Svatý mučedník Václav, kníže český

svVaclav.jpg, 13 kB

Brněnská ikona sv. Václava
Další ikony

Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovanského obřadu.

  Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec postřihnout podle slovanského obřadu. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a za dozoru svaté Ludmily učit spisovnému slovanskému jazyku. Když už uměl slovansky dobře číst a psát, rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budče, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen, naučil latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. Když se ještě zdržoval v Budči, zemřel mu r. 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně dítětem, vládla jeho jménem matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců. Zatím svatý Václav pokračoval v učení a dosáhl veškeré přístupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička svatá Ludmila. Byla na hradě Tetíně usmrcena, jak se zdá z popudu kněžny Drahomíry, jejíž dvořané působili na ni intrikami.

Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor proti dvorním intrikám. Proto se rozhodl vzdálit svou matku z knížecího dvora a určil jí na nějaký čas jako bydliště Budeč. Současně dal přenést tělesné ostatky babičky svaté Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je dal uložit ve chrámě svatého Jiří. Brzy nato povolal matku Drahomíru opět na Pražský hrad.

  Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravním životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích a všestranným konáním skutků milosrdenství a lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.

  Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí svévoli, neradi viděli, že svatý Václav vystupuje proti jejich choutkám a nespravedlnostem. Mysleli jen na své osobní výhody a byli ve své krátkozrakosti lhostejní i k budoucnosti národa a státu. Neustávali ve svých intrikách. Svatému Václavu namlouvali, že jeho bratr Boleslav ho chce zabít, ale i Boleslavu říkali, že svatý Václav usiluje o jeho život. Svatý Václav jim nevěřil, neboť jeho bratr nemohl mít žádné příčiny k nespokojenosti. Boleslav se však dal od našeptávačů přemluvit. 

  Pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali na něho už vrazi. Současně vyběhl za ním též Boleslav z hradu. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu, kterou jsi mně i mé družině včera připravil; oplývej statky života tohoto i budoucího, a Kristus nechať tě přijme za to ke své věčné hostině“. Tato slova připomínají pravoslavnou modlitbu po jídle: „Děkujeme Tobě, Kriste Bože náš, že jsi nás nasytil pozemskými dary svými; nevylučuj nás ani z nebeského svého království…“. Na to Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrval meč z ruky a pravil: „Jak neobratně si počínáš, chtěje mne ranit.“ Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát pikami a meči. Když ho uviděl slovanský kněz Krastěj, přikryl tělo svatého Václava. Avšak též Drahomíra, která tehdy byla také Boleslavovým hostem, když uslyšela křik, přispěchala a plačíc padla na srdce ubitého syna. Tělo svatého Václava bylo zaneseno do bytu kněze Krastěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali ve chrámě „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova.“ Bylo to dne 28. září (929 nebo 935). 

  Boleslav si brzy uvědomil, jak hrozný zločin spáchal a s velkou lítostí dal po třech letech dne 4. března tělo svatého Václava přenést do Prahy a uložit čestně ve chrámu svatého Víta. Svatý Václav vládl samostatně jen několik let a nedožil se vysokého věku. Co by byl při svém svatém a šlechetném smýšlení vykonal, kdyby byl panoval alespoň po dobu jedné generace! Hospodin Bůh však přijímá dobré skutky, kterých svatý Václav i za svého krátkého života mnoho vykonal, ale přijímá též dobré úmysly. I kdyby byl svatý Václav zesnul přirozenou smrtí, zasloužil si, aby byl ctěn jako Boží svatý. Násilná smrt zvýšila ještě jeho význam. Byla to smrt mučednická, neboť byl ubit pro své křesťanské smýšlení a jednání. Kdyby se byl přizpůsobil světáckému životu tehdejších českých předáků a kdyby byl chtěl splácet násilí násilím, byl by sotva kdo na něho sáhl. Proto národ ho ctil ihned jako mučedníka a viděl v něm svého přímluvce na nebesích. K němu upíral své zraky v dobách radostných i zlých.

  Současně s národem ctila knížete svatého Václava jako světce národní církev, k níž se on hlásil. Byla to církev slovanská, církev pravoslavná, v jejímž prostředí byl napsán hned po jeho smrti životopis svatého Václava a sestaveny bohoslužby, jak pro den jeho smrti, tak později pro den přenesení jeho ostatků do Prahy. Napřed byl napsán slovanský životopis svatého Václava, a pak teprve, asi za třicet let, první legenda latinská „Crescente fide christiania“. Bohoslužbami byl svatý Václav oficiálně ctěn v pravoslavné církvi už v desátém století.

  Úcta svatého Václava se rozšířila prostřednictvím pravoslavné církve až na Rus, kde synové panující rodiny byli křtěni jménem Václav. Tak jsou známy Václav smolenský, vnuk svatého Vladimíra, nar. r. 1036, Václav, pravnuk svatého Vladimíra, zemřelý r. 1104, Václav, jiný pravnuk svatého Vladimíra, nar. r. 1083 a další dva Václavové z téže rodiny, z nichž jeden zemřel r. 1224, druhý r. 1227. Jméno Václav v ruském národě úplně zdomácnělo. Je dáváno dětem až do přítomné doby. Jen životnosti a trvalosti této svatováclavské úcty na Rusi lze děkovat, že českým dějinám byly zachovány cenné staroslovanské památky o svatém Václavu i o svaté Ludmile.

  My, kteří setrváváme věrně ve slovanské církvi, se radujeme, že veškerý český národ, třebas rozhodnutím svých panovníků byl přinucen přijmout latinskou církev, uctívá svatého Václava jako svého přímluvce u Boha a zpívá rád starou píseň: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.“ Jeho slavnost církev koná dne 28.září a svátek přenesení jeho svatých ostatků z Boleslavi do Prahy oslavuje dne 4. března.

Zpracováno podle:
Biskup Gorazd: Průvodce po katedrálním chrámu
svatého Gorazda v Olomouci, Olomouc 1987 


Fotogalerii věnovanou ikonám svatého Václava najdete