místa

1991 v blízkosti chrámu sv. Václava je postavena nová zvonice s baptisteriem, první sakrální stavba v Brně po roce 1989

1994 30. října probíhá v našem chrámu za účasti jeho blaženosti metropolity Doroteje svatořečení velkomoravského knížete Rostislava

1996 pravoslavné obci je navrácen církevní dům na Úvoze 62 jako dar města Brna

1997 metropolita Dorotej vyznamenal město Brno, zastoupené primátorkou JUDr. Dagmar Lastoveckou, řádem sv. Cyrila a Metoděje I. stupně

1999 vzniká ikona sv. Václava a do brněnského chrámu je přenesena část ostatků tohoto světce

2000 olomoucko-brněnským biskupem je ustanoven současný vladyka Simeon

2001 v našem chrámu přijímá kněžské svěcení otec Karel Podracký

2002 slavnostní uvítání části ostatků sv. Ludmily

2003 farní poutní zájezd do Řecka (září) a na Podkarpatskou Rus (říjen); vnější obnova vzhledu chrámu, pozlacení kopule a následné znovuvysvěcení chrámu, kterého se účastnil metropolita Nikolaj, arcibiskup Kryštof, biskup Konstantin (za srbskou církev), biskup Simeon a další hosté; na opravě chrámu se podílel Ing. Arch. Jan Zbyněk Zavřel, organizačně právní pomoc poskytl JUDr. Lubomír Řehůřek; založen brněnský pravoslavný věstník „Dobrý pastýř“ jako farní časopis při chrámu sv. Václava

2004 12. září proběhly oslavy 80. výročí založení brněnské pravoslavné farnosti; v tomto roce jsme si připomněli také 20 let pastýřské služby otce Jozefa v Brně; z Ukrajiny byly přivezeny částečky ostatků sv. Joba a Amfilochije Počájevských, sv. Nestora Letopisce a Ilji Muromce; Marek Malík byl vysvěcen na diákona; proběhla sbírka na požárem postižený srbský monastýr Chilandar na Svaté hoře Athos v Řecku

2005 brněnská pravoslavná farnost vydala hudební CD „Ať povstane Bůh“ s repertoárem místního chrámového pěveckého sboru; mužský pěvecký sbor zpíval na zahájení výstavy fotografií s názvem „Svatá Hora Athos“ v Ditrichsteinském paláci v Brně

2006 věřící brněnské pravoslavné farnosti si připomněli 75. výročí svěcení chrámu sv. Václava (1931); svatou liturgii při této příležitosti sloužil vladyka Kryštof, nově zvolený metropolita Českých zemí a Slovenska a arcibiskup pražský


Historické fotografie pravoslaví z Brna a okolí také v této


Zpět na historii pravoslaví v Brně


Otec V. A. Ševčík - krátká biografie prvního duchovního správce

Václav Alois Ševčík

Otec Václav Alois Ševčík se narodil 28. září 1875 v Knínicích u Boskovic. Vystudoval gymnázium v Brně a Litomyšli, teologii v Brně. 30. 6. 1899 byl vysvěcen na římsko-katolického kněze a ustanoven kaplanem v Příměticích, poté působil jako zámecký kaplan ve Velkém Losíně. Když se ve válečných letech začala v Brně tvořit Církev československá, byl mezi prvními členy a horlivě se zapojil do její práce. Navzdory dobrému zabezpečení v Československé církvi přešel r. 1924 k Pravoslaví, a vystavil tak svou rodinu nebezpečí. Pravoslaví nikdy nezradil a zůstal mu věrný až do smrti. Podle pamětníků zmáhal všechny překážky vždy klidně a s úsměvem. Ze všech sil pomáhal organizovat náboženskou obec brněnskou, byl činný literárně, psal články a učebnice, překládal. Ze svého skrovného přijmu podporoval stavbu chrámu, jejíhož dokončení se již nedočkal. „Byl dobrým člověkem, dobrým pastýřem,“ vzpomíná na něj farní kronika, „všude oblíbeným a ctěným.“ Věčná mu paměť! Jistě by se dnes s námi radoval i pousmál.


Zpět na historii pravoslaví v Brně


Otec Jozef Fejsak - krátká biografie současného duchovního správce

Jozef Fejsak

Otec Jozef Fejsak se narodil 24. 3. 1955 v Stakčíně na Slovensku. Ve svém rodném kraji vystudoval základní školu a po získání maturity pokračoval na Teologické fakultě v Prešově, kterou zakončil v roce 1976. V letech 1976-80 absolvoval studium na Moskevské duchovní akademii a završil ho kandidátskou prací „Pravoslaví na Podkarpatské Rusi a na východním Slovensku po I. světové válce“. Na stejné fakultě strávil ještě další dva roky jako profesorský stipendista. Plodem těchto studií bylo sepsání práce o „Misijní činnosti biskupa nišského Dositeje“. Po absolvování Moskevské duchovní akademie se otec Jozef vrací domů, žení se a krátce po svatbě je vysvěcen na diákona (metropolitou Dorotejem) a poté na kněze (arcibiskupem Nikolajem). Postgraduální studia v Bělehradě však kvůli kulturnímu embargu a válce v Jugoslávii už dokončit nestačil. Své první kněžské působiště nalezl v Lomném, v okrese Svidník na Slovensku. Po dvou letech, v roce 1984, přichází do Brna a 18. 3. slouží první sv. liturgii ve zdejším chrámě. Letos uplynulo 20 let od příchodu o. Jozefa do naší farnosti. 20 let úsilí a péče o blaho Církve a její věřící, 20 let nebývalého duchovního rozkvětu.


Zpět na historii pravoslaví v Brně


O sestře Pravomile Studené

Pravomila Studená

Pozornému oku návštěvníka brněnského chrámu sv. Václava jistě neušla pamětní deska na zadní stěně chrámového interiéru, jež připomíná sestru Pravomilu Studenou. Kdo vlastně byla tato šlechetná žena, od jejíhož blaženého zesnutí uběhlo letos kulatých 45 let? Odpověď na tuto otázku jsme našli v překrásné vzpomínce, jež vyšla v roce 1959 v Hlasu pravoslaví a kterou napsal člen tehdejší brněnské církevní obce František Petržilka. Napsal ji s přáním, „aby si ženy v naší církvi vzaly z ní příklad a šly v jejích šlépějích, čímž mohou dokázat, že žena v církvi nemusí mlčet, chce-li pro ni poctivě pracovat“. Sestra Studená byla vždy pravým vzorem zbožné, křesťanské ženy a její památka zůstane živá jistě nejen v brněnské církevní obci, ale všude tam, kde ji znali. Věčná jí budiž paměť!

Dne 28. dubna 1959 se zastavilo šlechetné, laskavé a věrné srdce nám všem drahé sestry Pravomily Studené, když dokončilo devadesátý rok běhu života. Zesnulá byla zajisté velkou následovatelkou svého arcipastýře blahé paměti sv. vladyky Gorazda, který se plně oddal přetěžkému apoštolskému úkolu – vzkřísit domněle navždy zaniklou vzpomínku na praotcovskou víru v srdcích našeho národa. Zanícení zesnulé pro toto velké dílo nemělo hranic a nezastavilo se před žádnou překážkou, i když jí osobně způsobilo škodu a újmu jako obchodnici. Nikdy přes její rty nepřešel stesk nad tím, že za tuto svoji činnost v mnohém směru trpěla. Naopak, odsuzovala každého, kdo, jak se vyjadřovala, „hází flintu do žita“, pro každý osobní nezdar, který mu vznikl pro práci ve prospěch mnohým osobám nežádoucí Pravoslavné církve. Když byl vyvolán pražským, tzv. „pokrokovým směrem“ rozpor v Církvi československé-pravoslavné, rozšířila se nenávist proti Pravoslaví i na Moravu. Také zde v Brně byla vedena prudká a nenávistná kampaň proti Pravoslaví a jeho obhajovatelům. Když došlo ke třídění duchů, upíralo malé stádce, věrné vladykovi Gorazdovi a Pravoslavné církvi, svůj zrak k sestře P. Studené a čekalo, kam ona obrátí své kroky. A ta se ani na chvíli nerozmýšlela a šla bez zastavení po vytčené cestě až do konce svého požehnaného života. Vytyčila si velký životní úkol: do budoucna zabezpečit vývoj Pravoslaví v Brně, hlavním tehdy městě moravském. Dobře si byla vědoma toho, že ta malá hrstka věrných by si nikdy nemohla bez pomoci opatřit v Brně stánek Boží – důstojný Boží chrám. Nabádala proto neúnavně členy sboru starších, aby pilně hledali stavební místo, kde by se mohl postavit chrám nebo vhodná budova, která by se dala proměnit v modlitebnu, i když dobře znala chudobu církevní obce. Když pak místo bylo nalezeno, byla to opět sestra P. Studená, která sama pozemek zaplatila a ihned nutila k započetí stavby. Na námitky, že je nutno napřed sehnat aspoň nejnutnější finanční zajištění pro stavbu, odpovídala: „Já ale spěchám, a přeji si tento chrám před svou smrtí vidět!“ Nelze zde vypočítat, co vše na stavbu chrámu obětovala; stačí pouze poznamenat, že bez sestry P. Studené by v Brně nikdy nebyl stál krásný chrám sv. Václava. Ke každé naší připomínce, aby pamatovala na své stáří, odpovídala: „Stavíme-li pomník ke slávě Boží, není třeba se bát o své stáří. Bůh nás neopustí!“ Musíme našim nepříznivcům dokázat, že jsme schopni života. Zesnulá byla velkým vzorem pravého křesťanství a vlastenectví, což dokázala nesčetnými skutky. Ošetřovala a podporovala nemocné, kteří byli odkázáni na cizí pomoc, poskytla u sebe dokonce s láskou v pravdě samaritánskou poslední útočiště beznadějně chorému sbormistru zdejšího pěveckého sboru, za kterého hradila všechny léčebné náklady a nakonec zaplatila pohřebné a pomník na jeho hrobě. Kdokoli se k ní obrátil o pomoc a byl-li hodný důvěry, nikdo nebyl odmítnut. Když postihla naši vlast nacistická zvůle, bylo sestře Pravomile už sedmdesát let. Poté, co zjistila, že již nestačí svými silami vést a udržet obchod na potřebné výši, rozhodla se prodat svůj dům a uskutečnit tvůrčí a krásnou myšlenku vladyky Gorazda, která měla cíl vybudovat dům pro staré, chudobné lidi z řad věřících v Řimicích, kde se naskytla příležitost levně získat jeden větší objekt. V tomto útulku měla být též zřízena opatrovna malých dětí těch rodičů, kteří byli oba zaměstnáni. Slibné počátky této velkorysé akce sestry P. Studené však zmařila heydrichiáda se svými strašnými následky nejen pro Pravoslavnou církev, ale pro celý náš národ. A tu zesnulá ve své neúnavné houževnatosti konala dále samaritánskou službu, i když jí nebylo známo, pro koho tuto službu koná a v jakém nebezpečí se nachází. Opatřovala totiž v Řimicích potraviny pro obživu parašutistů, ukrytých v pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Po osvobození se vrátila do Brna, postižená již téměř naprostou hluchotou. V Brně pak navíc onemocněla těžkou chorobou dýchacího ústrojí. Zotavila se po dosti dlouhé době a rozhodla se uchýlit se do útulku pro důchodce. Avšak ani zde nezůstala v nečinnosti po způsobu mnohých starých lidí. Když shledala ústavní knihovnu, jež obsahovala značné množství knih, v ubohém stavu, vyžádala si povolení, aby se mohla věnovat práci spojené s uspořádáním knihovny. V několika měsících uvedla vše do pořádku, zavedla kartotéku, roztrhané knihy sama znovu vyvázala a zavedla malý poplatek za vypůjčování knih. Největší její zásluha však byla v tom, že příkladem a poučováním přiměla mnoho spoluobyvatelů v ústavě k četbě. Toto vše vzbudilo u vedení ústavu a u lékařů obdiv a úctu k zesnulé.

Sestra P. Studená byla obdařena od Hospodina mnohými a neobvyklými dary, které s jejím velkorysým duchem plně uplatňovala ve všech vážných záležitostech naší Pravoslavné církve. Ta ji v uznání opravdu velkých zásluh poctila vyznamenáním sv. Cyrila a Metoděje.

ze vzpomínek Františka Petržilky, zasloužilého člena brněnské pravoslavné obce



Zpracováno podle mimořádné přílohy , věnované 80. výročí založení brněnské farnosti 1924 – 2004.



Zpět na historii pravoslaví v Brně